// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 17.01.2024
Posouzení přiměřenosti délky řízení podle OdpŠk
V nálezu sp. zn. I. ÚS 1154/20 Ústavní soud zdůraznil, že do celkové délky původního řízení pro účely odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup, který by ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny a § 13 OdpŠk mohla jeho nepřiměřená délka představovat, nelze zahrnout i dobu, po kterou běželo řízení před ESLP. Česká republika nemůže nést odpovědnost za délku řízení před Evropským soudem pro lidská práva.
Skutečnost, že řízení před ESLP není součástí řízení před českými soudy pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení podle OdpŠk však nevylučuje, že podle výsledku řízení před ESLP dojde k pokračování posuzovaného řízení. Dle výše uvedeného nálezu je tomu tak v případě, kdy na základě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva dojde k obnově řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 119 zákona o Ústavním soudu. Takovou obnovou dojde pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení podle OdpŠk ke znovuotevření řízení před českými soudy z důvodu pochybení rozhodujících orgánů (konstatovaného ESLP).
Z právě uvedeného se tedy podává, že řízení před českými soudy je pro účely posouzení přiměřenosti jeho délky podle § 13 OdpŠk uzavřeno nejpozději rozhodnutím o odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti vůči rozhodnutí, jímž se toto řízení končí. Pozdější řízení před ESLP za žádných okolností není jeho součástí. K pokračování řízení před českými soudy dojde jen v případě, že Ústavní soud povolil obnovu řízení o odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení § 119 zákona o Ústavním soudu. Z toho plyne, že za součást řízení před českými soudy nelze pokládat ani úkony orgánů veřejné moci, jimiž pod vlivem řízení uskutečňovaného před ESLP o své vůli nebo po dohodě s účastníkem poskytnou účastníku finanční prostředky na vyrovnání újmy způsobené údajně nepřiměřeně dlouhým řízením. Nelze totiž odestát, že řízení je ukončeno, dokud přetrvávají účinky rozhodnutí odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti.
Výše uvedeným závěrům odpovídá i usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 8/22. V něm Ústavní soud došel v právě posuzované věci k závěru, že rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů podle čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy není rozhodnutím, kterým bylo shledáno, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda. Takovéto rozhodnutí proto nezakládá důvod obnovy řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2106/2023, ze dne 3. 10. 2023
Dotčené předpisy: § 13 zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou podanou dne 20. 6. 2022 domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 90/2018 – dále jen „posuzované řízení“, v němž požadoval kompenzaci za řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 69/2010 s tím, že celková doba trvání řízení od 3. 1. 2018 do 11. 5. 2022 je nepřiměřená. Uvedl, že nárok uplatnil u žalované dne 28. 4. 2022, avšak žalovaná svým stanoviskem ze dne 20. 6. 2022 nárok žalobce odmítla. V posuzovaném řízení žalobce podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva – dále jen „ESLP“, když výsledkem bylo schválení dohody mezi ním a Českou republikou pod sp. zn. 35562/21, na jejímž základě žalobce obdržel dne 11. 5. 2022 kompenzaci ve výši 2 000 EUR a paušální náhradu nákladů řízení 250 EUR. Následně zahájil dne 17. 3. 2022 řízení o obnovu řízení ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 626/21 (v němž Ústavní soud rozhodoval v rámci posuzovaného řízení), přičemž Ústavní soud návrh dne 24. 6. 2022 odmítl.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 10. 2022, č. j. 47 C 135/2022-80, zamítl žalobu o zaplacení částky ve výši 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 29. 6. 2022 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 900 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 2. 2023, č. j. 16 Co 24/2023-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 3. 1. 2018 podáním žádosti o odškodnění za nepřiměřené dlouhé řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 69/2010. Při jednání soudu dne 27. 10. 2022 účastníci učinili nesporným, že rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. I. ÚS 626/2021 (vydané v rámci posuzovaného řízení), bylo žalobci doručeno nejpozději dne 30. 4. 2021. Řízení o obnově řízení před Ústavním soudem bylo zahájeno dne 17. 3. 2022 a skončeno vydáním usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 8/2022, jímž byl návrh žalobce odmítnut; toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 28. 4. 2022. Z rozhodnutí ESPL pod sp. zn. 35562/21 ve věci Urválek proti České republice pak bylo zjištěno, že tímto byla schválena dohoda o poskytnutí finančního zadostiučinění žalobci ve výši 2250 EUR, včetně nákladů řízení. Předmětné finanční zadostiučinění došlo dne 11. 5. 2022 na účet právního zástupce žalobce.
5. S ohledem na zásadu hospodárnosti řízení se soud prvního stupně nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení žalovaného nároku ze strany žalované a dospěl k závěru, že je důvodná. K tvrzenému vzniku nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením došlo nejpozději ke dni doručení rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti žalobce ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. I. ÚS 626/2021, jež bylo posledním rozhodnutím vydaným v posuzovaném řízení, tedy nejpozději dne 30. 4. 2021, kdy bylo toto rozhodnutí doručeno žalobci. Šestiměsíční lhůta k uplatnění projednávaného nároku dle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, pak uplynula dne 30. 10. 2021. Žalobce svůj nárok u žalované uplatnil dne 28. 4. 2022, tj. po marném uplynutí promlčecí doby, pročež nemohlo dojít ke stavení jejího běhu podle ustanovení § 35 OdpŠk a žaloba podána k soudu dne 20. 6. 2022 byla taktéž podána po marném uplynutí promlčecí doby. S ohledem na shora uvedené proto soud prvního stupně bez dalšího žalobu zamítl.
6. K námitce žalobce, že do délky posuzovaného řízení je nutno započíst i řízení o obnově řízení před Ústavním soudem, jež bylo žalobcem zahájeno dne 17. 3. 2022, soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015, uvedl, že období, kdy je rozhodováno o obnově řízení nelze zahrnout pod účinky čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - dále jen „Úmluva“, přičemž tento závěr platí i pro civilní řízení, když okolnosti, jež mohou být důvodem obnovy řízení, nemohou být přičítány k tíži rozhodujícího orgánu. Obnova řízení jakožto mimořádný opravný prostředek je natolik odlišná od jiných opravných prostředků, že ji nelze zahrnout do celkové doby posuzovaného řízení. K tomu soud prvního stupně pro úplnost dodal, že řízení o obnovu řízení před Ústavním soudem bylo zahájeno dne 17. 3. 2022 a skončilo rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 8/2022, jímž byl návrh žalobce odmítnut, a toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 28. 4. 2022; řízení o povolení obnovy řízení před Ústavním soudem tedy trvalo zhruba 1 měsíc, což je vzhledem ke skutkovým okolnostem věci přiměřené.
7. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitce žalobce o tom, že do délky posuzovaného řízení je nutno zahrnout i řízení před ESLP, jež skončilo dohodou, na jejímž základě byl žalobce ze strany žalované odškodněn (připsáním platby na účet zástupce žalobce dne 11. 5. 2022). Uvedenému nelze s odkazem na ustavení § 1 OdpŠk přisvědčit, když stát není odpovědný za délku řízení před ESLP, a to ani v případě, pokud řízení před ESLP skončilo výše zmíněnou dohodou.
8. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že si soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatečná skutková zjištění a takto zjištěný skutkový stav posoudil zcela správně i po stránce právní.
9. Doplnil, že dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3291/2013, na které odkazoval sám žalobce, je pod pojmem kompenzačního řízení dle OdpŠk nutno rozumět řízení, jehož účelem je kompenzovat újmu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím státu a nelze tak do něj započítávat i dobu, po kterou bylo případně vedeno řízení před ESLP; ke shodnému závěru dospěl též Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 1154/20.
10. Ze závěrů Ústavního soudu (zejména usnesení ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 8/22, jímž byl zamítnut návrh žalobce na obnovu řízení před Ústavním soudem) dále plyne, že bylo-li v případě žalobce rozhodnuto ESLP o vyškrtnutí jeho stížnosti ze seznamu případů podle čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy z důvodu dohody žalobce a státu (mimosoudní dohody účastníků řízení), lze „procesní rozhodnutí o vyškrtnutí ze stížnosti ze seznamu případů“ svou povahou přirovnat k zastavení řízení a takové rozhodnutí může být stěží považováno za rozhodnutí o vyhovění stížnosti navrhovatele (žalobce). Logicky proto nemůže být délka takového řízení započítávána do délky řízení před vnitrostátními soudy, a to i v případě kompenzačního řízení ve smyslu příslušných ustanovení OdpŠk. Právní konstrukce žalobce, že „jestliže se do celkové délky řízení započítává i předběžné projednání nároku, pak projednáním závazku ESLP a jeho uspokojením toto řízení končí“, nemůže obstát. Ze závěrů Ústavního soudu totiž bez pochyby platí, že kompenzační řízení je skončeno doručením posledního rozhodnutí vnitrostátního soudu, kterým řízení před vnitrostátními soudy skončilo, což je v daném případě usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. I. ÚS 626/2021, které bylo žalobci doručeno dne 30. 4. 2021 a od tohoto dne počala běžet zákonem stanovená šestiměsíční promlčecí doba upravená v ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že tato doba uplynula dne 30. 10. 2021; uplatnil-li tedy žalobce předběžně nárok u žalované dne 28. 4. 2022, učinil tak více než 5 měsíců po uplynutí promlčecí doby a nemohlo dojít ke stavení jejího běhu ve smyslu ustanovení § 35 OdpŠk.
11. Rovněž v souladu se soudem prvního stupně a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015, dospěl odvolací soud k závěru, že do délky posuzovaného řízení nelze započíst délku řízení o obnovu řízení před Ústavním soudem.
12. Odvolací soud uzavřel, že odvolací argumenty žalobce jsou zcela v rozporu jak s judikaturou Nejvyššího soudu, tak s judikaturou Ústavního soudu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním. Žalobce v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázek, které nebyly doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.
14. Předložil tyto otázky:
a. „Zda v případě, že poté co je kompenzační řízení v rámci justičního systému České republiky ukončeno a Česká republika se rozhodne i přes pravomocná rozhodnutí soudů poškozeného později odškodnit, je zachována jednota kompenzačního řízení a kompenzační řízení se tak ukončuje rozhodnutím České republiky o poskytnutí kompenzace?“;
b. „Zda je zachována jednota kompenzačního řízení ukončeného na úrovni české justice poté, co dojde v rámci řízení o stížnosti před ESLP k dohodě o kompenzaci mezi poškozeným a Českou republikou, přičemž výsledkem této dohody je kompenzace poškozeného?“;
c. „Zda se do celkové délky kompenzačního řízení ukončeného na úrovni české justice odmítnutím nároku včítá i doba, po kterou Česká republika jedná i po tomto ukončení s poškozeným, kterého následně odškodní?“;
d. „Zda se za konec kompenzačního řízení považuje dosažení kompenzace, a to bez ohledu na to, zda tak dojde na základě rozhodnutí žalovaného či na základě dohody poškozeného a žalovaného?“;
e. „Zda doba od ukončení řízení na území České republiky do doby vyplacení kompenzace na základě dohody účastníků řízení o stížnosti před ESLP se včítá do celkové doby kompenzačního řízení?“.
15. Žalobce namítá, že úvahy soudů popírají teorii jednoty skutku, který je zachován od uplatnění nároku u žalované dne 3. 1. 2018 až do kompenzace dne 11. 5. 2022, a jsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. Cdo 2921/2013, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3291/2013, k čemuž uvádí, že to, co platí pro počátek kompenzačního řízení, musí platit i pro jeho konec, za což je dle žalobce v daném případě nutno považovat den, kdy byl žalovanou odškodněn na základě dohody v rámci řízení před ESLP, neboť se jedná stále o totéž kompenzační řízení. K tomu dále namítá rozpor napadeného rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1825/2020, s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 27 Cdo 6048/2017, a s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16.
16. Dle žalobce je napadený rozsudek odvolacího soudu extrémně nelogický a v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně pak bez bližšího odůvodnění s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 290/06, ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, a ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 2750/16.
17. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
18. V doplnění dovolání ze dne 26. 3. 2023 žalobce uvedl, že se soudy zabývaly pouze formální existencí soudních řízení a nikoli celým procesem odškodnění žalobce. Dále označil nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 1154/20, za „právní paskvil, který popírá základy právního řádu“ s tím, že by dovolací soud neměl v dané věci rozhodnout v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že Česká republika přistoupením k Úmluvě a jejím dodatkům akceptovala činnost ESLP, je odpovědna za rozhodovací lhůty u ESLP a této odpovědnosti se nemůže zbavit, když řízení před ESLP vedlo přímo či nepřímo k výsledku kompenzačního řízení.
19. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
21. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
22. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
23. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
24. Odpověď na dovolatelem kladené otázky může být kladná pouze v případě, že obstojí základní právní úsudek žalobce, podle něhož je možné pokládat za součást před českými soudy již formálně ukončeného kompenzačního řízení vedeného vůči České republice i úkony, jimiž Česká republika až v průběhu řízení před ESLP kompenzuje údajnou újmu žalobce nad rámec pravomocného rozhodnutí českého soudu a to aniž by později došlo k obnově řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu – dále jen „zákon o Ústavním soudu“, v němž byla odmítnuta nebo zamítnuta ústavní stížnost žalobce vůči rozhodnutí, jímž obecný soud nevyhověl požadavku žalobce na odčinění újmy za údajně nepřiměřeně dlouhé řízení. Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zodpovězena, je dovolání přípustné.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
25. Dovolání není důvodné.
26. Při řešení předmětné právní otázky je dovolací soud povinen vyjít z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 1154/20, neboť je jím vázán (k tomu srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1602/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3204/2017, a ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018). V předmětném nálezu Ústavní soud zdůraznil, že do celkové délky původního řízení pro účely odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup, který by ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny a § 13 OdpŠk mohla jeho nepřiměřená délka představovat, nelze zahrnout i dobu, po kterou běželo řízení před ESLP. Česká republika nemůže nést odpovědnost za délku řízení před Evropským soudem pro lidská práva.
27. Skutečnost, že řízení před ESLP není součástí řízení před českými soudy pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení podle OdpŠk však nevylučuje, že podle výsledku řízení před ESLP dojde k pokračování posuzovaného řízení. Dle výše uvedeného nálezu je tomu tak v případě, kdy na základě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva dojde k obnově řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 119 zákona o Ústavním soudu. Takovou obnovou dojde pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení podle OdpŠk ke znovuotevření řízení před českými soudy z důvodu pochybení rozhodujících orgánů (konstatovaného ESLP).
28. Z právě uvedeného se tedy podává, že řízení před českými soudy je pro účely posouzení přiměřenosti jeho délky podle § 13 OdpŠk uzavřeno nejpozději rozhodnutím o odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti vůči rozhodnutí, jímž se toto řízení končí. Pozdější řízení před ESLP za žádných okolností není jeho součástí. K pokračování řízení před českými soudy dojde jen v případě, že Ústavní soud povolil obnovu řízení o odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení § 119 zákona o Ústavním soudu. Z toho plyne, že za součást řízení před českými soudy nelze pokládat ani úkony orgánů veřejné moci, jimiž pod vlivem řízení uskutečňovaného před ESLP o své vůli nebo po dohodě s účastníkem poskytnou účastníku finanční prostředky na vyrovnání újmy způsobené údajně nepřiměřeně dlouhým řízením. Nelze totiž odestát, že řízení je ukončeno, dokud přetrvávají účinky rozhodnutí odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1508/2011, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, a ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015).
29. Výše uvedeným závěrům odpovídá i usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 8/22. V něm Ústavní soud došel v právě posuzované věci k závěru, že rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů podle čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy není rozhodnutím, kterým bylo shledáno, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda. Takovéto rozhodnutí proto nezakládá důvod obnovy řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. I z usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 8/22, se tedy podává, že právní účinky rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. I. ÚS 626/21, zůstávají nedotčeny, nedojde-li později k obnově řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 119 zákona o Ústavním soudu.
30. Z právě uvedených právních závěrů pro účely posuzované věci tedy plyne, že posuzované řízení bylo ukončeno k datu doručení rozhodnutí o ústavní stížnosti žalobce, tedy k 30. 4. 2021. Za součást tohoto řízení nelze pokládat ani dohodu mezi žalobcem a Českou republikou na kompenzaci údajně nepřiměřené délky tohoto řízení, ani vyplacení dohodnuté kompenzace žalobci dne 11. 5. 2022.
31. Bylo případně na žalobci, aby nečinil úkony, na jejichž základě ESLP ukončil řízení o jeho stížnosti jinak než meritorním rozhodnutím. Uzavřel-li žalobce s Českou republikou dohodu, na jejímž základě došlo k vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů ESLP podle čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy, zbavil se možnosti dosáhnout obnovy řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 119 zákona o Ústavním soudu na základě svého případného meritorního úspěchu před ESLP, což má za následek, že předmětné řízení bylo pravomocně skončeno k 30. 4. 2021 (datum doručení usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti žalobci).
32. Uvedl-li žalobce v dovolání, že prezentovaný závěr popírá „teorii jednoty skutku“, tedy že přehlíží logickou provázanost mezi posuzovaným řízením, následným řízením před ESLP a kompenzací poskytnutou žalobci žalovanou pod tíhou řízení vedeného před ESLP, dovolací soud je (stejně jako soud odvolací) povinen vyjít z výše popsané judikatury Ústavního soudu, jež je logicky uspořádaná a vnitřně konzistentní. Odkazy žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3291/2013, nejsou přiléhavé, protože v těchto rozhodnutích dovolací soud řešil, zda se do celkové doby řízení započítává procedura předběžného uplatnění nároku (§ 14 a § 15 OdpŠk) a obecný účel kompenzačního řízení, tedy právní otázky, které se k nyní posuzovanému problému nevztahují. Totéž se týká odkazů žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1825/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 27 Cdo 6048/2017, a na nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, v nichž se řešila otázka námitky promlčení při změně žalobního požadavku a problematika totožnosti skutku ve vztahu k potřebě podat návrh na změnu žaloby. Dovoláním napadené rozhodnutí včetně odůvodnění právních závěrů netrpí deficitem svévole ani absencí logiky a není tedy ani v rozporu s požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí vymezenými v žalobcem uváděných nálezech Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 290/06, ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, a ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 2750/16.
33. Vycházel-li odvolací soud při posouzení důvodnosti námitky promlčení ze strany žalované z výše uvedených právních úvah, je jeho závěr správný. Protože nebylo zjištěno, že by bylo řízení před odvolacím soudem postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
34. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Autor: -mha-