// Profipravo.cz / Restituce a rehabilitace

Restituce a rehabilitace

26.03.2024 00:01

Právo na finanční náhradu podle § 15 zák. č. 428/2012 Sb.

Příjemcem finanční náhrady podle § 15 zákona č. 428/2012 Sb. je toliko registrovaná církev a náboženská společnost, která je uvedena ve výčtu § 15 odst. 2 tohoto zákona a neodmítne uzavřít se státem smlouvu o vypořádání podle § 16 zákona.

Okruh dotčených církví a náboženských společností podle § 15 odst. 1, 2 zákona č. 428/2012 Sb. byl stanoven na základě kritéria existence zvláštního práva na „hospodářské zabezpečení“ dle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb. ve znění účinném ke dni 31. 12. 2012, racionálně vystihujícím dosavadní vztah mezi státem a dotčenými církvemi na základě zákona č. 218/1949 Sb., který byl zákonem č. 428/2012 Sb. zrušen. Přiznání tohoto zvláštního práva na státní financování bylo podle úpravy účinné do 31. 12. 2012 závislé na podání návrhu ze strany církve či náboženské společnosti. Bylo proto (při splnění zákonných podmínek) v zásadě v dispozici registrovaných církví a náboženských společností, zda jim toto zvláštní právo bude přiznáno, neboť uvedená práva nenastupují ze zákona automaticky. Nelze tak hovořit o protiústavní diskriminaci církví, které o „hospodářské zabezpečení“ v minulosti neprojevily zájem, pokud takto pouze v důsledku vlastního rozhodnutí zůstaly mimo okruh oprávněných osob podle § 15 odst. 1 a § 17.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2635/2023, ze dne 13. 12. 2023

11.03.2024 00:01

Výše bolestného a náhrady za ZSU podle zákona o soudní rehabilitaci

Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 3025/22, který se zabýval skutkově obdobnou věcí, tedy výší odškodnění za újmu na zdraví při neúspěšném pokusu občana bývalé NDR překonat státní hranici ČSSR do SRN dne 21. 7. 1989, při němž byl postřelen československými pohraničníky, a následně byl v roce 2019 rehabilitován podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, dospěl k závěru, že okolnosti, za nichž k poškození zdraví stěžovatele (postřelení pohraničníky při realizaci základního práva stěžovatele na svobodu pohybu) došlo, je třeba považovat za mimořádné, a to již z důvodu, že vyhláška č. 32/1965 Sb. byla vydána k odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění při pracovních úrazech a nemocech z povolání, neboť stěžovatel musel minimálně násobně duševně více strádat s ohledem na důvodnou obavu o kvalitu jeho ošetření jako osoby, jež se dopustila deliktu politického charakteru, či na možnost dalšího právního i faktického postihu tehdejší vládnoucí mocí. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že již z těchto důvodů nemůže být základní výše odškodnění stanovená vyhláškou č. 32/1965 Sb. přiměřená (jak to obecně vyžaduje § 2 citované vyhlášky) (viz bod 24 odůvodnění výše zmíněného nálezu).

Dále Ústavní soud zdůraznil, že o odškodnění mohl stěžovatel vzhledem k politickému charakteru jím spáchaného deliktu uvažovat nejdříve až po změně politických poměrů v Německu i v České republice, tedy někdy v průběhu 90. let minulého století. Ke skutečně reálnému a úspěšnému uplatnění odškodnění však byla nutná nejen existence pozitivního práva zakotvujícího hmotněprávní i procesněprávní nástroje, jak se takového nároku domoci, ale byla k tomu nutná též reálná změna společenské konstelace, tedy nutnost překonat zažitou a všudypřítomnou představu o nedotknutelnosti státní moci. V této souvislosti pak Ústavní soud rovněž připomněl, že teprve 24. 7. 2019 vydal Spolkový správní soud Spolkové republiky Německo rozsudek, sp. zn. BVerwG 8 C 1.19, v němž uzavřel, že opatření činěná tehdejší NDR omezující přechod hranice do SRN nelze hodnotit jen jako opatření směřující proti neurčitému počtu osob (tedy zejména proti všem obyvatelům NDR), ale i jako opatření směřující proti konkrétním jednotlivcům, kteří se pokoušeli státní hranici překonat, a že takoví jednotlivci musí být rehabilitováni, neboť uvedená opatření omezující přechod státní hranice nutno ve vztahu k nim hodnotit jako protiprávní. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že stěžovateli nelze klást k tíži, že svá práva nehájil dříve s tím, že v takovém případě by poskytnuté odškodnění dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. mělo mnohem větší reálnou hodnotu a tento časový odstup (byť jej nelze pominout) nemůže být při určení přiměřené výše odškodnění výlučně určující, což je další důvod, proč Ústavní soud nepovažoval částku vypočtenou dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. za přiměřenou.

Z těchto důvodů tedy Ústavní soud nepovažoval přiznané odškodnění v jím řešeném případě vypočtené dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. za přiměřené s tím, že obecné soudy nejsou podle čl. 95 odst. 1 Ústavy výkladem a contrario vázány podzákonným právním předpisem, a mohou vycházet z rámce daného vyhláškou č. 32/1965 Sb., ovšem v rozsahu, v němž by na základě této vyhlášky nemohly stěžovateli přiznat „přiměřené odškodnění“, ji nepoužijí. V této souvislosti Ústavní soud zdůraznil absenci systémových vazeb mezi rehabilitačními předpisy ve formě zákona, jímž se zákonodárce snažil alespoň částečně odčinit křivdy spáchané totalitní mocí, a prováděcími podzákonnými předpisy, které měly uvedené rehabilitační předpisy ve formě zákona provádět.

Obdobná situace je dána i v projednávaném případě, neboť k poškození zdraví žalobce došlo za srovnatelných okolností a žalobce byl rehabilitován rovněž až v roce 2019. Na tomto pak nic nemění skutečnost, že předmětem daného řízení je kromě bolestného (kde je požadavek přiměřenosti jeho výše stanoven § 2 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb.) i odškodnění za ztížení společenského uplatnění, neboť i v případě tohoto nároku vyžaduje vyhláška č. 32/1965 Sb., aby toto odškodnění bylo přiměřené (§ 4 odst. 1 citované vyhlášky). Pokud tedy odvolací soud odůvodnil svůj závěr o tom, že není možné přiznat odškodnění ve vyšší než základní výši stanovené dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. a nelze je tudíž navyšovat, neboť okolnosti případu nejsou mimořádné a samy o sobě zvýšení odškodnění neodůvodňují, a že nelze klást žalované k tíži, že žalobce, aniž by mu v tom bránila objektivní překážka, uplatnil nárok až po téměř 40 letech, je jeho právní posouzení otázky stanovení výše odškodnění nesprávné. Ve světle citované nálezové judikatury Ústavního soudu totiž Nejvyšší soud dospívá k závěru, že bylo na odvolacím soudu zabývat se tím, jaké odškodnění lze vzhledem k specifickým okolnostem daného případu považovat za přiměřené, což je základní pravidlo pro určení výše odškodnění dle vyhlášky č. 32/1965 Sb., a to s tím, že v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy výkladem a contrario nejsou obecné soudy vázány podzákonným právním předpisem, kterým vyhláška č. 32/1965 Sb. je, a tudíž při respektování rámce daného touto vyhláškou mohou nepoužít ta její ustanovení, jež by bránila přiznání odškodnění ve výši přiměřené okolnostem případu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 966/2023, ze dne 28. 11. 2023

21.12.2023 00:06

ÚS: Určování výše peněžité náhrady za nevydané pozemky

V řízení o peněžité náhradě za nevydané pozemky podle § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, není ústavně souladný takový výklad, který zvyšuje ceny uvedené podle § 28a tohoto zákona ve vyhlášce č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „vyhláška“), toliko podle míry inflace běžného spotřebního zboží, a nezohledňuje růst cen nemovitostí. Koeficient šestinásobku finanční náhrady určené podle vyhlášky je s ohledem na časový odstup od účinnosti zákona o půdě zásadně neústavně nízký a odporuje závazným právním závěrům obsaženým v nálezech Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 21/19 (N 4/104 SbNU 36; č. 81/2021 Sb.) a ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 4139/16 (N 129/86 SbNU 205). Z těchto nálezů plynou pro orgány veřejné moci tři závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) podmínky určování výše náhrady, která má být: 1. přiměřená a rozumná, 2. nemusí nutně dosahovat tržní ceny, 3. má odčinit nebo zmírnit majetkovou křivdu tak, jako by tomu bylo při vydání věci. Šestinásobné zvýšení cen určených podle výše označené vyhlášky těmto kritériím nedostojí, neboť nezohledňuje míru růstu cen nemovitostí, nýbrž toliko tzv. běžného spotřebního koše. Ačkoli nemusejí být náhrady nezbytně ekvivalentem aktuálních tržních cen pozemků, musejí příslušné orgány pro dodržení i dalších právě uvedených ústavněprávních požadavků poskytování náhrad zohlednit také růst cen nemovitostí jako specifického druhu věci a svou kalkulaci podrobně odůvodnit. Postup, který nebere dostatečně na zřetel tato kritéria, porušuje základní práva jednotlivců na ochranu vlastnictví a na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2827/22, ze dne 15. 11. 2023

21.12.2023 00:02

ÚS: Funkčně propojený soubor nemovitostí

Ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi stanoví, že oprávněné osobě se vydá věc, jež s nemovitou věcí ve vlastnictví oprávněné osoby funkčně souvisela nebo souvisí. Účelem citovaného ustanovení je umožnit církvím a náboženským společnostem restituci i takového nemovitého majetku, u kterého lze důvodně předpokládat, že bez něho by nemohl být majetek, který již vlastní, náležitě využíván, případně takového majetku, který by nemohla dotčená povinná osoba řádně užívat a který tedy lépe poslouží oprávněné osobě.

Jestliže by nevydání pozemku v restituci kvůli sporné stavbě na tomto pozemku vedlo k tomu, že bude rozbito funkční propojení s ostatními nemovitostmi ve vlastnictví oprávněné osoby, neboť dotčený pozemek tvoří součást funkčně provázaného souboru nemovitostí, pak jde o neústavní závěr obecných soudů.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2042/22, ze dne 19. 10. 2023

11.08.2023 00:03

ÚS: Časový restituční rámec

Analytická právní věta

Pokud došlo k odnětí majetku právnímu předchůdci církevního subjektu ještě před rozhodným restitučním datem 25. 2. 1948, současné církevní restituce se na tento majetek nevztahují. Takové rozhodnutí obecných soudů nepředstavuje porušení ani majetkových práv církevního subjektu zaručených v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ani porušení jeho práv procesních zaručených v čl. 36 a následujících Listiny.

PRÁVNÍ VĚTY

Stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 hájí obecný restituční rámec věcný (náprava jen některých majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem) i časový (odnětí věcí v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990). Toto zákonné řešení, přijaté ostatně již na samém počátku restitučního procesu, se může navenek jevit v některých aspektech časově šířeji pojaté historické spravedlnosti jako nedostačující, neboť při uskutečňování křivd spáchaných komunistickým režimem docházelo také ke zneužívání právních předpisů přijatých před únorem 1948, nebo i k navázání na kontroverzní exekutivní akty z bezprostředně poválečného období. Zásada neprolomitelnosti restituční časové hranice, spojená s Ústavním soudem tradovanou maximou, že „řád minulosti nepodléhá soudu řádu přítomnosti“, však v posuzovaném případě velí k akcentu na zjištěné datum odnětí věcí státní mocí ještě před 25. 2. 1948, i když poválečný restituční proces vůči majetkům pozbytým v době nesvobody, započatý po konfiskacích, nebylo již možné po nástupu komunistické moci dokončit.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3447/21, ze dne 27. 6. 2023

06.06.2023 00:01

Nájemné plynoucí povinné osobě po doručení výzvy k vydání věci

Ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. má být vyloženo tak, aby jeho smysl korespondoval s tím, jak bylo obdobně koncipované ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. reflektováno v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1677/98. Jeho základním smyslem je přispět k právní jistotě v postavení oprávněné a povinné osoby tím, že dojde k rozhodnému okamžiku doručení výzvy k vydání věci k petrifikaci stavu věci s cílem předejít účelovým změnám takového stavu. V obecné rovině tudíž citované ustanovení má bránit tomu, aby vydání věci oprávněné osobě bylo změnou nastalou po doručení výzvy ztíženo, popřípadě úplně znemožněno, např. tím, že věc bude dotčena zákonnou překážkou bránící její naturální restituci. Konkrétně se pak bude jednat o zásahy jednak do hmotné podstaty věci (její kvalitativní i kvantitativní stránky), nebo i do podstaty právní (např. zřízení práva stavby, práva odpovídající pozemkové služebnosti nebo reálného břemene). V tomto duchu jsou ustanovení restitučních předpisů petrifikující stav vydávané věci k okamžiku doručení výzvy povinné osobě judikaturou Nejvyššího soudu konstantně interpretována.

Ani na základě judikatorní reflexe těch ustanovení restitučních předpisů, jež garantují stabilitu stavu věci, na niž byl uplatněn oprávněnou osobou restituční nárok, nemůže tudíž Nejvyšší soud souhlasit s konkluzí odvolacího soudu, že pod takovou změnu stavu věci ovlivňující její hmotnou či právní podstatu by bylo lze podřadit plnění z titulu nájemného plynoucího povinné osobě po doručení výzvy k vydání věci. V aplikačních poměrech ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná a povinná osoba jiná práva než citovaným zákonem přiznaná nemají.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3873/2022, ze dne 28. 2. 2023

26.05.2023 00:06

ÚS: Restituce majetku nadace knížete von Liechtenstein

Otázkou konfiskací majetku po druhé světové válce, restitucemi a odčiněním křivd se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3285/19 ze dne 9. 3. 2021, nález sp. zn. III. ÚS 2171/17 ze dne 12. 1. 2021 nález sp. zn. IV. ÚS 2056/18 ze dne 23. 6. 2020, usnesení sp. zn. III. ÚS 2130/17 ze dne 20. 2. 2020, usnesení sp. zn. IV. ÚS 248/18 ze dne 30. 4. 2019, usnesení sp. zn. III. ÚS 1160/18 ze dne 2. 4. 2019, usnesení sp. zn. II. ÚS 2381/17 ze dne 30. 8. 2018, usnesení sp. zn. I. ÚS 673/16 ze dne 24. 7. 2018, usnesení sp. zn. III. ÚS 2263/15 ze dne 13. 10. 2015, usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/08 ze dne 1. 8. 2008, či přímo opakovaně odkazované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Svou rozhodovací praxí stanovil pravidla pro postup orgánů veřejné moci, včetně poměrů a stavů spadajících do působnosti dekretu prezidenta republiky. Na závěrech učiněných dříve nemá Ústavní soud v kontextu posuzovaného případu důvod cokoli měnit. Není také důvod domnívat se, jak činí stěžovatelé, že závěry vyslovené ve shora citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 nejsou aplikovatelná na posuzovaný případ. V řízení před Ústavním soudem je řešena otázka zásahu do ústavně chráněných základních práv a svobod stěžovatelů, nikoli otázky interpretace a aplikace podústavního práva.

Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/94 ze dne 8. 3. 1995 (N 14/3 SbNU 73; 55/1995 Sb.), je nutné dekrety prezidenta republiky považovat za platné právo, avšak jeho současná aplikace je vyloučena. Snaha stěžovatelů znovu přezkoumat dekrety a jejich aplikaci k datu jejich účinnosti je v rozporu jak s tímto nálezem, tak s nutností přezkoumávat napadené akty tak, aby se nedopustil retroaktivního zásahu [viz např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4. 1999 (U 32/14 SbNU 309)]. Stěžovatelé také pomíjejí, že podle čl. 6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina základních práv a svobod“), pozbyla účinnosti ustanovení, která s touto Listinou základních práv a svobod nebyla v souladu. Obecné soudy proto vycházely za závěrů, ke kterým československá justice dospěla v letech bezprostředně následujících po aplikaci dekretu prezidenta republiky, což je stěžovatelům známo např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 22 Cdo 4705/2016. Tehdejší správní soudnictví potvrdilo správnost aplikace dekretu prezidenta republiky na právního předchůdce stěžovatelů a cesta zpochybňující tyto závěry, kterou si stěžovatelé zvolili, je nesprávná jak z právního, tak faktického hlediska. Proto také nemohou platit argumenty stěžovatelů stran jejich národnosti, která s předmětem ústavní stížnosti nijak nesouvisí, ani domnělými chybějícími předpoklady.

Ústavní soud respektuje pravomoc zákonodárce stanovit hranici pro uplatnění restitučního zákonodárství. Přestože i v těchto případech lze namítat větší či menší nespravedlnost, není Ústavní soud tím orgánem, který aktivně vytvářel legislativu a posouval časové hranice dle své úvahy. Tím by došlo k vykročení z jeho pravomocí a rozkolísání dělby moci v právním státě. Jak plyne z usnesení sp. zn. Pl. ÚS 43/96 ze dne 13. 5. 1997, je v pravomoci zákonodárce stanovit, které křivdy odčiní. Přestože toto rozhodnutí může být napadáno, nemá případná soudní revize takového stanovení možnost do něj zasáhnout, je-li založeno na objektivních kritériích respektujících základní práva a svobody a principy demokratického právního státu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 657/22, ze dne 6. 4. 2023

13.03.2023 00:01

Porušení zákazu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě

Obsahem zákonného zákazu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě není obecné omezení převoditelnosti tam uvedených pozemků (jejich částí) na třetí osoby, nýbrž zákaz jejich vydání oprávněným osobám při vypořádání restitučního nároku. V jiných právních vztazích, tj. i ve vztahu mezi oprávněnou osobou, jíž byl pozemek vydán (byť zřejmě v rozporu s uvedeným zákazem) na základě pravomocného soudního rozhodnutí (později zrušeného), a třetí osobou, se tento zákaz neuplatní a takové převodní smlouvy nejsou neplatné pro jeho porušení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3421/2021, ze dne 30. 11. 2022

13.05.2022 00:02

ÚS: Neplatnost dohody o vydání věci

Dojde-li v důsledku nerespektování výluky vydání pozemku upravené v § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění zákona č. 137/1991 Sb., k neoprávněnému zásahu do majetkového postavení vlastníka stavby, jde o vadu dohody o vydání mající za následek její neplatnost pro rozpor se zákonem.

Nezohlední-li obecný soud takovou vadu dohody o vydání, poruší základní právo vlastníka stavby vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 ve spojení se základním právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3423/21, ze dne 19. 4. 2022

08.04.2022 00:02

ÚS: Stanovení zbytkového trestu při rozhodování o rehabilitaci

1. Podstatou soudní rehabilitace je zrušení těch odsuzujících soudních rozhodnutí, jejichž prostřednictvím byly ukládány tresty za jednání, která by v demokratickém právním státě nemohla být považována za trestná (resp. obecněji za protiprávní), popř. činnosti směřující k odškodnění osob, na nichž byly sankce z takových rozhodnutí vykonány. Právní normy rehabilitačního zákonodárství musí být proto vykládány tak, aby došlo k nápravě co možná největšího množství křivd.

2. Represivní orgány veřejné moci v období let 1948 až 1989 při pronásledování svých názorových oponentů jejich činy kvalifikovaly nezřídka právně tak, aby byl navenek zastřen skutečný důvod jejich represe spočívající v potlačování v podstatě jakékoliv politické oponentury. Činnost odpůrců režimu byla proto v období doby nesvobody kvalifikována nikoliv jako činnost politická, nýbrž účelově jako běžná kriminalita a názoroví odpůrci tak mohli být označováni za „běžné kriminálníky“ nebo za vážně duševně nemocné s tím, že byli na základě vyfabulované lékařské diagnózy zbaveni svéprávnosti nebo dokonce zadržováni v psychiatrických léčebnách.

3. Výčet jednání, podléhajících ze zákona soudní rehabilitaci, se zaměřoval na ty s výrazným politickým charakterem. Obecný soud při zvažování splnění podmínek rehabilitace nemůže výčet skutkových podstat podléhajících ze zákona soudní rehabilitaci sám rozšiřovat, nicméně podle Ústavního soudu může zvážit závažnost ostatních trestných činů (původně zahrnutých do souhrnného nebo úhrnného trestu) právě při stanovení zbytkového trestu, přičemž taková úvaha soudu smí vést i k tomu, že od stanovení zbytkového trestu upustí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2919/21, ze dne 1. 3. 2022

11.03.2022 00:05

ÚS: K tzv. funkční souvislosti při církevních restitucích

I. Výklad zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, respektující záměr zákonodárce zmírnit (fakticky) některé majetkové křivdy, to znamená zajistit v restitučním procesu „rozumné“ uspořádání vlastnických poměrů, při kterém bude restituovaný majetek – pokud možno – účelně využit, a současně se předejde budoucím sporům, jež by mohly vzniknout v důsledku střetu práv vlastníků funkčně souvisejících nemovitých věcí ve smyslu § 7 odst. 1 tohoto zákona, je výkladem ústavně konformním, souladným s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Vztah tzv. funkční souvislosti ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona je dán tam, kde jedna nemovitá věc nemůže samostatně (bez druhé věci) vůbec či řádně plnit funkci, k níž byla určena, a v případě, že by tyto věci zůstaly rozděleny, užitná (hospodářsko-technická) hodnota jedné z věcí, případně obou věcí, by se podstatně snížila. Z hlediska naplnění této podmínky je – oproti souvislostem historicko-vlastnickým (právním) a památkářským (kulturním) – rozhodným hledisko hospodářsko-technické, tedy zda nemovitá věc může plnit svou funkci (aniž by to pro dotčený subjekt eventuálně mělo závažný negativní dopad na hodnotu jiných nemovitých věcí v jeho vlastnictví). Takový výklad zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi není v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, ze kterého plyne zásada legitimního očekávání a právní jistoty. Respektuje, že nejde pouze o vrchnostenské rozhodnutí zákonodárce, nýbrž i o formou zákona vyjádřený výsledek dohody mezi dotčenými subjekty následně stvrzené uzavřením smluv o vypořádání (majetkovém vyrovnání) mezi státem a každou z dotčených církví a náboženských společností.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 287/21, ze dne 15. 2. 2022

28.01.2022 00:03

ÚS: Náležité posouzení účinnosti konfiskace

1. Právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný a následná konfiskační rozhodnutí měla jen deklaratorní charakter. Byla-li však tato konfiskační rozhodnutí ještě před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná, a současně stát před rozhodným obdobím předmětné nemovitosti ani nepřevzal, není dán žádný právní a ani faktický důvod k domněnce, že se na tyto nemovitosti dekret č. 12/1945 Sb. vůbec vztahoval. Obecné soudy jsou proto v těchto restitučních řízeních povinny posoudit, zda došlo k účinné konfiskaci ještě před rozhodným obdobím.

2. Nachází-li se restituční řízení v takové důkazní situaci, kdy na jedné straně stojí konfiskační vyhlášky vydané věcně nepříslušným správním orgánem, když jedna z těchto vyhlášek byla navíc jako nezákonná zrušena, a přesto byl obecnými soudy při posuzování restitučního nároku učiněn závěr, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky, aniž by však bylo prokázáno, že stát tyto nemovitosti opravdu převzal, a na straně druhé zde existuje celá řada důkazů vypovídajících o tom, že postup orgánů státu podle zákona č. 142/1947 Sb. nebyl veden snahou "pojistit si" přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, nýbrž svědčí spíše o prvním pokusu odebrat majetek stěžovatele, je namístě promítnout do rozhodování soudu zásadu in favorem restitutionis.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 361/21, ze dne 30. 11. 2021

28.01.2022 00:01

ÚS: Interpretace atypického důvodu výluky z církevních restitucí

I. Osobě povinné (Lesy České republiky, s.p.) nebylo odepřeno posouzení jejích tvrzení, že je dán důvod výluky z církevní restituce předmětných nemovitostí, neboť tyto měly být konfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb. na základě konfiskační vyhlášky. Ani stěžovateli jako osobě oprávněné tedy nelze odepřít řádný přezkum tvrzení, že konfiskace nebyla provedena a že jí jako osobě oprávněné svědčí restituční titul. Postup obecných soudů měl ve zkoumaném případě za následek, že zastavením algoritmu přezkumu u důvodu výluky z restituce nedošlo k posouzení restitučního titulu samotného, včetně jeho zákonných podmínek. Oprávněná osoba může přitom očekávat, že při vzniklé výjimečné kolizi restituční výluky a restitučního titulu jsou pak obecné soudy povinovány respektem k restitučnímu titulu. Splnění cíle a účelu restitučních zákonů vyžaduje, aby všechny orgány veřejné moci vycházely z dané speciální úpravy při posuzování nároků osob, jejichž majetek přešel na stát nebo jiné právnické osoby, a aby v tomto duchu interpretovaly okolnosti, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo. Při aplikaci restitučních zákonů není možno postupovat příliš restriktivně a formalisticky, ale naopak velmi citlivě vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Nelze přitom abstrahovat ani od notoricky známého, tzv. třídního přístupu státních orgánů v období totalitního režimu.

II. Skutečnost, že jako záminka nebo jedna ze záminek pro politickou nebo náboženskou perzekuci anebo postup porušující obecně uznávané principy demokratického právního státu nebo lidských práv a svobod, byly použity dekrety prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., nebrání vydání věci oprávněné osobě podle zákona č. 428/2012 Sb., zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3918/19, ze dne 21. 12. 2021

21.01.2022 00:02

ÚS: Posuzování liknavosti Státního pozemkového úřadu

Při posuzování liknavosti Státního pozemkového úřadu je třeba vzít v potaz jakoukoli aktivitu právního předchůdce oprávněné osoby při uspokojování jejího restitučního nároku.

Uplatní-li oprávněné osoby jejich restituční nárok společně, nelze při posuzování liknavosti Státního pozemkového úřadu vyžadovat v každém jednotlivém případě stejnou míru aktivního přístupu všech oprávněných osob; ve snaze o napravení křivd spáchaných jejich společným právním předchůdcům je podstatný jejich projev vůle postupovat společně.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3039/20, ze dne 7. 12. 2021

13.01.2022 00:01

Spravedlivý důvod k užívání historického majetku církví třetími osobami

Spravedlivým důvodem pro nabytí obohacení ve smyslu § 2991 o. z. se rozumí primárně důvod právní. Toliko zcela výjimečně lze konstatovat, že se navzdory absenci právního důvodu přesun majetkových hodnot opíral o spravedlivý důvod vyplývající ze zásad slušnosti a zvyklostí soukromého života. Jako právní důvod pro nabytí obohacení lze pak zásadně označovat právní skutečnost, jež obohacenému zakládá právo, aby na úkor ochuzeného získal majetkový prospěch, respektive aby si tento majetkový prospěch podržel. Vyplývá-li právo na nabytí prospěchu přímo ze zákona, je možné za právní důvod považovat samotnou právní normu, která dotčenému oprávnění dává vzniknout.

Blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012 a § 13 zákona č. 428/2012 Sb., jenž § 29 zákona č. 229/1991 Sb. s určitými modifikacemi nahradil, zakazovala vyjmenované dispozice s historickým majetkem církví, avšak sama o sobě k tomuto majetku nezakládala žádná užívací práva třetím subjektům. Nemohla proto sloužit jako právní důvod pro užívání majetku. Smyslem citovaných blokačních ustanovení byla ochrana původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž mělo být zmírnění těchto křivd provedeno. Tento smysl § 29 zákona č. 229/1991 Sb. a § 13 zákona č. 428/2012 Sb. přitom bezpochyby nikterak nevyžadoval, aby bylo třetím subjektům založeno právo blokovaný majetek na úkor státu bezplatně užívat a aby bylo potlačeno právo České republiky na vydání náhrady za majetkový prospěch, jenž užíváním dotčených statků bez odpovídajícího právního důvodu uživatelům vznikal.

Ustanovení § 60a odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. pak zakotvuje právo bytových družstev na bezúplatný převod pozemků ve vlastnictví České republiky s cílem sjednotit vlastnictví bytových domů s vlastnictvím funkčně souvisejících pozemků. Do doby uskutečnění této změny v osobě vlastníka však § 60a odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. – zavádějící povinnost státu převést pozemky ve prospěch bytového družstva – rovněž nepředstavuje právní důvod pro užívání příslušných pozemků nabyvatelem. Není-li tedy v období předcházejícím převodu pozemků na družstvo jiným zákonem předvídaným způsobem založeno věcné či obligační právo užívat státní pozemky, dostává se mu coby vlastníku staveb umístěných na cizích pozemcích bezdůvodného obohacení protiprávním (právní důvod postrádajícím) užitím cizí věci.

Ve výjimečných případech, kdy by stát (respektive právnická osoba oprávněná k hospodaření s jeho majetkem) záměrně oddaloval převod pozemku na bytové družstvo ve spekulativní snaze extrahovat z družstva náhradu za výkon užívacího práva, by snad bylo možné uvažovat, že by uplatnění požadavku na vydání bezdůvodného obohacení proti družstvu představovalo zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2527/2021, ze dne 7. 10. 2021

07.01.2022 00:02

ÚS: Prolomení ust. § 29 zák. o půdě; předložení věci plénu ÚS

I. Pouze v případě stricto sensu odchylného právního názoru, než je názor vyslovený v dřívějším nálezu, může (a musí) senát Ústavního soudu věc předložit plénu k přijetí stanoviska podle § 23 zákona o Ústavním soudu.

II. Zamítnutí určovací žaloby podle § 18 odst. 1 zákona o církevních restitucích za současného prolomení „blokačního ustanovení“ § 29 zákona o půdě mohou odůvodňovat pouze okolnosti mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3179/18, ze dne 30. 11. 2021

12.11.2021 00:03

ÚS: Dělení pozemku pro účely převodu náhradního pozemku

Rozhodnou-li obecné soudy v řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby k bezúplatnému převodu náhradního pozemku na oprávněnou osobu podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (zákona o půdě) na základě k rozsudku přiloženého geometrického plánu, nepostupují ultra vires, nýbrž poskytují ochranu právu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 54/21, ze dne 12. 10. 2021

08.10.2021 00:06

ÚS: Soudní rehabilitace ve vztahu k období do 25.02.1948

Zákon o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. je založen na silném hodnotovém soudu o protiprávnosti komunistického režimu. Činy jednotlivců, jimiž byly uplatňovány svobody a práva s garancemi v mezinárodních dokumentech a nezřídka i v ústavní rovině, se staly předmětem nespravedlivého trestního stíhání, odsouzení a výkonu trestu (§ 1 odst. 2 zákona). Rozhodné skutečnosti, vedoucí k soudní rehabilitaci, jsou konkretizovány výčtem příslušných ustanovení a co do vzniku limitovány datem nástupu komunistického režimu dne 25. 2. 1948. Do zákona zařazený § 33 odst. 2 umožnil vyslovit účast na soudní rehabilitaci osobám zbaveným osobní svobody nebo majetku v souvislosti s vypočtenými trestnými činy, nezaložil však – z hlediska rehabilitačních důvodů - aplikační možnost vykročit z časového rámce zákona o soudní rehabilitaci, ani z mezí jím deklarovaného účelu. Pro období od osvobození Československa do 25. 2. 1948 nelze pro dané účely odhlédnout od maximy vyslovené již nálezem ze dne 8. 3. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94 (N 14/3 SbNU 73; 55/1995 Sb.), podle níž „řád minulosti nemůže být postaven před soud řádu přítomnosti“. Zpětný přezkum bezprostředně poválečných právních aktů orgánů veřejné moci, vedoucích ke zbavení osobní svobody i k majetkovým sankcím, by znamenal přehodnocení období, v němž ještě zůstaly zachovány některé podstatné atributy demokratického státu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1713/20, ze dne 7. 9. 2021

17.09.2021 00:02

ÚS: Interpretace právních předpisů v restitučních věcech

V restitučních věcech je povinností obecných soudů interpretovat právní předpisy ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji. V těchto věcech je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Rozhodnutí, jímž není vyhověno restitučnímu nároku, pak vyžaduje, aby se obecné soudy vypořádaly s každou relevantně předloženou právní otázkou; požadavek na provedení testu proporcionality pak v restitučních věcech nelze odmítnout s tím, že byl soudy proveden implicitně.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1697/21, ze dne 16. 8. 2021

13.09.2021 00:01

Rozhodnutí o rozdělení pozemkové parcely za účelem vydání její části

Zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, zakládajícím pravomoc soudu rozhodovat o rozdělení pozemkové parcely za účelem vydání její části (coby vhodného náhradního zemědělského pozemku) oprávněné osobě k uspokojení restitučního nároku, je i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

Jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu. Soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, pak v rozsudku odkáže na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje. V případech, kdy v důsledku soudního rozhodnutí vzniká mezi pozemky nová hranice, je nutné vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude součástí rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 509/2021, ze dne 27. 4. 2021