// Profipravo.cz / Společné jmění manželů

Společné jmění manželů

06.02.2024 00:02

Promlčení práva dovolat se relativní neúčinnosti vypořádání SJM

Právo dovolat se relativní neúčinnosti vypořádání společného jmění manželů podle § 737 odst. 1 o. z. bylo vykonáno jak tehdy, bylo-li uplatněno žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu v řízení před soudem, tak i v případě, že bylo vykonáno jen mimosoudně vůči tomu, kdo na základě vypořádání SJM nabyl právo za podmínek uvedených v tomto ustanovení. Promlčení tohoto práva tak dotčená osoba zabrání i tím, že je v obecné promlčecí lhůtě uplatní vůči nabyvateli práva mimosoudně.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 140/2023, ze dne 8. 11. 2023

25.01.2024 00:01

Vypořádání za života zůstavitele zaniklého (ale nevypořádaného) SJM

I. Ustanovení § 163 z. ř. s. nelze vykládat izolovaně, bez vazby na předcházející ustanovení § 162 z. ř. s. Jestliže ustanovení § 162 z. ř. s. v odstavci 1 ukládá soudu, aby v případě zániku manželství smrtí zůstavitele usnesením stanovil „obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela ke dni smrti zůstavitele“, není žádný důvod k tomu, aby pro právo na vypořádání za života zůstavitele zaniklého (ale nevypořádaného) společného jmění manželů podle ustanovení § 163 měl platit jiný rozhodný okamžik než den smrti zůstavitele.

II. Pokud dědické právo vzniká smrtí zůstavitele a ten, komu svědčí dědický titul, dědictví neodmítne, nejeví se být vyloučeno, aby právo na vypořádání za života zůstavitele zaniklého společného jmění manželů, patřícího do pozůstalostního jmění podle ustanovení § 163 z. ř. s., bylo realizováno ještě před skončením řízení o pozůstalosti, ovšem mimo rámec tohoto řízení, ať již dohodou dědiců s pozůstalou manželkou, nebo podáním návrhu na vypořádání soudem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2562/2023, ze dne 15. 11. 2023

12.10.2023 00:01

Transformace výlučného majetku v zákonném režimu společného jmění manželů

I. Základním předpokladem pro vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo v důsledku zániku manželství smrtí jednoho z manželů, je zjištění příslušného majetkového režimu mezi manžely v době smrti zůstavitele, tedy, zda jde o režim zákonný (§ 709 a násl. o. z.), smluvený režim (§ 716 a násl. o. z.) nebo režim založený rozhodnutím soudu (§ 724 a násl. o. z.), a dále zjištění majetku, který byl součástí společného jmění. Jestliže v dané věci nebylo zjištěno, že by za života zůstavitele došlo k ujednání manželského majetkového režimu odlišného od zákonného režimu, nebo k rozhodnutí soudu o zrušení či zúžení existujícího rozsahu společného jmění, platí pro společné jmění manželů režim zákonný a při jeho vypořádání soudem, nedošlo-li k dohodě dědiců, je třeba aplikovat ustanovení § 709 o. z.

II. Podkladem pro stanovení rozsahu majetku ve společném jmění a obvyklé ceny tohoto majetku jsou údaje účastníků řízení, které pak soud posuzuje podle právních předpisů a do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela zařadí jen takový majetek, který tam patří jak po stránce skutkové, tak i právní. Jsou-li údaje účastníků řízení shodné, nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, nejde o spor o aktiva, popř. pasiva společného jmění. Jen jejich rozdílný právní názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota patřily do společného jmění manželů, nemůže vést k tomu, že se soud omezí na zjištění spornosti podle ustanovení § 162 odst. 2 věta druhá z. ř. s., nýbrž na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda předmětná věc či jiná majetková hodnota patří nebo nepatří do společného jmění.

III. Posuzovaná dohoda o zrušení věcného břemene a předkupního práva představuje ze strany zůstavitele právní jednání, které se vztahuje k jeho výlučnému majetku – právu z věcného břemene váznoucí na nemovitých věcech, jež vzniklo transformací z jeho původního spoluvlastnického podílu na těchto nemovitých věcech. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že do doby zrušení věcného břemene byl z něho vyplývající zisk (nájemné), obdržený zůstavitelem za trvání manželství, součástí společného jmění manželů podle ustanovení § 709 odst. 2 o. z. Věcné břemeno (právo k cizí věci) je věcným právem, stejně jako právo vlastnické, u něhož žádné pochybnosti o možnosti transformace na jiný výlučný majetek jednoho z manželů za trvání manželství nevznikají. Zde lze odkázat na názor bývalého NS ČSSR, který je součástí jeho rozhodnutí Cpj 871, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1972 pod. č. 42/72, který se uplatňuje i za současné právní úpravy majetkových poměrů manželů, a to, že věci získané výměnou za věci, které byly v osobním vlastnictví jednoho z manželů, jsou nadále v osobním vlastnictví tohoto manžela, s tím, že nejde o nabytí nového majetku za trvání manželství, nýbrž o změnu, která nemá vliv na povahu těchto věcí, jako předmětu osobního vlastnictví.

Lze pak dodat, že věcněprávní povaha předmětného plnění ve prospěch zůstavitele podle dohody o zrušení věcného břemene (představující transformaci původního oprávnění zůstavitele z věcného břemene zřízeného smlouvou) jednoznačně vyplývá z ustanovení § 489 o. z. (podle něhož věcí v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí), resp. § 498 odst. 1 o. z, takže jen stěží by bylo možné akceptovat názor dovolatelky, že jde pouze o právo blížící se nároku na výplatu důchodu (nárok odlišný od práva vlastnického), na které ustanovení o věcných právech použít nelze.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 931/2023, ze dne 24. 7. 2023

11.07.2023 00:02

Aktivní věcná legitimace k podání návrhu na vypořádání SJM

Poddlužnická žaloba ve smyslu § 315 odst. 1 o. s. ř. je důvodná, jen jestliže by žalovaný – nebýt exekučního postižení pohledávky – měl povinnost uhradit dluh povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí; okolnost, že pohledávka se dosud nestala splatnou, popřípadě že má z téhož právního důvodu vzniknout v budoucnu, je nerozhodná.

Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 1128/2004, uvedl, že „při postižení pohledávky dle § 312 a násl. o. s. ř. musí jít o pohledávku na základě smlouvy či jiné právní skutečnosti vzniklou či existující v důsledku konkrétního právního vztahu alespoň co do svého základu, jestliže v jeho rámci budou v budoucnu teprve vznikat pohledávky dílčí.“ Oprávněný tak namísto povinného činí jednání potřebná k uplatnění práva (míněno pohledávky vyplývající ze závazku), které lze ztotožnit alespoň co do právního základu. V tomto případě se však o takovou pohledávku bezesporu nejedná; právní skutečnost, že mezi manžely došlo k rozvodu manželství, žádný právní základ pohledávky z titulu vypořádání SJM bez dalšího nekonstituuje. Oprávněný proto není aktivně věcně legitimován ve smyslu ustanovení § 312 odst. 2 poslední věty o. s. ř. k podání návrhu na vypořádání SJM podle ustanovení § 765 odst. 2 o. z. namísto povinného.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 388/2023, ze dne 3. 4. 2023

02.05.2023 00:02

Uplatnění nároku z předkupního práva váznoucího na věci v SJM

Je-li prodávajícím věci, i nemovité, i jen jeden z manželů, kteří mají věc v SJM, vyvolá smlouva zamýšlené důsledky, kupující se stane vlastníkem věci, nicméně opomenutý manžel má právo za splnění zákonných podmínek uplatnit s účinky ex tunc námitku relativní neplatnosti. Podmínkou pro uplatnění takové námitky není to, že opomenutý manžel nebyl účastníkem smlouvy, ale skutečnost, že smlouva byla uzavřena bez jeho souhlasu (§ 714 odst. 2 o. z.). Není to tedy tak, že by oba manželé museli být nutně účastníky takové smlouvy; vlastnické právo na nabyvatele přejde i v případě, že smlouvu ohledně převodu věci, která je součástí SJM, uzavře jen jeden z manželů, evidovaný v katastru nemovitostí jako její výlučný vlastník. Hmotné právo pak dává opomenutému manželovi možnost uplatnit proti takové smlouvě za určitých podmínek námitku relativní neplatnosti, a chrání tak jeho právo podílet se na utváření smluvní vůle.

Dovolací soud nevidí důvod, proč by tomu mělo být jinak, jde-li o nahrazení projevu vůle rozhodnutím soudu; rozsudek nahrazující vůli prodávajícího vyvolá zamýšlený stav, byť je vydán jen proti osobě evidované v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník. V takovém případě se rozhodnutí může dotknout hmotněprávního oprávnění opomenutého bezpodílového spoluvlastníka, který neměl možnost ovlivnit průběh řízení, měl však možnost i povinnost usilovat o uvedení stavu zápisu v katastru nemovitostí do souladu se skutečným stavem.

Ostatně § 714 odst. 2 o. z. chrání právo každého z manželů podílet se na nakládání se společnou věcí; nicméně jsou-li splněny podmínky pro převod z titulu porušení zákonného předkupního práva, je tu tzv. smluvní přímus (povinnost smlouvu uzavřít), a povinná strana se nemůže dovolávat porušení práva účastnit se na tvorbě smluvní vůle ohledně věci ze SJM; takové právo totiž nemá, uzavřením smlouvy realizující zákonné předkupní právo plní svou povinnost.

Je skutečností, že soudní rozhodnutí v takovém případě nezaloží vzhledem k případné žalobě opomenutého manžela překážku rozhodnuté věci. Nicméně v řízení zahájeném k jeho žalobě bude soud muset rozhodnout „při současném respektu k předchozímu rozhodnutí“ o stejném předkupním právu, a samotná skutečnost, že tento manžel nebyl účastníkem smlouvy plnící povinnost z předkupního práva, resp. s ní nesouhlasil, nebude důvodem pro vyhovění žalobě; uzavření takové smlouvy není právem, ale povinností obou manželů.

Jestliže tedy věcné předkupní právo vázne na věci, která je součástí SJM, nicméně v katastru nemovitostí je jako její výlučný vlastník evidován jen jeden z manželů, proti kterému je podána žaloba uplatňující nárok z porušeného předkupního práva, není důvodem k zamítnutí žaloby to, že na žalované straně nejsou oba manželé, kteří mají věc v SJM.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2586/2022, ze dne 27. 1. 2023

24.04.2023 00:02

Právní režim věcí v SJM tvořících součást obvyklého vybavení

Věci tvořící obvyklé vybavení rodinné domácnosti jsou součástí společného jmění manželů. Smysl a účel úpravy institutu obvyklého vybavení rodinné domácnosti nevyžaduje, resp. smysl a účel úpravy společného jmění manželů vylučuje, aby se oproti dikci § 3038 o. z. věci nestaly součástí společného jmění manželů jen proto, že současně tvoří obvyklé vybavení rodinné domácnosti, resp. aby věci nabyté před 1. 1. 2014 tvořící součást společného jmění manželů přestaly být jeho součástí jenom proto, že současně tvoří obvyklé vybavení rodinné domácnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3831/2022, ze dne 26. 1. 2023

04.04.2023 00:02

Aplikovatelnost zásady zákazu reformationis in peius v civilním řízení

I. Zákaz změny k horšímu se v řízení projevuje v tom, že strana, která využila opravného prostředku, nemůže mít v důsledku rozhodnutí opravného soudu horší postavení, než jaké jí přiznávalo napadené rozhodnutí, tj. prvostupňové rozhodnutí nesmí odvolací soud změnit k tíži odvolatele. Pokud podaly odvolání obě strany, může se rozhodnutí odvolacího soudu pohybovat jenom v rámci vymezeném odvoláními obou stran. V této situaci může dojít ke změně k horšímu, nikoliv však na základě odvolání toho, k jehož tíži změna jde, ale proto, že se odvolala i protistrana. Zákaz reformace in peius je tím zachován, protože straně nejde k tíži vlastní procesní jednání, ale procesní jednání jejího odpůrce.

I když v občanském soudním řádu není výslovně vyjádřena zásada zákazu reformace in peius, je nutno z ní vycházet jako z důsledku zásady dispoziční. Proto ani ve věcech, v nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, by odvolací soud neměl přistoupit ke změně k horšímu v neprospěch odvolatele, nedomáhá-li se takového rozhodnutí svým odvoláním též druhá procesní strana.

Ustanovení § 212 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je třeba vykládat vždy v souvislosti se zásadou vyslovenou v § 153 odst. 2 o. s. ř., která prolamuje dispoziční princip dvěma směry: žalobci lze přisoudit buď více, nebo něco jiného. Jedině v tomto smyslu může být dispoziční princip prolomen na § 153 odst. 2 o. s. ř. navazujícím ustanovením § 212 písm. c) o. s. ř., tj. tak, že odvolateli lze přiznat více, nebo něco jiného. Systematickým a teleologickým výkladem je třeba dospět k závěru, že § 212 písm. c) o. s. ř. nedovoluje, aby odvolateli bylo přisouzeno méně, než požaduje, resp. aby se jeho právní postavení zhoršilo.

Dispoziční či návrhový princip platí také pro odvolací řízení. Jeho zahájení by opět mělo být v rukou stran, a také jenom na odvolání by mělo záviset vymezení předmětu odvolacího řízení. Ten je dán rozsahem odvolání, odvolacími důvody a odvolacím návrhem. Z tohoto hlediska je správné, pokud s rozsahem odvolání je zásadně spjat rozsah přezkumu v § 212 a rozsah odkladného účinku v § 206 o. s. ř. Není důvod odkládat právní moc ve větším rozsahu, než který může být předmětem odvolacího přezkumu, a právě meze tohoto přezkumu jsou dány odvoláním. Opačný nesprávný postup by znamenal nejen narušení částečné právní moci, ale také porušení zákazu změny k horšímu (reformatio in peius). To samozřejmě platí jenom v případě, že odvolání nepodala také druhá strana, protože v takovém případě je možnost změny prvostupňového rozsudku otevřena v obou směrech.

Situace uvedené pod písm. a) až c) ustanovení § 212 o. s. ř. nemohou vést k závěru, že je jimi odůvodněno porušení zákazu reformace in peius. V dané věci jde o vypořádání společného jmění manželů, tj. o řízení, kde z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2, § 212 písm. c) o. s. ř. V těchto řízeních může být v řadě případů obtížné posoudit a obecně vymezit, zda a kdy je rozhodnutí odvolacího soudu v neprospěch účastníka, který rozhodnutí soudu prvního stupně napadl odvoláním (např. tam, kde odvolací soud provede rozsáhlou změnu způsobu vypořádání součástí společného jmění manželů oproti soudu prvního stupně). Toto posouzení závisí na konkrétních okolnostech dané věci, přičemž rozhodující je porovnání stavu nastoleného prvostupňovým rozhodnutím se stavem po vydání odvolacího rozhodnutí.

O celkové řešení takto vymezené obecné otázky vztahující se k řízení o vypořádání společného jmění manželů však v daném případě nejde. Je-li totiž rozhodnutí soudu prvního stupně založeno na principu parity podílů a odvolací soud v neprospěch odvolatele založí své rozhodnutí na závěru o disparitě podílů, je nepochybné, že takové rozhodnutí je ve svém výsledku rozhodnutím v neprospěch odvolatele. Pokud se v dané věci rozhodl využít procesní obrany v podobě odvolání toliko žalovaný (odvolatel) a žalobkyně nikoliv, je rozhodnutí odvolacího soudu o disparitě podílů v neprospěch žalovaného porušením zákazu reformationis in peius.

II. Jednu z výjimek ze zákazu změny k horšímu představují řízení ovládaná zásadou oficiality. V řešené věci jde o řízení o vypořádání společného jmění manželů, které je v české právní úpravě pojato jako řízení sporné a není jako takové ovládáno zásadou oficiality.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, ze dne 26. 1. 2023

09.01.2023 00:01

K účinkům modifikace SJM ve vztahu ke třetím osobám

I. Pro případ, že k modifikaci společného jmění manželů došlo do 31. 12. 2013, je pro posouzení, zda a do jaké míry lze pro dluh povinného postihnout nyní již výlučný majetek manželky (tedy i právo manželky povinného na vyplacení její pohledávky z účtu), rozhodná právní úprava účinná do 31. 12. 2013, nikoliv právní úprava účinná od 1. 1. 2014, a to i v případě, že ke vzniku dluhu založeného povinným došlo až po 1. 1. 2014. Modifikací společného jmění manželů je přitom třeba rozumět i tzv. předmanželskou smlouvu, došlo-li k jejímu uzavření do 31. 12. 2013 (srov. NS 20 Cdo 169/2019). Jinými slovy, hmotněprávní účinek modifikace společného jmění manželů, k níž došlo do 31. 12. 2013, je třeba posoudit podle právních poměrů do 31. 12. 2013.

II. Podle čl. XIII bod 4 zák. č. 303/2013 Sb., má být i v případě modifikací společného jmění manželů, k nimž došlo do 31. 12. 2013, na základě žádosti obou manželů proveden zápis modifikace do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu. Z dikce tohoto ustanovení však samo o sobě nevyplývá, že by se tyto dřívější modifikace měly stát ex post neúčinnými, jestliže po 31. 12. 2013 nedojde k jejich dodatečnému zápisu do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu podle § 35l odst. 1 NotŘ. Ze znění citovaného ustanovení se podává, že ustanovení notářského řádu, včetně účinků modifikace ve vztahu ke třetím osobám předpokládaných § 35l odst. 1 NotŘ ve znění od 1. 1. 2014, se použijí až po zápisu modifikace do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu. Do doby zápisu tedy nelze z existence § 35l odst. 1 NotŘ ve znění od 1. 1. 2014 činit žádné právní závěry ohledně účinků modifikace společného jmění manželů vůči třetím osobám.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2318/2022, ze dne 4. 10. 2022

03.01.2023 00:02

K tzv. valorizaci vnosu ze SJM do výlučného majetku

Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen (tzv. valorizace), jen pokud se tak účastníci dohodli. Jestliže by v konkrétní věci bylo nezohlednění valorizace vnosu v důsledku zvýšení hodnoty věci, na kterou byl vynaložen a ke které došlo až později, po vynaložení vnosu v rozporu s dobrými mravy anebo vedlo ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3 o. z.), bylo by třeba k těmto okolnostem přihlédnout v rámci stanovení výše podílů na společném majetku (tzv. disparita podílů), aniž by bylo (zejména v případě rozsáhlejších rekonstrukcí staveb) nutné zjišťovat přesnou výši takového zhodnocení. Uvedená argumentace se přiměřeně uplatní i při vypořádání vnosu z výlučného na společný majetek.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, ze dne 27. 9. 2022

12.12.2022 00:01

K (ne)závislosti smluv uzavíraných v případě tzv. smluveného rozvodu

Byla-li schválena dohoda rodičů o úpravě poměrů dítěte pro dobu po rozvodu rodičů uzavřená ve smyslu § 757 odst. 1 písm. b) o. z., není změna rozhodnutí soudu o schválení této dohody rodičů v době po rozvodu manželství sama o sobě důvodem k zániku smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů uzavřené ve smyslu § 757 odst. 1 písm. c) o. z. nebo ke změně či zániku práv a povinností z ní vyplývajících.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 783/2022, ze dne 27. 9. 2022

15.11.2022 00:02

K nemožnosti vypořádání společného jmění manželů pro jeho předlužení

I. Je-li majetek náležející do (nevypořádaného) společného jmění insolvenčního dlužníka a jeho (bývalého nebo současného) manžela důvodně sepsán do majetkové podstaty dlužníka postupem podle § 274 insolvenčního zákona, tedy proto, že vypořádání společného jmění manželů nelze provést pro jeho předlužení, proces vypořádání společného jmění manželů tím končí (společné jmění manželů se má za vypořádané) i ve vztahu ke dříve nevypořádaným vnosům dlužníkova (bývalého) manžela (k tomu, co ze svého výlučného majetku vynaložil na majetek ve společném jmění manželů).

II. Pro závěr, že je důvod zamítnout žalobu o vypořádání společného jmění manželů, jelikož se tak již stalo způsobem plynoucím z § 274 insolvenčního zákona, není postačující zjištění, že označený majetek ve společném jmění manželů byl sepsán do majetkové podstaty dlužníka, nýbrž až zjištění, že šlo o soupis podle § 274 insolvenčního zákona. Půjde-li o soupis podle § 274 insolvenčního zákona [tedy o soupis vyvolávající účinky vypořádání (jinak nevypořadatelného) majetku ve společném jmění manželů], pak tento důvod soupisu musí být u příslušné položky soupisu také uveden; jinak bude mít soupis účinky prostého soupisu majetku ve společném jmění manželů, který vypořádání společného jmění manželů nebrání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 15/2021, ze dne 31. 8. 2022

01.11.2022 00:02

Důkazní břemeno ve sporu ohledně toho, zda věc patří do SJM

I. Základní norma týkající se nabytí věci do SJM byla obsažena v § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. Společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství. Protinorma stanoví, že do SJM nepatří majetek nabytý za podmínek uvedených v základní normě, pokud byl získán dědictvím nebo darem, majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Struktura této normy (§ 143 odst. 1 obč. zák.) určuje rozložení důkazního břemene; ten, kdo tvrdí, že jde o majetek v SJM, prokazuje, že byl nabyt za trvání manželství; prokáže-li se tato skutečnost, je na tom, kdo nabytí do SJM i za tohoto stavu popírá, aby prokázal, že nastaly skutečnosti uvedené v protinormě. Z toho se podává, že rozložení důkazního břemene není závislé na § 144 obč. zák., ale na struktuře § 143 odst. 1 obč. zák.; domněnka uvedená v § 144 obč. zák. je tak nadbytečná.

To obdobně platí i pro dokazování v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; prokáže-li se, že věc nabyl v tzv. zákonném režimu jeden z manželů nebo oba manželé společně za trvání manželství, má se za to, že věc je součástí společného jmění; toho, kdo přesto tvrdí, že jsou splněny podmínky pro nezařazení věci do společného jmění, uvedené zejména v § 709 odst. 1 pod písm. a) až e) o. z., tíží důkazní břemeno ohledně skutečností tam uvedených.

II. Účelem § 980 odst. 2 o. z. je ochrana dobré víry třetích osob - domněnka správnosti a úplnosti zápisu má zaručit, aby se na (formálně) zapsaný stav v katastru nemovitostí mohl každý spolehnout, i když je v rozporu se stavem skutečným. Dosah § 980 odst. 2 o. z. by neměl jít dál, než kam sahá jeho účel. Proto je zapotřebí pomocí teleologické redukce zúžit příliš široce formulovaný text tohoto ustanovení a dovodit, že § 980 odst. 2 o. z. se vztahuje na třetí osoby, nikoliv na vzájemný vztah mezi manžely týkající se nemovitosti evidované v katastru nemovitostí jako vlastnictví jen jednoho z nich. Nemůže proto ani mít vliv na rozdělení důkazního břemene ve sporu (bývalých) manželů o určení, že věc je součástí SJM.

Prokáže-li se tedy v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že věc nabyl v tzv. zákonném režimu jeden z manželů nebo oba manželé společně za trvání manželství, má se za to, že věc je součástí společného jmění; toho, kdo tvrdí, že jsou splněny podmínky pro nezařazení věci do společného jmění, uvedené zejména v § 709 odst. 1 a 3 o. z., tíží důkazní břemeno ohledně skutečností tam uvedených. To platí v poměrech mezi manžely i pro věc evidovanou ve veřejném seznamu jako vlastnictví jen jednoho z účastníků.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, ze dne 27. 7. 2022

01.11.2022 00:01

K povaze prostředků na bankovním účtu jednoho z manželů

I. Není důvodu, aby nebylo možné rozlišovat mezi výlučnými prostředky a prostředky náležejícími do SJM, byť jsou uloženy na jednom bankovním účtu. Opačný závěr by nedůvodně nutil manžele k zakládání „oddělených“ bankovních účtů, přičemž se však může v každém konkrétním případě stát, že na účet s prostředky ve výlučném majetku bude připsána (byť bagatelní) částka ze SJM; v takovém případě není správný závěr, že by výlučné prostředky nebylo – v poměrech konkrétní věci – možné od společných odlišit. Jestliže byly na účet u peněžního ústavu patřící jednomu z manželů uloženy jeho výlučné peněžní prostředky i prostředky pocházející ze společného jmění manželů, neznamená to, že by bez dalšího na všechny platby z tohoto účtu bylo nutné pohlížet jako na plné nebo částečné platby ze společného jmění manželů. Bude vždy záležet na okolnostech dané věci, na výši uložených prostředků, jejich původu a na výši platby.

II. Jsou-li na účtu u peněžního ústavu patřícím jednomu z manželů uloženy peněžní prostředky původem jak ze SJM, tak i z výlučného majetku, přičemž za prostředky z tohoto účtu nepřevyšující výši uložených výlučných prostředků je pořízena věc výslovně do vlastnictví toho, jehož výlučné prostředky byly v dostatečné výši na účtu uloženy, a druhý manžel výslovně souhlasí s tím, že jde o věc pořízenou za výlučné prostředky, je třeba vyjít z toho, že i nabytá věc je ve výlučném vlastnictví. Důkaz o opaku je na tom, kdo to popírá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, ze dne 27. 7. 2022

29.08.2022 00:01

Řízení o relativní neúčinnosti vypořádání společného jmění manželů

V řízení o relativní neúčinnosti vypořádání společného jmění manželů (§ 737 odst. 1 o. z.) není významné, že žalovaný nedlužný manžel projevil nesouhlas s dluhem vůči věřiteli bez zbytečného odkladu poté, co se o dluhu dozvěděl. V takovém případě může být ve vykonávacím řízení postižena celá masa společného jmění, avšak jen do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění zrušeno a vypořádáno podle § 742 o. z. Uvedené skutečnosti lze uplatnit návrhem na (částečné) zastavení vykonávacího řízení [§ 262b o. s. ř., § 55 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád)].

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2724/2021, ze dne 31. 5. 2022

22.08.2022 00:02

Oceňování družstevního podílu v bytovém družstvu při vypořádání SJM

I. Samotným zánikem, zrušením či zúžením SJM společné členství manželů v družstvu nezaniká. K zániku dojde až vypořádáním zaniklého, zrušeného nebo zúženého SJM, nebo uplynutím lhůty pro jeho vypořádání podle o. z. Předmětem vypořádání je vlastnické právo k družstevnímu podílu v bytovém družstvu, neboli při vypořádání je řešena otázka, komu bude nadále náležet družstevní podíl. Není proto namístě nejprve v samostatném řízení rozhodnout o tom, kdo bude výlučným členem družstva a teprve poté se zabývat vypořádáním družstevního podílu.

Z uvedeného plyne, že zánik společného členství manželů v bytovém družstvu přímo závisí na vypořádání samotného družstevního podílu. Proto již není nadále bez dalšího použitelná judikatura dovolacího soudu, která řešila tuto otázku při zániku SJM před 1. 1. 2014 podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

Při oceňování družstevního podílu v bytovém družstvu je při vypořádání SJM zaniklého po 1. 1. 2014 třeba zásadně vyjít z obvyklé ceny družstevního podílu a jeho stavu v době rozhodování soudu o vypořádání SJM.

Nadále přitom platí, že hodnotu družstevního podílu v bytovém družstvu je třeba pro účely vypořádání stanovit cenou obvyklou, tedy cenou, kterou by bylo možno za převod družstevního podílu v rozhodné době a místě dosáhnout.

II. V poměrech projednávané věci je však nutno vzít do úvahy, že ještě před řízením o vypořádání zaniklého SJM účastníků rozhodl obvodní soud o zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu, a o tom, že členkou družstva a vlastníkem družstevního podílu spojeného s nájmem bytu je žalobkyně.

V tomto konkrétním případě je tak nutné zohlednit, že o zrušení společného členství manželů v bytovém družstvu, i o tom komu bude nadále náležet družstevní podíl, rozhodoval soud v jiném, již pravomocně skončeném řízení, a proto o něm nelze rozhodnout znovu v probíhajícím řízení o vypořádání zaniklého SJM účastníků. S přihlédnutím k individuálním okolnostem posuzované věci bude proto podle dovolacího soudu požadavku spravedlivého řešení nejvíce odpovídat postup, při kterém nalézací soudy ve svém dalším řízení o vypořádání zaniklého SJM účastníků rozhodnou již pouze o vypořádání hodnoty družstevního podílu v bytovém družstvu. Při stanovení hodnoty pro účely vypořádání SJM pak budou s ohledem na výše uvedené vycházet z obvyklé ceny podílu a jeho stavu ke dni právní moci rozsudku obvodního soudu, kterým bylo rozhodnuto o zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu, a o tom, že členkou družstva a vlastníkem družstevního podílu spojeného s nájmem bytu je žalobkyně. Již od tohoto data se totiž žalobkyně stala výlučnou faktickou uživatelkou bytu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 229/2021, ze dne 23. 5. 2022

27.07.2022 00:02

Vyplacení částky na vyrovnání vypořádacího podílu ze zaniklého SJM

Ani občanský soudní řád, ani občanský zákoník neobsahují právní úpravu, která by umožňovala soudu nařídit vyplacení částky na vyrovnání vypořádacího podílu ze zaniklého SJM na určitý, konkrétní účet. Občanský soudní řád upravuje postup soudu při stanovení povinnosti plnit peněžitý dluh v § 160 odst. 1 o. s. ř. jen tak, že může ke splnění určit delší lhůtu, nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Je-li třeba dlužnou částku splnit bezhotovostním převodem, je na věřiteli (oprávněném), aby (případně i na výzvu dlužníka) poskytl dlužníkovi (povinnému) údaje potřebné ke splnění dluhu. Dlužník volbu účtu u peněžního ústavu, na který má být částka poukázána, nemůže ovlivnit. Je pak věcí věřitele, jak bude s přijatou částkou nakládat.

V řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů tak soud nemůže nařídit bez souhlasu účastníků vyplacení částky na vyrovnání vypořádacího podílu ze zaniklého SJM na účet u peněžního ústavu, na kterém je veden společný dluh účastníků.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3288/2021, ze dne 18. 5. 2022

20.06.2022 00:02

Zrušení stejného nebo společného práva bydlení rozvedených manželů

Ustanovení § 768 o. z. řeší následky rozvodu manželství na společné nebo stejné právo manželů k domu nebo k bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, a upravuje jejich bydlení po rozvodu manželství. Formulačně připomíná dřívější úpravu zrušení práva společného nájmu bytu manžely obsaženou v § 705 obč. zák., přičemž zakotvuje možnost (kteréhokoliv) rozvedeného manžela domáhat se zrušení dosavadního práva a případně i náhrady za ztrátu tohoto práva, jestliže má dům nebo byt po zrušení společného práva opustit. Jako náhrada je výslovně zmíněna náhrada ve formě zajištění náhradního bydlení nebo založením práva bydlení a v zákonem předpokládaných případech dokonce ve formě práva odpovídajícího věcnému břemeni bydlení, ale může jít i o náhradu finanční (v penězích), což při současných ekonomických poměrech bude zřejmě forma nejčastější, a to i proto, že občanský zákoník bytové náhrady nyní neupravuje a blíže nespecifikuje. Zákon v tomto směru preferuje vypořádání vzájemných vztahů bývalých manželů dohodou, ale jestliže k ní nedojde, vypořádá jejich společné nebo stejné právo užívat byt po rozvodu manželství na návrh jednoho z nich soud.

Ze znění tohoto ustanovení plyne, že míří především na případy zrušení společného práva nájmu (§ 745 o. z.) či na jiné obligační tituly stejného nebo společného práva bydlení, čemuž nasvědčují hlediska uvedená v § 768 odst. 1 věta za středníkem o. z., ke kterým by měl soud přihlížet při rozhodování o tom, kterému z manželů dosavadní právo zruší a za jakou náhradu. Nelze vyloučit použití uvedeného ustanovení i na věcně právní tituly (např. společná služebnost užívání bytu), nebude se však vztahovat na společné právo v bytě nebo domě ve společném jmění manželů či stejné právo v rámci podílového spoluvlastnictví manželů. Samostatná úprava vypořádání společného jmění manželů (§ 736 a násl. o. z.) a samostatná úprava zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§ 1140 a násl. o. z.) použití § 768 o. z. neumožňuje.

Není totiž sporu o tom, že řízení o žalobě na zrušení stejného nebo společného práva bydlení je řízením sporným, které lze zahájit jen na návrh jednoho z bývalých manželů. Tento návrh nemůže být uplatněn v rámci řízení o vypořádání společného jmění nebo v rámci řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví a samostatně jej nelze uplatnit předem ani později, kdy jsou již vlastnické vztahy uspořádány jinak. V řízení by mělo být současně rozhodnuto o zrušení dosavadního práva a eventuálně o náhradě za jeho ztrátu. V případě společného jmění manželů však návrh na jeho zrušení nepřichází v úvahu, neboť trvalo-li společné jmění manželů v době (ke dni) rozvodu, zaniklo ze zákona rozvodem manželství a není tedy zřejmé, o zrušení jakého práva by měl soud ještě rozhodovat. Samostatně nelze podat ani návrh na zrušení podílového spoluvlastnictví, neboť zrušení podílového spoluvlastnictví je nedílně spjato s jeho vypořádáním (§ 1143 o. z.), přičemž možné způsoby vypořádání a jejich závazné pořadí stanoví zákon.

Ustanovení § 768 o. z. by tak mělo být aplikováno na případy, kdy společné nebo stejné právo bývalých manželů nejde zrušit a případně vypořádat jiným zákonným způsobem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1040/2021, ze dne 23. 3. 2022

23.05.2022 00:02

Právní režim dávky Kindergeld a společné jmění manželů

Peněžní prostředky tvořící dávku Kindergeld jsou německou veřejnoprávní úpravou pojímány jako prostředky vyplácené rodiči dítěte (zpravidla nezletilého) a mající kompenzovat výdaje a náklady, které jsou spojeny s plněním vyživovací povinnosti rodiče vůči dítěti. Proto je také veřejnoprávními předpisy naznačováno (§ 1 BKGG), že tyto prostředky mají být použity ve prospěch dítěte, aniž by však v soukromoprávní rovině byla jakkoliv řešena situace, že rodič tyto prostředky ve prospěch dítěte nepoužije. Neplnění vyživovací povinnosti v takovém případě umožňuje dítěti žádat o vyplácení dávky Kindergeld (§ 74 EStG) Úřad pro rodinné dávky, který je poskytuje z tzv. rodinných fondů (Familienkasse). Uvedená dávka není shodná s tzv. přídavky na dítě poskytovanými jako dávka státní sociální podpory podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, neboť přídavek na dítě představuje dávku poskytovanou v závislosti na výši příjmu (§ 2 písm. a) bod 1 zákona č. 117/1995 Sb.), zatímco Kindergeld je vyplácen bez ohledu na výši příjmů rodičů.

Dovolací soud pak nemá pochybnost, že pokud uvedené prostředky jsou použity ve prospěch dítěte, odpovídá jejich použití účelu vyplývajícímu z uvedených veřejnoprávních předpisů a představují finanční prostředky spotřebované v souladu se zákonnou úpravou.

Jestliže však spotřebovány ve prospěch dětí nejsou a ani německá právní úprava soukromoprávní dosah takových případů výslovně neřeší (vyjma § 1612b BGB řešícího promítnutí Kindergeld do vyživovací povinnosti), zastává dovolací soud názor, že takové prostředky nejsou vyloučeny z režimu společného jmění manželů jenom pro veřejnoprávní naznačení účelu takových prostředků, neboť splňují předpoklady obsažené v § 709 odst. 1 o. z. To v dané věci platí tím spíše, jestliže Kindergeld byl (zčásti) vyplácen zpětně k rukám rodiče, jemuž nezletilé děti nebyly ani na dobu před rozvodem ani pro dobu pro rozvodu svěřeny do výchovy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3127/2020, ze dne 8. 2. 2022

03.02.2022 00:01

Stanovení rozsahu a výše investic ze SJM na výlučný majetek

Judikatura v zájmu spravedlivého vypořádání vztahů mezi účastníky řízení o vypořádání společného jmění manželů a při vědomí obtížnosti dokázat vynaložené investice a jejich výši doklady připouští, aby v případě, že je prokázáno, že investice ze společného majetku v SJM na výlučný majetek jednoho z manželů byly skutečně vynaloženy, a je v zásadě zřejmé, na co byly vynaloženy, připouští tam, kde je to vzhledem k individuálním okolnostem věci namístě, aby rozsah a výše investic vynaložených na rekonstrukci domu ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů byla za podmínek § 136 o. s. ř. stanovena úvahou soudu; tím spíše je třeba připustit její stanovení znaleckým posudkem, ve kterém znalec popíše jednotlivé práce a určí celkové náklady, které bylo v rozhodné době třeba na takovou rekonstrukci vynaložit (nikoliv tedy zhodnocení věci či „hodnotu rekonstrukce“). Není žádný důvod vyloučit pro tyto případy to, co se uvádí v § 125 o. s. ř. Znalec přihlédne k dokladům, které jsou k dispozici a ke skutečnostem, které vyšly najevo, jejich posouzení je však již věcí jeho odborných znalostí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1541/2021, ze dne 26. 10. 2021

29.09.2021 00:02

Vypořádání dluhu tvořícího součást společného jmění manželů

I. V řízení o vypořádání společného jmění manželů („SJM“) je u společných dluhů tvořících součást SJM na základě rozhodnutí soudu stanoven podíl každého z manželů na společných dluzích jen ve vnitřním poměru mezi manžely. Vypořádáním dluhů tvořících součást SJM nepřestávají být tyto dluhy společné a věřitel se může nadále domáhat uspokojení vůči oběma manželům; vypořádání společných dluhů manželů náležejících do SJM je tak důležité zejména pro tzv. předběžný a následný regres ve smyslu § 1876 o. z.

Společný dluh tvořící součást společného jmění manželů v případě, že SJM zaniklo po 1. 1. 2014 a je vypořádáváno na základě aplikace zákona č. 89/2012 Sb., tak soudy mají zásadně vypořádávat jeho přikázáním oběma manželům rovným dílem.

II. Přesto nelze zcela vyloučit, že ve výjimečných případech, ve kterých pro to budou dány okolnosti konkrétní projednávané věci, bude společný dluh náležející do SJM přikázán jen jednomu z manželů. Podmínkou takového postupu bude zpravidla souhlas manžela, jemuž má být celý dluh přikázán, a řádné zdůvodnění mimořádných okolností případu, které přikázání celého dluhu jen jednomu z manželů odůvodňují.

Za takovou mimořádnou okolnost lze v poměrech konkrétního případu označit například situaci, kdy společný dluh vznikl v souvislosti s pořízením věci, která je také předmětem vypořádání, ale její obvyklá cena je snížena právní závadou (např. zástavním právem). Vzhledem k tomu bude snížena i náhrada za přikázání věci jednomu z manželů. V takovém případě se může (po zvážení všech okolností případu – např. délky předpokládaného splácení dluhu) jevit jako nespravedlivé, aby dluh související s vypořádávanou věcí byl přikázán oběma manželům rovným dílem.

III. Je-li dluh tvořící SJM přikazován pouze jednomu z manželů, není zásadně na místě, aby byla při určení vypořádacího podílu stanovena povinnost druhého z manželů zaplatit manželovi, kterému byl dluh přikázán, polovinu výše jistiny dluhu, případně i splatného, avšak dosud neuhrazeného příslušenství ke dni rozhodnutí soudu. Jinými slovy, při přikázání společného dluhu jednomu z manželů zásadně nevzniká tzv. kompenzační pohledávka manžela, kterému byl dluh přikázán, vůči druhému manželovi ve výši jedné poloviny dluhu. Jestliže je soudním rozhodnutím uloženo splnit společný dluh jen jednomu z manželů, nemá nadále druhý z nich (i když pouze s účinky mezi manželi navzájem) povinnost dluh hradit. Není tedy ani důvod, aby soud v této souvislosti zakládal novou povinnost k úhradě nějaké peněžité částky mezi manželi, například z titulu regresu.

V případě přikázání celého společného dluhu jednomu z manželů tak dochází k založení nestejné velikosti podílů, tedy disparity svého druhu (společný dluh má uhradit jen jeden z manželů; druhý manžel není ve vztahu mezi manželi nadále povinen dluh plnit, a jestliže přesto na dluh následně něčeho zaplatí, vznikne mu regresní nárok podle § 1876 odst. 2 o. z.). Přikázat společný dluh jen jednomu z manželů lze proto jen tehdy, kdy mimořádné okolnosti případu takové vypořádání odůvodňují.

IV. Dochází-li v rámci vypořádání společného jmění manželů k vypořádání dluhu, je nezbytné vypořádat dluh ve výši, v jaké existoval v době rozhodování soudu, a nikoliv v době zániku společného jmění manželů; v případě, že o věci rozhoduje odvolací soud, je třeba přihlédnout k částkám zaplaceným na dluh do dne jeho rozhodnutí. Jestliže některý z manželů po zániku společného jmění hradil takový dluh ze svých výlučných prostředků, má při vypořádání SJM právo na náhradu ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) o. z. Tato skutečnost se projeví ve výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit druhému určitou částku na vyrovnání jejich vypořádacích podílů.

V. Soudy jsou povinny vypořádat celý dluh, který byl učiněn předmětem řízení o vypořádání SJM, včetně jeho příslušenství, byť přiroste i v budoucnu po rozhodnutí o vypořádání SJM, aby tak byl zcela vypořádán předmět řízení. Soudy však nemohou vedle zjištění aktuální výše dluhu a rozsahu splatného, avšak doposud neuhrazeného příslušenství, složitě dopočítávat či jakkoliv odhadovat výši příslušenství až do okamžiku úplného splacení dluhu. Pomine-li dovolací soud obtíže s tímto zjišťováním spojené, je nutno upozornit i na tu skutečnost, že například úvěrové produkty (na jejichž základě společné dluhy vznikají) v současnosti často umožňují předběžné splacení úvěru, mění se tzv. fixační období, dochází ke změnám v úročení, ke změnám v délce následných fixačních období, změnám bankovních ústavů poskytujících daný úvěr apod., což jsou okolnosti, které brání ke dni rozhodování soudu zjistit výši budoucího příslušenství.

Vzhledem k tomu jsou soudy při vypořádání úročeného dluhu povinny pro účely vypořádání zjišťovat výši jistiny, případně i výši splatného a doposud neuhrazeného příslušenství ke dni rozhodnutí soudu, a následně dluh (s příslušenstvím splatným ke dni rozhodnutí soudu) přikázat k uhrazení oběma manželům společně (tj. každému jednou polovinou), či (ve výjimečných případech, viz shora) jen některému z nich. Příslušenství, které k dluhu přiroste teprve v budoucnu (tj. po rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů), je pak nezbytné vypořádat tím způsobem, že se toliko obecně přikáže k úhradě oběma manželům, či (ve výjimečných případech) jen některému z nich; nedochází tedy ke stanovení jeho konkrétní výše a ani k zanesení takového příslušenství do výpočtu o vypořádacím podílu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 753/2020, ze dne 29. 6. 2021