// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace 26.03.2024
Právo na finanční náhradu podle § 15 zák. č. 428/2012 Sb.
Příjemcem finanční náhrady podle § 15 zákona č. 428/2012 Sb. je toliko registrovaná církev a náboženská společnost, která je uvedena ve výčtu § 15 odst. 2 tohoto zákona a neodmítne uzavřít se státem smlouvu o vypořádání podle § 16 zákona.
Okruh dotčených církví a náboženských společností podle § 15 odst. 1, 2 zákona č. 428/2012 Sb. byl stanoven na základě kritéria existence zvláštního práva na „hospodářské zabezpečení“ dle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb. ve znění účinném ke dni 31. 12. 2012, racionálně vystihujícím dosavadní vztah mezi státem a dotčenými církvemi na základě zákona č. 218/1949 Sb., který byl zákonem č. 428/2012 Sb. zrušen. Přiznání tohoto zvláštního práva na státní financování bylo podle úpravy účinné do 31. 12. 2012 závislé na podání návrhu ze strany církve či náboženské společnosti. Bylo proto (při splnění zákonných podmínek) v zásadě v dispozici registrovaných církví a náboženských společností, zda jim toto zvláštní právo bude přiznáno, neboť uvedená práva nenastupují ze zákona automaticky. Nelze tak hovořit o protiústavní diskriminaci církví, které o „hospodářské zabezpečení“ v minulosti neprojevily zájem, pokud takto pouze v důsledku vlastního rozhodnutí zůstaly mimo okruh oprávněných osob podle § 15 odst. 1 a § 17.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2635/2023, ze dne 13. 12. 2023
Dotčené předpisy:
§ 1 zák. č. 428/2012 Sb.
§ 15 zák. č. 428/2012 Sb.
Kategorie: restituce a rehabilitace; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 10 950 074 Kč jako peněžité náhrady za nemovitosti, jež jí nebyly vydány (navráceny) podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 428/2012 Sb.“ nebo jen „zákon“), když současně není ani příjemcem finanční náhrady poskytované vyjmenovaným církvím podle § 15 zákona č. 428/2012 Sb.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále i jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 10. 2022, č. j. 23 C 289/2021-55, žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 10 950 074 Kč zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně coby registrovaná náboženská společnost požadovala po státu navrácení souboru jí dříve vlastněných nemovitostí (pozemek parc. č. st. 1605 s domem č. p. 684 a zahradou parc. č. 1606 v katastrálním území Suchdol), jež pozbyla po 25. 2. 1948. Po přijetí zákona č. 428/2012 Sb. uplatnila právo u soudu, žalobou z 11. 3. 2013, jež byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 10. 2019, č. j. 9 C 9/2013-98, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2019, č. j. 72 Co 5/2019-118; dovolání proti němu podané Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2019, č. j. 28 Cdo 2524/2019-132, odmítl. [Podle v tomto řízení soudy učiněných závěrů nelze požadavku žalobkyně na naturální restituci vyhovět, neboť nemovitosti nejsou vlastnictvím státu, jelikož již před přijetím zákona č. 428/2012 Sb. přešly do vlastnictví obce podle § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Následně žalobkyně vznesla vůči žalované požadavek na poskytnutí náhrady v penězích, ten žalovaná odmítá.
4. Co do právního posouzení věci soud prvního stupně uzavřel, že uplatněné právo na finanční náhradu by nebylo možno žalobkyni přiznat ani tehdy, pokud by jí příslušelo, neboť by se promlčelo uplynutím (subjektivní) tříleté promlčecí lhůty podle § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), který je v poměru k zákonu č. 428/2012 Sb. předpisem obecným, subsidiárně použitelným. Měla-li žalobkyně za to, že jí finanční náhrada přísluší, mohla své právo uplatnit u soudu již 1. 1. 2013, kdy zákon č. 428/2012 Sb. vstoupil v účinnost; nejpozději pak znalost o rozhodných okolnostech pro uplatnění práva, jež je určující i pro počátek promlčecí lhůty podle § 619 o. z., mohla zjistit 18. 12. 2015 (kdy jí bylo doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 12. 2015, č. j. 9 C 9/2013-41, jímž v daném řízení nebyla připuštěna změna žaloby), přičemž žalobu u soudu v této věci (v níž se žalovaná mimo jiné bránila i námitkou promlčení) podala až 24. 8. 2021. Současně soud konstatoval, že podmínkou finančního vyrovnání s církevními právnickými osobami podle zákona č. 428/2012 Sb. bylo (jednak) zahrnutí toho kterého subjektu ve výčtu § 15 zákona č. 428/2012 Sb. a (dále) uzavření smlouvy se státem podle § 16 téhož zákona. Tyto podmínky žalobkyně nenaplňuje a finanční náhrada podle aplikovaného předpisu jí tak nepřísluší.
5. K odvolání žalobkyně Městský soudu v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vzal za správná soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění i jeho právní posouzení. Navzdory dílčím, spíše jen formulačním nedostatkům neshledal odvoláním napadené rozhodnutí vadným a nepřezkoumatelným. Uvedl, že v případech, kdy již ze žaloby nebo ze skutkových zjištění učiněných v řízení vyplývá, že nárok uplatněný (skutkově vymezený) v žalobě, pokud by i existoval, byl by již promlčen (jak tomu bylo dle nalézacích soudů v posuzované věci), nemůže soud promlčené právo (nárok) přiznat a žalobu musí zamítnout. Žalovanou vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy není. Vedle toho – k posouzení věci samé, domáhá-li se žalobkyně v režimu zákona č. 428/2012 Sb. finanční náhrady za nemovitosti, jež jí nebylo možné vydat – odvolací soud zopakoval, že příjemci finanční náhrady mohou být pouze ty registrované církve a náboženské společnosti, které jsou uvedeny v taxativním výčtu § 15 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. a že uvedený restituční předpis vůči oprávněným osobám v případě nemožnosti naturální restituce nekonstituuje žádné subsidiární náhradní plnění, a to ani ve formě finanční kompenzace, jíž se zde žalobkyně domáhá.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně „v celém jeho rozsahu“, podala žalobkyně (dále i jen jako „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Za nesprávný a vnitřně rozporný považuje závěr obou soudů o tom, že žalobou uplatněný nárok na finanční kompenzaci nemá oporu v žádném právním předpisu (je neexistující) a zároveň je promlčený. V návaznosti na tuto argumentaci artikuluje otázku, zda i v případě, že zákon č. 428/2012 Sb. neupravuje promlčecí lhůtu, může ji „soud stanovit sám“. Otevírá otázku interpretace obsahu legitimního očekávání církví a náboženských společností ve vztahu k zákonu č. 428/2012 Sb. Kritéria podle § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 428/2012 Sb. upravujícího finanční náhradu v rámci majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi považuje dovolatelka za diskriminační, v rozporu s principy spravedlnosti, přičemž výklad tohoto ustanovení učiněný soudy nekonvenuje závěrům rozhodovací praxe Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Odkazuje i na odůvodnění soudních rozhodnutí vydaných v předchozím řízení ve věci naturální restituce, zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, č. j. 28 Cdo 2524/2019-132, z nějž lze podle jejího mínění dovodit, že soud „uznal možnost požádat o finanční kompenzaci“. Vytýká i množství chyb v písemném vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, který dle jejího názoru nevyhovuje požadavkům stanoveným § 157 odst. 2 občanského soudního řádu a je nepřezkoumatelný, pročež již pro tyto vady měl být zrušen. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil nejenom dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a „žalobě vyhověl“.
7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání zopakovala argumentaci uplatňovanou v celém průběhu řízení, rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. K argumentaci dovolatelky stran legitimního očekávání uvedla, že to se přijetím zákona č. 428/2012 Sb. transformovalo do konkrétních zákonem specifikovaných práv určených subjektů. Přijatou právní úpravu nepovažuje za diskriminační. Uvádí, že účelem restitučních zákonů je toliko zmírnění některých křivd, nikoliv odčinění každé z nich, a že způsob a rozsah restituce je determinován přijatou právní úpravou. Poukazuje také na důvody zvoleného řešení majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
8. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
9. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností.
10. Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tedy i v prvním výroku v části, kterou odvolací soud potvrdil bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a ve druhém výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k těmto výrokům přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části bez dalšího odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
11. Ve zbývající části, v níž směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I. o věci samé, je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro ně jinak neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř.), neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení dovoláním vymezené otázky hmotného práva (má-li registrovaná církev a náboženská společnost neuvedená ve výčtu § 15 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. právo na finanční náhradu za její původní majetek, jenž jí nebylo možno podle zákona č. 428/2012 Sb. vydat), jež v dovoláním dotčených souvislostech v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
12. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích právní otázky, pro kterou bylo připuštěno dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání opodstatněné není.
13. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
14. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Podle § 1 (zákona č. 428/2012 Sb.) tento zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi“.
16. Podle § 15 odst. 1 (zákona č. 428/2012 Sb.) registrovaná církev a náboženská společnost uvedená v odstavci 2 (dále jen „dotčená církev a náboženská společnost“), která neodmítne uzavřít se státem smlouvu o vypořádání podle § 16, obdrží paušální finanční náhradu (dále jen „finanční náhrada“).
17. Zákon č. 428/2012 Sb. patří k restitučním předpisům, které jsou svou povahou předpisy zvláštní (leges specialis) a nároky jimi upravené nelze řešit jinak než podle jejich ustanovení (ve smyslu obecné zásady lex specialis derogat generali); k tomu přiměřeně srov. např. již rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.
18. Obdobně jako jiné restituční předpisy přijaté po roce 1989 ani zákon č. 428/2012 Sb. si neklade za cíl odčinit veškerá majetková příkoří spáchaná komunistickým režimem v rozhodném období (od 25. února 1948 do 1. ledna 1990) a sleduje zmírnění toliko některých křivd spáchaných na majetku registrovaných církví a náboženských společností, tedy nikoliv komplexní odškodnění veškerého bezpráví.
19. K dosažení svého účelu – majetkového vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi – zákon č. 428/2012 Sb. volí (kombinuje) vícero metod, kdy za primární lze považovat vydání některých věcí oprávněným osobám, tedy naturální restituci (srov. § 3 – § 14), k níž přistupuje poskytnutí finanční náhrady dotčeným církvím (srov. § 15 a § 16) a po přechodné období pak i poskytování příspěvku na podporu činnosti církví a náboženských společností (srov. § 17).
20. Na rozdíl od jiných restitučních předpisů (srov. např. § 10 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd; § 13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; § 14 – § 16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) normy zákona č. 428/2012 Sb. nepřiznávají oprávněným osobám náhradní plnění, ať již v podobě naturálních či individuálních finančních náhrad (zákon neposkytuje oprávněným osobám právo na náhradní plnění ani v případě, že věc nemůže být vydána, ani nezakládá oprávněné osobě nárok na náhradu za znehodnocení vydávané věci; viz § 12 odst. 1 větu druhou zákona č. 428/2012 Sb.); k tom srovnej přiměřeně např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016.
21. Příjemcem finanční náhrady podle § 15 zákona č. 428/2012 Sb. je toliko registrovaná církev a náboženská společnost, [1] která je uvedena ve výčtu § 15 odst. 2 tohoto zákona a [2] neodmítne uzavřít se státem smlouvu o vypořádání podle § 16 zákona.
22. Zákonem stanovená finanční náhrada (§ 15) vyplácená dotčeným církvím a náboženským společnostem má pak nejenom funkci restituční, ale vedle zmírnění některých majetkových křiv z rozhodného období (1948 – 1990) směřuje i k naplnění dalšího účelu zákona, jímž je vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi („vyplacení finanční náhrady je jedním z předpokladů, které by dotčeným církvím a náboženským společnostem měly umožnit vytvoření hospodářské základny pro trvale udržitelné samofinancování“; viz důvodovou zprávu k zákonu č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, část zvláštní, k § 15).
23. Okruh dotčených církví a náboženských společností podle § 15 odst. 1, 2 zákona č. 428/2012 Sb. byl stanoven na základě kritéria existence zvláštního práva na „hospodářské zabezpečení“ dle § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 3/2002 Sb. ve znění účinném ke dni 31. 12. 2012, racionálně vystihujícím dosavadní vztah mezi státem a dotčenými církvemi na základě zákona č. 218/1949 Sb., který byl zákonem č. 428/2012 Sb. zrušen. Přiznání tohoto zvláštního práva na státní financování (dle § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 3/2002 Sb.) bylo podle úpravy účinné do 31. 12. 2012 závislé na podání návrhu ze strany církve či náboženské společnosti. Bylo proto (při splnění zákonných podmínek) v zásadě v dispozici registrovaných církví a náboženských společností, zda jim toto zvláštní právo bude přiznáno, neboť uvedená práva nenastupují ze zákona automaticky. Nelze tak hovořit o protiústavní diskriminaci církví, které o „hospodářské zabezpečení“ v minulosti neprojevily zájem, pokud takto pouze v důsledku vlastního rozhodnutí zůstaly mimo okruh oprávněných osob podle § 15 odst. 1 a § 17 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněný pod č. 177/2013 Sb.).
24. Jestliže tedy v posuzované věci odvolací soud dochází k závěr, že žalobkyně nemá právo na finanční náhradu za nemovitosti, jež jí nebylo možno vydat (nemovitosti z původního majetku žalobkyně nejsou ve vlastnictví státu a nepřísluší s nimi hospodařit některé z povinných osob dle § 4 zákona č. 428/2012 Sb.) a že právo na finanční náhradu nelze dovodit ani z § 15 zákona č. 428/2012 Sb., neboť žalobkyně není uvedena ve výčtu dotčených církví a náboženských společností v § 15 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., nelze tomuto jeho právnímu posouzení ničeho vytknout.
25. I se zřetelem na výše citované závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (jenž provedl test ústavní konformity zákona č. 428/2012 Sb. i z pohledu tehdy namítané diskriminace církví, které o hospodářské zabezpečení v minulosti neprojevily zájem), jest jako nedůvodnou odmítnout i argumentaci žalobkyně o nerovném zacházení v porovnání s jinými církvemi a náboženskými subjekty, jež jsou uvedeny ve výčtu § 15 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb.
26. Důvodná není ani argumentace legitimním očekáváním v restituci původního církevního majetku, k níž lze také odkázat na recentní závěry rozhodovací praxe Ústavního soudu, prezentované např. nálezem ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3397/17, podle nějž k porušení práva na tzv. legitimní očekávání na vydání historického církevního majetku v restituci (čl. 1 odst. 1 Ústavy) nedochází v případě, bylo-li toto očekávání založeno v potřebě budoucího vydání zákona, nikoli v důvěře v již státem vydaný právní akt, který by konkrétně jeho předmět a konkrétní subjekty vymezil.
27. Konkrétní podoba vyrovnání s církvemi byla zejména politickou otázkou a beneficiem státu s přesně vymezenými mantinely. Výčet oprávněných osob a konstrukce zákona byla do značné míry odůvodněna snahou upravit prostřednictvím majetkového vyrovnání i budoucí vztah státu a církví odstraněním ekonomické závislosti (kdy došlo ke zrušení právní úpravy hospodářského zabezpečení církví a náboženských společností státem). Zákonem stanovený rámec restituce nelze překračovat, respektive modifikovat ani snahou o jeho co možná nejvstřícnější výklad ve vztahu k restituentům, jak se dožaduje dovolatelka, neboť soudům nepřísluší demokraticky zvolenou politickou reprezentací upřednostněné pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve v minulosti utrpěly (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016).
28. Závěr, že lze žalobkyni – navzdory zákonné úpravě – přiznat právo na náhradní peněžní plnění, se nepodává ani z jí odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, č. j. 28 Cdo 2524/2019-132, jímž bylo rozhodováno ve věci týkající se žalobkyní dříve uplatněného požadavku na naturální restituci (vydání nemovitých věci, resp. určení vlastnického práva k nim), v níž dovolací soud nad rámec důvodů pro odmítnutí dovolání jako pro věc právně nezávažné – ve vztahu k řešené problematice týkající se naturální restituce – odmítl i námitky žalobkyně o diskriminační povaze ustanovení § 15 zákona č. 428/2012 Sb. (s argumentací, že jde o námitky dotýkající se „sféry relutární, nikoliv ovšem naturální“). Žalobkyní dovozované závěry, že by snad i Nejvyšší soud v této její předchozí věci „uznal možnost požádat o finanční kompenzaci“, ani z odkazovaného rozhodnutí (jež je nadto rozhodnutím nemeritorním) nevyplývají.
29. Vzhledem k tomu, že jako správný obstojí již závěr odvolacího soudu, že žalobkyni v režimu platné právní úpravy, zákona č. 428/2012 Sb., nepřísluší nárok na finanční kompenzaci za nemovitosti, jež jí v rámci naturální restituce nemohly být vydány, coby samostatný důvod pro nevyhovění návrhu, bylo by již nadbytečné zabývat se argumentací vztahující se k posouzení otázky promlčení případného nároku („zda může být nárok dle zákona č. 428/2012 Sb. zároveň promlčený a přitom neexistující“, či směřující ke zpochybnění aplikace obecné úpravy promlčení podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, na práva vzešlá z právních poměrů podle zákona č. 428/2012 Sb.). Věcný přezkum těchto dovoláním současně zpochybňovaných konkluzí odvolacího soudu (o současném promlčení uplatněného nároku, byl-li by – navzdory současně řečenému – dán) nemůže mít vliv na výsledek řízení, a neprojeví se tudíž v poměrech dovolatelky, i kdyby byl tento závěr odvolacího soudu shledán nesprávným.
30. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též ke zmatečnostem uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
31. Takové vady se z obsahu spisu nepodávají.
32. Dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatelky o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, či o tom, že jeho odůvodnění nevyhovuje požadavkům stanoveným § 157 odst. 2 o. s. ř. (a že tak odvolací soud procesně pochybil, přezkoumal-li rozsudek soudu prvního stupně po stránce věcné). Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozsudku ztratit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). I vzhledem k tomu, že dovolatelka byla schopna koncipovat na základě rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, na jehož základě byl odvolací soud schopen podrobit rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacímu přezkumu, nelze než uzavřít, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (ač lze do jisté míry akceptovat výhrady stran jeho jazykové úrovně, jež však samotné odůvodnění rozhodnutí obsahově nesrozumitelným nečiní) vytýkaným defektem netrpí.
33. Namítala-li dovolatelka v souvislosti s přezkoumatelností rozhodnutí také to, že se odvolací soud bezezbytku nevypořádal s některými jí uplatněnými námitkami, lze připomenout závěry rozhodovací praxe, že soud nemá povinnost vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení, staví-li proti jeho námitkám vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odkazující v tomto směru i na závěry Ústavního soudu prezentované v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněném pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v usnesení ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
34. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení otázky, pro něž bylo dovolání shledáno přípustným, správné a vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání v části, v níž směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I. o věci samé, podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-