// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 08.11.2023
Zákaz výroby, distribuce a prodeje konkrétních výrobků na území EU
Existence vykonatelného rozhodnutí českého civilního soudu zakazujícího povinnému výrobu, distribuci a prodej konkrétních výrobků s určitým označením a jejich uvádění na trh na území České republiky (na území Evropské unie) omezuje povinného v nakládání s těmito výrobky i tak, že je není oprávněn vyvézt na území nacházející se mimo Českou republiku (mimo Evropskou unii) s cílem tyto výrobky prodat. Konání dovolatelky na území České republiky spočívající ve vývozu předmětných výrobků za účelem jejich prodeje mimo Českou republiku a Evropskou unii tedy v projednávané věci bylo protiprávní; z vlastního protiprávního jednání přitom nelze dovozovat prospěch, a to ani ve formě ušlého zisku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1191/2023, ze dne 28. 7. 2023
Dotčené předpisy:
§ 5 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 2952 o. z.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 41 512 172 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé z nezákonných rozhodnutí Celního úřadu Kolín, na jejichž základě bylo zadrženo zboží – 185 941 ks plechovek energetického nápoje označeného DURACELL ENERGY DRINK – ve vlastnictví žalobkyně, žalobkyni byla uložena pokuta ve výši 1 000 000 Kč a správní trest propadnutí zabavené věci, přičemž inkriminovaná věc (plechovky) byla následně zlikvidována a žalobkyni byla uložena povinnost k náhradě nákladů za zničení veškerého zabaveného zboží ve výši 59 148 Kč. Žalobkyně se nyní domáhá náhrady škody v podobě ušlého zisku za zmaření podnikatelského záměru spočívajícího v prodeji zboží pod označením Life iS Drive, ENZO energy drink, ENERGY DRINK v PET a FABRIC vitamine drink.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 12. 2022, č. j. 14 C 217/2017-252, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 5. 2022, č. j. 14 C 217/2017-275, zamítl žalobu o zaplacení částky ve výši 41 512 172 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 12. 9. 2016 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 10. 2022, č. j. 14 C 217/2017-275, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že Městský soud v Praze dne 11. 12. 2008 usnesením, č. j. 19 Cm 153/2008-23, nařídil předběžné opatření, kterým žalobkyni uložil povinnost zdržet se (krom užívání slova Duracell pro energetické nápoje nebo v souvislosti s energetickými nápoji) výroby, distribuce a prodeje energetických nápojů pod označením Duracell a zdržet se jejich uvádění na trh energetických nápojů v definovaných plechovkách v rámci České republiky. Dalším usnesením, č. j. 19 Cm 153/2008-476, Městský soud v Praze rozšířil územní působnost předběžného opatření i na členské státy Evropského společenství. Poté tutéž povinnost uloženou žalobkyni rozsudkem Městského soudu v Praze potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2012, č. j. 3 Cmo 203/2011-549.
5. V mezidobí Celní úřad Kolín dne 23. 1. 2009 na základě rozhodnutí (č. j. 1728/2009-177500-032/2 a č. j. 1729/2009-177500-032/3, dále též jen „rozhodnutí o zadržení nápojů“) zadržel žalobkynino zboží představované 185 941 ks plechovek energetického nápoje označených nápisem DURACELL ENERGY DRINK (dále jen „výrobky“), načež rozhodnutím ze dne 6. 8. 2010, č. j. 22542/2010 177500-021 (dále též jen „nezákonné rozhodnutí“), uložil žalobkyni pokutu ve výši 1 000 000 Kč a rozhodl o propadnutí výrobků z důvodu spáchání správního deliktu podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), a dne 5. 12. 2011 tyto výrobky byly kompletně zlikvidovány. Posledně zmíněné rozhodnutí ze dne 6. 8. 2010 však bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 10 As 157/2014, zrušeno a řízení o správním deliktu bylo v návaznosti na to zastaveno.
6. Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že rozhodnutí Celního úřadu Kolín ze dne 6. 8. 2010, č. j. 22542/2010 177500-021, spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze byla následně zrušena rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 10 As 157/2014-39, čímž byly naplněny definiční znaky nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Současně ve vztahu k existenci škody dovodil, že škoda uplatněná žalobkyní jako ušlý zisk plynoucí z nedodání zboží smluvním partnerům nevznikla v přímé příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím Celního úřadu Kolín, protože tímto a dotčenými rozhodnutími byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 1 000 000 Kč a propadnutí předmětných výrobků, ale nebylo rozhodnuto o likvidaci předmětných výrobků a ani o jejich zadržení. O zadržení výrobků bylo rozhodnuto Celním úřadem dne 23. 1. 2009 rozhodnutími č. j.: 1728/2009-177500-032/2 a č. j.: 1729/2009-177500-032/3, která nebyla pro nezákonnost zrušena.
7. Soud prvního stupně dále dovodil, že žalobkyně se v době rozhodnutí o zadržení předmětných výrobků zcela vědomě dopouštěla nekalosoutežního jednání spočívajícího v parazitování na známé ochranné známce Duracell Batteries BVBA a s ohledem na vydaná předběžná opatření vydaná Městským soudem v Praze nesměla vykonávat žádnou aktivitu na území České republiky a posléze i členských států Evropských společenství, jejímž cílem a výsledkem by byla výroba, prodej a distribuce předmětných výrobků kterékoliv osobě, a to i z nečlenských států. Vzhledem k tomu, že zákaz distribuce a výroby postihuje každou aktivitu na území členských států Evropských společenství, a to i jen v dílčí složce řetězce výroba, obchod, distribuce, stalo se zboží neobchodovatelným, a proto nemůže obstát argumentace žalobkyně o tom, že předmětné výrobky mohla prodat mimo Evropskou unii. Žalobkyni tak nemohla vzniknout žádná škoda, která by byla v tomto odškodnitelná, neboť předmětné výrobky byly zadrženy a pokud měly být žalobkyni vráceny, jednalo se o výrobky nulové hodnoty, se kterými nemohla jakkoliv nakládat a mít z nich zisk, nebo alespoň nahradit ztrátu způsobenou jejich výrobou. Požaduje-li žalobkyně přiznání náhrady škody za ušlý zisk a ztrátu dobrého jména a obchodních partnerů za dodávky předmětných výrobků, které jí byly soudním rozhodnutím zapovězeny, nelze jejímu jednání, které bylo úmyslně nepoctivé, přiznat právní ochranu. V případě exekuce nemůže rovněž existovat příčinná souvislost s ohledem na to, že exekuce se týkala sankce uložené v souvislosti s výrobky Duracell a nesouvisela s jinými nápoji. Správní orgán nikterak neomezil žalobkyni s výrobou a dodávkami jiných nápojů. Exekvovaná částka navíc dosud nebyla ani vymožena a nemohlo tak dojít k tomu, že by došlo k poškození cash flow žalobkyně. Otázka existence exekuce nadto není veřejnou informací a nemohlo proto dojít ani k poškození dobrého jména žalobkyně u obchodních partnerů. Výše sankce nemohla být likvidační, neboť se nejedná o částku, která by sama o sobě mohla zamezit výrobě a dodávkám nápojů, kdy při srovnání s hodnotou zadržených nápojů Duracell by nemohlo dojít k omezení výroby žalobkyně. Pouze omezení vzniklé předběžným opatřením bylo důvodem k tomu, že žalobkyně nemohla získat finanční prostředky z prodeje, nikoliv tedy rozhodnutí Celního úřadu Kolín. Soud prvního stupně uzavřel, že nebyla dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím celního úřadu a tvrzeným omezením podnikání žalobkyně.
8. Odvolací soud vycházel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně. Dovodil, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím může vzniknout i v případě, že toto rozhodnutí nebylo formálně zrušeno nebo změněno, když namítané rozhodnutí je s posléze zrušeným rozhodnutím spjaté do té míry, že je existencí tohoto rozhodnutí přímo podmíněno. Současně však zdůraznil, že výroba, distribuce a prodej energetických nápojů pod označením Duracell a jejich uvádění na trh ČR a následně Evropské unie bylo zakázáno již předběžným opatřením vydaným Městským soudem v Praze v řízení sp. zn. 19 Cm 153/2008 dne 23. 10. 2009 a nikoliv vydanými nezákonnými rozhodnutími. Žalobkyně tedy nemohla vykonávat žádnou aktivitu, jejímž cílem a výsledkem by byla výroba, prodej a distribuce předmětných výrobků kterékoliv osobě, a to i z nečlenských států Evropské unie, již od okamžiku nařízení předběžného opatření, a nikoliv v důsledku vydaných nezákonných rozhodnutí. Nařízením uvedeného předběžného opatření potvrzeným následně rozhodnutím ve věci samé ztratily výrobky hodnotu, takže i v případě jejich vrácení žalobkyni by s nimi nemohla jakkoliv nakládat a mít z nich zisk, případně jimi nahradit ztrátu způsobenou jejich výrobou. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni pojmově nemohla vzniknout žádná škoda odškodnitelná v tomto řízení.
9. Stejně tak se odvolací soud ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že exekuce se týkala sankce uložené v souvislosti s výrobky Duracell a že tato dosud nebyla vymožena, potažmo škoda dosud nevznikla. Požaduje-li žalobkyně, aby jí byla přiznána náhrada za výrobu předmětných výrobků, která jí byla platným a závazným soudním rozhodnutím zapovězena, nemůže její nepoctivé jednání požívat právní ochrany.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně včasným dovoláním. Žalobkyně v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázky a/, e/) a dále nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu shledává v otázkách v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených (otázky b/, c/, d).
11. Předložila otázky
a. zda je možné považovat rozhodnutí o zadržení zboží (ze dne 23.1.2009) za stále existující a to i přes právní důsledky rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 157/2014 a dále přes právní důsledek faktického zničení zboží (kteréžto zničení jednak časově předchází vydání citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a jednak je rezultátem meritorního rozhodnutí ukládajícího propadnutí zadržených věcí, které formálně nabylo právní moci a následně bylo pro nezákonnost zrušeno), a zda taková rozhodnutí o zadržení zboží (pakliže fakticky existují) představují právní překážku pro přiznání práva na náhradu škody dle § 8 OdpŠk, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2639/2021;
b. zda byla dána věcná příslušnost orgánů celní správy k provedení opatření proti dovolatelce spočívajících v zadržení zboží, tzn. zda se dovolatelka nacházela v době zadržení zboží v právní situaci předpokládané zákonem č. 191/1999 Sb. a jak se nedostatek věcné příslušnosti projeví v otázce zákonnosti rozhodnutí o zadržení zboží a zda je soud v řízení o náhradě škody povinen přihlédnout z úřední povinnosti k nedostatku věcné příslušnosti zasahujícího správního orgánu a důsledkům z toho plynoucích;
c. zda v souzeném případě byla orgánům celní správy zákonem svěřena pravomoc vykonávat usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Cm 153/2008 o nařízení předběžného opatření, či zda byla pravomoc orgánů celní správy k zadržení zboží podmíněna nebo založena vydáním soudního usnesení o nařízení předběžného opatření;
d. zda byla žalobkyně v důsledku doručení usnesení o nařízení předběžného opatření Městského soudu v Praze, č. j. 19 Cm 153/2008 – 23, omezena v dispozici s již vyrobenými výrobky - energetickými nápoji označenými ochrannou známkou ve znění Duracell a v barevné kombinaci plechovky (viz text usnesení o nařízení předběžného opatření) v takovém rozsahu, že jí bylo zakázáno obchodovat s předmětnými výrobky i tak, že by v důsledku uzavírání takových obchodů byly výrobky prodány a distribuovány či vyvezeny do třetí země mimo území České republiky či jiného členského státu Evropské unie a výrobky se tak v důsledku doručení usnesení o nařízení předběžného opatření staly zcela neobchodovatelnými ve smyslu svého původního určení;
e. zda odvolací soud (potažmo nalézací soud) respektoval při provádění důkazů, při hodnocení provedených důkazů, při vyvozování skutkových zjištění a při právním posouzení části předmětu řízení týkající se žalobních tvrzení nesoucích se k negativním důsledkům nezákonné exekuce na podnikání dovolatelky příslušná zákonná ustanovení občanského soudního řádu týkající se procesu vyvozování skutkových zjištění, provádění důkazů, hodnocení důkazů. Řešením uvedené otázky odvolací soud porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces a odchýlil se tím od ustálené judikatury dovolacího (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3811/2020, 30 Cdo 677/2010) a Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2127/21).
12. Žalovaná se k dovolání vyjádřila a ztotožnila se se závěry odvolacího soudu. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí řídil judikaturou dovolacího soudu i předcházejícím rozhodnutím ve věci shodných účastníků sp. zn. 30 Cdo 2639/2021 a neporušil právo žalobkyně na spravedlivý proces. Dovozuje, že žalobkyně sice byla omezena v dispozici se zadrženým zbožím, avšak jak odvolací soud dovodil, zboží bylo neobchodovatelné, proto (jak dovodily soudy nižších stupňů) žalobkyni nemohla vzniknout škoda v podobě ušlého zisku. Otázky předestřené žalobkyní pod body b), c) nebyly pro rozhodnutí odvolacího soudu podstatné. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání žalobkyně není přípustné pro řešení otázek a), b), c) neboť na vyřešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo. Odvolací soud (k dovolací otázce a/, srov. odst. 9 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že rozhodnutí celního úřadu o zadržení nápojů sice nebylo výslovně zrušeno, ale protože bylo spjato s nezákonnými rozhodnutími, jimiž byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku a byla jí uložena pokuta a zabrání nápojů, do té míry, že je existencí těchto rozhodnutí podmíněno, není potřeba jeho výslovného zrušení, aby došlo k naplnění předpokladů pro odpovědnost státu podle § 8 odst. 1 OdpŠk. Odvolací soud k tomu doplnil, že ani tak nemůže být odpovědnost státu dána za situace, kdy se nápoje staly bezcennými pro existenci jiné a souběžně existující právní skutečnosti, a to předběžného opatření Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2008, č. j. 19 Cm 153/2008-23, a následně rozsudku civilního soudu (rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2012, č. j. 3 Cmo 203/2011-549), která žalobkyni zapovídala výrobu, prodej i distribuci nápojů, na území České republiky a později i Evropské unie, a to i pro zákazníky (odběratele) mimo země Evropské unie. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil ani na řešení dovolacích otázek b), c). „Věcnou příslušností“ orgánů celní správy ani jejich „pravomocí“ k vydání rozhodnutí o zadržení, zabrání nápojů a uložení pokuty a k exekuci rozhodnutí o přestupku se odvolací soud ve svém rozhodnutí nezabýval. Přesto (a ku prospěchu žalobkyně) uzavřel, že pro případ vzniku újmy a existence příčinné souvislosti mezi újmou a těmito rozhodnutími je na místě odpovědnost státu podle § 8 odst. 1 OdpŠk dovodit, protože rozhodnutí o zabrání nápojů a uložení pokuty bylo pro nezákonnost zrušeno a předchozí rozhodnutí o zadržení nápojů a úkony činěné v exekuci jsou s rozhodnutím o přestupku, jež bylo pro nezákonnost zrušeno, jsou natolik spjata, že je třeba i při jejich výslovném nezrušení k nim přistupovat tak, jako by pro nezákonnost byla zrušena (viz odst. 9 rozhodnutí odvolacího soudu).
18. Ve vztahu k dovolací otázce d), „zda skutečnost, že žalobkyně nemohla zadržené zboží (v návaznosti na doručené usnesení o nařízení předběžného opatření) prodat v České republice a v zemích Evropské unie, činí z tohoto zboží věci (výrobky) zcela bezcenné,“ je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání není důvodné.
20. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
21. Podle § 2952 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
22. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že ušlý zisk jako druh majetkové újmy (škody) spočívá v nedosažení toho, čeho by poškozený při neexistenci škodní události za normálních okolností, při pravidelném běhu věcí, dosáhl. Ušlý zisk tedy znamená ztrátu očekávaného přínosu. Při posuzování ušlého zisku nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnosti, ale musí být postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí, pokud by nebylo protiprávního jednání škůdce, mohl poškozený důvodně očekávat zvětšení svého majetku. Pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, jinak řečeno, o jaký reálně dosažitelný, nikoliv hypotetický, prospěch poškozený přišel. Je tedy nutné vycházet z částky, kterou by v předmětném období za obvyklých podmínek poškozený získal s přihlédnutím k nákladům vynaloženým na dosažení tohoto zisku, popř. k nákladům na dosažení tohoto zisku potřebným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008; obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3629/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1932/2019).
23. V rozsudku ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4313/2008, Nejvyšší soud dále vyložil, že důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil, leží na poškozeném. Ztracená obchodní (výdělečná) příležitost přitom musí být prokázána v reálné podobě, neboť ušlý zisk nelze dovozovat jen ze zmaření zamýšleného výdělečného záměru (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005).
24. Soud prvního stupně (a ve shodě s ním i soud odvolací) ve svém rozsudku dospěl k závěru, že s ohledem na vydaná předběžná opatření vydaná Městským soudem v Praze dovolatelka nesměla vykonávat žádnou aktivitu na území České republiky a posléze i členských států Evropských společenství, jejímž cílem a výsledkem by byla výroba, prodej a distribuce předmětných výrobků kterékoliv osobě, a to i z nečlenských států.
25. S tímto závěrem se dovolací soud ztotožňuje, neboť zápověď výroby, distribuce a prodeje ze své podstaty postihuje každou aktivitu na území členských států Evropských společenství, a to i jen v některé z dílčích složek řetězce výroba, distribuce, prodej. Takovou dílčí složkou by bylo i ještě v České republice uskutečněné převzetí výrobků a jejich vývoz mimo Českou republiku a mimo Evropskou unii za účelem jejich prodeje v třetích zemích, aniž by došlo k relevantní změně v označení výrobků. Je totiž třeba vyjít z toho, že právní jednání vedoucí k určitému právem aprobovanému nebo naopak právem zakázanému následku může sestávat z vícero na sebe navazujících dílčích právních jednání. Může jít tedy i o soubor tzv. složených právních skutečností (k pojmu složené /komplexní/ právní skutečnosti srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 97/2004). Je-li tomu tak, je namístě i takové dílčí právní jednání, které vede k jednajícím zamýšlenému právnímu cíli pouze ve spojení s dalšími dílčími právním jednáními (nebo i jinými právními skutečnostmi) pokládat za právem zapovězené, jestliže samotný výsledek, k němuž jednající směřuje, je právem zakázán. Z výše uvedeného mj. plyne, že je-li soukromoprávnímu subjektu rozhodnutím soudu zakázáno uskutečňovat jakékoliv dílčí právní jednání na určitém území přímo směřující k naplnění zakázaného výsledku (na území České republiky, na území Evropské unie), je takový zákaz účinný i v případě, že výsledek, k němuž tato dílčí jednání směřují (zde prodej zboží), má nastat mimo toto území.
26. Z uvedeného se tak podává, že dovolatelce nelze v dovolací otázce d) přisvědčit, neboť existence vykonatelného rozhodnutí českého civilního soudu zakazujícího povinnému výrobu, distribuci a prodej konkrétních výrobků s určitým označením a jejich uvádění na trh na území České republiky (na území Evropské unie) omezuje povinného v nakládání s těmito výrobky i tak, že je není oprávněn vyvézt na území nacházející se mimo Českou republiku (mimo Evropskou unii) s cílem tyto výrobky prodat. Konání dovolatelky na území České republiky spočívající ve vývozu předmětných výrobků za účelem jejich prodeje mimo Českou republiku a Evropskou unii tedy bylo protiprávní; z vlastního protiprávního jednání přitom dovolatelka nemůže dovozovat svůj prospěch, a to ani ve formě ušlého zisku (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4476/2016, nebo s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1917/2004).
27. Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká (dovolací otázka e/), že ve vztahu k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi důsledky nařízené exekuce a zamezením výroby jiných nápojů údajně porušil procesní předpisy při provádění důkazů, při hodnocení provedených důkazů, při vyvozování skutkových zjištění a při posouzení části předmětu řízení týkající se žalobních tvrzení dovolatelky. Tyto námitky navazují na přesvědčení dovolatelky, že zboží, jež jí bylo zadrženo a zničeno na základě později pro nezákonnost zrušeného rozhodnutí Celního úřadu v Kolíně ze dne 6. 8. 2010, č. j. 22542/2010 177500-021, by dovolatelka pro případ, že by rozhodnutí nikdy nebylo vydáno, byla oprávněna vyvézt na území mimo Evropskou unii a tam jej bez dalších změn prodat. Dovolací soud však již výše odůvodnil, že tento právní názor dovolatelky je nesprávný. Dodává se, že skutkové a právní závěry odvolacího soudu, jakož i to, proč dokazování nevedl dovolatelkou požadovaným směrem, jsou ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně v základu odůvodněné (srov. zejm. odst. 9, 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, odst. 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Toto odůvodnění nelze pokládat za projev zjevné svévole a porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces, a to včetně úsudku odvolacího soudu o tom, že dočasné zadržení částky 1 000 000 Kč na účtu dovolatelky následkem posléze zrušeného rozhodnutí nemohlo cash flow dovolatelky poškodit natolik, aby tento fakt vedl ke skutečnému narušení podnikatelských aktivit dovolatelky.
28. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
29. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř., jež činí 300 Kč.
Autor: -mha-