// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení

Konkursní řízení; insolvenční řízení

02.04.2025 00:02

Závazky a ostatní závady váznoucí na zpeněžované nemovitosti

I. Právo nájemců užívat jednotlivé byty (§ 2255 odst. 1 o. z.), jakož i možnost členů jejich domácnosti tyto byty užívat (§ 2272 odst. 1 a 2 o. z.), nelze považovat za „závazky váznoucí na věci“ (§ 283 odst. 5 insolvenčního zákona), ani za „ostatní závady váznoucí na zpeněžovaném majetku“ [§ 285 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona].

II. Právní úprava obsažená v § 285 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona se vztahuje na povinnost dlužníka vyklidit (zpeněženou) nemovitost, kterou dlužník používá k bydlení své rodiny, nebo (zpeněžený) byt ve vlastnictví dlužníka; neuplatní se tak ve vztahu k osobám, které užívají (jako nájemci) byty ve zpeněženém domě (původně ve vlastnictví dlužníka) na základě nájemních smluv sjednaných s dlužníkem [a nikoli (jen) jako rodina dlužníka].

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3264/2023, ze dne 17. 2. 2025

02.04.2025 00:01

Řízení o obecné odpůrčí žalobě po zahájení insolvenčního řízení

Skutečnost, že zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka nastal (ze zákona) účinek předjímaný ustanovením § 239 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona (tedy že nelze pokračovat v řízení o obecné odpůrčí žalobě, kterou se dlužníkův věřitel domáhá vůči některé z osob uvedených v § 594 o. z. určení, že dlužníkovo právní jednání není vůči němu právně účinné), není (nemůže být) důvodem pro vydání usnesení o přerušení řízení (o obecné odpůrčí žalobě) podle § 109 odst. 1 o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 261/2025, ze dne 13. 3. 2025

25.03.2025 00:02

Úmyslně zkracující právní jednání dlužníka dle § 242 IZ

Pro posouzení, zda ve smyslu § 242 insolvenčního zákona šlo o úmyslně zkracující právní jednání dlužníka, není určující, zda úmysl dlužníka „cum animo fraudandi“ směřoval ke zkrácení právě těch věřitelů, kteří posléze přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Není rovněž podstatné, že (přihlášení) věřitelé, kteří v insolvenčním řízení uplatňují své pohledávky vůči dlužníku, nepatří k těm věřitelům, které dlužník zkrátil úmyslně zkracujícím právním jednáním v době jeho vzniku; rozhodné je jen to, že veden úmyslem „cum animo fraudandi“ takovým právním jednáním v době jeho vzniku skutečně zkrátil kteréhokoli svého tehdejšího věřitele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 202/2023, ze dne 27. 2. 2025

25.03.2025 00:01

Dohoda (insolvenčního) dlužníka s poškozeným o náhradě škody

Dohoda, kterou se dlužník (coby škůdce) zavázal nahradit poškozenému majetkovou škodu, kterou mu dříve způsobil svým protiprávním jednáním, není (ve smyslu § 240 odst. 1 insolvenčního zákona pojmově nemůže být) právním jednáním, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění „bezúplatně“ nebo za „protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník“.

Platná dohoda o náhradě škody, kterou škůdce (dlužník) způsobil poškozenému, sama o sobě není právním jednáním, kterým škůdce (dlužník) zvýhodňuje poškozeného (svého věřitele) na úkor svých dalších věřitelů (nárok na náhradu škody by poškozenému i tak náležel). V intencích dovolací argumentace by dohoda o náhradě škody mohla být zvýhodňujícím právním jednáním dlužníka ve smyslu § 241 insolvenčního zákona jen tehdy, kdyby bez jejího uzavření nemohl poškozený jednostranným právním jednáním započíst svou pohledávku na náhradě škody proti (vzájemné) pohledávce dlužníka (srov. i § 1982 o. z.). Tak tomu ale v dané věci nebylo (pohledávka z titulu náhrady škody nevzniká „až“ dohodou o její náhradě).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 202/2023, ze dne 27. 2. 2025

25.03.2025 00:00

K možnosti odporovat slibu odškodnění

Jen proto, že jde o slib odškodnění (§ 2890 a násl. o. z.), není vyloučeno odporovat podle § 235 a násl. insolvenčního zákona takovému jednostrannému právnímu jednání dlužníka (slibujícího).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 202/2023, ze dne 27. 2. 2025

18.03.2025 00:01

Neúčinnost právního jednání dlužníka podle § 240 IZ

Závěr odvolacího soudu, podle něhož je předmětná smlouva o postoupení pohledávky (včetně dodatku obsahujícího ujednání o zápůjčce) právním jednáním bez přiměřeného protiplnění, když se dlužníku nedostalo žádného (pro uspokojení věřitelů využitelného) protiplnění, odpovídá judikatuře. Za (pro uspokojení pohledávek věřitelů relevantní) protiplnění nelze považovat ani zápůjčku, kterou dlužník použil (v souladem s jejím účelem) na zaplacení soudního poplatku, a kterou má vrátit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 83/2023, ze dne 30. 1. 2025

12.03.2025 00:02

Pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení majetku ve smyslu § 293 IZ

O pokyn zajištěného věřitele ve smyslu § 293 insolvenčního zákona jde tehdy, jestliže obsahově směřuje ke zpeněžení předmětu zajištění. Jeho obsahem mohou být různé požadavky a podmínky zpeněžení. Zajištěný věřitel může například pokynem požadovat, aby insolvenční správce prodal předmět zajištění ve veřejné dražbě nebo mimo dražbu, může určit, jaká bude výše nejnižšího podání při prodeji předmětu zajištění v dražbě, a může například též určit, jaké realitní kanceláře má insolvenční správce oslovit pro účely spolupráce na nemovité věci tvořící předmět zajištění.

Insolvenční zákon nicméně neupravuje žádné obsahové ani formální náležitosti pokynu zajištěného věřitele. Při posuzování uděleného pokynu je tak třeba vycházet z toho, že pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona je procesním úkonem, jehož účinky soud zkoumá podle toho, jak byl navenek projeven.

Pokynem ve smyslu § 293 odst. 1 insolvenčního zákona může být jakýkoli procesní úkon, jímž zajištěný věřitel vymezí (určí) podmínky (předpoklady) zpeněžení zajištění (zajištěného majetku). Není vyloučeno (a v praxi se tak začasté děje), aby zajištěný věřitel navenek projevil svou vůli (udělil pokyn ke zpeněžení konkrétního zajištění) „po částech“, respektive prostřednictvím několika na sebe navazujících procesních úkonů. Není rovněž vyloučeno, aby zajištěný věřitel pokynem nejprve zformuloval (vymezil) obecné podmínky (předpoklady), jejichž splnění má za podstatné (určující) pro zpeněžení zajištěného majetku, a následně (dalším procesním úkonem) onen „obecný“ pokyn konkretizoval nebo jednotlivě schválil (odsouhlasil) jeho konkrétní provedení (provádění) insolvenčním správcem. Při udělení dostatečně určitého „obecného“ pokynu, z jehož rámce následná konkretizace nebo schválení (odsouhlasení) jednotlivých kroků insolvenčního správce nevybočují, je pro naplnění požadavku, aby k pokynu zajištěného věřitele s prvním pořadím (zajištěného věřitele s právem pokyn udělit) byl připojen písemný souhlas zajištěného věřitele s dalším pořadím (§ 293 insolvenčního zákona ve spojení s § 230 odst. 4 insolvenčního zákona), zásadně postačující písemný souhlas s „obecným“ pokynem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 13/2023, ze dne 30. 1. 2025

12.03.2025 00:01

Povinnost upustit od dražby v případě zahájení insolvenčního řízení

Povinnost upustit od dražby podle § 46 odst. 1 písm. f) zákona o veřejných dražbách v případě zahájení insolvenčního řízení je objektivní; její porušení zakládá neplatnost dražby i v případě, že se dražebník o zahájení insolvenčního řízení ve vztahu k vlastníku dražené nemovitosti nedozvěděl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2993/2024, ze dne 4. 2. 2025

18.02.2025 00:02

Žaloba na určení pořadí pohledávky podle § 203a insolvenčního zákona

Jiný než insolvenční soud nemůže posuzovat (určovat) pořadí pohledávky v insolvenčním řízení (ani jako otázku předběžnou). V případech, kdy je mezi věřitelem a osobou s dispozičními oprávněními veden jak spor o existenci (důvodnost, resp. „pravost“), případně výši pohledávky za majetkovou podstatou (na základě žaloby o zaplacení pohledávky podané u obecného soudu po rozhodnutí o úpadku dlužníka), tak spor o pořadí takové pohledávky (spor o to, zda jde o některou z pohledávek taxativně vypočtených v § 168 insolvenčního zákona) na základě incidenční žaloby podané u insolvenčního soudu, může být výsledek sporu o zaplacení pohledávky závislý na výsledku sporu o určení pořadí pohledávky; proto je důvod přerušit řízení o zaplacení pohledávky podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. do skončení incidenčního sporu o pořadí této pohledávky. Vyzní-li výsledek incidenčního sporu o pořadí pohledávky tak, že jde o přihlášenou pohledávku (§ 203a odst. 1 věta třetí insolvenčního zákona), bude okolnost, že věřitel se žalobou podanou u obecného soudu po rozhodnutí o úpadku dlužníka domáhal splnění (zaplacení) přihlášené pohledávky, důvodem k zastavení řízení o takové žalobě (srov. § 140c insolvenčního zákona, ve spojení s § 141a insolvenčního zákona).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2886/2024, ze dne 30. 12. 2024

14.02.2025 00:01

ÚS: Stanovení náhrady nákladů řízení bez použití § 414 odst. 1 IZ

Rozhodne-li obecný soud o náhradě nákladů řízení, aniž se ústavně konformně a v souladu s dřívější rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vypořádá s nutností aplikace § 414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném od 1. 6. 2019 do 30. 9. 2024, v tom smyslu, že se osvobození dlužníka vztahuje jak na samotnou pohledávku, tak také na její příslušenství, byť se jedná o příslušenství tvořené nárokem na náhradu nákladů nalézacího řízení vedeného za trvání oddlužení, poruší právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 374/24, ze dne 9. 12. 2024

10.02.2025 00:01

Pohledávka z titulu odvodu dle § 81 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti

Pohledávka z titulu odvodu dle § 81 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti vzniklá po zahájení insolvenčního řízení, avšak před rozhodnutím o úpadku, nespadá do výčtu pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona) ani pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona). Pohledávka proto může být uplatněna pouze přihláškou pohledávky do insolvenčního řízení.

Platba odvodu do státního rozpočtu podle § 81 odst. 2 písm. c) zákona o zaměstnanosti není právním jednáním nutným ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy ve smyslu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona a nespadá ani pod žádnou z dalších výjimek formulovaných v předmětném ustanovení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 19/2023, ze dne 30. 12. 2024

06.02.2025 00:02

Příspěvek do garančního fondu v insolvenčním řízení

Příspěvek do garančního fondu dle § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. nemá charakter mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona, pohledávky z titulu tohoto příspěvku tak nejsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení podle § 170 písm. d) insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 72/2024, ze dne 4. 12. 2024

29.01.2025 00:02

Právní nástupce ve smyslu § 237 odst. 2 insolvenčního zákona

Právní nástupce osoby, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn nebo která z něho měla prospěch (§ 237 odst. 1 insolvenčního zákona), jemuž v době, kdy nabyl plnění z neúčinného právního úkonu, musely být známy okolnosti, které odůvodňují právo dovolávat se neúčinnosti vůči oné osobě, má ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona povinnost vydat toto plnění do majetkové podstaty i tehdy, jde-li o právního nástupce na základě smlouvy (typově na základě smlouvy darovací nebo smlouvy kupní).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 72/2022, ze dne 29. 11. 2024

29.01.2025 00:01

Úspěšné popření vykonatelné pohledávky v insolvenčním řízení povinného

I. Incidenčním sporem o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky se řeší sporné otázky pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky jen pro potřeby insolvenčního řízení; rozhodnutí o věci samé, jímž se insolvenční soud v takovém sporu pravomocně vysloví ke zkoumané pravosti, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky, je účinné vůči všem procesním subjektům insolvenčního řízení.

Výsledek sporu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky nemá žádný vliv na možnost věřitele vymáhat vykonatelnou pohledávku po skončení insolvenčního řízení, v němž byl úpadek dlužníka řešen konkursem, na základě exekučního titulu nabytého vůči dlužníku před zahájením insolvenčního řízení. Představa, že přihlášená vykonatelná pohledávka, ohledně které by bylo v incidenčním sporu vedeném podle § 159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona pravomocně určeno, že v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka není po právu, by proto nemohla být tímto věřitelem vymáhána po skončení insolvenčního řízení, v němž byl úpadek dlužníka řešen konkursem, je mylná.

Pohledávka věřitele vůči (insolvenčnímu) dlužníku, na kterou se vztahuje rozhodnutí insolvenčního soudu o přiznání osvobození od placení zbytku pohledávek, vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat; ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim, jako promlčená pohledávka [pohledávka, u které byla účinně (důvodně) vznesena námitka promlčení].

II. Uvedené závěry se prosadí i v poměrech projednávané věci, kdy byl úpadek dlužníka řešen oddlužením, insolvenční soud pravomocně (rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 a § 114b odst. 5 o. s. ř.) určil, že pohledávka věřitele (oprávněného) není po právu, a následně vzal na vědomí splnění oddlužení a osvobodil dlužníka od placení pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona).

I v těchto poměrech totiž platí, že pravomocný rozsudek, jímž insolvenční soud určil, že vykonatelná pohledávka přihlášeného věřitele (oprávněného) není po právu, má účinky jen v rámci insolvenčního řízení dlužníka (povinného), konkrétně v tom směru, že nebyla (ani zčásti) uspokojována v insolvenčním řízení. Rozhodnutí insolvenčního soudu tak nemělo žádný vliv ani na existenci pohledávky (tato nezanikla), ani na její vykonatelnost (na existenci exekučního titulu). Jinak řečeno, skutečnost, že insolvenční soud (pravomocně) určil, že vykonatelná pohledávka oprávněného není po právu, není důvodem, pro který by bylo nutné zastavit exekuční řízení, v němž oprávněný vymáhal tuto pohledávku za povinným.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3626/2023, ze dne 27. 11. 2024

24.01.2025 00:02

ÚS: Zvýhodnění pohledávek státu v insolvenčním řízení

Z práva na rovnost v obsahu a ochraně vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod ani z práva na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nelze dovodit absolutní zákaz privilegovaného postavení státu v insolvenčním řízení. Zvýhodnění státu v insolvenčním řízení oproti jiným, „soukromým“ věřitelům však musí být stanoveno výslovně zákonem a musí být „obhajitelné“, tedy musí obstát v testu proporcionality. Zákonodárce musí mít ponechán určitý prostor za účelem ochrany jiných ústavně chráněných zájmů či legitimního veřejného zájmu modifikovat postavení jednotlivých věřitelů v insolvenčním řízení, včetně postavení státu (fisku). Přitom však musí respektovat, že jde o výjimku, kterou je třeba náležitě odůvodnit a jejíž uplatnění musí být systémově udržitelné.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 37/23, ze dne 20. 11. 2024

20.01.2025 00:01

Podmínky pro rozhodnutí o splnění oddlužení dle § 412a odst. 4 IZ

Jazykové znění § 412a odst. 4 insolvenčního zákona je prosto jakékoli nejasnosti a nesrozumitelnosti a neumožňuje více interpretací. Podmínky, za nichž je možné rozhodnout po 3 letech trvání splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty o splnění oddlužení, jsou formulovány jednoznačně a nevzbuzují interpretační pochybnosti. V prvé řadě tak jde o podmínku, že dlužníku vznikl nárok na starobní důchod před rozhodnutím o schválení oddlužení. Této podmínce dlužník v projednávané věci nedostál, přičemž je nerozhodné, zda se tak stalo z důvodů, které dlužník (ne)mohl ovlivnit, a že mu vznikl nárok na starobní důchod v době, kdy ještě fakticky neproběhla první stanovená splátka z jeho příjmů.

Jinak řečeno, ustanovení § 412a odst. 4 insolvenční zákona, ve znění účinném do 30. září 2024, požaduje, aby dlužníku vznikl nárok na starobní důchod před schválením oddlužení. Takové jazykové vyjádření vylučuje úvahy o tom, zda dlužník splňuje podmínky uvedeného ustanovení rovněž v případě, kdy mu nárok na starobní důchod vznikl po schválení oddlužení; okolnosti, kdy přesně a proč (z jakých důvodů) nárok vznikl (až) po schválení oddlužení, jsou proto již nepodstatné.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 52/2024, ze dne 29. 11. 2024

09.01.2025 00:01

Plnění daňové povinnosti jako zvýhodňující právní jednání

Neúčinným právním jednáním dlužníka dle § 241 insolvenčního zákona může být také plnění dlužníka na již splatný dluh; není přitom významné, zda jde o povinnost smluvní či „zákonnou“, stejně tak není rozhodné, zda povinnost k plnění byla dlužníku uložena pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu. Z uvedeného je zřejmé, že (obecně vzato) i plnění zákonem stanovené daňové povinnosti může být (za podmínek určených ustanovením § 235 odst. 1 a § 241 odst. 1 insolvenčního zákona) posouzeno (coby zvýhodňující právní jednání) jako neúčinné.

Podle odvolacího soudu nemohlo jít v poměrech dané věci o zvýhodňující právní jednání proto, že dlužník při uspokojování pohledávky žalovaného postupoval jako plátce daně z přidané hodnoty, který část plnění (obdrženého od svých odběratelů) odpovídající této dani pouze přeposlal daňovému správci. Jinak řečeno, takové plnění se podle odvolacího soudu nikdy nemohlo stát majetkem dlužníka (součástí majetkové podstaty dlužníka).

Uvedená argumentace však nemůže obstát. Částka odpovídající dani z přidané hodnoty obsažená v ceně, kterou dlužníku za dodané zboží zaplatili jeho odběratelé, se stává majetkem dlužníka, nikoli státu. Státu v souvislosti s uskutečněným zdanitelným plněním může vzniknout „pouze“ daňová pohledávka za dlužníkem. Do okamžiku, než dlužník svou daňovou povinnost splní (na základě podaného daňového přiznání za příslušné zdaňovací období daň zaplatí), zůstává částka odpovídající dani z přidané hodnoty, získaná jako součást plnění poskytnutého odběratelem dlužníka za dodané zboží, majetkem dlužníka. Žádný důvod, pro který by tato částka měla být po celou dobu, co s ní dlužník disponuje, v majetku státu, Nejvyšší soud nenachází.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 105/2022, ze dne 30. 9. 2024

16.12.2024 00:01

K určení výše podílů insolvenčních správců na celkové odměně

I. Insolvenční soud určuje (celkovou) odměnu insolvenčních správců podle § 38 insolvenčního zákona; podíly jednotlivých insolvenčních správců na (celkové) odměně stanoví podle § 6 vyhlášky č. 313/2007 Sb.

Za stavu, kdy insolvenční soud (usnesením, jímž schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce) určil (celkovou) odměnu insolvenčních správců (aniž shledal důvody pro její přiměřené snížení či zvýšení) částkou 10.960.987,08 Kč, přičemž v tomto rozsahu nabylo jeho usnesení právní moci (nebylo napadeno odvoláním), mohl (následně) „rozdělit“ mezi oba insolvenční správce (stanovit jejich podíly) jen v rozsahu této částky. Přitakal-li odvolací soud závěru insolvenčního soudu, podle něhož je nutné při stanovení těchto podílů vycházet z částky (celkové) odměny „zvýšené“ o 5.664.661,- Kč [a nikoli z částky odpovídající pravomocně určené (celkové) odměně], nerespektuje jeho právní posouzení dosavadní judikatorní závěry.

Jinak řečeno, za tohoto stavu již nemohl insolvenční soud při určení výše podílů insolvenčních správců na (celkové) odměně zohlednit skutečnost, že insolvenční správce nepožadoval část odměny za (jím provedené) zpeněžení zajištěného majetku.

II. Jako neúplné (a tudíž i nesprávné) hodnotí Nejvyšší soud napadené usnesení i co do samotného určení podílů insolvenčních správců na (celkové) odměně. Jakkoli odvolací soud správně vyšel z délky výkonu činnosti insolvenčních správců, jeho závěry ohledně rozsahu a náročnosti činnosti Nejvyšší soud nesdílí.

Odvolací soud se totiž omezil na přitakání (obecným) závěrům insolvenčního soudu, že: a) „první měsíce po rozhodnutí o úpadku jsou z pohledu insolvenčního správce nejpracnější a provedení prvotních úkonů (zjištění a zajištění majetku) je předpokladem pro následné úspěšné pokračovaní v konkursu, zejména pro zpeněžovaní“, b) „ustálená (či minimálně ustalující se) rozhodovací praxe soudů, podle níž v případě změny správce schůzí věřitelů nelze výrazně zohledňovat kritérium délky činnosti jednotlivých správců“, a c) „s přihlédnutím k rozsahu a náročnosti činnosti odvolaného správce má jeho podíl na odměně obvykle spadat do intervalu mezi jednou pětinou až jednou třetinou“. Nad uvedený rámec (jen) doplnil, že insolvenční správce H přezkoumal pohledávky věřitelů č. P1 až P7 (v rámci sedmi přihlášek šlo celkem o 236 dílčích přihlášených pohledávek).

Takové vymezení rozsahu a náročnosti činnosti nijak nekonkretizuje (vyjma počtu přezkoumaných pohledávek) reálnou činnost insolvenčního správce H a není z něho (mimo jiné) seznatelné, zda (a jaké) úsilí musel vynaložit insolvenční správce H při zjištění majetku dlužníka nad rámec zjištění z veřejných rejstříků, popřípadě zda u přezkoumávaných pohledávek šlo např. o pohledávky z titulu opakujících se plnění, o pohledávky (ne)sporné či pochybné.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 78/2023, ze dne 31. 10. 2024

02.12.2024 00:01

Odměna insolvenčního správce z uspokojení pracovněprávních nároků

Částky získané provozem dlužníkova závodu, z nichž insolvenční správkyně platila pracovněprávní pohledávky zaměstnanců dlužníka vzniklé při provozování závodu během konkursu, nepředstavují základ pro výpočet odměny insolvenční správkyně ve smyslu § 1 odst. 4 vyhlášky č. 313/2007 Sb. Za příjem získaný provozováním závodu dlužníka lze považovat čistý zisk vytvořený provozem závodu dlužníka a příjem ze zpeněžení tohoto závodu. Pro účely odměny insolvenčního správce není možné pracovat se mzdovými náklady zaměstnanců dlužníka.

Je-li dlužníkův závod předmětem zajištění a vznikají-li při jeho provozu pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, insolvenční správce nemá nárok na odměnu dle § 1 odst. 3 vyhlášky č. 313/2007 Sb. z uspokojování těchto pohledávek.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 99/2023, ze dne 30. 10. 2024

28.11.2024 00:01

Návrh správce konkursní podstaty na vydání částečného rozvrhu dle ZKV

I. Z úpravy obsažené v § 30 odst. 3 ZKV je patrno, že návrhová iniciativa ohledně částečného rozvrhu není v rukou konkursního soudu (ten není oprávněn povolit částečný rozvrh, jemuž nepředcházel návrh správce konkursní podstaty odsouhlasený věřitelským výborem). Podá-li správce konkursní podstaty návrh na vydání částečného rozvrhu odsouhlasený věřitelským výborem, konkursní soud o takovém návrhu rozhodne (částečný rozvrh povolí) poté, co dospěje k závěru o splnění předpokladů uvedených v § 30 odst. 3 ZKV. Není však oprávněn sám určovat, jaká částka má být částečným rozvrhem rozdělena mezi věřitele. Konkursní soud tak nemá důvod zkoumat návrh správce konkursní podstaty na vydání částečného rozvrhu v tom ohledu, zda částka navržená k rozdělení mezi konkursní věřitele nemůže být vyšší.

II. Při částečném rozvrhu nejsou pro rozvrhové usnesení (usnesení o částečném rozvrhu) předepsány náležitosti, jež by se lišily (vyjma poslední větou ustanovení § 30 odst. 3 ZKV předepsané povinnosti uvést v konečném rozvrhu, v jakém rozsahu byly pohledávky věřitelů uspokojeny splněním částečného rozvrhu) od náležitostí rozvrhového usnesení o konečném rozvrhu. Tam, kde se v konkursu nenacházejí žádné pohledávky první třídy, se částečný rozvrh týká [ponechají-li se stranou pohledávky za podstatou a pracovní nároky (§ 32 odst. 1 ZKV)] pohledávek věřitelů druhé třídy. V tomto posledním případě se rozvrhové usnesení o částečném rozvrhu liší (má lišit) od rozvrhového usnesení o rozvrhu konečném jen rozsahem (výší) rozdělované částky (jelikož se jím rozvrhuje jen část výtěžku zpeněžení majetku konkursní podstaty úpadce). Vztahuje-li se rozvrhové usnesení o částečném rozvrhu na pohledávky věřitelů určité třídy (první nebo druhé), musí se vždy vypořádat se všemi pohledávkami věřitelů takové třídy, jejichž uspokojení přichází v úvahu při (konečném) rozvrhu. V rámci dané třídy nelze při částečném rozvrhu uspokojit jen některé věřitele dané třídy, aniž by z výrokové části rozvrhového usnesení o částečném rozvrhu bylo patrno, jak jsou (mají být) částečným rozvrhem vypořádány další pohledávky věřitelů téže třídy. Povahou rozvrhového usnesení o částečném rozvrhu je pak dáno, že nemůže nastat situace, kdy by podle něj některé z pohledávek (jichž se má částečný rozvrh týkat) částečným rozvrhem nebyly uspokojeny vůbec (takové rozhodnutí má povahu konečného rozvrhu). Splnění částečného rozvrhu vede v rozsahu poskytnutého plnění k zániku pohledávek těch věřitelů, kteří se podílejí na částečném rozvrhu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1412/2023, ze dne 31. 7. 2024