// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení

Konkursní řízení; insolvenční řízení

03.08.2020 00:01

Uznání dluhu jako neúčinné právní jednání dle insolvenčního zákona

Při splnění dalších předpokladů vyžadovaných § 235 a násl. insolvenčního zákona může být uznání dluhu dlužníkem považováno za neúčinné právní jednání (neúčinný právní úkon) dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 50/2020, ze dne 30. 4. 2020


23.07.2020 00:01

Právo na splacení úvěru v případě dlužnického insolvenčního návrhu

Možnost ujednat si v úvěrové smlouvě splatnost celého dluhu (včetně sjednaných úroků) pro případ, že (úvěrový) dlužník na sebe podá insolvenční návrh (zahájí insolvenční řízení), neodporuje žádnému kogentnímu ustanovení zákona, ani základním zásadám insolvenčního řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 36/2018, ze dne 31. 3. 2020


23.07.2020 00:00

Včasná oprava nebo doplnění přihlášky pohledávky

I. Podání, jímž věřitel opravuje nebo doplňuje přihlášku pohledávky, je včasné jen tehdy, jestliže je věřitel v určené procesní lhůtě zašle insolvenčnímu soudu; to platí bez zřetele k tomu, zda tím, kdo věřitele vyzval k odstranění vad přihlášky nebo k jejímu doplnění byl insolvenční správce nebo insolvenční soud. Jestliže věřitel přes řádné poučení ve výzvě zašle opravu nebo doplnění přihlášky pohledávky pouze insolvenčnímu správci, je taková oprava nebo doplnění včasná jen tehdy, odevzdá-li insolvenční správce opravu nebo doplnění přihlášky nejpozději posledního dne lhůty určené k opravě nebo doplnění přihlášky ve výzvě orgánu, který má povinnost doručit podání insolvenčnímu soudu.

II. Následek spočívající v tom, že se k přihlášce pohledávky nepřihlíží pro vady, nemůže vyvolat existence těch vad přihlášky, k jejichž odstranění insolvenční správce nebo insolvenční soud věřitele nevyzval. Takový následek pak lze uplatnit jen pro tu část přihlášené pohledávky, která je takovou vadou (nebo nedostatkem doplnění) postižena (pro tu část přihlášené pohledávky, u které přetrvávající vady přihlášky nebo přetrvávající nedostatek doplnění přihlášky brání řádnému přezkoumání).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 118/2019, ze dne 30. 4. 2020


21.07.2020 00:01

Pozdní splátka při oddlužení plněním splátkového kalendáře

Jestliže insolvenční soud vzal (nesprávně) na vědomí splnění oddlužení též s přihlédnutím k mimořádné splátce, kterou dlužník k jeho výzvě uhradil a insolvenční správce dlužníka rozdělil mezi nezajištěné věřitele po uplynutí lhůty 5 let stanovené insolvenčním zákonem dlužníku ke splácení pohledávek věřitelů při schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, pak je insolvenční soud povinen přihlédnout při rozhodování o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů též k této mimořádné splátce. Takový výklad zjevně nepoškozuje ani nezajištěné věřitele (k jejichž ochraně zákonem předepsaná míra uspokojení slouží) ani dlužníka (jenž činil to, k čemu jej soud vybídl) a potud je souladný též se základní zásadou insolvenčního řízení vyjádřenou v ustanovení § 5 písm. a) insolvenčního zákona.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 15/2020, ze dne 30. 4. 2020


15.07.2020 00:01

Započtení pohledávky věřitele za majetkovou podstatou

Insolvenční správce, jako osoba s dispozičním oprávněním ve smyslu § 229 odst. 3 písm. c) insolvenčního zákona, nemůže započíst pohledávku věřitele za majetkovou podstatou již proto, že jde o pohledávku, která se nepřihlašuje do insolvenčního řízení. Nepřípustnost započtení takové pohledávky se odvíjí od nemožnosti splnit podmínku uvedenou v § 140 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5570/2017, ze dne 31. 3. 2020


15.07.2020 00:00

Zastavení insolvenčního řízení podle § 418 odst. 5 insolvenčního zákona

Zastavit insolvenční řízení postupem předjímaným v § 418 odst. 5 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. července 2017 v situaci, kdy oddlužení dlužnice bylo schváleno před 1. červencem 2017, by bylo v rozporu s principem ochrany minulých právních skutečností.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 170/2018, ze dne 31. 3. 2020


10.07.2020 00:03

ÚS: Omezení dispozičních oprávnění po povolení reorganizace

Omezení dispozičních oprávnění dlužníka po pravomocném rozhodnutí o povolení řešení jeho úpadku reorganizací dle § 330 odst. 2 insolvenčního zákona (IZ) představuje jediné zbývající dispoziční omezení dlužníka, nepočítaje v to soudem omezené nakládání s majetkem dle § 332 IZ. Toto zbývající omezení se však týká jen těch právních úkonů, které mají z hlediska nakládání s majetkovou podstatou a její správou zásadní význam (srov. § 330 odst. 3 IZ). V tomto směru není rozhodujícím kritériem bez dalšího pouhá hodnota majetku, kterého se právní dispozice dlužníka týká, ani její poměr k ostatnímu majetku dlužníka. Klíčovým je naopak celková povaha, smysl a účel konkrétního právního jednání, tedy zhodnocení toho, zda v jeho důsledku dojde k významné změně hodnoty majetkové podstaty, postavení věřitelů či míry jejich uspokojení.

Samotné podání žaloby dlužníkem k vymožení jeho pohledávky vůči třetí osobě v zásadě nepředstavuje zkracující jednání, neboť tím samo o sobě nedochází k významné změně hodnoty majetkové podstaty, postavení věřitelů či míry jejich uspokojení. Naopak, v takovém kroku je zpravidla nutno spatřovat prvky péče řádného hospodáře, s níž dlužník přistupuje ke svému majetku. Dlužníka tedy nelze v obecné rovině vyloučit z těch dispozic, jimiž se snaží domoci výkonu práv, jež mu náležejí, jen proto, že jejich hodnota je v poměru k jeho ostatnímu majetku významná. Pro případ, že se ukáže, že dlužník podává zjevně bezúspěšné žaloby či postupuje jinak lehkomyslně k tíži majetkové podstaty, poskytuje insolvenční zákon insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru či samotnému insolvenčnímu soudu oprávnění zakázat dlužníkovi s dispozičními oprávněními nakládání s majetkovou podstatou nebo dispoziční oprávnění ve vymezeném rozsahu omezit (§ 332 IZ). Takové rozhodnutí ovšem musí být řádně a přiléhavě odůvodněno.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1379/19, ze dne 2. 6. 2020


09.07.2020 00:02

Věcná legitimace „druhého“ insolvenčního správce k vylučovací žalobě

I. Vyjde-li v průběhu insolvenčního řízení najevo, že majetek byl sepsán do majetkové podstaty dlužníka neoprávněně, je insolvenční správce dlužníka povinen vyřadit tento majetek ze soupisu majetkové podstaty. Neučiní-li tak insolvenční správce sám v přiměřené době poté, co rozhodné skutečnosti pro vyřazení majetku z majetkové podstaty dlužníka vyšly najevo, udělí insolvenční soud správci pokyn, v rámci své dohlédací činnosti, aby tak učinil. Neučiní-li tak insolvenční soud, přestože ví, nebo musí vědět, že předmětný majetek je sepsán do majetkové podstaty dlužníka neoprávněně, jedná se o (jeho) nesprávný úřední postup.

II. Aktivní věcnou legitimaci žalobce (insolvenčního správce) k podání vylučovací žaloby proti insolvenčnímu správci, jenž sepsal majetek do majetkové podstaty „svého dlužníka“ jako první v pořadí, nelze zakládat pouze na argumentu, že „jiným důvodem“ ve smyslu § 225 odst. 1 insolvenčního zákona je skutečnost, že žalobce (insolvenční správce) učinil soupis vylučovaného majetku do majetkové podstaty „svého (jiného) dlužníka“ jako druhý v pořadí, neboť jen tím, že majetek byl sepsán (do majetkové podstaty jiného dlužníka) později, nemůže být zasaženo do právní sféry tohoto (jiného) dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 44/2018, ze dne 30. 3. 2020


26.06.2020 00:03

ÚS: Zanedbatelnost zmenšení majetku dlužníka (§ 111 IZ)

1. Výklad zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, provedený soudem musí být vždy takový, aby nezasahoval nepřiměřeně do majetkových práv jednotlivce zaručených čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a nepreferoval na jeho úkor majetková práva věřitelů a současně dbal na plnění úkolů státu při vytváření podmínek rozvoje tržního hospodářství (preambule Ústavy, čl. 7, čl. 97 odst. 1 a čl. 98 odst. 1 Ústavy, příp. z čl. 2 odst. 1 Listiny). Důvodem, pro tento výklad je nejen ochrana práv dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, ale také plnění úkolu demokratického státu na poli ekonomickém. Insolvenční řízení je přirozenou součástí hospodářského života a podnikání, a výklad insolvenčního zákona rezignující na výše dotčená práva jednotlivců a základní úlohy demokratického státu je tak rovněž v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Plnění bagatelních závazků ve smyslu § 111 odst. 1 insolvenčního zákona bona fide na straně jedné a jeho následné sankcionování soudem na straně druhé nepřináší na ani měřitelný prospěch věřitelům, ani nepřispívá hladkému chodu obchodního života [§ 5 písm. a) insolvenčního zákona], zato transakční náklady spočívající v pracovním zapojení všech zúčastněných právníků (insolvenční správce, jeho právní zástupce, soudce obecného soudu, právní zástupce stěžovatele, soudci Ústavního soudu a jejich asistenti) jsou velmi vysoké.

2. Výše uvedené principy, podle nichž má soud povinnost dbát na plnění úkolů státu při vytváření podmínek rozvoje tržního hospodářství, se pak promítnou do výkladu § 111 odst. 1 insolvenčního zákona. V případě závazků vzniklých před zahájením insolvenčního řízení, které dlužník uhradil poté, kdy nastaly účinky spojené s insolvenčním řízením, je třeba ve smyslu § 111 odst. 1 insolvenčního zákona hodnotit, zda úkon ve svém důsledku představuje toliko „zanedbatelné zmenšení“ dlužníkova majetku, či nikoliv. Pouze v druhém případě je pak možno dospět k závěru o neúčinnosti dlužníkova úkonu.

3. Při posuzování otázky „nezanedbatelnosti zmenšení“ podle § 111 odst. 1 insolvenčního zákona musejí soudy výši plnění poměřovat zejména s objemem celkových přihlášených (a nejlépe zjištěných) pohledávek věřitelů a hodnotou dlužníkova majetku náležícího do majetkové podstaty. Pro posouzení zanedbatelnosti zmenšení majetku dlužníka bude vždy (bez ohledu na výši částky) podstatné, jaký je poměr takového úkonu k objemu zjištěných pohledávek. Insolvenční soudy jsou v rámci rozhodování o porušení § 111 odst. 1 insolvenčního zákona povinny zohlednit případný kumulativní efekt vícero (jinak zanedbatelných) úkonů; před civilními soudy se event. uplatní § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1575/16, ze dne 1. 6. 2020


17.06.2020 00:02

Fikce jednoho dlužníka dle § 394a odst. 3 insolvenčního zákona

Časové omezení fikce jednoho dlužníka dle § 394a odst. 3 insolvenčního zákona, tedy i to, že jsou „společné“ pro oba manžele i všechny jejich závazky, trvá jen po dobu insolvenčního řízení o návrhu na povolení oddlužení (do doby rozhodnutí insolvenčního soudu o společném návrhu manželů na povolení jejich oddlužení) a po dobu trvání účinků oddlužení.

Ustanovení § 394a insolvenčního zákona v žádné své části neřeší (nezakládá) fikci jednoho dlužníka ve vztahu k posuzování úpadku dlužníka při rozhodování o odpůrčí žalobě podle insolvenčního zákona, postihující právní úkony (právní jednání) dlužníka (dlužníků) učiněné před zahájením insolvenčního řízení.

Promítnuto do poměrů projednávané věci nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že fikci jednoho dlužníka podle § 394a odst. 3 insolvenčního zákona nelze aplikovat na dobu před zahájením insolvenčního řízení a nelze z ní vycházet ani při posouzení úpadkového stavu dlužníka ve sporu o neúčinnost jeho právního úkonu dle § 240 odst. 2 insolvenčního zákona (učiněného více jak 2 roky před podáním společného návrhu manželů na povolení oddlužení).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 28/2018, ze dne 27. 2. 2020


17.06.2020 00:01

Odměna za zpeněžení majetkové hodnoty dle § 412 odst. 1 písm. b) IZ

I. Přímo za zpeněžení majetkové hodnoty (pokud k němu došlo) dle § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona insolvenčnímu správci odměna nenáleží. To však nevylučuje možnost případného zvýšení odměny insolvenčního správce určené dle § 3 písm. b) vyhlášky za podmínek stanovených § 38 odst. 3 insolvenčního zákona.

Při úvaze o zvýšení odměny dle § 38 odst. 3 insolvenčního zákona musí insolvenční soud vzít v potaz všechny okolnosti daného případu, přičemž podstatný bude rozsah činnosti insolvenčního správce ve vztahu k mimořádnému příjmu dle § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Bude tak rozhodující náročnost činnosti, např. zda činil při zpeněžování větší množství úkonů (jaké jsou spojené např. se zpeněžováním nemovitostí), nebo zda a jak se např. svou činností přičinil o to, že mimořádný příjem byl získán do majetkové podstaty. Aktivita insolvenčního správce nad rámec jeho běžných povinností, hlavně mimo standardní dohlédací činnost, tedy je relevantním faktorem při úvaze o možném zvýšení odměny.

II. V poměrech projednávané věci soudy nižších stupňů uložily insolvenční správkyni, aby rozdělila mezi nezajištěné věřitele jako mimořádnou splátku (celé) plnění ve výši 434.320,- Kč a nevyhověly návrhu insolvenční správkyně na čerpání zálohy na odměnu ve výši 131.164,- Kč, ačkoli současně připustily možnost případného zvýšení odměny insolvenční správkyně podle ustanovení § 38 odst. 3 insolvenčního zákona. Přitom se nijak nevypořádaly s otázkou, z jakých prostředků by mohlo být (případné) zvýšení odměny insolvenční správkyně (reálně) uhrazeno; jinými slovy rozhodly způsobem, v jehož důsledku by v majetkové podstatě nemusely „zbýt“ prostředky na úhradu (případného) zvýšení odměny insolvenční správkyně. Na shora uvedeném nic nemění ani možnost úhrady odměny insolvenční správkyně státem (§ 38 odst. 2 insolvenčního zákona), když primárně slouží k úhradě odměny výtěžek zpeněžení majetkové podstaty.

V další fázi řízení odvolací soud (s přihlédnutím k aktuálnímu stavu insolvenčního řízení) zváží, v jaké části lze rozdělit mezi nezajištěné věřitele jako mimořádnou splátku plnění ve výši 131.164,- Kč a jakou část z tohoto plnění (prozatímně) ponechat v majetkové podstatě (a následně o ní rozhodnout až v souvislosti s vyúčtováním odměny insolvenční správkyní podle § 38 odst. 3 insolvenčního zákona).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSCR 43/2019, ze dne 30. 3. 2020


17.06.2020 00:00

Vyvrácení domněnky úpadku ve smyslu § 240 odst. 2 věty druhé IZ

K vyvrácení domněnky úpadku ve smyslu ustanovení § 240 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona se požaduje průkaz toho, že dlužník v době, kdy učinil odporovaný právní úkon, nebyl (objektivně vzato) ani v úpadku ve formě platební neschopnosti ani v úpadku ve formě předlužení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 28/2018, ze dne 27. 2. 2020


09.06.2020 00:01

Postoupení práva insolvenčního správce na určení neplatnosti smlouvy

Samotné právo insolvenčního správce na určení neplatnosti smlouvy uzavřené dlužníkem nelze převést, jde o právo, které samo o sobě postupitelné není (ledaže by to výslovně umožňoval zákon). Toto právo může být „postoupeno“, respektive by mohlo přejít pouze s převodem (přechodem) nějakého práva či právního vztahu, k němuž by se jeho uplatnění vázalo. Insolvenční zákon ani občanský soudní řád (ani jiný právní předpis) postoupení práva na určení neplatnosti samo o sobě neumožňuje.

I v poměrech insolvenčního zákona platí, že incidenční odpůrčí spor nelze „odpoutat“ od insolvenčního řízení, přičemž jen insolvenční soud je oprávněn rozhodnout o odpůrčí žalobě insolvenčního správce. Současně pouze insolvenční správce je oprávněn v insolvenčním řízení podat odpůrčí žalobu a vést odpůrčí spor. Insolvenční zákon nesvěřuje insolvenčnímu správci oprávnění s odpůrčím nárokem nakládat, insolvenční správce může převést pouze až (případné) plnění (majetek) z odporovaného právního jednání, a to po právní moci rozhodnutí insolvenčního soudu v odpůrčím sporu způsobem vyplývajícím z § 283 odst. 1 a § 286 insolvenčního zákona.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 20/2018, ze dne 27. 2. 2020


08.06.2020 00:02

Odpovědnost za škodu způsobenou podáním insolvenčního návrhu

Jestliže insolvenční navrhovatel vezme insolvenční návrh zpět z jiného důvodu než proto, že dlužník tvrzené pohledávky (jež osvědčují aktivní legitimaci insolvenčního navrhovatele či mnohost věřitelů) splnil (či jinak způsobil jejich zánik), pak tím zavinil zastavení insolvenčního řízení a odpovídá za škodu způsobenou podáním insolvenčního návrhu a opatřeními přijatými v průběhu insolvenčního řízení.

V posuzované věci osvědčoval věřitel svou aktivní legitimaci pohledávkami za uskutečnění přepravy v celkové výši 17 358 EUR. Dlužník následně tuto částku věřiteli uhradil. Kdyby v tomto okamžiku vzal věřitel svůj insolvenční návrh zpět, pak by k zastavení insolvenčního řízení došlo pro chování dlužníka (jako reakce na splnění dluhu). Insolvenční navrhovatel však po této úhradě insolvenční návrh změnil, když nově uplatnil pohledávku z titulu dlužného příslušenství (úroku z prodlení) vyčísleného v částce 20 013,07 Kč a další pohledávku ve výši 106 990 Kč. Následně, aniž dlužník tyto nově tvrzené pohledávky uhradil (či jinak způsobil jejich zánik), vzal insolvenční navrhovatel insolvenční návrh zpět. Insolvenční navrhovatel tak zavinil (svým zpětvzetím) zastavení insolvenčního řízení, když jeho jednání nebylo reakcí na chování dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 373/2018, ze dne 27. 2. 2020


03.06.2020 00:02

Ručení člena statutárního orgánu obchodní korporace podle § 68 z.o.k.

I. „Sankční“ ručení člena statutárního orgánu obchodní korporace podle § 68 z. o. k. vzniká teprve právní mocí rozhodnutí, ve kterém soud rozhodne, že člen (nebo bývalý člen) statutárního orgánu obchodní korporace ručí za splnění určitých (konkrétních) povinností obchodní korporace; jde tudíž o rozhodnutí konstitutivní.

II. Ve vztahu k „sankčnímu“ ručení podle § 68 z. o. k., které má soud založit svým rozhodnutím poté, kdy (ručením zajišťované) neuspokojené pohledávky nebo jejich neuspokojené části zanikly podle § 311 insolvenčního zákona, jde o tzv. otevřenou nepravou (teleologickou) mezeru.

Tuto mezeru je (ve smyslu § 10 odst. 1 o. z.) nezbytné vyplnit analogickou aplikací pravidla obsaženého v § 2026 odst. 2 o. z.; tedy dovodit, že soud může podle § 68 odst. 1 z. o. k. – s odkazem na § 2026 odst. 2 o. z. per analogiam – založit ručení člena (nebo bývalého člena) statuárního orgánu obchodní korporace za splnění povinností obchodní korporace také tehdy, zanikla-li obchodní korporace (a spolu s ní i zajišťované pohledávky či jejich části) v důsledku zrušení konkursu na majetek korporace podle § 308 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1319/2018, ze dne 26. 2. 2020


03.06.2020 00:01

Převzetí dluhu jako neúčinný úkon dle § 111 insolvenčního zákona

I. Převzetím dluhu dochází k přenesení povinnosti splnit přebíraný dluh na přejímatele. Přejímatel vstupuje do právního vztahu namísto (původního) dlužníka a věřitel je oprávněn vymáhat plnění dluhu pouze po přejímateli. Je-li důsledkem převzetí dluhu vyvázání (původního) dlužníka ze svého závazku, nikoli (s)plnění dluhu věřitele, pak převzetí dluhu nemůže odporovat pravidlu vyjádřenému v § 111 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona.

II. V poměrech dané věci lze dále uvést, že došlo-li převzetím dluhu k vyvázání dlužníka z jeho závazku bez poskytnutí (jakékoliv) protiplnění přejímateli dluhu, nemohlo dojít k ničemu jinému než ke snížení závazků (dluhů) dlužníka. Je proto zjevné, že samotná smlouva o převzetí dluhu není úkonem vedoucím k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka, ani úkonem vedoucím k nikoli zanedbatelnému zmenšení tohoto majetku dlužníka (§ 111 odst. 1 věta první insolvenčního zákona).

V rozsudku ze dne sen. zn. 29 ICdo 76/2015 Nejvyšší soud vysvětlil, že uzavřel-li dlužník, který nemá další majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu o prodeji nemovitosti, jejíž součástí od počátku byla dohoda o započtení dříve splatných pohledávek věřitele na pohledávku dlužníka z titulu kupní ceny, takže dlužník reálně obdržel jen částku odpovídající několika procentům kupní ceny, pak byla taková kupní smlouva ve smyslu ustanovení § 240 insolvenčního zákona vzorovým příkladem právního úkonu dlužníka „bez přiměřeného protiplnění“. Celá transakce totiž tímto způsobem směřovala jen k vytvoření pohledávky (dlužníka proti věřiteli), na kterou si věřitel mohl započíst své (starší) pohledávky vůči dlužníku, čímž by se dlužníku za nemovitost převedenou na věřitele přiměřeného protiplnění (zužitkovatelného k uspokojení dalších věřitelů dlužníka) „reálně“ nedostalo. Závěry obsažené v označeném rozsudku lze nepochybně převzít i pro poměry založené kupní smlouvou o prodeji nemovitostí, jejíž součástí od počátku byla dohoda o úhradě podstatné části kupní ceny dlužníku (prodávajícímu) tím, že kupující převezme dlužníkův dluh u třetí osoby. Také v tomto případě totiž dlužník za převedené nemovitosti „reálně“ neobdržel přiměřené protiplnění (zužitkovatelné k uspokojení dalších věřitelů dlužníka). Podstatné nicméně je, že neúčinným právním úkonem ve výše označené věci byla již kupní smlouva o prodeji nemovitosti (ve spojení s úkonem směřujícím k započtení, lhostejno, zda učiněným později) a v poměrech této věci by neúčinným právním úkonem byla (mohla být) rovněž jen kupní smlouva, ve spojení se smlouvou o převzetí dluhu. Přijmout takový závěr v dané věci však nelze, je-li odpůrčí žalobou uplatněn pouze požadavek na vyslovení neúčinnosti smlouvy o převzetí dluhu a nikoli již požadavek na určení neúčinnosti kupní smlouvy. Není-li možné vyslovit (protože to žalobce neučinil předmětem žaloby) neúčinnost kupní smlouvy, nelze dovozovat neúčinnost smlouvy o převzetí dluhu na základě skutečností, jež mohly vést k závěru o neúčinnosti kupní smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 4/2018, ze dne 26. 2. 2020


20.05.2020 00:01

Počátek běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody dle § 99 IZ

Z vědomosti věřitele o tom, že bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek jeho dlužníka, lze ve skutkové rovině nepochybně usuzovat, že pohledávka tohoto věřitele vůči dlužníku bude zřejmě uspokojena jen poměrně, respektive, že některé její části (typicky příslušenství) nebudou uspokojeny vůbec. Taková vědomost (že je zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka) však nemá žádnou vypovídací schopnost (pro účely zjištění počátku běhu subjektivní promlčecí doby dle § 106 odst. 1 obč. zák.) ohledně toho, zda vůbec, případně v jakém rozsahu, mělo vliv na míru očekávaného uspokojení věřitelovy pohledávky v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka protiprávní jednání některé z osob uvedených v § 98 insolvenčního zákona spočívající v porušení povinnosti bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla, nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o úpadku dlužníka, podat jménem dlužníka insolvenční návrh na jeho majetek.

Ani případné zjištění nedostatečnosti majetku dlužníka v poměru k přihlášeným pohledávkám samo o sobě neříká (pro účely zjištění počátku běhu subjektivní promlčecí doby dle § 106 odst. 1 obč. zák.) nic o tom, zda nějaká osoba konala před zahájením insolvenčního řízení protiprávně (v rozporu s ustanovením § 98 insolvenčního zákona) a zda takové protiprávní jednání mělo za následek vznik škody na majetku věřitele (věřitelů) co do snížení míry uspokojení pohledávek z majetku dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 339/2018, ze dne 30. 12. 2019


19.05.2020 00:01

Osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení

I. Zavinění (jehož neexistenci musí dlužník prokázat při rozhodování o osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v režimu § 415 insolvenčního zákona) lze charakterizovat jako psychický vztah jednajícího ke svému jednání (jež může mít i formu opomenutí, tedy nečinnosti tam, kde by měla příslušná osoba konat) a k následku tímto jednáním vyvolanému. Zavinění přitom může mít formu úmyslu (přímého nebo nepřímého) nebo nedbalosti (vědomé či nevědomé).

V intencích ustanovení § 415 insolvenčního zákona pak již závěr, že požadované hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník zavinil „jen“ ve formě nedbalosti nevědomé, vylučuje možnost přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny.

II. Jestliže insolvenční soud nezrušil oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona jen proto, že dlužník se zavázal zajistit dar od konkrétního dárce, je skutečnost, že dárce si poskytnutí daru rozmyslel, jelikož nesouhlasil s průběhem insolvenčního řízení a se způsobem přezkoumání jedné z přihlášených pohledávek, pro účely rozhodování o přiznání osvobození od placení zbytku pohledávek podle § 415 insolvenčního zákona okolností, kterou dlužník „zavinil“ ve formě nedbalosti nevědomé. I kdyby totiž dlužník v době, kdy přislíbil zajištění daru, nevěděl, že dar nemusí být poskytnut, jelikož se dárce rozhodne jinak, vzhledem k okolnostem (bez příslibu daru by insolvenční soud oddlužení zrušil) a k osobním poměrům (zajištění konkrétního dárce bylo věcí dlužníka) to vědět měl.

III. V této věci dlužnice závazek zajistit dar (který odvrátil zrušení oddlužení) nesplnila pro nesouhlas označeného dárce (matky) s průběhem insolvenčního řízení a se způsobem přezkoumání pohledávky zajištěného věřitele č. 5, z čehož ve smyslu obecných závěrů formulovaných v předchozím odstavci plyne, že nezajištění daru je okolností, kterou dlužnice „zavinila“ ve formě nedbalosti nevědomé [i kdyby dlužnice v době, kdy přislíbila zajištění daru, nevěděla, že dar nemusí být poskytnut, jelikož se její matka rozhodne jinak, vzhledem k okolnostem (bez příslibu daru by insolvenční soud oddlužení zrušil) a ke svým osobním poměrům (zajištění dárce bylo věcí dlužnice) to vědět měla].

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 35/2018, ze dne 30. 1. 2020


14.05.2020 00:02

Včasnost žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutí insolvenčního soudu

Pokud je žalobou pro zmatečnost napadáno rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, aplikuje se § 96 odst. 2 insolvenčního zákona (srov. Rc 32/2017). Z úpravy § 96 odst. 2 insolvenčního zákona se pak výslovně podává, že se v řízení o žalobě pro zmatečnost podané proti pravomocnému rozhodnutí vydanému v insolvenčním řízení neaplikuje (nepoužije) § 235 odst. 2 o. s. ř. Jde tedy o speciální úpravu k obecné úpravě dle občanského soudního řádu. Z řečeného zároveň vyplývá, že žaloba pro zmatečnost pro tzv. zmatečnostní vadu řízení dle § 229 odst. 3 a 4 o. s. ř. musí být podána ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí (§ 234 odst. 1 o. s. ř.), přičemž dovolací řízení o podaném dovolání proti stejnému pravomocnému rozhodnutí nemá na tuto lhůtu žádný vliv.

Nejvyšší soud nesdílí dovolatelův názor, že § 96 odst. 2 insolvenčního zákona (respektive jeho aplikace) je „ústavně nekonformní“. Účel označeného ustanovení insolvenčního zákona (hospodárnost a urychlení insolvenčního řízení) je legitimní a zcela zjevný. Současně je jeho znění dostatečně předvídatelné a nijak nenarušuje právní jistotu účastníků řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 144/2019, ze dne 30. 1. 2020


22.04.2020 00:02

Pozastavení výkonu hlasovacích práv spojených s akciemi v konkursní podstatě

I. Pravidlo upravující pozastavení výkonu hlasovacích práv, obsažené v ustanovení § 309 odst. 1 z. o. k., nedopadá na správce konkursní podstaty akciové společnosti, který sepíše jí emitované akcie ve vlastnictví třetích osob do konkursní podstaty postupem podle § 6 odst. 3 z. k. v. Toto ustanovení (představující výjimku z pravidla, podle něhož jsou s akciemi spojena hlasovací práva, neurčují-li stanovy v souladu se zákonem jinak) pak nelze na danou situaci aplikovat ani per analogiam, resp. na základě rozšiřujícího výkladu. Správce konkursní podstaty je tudíž v souladu s § 14a odst. 1 větou druhou z. k. v. oprávněn a povinen vykonávat akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do konkursní podstaty akciové společnosti jako majetek třetích osob, byť by šlo o akcie emitované touto společností.

Odlišná situace by nastala tehdy, nabyla-li by akciová společnost vlastní akcie před prohlášením konkursu na její majetek a byly-li by tyto akcie po prohlášení konkursu pojaty do její konkursní podstaty jako její majetek. Nemohla-li hlasovací práva spojená s těmito akciemi vykonávat ani sama společnost, nemůže je (po prohlášení konkursu a sepsání těchto akcií do konkursní podstaty) vykonávat ani správce její konkursní podstaty.

II. Správci konkursních podstat dvou různých úpadců se mohou dohodnout na tom, který z nich bude vykonávat akcionářská práva spojená s akciemi, sepsanými do obou konkursních podstat. Správce konkursní podstaty, jenž je dle dohody oprávněn vykonávat akcionářská práva spojená s takovými akciemi, je pak oprávněn vykonávat také hlasovací práva na valné hromadě, popř. (svědčí-li mu právo vykonávat práva se všemi akciemi emitovanými dotčenou společností) rozhodovat jako jediný akcionář v působnosti valné hromady.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3315/2018, ze dne 29. 1. 2020


< strana 1 / 53 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů