// Profipravo.cz / Převod nemovitostí, katastr 14.02.2023
Určení hranice koryta vodního toku
Pro určení hranice koryta vodního toku je rozhodný skutečný stav, nikoli stav evidovaný v katastru nemovitostí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1171/2022, ze dne 15. 11. 2022
Dotčené předpisy:
§ 43 zák. č. 254/2001 Sb. ve znění od 25. 7. 2001
§ 44 zák. č. 254/2001 Sb. ve znění od 1. 2. 2021
Kategorie: převod nemovitostí, katastr; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 7. 2021, č. j. 9 C 310/2018-184, zamítl žalobu o zaplacení částky 90 896 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2021, č. j. 15 Co 251/2021-215, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II změnil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal nárok žalobce za promlčený, protože vodní dílo žalovaného se nachází na pozemku, který je korytem vodního toku. Na věc tak dopadá ustanovení § 50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), podle kterého právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklo ke dni účinnosti vodního zákona, tj. ke dni 1. 1. 2002; právo se promlčelo v tříleté promlčecí době, tj. ke dni 1. 1. 2005. Ustanovení § 59a vodního zákona, podle něhož právo na náhradu za omezení vlastnického práva vzniklo ke dni 1. 1. 2014, své účinky vztahuje na vodní díla, která se v korytě vodního toku přímo nenacházejí.
Odvolací soud uzavřel, že celé vodní dílo žalovaného (odpadní kanál od malé vodní elektrárny), postavené před 1. 1. 2002, se nachází na pozemku státu s právem hospodaření žalobce a po pozemku protéká vodní tok (řeka XY). V katastru nemovitostí je pozemek evidován jako vodní plocha, způsob využití koryto vodního toku. Podle § 44 odst. 1 vodního zákona je předmětný pozemek korytem vodního toku, protože je evidován v katastru nemovitostí jako vodní plocha a protéká po něm vodní tok. Pochybnosti o hranici koryta vodního toku ve smyslu § 44 odst. 3 vodního zákona za této situace nemohou nastat. Soud prvního stupně proto neměl důvod řízení přerušit a požádat vodoprávní úřad o rozhodnutí. Pro posouzení dané věci nemá význam případná pochybnost o tom, zda povrchová voda zároveň protéká vodním dílem, což jen na okraj zmínil vodoprávní úřad v souvislosti se svým rozhodnutím, zda se jedná o vodní dílo.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále i jen „dovolatel“) dovolání. Přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“); tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení právních otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Pro posouzení promlčení nároku žalobce bylo klíčové posouzení předběžné otázky, zda se vodní dílo ve vlastnictví žalovaného nachází v korytě vodního toku. Dovolatel proto pokládá otázku a), zda v případě, že voda protéká po pozemku, který je v katastru nemovitostí evidován jako vodní plocha, koryto vodního toku, je korytem vodního toku vždy celý tento pozemek bez ohledu na to, že ohledně jeho části může vzniknout pochybnost o hranici vodního toku ve smyslu § 44 odst. 3 vodního zákona, o které rozhodne příslušný vodoprávní úřad, a podle takového rozhodnutí by bylo možné dospět k závěru, že předmětná část pozemku není v korytě vodního toku. Dále otázku b), zda evidenční stav v katastru nemovitostí má z hlediska posouzení hranice koryta vodního toku přednost před skutečným stavem. A související právní otázku procesního práva c), zda v případě spornosti mezi stranami ohledně skutečné hranice koryta vodního toku (za předpokladu, že je sporná část zastavěna stavbou vodního díla nezapsanou v katastru nemovitostí) soud postupem, kterým nepřipustil důkazní návrh žalobce k prokázání žalobního tvrzení rozhodnutím příslušného správního orgánu ve vztahu ke zjištění zásadní prejudiciální otázky, když soud sám nedisponoval patřičnými odbornými znalostmi a dalšími důkazy pro posouzení dané otázky, neporušil ústavně zaručené právo účastníka řízení na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podle žalobce není možné závěr o hranici koryta vodního toku posuzovat pouze podle stavu evidovaného v katastru nemovitostí, a to zejména za situace, kdy o této hranici objektivně nastaly pochybnosti (pochybnosti měl minimálně žalobce a vodoprávní úřad). Sám vodoprávní úřad při rozhodování v pochybnostech o tom, zda je odpadní kanál vodním dílem, polemizoval, zda jsou v místě, na kterém se nachází vodní dílo, povrchové vody vodním tokem. Z centrální evidence vodních toků nelze zjistit, zda je na daném místě vodním tokem i náhon, odtokové koryto či jejich části. Pokud by po části pozemku, na níž se vodní dílo nachází, neprotékal vodní tok, pak je sporné (pochybné), zda je v katastru nemovitostí pozemek v příslušné části v druhu vodní plocha se způsobem užívání koryto vodního toku správně evidován, a tedy, zda je hranice koryta vodního toku XY na předmětném pozemku v katastru správně evidována. Pokud v řízení vyvstaly pochybnosti o tom, zda na dané části pozemku je povrchová voda vodním tokem, pak zároveň nastaly pochybnosti o hranici koryta vodního toku. To, že na části pozemku žalobce se mimo předmětného vodního díla nachází i vodní tok XY, samo o sobě neznamená, že by nemohly nastat pochybnosti o tom, že zapsaný stav o hranici koryta vodního toku neodpovídá skutečnému stavu.
Pokud by byl správný závěr odvolacího soudu, byl by v současné době evidovaný stav vodních ploch neměnný (neboť by nebylo možné prokázat opak). Zároveň by docházelo k paradoxní situaci, že u vodních děl, která byla řádně zapsána do katastru nemovitostí jako stavba, čímž by došlo ke změně druhu pozemku na stavební, by odvolací soud patrně řízení přerušil do rozhodnutí vodoprávního úřadu v pochybnostech podle § 44 odst. 3 vodního zákona. Stejně tak, pokud by byl v katastru nemovitostí zapsán jako součást stavby malé vodní elektrárny i odpadní kanál od malé vodní elektrárny s druhem pozemku zastavěná plocha a nádvoří, na němž je umístěna vodní elektrárna, by patrně vznikla pochybnost o hranici koryta vodního toku, protože předmětný pozemek by nebyl v katastru nemovitostí zapsán v druhu vodní plocha.
V důsledku nesprávného právního posouzení § 44 vodního zákona soudy nepřipustily důkazní návrh žalobce rozhodnutím příslušného správního orgánu, aniž by disponovaly patřičnými odbornými znalostmi a dalšími důkazy pro posouzení dané otázky, což je v rozporu se zásadou hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. Svým postupem zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a došlo tak k zásahu do ústavně zaručeného práva žalobce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 301/02.
Dovolatel navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí. Uvádí, že evidenční stav zanesený do katastru nemovitostí odpovídá faktickému průběhu koryta, jak byl zjištěn v době vymezení pozemku. Vymezením koryta vodního toku jako samostatného pozemku odpadá potřeba posuzovat hranice koryta vodního toku podle faktického stavu na místě. Ta zůstává pouze v případech, kdy pro koryto vodního toku není vymezen speciální pozemek; průběh hranice vodního toku se posuzuje podle břehové čáry. Tomu odpovídá i znění § 44 odst. 1 věty druhé vodního zákona a důvodové zprávy k němu. Pochybnosti o průběhu koryta vodního toku mohou nastat pouze v případě, kdy koryto není do katastru nemovitostí zaneseno jako samostatný pozemek, a je tak nezbytné jeho hranice dovozovat z faktického stavu na místě, což může být v některých případech obtížné. Pokud se skutečný průběh koryta změní, má dojít k „přeparcelování“, nikoliv k iniciaci řízení podle § 44 odst. 3 vodního zákona. Žalobce nesouhlasí se skutkovým závěrem soudů, že odpadní kanál se nachází v korytu vodního toku, a namítá, že měly být provedeny další důkazy. Otázky hodnocení důkazů jsou ovšem v dovolacím řízení nepřípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, týkající se určení hranice koryta vodního toku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
K otázce ad a):
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost dovolání otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018).
V projednávané věci nebylo žádné rozhodnutí vodoprávního úřadu týkající se hranice koryta vodního toku vydáno a odvolací soud neměl pochybnost o hranici koryta vodního toku. Položená otázka tedy přípustnost dovolání nezakládá.
K otázce ad b):
Položenou otázku dosud Nejvyšší soud neřešil, dovolání je proto přípustné a je i důvodné.
Podle § 43 vodního zákona vodní toky jsou povrchové vody tekoucí vlastním spádem v korytě trvale nebo po převažující část roku, a to včetně vod v nich uměle vzdutých. Jejich součástí jsou i vody ve slepých ramenech a v úsecích přechodně tekoucích přirozenými dutinami pod zemským povrchem nebo zakrytými úseky (odst. 1). V pochybnostech o tom, zda jde o vodní tok, rozhoduje vodoprávní úřad. Může též rozhodnout, že vodním tokem jsou i jiné povrchové vody než uvedené v odstavci 1 (odst. 2). Ustanovení zvláštního zákona týkající se hrazení bystřin nejsou dotčena (odst. 3).
Podle § 44 vodního zákona protéká-li vodní tok po pozemku, který je evidován v katastru nemovitostí jako vodní plocha, je korytem vodního toku tento pozemek. Protéká-li vodní tok po pozemku, který není evidován v katastru nemovitostí jako vodní plocha, je korytem vodního toku část pozemku zahrnující dno a břehy koryta až po břehovou čáru určenou hladinou vody, která zpravidla stačí protékat tímto korytem, aniž se vylévá do přilehlého území (odst. 1). Přirozeným korytem vodního toku je koryto nebo jeho část, které vzniklo přirozeným působením tekoucích povrchových vod a dalších přírodních faktorů nebo provedením opatření k nápravě zásahů způsobených lidskou činností nebo odstraněním vodního díla za účelem obnovy přirozeného koryta drobného vodního toku a které může měnit svůj směr, podélný sklon a příčný profil (odst. 2). V pochybnostech o hranici koryta vodního toku nebo o tom, zda se jedná o přirozené koryto vodního toku, rozhodne místně příslušný vodoprávní úřad (odst. 3).
Podle důvodové zprávy k § 44 vodního zákona ustanovení tohoto paragrafu definuje koryto vodního toku pro případ, kdy je koryto vodního toku zapsáno v katastru nemovitostí jako pozemek s vlastním parcelním číslem a využitím pozemku jako vodní plocha, a pro případ, kdy pozemky, na nichž leží koryta vodních toků, nejsou označeny vlastním parcelním číslem a jejich koryto je pak tvořeno dnem a břehy až po břehovou čáru určenou hladinou vody, která stačí zpravidla protékat tímto korytem, aniž se vylévá do přilehlého území.
Z uvedeného vyplývá, že vodní zákon v ustanovení § 44 odst. 1 označuje za koryto vodního toku vždy pozemek, resp. jeho část, a obsahuje dvě definice koryta vodního toku, které vychází z toho, jak je pozemek evidován v katastru nemovitostí. V případě, že vodní tok protéká po pozemku, který je v katastru nemovitostí evidován jako vodní plocha, považuje vodní zákon za koryto vodního toku celý tento pozemek. V takovém případě tvoří hranice pozemku hranice koryta vodního toku. V případě, že vodní tok protéká po pozemku, který v katastru nemovitostí jako vodní plocha evidován není, považuje vodní zákon za koryto vodního toku část pozemku zahrnující dno a břehy koryta až po břehovou čáru určenou hladinou vody, která zpravidla stačí protékat tímto korytem, aniž se vylévá do přilehlého území.
Pokud jde o prvně uvedenou definici koryta vodního toku, vychází z toho, že skutečný stav odpovídá stavu evidovanému v katastru nemovitostí. Katastr nemovitostí obsahuje soubor údajů o nemovitostech vymezených katastrálním zákonem a údaje v něm evidované by měly být co nejúplnější a odpovídat právnímu, ale i skutečnému stavu. Změny údajů, které vypovídají o fyzickém stavu nemovitosti, se v katastru nemovitostí provádí až po uskutečnění této změny v terénu [srovnej např. § 30 odst. 4 vyhlášky č. 357/2013 Sb., katastru nemovitostí (katastrální vyhláška)]. Z uvedeného vyplývá, že při zaevidování pozemku do katastru nemovitostí jako parcely s uvedením druhu pozemku vodní plocha, způsob využití koryto vodního toku, se muselo vycházet z fyzického stavu pozemku, a zakreslení vodního toku do katastrální mapy tak odpovídalo tomu, kde se skutečně koryto vodního toku nacházelo. To znamená, že koryto vodního toku se nacházelo na celém pozemku, který byl do katastru nemovitostí zaevidován s druhem pozemku vodní plocha, způsob využití koryto vodního toku. Jinými slovy vodní tok protékal po celém pozemku.
V katastru nemovitostí se o pozemku eviduje řada údajů, vedle parcelního čísla, výměry parcely, příslušnosti do katastrálního území apod. i druh pozemku a způsob využití pozemku podle bodů 1 a 2 přílohy ke katastrální vyhlášce [§ 10 odst. 1 písm. g) katastrální vyhlášky]. Jako druh pozemku vodní plocha se zapisuje do katastru nemovitostí pro účely katastru pozemek, na němž je koryto vodního toku, vodní nádrž, močál, mokřad nebo bažina, a u způsobu využití pozemku koryto vodního toku přirozené nebo upravené se zapisuje koryto vodního toku, které vzniklo působením tekoucí vody a dalších přírodních faktorů (bystřina, potok, řeka) nebo jehož přírodní charakter je změněn technickými zásahy (např. břehovým opevněním) nebo ohrázováním (body 1 a 2 přílohy katastrální vyhlášky). Obdobnou úpravu obsahovala i předcházející vyhláška č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů.
U tekoucích neregulovaných vodních toků však v průběhu času může docházet k jejich postupnému přemísťování v krajině, ať již vlivem technických zásahů nebo častěji v důsledku vlivu přírodních faktorů (např. vymíláním půdy na jedné straně vodního toku a ukládáním půdy na druhé straně toku, při povodni apod.). Dochází tak k tomu, že část vodního toku nebo někdy i celý vodní tok koryto původně zakreslené v katastrální mapě opustí. Případně vodní tok neopustí koryto původně zakreslené v katastrální mapě, ale v důsledku lidské činnosti nebo přírodních vlivů (např. usazování půdy, vysychání) dojde ke zmenšení skutečného koryta vodního toku. V uvedených případech již skutečné koryto vodního toku neodpovídá tomu, jak je evidováno v katastru nemovitostí. Vzniká tak pochybnost o hranicích koryta vodního toku a je namístě obrátit se podle § 44 odst. 3 vodního zákona na vodoprávní úřad, aby hranici koryta vodního toku v takovém případě stanovil.
Obdobná situace může nastat i tehdy, je-li pochybnost o tom, že povrchová voda tekoucí po pozemku, který je evidován v katastru nemovitostí druhem pozemku vodní plocha, způsob využití koryto vodního toku, není vodním tokem. Jestliže by nešlo o vodní tok, neodpovídalo by evidování druhu pozemku a způsobu jeho využití skutečnému stavu a nastala by pochybnost i o hranici evidovaného koryta vodního toku, kterou by bylo třeba odstranit rozhodnutím vodoprávního úřadu podle § 44 odst. 3 vodního zákona.
Z ustanovení § 44 odst. 3 vodního zákona nevyplývá, že by dopadalo jen na případy, kdy pozemek není evidován v katastru nemovitostí jako vodní plocha, lze jej tak použít na všechny případy, kdy vznikne pochybnost o hranicích koryta vodního toku. Tedy i na případy pozemku, který jako vodní plocha v katastru nemovitostí evidován je.
Z uvedeného vyplývá, že pro určení hranice koryta vodního toku je rozhodný skutečný stav, nikoli stav evidovaný v katastru nemovitostí.
V projednávané věci považoval odvolací soud podle § 44 odst. 1 věty první vodního zákona celý pozemek, na kterém se nachází celé vodní dílo žalovaného (odpadní kanál malé vodní elektrárny) za koryto vodního toku, protože po pozemku protéká vodní tok – řeka XY a pozemek je v katastru nemovitostí evidován druhem pozemku vodní plocha, způsob využití koryto vodního toku. Pochybnost žalobce (vycházející ze zmínky vodoprávního úřadu o tom, že odpadní kanál od malé vodní elektrárny žalovaného není evidován jako součást vodního toku) o tom, zda po části pozemku, na kterém se nachází vodní dílo žalovaného, protéká vodní tok (kterou odvolací soud formuloval jako pochybnost o tom, zda povrchová voda zároveň protéká vodním dílem), nepovažoval odvolací soud za významnou.
Skutečnost, zda povrchová voda protékající po části pozemku, na které se nachází vodní dílo žalovaného, je vodním tokem, je přitom pro posouzení věci významná. Není-li povrchová voda, která protéká po části pozemku, na níž se nachází vodní dílo žalovaného (odpadní kanál od malé vodní elektrárny), vodním tokem, nemůže být takový pozemek korytem vodního toku.
S žalovaným lze souhlasit v tom, že evidování druhu pozemku v katastru nemovitostí není definitivní a lze dosáhnout jeho změny. Vlastník dotčeného pozemku může nechat zapsat na základě svého ohlášení do katastru nemovitostí pozemek nebo jeho část, který byl do zaměření nového průběhu přirozeného koryta vodního toku v katastru evidován s druhem pozemku vodní plocha, způsob využití koryto vodního toku, na kterém se již koryto vodního toku podle geometrického plánu nenachází, jako samostatnou parcelu s jiným druhem pozemku [§ 31 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), § 30 odst. 4 katastrální vyhlášky, bod 5.2.2.3.6 Návodu pro správu katastru nemovitostí, ve znění dodatku č. 1 ze dne 27. 7. 2017, č. j. ČÚZK-08960/2017-22, dostupného na https://www.cuzk.cz (dále jen „návod pro správu katastru nemovitostí“)]. K ohlášení přirozeného posunu koryta vodního toku nebo k pozemku nově zaměřeného koryta vodního toku vlastník pozemku podle bodu 5.2.2.3.5 návodu pro správu katastru nemovitostí jako přílohu předloží potvrzení správce vodního toku, že se jedná o koryto vodního toku přirozené nebo upravené, nebo rozhodnutí vodoprávního úřadu v pochybnostech, zda se jedná o vodní tok, nebo rozhodnutí příslušného vodoprávního úřadu v pochybnostech o hranici koryta vodního toku, nebo zda se jedná o přirozené koryto vodního toku, nebo rozhodnutí vodoprávního úřadu v pochybnostech, zda se jedná o vodní dílo - vodní nádrž. Změnu druhu pozemku, příp. jeho části, může i bez návrhu v katastru nemovitostí zapsat katastrální úřad podle skutečnosti jím zjištěné při zjišťování hranic (§ 49 odst. 3 katastrální vyhlášky) nebo revizi (§ 43 odst. 4 katastrální vyhlášky, bod 5.2.2.3.6 návodu pro správu katastru nemovitostí).
Je-li však pochybnost, zda je povrchová voda vodním tokem (žalobce tuto pochybnost měl a v řízení před nalézacími soudy ji uplatnil), přičemž protékání vodního toku po pozemku je podmínkou pro to, aby byl pozemek korytem vodního toku podle § 44 odst. 1 vodního zákona, bez rozhodnutí příslušného vodoprávního úřadu v pochybnostech o hranici koryta vodního toku by žalobce změnu druhu pozemku ohlásit nemohl.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud k poznámce žalovaného uvádí, že žalobce nezpochybnil skutkový stav zjištěný nalézacími soudy (že celé vodní dílo žalovaného je umístěno na pozemku státu s právem hospodaření žalobce, který je evidován v katastru nemovitostí jako vodní plocha, koryto vodního toku), ale právní posouzení odvolacího soudu (že pozemek je korytem vodního toku ve smyslu vodního zákona).
Protože odvolací soud označenou právní otázku nesprávně posoudil (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), je dovolání důvodné. Dovolací soud proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
K otázce ad c):
Předložená právní otázka již byla dovolacím soudem vyřešena. Odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dovolání proto není přípustné.
Podle § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Podle § 135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odst. 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odst. 2).
Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 301/02, uvedl, že „ze zásady volného hodnocení důkazů sice vyplývá i právo obecného soudu neprovést všechny navrhované důkazy, pokud podle jeho názoru nemohou přispět k objasnění věci, leč takové rozhodnutí musí soud řádně a přesvědčivě odůvodnit“ a dále, že „z ustanovení § 132 o. s. ř. plyne, že obecné soudy jsou povinny pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, přirozeně, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud obecné soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to buď tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva účastníka na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Tyto závěry jsou zastávány i Nejvyšším soudem (srovnej např. z poslední doby rozsudek ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1590/2021, nebo rozsudek ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1218/2021).
V rozsudku ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1218/2021, Nejvyšší soud uvedl, že právu účastníka navrhnout důkazy „odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. Pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především v jejím čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2), a v důsledku toho též v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které opře své skutkové závěry a které opomene.“
Nalézací soudy v projednávané věci neprovedly důkaz rozhodnutím vodoprávního úřadu podle § 44 odst. 3 vodního zákona, neboť žádné takové rozhodnutí nebylo ke dni rozhodnutí odvolacího soudu vydáno. Jak vyplývá z přílohy dovolání, podnět vodoprávnímu úřadu k vydání rozhodnutí podal žalobce v únoru 2022, tedy po rozhodnutí odvolacího soudu. V dovolacím řízení však nelze nové skutečnosti a důkazy uplatnit (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Protože nebylo za řízení před nalézacími soudy zahájeno řízení před vodoprávním úřadem a soudy nedaly podnět k takovému řízení, nebyl ani důvod pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud, protože na rozdíl od žalobce pochybnost o hranicích vodního koryta neměl (za koryto vodního toku považoval celý pozemek), proto aproboval postup soudu prvního stupně, že nepodal podnět vodoprávnímu úřadu a nepřerušil řízení za účelem vyčkání jeho rozhodnutí. Kudy vedou hranice koryta vodního toku si v projednávané věci, jako předběžnou otázku, posoudil podle § 135 odst. 2 o. s. ř. sám. Odvolací soud tak svým postupem neporušil právo žalobce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-