// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení

Konkursní řízení; insolvenční řízení

16.04.2026 00:01

Přerušení řízení podle § 140a IZ a nezaplacený soudní poplatek

K přerušení řízení podle § 140a insolvenčního zákona dochází (bez dalšího) již okamžikem zveřejnění rozhodnutí o úpadku v insolvenčním rejstříku (nikoli až právní mocí takového rozhodnutí), přičemž tento účinek není vázán ani na skutečnost, zda žalobce splnil poplatkovou povinnost, která mu vznikla podáním žaloby.

Výjimku z pravidla obsaženého v § 140a odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona, podle níž zákaz pokračování v řízení nebrání tomu, aby žalobce učinil dispozitivní úkon směřující k ukončení řízení a soud o takovém úkonu rozhodl, nelze aplikovat tehdy, bylo-li řízení zastaveno podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích; nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek totiž nelze (bez dalšího) hodnotit jako dispozitivní úkon žalobce směřující k ukončení řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3245/2025, ze dne 10. 3. 2026

13.04.2026 00:01

Řádné pokračování v exekuci při zastavení pro osvobození povinného

Oprávněný nepokračuje řádně v zahájeném exekučním řízení ve smyslu § 112 obč. zák., jestliže souhlasí se zastavením exekuce, popřípadě nepodá odvolání proti usnesení, kterým je exekuce zastavena podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a § 52 odst. 1 exekučního řádu z důvodu osvobození povinného od placení pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona), ačkoliv je z veřejně přístupného insolvenčního rejstříku zřejmé, že insolvenční řízení na majetek povinného se nevede a povinný tak není osvobozen od placení pohledávky oprávněného. Věřitel dbalý svých práv má totiž zabránit věcně nesprávnému zastavení exekučního řízení (nesouhlasem se zastavením exekuce, či podáním odvolání proti usnesení o zastavení exekuce), jestliže jeho zjevnou nesprávnost je schopen bez obtíží zjistit. Požadavek, aby věřitel čerpal pro svůj procesní postup informace z veřejně dostupného informačního systému (§ 419 insolvenčního zákona), není nepřiměřený.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 129/2023, ze dne 26. 2. 2026

08.04.2026 00:01

Zánik nájemního práva zatěžujícího dotčenou nemovitost dle § 336a o. s. ř.

Postup soudního exekutora, umožňující při rozhodování o určení výsledné ceny předmětu dražby současně (při splnění zákonných předpokladů) rozhodnout i o zániku nájemního práva zatěžujícího dotčenou nemovitost (§ 336a odst. 2 o. s. ř.), se neuplatní, zpeněžuje-li soudní exekutor v dražbě prováděné na návrh insolvenčního správce majetkovou podstatu (§ 286 odst. 1 písm. d/ insolvenčního zákona). Ukončení nájemních vztahů v tomto režimu upravuje speciálně § 256 insolvenčního zákona.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2199/2025, ze dne 2. 3. 2026

26.03.2026 00:02

Náhrada škody vzniklé zahájením insolvenčního řízení

I. Osoba, které zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu vznikla škoda nebo jiná újma, se podle § 147 insolvenčního zákona může domáhat náhrady takové škody nebo újmy po insolvenčním navrhovateli pouze za předpokladu, že insolvenční návrh byl jeho vinou pravomocně odmítnut nebo zamítnut, anebo že insolvenční řízení o insolvenčním návrhu bylo jeho vinou pravomocně zastaveno.

Řečené platí bez zřetele k tomu, že v poměrech dané věci úpadek dlužníka nastal až po zahájení insolvenčního řízení a přivodila ho svými opatřeními třetí osoba (banka, která dlužníku nesprávně zablokovala účty). Tyto okolnosti ostatně ani nejsou přičitatelné insolvenčnímu navrhovateli. Insolvenční návrh, na jehož základě byl zjištěn (trvající) úpadek dlužníka, též nemůže být (současně) považován za šikanózní.

II. Za nepřiléhavou má Nejvyšší soud výtku k aplikaci § 154 odst. 1 o. s. ř. Nejde totiž o to, vyžadovat (až) ke dni vyhlášení rozsudku vznik předpokladů pro vyhovění danému nároku, nýbrž o to, aby tyto předpoklady (v daném případě předpoklad pravomocného zastavení řízení o insolvenčním návrhu, nebo pravomocného odmítnutí insolvenčního návrhu, anebo pravomocného zamítnutí insolvenčního návrhu) byly splněny nejpozději v době, kdy soud rozhoduje o věci samé. Názor, že postačuje, že pravomocné usnesení o zamítnutí insolvenčního návrhu existovalo v době podání žaloby (neboť Nejvyšší soud je zrušil jako nezákonné až později), správný není.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 778/2024, ze dne 27. 2. 2026

26.03.2026 00:01

Účinky popření pohledávky věřitelem v reorganizaci a po jejím skončení

I. Úprava popěrného práva věřitelů, vtělená do insolvenčního zákona novelou č. 69/2011 Sb., vychází z koncepce, že zákon sice přiznává věřitelům právo popírat pohledávky jiných věřitelů, avšak účinky těchto popěrných úkonů a možnost domoci se vyloučení uspokojení pohledávek jiných věřitelů v rámci insolvenčního řízení podmiňuje splněním striktně nastavených podmínek. Tyto podmínky jsou doplněny zvláštní úpravou pro reorganizaci (§ 336 odst. 4 insolvenčního zákona), jejímž smyslem je zamezit účelovému popírání pohledávek a upřednostnit společný oprávněný zájem věřitelů před individuálním zájmem popírajícího věřitele.

Uvedené se prosadí i tehdy, jde-li o tzv. předjednanou (předbalenou) reorganizaci ve smyslu § 148 odst. 2 insolvenčního zákona; ustanovení § 336 odst. 4 insolvenčního zákona se zde uplatní stejně jako v reorganizaci obecné.

II. Popírající věřitel není osobou oprávněnou vést spor o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášených pohledávek pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, poté, kdy insolvenční řízení skončilo rozhodnutím, jímž insolvenční soud vzal na vědomí splnění reorganizačního plánu (§ 159 odst. 4 insolvenčního zákona). Takovou žalobu insolvenční soud odmítne jako podanou osobou, která k tomu nebyla oprávněna (§ 160 odst. 4 insolvenčního zákona).

Neodmítne-li insolvenční soud popření pohledávky přihlášeným věřitelem, považuje se takové popření pohledávky za žalobu, kterou věřitel uplatnil u insolvenčního soudu své popření vůči věřiteli, který pohledávku přihlásil (§ 200 odst. 5 insolvenčního zákona). Tím byl sice zahájen incidenční spor o určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášené pohledávky (§ 159 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), avšak právně významné účinky takto zahájeného řízení nastanou jen v souvislosti s (případnou) přeměnou reorganizace v konkurs (srov. R 91/2023). Popření pohledávky a zahájený incidenční spor tak ještě potenciálně mohou mít vliv na zjištění popřené pohledávky v závislosti na dalším průběhu insolvenčního řízení a změně způsobu řešení úpadku dlužníka; tím, že reorganizace skončila splněním reorganizačního plánu, které vzal insolvenční soud na vědomí, však popření pohledávky přestává mít vliv na zjištění popřené pohledávky trvale a nevratně. Následkem toho, že popření pohledávky přestává mít vliv na zjištění pohledávky, je přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ztráta oprávnění vést incidenční spor.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 135/2023, ze dne 26. 2. 2026

19.03.2026 00:02

Opakovaná vylučovací žaloba a překážka věci rozsouzené

Podá-li žalobce (vylučovatel) vylučovací žalobu poté, co insolvenční soud pravomocně zamítl jeho dřívější vylučovací žalobu týkající se téhož majetku [přičemž nešlo o zamítnutí žaloby pro předčasnost („pro tentokrát“)], je insolvenční soud povinen nejprve zkoumat, zda jsou dány podmínky řízení (§ 7 insolvenčního zákona, § 103 o. s. ř.), tedy především to, zda projednání nové vylučovací žaloby nebrání překážka věci rozsouzené (res iudicata), tedy neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, který má za následek zastavení řízení o vylučovací žalobě (§ 7, § 164, § 160 odst. 5 insolvenčního zákona, § 104 odst. 1, § 159a o. s. ř.). Zkoumání těch podmínek řízení, jejichž nedostatek vede k zastavení řízení o vylučovací žalobě (§ 160 odst. 5 insolvenčního zákona), má zásadně přednost před zkoumáním, zda je důvod odmítnout vylučovací žalobu jako opožděnou (§ 160 odst. 4 insolvenčního zákona).

Jestliže projednání vylučovací žaloby podané stejným vylučovatelem ohledně téhož majetku poté, co insolvenční soud zamítl jeho předchozí vylučovací žalobu, nebrání překážka věci rozsouzené, je výjimkou, na kterou se nevztahují účinky uvedené v § 225 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona, pouze situace, kdy po zamítnutí vylučovací žaloby ve vztahu k téže osobě nastalo nebo vzniklo nové právo, které nově vylučuje soupis, nebo jestliže po takovém rozhodnutí insolvenčního soudu nastal nově jiný důvod, pro který označený majetek neměl být zahrnut do soupisu. Skutečnosti, které nastaly nebo vznikly dříve (a obecně vzato mohly být uplatněny v řízení o předchozí vylučovací žalobě), důvodem pro uplatnění takové výjimky nejsou. Skutečnosti, které za podmínek § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. mohly být důvodem pro podání žaloby na obnovu původního excindačního řízení, nejsou důvodem pro uplatnění výjimky z pravidla formulovaného v § 225 odst. 3 větě druhé insolvenčního zákona ani tehdy, brání-li podání žaloby na obnovu řízení uplynutí objektivní lhůty k jejímu podání (§ 233 o. s. ř.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 13/2025, ze dne 27. 2. 2026

17.03.2026 00:02

Škoda způsobená opožděným přihlášením pohledávky advokátem

Počátek promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené advokátem opožděným přihlášením pohledávky věřitele (jeho klienta) do insolvenčního řízení vedeného na dlužníka jeho klienta, je-li úpadek dlužníka řešen formou oddlužení, se váže na právní moc rozhodnutí insolvenčního soudu o osvobození dlužníka od placení pohledávek podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2918/2024, ze dne 27. 1. 2026

10.03.2026 00:01

Přiměřené protiplnění ve smyslu § 241 IZ v případě smlouvy o zápůjčce

Pro posouzení, zda dlužník obdržel přiměřené protiplnění ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, je určující povaha celého smluvního vztahu, v jehož rámci bylo napadené soluční právní jednání uskutečněno. Aplikaci této výjimky nebrání sama o sobě skutečnost, že přiměřené protiplnění přijal dlužník dříve, než sám věřiteli poskytl plnění.

Smlouva o zápůjčce je obecně vzato smlouvou vzájemně ekvivalentní, v jejímž rámci zapůjčitel nejprve („napřed“) přenechá vydlužiteli určitý obnos, který se vydlužitel zavazuje později vrátit (splatit dluh ze zápůjčky), a to případně i s dohodnutými úroky (§ 2390 a § 2392 odst. 1 o. z.). Přenecháním peněz přitom smlouva o zápůjčce (coby reálný kontrakt) teprve vzniká. Jestliže tedy v souladu se smlouvou o zápůjčce vydlužitel uhradí zapůjčiteli sjednané úroky („cenu peněz“) ze zápůjčky, pak jde o plnění, za které i ve smyslu § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona obdržel („napřed“) přiměřené protiplnění (zápůjčku ve formě peněžité částky).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 15/2024, ze dne 28. 1. 2026

05.03.2026 00:02

Smlouva o vzájemném plnění ve smyslu § 253 insolvenčního zákona

I. Právní úprava obsažená v § 253 insolvenčního zákona se týká i těch vzájemných plnění, kdy jedna ze smluvních stran má plnit „napřed“ (dříve než druhá smluvní strana) [srov. § 1912 o. z.]. Vztahuje se i na smlouvy, u nichž se vzájemná plnění poskytují jako plnění, která se opakují (opětující se plnění) a pro jejichž ukončení neobsahuje insolvenční zákon zvláštní úpravu.

II. Tzv. rámcová smlouva není smlouvou o vzájemném plnění ve smyslu § 253 insolvenčního zákona.

III. Nevyjádří-li se insolvenční správce v zákonem určené třicetidenní lhůtě počítané od prohlášení konkursu že „smlouvu (o vzájemném plnění) splní“, zakládá tím pouze nevyvratitelnou domněnku, „že odmítl plnění“ (odmítl plnit); srov. § 253 odst. 2 insolvenčního zákona. To, že insolvenční správce odmítá splnit místo dlužníka smlouvu o vzájemném plnění, kterou dosud zcela nesplnil ani dlužník ani druhý účastník smlouvy, samo o sobě nemá za následek zánik smlouvy; smlouva nadále trvá, avšak poté, co nastane nevyvratitelná domněnka odmítnutí plnění, již druhá smluvní strana nemůže přimět insolvenčního správce, aby ji splnil místo dlužníka (nemůže si vynutit splnění smlouvy).

IV. Projevit vůli (vyjádřit se), že splní smlouvu o vzájemném plnění (§ 253 odst. 2 insolvenčního zákona), může insolvenční správce i konkludentním činem, např. tím, že splní smlouvu místo dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3962/2023, ze dne 28. 1. 2026

09.02.2026 00:02

Zákaz změny k horšímu při odvolání dlužníka proti zrušení oddlužení

Je-li dlužník jediným odvolatelem proti usnesení o zrušení schváleného oddlužení, pak zákaz změny k horšímu vyplývá z povahy odvoláním napadeného rozhodnutí a z odvolání samého. Není-li odvoláním napadené rozhodnutí o zrušení oddlužení rozhodnutím, jímž se oddlužení ruší pro nepoctivý záměr dlužníka, a je-li dlužník jediným odvolatelem, otázkou, zda zjištěné skutečnosti neodůvodňovaly zrušení pro nepoctivý záměr dlužníka, se odvolací soud již nemůže zabývat.

Jinak řečeno, rozhodne-li insolvenční soud o zrušení oddlužení dlužníka z důvodu uvedeného v § 418 odst. 1 insolvenčního zákona a podá-li proti tomuto usnesení odvolání pouze dlužník, nemůže odvolací soud napadené usnesení insolvenčního soudu změnit tak, že zruší oddlužení dlužníka pro jeho nepoctivý záměr.

Rozhodl-li však insolvenční soud o zrušení schváleného oddlužení pro nepoctivý záměr dlužníka, aniž tento důvod vyjádřil procesně předepsaným způsobem ve výroku rozhodnutí, mohl odvolací soud, který se ztotožnil se závěrem o nepoctivém záměru dlužníka, takové pochybení napravit (a výrok rozhodnutí insolvenčního soudu v tomto směru doplnit), i když ve věci rozhodoval na základě odvolání dlužníka.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 67/2025, ze dne 29. 1. 2026

09.02.2026 00:01

Vydání výtěžku zpeněžení při zrušení konkursu po smrti úpadce

Bylo-li řízení o pozůstalosti po zemřelém úpadci (zůstaviteli) pravomocně skončeno, vydá konkursní soud v rámci usnesení o zrušení konkursu podle § 44 odst. 2 ZKV dosavadní výtěžek zpeněžení konkursní podstaty osobám, jimž bylo potvrzeno nabytí dědictví; konkursní věřitelé musí své nároky znovu uplatnit vůči těmto osobám, na které přešly dluhy zůstavitele.

Závěr ustálené judikatury, že po pravomocném schválení konečné zprávy nemůže být znovu otevřena otázka, zda určité částky spadají do příjmů konkursní podstaty, platí i pro případ schvalování zprávy o dosavadních výsledcích konkursu po úmrtí úpadce, jak plyne z přiměřeného užití § 29 odst. 2 a 3 ZKV. Ani v případě zrušení konkursu podle § 44 odst. 2 ZKV tak nelze zpochybňovat závěry pravomocně schválené zprávy o dosavadních výsledcích konkursu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2217/2024, ze dne 29. 1. 2026

05.02.2026 00:02

Stavení promlčecí lhůty u pohledávek uplatňovaných podle § 203 IZ

Podáním přihlášky pohledávky se promlčecí lhůta staví podle § 173 odst. 4 insolvenčního zákona jen v případě, že se příslušná pohledávka skutečně měla uplatnit přihláškou pohledávky. Jde-li o pohledávku za majetkovou podstatou nebo pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, která se uplatňuje podle § 203 odst. 1 insolvenčního zákona, promlčecí lhůta se staví až podáním žaloby podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda věřitel již dříve podal přihlášku takové pohledávky nebo zahájil incidenční spor o pořadí pohledávky ve smyslu § 203a insolvenčního zákona.

Věřitel dbalý svých práv nemůže čekat na výsledek incidenčního sporu vedeného podle § 203a insolvenčního zákona, ale musí zároveň podat žalobu podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona, chce-li zastavit běh promlčecí lhůty; v intencích ustálené judikatury pak obecný soud řízení přeruší do pravomocného skončení incidenčního sporu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1637/2025, ze dne 22. 12. 2025

05.02.2026 00:01

Zastavení řízení o žalobě podle § 203 insolvenčního zákona

Byl-li věřitel vyzván podle § 203a insolvenčního zákona k podání žaloby na určení pořadí pohledávky uplatněné jako pohledávka za majetkovou podstatou nebo pohledávka postavená jí na roveň, přičemž žalobu ve lhůtě 30 dnů nepodal, považuje se jeho podání, jímž pohledávku uplatnil, za přihlášku pohledávky a uspokojení pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky jí postavené na roveň je v insolvenčním řízení vyloučeno; procesním důsledkem je zastavení řízení o žalobě na plnění (podané dle § 203 insolvenčního zákona) v intencích § 109 odst. 1 písm. a), § 140c a § 141a insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2480/2024, ze dne 18. 12. 2025

04.02.2026 00:02

Kumulace nároků a věcná příslušnost soudu

I. Jestliže žalobce kumuluje v žalobě vůči stejnému žalovanému několik různých nároků, z nichž některé nespadají do věcné příslušnosti soudu prvního stupně, u kterého se vede řízení, neospravedlňuje prolomení (porušení) práva na zákonného soudce pouhá skutková nebo právní „blízkost“ (souvislost) těchto nároků. Soud není oprávněn věc projednat a rozhodnout o ní ohledně nároku, k jehož projednání a rozhodnutí v prvním stupni není věcně příslušný, jen proto, že jde o nárok uplatněný vůči žalovanému společně se skutkově a právně souvisejícím nárokem, k jehož projednání a rozhodnutí v prvním stupni je soud věcně příslušný.

Soudem věcně příslušným k žalobě o zaplacení (vrácení) bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu je v prvním stupni soud okresní. Oporou pro opačný závěr není ani úprava obsažená v § 233 odst. 1 a § 234 insolvenčního zákona, žádné z těchto ustanovení nepřiznává insolvenčnímu správci možnost domáhat se zaplacení (vrácení, vydání) bezdůvodného obohacení u insolvenčního soudu.

Požadavek na zaplacení (vrácení) bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu není (nestává se) incidenčním sporem ve smyslu § 159 odst. 1 písm. g) insolvenčního zákona jen proto, že žalobce se spolu s ním domáhá v režimu označeného ustanovení určení neplatnosti právních úkonů, z nichž vzešlo bezdůvodné obohacení žalovaného (obohaceného).

II. Tam, kde pravidla o věcné příslušnosti soudů při jiném právním posouzení téhož skutku zakládají věcnou příslušnost jiného soudu prvního stupně (než toho, u kterého řízení dosud probíhalo), je odvolací soud oprávněn přijmout rozhodnutí podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (zrušit rozhodnutí a věc postoupit věcně příslušnému soudu).

III. Byla-li odpůrčí žaloba zamítnuta proto, že neplatnému právnímu úkonu nelze odporovat, pak požadavek na zaplacení částky odpovídající plnění z neplatného právního úkonu nelze přiznat jako odpůrčí nárok; zjištěný skutkový stav však otevírá posouzení, zda lze vyhovět z titulu bezdůvodného obohacení, které se projedná a rozhodne podle obecných pravidel věcné příslušnosti (okresní soud).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 149/2025, ze dne 22. 12. 2025

28.01.2026 00:02

Zastavení incidenčního řízení pro totožnost účastníků

I. Insolvenční dlužník se nemůže účastnit insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek jako svůj vlastní věřitel v postavení zástavního věřitele, ani tehdy, je-li ve smyslu § 1335 odst. 1 o. z. zástavou pohledávka zástavního dlužníka za insolvenčním dlužníkem (coby zástavním věřitelem).

II. Řízení o incidenční žalobě, kterou se insolvenční správkyně dlužníka (coby zástavního věřitele) domáhá vůči popírající oddělené insolvenční správkyni téhož dlužníka (coby poddlužníka ze zastavené pohledávky) určení pravosti a výše zajištěné pohledávky, insolvenční soud zastaví podle § 160 odst. 5 insolvenčního zákona pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 116/2025, ze dne 16. 12. 2025

28.01.2026 00:01

Zpeněžování majetku po uplynutí pěti let splátkového kalendáře

Platí-li, že insolvenční řízení má být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn [§ 5 písm. a) insolvenčního zákona], pak v rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře nemohou být věřitelé, jejichž pohledávka byla řádně zjištěna co do pravosti a výše, vyloučeni z možnosti být uspokojeni z výtěžku zpeněžení takového majetku jen proto, že se po dobu plnění pětiletého splátkového kalendáře nepodařilo zpeněžit majetek určený § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Přitom není rozhodné, zda důvodem, pro který nebyl (nemohl být) zmíněný majetek zpeněžen, byly neúspěšné „pokusy“ o jeho zpeněžení [např. pro pochybení insolvenční správkyně (nebo soudního exekutora)] nebo pouhá skutečnost, že povinnost určená § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona vznikla dlužnici až v době, kdy se chýlila k závěru pětiletá doba trvání splátkového kalendáře. Podstatné je, že povinnost vydat majetek insolvenční správkyni vznikla dlužnici před vydáním usnesení, jímž insolvenční soud vzal na vědomí splnění oddlužení (před skončením insolvenčního řízení).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2814/2024, ze dne 27. 11. 2025

06.01.2026 00:02

Postup po zrušení usnesení o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli

Skutečnost, že odvolací soud zrušil usnesení insolvenčního soudu o návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli jako nepřezkoumatelné (§ 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), sama o sobě nezakládá oprávněným osobám právo podat (nové) námitky proti návrhu insolvenčního správce v nové (další) lhůtě podle § 298 odst. 3 insolvenčního zákona ani právo na nové (další) projednání dříve projednaných námitek při novém (dalším) soudním jednání.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 13/2024, ze dne 27. 11. 2025

06.01.2026 00:01

Uplatnění nákladů na správu a zpeněžení části závodu

Je-li předmětem zajištění závod, ale majetek náležející k závodu (např. nemovité věci) je v insolvenčním řízení zčásti zpeněžen samostatnými smlouvami, je třeba při určení výše nákladů spojených se správou a zpeněžením předmětu zajištění (odečitatelných od výtěžku zpeněžení) postupovat tak, že z celkových nákladů na správu závodu coby předmětu zajištění se vypočte část nákladů připadající na zpeněžení některé z dílčích složek závodu (např. nemovitých věcí) podle poměru, v jakém se samostatně zpeněžované dílčí složky závodu nacházejí k celkové hodnotě závodu ke dni zpeněžení. Je tedy třeba nejprve posuzovat hodnoty navázané na správu závodu jako celku a z nich pak vyvozovat částky týkající se zpeněžovaných nemovitých věcí. Tyto závěry se obdobně uplatní i tam, kde je předmětem zajištění část (obchodního) závodu.

Popsaná metoda se obdobně uplatní i v těch případech, kdy se v insolvenčním řízení zpeněžuje dlužníkův (obchodní) závod (nebo jeho samostatná část), který sice není předmětem zajištění (netvoří zajištění), jehož obsah ale tvoří i nemovité věci, které jsou předmětem zajištění (jde o zajištění). Z celkových nákladů na správu a zpeněžení (obchodního) závodu (nebo jeho samostatné části) se tedy vypočte část nákladů připadající na zpeněžení dílčích složek závodu představovaných nemovitými věcmi, které tvoří předmět zajištění, podle poměru, v jakém se nacházejí k celkové hodnotě závodu ke dni zpeněžení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 13/2024, ze dne 27. 11. 2025

23.12.2025 00:02

Řádná identifikace majetku v SJM v soupisu podle § 274 IZ

I po změně § 274 insolvenčního zákona (provedené s účinností od 1. června 2019 zákonem č. 31/2019 Sb.) platí, že § 274 insolvenčního zákona je zvláštním ustanovením o způsobu vypořádání společného jmění manželů. Novelou doplněné znění § 274 insolvenčního zákona má zjevně za účel usnadnit nakládání s majetkem náležejícím do předluženého společného jmění manželů. Doplnění posuzovaného ustanovení v odstavci 1 (o větu: „Výtěžek zpeněžení majetku náležejícího do společného jmění manželů se vypořádá přiměřeně podle pravidel pro vypořádání společného jmění manželů.“) však nemá vliv na jeho dosavadní (v judikatuře ustálený) výklad spočívající především v nutnosti řádné identifikace soupisu (srov. nedotčenou větu první § 274 odst. 1 insolvenčního zákona).

Jinak řečeno, i v poměrech insolvenčního zákona účinného od 1. června 2019 platí, že majetek sepisovaný do majetkové podstaty dlužníka jako majetek ve společném jmění dlužníka a jeho (bývalého nebo současného) manžela (§ 205 odst. 3 insolvenčního zákona) musí být v soupisu (u každé položky, které se to týká) vždy identifikován jako majetek ve společném jmění manželů (nestačí údaj „vlastnictví dlužníka“), a to právě proto, že v těch případech, v nichž nepůjde o soupis podle § 274 insolvenčního zákona, musí být ze soupisu také patrno, právy jaké (další) osoby je insolvenční správce při nakládání s takovým majetkem omezen před vypořádáním společného jmění manželů.

Půjde-li o soupis podle § 274 insolvenčního zákona, pak tento důvod soupisu musí být u příslušné položky soupisu také uveden; jinak bude mít soupis účinky prostého soupisu majetku ve společném jmění manželů, tedy účinky soupisu, který při následném marném doběhnutí lhůty uvedené v § 741 o. z. nebrání vzniku nevyvratitelné domněnky vypořádání tímto ustanovením předjímané.

Změny promítnuté od 1. června 2019 v § 274 insolvenčního zákona lze zjednodušeně shrnout tak, že je-li „celé“ nevypořádané společné jmění manželů sepsáno do majetkové podstaty dlužníka podle § 274 odst. 1 věty první insolvenčního zákona (jelikož „běžné“ vypořádání společného jmění manželů podle pravidel nastavených v § 742 o. z. nelze „prakticky“ provést proto, že závazky dlužníka, které z něj mohou být uspokojeny, jsou vyšší než majetek, který náleží do společného jmění manželů), pak se (oproti právnímu stavu před 1. červnem 2019) nově předpokládá vypořádání pouze tím způsobem, že se po zpeněžení veškerého takto zahrnutého majetku ve společném jmění manželů v majetkové podstatě dlužníka vypořádá „přiměřeně“ podle pravidel nastavených v § 742 o. z. pouze onen „výtěžek zpeněžení“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 118/2024, ze dne 12. 11. 2025

03.12.2025 00:01

Neschválení oddlužení pro nepoctivý záměr dlužníka

Okolností (skutečností) odůvodňující „předpoklad“, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení „nepoctivý záměr“, není (nemůže být) to, že přihlášená pohledávka nezajištěného věřitele nebude uspokojena v dostatečném rozsahu, ani když dlužník po dobu 5 let od schválení oddlužení neporuší povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů. To platí bez zřetele k tomu, že současně jde o pohledávku, která není v § 416 odst. 1 insolvenčního zákona vyloučena z účinků přiznaného osvobození od placení zbytku pohledávek. Samotnou klasifikaci pohledávky v insolvenčním řízení ani skutečnost, že tato pohledávka není insolvenčním zákonem vyloučena z účinků osvobození od placení zbytku pohledávek, nelze přičítat k tíži dlužníka jako projev jeho nepoctivého záměru.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 109/2024, ze dne 31. 10. 2025