// Profipravo.cz / Pracovní právo 05.12.2023
Způsob určení výše příplatku za vedení vedoucímu zaměstnanci
I. Dovolací soud nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že „nelze procentem z platového tarifu stanovovat individuální příplatky za vedení“, jelikož „výše příplatku za vedení vyjadřuje pouze náročnost řídící práce, která nemá nic společného se zvyšováním platových tarifů“, že „pokud by byl příplatek za vedení stanoven vedoucímu zaměstnanci procentem z platového tarifu, docházelo by zpravidla k jeho zvyšování, aniž by se změnily podmínky, pro které je přiznáván“, a že „takový postup je v rozporu s právní úpravou a jejím smyslem“. Odvolací soud přehlíží, že reálná hodnota příplatku za vedení určeného procentuálním podílem z nejvyššího platového tarifu v příslušné platové třídě zůstává stejná i po zvýšení platových tarifů nařízením vlády, k němuž dochází v důsledku inflace, a že proto (absolutně) zvýšená částka příplatku za vedení reálně představuje pořád stejné ohodnocení náročnosti řídící práce vedoucího zaměstnance. Je-li důvodem stanovení sazeb příplatků za vedení v § 124 odst. 3 zák. práce ve formě podílu z nejvyššího platového tarifu v platové třídě, do které je vedoucí zaměstnanec zařazen, především snaha o udržení stálého poměru příplatku za vedení k platovému tarifu, tj. zachování jeho reálné hodnoty i v případě zvýšení platových tarifů, pak určení konkrétní výše příplatku za vedení procentuálním podílem z nejvyššího platového tarifu v příslušné platové třídě nemůže být ani v rozporu se smyslem právní úpravy příplatku za vedení a jeho výše.
II. Určení výše příplatku za vedení je nepochybně jednostranným právním jednáním zaměstnavatele. Okolnost, že takové (písemné) právní jednání je podepsáno též zaměstnancem, z něj však bez dalšího nečiní právní jednání dvoustranné (nehledě k tomu, že i ve dvoustranném právním jednání by byl obsažen projev vůle zaměstnavatele o výši příplatku za vedení zaměstnance).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 377/2023, ze dne 6. 9. 2023
Dotčené předpisy:
§ 18 zák. č. 262/2006 Sb.
§ 123 zák. č. 262/2006 Sb.
§ 124 zák. č. 262/2006 Sb.
§ 555 odst. 1 o. z.
§ 556 odst. 2 o. z.
Kategorie: pracovní právo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci dne 30. 4. 2021 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 51 477 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně, počínaje dnem podání této žaloby do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalovaného na základě uzavřené pracovní smlouvy ze dne 30. 4. 2014 jako vychovatel a po uzavření dodatku č. 3 ze dne 1. 8. 2016 k této pracovní smlouvě jako vedoucí vychovatel, že mu tak s účinností od 1. 8. 2016 vznikl podle § 124 zákoníku práce nárok na příplatek za vedení, že byl v souladu s náplní práce zařazen do třetího stupně řízení, v němž mu vznikl nárok na výplatu příplatku za vedení v rozsahu 20 – 50 % z nejvyššího platového tarifu, do něhož je zařazen, a že dne 1. 5. 2017 byla žalovaným provedena změna výše příplatku za vedení, a to na 22,44 % z nejvyššího platového tarifu s účinností k témuž dni. Jelikož ze strany žalovaného docházelo k soustavnému krácení výše příplatku ze vedení a rovněž byla výše příplatku za vedení snižována pod zákonné procentuální rozmezí (dvacetiprocentní hranici), požaduje žalobce doplatek tohoto příplatku za dobu od 1. 4. 2018 do 30. 11. 2020.
2. Žalovaný uvedl, že platovým výměrem ze dne 1. 5. 2017 došlo ke stanovení příplatku za vedení ve výši 6 000 Kč, což tehdy činilo 22,44 % z nejvyššího platového tarifu, a že v platových výměrech je uvedena procentní výše příplatku za vedení toliko pro orientaci. Příplatek za vedení byl žalobci po celou dobu trvání pracovního poměru stanoven správně (vzhledem k jeho zařazení do prvního stupně řízení v rozmezí od 5 % do 30 % z platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě), všechny složky platu byly stanoveny pevnou částkou a výše příplatku za vedení, který byl stanoven v pevné výši 6 000 Kč, se neměnila v návaznosti na průběžné navyšování tarifního platu.
3. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 20. 1. 2022, č. j. 15 C 169/2021-116, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 51 467,28 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 51 467,28 Kč od 30. 4. 2021 do zaplacení, zamítl žalobu co do částky 9,72 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9,72 Kč od 30. 4. 2021 do zaplacení a do úroku z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 51 467,28 Kč od 30. 4. 2021 do zaplacení a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 23 991 Kč k rukám advokáta Mgr. J. Z. Vyšel ze zjištění, že na základě dodatku č. 3 k pracovní smlouvě ze dne 30. 4. 2019 pracoval žalobce pro žalovaného jako vedoucí vychovatel, že s účinností od 1. 5. 2017 – listinou podepsanou bývalým ředitelem M. H. a označenou jako „změna příplatku za vedení“ – byl žalobci stanoven příplatek ze vedení ve výši 22,44 % z nejvyššího platového stupně s formulací „na základě § 124 zákona č. 262/2006 Sb. Zákoníku práce Vám s účinností od 1. 5. 2017 stanovuji příplatek za vedení ve výši 22,44 % z nejvyššího platového stupně“, že v platovém výměru účinném od 1. 5. 2017 je příplatek za vedení specifikován jako „přípl. za vedení: 6000 Kč, platnost od: 1. 5. 2017, ve výši 22,44 % z nejvyššího platového stupně“ a že podle vnitřního platového předpisu žalovaného č. 2/2019 je výše příplatku stanovena procentem z nejvyššího platového stupně v platové třídě, ve které je zaměstnanec zařazen. Dovodil, že „v platebním výměru má být výše příplatku vyjádřena absolutním číslem“, že však „není možné tento požadavek vztáhnout na způsob sjednání výše příplatku za vedení“, neboť výše příplatku může být stanovena i „sjednáním konkrétní procentuální výše, v daném případě 22,44 % z platového tarifu nejvyššího platového stupně“, přičemž tato „konstrukce“ umožňuje udržení stálého poměru příplatku za vedení k platovému tarifu. Dospěl k závěru, že žalovaný určil s účinností od 1. 5. 2017 žalobci příplatek za vedení ve výši 22,44 % z nejvyššího platového stupně (v rámci rozmezí pro 1. stupeň řízení 5 až 30 % z platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je vedoucí zaměstnanec zařazen) listinou ze dne 1. 5. 2017 označenou jako změna příplatku za vedení, čemuž odpovídal i platový výměr účinný od 1. 5. 2017, v němž byla výše příplatku za vedení vyjádřena částkou 6 000 Kč, že proto od 1. 11. 2017 – kdy došlo ke změně výše platového tarifu – mělo dojít i k navýšení příplatku za vedení, že však žalovaný žalobci „stále vyplácel příplatek ze vedení ve výši 6000 Kč“. Z uvedených důvodů podle názoru soudu prvního stupně žalobci vznikl nárok na doplacení částky 51 467,28 Kč.
4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 30 Co 94/2022-140, opraveným usnesením ze dne 21. 10. 2022, č. j. 30 Co 94/2022-158, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu co do 51 467,28 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od 30. 4. 2021 do zaplacení zamítl, a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 36 261 Kč k rukám advokátky JUDr. K. P. Odvolací soud uvedl, že plat nemůže být předmětem smluvního ujednání a nemůže být určen jiným způsobem, v jiném složení a v jiné výši, než stanoví příslušné právní předpisy, což platí pro všechny složky platu, tedy i pro příplatek ze vedení, že příplatek za vedení je stanoven v závislosti na stupni řízení a že jeho spodní a horní hranice je stanovena pro jednotlivé stupně řízení procentem z nejvyššího platového tarifu v platové třídě, do které je vedoucí zaměstnanec zařazen, přičemž konkrétní výši příplatku za vedení v rámci zákonného rozpětí určuje zaměstnavatel v platovém výměru. Odvolací soud poukázal na to, že pro rozhodnutí v dané věci je zásadní vyřešení otázky, „zda příplatek za vedení je zaměstnavatel povinen uvést v platebním výměru v absolutní výši, tj. konkrétní částkou, či zda jej lze stanovit i ve výši relativní, konkrétně procentní sazbou z platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je vedoucí zaměstnanec zařazen“. Dospěl k závěru, že „nelze procentem z platového tarifu stanovovat individuální příplatky za vedení“, jelikož „výše příplatku za vedení vyjadřuje pouze náročnost řídící práce, která nemá nic společného se zvyšováním platových tarifů“, že „pokud by byl příplatek za vedení stanoven vedoucímu zaměstnanci procentem z platového tarifu, docházelo by zpravidla k jeho zvyšování, aniž by se změnily podmínky, pro které je přiznáván“, přičemž „takový postup je v rozporu s právní úpravou a jejím smyslem“, že „příplatek za vedení by tedy měl být přiznán konkrétnímu vedoucímu zaměstnanci konkrétní částkou v rámci procentně vyjádřeného rozpětí“ a že zaměstnavatel je povinen v platovém výměru uvést příplatek za vedení v absolutní výši (konkrétní částkou), nikoliv v relativní výši (například procentem z platového tarifu). Odvolací soud dodal, že „v platebních výměrech uváděná procentní výměra příplatku za vedení pak vyjadřuje pouze to, jakému procentu z nejvyššího platového stupně příplatek za vedení aktuálně odpovídá, a vypovídá o tom, že se zaměstnavatel pohybuje v zákonném rozpětí stanoveném pro příplatek za vedení v daném stupni řízení“, a že listinou označenou jako „změna příplatku za vedení“ ze dne 1. 5. 2017 nemohlo dojít k platnému stanovení výše příplatku, jelikož je podepsána zaměstnancem a zaměstnavatelem, přičemž výši příplatku za vedení nelze platně sjednat a nelze ji ani platně stanovit v relativní výši. Uzavřel, že povinností žalovaného bylo vyplácet žalobci v žalovaném období příplatek za vedení ve výši 6000 Kč, což žalovaný činil, a proto mu žádný dluh na příplatku za vedení nevznikl.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do obou jeho výroků) podal žalobce dovolání. Namítá, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud dovolacím soudem nijak řešena, a to otázky „způsobu určení výše příplatku za vedení“ a závaznosti určení výše příplatku za vedení pro zaměstnavatele do budoucna. Konkrétně je třeba podle názoru žalobce posoudit, „zda je v souladu se zákonem, že žalovaný jako zaměstnavatel určil žalobci v pozici zaměstnance výši příplatku za vedení v procentuální výši, resp. zda způsob, kterým je zaměstnavatelem určena výše příplatku za vedení, může být ten, který žalovaný zvolil“ v listině ze dne 1. 5. 2017 označené jako změna příplatku za vedení. Dovolatel má za to, že procentní určení výše příplatku je v souladu s § 124 odst. 3 zákoníku práce a že „odvolací soud zaměňuje způsob určení příplatku za vedení a problematiku povinnosti uvádění konkrétní (absolutní) částky jako příplatku za vedení v platovém výměru“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 51 467,28 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 51 467,28 Kč od 30. 4. 2021 do zaplacení.
6. Žalovaný se k dovolání žalobce vyjádřil tak, že určování platu či jakékoliv jeho složky jinou formou a bez náležitostí platového výměru nemá oporu v zákoně, že příplatek za vedení by měl být přiznán konkrétní částkou a že je přesvědčen, že jiný úmysl a vůle žalovaného (vyplácet příplatek za vedení ve výši 22,44 % z platu žalobce) prokázány v rámci řízení nebyly.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
11. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že na základě dodatku č. 3 k pracovní smlouvě ze dne 30. 4. 2019 pracoval žalobce pro žalovaného jako vedoucí vychovatel, že s účinností od 1. 5. 2017 byl žalobci listinou podepsanou bývalým ředitelem žalovaného M. H. a žalobcem a označenou jako „změna příplatku za vedení“ stanoven příplatek ze vedení ve výši 22,44 % z nejvyššího platového stupně s formulací „na základě § 124 zákona č. 262/2006 Sb. Zákoníku práce Vám s účinností od 1. 5. 2017 stanovuji příplatek za vedení ve výši 22,44 % z nejvyššího platového stupně“, že v platovém výměru účinném od 1. 5. 2017 je příplatek za vedení specifikován jako „přípl. za vedení: 6000 Kč, platnost od: 1. 5. 2017, ve výši 22,44 % z nejvyššího platového stupně“ a že žalovaný vyplácel žalobci v době od 1. 4. 2018 do 30. 11. 2020 příplatek za vedení ve výši 6000 Kč měsíčně.
12. Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jakým způsobem se stanoví (určuje) příplatek za vedení vedoucímu zaměstnanci. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
14. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že platební výměr byl žalovaným vydán dne 1. 5. 2017 a že k témuž dni je datována i listina označená jako „změna příplatku za vedení“ – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zák. práce“) a subsidiárně (§ 4 zák. práce) též podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „o. z.“).
15. Zaměstnanci přísluší za práci vykonanou v pracovním poměru pro zaměstnavatele, kterým je stát, územní samosprávný celek, státní fond, příspěvková organizace, jejíž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečovány z příspěvku na provoz poskytovaného z rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních právních předpisů, školská právnická osoba zřízená Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí podle školského zákona, nebo regionální rada regionu soudržnosti, s výjimkou peněžitého plnění poskytovaného občanům cizích států s místem výkonu práce mimo území České republiky, za podmínek stanovených v zákoníku práce plat, nestanoví-li zákoník práce nebo zvláštní právní předpis jinak (srov. § 109 odst. 1 a 3 zák. práce). Plat je peněžité plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci (srov. § 109 odst. 3 zák. práce), určené podle zákoníku práce, nařízení vlády vydaného k jeho provedení podle § 111 odst. 2, § 112 odst. 2, § 123 odst. 6, § 128 odst. 2 a § 129 odst. 2 zák. práce a v jejich mezích podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu; plat není možné určit jiným způsobem, v jiném složení a jiné výši, než stanoví zákoník práce a právní předpisy vydané k jeho provedení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak (srov. § 122 odst. 1 zák. práce; v případě vedoucího zaměstnance, který je statutárním orgánem zaměstnavatele, nebo který je vedoucím organizační složky státu nebo územního samosprávného celku, srov. § 122 odst. 2 zák. práce). Plat se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků (srov. § 109 odst. 4 zák. práce).
16. Součástí platu vedoucího zaměstnance (k tomu, kdo se považuje za vedoucího zaměstnance, srov. § 11 zák. práce) je též příplatek za vedení, který mu přísluší podle stupně řízení a náročnosti řídící práce (srov. § 124 odst. 1 zák. práce) a který je nárokovou složkou jeho platu.
17. Výše příplatku za vedení příslušející vedoucím zaměstnancům je stanovena v § 124 odst. 3 zák. práce, a to zvlášť pro jednotlivé stupně řízení. První stupeň řízení představuje vedoucí zaměstnanec, který řídí práci podřízených zaměstnanců, druhý stupeň řízení vedoucí zaměstnanec, který řídí vedoucí zaměstnance na 1. stupni řízení, nebo vedoucí zaměstnanec-statutární orgán, který řídí práci podřízených zaměstnanců, třetí stupeň řízení vedoucí zaměstnanec, který řídí vedoucí zaměstnance na 2. stupni řízení, vedoucí zaměstnanec-statutární orgán, který řídí vedoucí zaměstnance na 1. stupni řízení, nebo vedoucí zaměstnanec-vedoucí organizační složky, který řídí vedoucí zaměstnance na 1. stupni řízení, a čtvrtý stupeň řízení vedoucí zaměstnanec-statutární orgán, který řídí vedoucí zaměstnance na 2. stupni řízení, vedoucí zaměstnanec-vedoucí organizační složky, který řídí vedoucí zaměstnance na 2. stupni řízení, náměstek člena vlády, vedoucí Kanceláře prezidenta republiky, vedoucí Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, vedoucí Kanceláře Senátu Parlamentu České republiky, vedoucí Kanceláře Veřejného ochránce práv, finanční arbitr a ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů.
18. Pro každý z těchto stupňů řízení předepisuje zákoník práce odlišnou výši příplatku za vedení příslušejícího vedoucím zaměstnancům prostřednictvím procentuálně určeného rozpětí z platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je vedoucí zaměstnanec zařazen. Pro první stupeň řízení je takto stanovena výše příplatku za vedení 5 až 30 %, pro druhý stupeň 15 až 40 %, pro třetí stupeň 20 až 50 % a pro čtvrtý stupeň 30 až 60 % (srov. § 124 odst. 3 zák. práce). Důvodem toho, že sazby příplatků za vedení jsou stanoveny ve formě podílu z nejvyššího platového tarifu v platové třídě, do které je vedoucí zaměstnanec zařazen, je především snaha o udržení stálého poměru příplatku za vedení k platovému tarifu, tj. zachování jeho reálné hodnoty i v případě zvýšení platových tarifů (srov. důvodovou zprávu k § 124 zák. práce).
19. Z ustanovení § 124 zák. práce vyplývá, že zaměstnavatel musí vedoucímu zaměstnanci příplatek za vedení přiznat nejméně ve výši odpovídající spodní hranici procentní sazby pro příslušný stupeň řízení, nejvýše však ve výši odpovídající horní hranici procentní sazby. V rámci tohoto rozpětí je zaměstnavatel oprávněn určit výši příplatku za vedení podle náročnosti řídící práce, která se posuzuje zejména podle náročnosti pracovních úkolů, počtu zaměstnanců, jejichž práci vedoucí zaměstnanec řídí, a podle individuálních odborných a organizačních schopností a celkových výsledků řídící práce vedoucího zaměstnance. Protože zákon nestanoví způsob určení konkrétní výše příplatku za vedení, může tak zaměstnavatel učinit jak stanovením výše peněžní částky, tak procentuálním podílem z nejvyššího platového tarifu v platové třídě, do které je vedoucí zaměstnanec zařazen, popřípadě i jiným způsobem. Způsob určení výše příplatku za vedení zvolený zaměstnavatelem však vždy musí vést k takové výši příplatku, která odpovídá rozmezí procentní sazby pro příslušný stupeň řízení stanovenému v § 124 odst. 3 zák. práce. V platovém výměru (popřípadě v jeho změně), který je zaměstnavatel povinen vedoucímu zaměstnanci vydat (srov. § 136 odst. 1 zák. práce), musí být příplatek za vedení vždy uveden v konkrétní (absolutní) výši, i když byl zaměstnavatelem určen procentuálním podílem z nejvyššího platového tarifu v příslušné platové třídě nebo jiným způsobem (jinak než stanovením výše peněžní částky), neboť v platovém výměru (popřípadě v jeho změně) je – jak vyplývá z ustanovení § 136 odst. 2 zák. práce – zaměstnavatel povinen uvést údaje o výši všech pravidelně měsíčně poskytovaných složek platu, tedy i o výši příplatku za vedení, a nikoli jen způsob (postup), jakým byl tento příplatek určen.
20. Dovolací soud nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že „nelze procentem z platového tarifu stanovovat individuální příplatky za vedení“, jelikož „výše příplatku za vedení vyjadřuje pouze náročnost řídící práce, která nemá nic společného se zvyšováním platových tarifů“, že „pokud by byl příplatek za vedení stanoven vedoucímu zaměstnanci procentem z platového tarifu, docházelo by zpravidla k jeho zvyšování, aniž by se změnily podmínky, pro které je přiznáván“, a že „takový postup je v rozporu s právní úpravou a jejím smyslem“. Odvolací soud přehlíží, že reálná hodnota příplatku za vedení určeného procentuálním podílem z nejvyššího platového tarifu v příslušné platové třídě zůstává stejná i po zvýšení platových tarifů nařízením vlády [srov. § 123 odst. 6 písm. f) zák. práce], k němuž dochází v důsledku inflace, a že proto (absolutně) zvýšená částka příplatku za vedení reálně představuje pořád stejné ohodnocení náročnosti řídící práce vedoucího zaměstnance. Je-li důvodem stanovení sazeb příplatků za vedení v § 124 odst. 3 zák. práce ve formě podílu z nejvyššího platového tarifu v platové třídě, do které je vedoucí zaměstnanec zařazen, především – jak bylo uvedeno výše – snaha o udržení stálého poměru příplatku za vedení k platovému tarifu, tj. zachování jeho reálné hodnoty i v případě zvýšení platových tarifů, pak určení konkrétní výše příplatku za vedení procentuálním podílem z nejvyššího platového tarifu v příslušné platové třídě nemůže být ani v rozporu se smyslem právní úpravy příplatku za vedení a jeho výše.
21. Argumentuje-li odvolací soud ve prospěch svého názoru o nepřípustnosti určování konkrétní výše příplatku za vedení „procentem z platového tarifu“ tím, že zaměstnavatel je povinen v platovém výměru uvést příplatek za vedení v absolutní výši (konkrétní částkou), nikoliv v relativní výši (například procentem z platového tarifu), pak zaměňuje způsob určení konkrétní výše příplatku za vedení v rámci zákonem stanoveného rozmezí, který má zaměstnavatel možnost si zvolit, s výší příplatku, která ze zvoleného způsobu určení výše příplatku za vedení vyplývá a kterou je zaměstnavatel povinen uvést v platovém výměru v konkrétní (absolutní) částce.
22. Souhlasit nelze ani s názorem odvolacího soudu, že listinou označenou jako „změna příplatku za vedení“ ze dne 1. 5. 2017 nemohlo dojít k platnému stanovení výše příplatku, jelikož je podepsána zaměstnancem a zaměstnavatelem, přičemž výši příplatku za vedení nelze platně sjednat. Určení výše příplatku za vedení je nepochybně jednostranným právním jednáním zaměstnavatele. Okolnost, že takové (písemné) právní jednání je podepsáno též zaměstnancem, z něj však bez dalšího nečiní právní jednání dvoustranné (nehledě k tomu, že i ve dvoustranném právním jednání by byl obsažen projev vůle zaměstnavatele o výši příplatku za vedení zaměstnance).
23. Určení výše příplatku za vedení vedoucímu zaměstnanci je – jak bylo uvedeno výše – právním jednáním v pracovněprávních vztazích (pracovněprávním jednáním), kterým se rozumí projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona (z pracovněprávních předpisů), dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.). Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze dovodit, jaká vůle byla vyjádřena, popřípadě není-li zřejmý obsah projevu vůle, je třeba přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle.
24. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení druhé strany (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, který byl uveřejněn pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018).
25. V projednávané věci byl žalobci listinou podepsanou bývalým ředitelem žalovaného M. H. a žalobcem a označenou jako „změna příplatku za vedení“ stanoven příplatek ze vedení ve výši 22,44 % z nejvyššího platového stupně za použití formulace „na základě § 124 zákona č. 262/2006 Sb. Zákoníku práce Vám s účinností od 1. 5. 2017 stanovuji příplatek za vedení ve výši 22,44 % z nejvyššího platového stupně“ a v platovém výměru účinném od 1. 5. 2017 byl příplatek za vedení specifikován jako „přípl. za vedení: 6000 Kč, platnost od: 1. 5. 2017, ve výši 22,44 % z nejvyššího platového stupně“. Z textu těchto písemných právních jednání není – měla-li být v obou listinách vyjádřena stejná vůle žalovaného – jednoznačně zřejmé, zda v nich žalovaný projevil vůli určit výši příplatku za vedení příslušejícího žalobci procentuálním podílem 22,44 % z nejvyššího platového tarifu v platové třídě, do které byl žalobce zařazen (odpovídajícím ke dni 1. 5. 2017 částce 6000 Kč, která by se však v případě následného zvýšení platových tarifů zvýšila), jak by se mohlo jevit z obsahu listiny označené jako „změna příplatku za vedení“, nebo stanovením (pevné) peněžní částky ve výši 6000 Kč, která by se nezměnila ani v případě zvýšení platových tarifů (jak by naopak bylo možné dovozovat z obsahu platového výměru). Za těchto okolností měl odvolací soud přistoupit k výkladu projevů vůle vyjádřených v uvedených listinách za účelem objasnění jejich obsahu podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. a § 18 zák. práce, přičemž měl klást důraz na zjištění skutečné vůle žalovaného, kterou v projednávané věci projevil bývalý ředitel žalovaného M. H.
26. Nepostupoval-li odvolací soud uvedeným způsobem a neprovedl-li – veden nesprávným právním názorem, že výši příplatku za vedení nelze určovat procentuálním podílem z platového tarifu a že listinou označenou jako „změna příplatku za vedení“ ze dne 1. 5. 2017 nemohlo dojít k platnému stanovení výše příplatku za vedení, jelikož je podepsána zaměstnancem a zaměstnavatelem – náležitý výklad projevů vůle vyjádřených v uvedené listině a v platovém výměru, je jeho závěr, že bylo povinností žalovaného vyplácet žalobci příplatek za vedení v celém žalovaném období ve výši 6000 Kč měsíčně, předčasný, a tedy nesprávný. Správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto předčasně učiněném závěru založen.
27. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (ve věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek spolu s opravným usnesením (včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ústí nad Labem) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
28. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-