// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 22.01.2024
Náhrada nemajetkové újmy za nezákonně vykonanou vazbou
Již samo pravomocné odsouzení poškozeného k trestu odnětí svobody podmíněně odloženému na přiměřenou zkušební dobu brání úvaze o předčasnosti žaloby na náhradu nemajetkové újmy, k níž mělo dojít v průběhu trestního řízení nezákonně vykonanou vazbou. To samozřejmě soudu nebrání, aby z hlediska zvažování důvodnosti žaloby přikročil v některých případech k přerušení kompenzačního řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., zejména bude-li již probíhat řízení o přeměně podmíněně uloženého trestu na trest nepodmíněný, popř. jiné řízení, jehož výsledek může nakonec vést k výkonu nepodmíněně uloženého trestu a tím i k možnému zápočtu vykonané vazby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2636/2023, ze dne 26. 9. 2023
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby mu žalovaná zaplatila částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím, jež má odčinit jemu vzniklou nemajetkovou újmu, k níž došlo výkonem nezákonně uvalené vazby. Žalobce zdůraznil, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání unesením policejního orgánu Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále též jen „GIBS“) ze dne 21. 10. 2015, č. j. GI-TC-587-116/2014. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 37 Nt 1642/2015, ze dne 22. 10. 2015, bylo rozhodnuto o vzetí žalobce do vazby podle § 68 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v § 67 písm. b) trestního řádu. Vazba byla započítána od 9:15 hodin dne 20. 10. 2015. Žalobce proti usnesení o vazbě podal prostřednictvím svého obhájce ihned po vyhlášení usnesení stížnost, k níž Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 44 To 521/2015, podle § 149 odst. tr. řádu zrušil vydané usnesení o vazbě a nařídil propuštění žalobce z vazby, k čemuž došlo 16. 11. 2015 ve 12.35 hodin. Celá trestní kauza a umístění žalobce do vazby bylo medializováno. Žalobcova budoucí kariéra u ozbrojených složek byla zničena, došlo k zasažení pověsti a dobrého jména žalobce a rodina žalobce nesla těžce odloučení a trpěla obavou o finanční zajištění.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, č. j. 20 C 137/2016-364, žalobu na zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok II rozsudku).
3. Na základě před ním provedeného dokazování učinil soud prvního stupně následující skutková zjištění. Dne 21. 10. 2015 pod sp. zn. GiTC 587116/2014 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání trestných činů přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem přijetí úplatku dle § 331 odst. 1 alinea první, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušení služební povinnosti příslušníka bezpečnostního sboru podle § 398 odst. 2 alinea první trestního zákoníku. Následujícího dne 22. 10. 2015 se u Obvodního soudu pro Prahu 5 v řízení vedeném pod sp. zn. 37 Nt 1642/2015 konalo vazební zasedání, v jehož rámci bylo vyhlášeno usnesení, sp. zn. 37 Nt 1642/2015, kterým byl žalobce podle § 68 odst. 1, § 73b odst. 1 a § 73d odst. 2 tr. řádu, dle § 67 písm. b) tr. řádu, vzat do vazby a vazba se započítává ode dne 20. 10. 2015 od 9:15 hodin. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 26. 10. 2015 stížnost a Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 44 To 521/2015 napadené usnesení zrušil s tím, že důvody vazby nebyly vůbec dány. Dále vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že dne 6. 8. 2019 byla na žalobce (v tamním řízení obžalovaného) podána obžaloba. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 2 T 130/2019, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, sp. zn.5 To 52/2022, byl (s účinky právní moci k témuž dni) žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu porušení služební povinnosti příslušníka bezpečnostního sboru podle § 398 odst. 2 alinea první trestního zákoníku, přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) a zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku (ve zbylé části obžaloby byl žalobce zproštěn) a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 4 let, k peněžitému trestu ve výši 100 000 Kč, k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu povolání ve služebním poměru nebo pracovním poměru u bezpečnostních sborů, obecní či městské policie po dobu 5 let a též k trestu propadnutí věci – mobilního telefonu iPhone 6.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně aplikoval na věc § 8 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“], dospěl přitom k závěru, že usnesení, jímž byl vzat žalobce do vazby, představuje nezákonné rozhodnutí ve smyslu uvedeného zákona a je tedy dán tzv. odpovědnostní titul. Nicméně s ohledem na to, že žalobce dosud nevykonal pravomocně uložený trest odnětí svobody podmíněně odložený na zkušební dobu čtyř let, byl jím nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatněn předčasně. Nemajetková újma způsobená vykonanou vazbou totiž stále může být v případě přeměny podmíněného trestu na nepodmíněný dostatečně zhojena započtením vazby na nepodmíněný trest a soudu prvního stupně nepřísluší v kompenzačním řízení předjímat výsledek (takového budoucího řízení). Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, zdůraznil dále soud prvního stupně, že zmírnění ukládaného trestu má vždy přednost před finanční kompenzací, kterou lze v kompenzačním řízení přiznat (soud prvního stupně zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012).
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě žalobcem podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že (vydáním tzv. mezitímního rozsudku) vyslovil, že „žaloba je co do základu důvodná“ (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a že o výši plnění a nákladech řízení rozhodne soud prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vycházel z účastníky nezpochybňovaných skutkových zjištění soudu prvního stupně, která sám považoval za správná a úplná, avšak nepřisvědčil jeho právnímu posouzení. K otázce předčasnosti žaloby naopak zdůraznil, že v případě zamítnutí žaloby s (spekulativní) úvahou, že je třeba vyčkat, zda se poškozený, který byl již v trestním řízení pravomocně odsouzen, ve zkušební době osvědčí či nikoli, by žalobci fakticky z důvodu marného uplynutí promlčecí doby mohlo být znemožněno se svého nároku úspěšně domoci v důsledku uplynutí promlčecí doby. Otázku, jak nahlížet na počátek běhu promlčecí doby u nároku na náhradu nemajetkové újmy v případě, že ke škodě (újmě) došlo v průběhu trestního řízení dílčím úkonem orgánu činného v trestním řízení Nejvyšší soud již řešil ve svém rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1291/2017. Vyložil, že jestliže žalobce (obecně) nežádá zadostiučinění za nemajetkovou újmu za trestní stíhání jako celek, ale žádá odškodnění za několik úkonů, které vůči němu byly učiněny v průběhu trestního stíhání, pak v takovém případě se podmínky odpovědnosti státu, tedy i otázka promlčení, odvíjejí od každé takové samostatné příčiny. Samotný výsledek trestního stíhání pak není podstatný, neboť nárok na náhradu dané újmy lze žádat i v případě, že trestní stíhání nebylo zastaveno nebo nedošlo ke zproštění obžaloby (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1588/2016). A protože měl odvolací soud za prokázané všechny předpoklady pro závěr o existenci základu žalobou uplatněného nároku, vydal mezitímní rozsudek s tím, že na soudu prvního stupně v další fázi řízení bude, aby rozhodl již jen o jeho výši (podmínkách splatnosti) a náhradě nákladů řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Mezitímní rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém jeho rozsahu dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že napadený mezitímní rozsudek odvolacího soudu je vystavěn na nesprávném právním posouzení věci, protože se při jeho vydání odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1588/2016, ve kterém bylo uvedeno, že z pohledu charakteru utrpěné újmy je významný právě výsledek případného pokračování v trestním řízení, přičemž bude třeba v řízení vyčkat výsledku trestního řízení. To proto, že nelze vyloučit, že nezákonná vazba bude odškodněna jejím započtením na případný výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody. Žalovaná dále odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2001/2019, podle něhož výsledek trestního stíhání je jedním z určujících kritérií pro posouzení, zda vůbec, jakou formou a případně v jakém rozsahu má být poškozenému za vzniklou nemajetkovou újmu poskytnuto zadostiučinění. Pokud by poškozenému byl v rámci probíhajícího trestního řízení uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, do kterého by mu byla započtena vykonaná vazba, pak dřívější rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení o přiznání zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích by mohlo ve výsledku nastolit v právu nežádoucí stav, kdy by jedna a tatáž újma na straně poškozeného, mající původ v případně nezákonně vykonané vazbě, byla, ať už zcela, nebo i jen částečně, kompenzována duplicitně, a tedy ve zjevném rozporu s hledisky vytyčenými v ustanovení § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk. Vzhledem k nutnosti posuzovat přiměřenost odškodnění jako celek komplexně a integrovaně, je třeba trvat na tom, aby byl kompenzační prostředek nápravy uplatněn nejprve v dosud probíhajícím trestním řízení a teprve poté, nebyla-li újma poškozeného odškodněna vůbec nebo nedostatečně, lze uvažovat o odškodnění cestou žaloby na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. V dané věci dosud nebylo najisto postaveno, zda se žalobce, coby odsouzený, v době podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody osvědčí, či naopak bude muset trest odnětí svobody vykonat. V posledně uvedené situaci by mu byla do jeho výkonu započtena nezákonně vykonaná vazba. Případná přeměna trestu na odnětí svobody s podmíněně uloženým výkonem na nepodmíněný se započtením vykonané vazby není dosud vyloučena. Přiznáním požadovaného odškodnění v nadepsaném řízení by tak mohlo dojít k situaci, kdy by totožná újma žalobce vzniklá vykonanou vazbou byla kompenzována duplicitně, ať už zčásti nebo zcela, což je z pohledu výše citované judikatury Nejvyššího soudu nežádoucí. Žalovaná proto navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. K podanému dovolání se žalobce nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož správnost a úplnost jsou v zásadě vyloučeny z dovolacího přezkumu, srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že žalobci vznikl z důvodu nezákonně uložené (vykonané) vazby nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, ačkoliv byl pravomocně v trestním řízení odsouzen. Dosud vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen, ale byl odložen na přiměřenou zkušební dobu, která v době rozhodování soudů nižších stupňů ještě neuplynula. V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky, zda závěry judikatury dovolacího soudu, podle níž má před poskytnutím relutární satisfakce za nezákonnou vazbu přednost zohlednění vzniklé újmy v uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody nebo v jeho odpovídajícím zkrácení (o dobu výkonu vazby), se má vztahovat i na situaci, kdy byl odsouzenému pravomocně uložen trest odnětí svobody jehož výkon byl odložen na přiměřenou zkušební domu a zda je v takovém případě zapotřebí vyčkat na uplynutí zkušební doby podmíněného odsouzení. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným, neboť daná otázka nebyla doposud ve všech souvislostech v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
14. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Podle ustanovení § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
16. Podle ustanovení § 334 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. řád“), o započítání vazby a trestu rozhodne předseda senátu usnesením, a to zpravidla zároveň s nařízením výkonu trestu. Vazba se započítává podle stavu ke dni nařízení výkonu trestu, a to od doby, kdy osobní svoboda obviněného byla omezena.
17. Podle ustanovení § 52 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákon“), za spáchané trestné činy může soud uložit (mimo jiné) trest odnětí svobody.
18. Podle ustanovení § 52 odst. 2 tr. zákoníku trestem odnětí svobody se rozumí, nestanoví-li trestní zákon jinak, a) nepodmíněný trest odnětí svobody, b) podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody a c) podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem.
19. Podle § 81 tr. zákoníku soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, jestliže vzhledem k osobě a poměrům pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu.
20. Podle § 83 odst. 1, 3 až 5 tr. zákona platí, že jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to, popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a a) stanovit nad odsouzeným dohled, b) přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené v § 82 odst. 1 tr. zákona, c) stanovit dosud neuložená přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život, d) stanovit dosud neuložená výchovná opatření podle § 82 odst. 4, je-li ve věku blízkém věku mladistvých, nebo e) stanovit, aby se podmíněně odsouzený zdržoval v určeném obydlí nebo jeho části podle § 82 odst. 2 tr. zákona (odstavec 1). Neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil (odstavec 3). Bylo-li vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, anebo má-li se za to, že se osvědčil, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen (odstavec 4) a rozhodne-li soud podle odstavce 1, že se trest vykoná, rozhodne zároveň o způsobu výkonu trestu (odstavec 5).
21. Podstatou podmíněného odložení výkonu trestu odnětí svobody na přiměřenou zkušební dobu je, že trestní soud odsuzujícím rozsudkem pachateli uloží trest odnětí svobody, ale jeho výkon odloží – de facto promine – ovšem pod podmínkou, že se pachatel bude ve zkušební době, kterou mu současně vymezí, řádně chovat a vyhoví uloženým podmínkám. Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody vychází ze základního předpokladu, že na pachatele mělo pozitivní výchovné účinky již samo trestní stíhání, takže bude-li na něj nadále po stanovenou dobu výchovně působeno nikoli samotným trestem odnětí svobody, ale jen hrozbou jeho nařízení posílenou stanovením přiměřených povinností a přiměřených omezení, bude dosaženo účelu trestu, tedy důsledné ochrany společnosti, převýchovy pachatele a odpovídajícího výchovného vlivu na ostatní členy společnosti i bez faktického omezení osobní svobody pachatele. Trestní stíhání a pohrůžka výkonem trestu budou podle dlouhodobých zkušeností zpravidla dostatečné k nápravě pachatelů, u nichž je spáchání trestného činu vybočením z jinak řádného způsobu života, tedy u osob, které neinklinují k páchání trestné činnosti a pravděpodobně i bez pomoci zvenčí a bez soustavné kontroly se v budoucnu vyvarují dalšího úmyslného protiprávního jednání. Takovou osobou byl podle obsahu trestních rozsudků i žalobce.
22. Soud prvního stupně poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou rozsudkem ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněném pod číslem 60/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na nějž odkazuje v podaném dovolání i žalovaná, dále též označován jako „R 60/2013 Sb. rozh.“) podle něhož „v případě dosud neskončeného trestního řízení nemůže soud rozhodující v občanském soudním řízení zpravidla spravedlivě určit vhodnou formu nápravy podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., tj. buď samotné konstatování porušení práva, nebo finanční kompenzaci v penězích, neboť dosud není postaveno na jisto, zda poškozenému nebude jiná forma kompenzace poskytnuta v samotném trestním řízení. Zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy)“. Závěry uvedeného rozhodnutí však soud prvního stupně nesprávně vztáhl i do poměrů projednávané věci, která se – ve skutkové rovině – odlišovala tím, že v trestní řízení proti žalobci (jako poškozenému výkonem nezákonné vazby) již bylo pravomocně rozhodnuto o vině i trestu. Nadto je třeba znovu připomenout, že nyní je rozhodováno o v praxi spíše výjimečné situaci, kdy nezákonnost vazby (nezákonnost předběžně vykonatelného rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby) byla vyslovena rozhodnutím stížnostního soudu již v průběhu trestního řízení (srov. § 8 odst. 1 a 2 OdpŠk), a to zcela bez ohledu na jeho konečný výsledek (tudíž nejde o odškodnění vazby podle § 9 odst. 1 OdpŠk), který tak byl významný jen z hlediska vhodné satisfakce, např. v podobě zápočtu vykonané vazby na uložený trest odnětí svobody.
23. Odvolací soud se proto (implicitně) správně zabýval úvahou o možné předčasnosti kompenzačního řízení z hlediska dovozovaného zásahu do práva žalobce na poskytnutí náhrady škody nebo nemajetkové újmy ve smyslu čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod. V rámci zvažování způsobu odstranění kolize mezi právem žalobce na spravedlivý proces (včetně práva na rozhodnutí soudu o podané kompenzační žalobě v přiměřené době) a zájmu na spravedlivém a věcně správném rozhodnutí, odvolací soud zcela správně vycházel ze znění ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk, které je případem způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývajícím z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat. Soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. Nejvyšší soud ve výše označených rozhodnutích a dále např. v usnesení ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 136/2018, vyložil, že výsledek trestního stíhání je jedním z určujících kritérií pro posouzení, zda vůbec, jakou formou a případně v jakém rozsahu má být za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku výkonu nezákonné vazby poskytnuto v občanskoprávním řízení zadostiučinění. Pokud by poškozenému byl v rámci probíhajícího trestního řízení uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, do kterého by mu byla započtena vykonaná vazba, pak dřívější rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení o přiznání zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích (jak je nakonec výslovně požadováno i v projednávané žalobě), by mohlo ve výsledku nastolit v právu nežádoucí stav, kdy by jedna a tatáž újma na straně poškozeného, mající původ v nezákonně vykonané vazbě, byla, ať už zcela, nebo i jen částečně, kompenzována duplicitně, a tedy ve zjevném rozporu s hledisky vytyčenými v ustanovení § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4689/2015). Vzhledem k nutnosti posuzovat přiměřenost odškodnění jako celek komplexně a integrovaně, je třeba trvat na tom, aby byl kompenzační prostředek nápravy uplatněn nejprve v dosud probíhajícím trestním řízení, a teprve poté, nebyla-li by újma poškozeného odškodněna vůbec nebo nedostatečně (míněno v pravomocném rozhodnutí o trestu či zápočtem dříve vykonané vazby – poznámka Nejvyššího soudu), lze uvažovat o odškodnění cestou žaloby na zadostiučinění za nemajetkovou újmu (srov. již zmiňovaný R 60/2013 Sb. rozh.), jehož dílčí závěr lze uplatnit i v řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vykonanou vazbu.
24. Nutno však mít na paměti, že všechna dosud Nejvyšším soudem vydaná rozhodnutí buď výslovně nebo alespoň mlčky vycházela z předpokladu, že o kompenzaci nemajetkových újem vzniklých v průběhu trestního řízení nelze zpravidla rozhodnout dříve, než je v trestním řízení pravomocně rozhodnuto o vině a trestu (popř. v některých případech je řízení zastaveno) a jen do té doby je možno kompenzační žalobu jako předčasnou zamítnout tzv. „pro tentokráte“. Kupř. lze znovu zmínit R 60/2013 Sb. rozh., kde se dovolací soud, byť při odškodňování nepřiměřené délky konkurzního řízen, vyjádřil tak, že výjimku (za níž lze rozhodnout o kompenzaci dokonce ještě před pravomocným skončením trestního řízení) mohou představovat případy vyžadující zohlednění okolností subjektivní povahy, např. vysoký věk či vážná nemoc poškozeného, které by snižovaly reálnou možnost jeho kompenzace, anebo situace extrémně dlouze vedeného trestního řízení s objektivně nedohledným koncem a bez možnosti uplatnění prostředků nápravy porušení práv poškozeného na kompenzaci nemajetkové újmy.
25. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2486/2013, bylo k dané materii dále zdůrazněno, že právě výsledek trestního stíhání je jedním z určujících kritérií pro posouzení, zda vůbec, jakou formou a případně v jakém rozsahu má být poškozenému za vzniklou nemajetkovou újmu poskytnuto zadostiučinění. Stejnou odpověď na žalovanou předestřené otázky poskytují i další rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1272/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1864/17, a usnesení ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2583/2015, a částečně i usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1864/17, nebo rozsudek ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1588/2016, v nichž byla žaloba o náhradu škody (újmy) zamítnuta pro předčasnost v situaci, kdy dosud o vině a trestu ve vztahu k poškozenému ještě pravomocně rozhodnuto nebylo.
26. Nejvyšší soud ve sledovaných souvislostech vychází z přesvědčení, že s ohledem na ústavněprávní základ nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, je poškozený oprávněn se domáhat náhrady, jakmile jsou splněny všechny hmotněprávní předpoklady jejího vzniku (vznik škody nebo nemajetkové újmy, existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu a příčinná souvislost mezi uvedenými skutečnostmi), a to způsobem zákonem předpokládaným, to je předběžným uplatněním nároku u příslušného ústředního orgánu, který je povinen, shledá-li jej oprávněným, jej uspokojit do šesti měsíců (§ 14 a § 15 OdpŠk). Závěry judikatury [vycházející u náhrady nemajetkové újmy spíše z extenzivního výkladu § 31a odst. 2 OdpŠk., podle něhož „zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak“, který ale respektuje účel zákona i to, že kupř. neoprávněně vykonanou vazbu lze komplexněji vyvážit jejím zápočtem do pravomocně uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, nežli relutární satisfakcí], tak představují určitou výjimku z obecného pravidla, že nemajetková újma má být k žádosti poškozeného kompenzována, jakmile vznikla. Ostatně i proto judikatura dovodila, že není třeba v určitých (opět) výjimečných případech vyčkávat na výsledek probíhajícího trestního stíhání (tedy na pravomocné rozhodnutí o vině a případně i trestu). Pokud by tak v kompenzačním řízení vyšlo najevo, že je to stát, vůči němuž nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu směřuje, a který prostřednictvím svých orgánů přispěl významně k tomu, že (dosud pravomocně neskončené – poznámka Nejvyššího soudu) trestní řízení proti žalobci neprobíhá plynule a existuje proto reálné riziko toho, že újma žalobce nebude v přiměřené době kompenzována, byl by dán důvod ke zcela výjimečnému rozhodnutí o uplatněném nároku v kompenzačním řízení ještě předtím, než by bylo meritorně rozhodnuto ve vlastním posuzovaném (trestním) řízení. Právo žalobce na projednání jeho nároku na odškodnění za vykonanou vazbu by v takovém případě převážilo nad obavou z (vůči státu) nespravedlivého rozhodnutí věci a výše uvedenou povahou § 31a odst. 2 OdpŠk (srov. k tomu žalovanou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2001/2019).
27. Výše nastíněné závěry je třeba přiměřeně vztáhnout i do nyní projednávané věci, kde poškozený byl již pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody odloženému na přiměřenou zkušební dobu. S ohledem na charakter uplatněného nároku souvisejícímu s nezákonným omezením osobní svobody vykonanou vazbou nelze rozhodnutí o požadovaném zadostiučinění na nepřiměřeně dlouhou dobu odsouvat, a to i poté, co již v trestním řízení bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, jehož obsah (bez dalšího) poskytnutí zadostiučinění v některé ze zákonem předjímaných forem nebrání.
28. Na dané téma lze doplnit, že (přes marné uplynutí lhůt stanovených pro podání dovolání v neprospěch odsouzeného žalobce ze strany státního zástupce v této věci) nelze a priori vyloučit, že v budoucnu může být vůči žalobci zahájeno podle § 278 odst. 1 tr. řádu řízení o povolení obnovy řízení v jeho neprospěch, zejména pokud by vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné (rozuměj přísnější) rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Zahájení řízení o obnově, které by mohlo nakonec také vést (§ 289 odst. b/ tr. řádu z opaku) k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody (na nějž by mohla být započtena nezákonně vykonaná vazba), je z povahy věci spojeno s poměrně dlouhými lhůtami (srov. § 279 tr. řádu), po dobu jejich běhu by muselo být v logice úvah dovolatelky rovněž vyčkáváno na jejich uplynutí, stejně jako by bylo třeba vyčkávat na uplynutí zkušební doby podmíněného odsouzení, popř. na rozhodnutí trestního soudu o tom, zda se odsouzený osvědčil či zda bude rozhodnuto o přeměně podmíněně uloženého trestu na trest nepodmíněný.
29. Nejvyšší soud považuje za zcela správný a zjištěným skutkovým okolnostem příhodný odkaz odvolacího soudu i na nejistotu poškozeného spojenou s tím, od kdy by počala svůj běh šestiměsíční promlčecí doba k uplatnění nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě pevná v závěru, že „pro odpovídající určení počátku běhu promlčecí lhůty je v každém jednotlivém případě nutno rozlišit situace, kdy je možno újmu odškodnit v rámci trestního řízení, a kdy nikoli. Může-li být vzniklá škoda (újma) reparována ve výsledku probíhajícího trestního řízení (např. započtením vazby či zohledněním nepřiměřené délky řízení do výše a formy trestu), započne promlčecí lhůta běžet až od právní moci rozhodnutí, jímž se trestní řízení končí. Pokud však takové odškodnění s ohledem na charakter újmy (škody) nepřichází pojmově v úvahu, bude promlčecí lhůta v případě nesprávného úředního postupu běžet již od okamžiku, kdy se poškozený o vzniku újmy a o tom, kdo za ni odpovídá, dozví“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3338/2018). V dalších rozhodnutích je pak výslovně zmiňováno, že „není možno vázat počátek běhu promlčecí lhůty např. na okamžik prohlášení rozhodnutí o vazbě za nezákonné, pokud je možno tuto újmu zohlednit v rozhodnutí /míněno o vině a trestu/, kterým se trestní řízení skončí“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1602/2020, a ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1291/2017). Okolnost, že odvolací soud v nynější věci zřejmě uvažoval v napadeném rozsudku o jiném počátku běhu promlčecí doby (srov. jeho odst. 18) není, s ohledem na obranu žalované proti žalobě i rozsah dovolacích důvodů, nijak významná.
30. Pokud by se tak přistoupilo na argumentaci žalované, jak ji následně převzal soud prvního stupně, neměl by poškozený (a ani stát) praktickou jistotu v tom, zda nárok je či není promlčen a zda k počátku běhu šestiměsíční promlčecí doby má v takovém případě dojít již okamžikem, kdy uplynula (prodloužená) zkušební doba, nebo kdy trestní soud rozhodl o tom, že se odsouzený osvědčil, popř. kdy nastala uplynutím jednoroční lhůty od skončení zkušební doby domněnka, že se osvědčil, nebo kdy soud v průběhu zkušební doby pravomocně nařídil výkon trestu atd. Právě naznačenou nejistotu umocňuje a prohlubuje i fakt, že zákon počítá v určitých případech s nástupem domněnky, že se poškozený osvědčil, nikoliv však tehdy, jestliže na uplynutí oné roční lhůty „měl podmíněně odsouzený vinu“. V posledně uvedeném případě by se muselo ještě vyčkávat, zda a jak bude zavinění odsouzeného na nedodržení jednoroční lhůty k rozhodnutí o tom, zda se (ne)osvědčil, s konečnou platností posouzeno. Lze tedy shrnout, že žalovanou postulovaný výklad (o potřebě vyčkávání, zda se odsouzený osvědčil, popř. do doby uplynutí lhůty k možnému zahájení obnovy trestního řízení v neprospěch pachatele, event. též podání dovolání v jeho neprospěch) by se dostal jednak do kolize s výše označenou dlouhodobou judikaturou Nejvyššího soudu o počátku běhu promlčecí doby a současně by mohl vést k nežádoucímu nastolení právní entropie, nikoliv k jejímu zmírnění.
31. Lze proto shrnout, že již samo pravomocné odsouzení poškozeného k trestu odnětí svobody podmíněně odloženému na přiměřenou zkušební dobu brání úvaze o předčasnosti žaloby na náhradu nemajetkové újmy, k níž mělo dojít v průběhu trestního řízení nezákonně vykonanou vazbou. To samozřejmě soudu nebrání, aby z hlediska zvažování důvodnosti žaloby přikročil v některých případech k přerušení kompenzačního řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., zejména bude-li již probíhat řízení o přeměně podmíněně uloženého trestu na trest nepodmíněný, popř. jiné řízení, jehož výsledek může nakonec vést k výkonu nepodmíněně uloženého trestu a tím i k možnému zápočtu vykonané vazby.
32. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku neshledal, když v dovolání nebyly vady, k níž by byl povinen Nejvyšší soud přihlédnout, ohlašovány.
33. Z řečeného se tak podává, že v hranicích otázek vymezených v dovolání se žalované nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení, z něhož vycházel odvolací soud. Protože nejsou dány důvody ani pro změnu, ani pro zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud, vycházeje ze znění § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř., podané dovolání jako nedůvodné zamítl. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby se zabýval odpovídající formou požadované satisfakce, neopomene přitom závěry jichž (ve vztahu k obdobnému nezákonnému výkonu trestu odnětí svobody u osoby, která byla pravomocně odsouzena za trestnou činnost) dosáhl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 587/2022, včetně v něm prezentované dřívější prejudikatury.
34. Vzhledem k tomu, že byl napaden mezitímní rozsudek, o nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 per argumentum à contrario a přiměřeně též § 224 odst. 3 o. s. ř.).
Autor: -mha-