// Profipravo.cz / Společné jmění manželů 12.10.2023
Transformace výlučného majetku v zákonném režimu společného jmění manželů
I. Základním předpokladem pro vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo v důsledku zániku manželství smrtí jednoho z manželů, je zjištění příslušného majetkového režimu mezi manžely v době smrti zůstavitele, tedy, zda jde o režim zákonný (§ 709 a násl. o. z.), smluvený režim (§ 716 a násl. o. z.) nebo režim založený rozhodnutím soudu (§ 724 a násl. o. z.), a dále zjištění majetku, který byl součástí společného jmění. Jestliže v dané věci nebylo zjištěno, že by za života zůstavitele došlo k ujednání manželského majetkového režimu odlišného od zákonného režimu, nebo k rozhodnutí soudu o zrušení či zúžení existujícího rozsahu společného jmění, platí pro společné jmění manželů režim zákonný a při jeho vypořádání soudem, nedošlo-li k dohodě dědiců, je třeba aplikovat ustanovení § 709 o. z.
II. Podkladem pro stanovení rozsahu majetku ve společném jmění a obvyklé ceny tohoto majetku jsou údaje účastníků řízení, které pak soud posuzuje podle právních předpisů a do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela zařadí jen takový majetek, který tam patří jak po stránce skutkové, tak i právní. Jsou-li údaje účastníků řízení shodné, nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, nejde o spor o aktiva, popř. pasiva společného jmění. Jen jejich rozdílný právní názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota patřily do společného jmění manželů, nemůže vést k tomu, že se soud omezí na zjištění spornosti podle ustanovení § 162 odst. 2 věta druhá z. ř. s., nýbrž na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda předmětná věc či jiná majetková hodnota patří nebo nepatří do společného jmění.
III. Posuzovaná dohoda o zrušení věcného břemene a předkupního práva představuje ze strany zůstavitele právní jednání, které se vztahuje k jeho výlučnému majetku – právu z věcného břemene váznoucí na nemovitých věcech, jež vzniklo transformací z jeho původního spoluvlastnického podílu na těchto nemovitých věcech. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že do doby zrušení věcného břemene byl z něho vyplývající zisk (nájemné), obdržený zůstavitelem za trvání manželství, součástí společného jmění manželů podle ustanovení § 709 odst. 2 o. z. Věcné břemeno (právo k cizí věci) je věcným právem, stejně jako právo vlastnické, u něhož žádné pochybnosti o možnosti transformace na jiný výlučný majetek jednoho z manželů za trvání manželství nevznikají. Zde lze odkázat na názor bývalého NS ČSSR, který je součástí jeho rozhodnutí Cpj 871, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1972 pod. č. 42/72, který se uplatňuje i za současné právní úpravy majetkových poměrů manželů, a to, že věci získané výměnou za věci, které byly v osobním vlastnictví jednoho z manželů, jsou nadále v osobním vlastnictví tohoto manžela, s tím, že nejde o nabytí nového majetku za trvání manželství, nýbrž o změnu, která nemá vliv na povahu těchto věcí, jako předmětu osobního vlastnictví.
Lze pak dodat, že věcněprávní povaha předmětného plnění ve prospěch zůstavitele podle dohody o zrušení věcného břemene (představující transformaci původního oprávnění zůstavitele z věcného břemene zřízeného smlouvou) jednoznačně vyplývá z ustanovení § 489 o. z. (podle něhož věcí v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí), resp. § 498 odst. 1 o. z, takže jen stěží by bylo možné akceptovat názor dovolatelky, že jde pouze o právo blížící se nároku na výplatu důchodu (nárok odlišný od práva vlastnického), na které ustanovení o věcných právech použít nelze.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 931/2023, ze dne 24. 7. 2023
Dotčené předpisy:
§ 489 o. z.
§ 708 o. z.
§ 709 odst. 1 písm. d) o. z.
§ 162 zák. č. 292/2013 Sb.
Kategorie: společné jmění manželů; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 2. 6. 2022, č. j. 20 D 1269/2020-259, stanovil obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele P. Ř. a jeho manželky E. K. částkou 107 965,85 Kč, schválil dohodu o vypořádání společného jmění manželů, určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti částkou 303 982, 80 Kč, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti částkou 16 000 Kč, čistou hodnotu pozůstalosti částkou 287 982,80 Kč, rozdělil pozůstalost podle závěti zůstavitele ze dne 18. 6. 2010 závětním dědicům B. F. a M. F. rovným dílem, ve smyslu tohoto rozdělení jim potvrdil nabytí dědictví a rozhodl také o nákladech řízení. V odůvodnění tohoto usnesení soud mimo jiné uvedl, že sporným majetkem ve společném jmění manželů, ke kterému se podle ustanovení § 162 odst. 2 z. ř. s. nepřihlíží, byl v tomto řízení zůstatek na účtu č. XY – sporožirový účet, vedený na jméno P. Ř. u České spořitelny, a.s., ke dni úmrtí zůstavitele ve výši 900 000 Kč.
K odvolání E. K. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 10. 2022, č. j. 24 Co 214/2022-301, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se stanoví obvyklá cena majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky částkou 2 000 Kč, určuje se, že z tohoto společného majetku připadá do výlučného vlastnictví pozůstalé manželky hotovost 2 000 Kč a do pozůstalostního jmění po zůstaviteli patří pohledávka za pozůstalou manželkou 1 000 Kč, určuje se obvyklá cena majetku a jiných aktiv pozůstalosti částkou 1 171 492,80 Kč, výše dluhů a dalších pasiv pozůstalosti částkou 16 000 Kč, čistá hodnota pozůstalosti částkou 1 155 492,80 Kč, rozděluje se pozůstalost podle závěti zůstavitele ze dne 18. 6. 2010 závětním dědicům B. F. a M. F. rovným dílem a potvrzuje se jim nabytí dědictví podle tohoto rozdělení (k označenému majetku). Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a uložil dědicům zaplatit hotové výdaje v řízení působících notářek, jako soudních komisařek. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud posoudil mezi účastníky spornou otázku ohledně zůstatku na účtu vedeném na jméno zůstavitele u České spořitelny, a.s., jako spor o otázku právní, nikoli spor skutkový, s tím, že je na místě tento právní spor vyřešit věcně v tomto pozůstalostním řízení. Na základě mezi účastníky řízení nesporného obsahu listin (dohody o zrušení věcného břemene a předkupního práva ze dne 20.7.2020 uzavřené mezi zůstavitelem, jako oprávněným, a B. F. a M. F., jako povinnými, a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 10. 12. 2012, uzavřené zůstavitelem, jako oprávněným, a B. F., jako povinnou) učinil závěr, že „zůstavitel obsahem posuzované dohody o zrušení věcného břemene a předkupního práva za úplatu, vážícího se k jeho výlučnému majetku v k. ú. XY, za svého života tzv. vyměnil obsah výlučně jen jemu svědčícího věcného práva, vážícího se k jeho výlučnému nemovitému majetku, za finanční náhradu (peníze)“; že za této situace představuje finanční náhrada pro zůstavitele to, co náleželo do jeho výlučného majetku a co mu bylo předmětnou dohodou zrušeno; proto tato finanční náhrada (majetková hodnota) představuje výlučný majetek zůstavitele, vyloučený ze zákonného režimu jeho společného jmění s manželkou, který mu byl za jeho života povinnými osobami prostřednictvím notářské úschovy zcela vyplacen na bankovní účet, který si na své jméno nově u České spořitelny zřídil, na němž nedošlo ke dni jeho smrti k tzv. smísení těchto finančních prostředků s jinými finančními prostředky. Současně odvolací soud uvedl, že pokud ze získané finanční náhrady ve výši 1 000 000 Kč zůstavitel za svého života bankovním příkazem poukázal částku 100 000 Kč na účet své manželky, pak z hlediska tvrzení účastníků řízení představuje poukázání této částky dar zůstavitele z jeho výlučného vlastnictví ve prospěch své manželky, a to do jejího výlučného vlastnictví. Vzhledem k tomu, že na účtu manželky nebyla tato darovaná částka s žádnými jinými finančními prostředky smísena, pak zůstatek na tomto jejím účtu ke dni smrti zůstavitele (60 000 Kč) představuje její výlučný majetek a nenáleží do společného jmění manželů; proto tento zůstatek na účtu vedeném na jméno pozůstalé manželky, stejně jako zůstatek 25 473,05 Kč na dalším účtu vedeném u České spořitelny, a.s., na jméno E. K., při rozhodování o obvyklé ceně majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky do společného jmění těchto manželů nezařadil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala E. K. dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kterou dovolací soud ve své rozhodovací činnosti dosud nevyřešil, a to otázky, zda náhradu za zrušení věcného břemene, spočívajícího v nároku oprávněné osoby na výplatu zisku z provozu nemovité věci, poskytnutou jednomu z manželů za trvání manželství, je třeba považovat za hodnotu, kterou nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví ve smyslu § 709 odst. 1 písm. d) o. z., nikoli za zisk z toho, co náleží výhradně jednomu z manželů ve smyslu § 709 odst. 2 o. z. Podle jejího názoru je nesporné, že pokud zůstavitel na základě zřízeného věcného břemene pobíral za trvání manželství výnosy z pronájmu nemovitostí nacházejících se na hlavním náměstí okresního města a využívaných jako obchodní a kancelářské prostory, které představovaly částku zpravidla přesahující 100 000 Kč ročně, stalo se toto finanční plnění součástí společného jmění manželů, a že pokud by nedošlo k uzavření dohody o zrušení věcného břemene ze dne 20. 7. 2020, pravidelná výplata výnosů z pronájmu nemovitostí by znamenala aktivum náležející do společného jmění manželů. Tím, že zůstavitel uzavřel s povinnými osobami dohodu o zrušení věcného břemene, v podstatě kapitalizoval budoucí hodnotu plnění, které by náleželo do společného jmění, a proto má náhrada za zrušení věcného břemene stejnou právní povahu jako výplata výnosu. Má za to, že i zůstavitel poskytnutou náhradu považoval za společný majetek, když ji nechal poukázat na dne 28. 7. 2020 nově zřízený účet u České spořitelny a současně určil manželku jako osobu disponující s peněžními prostředky na tomto účtu. S odkazem na právní úpravu nabývání věci do společného jmění manželů, která vychází ze zásady, že součástí společného jmění je vše, co nabude jeden z manželů za trvání manželství, s výjimkami uvedeným v ustanovení § 709 odst. 1 písm. a) až e) o. z., dále na ustanovení § 1011 o. z. vymezující předmět vlastnického práva, kterým mohou být věci hmotné i nehmotné, a na ustanovení § 979 o. z (podle něhož se ustanovení této hlavy použijí na práva jen připouští-li to jejich povaha), nepovažuje dovolatelka výklad ustanovení § 709 odst. 1 písm. d) o. z. odvolacím soudem za správný, neboť obsahem věcného břemene v této věci bylo pouze právo zůstavitele, které se svým obsahem blížilo finančnímu nároku zůstavitele na výplatu důchodu, a pojem právo ve smyslu nároku nelze zaměňovat s pojmem vlastnictví. Pokud odvolací soud aplikoval ustanovení § 709 odst. 1 písm. d) o. z. tak, že dohodu o zrušení věcného břemene a předkupního práva považoval za právní jednání vztahující se k výlučnému vlastnictví zůstavitele, rozšířil nepřípustným způsobem výluky z nabývání majetku do společného jmění manželů, a jeho rozhodnutí je tedy nesprávné. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2022, č. j. 24 Co 214/2022-301, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
B. F. a M. F. ve společném vyjádření k dovolání pozůstalé manželky uvedli, že dovolání není přípustné, popř. je zjevně bezdůvodné. Napadené rozhodnutí řeší otázku transformace výlučného majetku jednoho z manželů v souladu se závěry „souhrnného rozhodnutí“ Cpj 86/71, bývalého NS ČSSR, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí pro rok 1972 pod č. 42/72, přičemž NS ČSSR je nutno z hlediska kontinuity práva na území České republiky považovat za předchůdce nynějšího dovolacího soudu. K právnímu posouzení věci pak zdůrazňují, že skutečnost, že zůstavitel zřídil pro výplatu náhrady za zrušené věcné břemeno nový účet, svědčí o tom, že nechtěl tuto náhradu smísit s prostředky náležejícími do společného jmění, a poukazují na to, že otázka, jaké věci a hodnoty náleží do společného jmění, je otázkou hmotného práva, bez ohledu na to, kdo s takovými věcmi a hodnotami může disponovat. Zůstaviteli v minulosti náležel spoluvlastnický podíl 1/6 na nemovitosti, který se následným jednáním transformoval do věcného břemene výnosu z nájmu v souvislosti s darováním tohoto podílu dceři. Nejednalo se tedy nikdy o právo, které by mohlo být považováno za právo náležející do společného jmění manželů, naopak věcné právo (vlastnické) se nejprve transformovalo ve věcné břemeno výnosu a posléze pak v náhradu za toto zrušené břemeno. Jde proto o transformaci majetku zůstavitele odvíjející se od jeho původního spoluvlastnického práva k nemovitosti. Nic nenasvědčuje tomu, že by předmětná náhrada mohla být považována za paušalizovaný či kapitalizovaný nájem. Jestliže byl zůstavitel výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu na domě, který se transformoval na věcné břemeno pobírání nájmu, a následně v náhradu za toto zrušené věcné břemeno, jde o hodnotu, která do společného jmění manželů nenáleží, nebyla součástí společného jmění, a je nerozhodné, zda byla či nebyla věcí v právním smyslu. Navíc je rozhodnutí i spravedlivé v tom, že zohledňuje i splnění vůle zůstavitele – určení za dědice svoji dceru, event. její děti, a nikoli též manželku (dovolatelku). Navrhují, aby dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, popř. zamítl podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V dané věci dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu záviselo mimo jiné na vyřešení otázky, zda finanční náhrada, kterou zůstavitel za trvání manželství obdržel podle dohody o zrušení věcného břemene a předkupního práva váznoucí v jeho prospěch na nemovitých věcech, které získal jako protiplnění při převodu svého spoluvlastnického podílu na těchto nemovitých věcech (ke dni jeho smrti 900 000 Kč jako zůstatek na účtu č. XY vedený na jméno zůstavitele P. Ř. u České spořitelny, a. s.), bylo součástí společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky, nebo jde o výjimku ze zákonného režimu tohoto majetkového společenství podle ustanovení § 709 odst. 1 písm. d) o. z. Vzhledem k tomu, že otázka zákonného režimu společného jmění manželů a výjimek z tohoto režimu nebyla za účinnosti současné právní úpravy majetkových práv manželů ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle ustanovení § 708 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů, je součástí společného jmění manželů; společné jmění podléhá zákonnému režimu, nebo smluvenému režimu, anebo režimu založenému rozhodnutím soudu.
Součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho, co a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů, b) nabyl darem, děděním, nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projeví jiný úmysl, c) nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech, d) nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví, e) nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku (§ 709 odst. 1 o. z.).
Součástí společného jmění je zisk z toho, co náleží výhradně jednomu z manželů (§ 709 odst. 2 o. z.).
Zaniklo-li manželství zůstavitele jeho smrtí, soud usnesením stanoví obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela ke dni smrti zůstavitele a schválí dohodu pozůstalého manžela s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění manželů, není-li v rozporu s pokyny, které zůstavitel ještě za svého života udělil ohledně svého majetku pro případ smrti, popřípadě se zákonem (§ 162 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“). Nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, soud usnesením podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, jaký majetek ze společného jmění patří do pozůstalostního jmění a jaký majetek patří pozůstalému manželovi, popřípadě též stanoví pohledávku potřebnou k vypořádání majetku ze společného jmění. Neshodnou-li se dědici s pozůstalým manželem na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do společného jmění manželů, ke spornému majetku se nepřihlíží (§ 162 odst. 2 z. ř. s.).
Z uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že základním předpokladem pro vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo v důsledku zániku manželství smrtí jednoho z manželů, je zjištění příslušného majetkového režimu mezi manžely v době smrti zůstavitele, tedy, zda jde o režim zákonný (§ 709 a násl. o. z.), smluvený režim (§ 716 a násl. o. z.) nebo režim založený rozhodnutím soudu (§ 724 a násl. o. z.), a dále zjištění majetku, který byl součástí společného jmění. Jestliže v dané věci nebylo zjištěno, že by za života zůstavitele došlo k ujednání manželského majetkového režimu odlišného od zákonného režimu, nebo k rozhodnutí soudu o zrušení či zúžení existujícího rozsahu společného jmění, platí pro společné jmění manželů režim zákonný a při jeho vypořádání soudem, nedošlo-li k dohodě dědiců, je třeba aplikovat ustanovení § 709 o. z.
Podkladem pro stanovení rozsahu majetku ve společném jmění a obvyklé ceny tohoto majetku jsou údaje účastníků řízení, které pak soud posuzuje podle právních předpisů a do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela zařadí jen takový majetek, který tam patří jak po stránce skutkové, tak i právní. Jsou-li údaje účastníků řízení shodné, nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, nejde o spor o aktiva, popř. pasiva společného jmění. Jen jejich rozdílný právní názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota patřily do společného jmění manželů, nemůže vést k tomu, že se soud omezí na zjištění spornosti podle ustanovení § 162 odst. 2 věta druhá z. ř. s., nýbrž na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda předmětná věc či jiná majetková hodnota patří nebo nepatří do společného jmění. Takové závěry učinila soudní judikatura již za předcházející právní úpravy dědění (srov. např. usnesení NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2043/2005 ze dne 24. 5. 2006) a není důvodu na těchto závěrech něčeho měnit, když nynější ustanovení § 162 odst. 1 věta druhá z. ř. s. je obsahově shodné s dřívějším ustanovením § 175l odst. 1 věta druhá ve spojení s § 175k odst. 3 o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2013. Tyto závěry pro danou věc především znamenají, že pokud odvolací soud spor mezi pozůstalou manželkou a závětními dědici o to, zda částka 900 000 Kč na účtu č. XY, vedeném na jméno zůstavitele u České spořitelny, a. s., patří do společného jmění manželů, nepovažoval za spor skutkový, ale právní, a o této sporné právní otázce, tj. o tom, zda na základě shodných tvrzení o původu uvedené částky se pro právní hodnocení uplatní ustanovení § 709 odst. 1 písm. d) o. z., sám rozhodl, přímo v řízení o pozůstalosti, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.
Právní posouzení uvedené sporné právní otázky odvolacím soudem se závěrem, že práva a povinnosti spojená s účtem č. XY, vedeným na jméno P. Ř. u České spořitelny a. s., patřily výlučně zůstaviteli, jako majetková hodnota odvozená (přeměněná) od jeho výlučného majetku, tj. zrušeného věcného břemene, které svědčilo jen jemu na základě smlouvy o jeho zřízení v souvislosti s převodem jeho spoluvlastnického podílu na nemovitých věcech, shledal dovolací soud jako správné. Rozhodnutí má oporu v ustanovení § 709 odst. 1 písm. d) o. z., neboť dohoda o zrušení věcného břemene a předkupního práva ze dne 20. 7. 2020 představuje ze strany zůstavitele právní jednání (srov. § 545 a násl. o. z.), které se vztahuje k jeho výlučnému majetku – právu z věcného břemene váznoucí na nemovitých věcech, jež vzniklo transformací z jeho původního spoluvlastnického podílu na těchto nemovitých věcech. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že do doby zrušení věcného břemene byl z něho vyplývající zisk (nájemné), obdržený zůstavitelem za trvání manželství, součástí společného jmění manželů podle ustanovení § 709 odst. 2 o. z. Věcné břemeno (právo k cizí věci) je věcným právem, stejně jako právo vlastnické, u něhož žádné pochybnosti o možnosti transformace na jiný výlučný majetek jednoho z manželů za trvání manželství nevznikají. Zde lze odkázat na názor bývalého NS ČSSR, který je součástí jeho rozhodnutí Cpj 871, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1972 pod. č. 42/72, který se uplatňuje i za současné právní úpravy majetkových poměrů manželů, a to, že věci získané výměnou za věci, které byly v osobním vlastnictví jednoho z manželů, jsou nadále v osobním vlastnictví tohoto manžela, s tím, že nejde o nabytí nového majetku za trvání manželství, nýbrž o změnu, která nemá vliv na povahu těchto věcí, jako předmětu osobního vlastnictví.
Lze pak dodat, že věcněprávní povaha předmětného plnění ve prospěch zůstavitele podle dohody o zrušení věcného břemene ze dne 20. 7. 2020 (představující transformaci původního oprávnění zůstavitele z věcného břemene zřízeného smlouvou ze dne 10. 12. 2012) jednoznačně vyplývá z ustanovení § 489 o. z. (podle něhož věcí v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí), resp. § 498 odst. 1 o. z, takže jen stěží by bylo možné akceptovat názor dovolatelky, že jde pouze o právo blížící se nároku na výplatu důchodu (nárok odlišný od práva vlastnického), na které ustanovení o věcných právech použít nelze.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, a nebylo zjištěno, že by bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání E. K. podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů, které v dovolacím řízení vznikly účastníkům řízení, rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 128 z. ř. s.; neshledal okolnosti ani důvody, pro které by měla platit výjimka ze základního pravidla pro rozhodování o náhradě nákladů řízení o pozůstalosti, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Autor: -mha-