// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení
Konkursní řízení; insolvenční řízení
07.10.2026 00:02
Obvyklý obchodní styk při posuzování zvýhodňujících právních jednání
I. Při posouzení, zda platba, kterou dlužník plní dluh, byla učiněna za podmínek obvyklých v obchodním styku ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, je východiskem posouzení právního vztahu, z nějž dlužníku vzešla povinnost splnit dluh.
Uzavřel-li dlužník jako podnikatel a kupující se svým věřitelem jako podnikatelem a prodávajícím v daném místě a čase kupní smlouvu o koupi movitých věcí v rámci obvyklého obchodního styku dlužníka, nelze mít odporované právní jednání dlužníka spočívající v uhrazení kupní ceny za zboží dodané podle kupní smlouvy za vybočující z podmínek obvyklého obchodního styku proto, že v době uskutečnění platby měl dlužník více věřitelů ve srovnatelném postavení s pohledávkami po splatnosti vzešlými z obvyklého obchodního styku. Předpoklad pro závěr, že jde o zvýhodňující právní jednání ve smyslu § 241 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona, nemůže současně sloužit jako překážka pro uplatnění výjimky podle § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona při zkoumání, zda šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku.
II. Obvyklým (běžným) obchodním stykem lze obecně rozumět takové jednání (právní jednání), které vychází z ustálených pravidel chování, jež jsou obecně přijímána a dodržována účastníky obchodních vztahů, a to buď všeobecně, nebo v určitém obchodním odvětví, a které dlužník činí v rámci své obvyklé (běžné) činnosti a v rámci předmětu svého podnikání. Jde-li o právní jednání mezi podnikateli, lze výklad obvyklého (běžného) obchodního styku navázat na jemu blízký, byť úžeji pojatý, pojem „obchodní zvyklosti“ (zachovávané obecně, anebo v daném odvětví) podle § 558 odst. 2 o. z. To, že určité právní jednání splňuje předpoklad právního jednání obvyklého (běžného) v obchodním styku, může být i předmětem dokazování.
III. Samostatným předpokladem pro uplatnění výjimky podle § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona není, aby dlužník učinil právní jednání proto, aby získal finanční prostředky využitelné k úhradě svých závazků nebo k dalšímu pokračování v podnikatelské činnosti. Při individuálním posouzení obvyklosti obchodního styku však nelze opomenout takové právní jednání, jímž dlužník uhradil dluh sice jen jednomu z věřitelů, leč činil tak v zájmu zachování hodnoty svého závodu pro další své věřitele.
IV. Předpoklad, aby šlo o právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, se posuzuje ve vztahu k dlužníku. Takové právní jednání může učinit jen dlužník, který jako podnikatel provozuje závod a vyvíjí přitom obvyklou obchodní činnost. Výjimka se může prosadit jak při právním jednání dlužníka – podnikatele s jinými podnikateli, tak při jeho právním jednání se spotřebiteli. Neuplatní se u dlužníka, který není podnikatelem, i když podmínku obvyklosti obchodního styku splňuje osoba, v jejíž prospěch právně jednal. Neuplatní se ani tehdy, učiní-li dlužník – podnikající fyzická osoba odporované právní jednání ve prospěch podnikatele mimo rámec své podnikatelské činnosti jako spotřebitel.
Účelem ochrany právního jednání učiněného za podmínek obvyklých v obchodním styku je v první řadě poskytnout osobám, které vstupují v právní styk s dlužníkem, přiměřenou míru právní jistoty, že jejich „obchod“ s dlužníkem uskutečněný v rámci obvyklého (běžného) provozu jeho závodu nebude zpětně stižen neúčinností. Takto je též chráněn provoz dlužníkova závodu, a to i v zájmu zachování jeho hodnoty pro dlužníkovy věřitele. O právní jednání učiněné za podmínek obvyklých v obchodním styku proto nejde, jestliže je dlužník sice učinil v souladu se svým (ve veřejném rejstříku dosud zapsaným nebo jinak povoleným) předmětem podnikání, avšak poté, kdy ukončil provoz svého závodu nebo kdy svým vědomým jednáním, zpravidla doprovázeným prohlášením, že nebude hradit své dluhy, zastavil platby podstatné části svých dluhů ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona.
V. Pravidlo, podle kterého se podmínky odporovatelnosti posuzují ke dni vzniku právního jednání, nebrání tomu, aby byl význam právního jednání dlužníka vykládán též s přihlédnutím k jeho následnému chování podle § 556 odst. 2 o. z. Zjištění, že dlužník i po uskutečnění odporovaného právního jednání pokračoval v podnikatelské činnosti a provozoval závod, zásadně potvrzuje, že závod provozoval i v době tohoto právního jednání.
VI. Na závěr, zda posuzované právní jednání bylo učiněno za podmínek obvyklých v obchodním styku, nemá vliv dobrá víra osoby, v jejíž prospěch dlužník právně jednal. Jde o okolnost rozhodnou pro zkoumání jiného předpokladu pro uplatnění výjimky podle § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, totiž zda tato osoba nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku nebo že by toto právní jednání mohlo vést k jeho úpadku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 100/2024, ze dne 31. 8. 2026
25.09.2026 00:01
ÚS: Osvobození podle § 414 insolvenčního zákona
Nerespektuje-li obecný soud Nejvyšším soudem sjednocený výklad § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož se osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, vztahuje i na jejich příslušenství v podobě náhrady nákladů řízení, porušuje právo na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1277/26, ze dne 26. 8. 2026
17.09.2026 00:02
Postižní právo pojistitele v insolvenčním řízení
I. Postižní právo pojistitele podle § 10 zákona č. 168/1999 Sb. vzniká okamžikem výplaty pojistného plnění poškozenému. Poskytnutí pojistného plnění poškozenému je předpokladem vzniku postižního práva pojistitele, jako práva odlišného od práva na náhradu škody; nemůže proto jít o odkládací podmínku ve smyslu § 548 o. z. Neplnil-li pojistitel poškozenému z titulu své odpovědnosti za škodu, nýbrž z titulu pojistného plnění, nejde o situaci, kdy by mohl a musel přihlásit postižní pohledávku do insolvenčního řízení jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky.
Vznikla-li pohledávka pojistitele za provozovatelem vozidla výplatou pojistného plnění až po rozhodnutí o úpadku provozovatele a po uplynutí lhůty k podání přihlášek pohledávek, není dán důvod pro zastavení řízení o této pohledávce podle § 140c a § 141a insolvenčního zákona.
II. Osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení podle § 414 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona se nevztahuje na postižní pohledávku pojistitele podle § 10 zákona č. 168/1999 Sb., která vznikla výplatou pojistného plnění až po rozhodnutí o úpadku dlužníka. Nejde o žádnou z pohledávek vypočtených v uvedeném ustanovení, nýbrž o novou pohledávku vzniklou až po rozhodnutí o úpadku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2672/2025, ze dne 29. 7. 2026
08.09.2026 00:02
Vadné zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku
I. Řádné zveřejnění smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka prodejem mimo dražbu, v insolvenčním rejstříku zakládá počátek běhu lhůty podle § 289 odst. 3 věty první insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, zda osoba, která hodlá podat žalobu, o zveřejnění ví, a bez zřetele k tomu, zda jí v seznámení se zveřejněním bránily překážky v jejích osobních poměrech.
Vadné (nikoli řádné) zveřejnění smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka prodejem mimo dražbu, v insolvenčním rejstříku vylučuje možnost spojit s takovým zveřejněním počátek běhu lhůty podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona. O takový případ jde i tehdy, je-li vadné označení události, pod níž byla smlouva zveřejněna; nedostatky zveřejnění dokumentu co do označení zveřejňované události nelze vykládat k tíži uživatele insolvenčního rejstříku.
Je-li zveřejňovaným dokumentem kupní smlouva, je typově správným (pro započetí běhu lhůty dle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona nezpochybnitelným) označením události označení „kupní smlouva“; lze si však představit i jiné správné způsoby označení takové události. Je-li takových kupních smluv více, předpokládá se, že každá bude zveřejněna v insolvenčním rejstříku jako samostatná „událost“ a je žádoucí tyto události od sebe odlišit např. datem uzavření té které kupní smlouvy nebo jiným (doplňujícím) identifikačním znakem. Zveřejnění kupní smlouvy jako přílohy podání insolvenčního správce pod označením události „Zpráva o průběhu zpeněžení“ požadavkům na řádné zveřejnění kupní smlouvy neodpovídá.
II. Ochranu spočívající ve vyloučení účinku vadného zveřejnění smlouvy v insolvenčním rejstříku na počátek běhu lhůty k podání žaloby o určení její neplatnosti je namístě poskytnout jen osobám, jejichž práva byla nebo mohla být zkrácena vadným postupem insolvenčního soudu při zveřejňování dokumentu.
Není důvodu takto chránit osobu, o které v řízení vyšlo najevo, že se přes nepřesné označení zveřejňované události dozvěděla, že takto došlo ke zveřejnění smlouvy. Počátek běhu lhůty k podání žaloby podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona se v takovém případě pojí s okamžikem, kdy se tato osoba prokazatelně dozvěděla, že vadně označená událost identifikuje v insolvenčním rejstříku zveřejnění dokumentu, jímž je smlouva, kterou došlo ke zpeněžení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka prodejem mimo dražbu.
III. Úprava promítnutá v § 289 odst. 3 insolvenčního zákona nevybízí k analogické aplikaci § 225 odst. 3 insolvenčního zákona tak, že by samotné předchozí podání žaloby o určení neplatnosti smlouvy, jestliže řízení o ní skončilo jejím odmítnutím nebo zastavením, znemožňovalo opětovné podání stejné žaloby, neuplynula-li dosud zákonem určená lhůta k jejímu podání.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 48/2024, ze dne 31. 7. 2026
02.09.2026 00:02
Použití žaloby na doplnění pasiv na jednání před 1. 1. 2021
Z dikce přechodného ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 33/2020 Sb. je zřejmé, že zákonodárce po zrušení dosavadní právní úpravy ponechal její použití (pouze) pro insolvenční řízení zahájená před 1. 1. 2021. Jde-li o insolvenční řízení zahájená po 31. 12. 2020, je podle pravidel časového střetu staré a nové právní normy nutné vycházet z principu nepravé retroaktivity, tj. od účinnosti nového právního předpisu se i právní vztahy vzniklé podle zrušeného právního předpisu řídí právním předpisem novým. Tak tomu bude i tehdy, přispěl-li člen statutárního orgánu porušením svých povinností k úpadku obchodní korporace v době před účinností nové právní úpravy.
Použití právní úpravy účinné od 1. 1. 2021 přitom nebrání zákaz pravé retroaktivity. Nová právní úprava totiž nezakládá právní následky pro minulost, nýbrž pouze na skutkové podstaty v minulosti vzniklé váže pro budoucnost jiná práva a jiné povinnosti než zákonodárství dosavadní. Tzv. „sankční“ ručení podle § 68 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, vznikalo teprve právní mocí rozhodnutí, ve kterém soud rozhodl, že člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu obchodní korporace ručí za splnění určitých (konkrétních) povinností obchodní korporace. Rozhodnutí soudu o žalobě podle § 68 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, tudíž bylo konstitutivní. Nebyl-li v době do 31. 12. 2020 pravomocným soudním rozhodnutím založen ručitelský závazek podle § 68 z. o. k., ve znění účinném do 31. 12. 2020, nemůže použití § 66 odst. 1 písm. b) z. o. k., ve znění účinném od 1. 1. 2021, bránit zákaz pravé retroaktivity, neboť se tím zpětně nijak nezasahuje do již v minulosti konstituovaných právních vztahů. Členové statutárního orgánu obchodní korporace jako adresáti práva navíc i za účinnosti dosavadní právní úpravy museli počítat s negativními důsledky svého protiprávního jednání majícími podobu majetkoprávních sankcí v případě úpadku obchodní korporace.
Použití § 66 odst. 1 písm. b) z. o. k. je proto v případech jednání členů statutárního orgánu obchodní korporace uskutečněných v době od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2020 v insolvenčním řízení zahájeném po 31. 12. 2020 projevem obecně přípustné nepravé retroaktivity a neporušuje princip ochrany důvěry adresátů právní regulace ve stabilitu právního řádu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 27 ICdo 6/2025, ze dne 22. 7. 2026
27.08.2026 00:02
Odštěpný závod jako provozovna pro místní insolvenční řízení
I. Vzhledem k tomu, že nařízení (EU) 2015/848 ruší a nahrazuje nařízení (ES) č. 1346/2000, platí výklad, který Soudní dvůr Evropské unie podal v souvislosti s ustanoveními nařízení o úpadkovém řízení o určení mezinárodní příslušnosti, rovněž pro nařízení o insolvenčním řízení, pokud ustanovení obou těchto unijních předpisů lze považovat za „rovnocenná“.
Při interpretaci pojmů „provozovna“ a „pohledávka vyplývající z jejího provozování“ za účelem stanovení mezinárodně příslušných soudů státu pro řešení (místního) insolvenčního řízení dlužníka lze při respektování cílů nařízení o insolvenčním řízení vyjít též z judikatury interpretující pojmy „pobočka, zastoupení nebo jiná provozovna“ uvedené v článku 5 odst. 5 nařízení Brusel I, jehož dikci doslovně převzal článek 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis, s tím omezením, že entity s vlastní právní subjektivitou vykonávající činnost pro dlužníka jsou považovány za „samostatné“ dlužníky (dle článku 3 odst. 1) a nikoli za „provozovny“ dlužníka (dle článku 2 bodu 10).
II. Existence provozovny (a její umístění) jako kritérium určující mezinárodní příslušnost soudů pro zahájení místního insolvenčního řízení podle čl. 3 odst. 2 nařízení (EU) 2015/848 musí být posuzována na základě objektivních a třetími osobami zjistitelných skutečností. Umožňují-li objektivní a třetími osobami ověřitelné skutečnosti dokázat, že stav deklarovaného sídla provozovny neodpovídá skutečnému stavu, má tento (zjistitelný) skutečný stav přednost před stavem fiktivním.
III. Odštěpný závod nepředstavuje provozovnu ve smyslu čl. 2 bodu 10 nařízení (EU) 2015/848, nevykonává-li dlužník jeho prostřednictvím nikoli přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských zdrojů a majetku. V situaci, kdy nejsou zjištěny žádné hospodářské aktivity dlužníka, není pro posouzení existence provozovny samo o sobě významné, že odštěpný závod je zapsán v obchodním rejstříku, není v likvidaci a má určeného vedoucího. K závěru o existenci provozovny v zásadě nepostačuje ani samotná existence jednotlivých majetkových hodnot nebo bankovních účtů dlužníka v daném členském státě.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 16/2023, ze dne 30. 6. 2026
13.08.2026 00:02
Určení insolvenčního správce po zrušení rozhodnutí o úpadku
I. Opatření předsedy insolvenčního soudu o určení osoby insolvenčního správce a následné ustanovení insolvenčního správce insolvenčním soudem zakládá vztah insolvenčního správce k danému řízení zásadně pro celé insolvenční řízení, nikoli jen pro jeho určitou fázi. Zrušení rozhodnutí o úpadku proto nemůže mít samo o sobě za následek zrušení platnosti již vydaného opatření předsedy insolvenčního soudu o určení osoby insolvenčního správce pro dané řízení.
Bude-li znovu rozhodnuto o úpadku dlužníka a o ustanovení insolvenčního správce, je důvod ustanovit insolvenčním správcem jinou osobu (na základě nově vyžádaného opatření předsedy insolvenčního soudu) zpravidla tehdy, jsou-li zde důvody, které by jinak vedly k odvolání či zproštění insolvenčního správce funkce (počítaje v to i nesplnění kvalifikačních předpokladů). Tyto důvody by měly být z nového rozhodnutí o ustanovení insolvenčního správce seznatelné.
II. Postup insolvenčního soudu, který tato pravidla nerespektuje, může naplňovat znaky nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
III. Podle § 27 odst. 2 věty třetí insolvenčního zákona zásadně platí, že předběžný insolvenční správce se stává po rozhodnutí o úpadku insolvenčním správcem s plnou působností. V rozhodnutí o úpadku by insolvenční soud mohl ustanovit do funkce insolvenčního správce jinou osobu jen tehdy, kdyby pro to byly naplněny důležité důvody. Takový postup by byl namístě tehdy, vyšly-li by najevo důvody, pro které by předběžný správce mohl být jinak odvolán či zproštěn funkce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 949/2024, ze dne 30. 6. 2026
13.08.2026 00:01
Odpovědnost insolvenčního správce za škodu při zpeněžení majetku
I. Zveřejnění kupní smlouvy v insolvenčním rejstříku s označením události „Sdělení insolvenčního správce“, aniž by bylo zřejmé, že jde o zveřejnění smlouvy, jíž byl zpeněžen majetek zahrnutý do soupisu majetkové podstaty dlužníka, nelze bez dalšího hodnotit jako skutečnost, na jejímž základě by se poškozený dozvěděl (mohl a měl dozvědět) o tom, jaký majetek byl zpeněžen a kolik činila kupní cena. Takové zveřejnění proto samo o sobě nemá význam pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 37 odst. 4 insolvenčního zákona.
II. Ve vztahu k odpovědnosti insolvenčního správce za škodu ve smyslu § 37 insolvenčního zákona lze namítat nezákonnost právního jednání insolvenčního správce, přestože se již nelze (z důvodu marného uplynutí lhůty) domáhat včasnou žalobou neplatnosti kupní smlouvy postupem podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona. Marné uplynutí lhůty podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona má vliv toliko na nemožnost domoci se neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu. Na případnou odpovědnost insolvenčního správce ve smyslu § 37 insolvenčního zákona však přímý vliv nemá.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 49/2025, ze dne 30. 6. 2026
05.08.2026 00:02
Povinnost tvrzení a informační deficit insolvenčního správce
I. Platby dlužníka představují právní jednání, jejichž neúčinnost lze určit v incidenčním sporu o odpůrčí žalobě pouze tehdy, jestliže jimi dlužník plnil konkrétní dluh. Netvrdí-li insolvenční správce v žalobě ani v pozdějším průběhu řízení, jaký konkrétní dluh byl dlužníkovými platbami splněn, je namístě poskytnout mu poučení o jeho povinnosti tvrzení podle § 118a odst. 1 o. s. ř.
II. Insolvenční správce je objektivně ve stavu informačního deficitu například tehdy, jestliže mu dlužník neposkytuje potřebnou součinnost a z jeho účetnictví, smluvní dokumentace či jiných materiálů, které má insolvenční správce k dispozici, nelze účel platby seznat. Ani takový informační deficit jej nezbavuje povinnosti konat s odbornou péčí a odporovat neúčinným právním jednáním dlužníka. Lze naopak předpokládat, že osoba, jíž byla platba adresována a která ji od dlužníka přijala, bude znát skutkové okolnosti, jejichž právní posouzení povede k závěru, zda dlužník plnil svůj existující dluh vůči této osobě.
III. Správný procesní postup při plnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 o. s. ř. je v takovém případě ten, že insolvenční správce má být poučen o povinnosti doplnit skutková tvrzení týkající se sporných plateb, z nichž by bylo zřejmé, zda dlužník platbami plnil svůj dluh a o jaký konkrétní dluh šlo. Je-li z předchozího průběhu řízení zřejmé, že insolvenční správce takovými informacemi nedisponuje, má být zároveň poučen, aby sdělil, z jakého důvodu je ve stavu informačního deficitu, proč nemá reálnou možnost získat potřebné informace, a aby přednesl alespoň „opěrné body“ skutkového stavu.
IV. Jestliže insolvenční správce zatížený břemenem tvrzení, který je ve stavu informačního deficitu, přednese po poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. alespoň opěrné body skutkového stavu, nastupuje vysvětlovací povinnost žalovaného. Splní-li žalovaný svou vysvětlovací povinnost, je soud povinen zabývat se jím přednesenou skutkovou verzí a provést důkazy navržené k jejímu prokázání; pouze tehdy, jestliže insolvenční správce tvrzení přednesená žalovaným v rámci jeho vysvětlovací povinnosti popře, lze žalobu zamítnout pro neunesení břemene tvrzení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 141/2024, ze dne 28. 5. 2026
05.08.2026 00:01
Incidenční spor z popření pohledávky věřitelem za trvání reorganizace
I. Popření pohledávky přihlášeným věřitelem nemá po dobu trvání reorganizace dlužníka vliv na zjištění popřené pohledávky (§ 336 odst. 4 insolvenčního zákona). Neodmítne-li insolvenční soud popření pohledávky přihlášeným věřitelem, považuje se takové popření za podmínek § 200 odst. 5 insolvenčního zákona za žalobu, kterou tento věřitel uplatnil u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil. Touto žalobou je sice zahájen incidenční spor o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky, právně významné účinky takto zahájeného řízení však mohou nastat jen v souvislosti s případnou přeměnou reorganizace v konkurs.
II. V takto zahájeném řízení nelze po dobu trvání účinků reorganizace dlužníka rozhodnout ani činit žádné procesní úkony, tedy ani rozhodovat o přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Právně významné účinky zahájeného řízení se spojují až s případnou přeměnou reorganizace dlužníka v konkurs; do té doby je řízení ve stavu nečinnosti bez nutnosti jakýchkoli úkonů soudu a účastníků.
III. Skončí-li reorganizace dlužníka splněním reorganizačního plánu, které vzal insolvenční soud na vědomí, insolvenční soud žalobu popírajícího věřitele odmítne podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona jako podanou neoprávněnou osobou.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 107/2024, ze dne 15. 7. 2026
13.07.2026 00:01
Podpis elektronického insolvenčního návrhu a plné moci k jeho podání
I. Vyšší formy elektronických podpisů s nejvyšší mírou důvěryhodnosti jsou ekvivalentem „pouze“ vlastnoručnímu běžnému fyzickému podpisu. Proto tam, kde insolvenční zákon výslovně vyžaduje úředně ověřený podpis bez ohledu na formu, v níž byl učiněn (jako je tomu v případě hlasovacího lístku dle § 401 odst. 1 insolvenčního zákona), není dostatečné, je-li dokument opatřen pouze uznávaným elektronickým podpisem osoby oprávněné za věřitele jednat.
II. Ustanovení § 97 odst. 2 insolvenčního zákona povinnost úředně ověřeného podpisu stanoví pouze u insolvenčního návrhu v listinné podobě. Jestliže insolvenční zákon tento požadavek nestanoví obecně, nelze jej automaticky vztáhnout i na podání učiněná elektronicky. V elektronické podobě je dostatečné, je-li insolvenční návrh podán prostřednictvím datové schránky nebo opatřen uznávaným elektronickým podpisem.
Na insolvenční návrhy podané v listinné a elektronické podobě jsou skutečně kladeny rozdílné požadavky stran ověření totožnosti podatele, neboť možnosti ověření totožnosti insolvenčního navrhovatele jsou odvislé od způsobu podání insolvenčního návrhu. U listinného návrhu je ověření identity podepisující osoby realizovatelné pouze prostřednictvím úředního ověření podpisu, zatímco u elektronického dokumentu jsou možnosti širší, neboť je možné využít i jiné způsoby, které dostatečným způsobem identifikují odesílatele, jako např. forma elektronického podpisu či odeslání z datové schránky, která rovněž umožňuje dostatečnou identifikaci odesílatele.
III. Je-li insolvenční návrh podáván (a podepsán) jen zástupcem insolvenčního navrhovatele, zákon vyžaduje rovněž dostatečnou identifikaci osoby zmocnitele (insolvenčního navrhovatele). Byť se § 97 odst. 3 insolvenčního zákona vztahuje k požadavkům na insolvenční návrh podávaný v listinné podobě, je zjevné, že dostatečnou identifikaci zmocnitele je třeba provést i u insolvenčního návrhu podávaného v elektronické podobě. Je tomu tak proto, že datová schránka či elektronický podpis nenahrazuje ověření vůle zmocnitele, ale pouze identifikuje odesílatele datové zprávy či odesílatele elektronického podání (tj. zmocněnce).
V případě, kdy je podán insolvenční návrh v elektronické podobě prostřednictvím zástupce insolvenčního navrhovatele, musí být k takovému insolvenčnímu návrhu připojena plná moc opatřená úředně ověřeným podpisem nebo uznávaným elektronickým podpisem insolvenčního navrhovatele v autorizované konverzi do její elektronické podoby, neboť není možné jiným způsobem dostatečně ověřit, že byla plná moc udělena skutečně osobou (insolvenčním navrhovatelem), jež je uvedena jako zmocnitel.
Požadavek úředně ověřené plné moci dle § 97 odst. 3 insolvenčního zákona se tak uplatní bez ohledu na formu podání insolvenčního návrhu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 138/2024, ze dne 29. 5. 2026
09.07.2026 00:01
Rozhodnutí insolvenčního správce v působnosti valné hromady
I. Výkon práv a povinností společníka spojených s podílem ve společnosti s ručením omezeným zahrnutým do majetkové podstaty, včetně přijetí rozhodnutí v působnosti valné hromady, je nakládáním s majetkovou podstatou ve smyslu § 228 písm. c) insolvenčního zákona; to platí i pro podíl ve vlastnictví osoby odlišné od dlužníka, sepsaný do majetkové podstaty jako majetek jiné osoby.
II. Dokud není příslušnost podílu k majetkové podstatě konečným způsobem vyřešena, nesmí insolvenční správce (§ 225 odst. 4 insolvenčního zákona) vykonávat práva spojená s tímto podílem způsobem, v jehož důsledku by podíl nemohl vydat osobě, která se úspěšně domohla jeho vyloučení z majetkové podstaty, ve stavu, v jakém jej sepsal, respektive ve stavu, v jakém by byl, kdyby jej spravoval s péčí řádného hospodáře. Takovým nakládáním je i rozhodnutí v působnosti valné hromady, jímž insolvenční správce změnil společenskou smlouvu zrušením ujednání o usnášeníschopnosti a rozhodování valné hromady 100 % hlasů všech společníků, tj. změnou zasahující do práv obou společníků, k jejímuž přijetí byl nutný jejich souhlas (§ 147 odst. 1, § 171 odst. 2 z. o. k.).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2965/2024, ze dne 28. 5. 2026
08.07.2026 00:01
Dokazování odvolacího soudu při rozhodování o splnění oddlužení a osvobození
Usnesení o splnění oddlužení a usnesení o osvobození dlužníka od placení pohledávek jsou usneseními ve věci samé, která se podle zákona vydávají bez nařízení jednání. Úprava obsažená v § 94 odst. 1 a 2 písm. c) insolvenčního zákona proto odvolacímu soudu zásadně nebrání, aby odvolání proti takovému usnesení insolvenčního soudu projednal a rozhodl o něm bez nařízení odvolacího jednání.
Jestliže však odvolací soud činí nová zjištění (postupem podle § 213 odst. 3 a 4 o. s. ř.) nebo přehodnocuje výpovědi svědků či účastníků (ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř.), musí tak učinit v rámci dokazování při nařízeném odvolacím jednání, i když jde o odvolací přezkum usnesení insolvenčního soudu, které se vydává bez nařízení jednání.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 74/2025, ze dne 28. 5. 2026
18.06.2026 00:02
Elektronická aukce při zpeněžení majetkové podstaty prodejem mimo dražbu
Elektronická aukce provedená v souvislosti s prodejem majetku mimo dražbu podle § 286 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona není zpeněžením majetku ani jiným způsobem nakládání s tímto majetkem ve smyslu § 225 odst. 4 insolvenčního zákona.
Elektronická aukce není zákonem vymezeným pojmem, není zvláštním způsobem uzavření smlouvy ve smyslu § 1771 o. z., není ani veřejnou dražbou. Z její povahy a účelu plyne, že představuje prostředek transparentního zjištění a vyhledání vhodných zájemců o koupi předmětu aukce s cílem dosáhnout co nejvyšší úplaty; předchází zpeněžení, nejde však o zpeněžení jako takové. S vítězem aukce, jenž nabídne nejvyšší částku, je následně zahájeno jednání o uzavření kupní smlouvy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 49/2024, ze dne 30. 4. 2026
18.06.2026 00:01
Funkční celek zajištěného majetku a odměna insolvenčního správce
Při zpeněžování zajištěného majetku z majetkové podstaty v insolvenčním řízení a na ně navazujícím určení odměny insolvenčního správce z výtěžku zpeněžení postupem podle § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb. je třeba pojem funkční celek vykládat do určité míry autonomně, s ohledem na účel insolvenčního řízení a jeho zásady, jež se projevují i v požadavcích na zpeněžování majetkové podstaty.
Pro určení souboru nemovitostí jako funkčního celku ve smyslu § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb. je rozhodující (s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci) jejich faktická či funkční souvislost (funkční provázanost), která může být dána i předpokládaným společným hospodářským využitím a zejména ekonomickou výhodností zpeněžení takového majetku jako celku; na to lze usuzovat i z průběhu zpeněžování.
Jestliže insolvenční správce a dražebník nechají fakticky či funkčně propojené nemovitosti ocenit jako celek, zajištěný věřitel navrhne zpeněžit je jako celek a nabyvatel je jako celek vydraží, půjde zpravidla o funkční celek i pro účely určení odměny insolvenčního správce; existenci funkčního celku je však nutno vždy posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 37/2025, ze dne 28. 5. 2026
15.06.2026 00:02
Zjištěná pohledávka a opožděnost přihlášky v insolvenčním řízení
Poté, co věřitelem přihlášená pohledávka byla zjištěna podle § 201 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona (jelikož ji účinně nepopřela žádná z osob k tomu oprávněných), insolvenční soud již nemůže přihlášku této pohledávky odmítnout jako podanou opožděně.
Odepřít věřiteli plnění na zjištěnou pohledávku poté, co nově nastaly nebo nově vyšly najevo skutečnosti, z nichž plyne, že šlo o pohledávku přihlášenou opožděně, lze jen za předpokladu, že tyto nové skutečnosti jsou současně skutečnostmi, pro které by plnění na pohledávku mohlo založit kolizi se základními zásadami insolvenčního řízení (§ 5 insolvenčního zákona), potažmo s dalšími procesními zásadami (srov. i § 2 o. s. ř.), a došlo by jím k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Odepřít plnění na zjištěnou pohledávku jen proto, že případně šlo o pohledávku přihlášenou opožděně, možné není.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 31/2025, ze dne 28. 5. 2026
11.06.2026 00:02
Fikce uznání nároku a rozsudek pro uznání po rozšíření žaloby
I. Jestliže se má za řízení ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný uznal nárok uplatněný proti němu žalobou, zůstávají v tomto rozsahu zachovány účinky uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) i poté, kdy žalobce rozšíří žalobu o další nárok.
Rozšíření odpůrčí žaloby o samostatně projednatelný žalobní petit na peněžité plnění (§ 239 odst. 4 insolvenčního zákona) nemůže způsobit „odpadnutí“ dříve nastalé fikce uznání ve vztahu k žalobnímu požadavku na určení neúčinnosti; předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. se posuzují vůči každému nároku zvlášť.
II. Nerozhodl-li soud o připuštění rozšíření žaloby a nedoručil-li rozšíření žaloby žalovanému do vlastních rukou (§ 95 odst. 1 o. s. ř.), nemůže „bez dalšího“ vydat rozsudek pro uznání ani ve vztahu k původnímu žalobnímu petitu, ohledně něhož fikce uznání nastala. Částečný rozsudek pro uznání lze totiž vydat podle § 153a odst. 1 věty druhé o. s. ř. jen na návrh žalobce; nesplnění uvedených procesních povinností soudem nemůže zhoršit procesní postavení žalovaného v tom smyslu, že by takový „částečný“ rozsudek pro uznání bylo možné vydat i bez návrhu žalobce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 177/2024, ze dne 28. 4. 2026
11.06.2026 00:01
Oprávnění asistenta soudce insolvenčního soudu vydat kvalifikovanou výzvu
Asistent soudce insolvenčního soudu je oprávněn v souladu se svým pověřením vydat v incidenčním sporu o odpůrčí žalobě kvalifikovanou výzvu k vyjádření podle § 114b o. s. ř.; nejde totiž o jednání ani rozhodnutí ve věci samé v incidenčním sporu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že usnesení vydané asistentem soudce neobsahovalo poučení o možnosti podat proti rozhodnutí námitky; tento nedostatek má vliv toliko na délku lhůty k podání námitek.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 177/2024, ze dne 28. 4. 2026
28.05.2026 00:02
Vliv vad při zpeněžování zajištění na platnost kupní smlouvy
I. Případné překročení limitu dle § 298 odst. 4 insolvenčního zákona nemá význam pro posouzení platnosti kupní smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo veřejnou dražbu. Stejně tak jako není pro platnost kupní smlouvy významná případná nevýhodnost prodeje či nesprávné (ne)odmítnutí pokynů zajištěných věřitelů, nejsou způsobilé zpochybnit platnost kupní smlouvy ani skutečnosti týkající se postupu při odpočtu nákladů spojených se správou a zpeněžením podle § 298 odst. 4 insolvenčního zákona. Ty mohou mít vliv pouze na výši výtěžku zpeněžení, který má být (bude) vydán zajištěnému věřiteli, nikoli na platnost (dříve uzavřené) kupní smlouvy.
II. Nezveřejnění pokynu zajištěného věřitele v insolvenčním rejstříku představuje porušení insolvenčním zákonem stanoveného postupu při zpeněžování předmětu zajištění. Jestliže se však k pokynu zajištěného věřitele souhlasně vyjádřili všichni zajištění věřitelé, insolvenční správce nežádal o jeho přezkoumání a insolvenční soud neměl důvod pokyn zajištěného věřitele přezkoumávat, nemůže mít toto pochybení vliv na platnost kupní smlouvy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 69/2024, ze dne 31. 3. 2026
21.05.2026 00:02
Zpeněžení majetkové podstaty zástupcem insolvenčního správce
I. Při zpeněžování majetku z majetkové podstaty není vyloučeno, aby byl insolvenční správce zastoupen. O nezastupitelné procesní úkony nebo o nezastupitelná právní jednání insolvenčního správce jde zásadně jen tehdy, jestliže tak určuje pro daný procesní úkon nebo pro dané právní jednání insolvenční zákon. Typově se tak děje tehdy, jestliže insolvenční zákon zdůrazňuje „nezbytnost“ účasti insolvenčního správce při daném procesním úkonu nebo při daném právním jednání. V těch případech, v nichž se „nezastupitelnost“ při procesních úkonech a právních jednáních, o nichž se předpokládá, že je insolvenční správce bude činit zásadně osobně, nepodává z insolvenčního zákona, nebude takové zastoupení odporovat povaze insolvenční správy majetku, půjde-li o zastoupení při jednotlivém procesním úkonu nebo při jednotlivém právním jednání a bude-li zástupce (zmocněnec) insolvenčním správcem pečlivě vybrán a vybaven dostatečnými pokyny.
II. O zpeněžení v režimu insolvenčního zákona prodejem majetku mimo dražbu podle § 286 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona zásadně jde (může jít) jen v případě, že zpeněžení provádí (osobně) insolvenční správce, popřípadě jeho zástupce, který k tomu byl zmocněn.
III. Vystupuje-li převodce jako ten, koho ke zcizení věci opravňuje právní jednání osoby s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě, ač mu takové oprávnění ve skutečnosti uděleno nebylo, nelze tento nedostatek zhojit podle § 1109 o. z., ale jen za přísnějších podmínek § 444 o. z. per analogiam. Za splnění podmínek § 444 odst. 1 o. z. by kupní smlouva zavazovala insolvenčního správce, který by se nemohl dovolat nedostatku zmocnění; v takovém případě by šlo o insolvenční zpeněžování prodejem mimo dražbu, neboť insolvenčnímu správci by se přičítalo překročení zmocnění převodce.
Nešlo-li o insolvenční zpeněžení, tedy nešlo-li o případ podle § 444 o. z., ale nabyvatel uzavřel kupní smlouvu s osobou, které byly movité věci insolvenčním správcem svěřeny, lze uvažovat o nabytí vlastnického práva od neoprávněného za splnění podmínek § 1109 písm. c) o. z. Pro případnou aplikaci § 1109 písm. c) o. z. je nepodstatné, že namísto vlastníka movité věci (dlužníka) svěřil movité věci této osobě insolvenční správce jako osoba s plným dispozičním oprávněním k majetkové podstatě.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3260/2023, ze dne 25. 3. 2026