// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení 17.08.2023
Splnění podmínek pro osvobození od placení pohledávek v oddlužení
K tomu, aby dlužník dosáhl osvobození od placení zbytku dluhů zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona), musí plnit všechny povinnosti podle § 412 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona; nestačí, aby řádně splnil některou (či některé) ze stanovených povinností. Odvolacímu soudu lze v obecné rovině přisvědčit potud, že dlužník tím, že neinformuje insolvenčního správce ani insolvenční soud o probíhajícím pozůstalostním řízení, nevyžádá si souhlas insolvenčního správce s uzavřením dohody o vypořádání dědictví ani jej následně o existenci takové dohody a výsledku dědického řízení nevyrozumí, zásadně poruší povinnosti, jež mu zákon ukládá plnit po dobu trvání účinků schválení oddlužení.
V projednávané věci je však nutné zohlednit rovněž zvláštní skutkové okolnosti, jež se pojí s pozůstalostním řízením po zemřelé manželce dlužníka. Z nich se podává, že dlužník nebyl nepominutelným dědicem a ani podle sepsané závěti, jejíž platnost nebyla zpochybněna, neměl z pozůstalosti nabýt (s výjimkou zřízení doživotního užívacího práva k označeným nemovitostem) jakoukoli majetkovou hodnotu. Jestliže za tohoto stavu dlužník uzavřel s dědicem (synem zemřelé manželky) dohodu o rozdělení pozůstalosti (vycházející z obsahu pořízené závěti), podle níž veškerý majetek zůstavitelky nabyde závětí povolaný dědic (syn zůstavitelky), neobdržel ani méně, než kolik činil jeho dědický podíl, ani nenabyl žádnou majetkovou hodnotu, jež by byla pro věřitele využitelná v insolvenčním řízení. Jinak řečeno, přestože dlužník neinformoval insolvenčního správce ani insolvenční soud o skutečnostech souvisejících s pozůstalostním řízením, porušení této povinnosti bylo (poměřováno možným průběhem insolvenčního řízení) bezvýznamné, když šlo o informace v insolvenčním řízení (v daných skutkových poměrech) nevyužitelné.
Lze tedy uzavřít, že porušením povinnosti informovat insolvenčního správce nebo insolvenční soud o pozůstalostním řízení po zemřelé manželce dlužníka a uzavřením dohody o vypořádání pozůstalosti, podle které neobdržel méně, než činil jeho dědický podíl, bez souhlasu insolvenčního správce, nezasáhl dlužník do poměrů svého insolvenčního řízení způsobem, jímž by ohrozil majetkové zájmy jeho věřitelů. Uvedené skutečnosti proto nejsou překážkou pro přiznání osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 20/2021, ze dne 27. 4. 2023
Dotčené předpisy:
§ 412 IZ
§ 414 IZ
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 24. dubna 2020, č. j. KSPL 27 INS XY, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) osvobodil dlužníka od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (bod I. výroku), a uložil věřiteli č. 2 Z. B. (dále jen „Z. B.“) zaplatit dlužníku na náhradě nákladů řízení částku 47.219,04 Kč (bod II. výroku).
2. Šlo přitom v pořadí o druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když jeho předchozí usnesení ze dne 25. května 2017, č. j. KSPL 27 INS XY (jímž rovněž rozhodl o osvobození dlužníka od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny), Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. listopadu 2017, č. j. KSPL 27 INS XY, 3 VSPH XY, zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 17. října 2011, č. j. KSPL 27 INS XY, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, povolil jeho řešení oddlužením a ustanovil insolvenčním správcem dlužníka společnost štancl – insolvence v. o. s.
[2] Usnesením ze dne 29. března 2012, č. j. KSPL 27 INS XY, insolvenční soud schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře.
[3] V průběhu schváleného oddlužení insolvenční správce pravidelně předkládal insolvenčnímu soudu zprávy o plnění oddlužení. Insolvenční správce neměl k dispozici informace o skutečnostech odůvodňujících případné zrušení schváleného oddlužení a doporučoval pokračovat v jeho realizaci. V průběhu oddlužení ničeho nenamítal ani zvolený zástupce věřitelů, jímž byl věřitel Z. B.
[4] Po uplynutí 60 měsíců dlužník uhrazenými splátkami uspokojil zjištěné pohledávky věřitelů v celkovém rozsahu 60,09 %. Insolvenční soud proto usnesením ze dne 18. dubna 2017, č. j. KSPL 27 INS XY, vzal na vědomí splnění oddlužení, zprostil insolvenčního správce funkce a rozhodl o jeho odměně a náhradě hotových výdajů.
[5] Podáním ze dne 27. dubna 2017, doručeným insolvenčnímu soudu 2. května 2017, dlužník navrhl, aby jej insolvenční soud v souladu s ustanovením § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), osvobodil od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.
[6] Jediným věřitelem, který nesouhlasil s přiznáním požadovaného osvobození, byl Z. B., který tvrdil, že dlužník zatajoval svůj majetek a část svých příjmů, vybraný majetek také „odkláněl“ na třetí osoby místo toho, aby jej použil k mimořádným splátkám. Podle Z. B. se dále dlužník vyhnul přijetí majetku z dědictví po zemřelé manželce, pořídil si v průběhu oddlužení nové věci a opravil střechu rodinného domu, kde bydlel. Dlužník věřitelem tvrzené skutečnosti popřel. Uvedl, že žádné příjmy ani majetek nezatajoval, nekoupil si žádné věci větší hodnoty, podnikat nemohl s ohledem na svůj zdravotní stav, výsledek řízení o pozůstalosti fakticky nijak ovlivnit nemohl, stejně jako skutečnost, že jeho manželka odkázala veškerý svůj majetek svému synovi. Připustil, že došlo k částečné rekonstrukci rodinného domu, ve kterém bydlí, dlužník ji však nefinancoval.
[7] Provedeným dokazováním (zejména výslechem svědků) nebylo zjištěno, že dlužník „odkláněl“ svůj majetek, zatajoval příjmy, nebo podnikal, aniž by tuto skutečnost oznámil insolvenčnímu správci. Stejně tak nebylo prokázáno, že provedenou opravu střechy (případně další práce, např. zhotovení pergoly) dlužník financoval z utajených příjmů.
[8] Ze spisu Okresního soudu v Klatovech vedeného pod sp. zn. 12 D 825/2014 se podává, že zemřelá manželka dlužníka zanechala závěť sepsanou ve formě notářského zápisu, v níž povolala jako jediného dědice veškerého majetku svého nezletilého syna a dlužníkovi zřídila služebnost doživotního bezplatného užívání k nemovitostem (blíže specifikovaným v závěti). Dlužník a syn zůstavitelky uzavřeli dohodu o rozdělení pozůstalosti, podle níž syn zůstavitelky nabyl veškerý majetek zůstavitelky s tím, že ve prospěch dlužníka byla zřízena služebnost bezplatného doživotního užívacího práva k označeným nemovitostem. Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 28. ledna 2016, č. j. 12 D 825/2014-52, dohodu o rozdělení pozůstalosti schválil.
4. Na takto ustaveném základě insolvenční soud – odkazuje na ustanovení § 414 insolvenčního zákona – uzavřel, že dlužník v insolvenčním řízení splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení a nic tak nebránilo vyhovět jeho návrhu na přiznání osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.
5. Insolvenční soud zdůraznil, že na průběh insolvenčního řízení dohlížel nejen soud, ale též insolvenční správce, přičemž žádný z těchto subjektů nezjistil nějaké zásadní porušení povinností dlužníka. To podle přesvědčení insolvenčního soudu nelze spatřovat ani v jednání dlužníka, který uzavřel (bez vědomí či souhlasu insolvenčního správce) dědickou dohodu ve výše označeném pozůstalostním řízení. V situaci, kdy uzavřená dohoda vycházela z obsahu pořízené závěti a dlužník není nepominutelným dědicem, je nadbytečné uvažovat o tom, z jakého důvodu zemřelá manželka neodkázala část majetku také dlužníku.
6. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. ledna 2021, č. j. KSPL 27 INS XY, 3 VSPH XY, k odvolání věřitele Z. B. změnil usnesení insolvenčního soudu tak, že návrh dlužníka na osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, se zamítá.
7. Odvolací soud – vycházeje z obsahu insolvenčního spisu a spisu vedeného Okresním soudem v Klatovech pod sp. zn. 12 D 825/2014 – dospěl na rozdíl od insolvenčního soudu k závěru, že dlužník nesplnil všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, a proto jej nelze osvobodit od placení pohledávek věřitelů, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny.
8. S odkazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněném pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2013“), jakož i v usnesení ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 97/2015, odvolací soud nejprve v obecné rovině předeslal, že ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením je zásada poctivosti dlužníka a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení. Dlužník je povinen vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Domáhá-li se dlužník dobrodiní osvobození od placení pohledávek, je na něm, aby osvědčil, že podmínkám pro osvobození dostál. K tomu, aby dlužník dosáhl osvobození od placení zbytku dluhů, přitom nestačí, aby řádně splnil některou z povinností stanovených v § 412 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona, nýbrž je zapotřebí, aby plnil všechny tyto povinnosti, přičemž plnění některých z nich nemůže upozadit porušování jiných.
9. Odvolací soud dále připomněl, že již v předchozím kasačním rozhodnutí ze dne 24. listopadu 2017 dovodil, že uzavření dohody o vypořádání dědictví bez souhlasu insolvenčního správce je závažným porušením povinnosti dlužníka v průběhu oddlužení plněním splátkového kalendáře. V projednávané věci přitom dlužník neinformoval o probíhajícím dědickém řízení insolvenčního správce ani insolvenční soud, nevyžádal si souhlas insolvenčního správce s uzavřením dohody o vypořádání dědictví ani jej následně o existenci dohody a výsledku dědického řízení nevyrozuměl. Z insolvenčním soudem provedeného dokazování také vyplynulo, že dlužník v průběhu plnění splátkového kalendáře opakovaně odmítl možnost obstarat si příjem prováděním (odborných) prací, o něž byl ze strany třetích osob zájem, v důsledku čehož přišel i o možnost zvýšit uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů.
10. Takové jednání dlužníka je podle odvolacího soudu (bez zřetele k tomu, zda je dlužníkem uzavřená dohoda o vypořádání dědictví platná) třeba považovat za „nedbalý přístup k plnění povinností při oddlužení schváleném plněním splátkového kalendáře, jejž lze honorovat buď zamítnutím návrhu na povolení oddlužení (…) anebo neschválením oddlužení“. V situaci, kdy uvedené skutečnosti vyšly najevo až poté, co insolvenční soud vzal na vědomí splnění schváleného oddlužení, nelze dlužníka osvobodit od placení dosud neuhrazených pohledávek. Již jen z těchto důvodů bylo namístě návrh dlužníka zamítnout.
11. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to (poměřováno obsahem podaného dovolání), že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně sám rozhodl tak, že dlužníku přizná osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.
12. Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku, zda v jeho postupu (v tom, že neinformoval insolvenčního správce o probíhajícím řízení o pozůstalosti po zemřelé manželce a nepožádal o souhlas s uzavřením dohody o vypořádání dědictví) lze shledat nepoctivost či snahu zkrátit uspokojení pohledávek věřitelů v situaci, kdy fakticky nemohlo dojít ke zkrácení věřitelů, jelikož „v důsledku závěti zůstavitelky z dědictví reálně ničeho nabýt nemohl a také nenabyl“.
13. Dovolatel připouští, že pochybil, když neinformoval o probíhajícím řízení o pozůstalosti insolvenčního správce nebo insolvenční soud, učinil tak však neúmyslně při vědomí, že s ohledem na sepsanou závěť stejně nebude nic dědit a insolvenční správce ani insolvenční soud tak nebudou brojit proti uzavření dědické dohody. Dovolatel nebyl nepominutelným dědicem, přičemž dohoda o vypořádání dědictví byla uzavřena zcela v intencích závěti, kterou sepsala jeho zemřelá manželka a podle níž měl být jediným dědicem zůstavitelky její nezletilý syn. Za tohoto stavu podle dovolatele nemohlo dojít k jakémukoliv poškození věřitelů.
14. Odvolací soud měl při posuzování poctivosti dlužníka vyjít ze skutečného obsahu učiněného právního jednání, přičemž rozhodujícím kritériem by podle dovolatele mělo být, zda reálně mohlo dojít ke zkrácení věřitelů, tedy zda dlužník mohl děděním reálně něco nabýt. Jediným způsobem, jak by k tomu mohlo dojít, bylo zpochybnit žalobou platnost sepsané závěti; šance dlužníka v takovém řízení uspět (v situaci, kdy závěť byla sepsána ve formě notářského zápisu a dědicem byl nezletilý syn zůstavitelky) by však byla minimální. Ostatně i insolvenční správce v podání ze dne 3. prosince 2019 sdělil insolvenčnímu soudu, že kdyby neměl specifické informace zpochybňující obsah závěti nebo vůli zůstavitelky, což u závěti sepsané ve formě notářského zápisu nepředpokládá, nebránil by uzavření dohody o vypořádání dědictví, ani by neinicioval spor o vyslovení neplatnosti závěti.
15. Za nesprávný považuje dovolatel rovněž závěr odvolacího soudu, podle kterého opakovaně odmítl obstarání přivýdělku. Potud zdůraznil, že s ohledem na svůj zdravotní stav ukončil sádrokartonářskou živnost již v roce 2000, v následujících letech pak zrušil či přerušil i další provozované živnosti. Odvolací soud nevzal v úvahu ani to, že dovolatel již při podání insolvenčního návrhu doložil, že je poživatelem invalidního důchodu druhého stupně, není způsobilý provádět těžké práce, a proto pracuje jako hlídač u bezpečnostní agentury. V situaci, kdy ze svých stávajících příjmů řádně plnil splátkový kalendář, není spravedlivé (vzhledem k jeho zdravotnímu stavu) požadovat, aby si ještě musel přivydělávat poměrně náročnými (sádrokartonářskými) pracemi.
16. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
17. Dovolání je v dané věci přípustné podle ustanovení § 237 zákona o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky (splnění podmínek pro osvobození dlužníka od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny) jde o věc dovolacím soudem v daných skutkových poměrech dosud bezezbytku neřešenou.
18. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
20. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. května 2019 [srov. článek II části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]:
§ 412 (insolvenčního zákona)
(1) Po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen
a/ vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a v případě, že je nezaměstnaný, o získání příjmu usilovat; nesmí rovněž odmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat,
b/ hodnoty získané dědictvím, darem a z neúčinného právního úkonu, jakož i majetek, který dlužník neuvedl v seznamu majetku, ač tuto povinnost měl, vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení a výtěžek, stejně jako jiné své mimořádné příjmy, použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře,
c/ bez zbytečného odkladu oznámit insolvenčnímu soudu, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru každou změnu svého bydliště nebo sídla a zaměstnání,
d/ vždy k 15. březnu a k 15. září kalendářního roku předložit insolvenčnímu soudu, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru přehled svých příjmů za uplynulých 6 kalendářních měsíců, neurčí-li insolvenční soud v usnesení o schválení oddlužení jinou dobu předkládání,
e/ nezatajovat žádný ze svých příjmů a na žádost insolvenčního soudu, insolvenčního správce nebo věřitelského výboru předložit k nahlédnutí svá daňová přiznání za období trvání účinků schválení oddlužení,
f/ neposkytovat nikomu z věřitelů žádné zvláštní výhody,
g/ nepřijímat na sebe nové závazky, které by nemohl v době jejich splatnosti splnit.
(2) Po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře vykonává insolvenční správce dohled nad činností dlužníka. O výsledcích své činnosti pravidelně informuje insolvenční soud a věřitelský výbor.
(3) Právní úkon, kterým dlužník za trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře odmítne přijetí daru nebo dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, je neplatný. Totéž platí, jestliže dlužník uzavře bez souhlasu insolvenčního správce dohodu o vypořádání dědictví, podle které má z dědictví obdržet méně, než činí jeho dědický podíl. Má se za to, že dlužník, který za trvání účinků schválení oddlužení neodmítne dědictví, uplatnil výhradu soupisu.
§ 414 (insolvenčního zákona)
(1) Jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.
(…)
§ 418 (insolvenčního zákona)
(1) Insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže
a/ dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nebo
b/ se ukáže, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit, nebo
c/ v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, anebo
d/ to navrhne dlužník.
(…)
(3) Insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem také tehdy, vyjdou-li po schválení oddlužení najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr.
21. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je při výkladu citovaných ustanovení insolvenčního zákona ustálená v následujících závěrech:
[1] Ústředním principem vévodícím způsobu řešení dlužníkova úpadku oddlužením (jenž má po skončení insolvenčního řízení vyústit v rozhodnutí, jímž bude dlužník zbaven povinnosti k úhradě zbytku svých dluhů) je zásada poctivosti dlužníka (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona) a zodpovědného přístupu dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení). Proto je otázka poctivosti dlužníkových záměrů a otázka, zda dlužník v insolvenčním řízení nekoná lehkomyslně či nedbale, zkoumána nejen při povolení oddlužení (§ 395 odst. 1 písm. a/, odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona), nýbrž i při posouzení zda má být oddlužení schváleno (§ 405 odst. 1 insolvenčního zákona), ale (dokonce) i po skončení insolvenčního řízení (coby důvod pro odejmutí přiznaného osvobození od placení zbytku dluhů) [§ 417 odst. 1 insolvenčního zákona].
[2] Ačkoli dikce § 417 odst. 1 insolvenčního zákona definuje tam popsané jednání dlužníka výslovně jen coby důvod k odnětí již přiznaného osvobození, teleologickému výkladu příslušných ustanovení insolvenčního zákona odpovídá, že vyjde-li stejné jednání dlužníka najevo ještě před rozhodnutím o přiznání osvobození, bude namístě takové osvobození dlužníku nepřiznat, přičemž kritériem, o jehož nesplnění v daném stadiu věci půjde, bude (v souladu s dikcí § 414 odst. 1 insolvenčního zákona) to, že dlužník nesplnil „řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení“.
[3] Ve stejném duchu je nutno vykládat povinnosti dlužníka při aplikaci ustanovení § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. To, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat poctivost dlužníkových záměrů a jeho případný lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení při povolení oddlužení a při jeho schválení (§ 395 odst. 1 písm. a/, odst. 2 písm. b/, § 405 odst. 1 insolvenčního zákona), neznamená, že dlužník není povinen chovat se poctivě a vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení. Stejně tak skutečnost, že nepoctivost dlužníkova záměru nebo jeho lehkomyslný či nedbalý přístup vyšly v insolvenčním řízení najevo až dodatečně (po schválení oddlužení), nezbavuje insolvenční soud povinnosti zajistit, aby účastníci insolvenčního řízení nebyli takovým nepoctivým, lehkomyslným nebo nedbalým konáním dlužníka nespravedlivě poškozeni nebo nedovoleně zvýhodněni (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona).
[4] Z dikce ustanovení § 418 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona plyne, že pro účely posouzení, zda je důvod zrušit schválené oddlužení a současně rozhodnout o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jelikož dlužník neplní povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, není omezujícím (rozhodným) kritériem (vylučujícím vydání takového rozhodnutí) to, zda dlužník „zavinil“, že neplní povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nýbrž to, zda dlužník takto neplní „podstatné“ povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Výčet těchto povinností je obsažen v ustanovení § 412 insolvenčního zákona.
K tomu srov. např. R 86/2013, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sen. zn. 29 NSČR 12/2013, uveřejněného pod číslem 77/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[5] Zjistí-li insolvenční soud za doby trvání oddlužení skutečnosti, které jsou důvodem pro rozhodnutí dle § 418 insolvenčního zákona, měl by oddlužení zrušit a na majetek dlužníka prohlásit konkurs. I když tak neučiní, nebrání mu to v tom, aby při rozhodování o přiznání osvobození od zbytku dluhů podle § 414 insolvenčního zákona znovu posuzoval, zda dlužník splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Dlužník je povinen chovat se poctivě, vyhnout se lehkomyslnému a nedbalému plnění svých povinností po celou dobu trvání insolvenčního řízení, přičemž to, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek § 418 insolvenčního zákona po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo. Domáhá-li se dlužník dobrodiní osvobození od placení zbytku dluhů, pak je na něm, aby osvědčil, že podmínkám pro osvobození dostál.
K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 97/2015, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil v dalších následně vydaných rozhodnutích; za mnohá např. usnesení ze dne 11. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 2/2018, ze dne 29. ledna 2018, sen. zn. 29 NSČR 40/2016, nebo ze dne 30. srpna 2018, sen. zn. 29 NSČR 227/2016.
[6] Při posuzování předpokladů pro osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů ve smyslu § 414 insolvenčního zákona není rozhodné to, že porušení povinností dlužníka nemělo vliv na výši uspokojení věřitelů. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2018, sen. zn. 29 NSČR 94/2017.
22. V projednávané věci odvolací soud založil závěr, že nebyly splněny předpoklady pro osvobození dlužníka od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 insolvenčního zákona), především na úvaze, podle níž dlužník tím, že neinformoval o probíhajícím řízení o pozůstalosti po zemřelé manželce insolvenčního správce ani insolvenční soud, nevyžádal si souhlas insolvenčního správce s uzavřením dohody o vypořádání dědictví ani jej následně nevyrozuměl o existenci dohody a výsledku dědického řízení, porušil závažným způsobem své povinnosti v průběhu oddlužení plněním splátkového kalendáře. Nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností při oddlužení spatřoval odvolací soud též v tom, že měl opakovaně odmítnout možnost obstarat si příjem prováděním (odborných) prací, o něž měly zájem třetí osoby. Ani jeden z výše uvedených závěrů však podle přesvědčení Nejvyššího soudu za daných skutkových poměrů nemůže obstát.
23. Z výše podaných judikaturních závěrů plyne, že k tomu, aby dlužník dosáhl osvobození od placení zbytku dluhů, musí plnit všechny povinnosti podle § 412 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona; nestačí, aby řádně splnil některou (či některé) ze stanovených povinností. Odvolacímu soudu lze v obecné rovině přisvědčit potud, že dlužník tím, že neinformuje insolvenčního správce ani insolvenční soud o probíhajícím pozůstalostním řízení, nevyžádá si souhlas insolvenčního správce s uzavřením dohody o vypořádání dědictví ani jej následně o existenci takové dohody a výsledku dědického řízení nevyrozumí, zásadně poruší povinnosti, jež mu zákon ukládá plnit po dobu trvání účinků schválení oddlužení (srov. § 412 odst. 1 písm. b/, písm. e/ a odst. 3 insolvenčního zákona). V projednávané věci je však nutné zohlednit rovněž zvláštní skutkové okolnosti, jež se pojí s pozůstalostním řízením po zemřelé manželce dlužníka.
24. Z nich se podává, že dlužník nebyl nepominutelným dědicem a ani podle sepsané závěti, jejíž platnost nebyla zpochybněna, neměl z pozůstalosti nabýt (s výjimkou zřízení doživotního užívacího práva k označeným nemovitostem) jakoukoli majetkovou hodnotu. Jestliže za tohoto stavu dlužník uzavřel s dědicem (synem zemřelé manželky) dohodu o rozdělení pozůstalosti (vycházející z obsahu pořízené závěti), podle níž veškerý majetek zůstavitelky nabyde závětí povolaný dědic (syn zůstavitelky), neobdržel ani méně, než kolik činil jeho dědický podíl (k tomu, že zákon s porušením povinnosti dlužníka uzavřít dohodu o vypořádání dědictví jen se souhlasem insolvenčního správce spojuje následek v podobě neplatnosti takové dohody jen tehdy, má-li dlužník z dědictví obdržet méně, než činí jeho dědický podíl, srov. ustanovení § 412 odst. 3 insolvenčního zákona), ani nenabyl žádnou majetkovou hodnotu, jež by byla pro věřitele využitelná v insolvenčním řízení. Jinak řečeno, přestože dlužník neinformoval insolvenčního správce ani insolvenční soud o skutečnostech souvisejících s pozůstalostním řízením, porušení této povinnosti bylo (poměřováno možným průběhem insolvenčního řízení) bezvýznamné, když šlo o informace v insolvenčním řízení (v daných skutkových poměrech) nevyužitelné.
25. Ostatně také insolvenční správce (byť až při projednávání návrhu dlužníka na přiznání osvobození od placení zbytků pohledávek podle ustanovení § 414 insolvenčního zákona) insolvenčnímu soudu sdělil, že kdyby neměl pochybnosti o obsahu závěti zůstavitelky (což při absenci specifických informací u závěti sepsané ve formě notářského zápisu nepředpokládá), uzavření dědické dohody kopírující rozdělení majetku podle závěti by u dlužníka, který není nepominutelným dědicem, nebránil a ani by neinicioval spor o vyslovení neplatnosti závěti (srov. podání insolvenčního správce ze dne 20. prosince 2018, B-73, a ze dne 3. prosince 2019, B-115).
26. Lze tedy uzavřít, že porušením povinnosti informovat insolvenčního správce nebo insolvenční soud o pozůstalostním řízení po zemřelé manželce dlužníka a uzavřením dohody o vypořádání pozůstalosti, podle které neobdržel méně, než činil jeho dědický podíl, bez souhlasu insolvenčního správce, nezasáhl dlužník do poměrů svého insolvenčního řízení způsobem, jímž by ohrozil majetkové zájmy jeho věřitelů. Uvedené skutečnosti proto nejsou překážkou pro přiznání osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona.
27. Na nedbalý přístup dovolatele k plnění povinností v insolvenčním řízení nelze (bez dalšího) usuzovat ani z odvolacím soudem vytýkaného jednání dovolatele, který měl opakovaně odmítnout možnost přivýdělku prováděním sádrokartonářských prací. Jestliže se odvolací soud v daných souvislostech (i přes uplatněné výhrady dovolatele) nezabýval tím, zda dovolatel vůbec byl schopen s ohledem na svůj zdravotní stav uvedeným způsobem předmětné práce konat, jsou jeho závěry potud minimálně předčasné.
28. Jelikož právní posouzení věci (co do závěru, že dovolateli nemůže být přiznáno osvobození od zbytků dluhů podle ustanovení § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť nesplnil včas a řádně všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení), na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
29. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem).
Autor: -mha-