// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 28.11.2023
Zvýšení přiměřeného zadostiučinění dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk
Zpětvzetí žaloby ve smyslu § 96 odst. 1 o. s. ř., v jehož důsledku bylo nepřiměřeně dlouhé řízení zastaveno, nepředstavuje skutečnost, která by podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk odůvodňovala zvýšení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou poškozený, jenž v tomto řízení vystupoval v procesním postavení žalobce, nepřiměřenou délkou řízení utrpěl.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1669/2023, ze dne 29. 8. 2023
Dotčené předpisy:
§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 31a odst. 3 písm. c) zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěla v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 164/2013.
2. Okresní soud v Teplicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 4. 2022, č. j. 13 C 129/2020-66, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 27 562 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 20. 5. 2020 do zaplacení (výrok I), přičemž co do zbytku představovaného částkou 172 438 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud uvedl, že žalobkyně podala dne 14. 8. 2013 k Okresnímu soudu v Teplicích žalobu na určení svého vlastnického práva ke zde specifikovaným nemovitým věcem, a to proti E. J. a R. Č. Řízení o této žalobě bylo u zmíněného okresního soudu vedeno pod sp. zn. 11 C 164/2013. Po jeho zahájení byla žalobkyně dne 23. 8. 2013 soudem vyzvána, aby zaplatila soudní poplatek z podané žaloby, což dne 27. 8. 2013 učinila. Následně soud dne 23. 9. 2013 vyzval ostatní účastníky řízení, aby se k žalobě a k navrženým důkazům vyjádřili. První jednání ve věci bylo nařízeno na den 22. 4. 2016, k žádosti právního zástupce J. byl však uvedený termín změněn na den 29. 4. 2016 a poté k žádosti právního zástupce žalobkyně na den 3. 5. 2016, kdy se jednání též konalo. Další jednání ve věci se pak uskutečnila ve dnech 21. 6. 2016, 2. 8. 2016, 20. 9. 2016, 7. 10. 2016 a 26. 10. 2016. Dne 1. 11. 2016 byl vyhlášen rozsudek, kterým soud žalobu zcela zamítl. Tento rozsudek byl účastníkům řízení rozeslán dne 23. 2. 2017. Na základě odvolání obou procesních stran ve věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem, jemuž byla věc předložena dne 25. 4. 2017. Zmíněný krajský soud tuto věc zprvu vrátil dne 12. 6. 2017 okresnímu soudu bez rozhodnutí o podaných odvoláních, a to k rozhodnutí o částečném zpětvzetí žaloby ze dne 7. 10. 2016. Okresní soud toto rozhodnutí vydal dne 31. 7. 2017, načež krajský soud podaná odvolání projednal při jednání konaném dne 8. 11. 2017 a rozsudkem ze dne 15. 11. 2017, který nabyl právní moci dne 16. 1. 2018, rozhodnutí okresního soudu ve výroku o věci samé potvrdil, zatímco ve výroku o nákladech řízení jej změnil. Poté, co žalobkyně podala dne 16. 1. 2018 proti zmíněnému rozsudku krajského soudu dovolání, byl spis předložen dne 27. 2. 2018 k rozhodnutí Nejvyššímu soudu, který jej však dne 11. 5. 2018 vrátil zpět okresnímu soudu s pokynem, aby žalobkyni vyzval k zaplacení soudního poplatku z dovolání. Rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2289/2018, pak Nejvyšší soud rozsudky soudů obou nižších stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a J. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení. Spis byl následně dne 8. 2. 2019 vrácen okresnímu soudu, který nařídil jednání ve věci na den 18. 4. 2019. Toto jednání však bylo k žádosti žalobkyně odročeno na den 14. 5. 2019, kdy účastníci řízení požádali o další odročení jednání, a to za účelem mimosoudního vyřešení sporu. Jednání bylo proto odročeno na den 11. 6. 2019. K žádosti právního zástupce žalobkyně odůvodněné pokračujícím mimosoudním jednáním účastníků bylo poté dále odročeno na den 3. 9. 2019, kdy obě účastnice řízení navrhly řízení přerušit. Okresní soud proto jednání odročil na neurčito a usnesením ze dne 4. 9. 2019, jež nabylo právní moci dne 21. 9. 2019, řízení přerušil. Dne 1. 11. 2019 žalobkyně okresnímu soudu předložila dohodu o narovnání, kterou dne 11. 10. 2019 uzavřela s J., a zároveň s tím vzala žalobu v celém zbývajícím rozsahu zpět. Okresní soud proto usnesením ze dne 7. 11. 2019, č. j. 11 C 164/2013-305, které nabylo právní moci dne 27. 11. 2019, řízení zastavil.
4. Svůj požadavek na finanční zadostiučinění za předmětnou nemajetkovou újmu žalobkyně předběžně uplatnila u žalované dne 21. 11. 2019, načež jí žalovaná, která základ jejího nároku uznala, vyplatila částku 51 188 Kč.
5. Po právním posouzení uvedených skutečností, při kterém soud prvního stupně vyšel zejména z aplikace § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl soud prvního stupně předně k závěru, že posuzované řízení, které trvalo 6 let a 3 měsíce, bylo nepřiměřeně dlouhé, přičemž žalobkyni je namístě za nemajetkovou újmu, kterou tímto nesprávným úředním postupem utrpěla, přiznat zadostiučinění v penězích. Při určení výše tohoto zadostiučinění soud prvního stupně přihlédl především k závěrům plynoucím ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), načež základní výši tohoto zadostiučinění stanovil na částku 15 000 Kč za první dva roky trvání dotčeného řízení, a dále za každý další rok jeho trvání. Takto po zohlednění shora uvedené délky posuzovaného řízení dospěl k částce 78 750 Kč. Důvody pro další úpravu této základní částky ve smyslu jejího zvýšení nebo snížení, a to v závislosti na vyhodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, soud prvního stupně poté neshledal. Tvrzení žalobkyně, podle kterého posuzované řízení mělo mít pro ni zvýšený význam, přitom soud prvního stupně nepřisvědčil. Vzhledem k tomu, že žalobkyně již od žalované z titulu nárokovaného zadostiučinění obdržela částku 51 188 Kč, soud prvního stupně proto žalobě vyhověl ve vztahu ke zbývající částce 27 562 Kč s příslušenstvím, přičemž ve zbytku odpovídajícím částce 172 438 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
6. K odvolání žalobkyně i žalované poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací, který napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v obou výrocích o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že povinnost k náhradě nákladů uložil žalované (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud, který vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, předně souhlasil se závěrem prvostupňového soudu, podle kterého posuzované řízení nebylo skončeno v době, která by odpovídala jeho skutkové a právní složitosti, byť se současně nejednalo ani o řízení jednoduché. Za přiměřené zadostiučinění kompenzující nemajetkovou újmu, kterou tím žalobkyně utrpěla, přitom i odvolací soud shledal finanční plnění s tím, že určení jeho základní výše za pomoci částky 15 000 Kč za první dva roky trvání řízení a dále za každý další rok, po kterou toto řízení probíhalo, označil rovněž za přiléhavé. Vzhledem k předmětu posuzovaného řízení a charakteru otázek, které v něm byly řešeny, pak stejně jako soud prvního stupně ani odvolací soud neshledal důvody, jež by mohly vést ke zvýšení odškodnění pro tvrzený zvýšený význam tohoto řízení pro poškozenou. Důvodem pro navýšení odškodnění není dle odvolacího soudu ani to, že se žalobkyně účastnila více řízení týkajících se jejího vlastnického práva k totožným nemovitým věcem, ani to, že ke skončení řízení došlo v důsledku mimosoudní dohody účastníků, resp. zpětvzetí žaloby. Posledně uvedené úkony totiž dle odvolacího soudu nelze považovat za využití „dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení“ ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Zvýšení odškodnění, a to o 20 %, je však podle odvolacího soudu namístě z důvodu postupu orgánu veřejné moci, neboť okresní soud byl v době od 23. 9. 2013 do 22. 4. 2016 zcela nečinný. Skutečnost, že Nejvyšší soud v posuzovaném řízení zrušil na základě podaného dovolání rozsudky soudů nižších stupňů, však další navýšení základní částky neodůvodňuje, neboť důvodem tohoto zrušení nebyly závažné procesní vady. Odvolací soud nicméně shledal i důvody pro snížení základní částky odškodnění, a to pro procesní složitost posuzovaného řízení spočívající v tom, že v jeho průběhu rozhodovaly soudy všech tří stupňů soudní soustavy. Toto snížení stanovil na 10 %. O dalších 10 % pak odvolací soud odškodnění snížil i pro chování žalobkyně, která ode dne 8. 2. 2019, kdy byl spis vrácen Nejvyšším soudem zpět okresnímu soudu k dalšímu řízení, až do skočení řízení v listopadu téhož roku opakovaně žádala o odročení nařízených jednání a taktéž navrhla, aby soud řízení přerušil. V konečném výsledku tak odvolací soud popsaným postupem dospěl ke stejné výši finančního odškodnění, jakou ve svém rozsudku stanovil soud prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části výroku I, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho zamítavém výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním.
9. Přípustnost tohoto dovolání spatřuje ve skutečnosti, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na řešení otázky hmotného práva, v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené, zda uzavření mimosoudní dohody mezi žalobkyní a osobou, která v posuzovaném řízení vystupovala v procesním postavení žalované, a na něj navazující zpětvzetí žaloby, jež byla v posuzovaném řízení projednávána, představuje využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, které odůvodňují zvýšení zadostiučinění na základě zhodnocení kritéria jednání poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk. Nezohledněním uvedeného jednání žalobkyně se měl odvolací soud současně odchýlit od judikatury dovolacího soudu představované Stanoviskem.
10. V souvislosti s uvedenou otázkou žalobkyně odvolacímu soudu vytkla, že nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně uzavřením mimosoudní dohody s druhou stranou sporu významně přispěla ke zkrácení reálně očekávatelné doby trvání posuzovaného řízení, kdy toto řízení se po šesti letech jeho trvání, kdy byl vydán kasační rozsudek Nejvyššího soudu, v podstatě ocitlo (z hlediska potřebného dokazování) opět na svém začátku. Toto její jednání přitom mělo být při vyčíslení přiměřeného zadostiučinění vyhodnoceno v její prospěch, neboť se jednalo o využití dostupného prostředku způsobilého odstranit průtahy v řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, popř. o jiné zohlednitelné kritérium v § 31a odst. 3 výslovně neuvedené. Výklad uvedeného ustanovení, jaký zastává odvolací soud a v souladu s nímž lze ve prospěch poškozeného zohlednit pouze nástroje upravené v § 164 a § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, oproti tomu žalobkyně nepovažuje za logický.
11. Za vzájemně neproporční dále žalobkyně označila závěr odvolacího soudu o snížení odškodnění o 10 % odůvodněný jejím chováním na straně jedné a závěr o zvýšení odškodnění o 20 % z důvodu postupu soudu na straně druhé. Doba průtahů, kterých se soud v posuzovaném řízení dopustil, totiž odpovídala 41 % celkové doby řízení, zatímco chování žalobkyně, které jí odvolací soud přičetl k tíži, mělo toto řízení prodloužit jen o 7 %.
12. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a to spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, a aby věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení.
13. Ve svém vyjádření k podanému dovolání se žalovaná vylovila pro jeho zamítnutí. Tvrzení žalobkyně, že uzavřením dohody o narovnání mezi stranami sporu došlo ke zkrácení řízení, totiž považuje za ryze spekulativní. Uzavření takové dohody a následné zpětvzetí žaloby rovněž nelze považovat za prostředek způsobilý odstranit průtahy v řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, jak správně uzavřel odvolací soud. Dále žalovaná poukázala na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, z nichž plyne, že ani skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouhého řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, automaticky neznamená, že mu bude přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu. Závěrem dodala, že dohoda o narovnání je hmotněprávním úkonem, který nepředstavuje procesní prostředek způsobilý k odstranění průtahů v řízení, a že žalobkyně byla účastna několika vzájemně souvisejících řízení, k čemuž je při stanovení přiměřeného odškodnění rovněž třeba přihlédnout.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
19. V části, v níž žalobkyně odvolacímu soudu vytkla vzájemný nepoměr mezi snížením odškodnění o 10 % pro jednání žalobkyně a jeho zvýšením o 20 % z důvodu postupu soudu, a to s poukazem na rozsah, v jakém se obě zmíněná kritéria na celkové délce posuzovaného řízení negativně podílela, však podané dovolání výše uvedeným požadavkům nevyhovělo, neboť ve vztahu k této otázce žalobkyně nespecifikovala, který ze zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání upravených v § 237 o. s. ř. považuje za naplněný. Nejvyšší soud přitom stran této obsahové náležitosti dovolání ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť. Tytéž závěry plynou i ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jakož i z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22.
20. Dovolání žalobkyně tedy v tomto rozsahu nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
21. Dovolání je však přípustné v části týkající se právní otázky, zda uzavření mimosoudní dohody mezi žalobkyní a osobou, která v posuzovaném řízení vystupovala v procesním postavení žalované, a na něj navazující zpětvzetí žaloby, jež byla v posuzovaném řízení projednávána, představuje důvod pro zvýšení finančního zadostiučinění na základě zhodnocení kritéria jednání poškozeného spočívajícího ve využití dostupných prostředků způsobilých k odstranění průtahů v řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, popř. na základě kritéria v § 31a odst. 3 OdpŠk výslovně neuvedeného. Tato otázka totiž dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání není důvodné.
23. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
24. Podle § 31a OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
25. Nejvyšší soud připomíná, že jeho judikatura je dlouhodobě ustálena v závěru, podle kterého účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a odst. 3 OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený účastník byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení a tím i ohledně svého právního postavení (viz bod V. Stanoviska a dále rozsudek ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015). Tato nejistota je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1/12, ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, nebo ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017). Skončením řízení je tato nejistota odstraněna a utrpěná újma dovršena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II.ÚS 117/12).
26. Na uvedenou judikaturu Nejvyšší soud navázal též v rozsudku ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4968/2015, ze kterého mimo jiné plyne, že zpětvzetí žaloby může mít vliv na posouzení změny významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného a na s tím spojené snížení (popř. úplné vymizení) stavu jeho nejistoty, jenž kompenzovatelnou újmu vyvolává.
27. Skutečnost, že důvodem pro navýšení odškodnění pro jednání poškozeného, které je podřaditelné pod výše citovaný § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, není samotné zjištění, že poškozený dostupný prostředek, jenž byl způsobilý odstranit průtahy v řízení, opravdu využil, nýbrž i to, že s jeho využitím bylo též spojeno zvětšení shora popsané nemajetkové újmy poškozeného, o jejíž odškodnění jde, se pak podává z další judikatury Nejvyššího soudu reprezentované zejména jeho rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012. V něm totiž dovolací soud uvedl, že ani skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory jeho stížnostem na ně, přičemž právě takto zvětšené újmě účastníka řízení by měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popřípadě výše zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení (shodně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3211/2015).
28. Procesněprávní úkon žalobce spočívající ve zpětvzetí žaloby ve smyslu § 96 odst. 1 o. s. ř. se však od úkonu, který má § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk na mysli, významně liší. Tento dispoziční úkon totiž nesměřuje k tomu, aby žalobce jeho prostřednictvím usiloval o budoucí bezprůtahový průběh řízení, které je na základě jím podané žaloby stále vedeno, ale k tomu, aby bylo toto řízení ukončeno, neboť žalobce jakožto pán sporu (dominus litis) již na jeho dalším vedení nemá zájem. Ztráta žalobcova zájmu na dalším vedení řízení přitom může vycházet z různých důvodů, mezi něž jistě náleží i jednání účastníků řízení spočívající v uzavření mimosoudní dohody o předmětu řešeného sporu, s jejíž pomocí byl tento spor odklizen, jak se stalo i v nyní posuzovaném případě. Na rozdíl od situace, v níž se ocitá žalobce usilující prostřednictvím stížností či návrhů směřujících k odstranění průtahů v probíhajícím řízení o to, aby jeho stále přetrvávající nejistá právní situace vycházející z nejistoty o budoucím výsledku tohoto řízení byla soudem co nejdříve vyjasněna, v případě zpětvzetí žaloby zde takováto nejistota zcela odpadá, popř. se výrazně redukuje (např. jen na nejistotu týkající se budoucího rozhodnutí soudu o nákladech řízení). Se zpětvzetím žaloby tudíž zvýšení žalobcovy frustrace pramenící z nepřiměřené délky řízení, která by se pak přímo odrážela ve zvětšení jeho odškodnitelné nemajetkové újmy, spojovat nelze, pročež tento žalobcův procesní úkon ve světle výše zmíněné judikatury Nejvyššího soudu nemůže zakládat důvod, pro který by bylo možné uvažovat o zvýšení zadostiučinění stanoveného postupem podle § 31a odst. 3 OdpŠk.
29. Za nepřípadnou považuje Nejvyšší soud rovněž námitku žalobkyně poukazující na nezohlednění možného zkrácení délky trvání dalšího (žalobkyní předpokládaného) řízení, k němuž mělo v důsledku zpětvzetí žaloby dle jejího přesvědčení dojít. Nejenže v době, v níž již řízení v důsledku jeho zastavení pro zpětvzetí žaloby neprobíhalo, žalobkyni žádná odškodnitelná újma odvozovaná od jeho nepřiměřené délky nevznikala (viz judikatura zmíněná výše), ale nadto Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě vychází ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, jež by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je vždy třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. část IV. Stanoviska popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017). Z toho plyne, že ani za předpokladu, že by byl případný další průběh posuzovaného řízení zcela plynulý, nelze určit, v jakém rozsahu bylo posuzované řízení díky zpětvzetí žaloby zkráceno oproti hypotetické situaci, v níž by žalobkyně ke zpětvzetí žaloby nepřistoupila.
30. Lze tedy uzavřít, že zpětvzetí žaloby ve smyslu § 96 odst. 1 o. s. ř., v jehož důsledku bylo nepřiměřeně dlouhé řízení zastaveno, nepředstavuje skutečnost, která by podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk odůvodňovala zvýšení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou poškozený, jenž v tomto řízení vystupoval v procesním postavení žalobce, nepřiměřenou délkou řízení utrpěl.
31. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však žádnou takovou vadu řízení neshledal.
32. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z pohledu právní otázky, jež byla v dovolání řádně vymezena, správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
33. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.
Autor: -mha-