// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení

Konkursní řízení; insolvenční řízení

25.09.2024 00:01

Skutečný výtěžek zpeněžení ve smyslu § 298 IZ

Insolvenční v projednávané věci pochybil, když za účelem získání pokynu ke zpeněžení nemovitostí jednal toliko s druhým věřitelem, přičemž prvního věřitele opomněl. Za určitých okolností by takové pochybení skutečně mohlo vést k tomu, že insolvenční správce sám ponese náklady na zpeněžení překračující 5% limit uvedený v § 298 odst. 3 insolvenčního zákona.

Nelze zde však odhlédnout od skutečnosti, že smlouva o archivaci a kupní smlouva byly uzavřeny nejen v časové, ale i ekonomické souvislosti, o čemž svědčí též způsob, jakým byl v rámci výběrového řízení vybírán zájemce o koupi nemovitostí. Nemovitosti byly od počátku nabízeny k prodeji pod podmínkou, že se kupující zaváže ke zpracování, uložení a skartaci písemností, které byly v nabízených nemovitostech uloženy a které bránily v jejich prodeji za vyšší částku. Potenciální kupující v tomto směru nabízeli cenu, za niž jsou ochotni uvedenou činnost vykonat, a jejich nabídky byly hodnoceny (mimo jiného) podle čistého výtěžku prodeje nemovitostí, tj. nabídnuté kupní ceny po odečtení ceny za zpracování, uložení a skartaci písemností. Jinak řečeno, archivace písemností uskladněných v nemovitostech představovala z ekonomického hlediska částečné protiplnění za převod nemovitostí.

Byť tento postup označil odvolací soud za účelný, respektive nutný, považoval jej bez dalšího za náklady spojené se zpeněžením ve smyslu § 298 odst. 3 insolvenčního zákona. Nezabýval se však přitom otázkou, zda nešlo v případě kupní smlouvy a smlouvy o archivaci o závislé smlouvy ve smyslu § 275 obch. zák., ve znění účinném do 31. prosince 2013. Kdyby tomu tak bylo (a šlo by o „jediný obchod“, pouze provedený prostřednictvím dvou „relativně samostatných“ smluv), představoval by skutečný výtěžek zpeněžení jinou částku.

Nabízí-li tak insolvenční správce k prodeji nemovitosti z majetkové podstaty pod podmínkou, že se kupující zaváže ke zpracování, uložení a skartaci písemností, které jsou v nemovitostech uloženy a které brání jejich prodeji za vyšší částku, představu cena archivace písemností z ekonomického hlediska částečné protiplnění za převod nemovitostí. Skutečný výtěžek zpeněžení nemovitostí tak představuje dosažená kupní cena po odečtení částky, která byla vynaložena na zpracování, uložení a skartaci písemností, které se v nemovitostech nacházejí.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 202/2022, ze dne 27. 6. 2024

13.09.2024 00:01

ÚS: Odvolání proti usnesení o schválení reorganizačního plánu

Odepře-li insolvenční soud věřiteli, který splnil zákonnou podmínku ve smyslu § 350 odst. 1 insolvenčního zákona (povinnost hlasovat pro odmítnutí reorganizačního plánu), možnost podat proti usnesení o schválení reorganizačního plánu řádný opravný prostředek, porušuje ústavně zaručené právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1517/24, ze dne 14. 8. 2024

12.09.2024 00:01

Nárok soudního exekutora na odměnu po zahájení insolvenčního řízení

Ústavní soud se již zabýval otázkou nároku soudního exekutora na odměnu v případě, že v exekuci (zatím) nic nevymohl a v průběhu exekučního řízení bylo zahájeno insolvenční řízení. Dospěl k závěru, že skutečnost, že po nařízení exekuce (avšak dříve než soudní exekutor vymohl nějaké plnění) bylo proti povinnému zahájeno insolvenční řízení, nemůže být přičítána k tíži soudnímu exekutorovi, který již v řízení aktivně konal. Dovodil, že soudní exekutor má vůči dlužníku právo na náhradu nákladů exekuce, včetně odměny v minimální výši ve smyslu § 11 odst. 2 exekutorského tarifu již v době, kdy byl pověřen provedením exekuce, a to bez ohledu na to, že do doby zahájení insolvenčního řízení v rámci exekuce ničeho nevymohl; není přitom rozhodné, zda již byl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce (nejedná se totiž o rozhodnutí, které by povinnost povinného k jejich úhradě zakládalo). Takovou pohledávku může soudní exekutor přihlásit do insolvenčního řízení.

Ústavní soud se dále vyjádřil k situaci, kdy v samotné exekuci nedošlo k vymožení reálného plnění a exekuce byla zastavena k návrhu oprávněného z důvodu uzavření dohody mezi účastníky o jiném způsobu plnění vymáhané pohledávky; v době podání návrhu na zastavení exekuce přitom soudní exekutor již provedl řadu úkonů směřujících k prodeji nemovité věci. Ústavní soud uzavřel, že takovou dohodu je třeba považovat za ekvivalentní situaci, kdy byla pohledávka uhrazena, neboť k tomu došlo i pod tlakem probíhající exekuce. Je ústavně konformní, aby v takovém případě soudní exekutor měl nárok na odměnu za svou dosavadní činnost jako v případě vymožení plnění a nikoliv pouze na sníženou odměnu podle § 11 odst. 2 exekutorského tarifu. Při stanovení odměny (jejím přiměřeném snížení vzhledem k dosud neuskutečněným fázím provádění exekuce) je třeba zohlednit principy uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, tedy že odměna soudního exekutora nemá vycházet pouze z výše vymoženého plnění, ale musí odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost konkrétního exekučního řízení podle jednotlivého druhu a způsobu výkonu exekuce.

Nejvyšší soud nevylučuje, že obdobně lze při stanovení odměny soudního exekutora postupovat i v případě, kdy soudní exekutor není oprávněn dále provádět exekuci z důvodu, že bylo zahájeno insolvenční řízení proti povinnému – srov. § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. Nejvyšší soud se nevyjadřuje k tomu, zda je v daném případě namístě výše odměny přiznané soudem prvního stupně, ovšem zdůrazňuje, že jestliže před zahájením insolvenčního řízení soudní exekutor již činil v rámci řádně nařízené exekuce úkony směřující k vymožení plnění, je třeba tuto skutečnost zohlednit při stanovení odměny, kterou soudní exekutor přihlašuje do insolvenčního řízení vedeného vůči povinnému, a lze mu proto přiznat odměnu vyšší než minimální podle § 11 odst. 2 exekutorského tarifu, a to s ohledem na okolnosti konkrétní věci, zejména složitost, odpovědnost a namáhavost dosud prováděné exekuční činnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 20 ICdo 204/2023, ze dne 6. 8. 2024

09.09.2024 00:01

Souhlasné prohlášení o zániku darovací smlouvy

Z § 7, § 980 odst. 2 a § 984 odst. 1 o. z. vyplývá, že nabýt věcné právo od osoby, která je jako osoba oprávněná zapsaná ve veřejném seznamu, ačkoli podle skutečného právního stavu osobou oprávněnou není, je možné jen v případě, že nabývající osoba nabyla právo na základě úplatného právního jednání a v dobré víře ve stav zápisů ve veřejném seznamu. Soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem se, stejně jako dobrá víra, předpokládá, může však být prokázán opak (tzv. vyvratitelná právní domněnka). Ustanovení § 984 odst. 1 o. z. je promítnutím zásady materiální publicity veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu věcí osobou oprávněnou není. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabudou věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle skutečného právního stavu).

Promítnuto do poměrů projednávané věci, kdy vlastnické právo žalobkyně bylo zapsáno do katastru nemovitostí záznamem na základě souhlasného prohlášení o zániku darovací smlouvy (§ 630 obč. zák.), nemá Nejvyšší soud pochybnosti, že se žalobkyně nemůže vůči žalované (insolvenční správkyni dlužníka) dovolávat ochrany plynoucí z § 980 odst. 2 a § 984 odst. 1 o. z. v tom smyslu, že by jí svědčila vyvratitelná domněnka ohledně splnění předpokladů určených § 630 obč. zák. pro obnovení vlastnického práva k (označeným) nemovitostem [tj. o tom, že dlužník svým chováním vůči žalobkyni nebo členům její rodiny hrubě porušil dobré mravy, žalobkyně ho vyzvala k vrácení daru, (a ve výzvě uvedla konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči ní nebo členům její rodiny) a výzvu mu doručila]. Žalobkyně a žalovaná (insolvenční správkyně s dispozičními oprávněními k majetku dlužníka, který je předmětem vylučovací žaloby) vedou spor o to, zda darovací smlouva (o jejímž vzniku nejsou pochybnosti) vskutku zanikla (§ 630 obč. zák.); důkazní břemeno v tomto směru tíží žalobkyni, která založila žalobu o vyloučení (označených) nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka právě na argumentaci o zániku vlastnického práva dlužníka a obnovení jejího vlastnického způsobem předvídaným § 630 obč. zák.

Jinak řečeno, právní úprava obsažená v § 980 odst. 2 a § 984 odst. 1 o. z. chrání osobu, která v dobré víře (ve správnost zápisu v katastru nemovitostí) nabyla vlastnické právo od nevlastníka; o takovou situaci v poměrech dané věci zjevně nejde.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 28/2023, ze dne 31. 7. 2024

29.08.2024 00:02

Zohlednění zpeněžitelného majetku dlužníka při schvalování oddlužení

Při posouzení schopnosti dlužníka splácet pohledávky věřitelů způsobem uvedeným v § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona se pro účely schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty zohledňuje i zpeněžitelný majetek dlužníka.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 119/2022, ze dne 9. 7. 2024

29.08.2024 00:01

Dohoda dlužníka s jeho zletilým dítětem o úpravě vyživovací povinnosti

Jestliže zletilé dítě dlužníka, které není schopno se samo živit, souhlasí s tím, že mu dlužník bude na běžném výživném v budoucnu hradit méně, než kolik bylo dříve určeno soudním rozhodnutím, jde – pro účely posouzení dlužníka poskytovat v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty plnění alespoň v minimálním zákonem stanoveném rozsahu – o stejnou situaci, jako kdyby se zletilé dítě rozhodlo takovou pohledávku v průběhu insolvenčního řízení (výslovně) neuplatňovat. Insolvenční soud v takovém případě nemá důvod při úvaze o výši minimální splátky, kterou je dlužník povinen hradit v souladu s § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, kalkulovat s jinou výší běžného výživného než s tou, na níž se dlužník se svým zletilým dítětem dohodl.

Lze tedy uzavřít, že při posuzování schopnosti dlužníka poskytovat v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty plnění alespoň v minimálním zákonem stanoveném rozsahu podle § 395 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, insolvenční soud zohlední též dohodu, kterou dlužník a zletilé dítě upraví výši či způsob plnění vyživovací povinnosti rodiče k dítěti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 119/2022, ze dne 9. 7. 2024

20.08.2024 00:02

Zánik účasti zajištěného konkursního věřitele v průběhu konkursu

Závěr Nejvyššího soudu, že účast konkursního věřitele, jehož zjištěná pohledávka zanikla v průběhu konkursu vedeného podle zákona o konkursu a vyrovnání v souladu se zákonem jinak než uspokojením z majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce, v konkursním řízení nelze ukončit (jestliže poté sám nevezme zpět přihlášku pohledávky) usnesením vydaným podle § 94 o. s. ř. (plynoucí z R 59/2009, jakož i z NS 29 Cdo 3339/2007), v žádném případě nemá být vykládán tak, že takový věřitel dále může vykonávat v konkursním řízení stejná práva jako konkursní věřitelé, jejichž pohledávka dosud nezanikla (nebyla uspokojena). Podle § 7 ZKV jsou účastníky konkursu (v té jeho fázi, která začíná prohlášením konkursu na majetek úpadce) věřitelé, „kteří uplatňují nároky“. Představa konkursního věřitele, jehož „nárok“ zanikl uspokojením (konkursního věřitele „bez nároku“), jako setrvalého účastníka konkursní řízení je nesmyslná (a nemá být podporována rozhodovací praxí konkursních soudů).

Jestliže takový věřitel (jehož účast v konkursním řízení nebylo možné ukončit rozhodnutím, které by závazně věcně řešilo právě a jen otázku jeho další účasti v řízení) i nadále uplatňuje v konkursu svá domnělá práva (své domnělé nároky), je na soudu, aby v rozhodnutích, jež se těchto „nároků“ týkají, nebo v nichž se zabývá námitkami anebo podanými opravnými prostředky takového (domnělého) věřitele, věcně odůvodnil, proč dotčená osoba (již) není účastníkem konkursního řízení (konkursním věřitelem ve smyslu § 7 ZKV). Zabývá-li se soud námitkami nebo opravnými prostředky domnělého konkursního věřitele ve svých rozhodnutích opakovaně, může (při nezměněném skutkovém stavu věci) odůvodnění svých pozdějších rozhodnutí omezit na odkaz na věcnou argumentaci obsaženou v dřívějším pravomocném rozhodnutím, v němž se touto otázkou již zabýval.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2084/2022, ze dne 31. 10. 2023

20.08.2024 00:01

Souhlas s úhradou přihlášené pohledávky třetí osobou

Souhlas dlužníka (úpadce) s tím, aby pohledávku přihlášenou do konkursní řízení za něj uhradila konkursnímu věřiteli třetí osoba (§ 332 odst. 1 obch. zák.), jakož i dohoda třetí osoby s dlužníkem (uzavřená ve smyslu § 534 obč. zák.) o tom, že za dlužníka uhradí konkursnímu věřiteli pohledávku přihlášenou do konkursního řízení, není nakládáním s majetkem náležejícím do konkursní podstaty (§ 14 odst. 1 písm. a/ ZKV) a osobou oprávněnou takový souhlas udělit nebo takovou dohodu uzavřít je i po prohlášení konkursu dlužník (úpadce), nikoli správce jeho konkursní podstaty.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2084/2022, ze dne 31. 10. 2023

14.08.2024 00:02

Aplikace § 253 IZ v případě smlouvy o správě cenných papírů

Odvolací soud v dané věci vyloučil aplikaci § 253 insolvenčního zákona s odůvodněním, že předmětná smlouva o správě cenných papírů má rysy veřejnoprávního charakteru.

Pro veřejnoprávní vztahy je charakteristický prvek nadřízenosti a podřízenosti v různých formách a intenzitě a je v nich založena způsobilost autoritativně rozhodnout jednou stranou právního vztahu o právech a povinnostech strany druhé, tj. základní metodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pro rozlišení soukromoprávních vztahů od vztahů veřejnoprávních je pak rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá.

Přitom je zřejmé, že podmínky, za nichž lze právní vztah kvalifikovat jako veřejnoprávní, v dané věci splněny nejsou. Odvolací soud spatřoval veřejnoprávní rysy závazku v tom, že je tento ovlivněn zejména zákonem č. 256/2004 Sb. I když je pravdou, že předmětem úpravy zákona o podnikání na kapitálovém trhu je převážně veřejnoprávní regulace služeb poskytovaných na kapitálovém trhu, neznamená to, že závazek mezi dvěma soukromoprávními subjekty, jejichž (některá) práva a povinnosti jsou tímto zákonem ovlivněny, bude rovněž veřejnoprávním. Smlouvy o cenných papírech, tedy i předmětná smlouva o správě cenných papírů, jsou soukromoprávními závazky, jejichž úprava (s potřebnými odchylkami) je obsažena v o. z. O soukromoprávní vztah jde i v případě, že je autonomie stran určitým způsobem omezena, a to např. i tak, že je zákonem dána povinnost předmětnou smlouvu uzavřít, či povinnost smlouvu uzavřít pouze s omezeným okruhem subjektů.

Z uvedeného se podává, že bez zřetele k tomu, zda § 253 insolvenčního zákona vskutku nedopadá i na smlouvy veřejnoprávního charakteru, závěr odvolacího soudu, podle něhož z důvodu zákonného omezení smluvní volnosti stran nelze na daný smluvní typ aplikovat § 253 insolvenčního zákona, neobstojí.

V poměrech projednávané věci lze rovněž uzavřít, že smlouva o správě cenných papírů je synallagmatickým závazkem, ze kterého oběma stranám vyplývají určitá práva i povinnosti, přičemž plnění obou stran na sebe bylo vzájemně vázáno. Jde tedy o smlouvu, která může naplňovat znaky smlouvy o vzájemném plnění ve smyslu § 253 insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2993/2022, ze dne 27. 6. 2022

14.08.2024 00:01

Aktivní legitimace správce konkursní podstaty k vymáhání náhrady škody

Věcná legitimace (obecně) představuje hmotněprávní vztah účastníka ke konkrétní projednávané věci (předmětu řízení). Není-li žalobce účastníkem hmotněprávního vztahu, o nějž v posuzované věci jde, je to důvodem k zamítnutí žaloby.

Současně platí, že úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní. Žalobu podanou úpadcem po prohlášení konkursu pro nároky, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace.

Prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem konkursní podstaty, a tedy i s pohledávkami úpadce, na správce jeho konkursní podstaty (§ 14 odst. 1 písm. a/ ZKV). Aktivní věcná legitimace k vymáhání dlužníkových pohledávek tudíž svědčí (zásadně) správci konkursní podstaty úpadce. Uvedený závěr ovšem neplatí bezvýjimečně. Tak například nehodlá-li správce pohledávku vymáhat a vyloučí-li ji z konkursní podstaty (§ 27 odst. 6 ZKV), přechází oprávnění s ní nakládat (se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání) zpět na úpadce. Obdobně to platí, jestliže správce konkursní podstaty (úpadcem) tvrzenou pohledávku z uvedené příčiny do konkursní podstaty ani nesepíše, ač je mu její existence známa (a to od okamžiku, kdy dá správce konkursní podstaty najevo, že soupis neprovede).

V poměrech projednávané věci správce konkursní podstaty úpadce uplatnil žalobou u soudu pohledávku, jež měla úpadci vzniknout po prohlášení konkursu na jeho majetek a která měla představovat náhradu škody způsobené žalovaným tím, že ve dvou (výše označených) soudních řízeních činil jako zástupce (advokát) za úpadce úkony (podával žaloby a opravné prostředky), jež byly zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva, v důsledku čehož byla úpadci (v těchto řízeních) uložena povinnost k úhradě nákladů řízení procesně úspěšnému účastníku.

Oproti mínění soudů obou stupňů však v takovém případě nejde o pohledávku, jež by se týkala majetku konkursní podstaty úpadce, nýbrž o jeho osobní pohledávku, vzniklou v souvislosti s vedením označených soudních sporů. Nelze přehlížet, že i v průběhu konkursního řízení úpadce vstupuje do dalších hmotněprávních či procesních vztahů, v nichž mu mohou vznikat také další závazky. Vznikla-li úpadci ve sporu, v němž sám vystupoval jako účastník řízení, povinnost k náhradě nákladů řízení, nezatěžuje takový závazek (bez dalšího) konkursní podstatu. Opačný závěr by ve svém důsledku (dovedeno ad absurdum) znamenal, že úpadce vedením zbytečných řízení či podáváním zjevně bezúspěšných opravných prostředků v řízeních, v nichž je účastníkem, mohl bezdůvodně „škodit“ konkursní podstatě. Je-li závazek k náhradě nákladů řízení v takových řízeních osobním závazkem úpadce, pak i případná pohledávka na náhradu škody, způsobené úpadci v souvislosti se vznikem tohoto závazku, by byla „jen“ osobní pohledávkou úpadce. K jejímu vymáhání není aktivně věcně legitimován správce konkursní podstaty, nýbrž sám úpadce.

To, že správce konkursní podstaty zaplatil z prostředků konkursní podstaty procesně úspěšnému účastníkovi (v označených sporech) přiznanou náhradu nákladů řízení, není pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku významné. Správce konkursní podstaty tím (lhostejno zda z vlastního rozhodnutí, nebo na základě pokynu konkursního soudu vydaného při výkonu své dohlédací činnosti) poskytl plnění na osobní závazek úpadce. Tato okolnost však nic nemění na závěru, že k vymáhání náhrady škody, jež měla úpadci v souvislosti se vznikem jeho osobního závazku vzniknout, není legitimován správce konkursní podstaty (jinak řečeno, jen kvůli tomu na správce konkursní podstaty nepřechází aktivní legitimace k vymáhání pohledávky úpadce).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3736/2021, ze dne 30. 5. 2024

06.08.2024 00:01

Odměna insolvenčního správce z přezkoumaných přihlášek pohledávek

Odměna insolvenčního správce se ve smyslu ustanovení § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 38 odst. 1 insolvenčního zákona určuje z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek i tehdy, jde-li o více přihlášek téhož věřitele. Právo insolvenčního soudu postupovat u takto určené odměny podle § 38 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona tím není dotčeno.

podle usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 VSPH 706/2022, ze dne 23. 8. 2022

24.07.2024 00:02

Zaplacení pohledávky za majetkovou podstatou po skončení ins. řízení

Skončí-li insolvenční řízení vedené na majetek fyzické osoby, jejíž úpadek byl řešen konkursem, dříve, než soud rozhodne o žalobě, kterou se žalobce podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona domáhá vůči insolvenčnímu správci (jako osobě s dispozičními oprávněními) splnění pohledávky, o níž tvrdí, že je pohledávkou za majetkovou podstatou, pokračuje soud bez dalšího v takovém řízení na straně žalované (namísto insolvenčního správce) přímo s dlužníkem. Pominou-li totiž účinky prohlášení konkursu, přejde zpět na dlužníka také oprávnění nakládat s jeho majetkem; insolvenční správce, který dosud v řízení jednal svým jménem na účet dlužníka, již nadále nemůže v řízení jako žalovaný vystupovat (přestává být žalovaným). Soud přitom nevydává rozhodnutí o procesním nástupnictví (nepostupuje podle § 107 nebo § 107a o. s. ř.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 178/2022, ze dne 28. 3. 2024

24.07.2024 00:01

Trest propadnutí věci v SJM uložený manželu dlužnice

„Propadnout“ lze jen věc, která v době vyhlášení rozsudku náleží výlučně pachateli trestného činu. Je-li věc ve společném jmění manželů, nelze uložit její propadnutí, ledaže by pachatel tuto věc získal v průběhu manželství trestným činem nebo jako odměnu za něj.

Náleží-li nemovitá věc do společného jmění manželů, pak pravomocným uložením trestu propadnutí nemovité věci jednomu z těchto manželů (odsouzenému v trestním řízení) „v podílu“, který manželu náleží „z titulu společného jmění manželů“, se stát nestal rovnodílným podílovým spoluvlastníkem nemovité věci [společně s manželkou odsouzeného (insolvenční dlužnicí)]; proto stát nemůže uspět s vylučovací žalobou, kterou se podle § 225 insolvenčního zákona domáhá vyloučení takového „podílu“ z majetkové podstaty dlužnice, do které byla nemovitá věc sepsána jako majetek náležející do společného jmění dlužnice a jejího manžela (§ 205 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 10/2023, ze dne 31. 5. 2024

25.06.2024 00:01

Zrušení schváleného oddlužení na základě odvolání dlužníků

Z ustanovení § 418 insolvenčního zákona zjevně plyne, že insolvenční soud zruší schválené oddlužení při splnění tam určených předpokladů, tj. bez ohledu na skutečnost, zda takový postup (případně) navrhne některý z účastníků insolvenčního řízení či insolvenční správce; okolnost, že odvolací soud ve věci rozhodoval na základě odvolání dlužníků, na povaze rozhodnutí soudů obou stupňů o zrušení schváleného oddlužení (a jim předcházejícího řízení) nic nemění.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 91/2023, ze dne 27. 3. 2024

12.06.2024 00:01

K výkladu ustanovení § 249 odst. 2 insolvenčního zákona

I. K „okolnostem plnění dluhu, z nichž bylo zřejmé, že dlužník plnění vydá do majetkové podstaty“ (§ 249 odst. 2 insolvenčního zákona), nepatří samo o sobě prohlášení dlužníka, že plnění, které jeho dlužník poskytne po prohlášení konkursu přímo jemu, vydá do své majetkové podstaty.

Jinak řečeno, dlužníkův dlužník, který ač věděl nebo mohl vědět o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, plní po prohlášení konkursu na majetek dlužníka svůj závazek (dluh) přímo dlužníku, se poté, co vyjde najevo, že plnění se nedostalo do majetkové podstaty, nezprostí svého závazku (dluhu) jen proto, že mu dlužník předtím slíbil (prohlásil), že poskytnuté plnění sám předá (vydá) do své majetkové podstaty. Závěr, že plněním dlužníku je i plnění na dlužníkem určený účet (byť jde o účet jiné osoby), plyne již z R 71/2022.

II. Z pohledu § 249 odst. 2 insolvenčního zákona nelze rozlišovat platby podle jejich účelu, například na platby tvořící materiální náklady na zhotovení díla a na platby představující zisk zhotovitele. Od okamžiku zveřejnění usnesení o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku je povinností osob majících závazek vůči dlužníku veškeré plnění směřovat do majetkové podstaty (k rukám insolvenčního správce), neboť právě tento postup může přispět k dosažení účelu insolvenčního řízení, jakož i ke zproštění se závazku dlužníkových dlužníků. Text i účel ustanovení § 249 odst. 2 insolvenčního zákona neumožňuje přijmout jiný závěr, což potvrzují opět i důvody R 71/2022.

III. Okolnosti plnění dluhu insolvenční zákon ani příkladmo nevymezuje; potud tedy patří ustanovení § 249 odst. 2 insolvenčního zákona k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3255/2021, ze dne 28. 3. 2024

11.06.2024 00:02

Inkaso peněžních prostředků z účtu insolvenčního dlužníka provedené bankou

Inkaso peněžních prostředků z účtu dlužníka provedené bankou (coby příjemcem) na úhradu dlužníkova dluhu v souladu s předchozím smluvním souhlasem dlužníka (coby plátce) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka, je neúčinným právním jednáním dlužníka ve smyslu § 111 insolvenčního zákona. Takový závěr nevylučuje (neodporuje mu) ani dikce § 2 odst. 1 písm. e) zákona o platebním styku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 15/2023, ze dne 30. 4. 2024

11.06.2024 00:01

Zajišťovací prostředek ve smyslu § 2 písm. g) insolvenčního zákona

I v poměrech upravených insolvenčním zákonem platí, že exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí není zajišťovacím prostředkem ve smyslu § 2 písm. g) insolvenčního zákona, a tudíž nezakládá věřiteli právo na přednostní uspokojení jeho pohledávky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 109/2023, ze dne 30. 4. 2024

21.05.2024 00:02

Nepřípustné započtení v době po rozhodnutí o úpadku dlužníka

Účinky započtení provedeného nepřípustně v době po rozhodnutí o úpadku dlužníka nenastávají ani po skončení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Jinak řečeno, kompenzační projev, jímž věřitel v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nepřípustně započetl svou pohledávku proti pohledávce dlužníka, nemá žádné účinky (nenabývá žádných účinků) ani poté, co pominou (jen proto, že pominou) skutečnosti, které vylučovaly (nepřipouštěly) započtení v době kompenzačního projevu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3589/2021, ze dne 28. 3. 2024

21.05.2024 00:01

K výkladu ustanovení § 169 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona

Pohledávka z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích způsobené neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti věřitele tím, že dlužník usmrtil (při dopravní nehodě, kterou spoluzavinil) osobu věřiteli blízkou (otce), přiznaná podle § 11 a § 13 obč. zák., není ve smyslu § 169 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona pohledávkou na náhradu škody způsobené na zdraví. Nejde o náhradu nemajetkové újmy na zdraví věřitele nebo oné osoby věřiteli blízké, nýbrž o náhradu nemajetkové újmy na soukromém a rodinném životě věřitele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 19/2022, ze dne 28. 3. 2024

14.05.2024 00:02

K vymezení hrozícího úpadku

Hrozící úpadek se neposuzuje toliko ve vztahu k existujícím splatným dluhům, ale může se jednat i o dluhy budoucí. Žádnou z výkladových metod naopak nelze dospět k názoru, že by pro posouzení hrozícího úpadku bylo rozhodné pouze to, zda jsou závazky dlužníka splatné či nikoli. Naopak zákon pro zjištění hrozícího úpadku ukládá zkoumat všechny okolnosti, pro které je možné neschopnost dlužníka splnit podstatnou část svých peněžitých závazků předpokládat. Takovými okolnostmi mohou být například výše příjmů dlužníka, hodnota majetku dlužníka (a jeho likvidita), schopnost dlužníka nadále získávat příjem, nebo doba, za kterou se jeho dluhy stanou splatnými, a výše těchto dluhů.

Uzavřel-li odvolací soud, že společnost v hrozícím úpadku nebyla jen proto, že převážná část jejích závazků nebyla splatná, je jeho právní posouzení otázky hrozícího úpadku neúplné, a tudíž nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3019/2023, ze dne 3. 4. 2024