// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 25.07.2023
Význam předmětu řízení o poskytnutí informace dle zák. č. 106/1999 Sb.
V řízení o poskytnutí informace se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Z judikatury je zřejmé, že žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí. To však nemůže vést k úvaze o tom, že poskytnutí informací pro žadatele má ve všech případech shodný význam, odvozený od toho, že svou žádostí realizuje jedno z důležitých základních práv. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva (např. žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo odsouzením, se domáhá u konkrétního soudu poskytnutí soudních rozhodnutí vydaných ohledně téhož nároku v jiných věcech, aby mohl odůvodnit jím požadovanou výši přiměřeného zadostiučinění) a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení.
O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv (přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase. Jde-li o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný.
Pro úplnost je třeba dodat, že není možné a priori konstatovat zvýšený význam předmětu řízení o poskytnutí informace pro žadatele, a to kvůli tomu, že význam posuzovaného řízení se zásadně odvíjí od významu informace pro žadatele, jak je výše vysvětleno, a ten může být velmi vysoký, ale také nepatrný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 760/2022, ze dne 20. 4. 2023
Dotčené předpisy:
§ 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb.
zák. č. 106/1999 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou podanou soudu prvního stupně dne 2. 1. 2015 domáhal po České republice – Ministerstvu financí [dále také jako „žalovaná 1)“] poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení jeho práv, omluvy a částky 100 000 Kč s příslušenstvím, to vše za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o žádosti žalobce o poskytnutí informace, které bylo vedeno u veřejného ochránce práv, a to od 19. 10. 2009 do 7. 4. 2015 (tedy v celkové délce více než 5 let). Žalobce svůj nárok původně předběžně uplatnil u České republiky – Ministerstva spravedlnosti [dále také jako „žalovaná 2)“]. V rozsahu té části řízení, které probíhalo u Kanceláře veřejného ochránce práv, a nikoli před soudy, žalovaná 2) věc postoupila věcně příslušné žalované 1).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 12. 2020, č. j. 26 C 1/2015-320, rozhodl, že žalovaná 1) je povinna se žalobci písemně omluvit do 15 dnů od právní moci rozsudku doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tohoto znění: „Omluva M. Š., nar. XY: Česká republika – Ministerstvo financí se Vám omlouvá za nesprávný úřední postup Kanceláře veřejného ochránce práv a také veřejného ochránce práv při vyřizování Vaší žádosti o informace ze dne 19. 10. 2009, ohledně které řízení z důvodu opakovaného vydání nezákonných rozhodnutí veřejným ochráncem práv a jeho kanceláří o odmítnutí žádosti probíhalo po nepřiměřenou dobu, ačkoliv jste měl právo obdržet požadované informace do 15 dnů, a kterým bylo porušeno Vaše právo na včasné poskytnutí informace.“ (výrok I), dále soud prvního stupně zamítl žalobu v části, v níž se žalobce vedle písemné omluvy domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu i ve formě peněžitého plnění ve výši 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 23. 12. 2014 do zaplacení, eventuálně konstatování porušení práva (výrok II), ve vztahu mezi žalobcem a Českou republikou – Ministerstvem spravedlnosti jako žalovanou 2) řízení zastavil (výrok III), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se omluva vyslovuje M. Š., jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (výrok II rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení mezi žalobcem a žalovanou 2) tak, že se rozhodnutí nevydává (výrok II rozsudku odvolacího soudu), stanovil povinnost České republice – Ministerstvu financí zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 66 124 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta (výrok IV rozsudku odvolacího soudu), a dále uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – Ministerstvu financí na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění. Žalobce je dlouholetým členem spolku Š. a od roku 2015 i jeho prvním místopředsedou. Jeho zájem o informace ohledně případů protiprávních jednání policie je ve dvou rovinách – zájem osobní (sám žalobce byl v minulosti několikrát terčem protiprávního až násilného jednání příslušníků policie) a zájem profesní či společenský. Od roku 1988 se žalobce bezplatně věnuje ochraně lidských práv a svobod a v rámci činnosti spolku pravidelně řeší otázku zneužívání pravomoci policie a orgánů činných v trestním řízení. O případu H. S. a T. S. se žalobce dozvěděl z internetu, případ jej zaujal, neboť bylo zjevně zahlazeno protiprávní jednání policie vůči nim. Nejprve se žalobce obrátil se žádostí o informaci na Městský soud v Praze, který mu poskytl rozhodnutí, z nichž vyplynulo, že policejní zákrok byl předmětem šetření i ze strany veřejného ochránce práv. Žalobce se tedy obrátil na veřejného ochránce práv a tomuto podal dne 19. 10. 2009 žádost o poskytnutí informace, a totiž „o obsahu Zprávy veřejného ochránce práv ze dne 29. 8. 2007 o šetření ve věci postupu Policie ČR při odběru biologických vzorků odsouzeným a obviněným, která byla uveřejněna a je dostupná na webových stránkách veřejného ochránce práv www.ochrance.cz“. Žalobce požádal o zaslání kopie této zprávy, z níž bude zřejmá její autentičnost. Téhož dne žalobce požádal o poskytnutí informací „o obsahu zprávy o průběhu šetření veřejného ochránce práv ze dne 30. 3. 2004 a o obsahu závěrečného stanoviska veřejného ochránce práv ze dne 20. 12. 2004 ve věci sp. zn. 81/2003/VOP/DU, týkající se šetření postupu příslušníků Policie ČR, k němuž došlo ve dnech 15. – 16. 12. 2002 nejprve v Praze 1, na rohu ulic Vodičkova a Lazarská, a poté na Místním oddělení Policie ČR v Praze 1, Krakovské ulici“. Požádal o zaslání kopie této zprávy a tohoto stanoviska, z nichž bude zřejmá jejich autentičnost. Na tuto žádost reagoval dopisem ze dne 20. 10. 2009 vedoucí Kanceláře veřejného ochránce práv tak, že poskytnutí obsahu zprávy o průběhu šetření a závěrečného stanoviska ve věci vedené pod sp. zn. 81/2003/VOP/DU není s ohledem na povinnost mlčenlivosti možné. Zpráva ze dne 29. 8. 2007, stejně tak i závěrečné stanovisko z 31. 1. 2008 jsou uveřejněny na www.ochrance.cz/stanoviska.php a je možno je považovat za autentické. Žalobce podal dne 5. 11. 2009 odvolání proti sdělení Kanceláře veřejného ochránce práv ze dne 20. 10. 2009. Rozhodnutím Kanceláře veřejného ochránce práv ze dne 19. 11. 2009, č. j. PDCJ 3154/2009, bylo napadené sdělení potvrzeno. Současně s rozhodnutím o odvolání byly žalobci doručeny i dva z materiálů, o které si žádal, a sice zpráva veřejného ochránce práv z 29. 8. 2007 a závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv z 31. 1. 2008. Proti rozhodnutí o odvolání z 19. 11. 2009 podal žalobce dne 4. 1. 2010 správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně, která byla projednávána pod sp. zn. 31 A 2/2010. Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 8. 8. 2011, č. j. 31 A 2/2010-130, rozhodnutí Kanceláře veřejného ochránce práv ze dne 19. 11. 2009, č. j. PDCJ 3154/2009, zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení vedoucí Kanceláře veřejného ochránce práv rozhodnutím ze dne 19. 8. 2011, č. j. PDCJ 1761/2011, zrušil rozhodnutí (sdělení) Kanceláře veřejného ochránce práv ze dne 20. 10. 2009, č. j. PDCJ 2830/2009, kterým byla žalobcova žádost o informaci odmítnuta, a věc vrátil k novému projednání Kanceláři veřejného ochránce práv. Dne 9. 9. 2011 vydala Kancelář veřejného ochránce práv rozhodnutí, č. j. PDCJ 1906/2011, kterým žalobcovu žádost „o informaci poskytnutím obsahu zprávy o průběhu šetření a obsahu závěrečného stanoviska veřejného ochránce práv ve věci sp. zn. 81/2003/VOP/DU“ opět odmítla s tím, že poskytnutí informace bez vědomí či souhlasu stěžovatelů, kteří se na veřejného ochránce práv obrátili, by bylo v rozporu s jejich oprávněnými zájmy. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí dne 10. 10. 2011 odvolal. O jeho odvolání rozhodl veřejný ochránce práv rozhodnutím ze dne 19. 10. 2011, č. j. PDCJ 2209/2011, tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobce napadl rozhodnutí veřejného ochránce práv ze dne 19. 10. 2011 správní žalobou, která byla projednána Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 31 A 1/2012. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 8. 2013, č. j. 31 A 1/2012-69, rozhodnutí veřejného ochránce práv ze dne 19. 10. 2011, č. j. PDCJ 2209/2011, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 9. 9. 2013 vedoucí Kanceláře veřejného ochránce práv zrušil rozhodnutí ze dne 9. 9. 2011, č. j. PDCJ 1906/2011, a věc vrátil Kanceláři veřejného ochránce práv k dalšímu řízení. Kancelář veřejného ochránce práv vydala dne 10. 9. 2013 rozhodnutí, č. j. PDCJ 2335/2013, kterým žalobcovu žádost o informaci poskytnutím obsahu zprávy o průběhu šetření veřejného ochránce práv ze dne 30. 3. 2004 a obsahu závěrečného stanoviska veřejného ochránce práv ze dne 20. 12. 2004 ve věci vedené pod sp. zn. 81/2003/VOP/DU částečně odmítla, a to tak, že v kopii požadovaných písemností nebudou poskytnuty informace o bydlišti stěžovatelů, H. S. a T. S., a dále informace o osobnosti, projevech osobní povahy a soukromí stěžovatelky, H. S. V připojené kopii zprávy ze dne 30. 3. 2004, která čítá 19 stran, pak byly některé údaje začerněny. Žalobce se proti rozhodnutí Kanceláře veřejného ochránce práv ze dne 10. 9. 2013 odvolal (napadl pouze jeho odmítavou část). O jeho odvolání rozhodl vedoucí Kanceláře veřejného ochránce práv rozhodnutím ze dne 4. 11. 2013, č. j. PDCJ 2798/2013, kterým bylo žalobcovo odvolání zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Dne 1. 1. 2014 žalobce zahájil u Krajského soudu v Brně v pořadí již třetí řízení o žalobě proti rozhodnutí Kanceláře veřejného ochránce práv ve věci jeho žádosti o informaci ze dne 19. 10. 2009. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 10. 2014, č. j. 31 A 1/2014-93, žalobu směřující proti rozhodnutí vedoucího Kanceláře veřejného ochránce práv ze dne 4. 11. 2013, č. j. PDCJ 2798/2013, zamítl, neboť shledal, že byly naplněny všechny formální i materiální podmínky pro omezení přístupu k informacím dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Žalobce napadl zamítavý rozsudek Krajského soudu v Brně kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 3. 2015, č. j. 1 As 229/2014-48, zamítl. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 8. 4. 2015. Žalobce podal dne 20. 5. 2014 Ministerstvu spravedlnosti žádost o zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Dožadoval se, aby bylo konstatováno porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, stát se mu písemně omluvil a aby mu bylo poskytnuto peněžité zadostiučinění ve výši 100 000 Kč. Ministerstvo spravedlnosti konstatovalo dopisem ze dne 24. 11. 2014 nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení na straně správních soudů (v řízeních vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 A 2/2010, sp. zn. 31 A 1/2012 a sp. zn. 31 A 1/2014) a jménem státu se žalobci omluvilo s tím, že tato forma zadostiučinění se v daném případě jeví jako postačující a zadostiučinění v penězích poskytnuto žalobci nebude. Ministerstvo financí vyrozumělo žalobce o tom, že dne 7. 10. 2014 mu byla z důvodu věcné příslušnosti postoupena Ministerstvem spravedlnosti žádost týkající se odškodnění za nesprávný úřední postup veřejného ochránce práv a jeho kanceláře při vyřizování žalobcovy žádosti o informace. K důvodnosti nároku se žalovaná v tomto dopise zatím nevyjádřila, neboť v uvedené době neměla k dispozici potřebné podklady.
5. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce a uzavřel, že řízení jak před správními orgány, tak před správními soudy, trvalo od 19. 10. 2009 do 8. 4. 2015, tedy 5 let a cca 6 měsíců. Postup povinného subjektu při vyřizování žádosti o informace a lhůty, v nichž musí být tato žádost vyřízena, upravuje § 14 zákona č. 106/1999 Sb.. Z právní úpravy vyplývá, že požadovaná informace má být žadateli poskytnuta v relativně krátkém časovém horizontu. Pokud se v daném případě žalobce poskytnutí této informace domohl až za 5 let a cca 6 měsíců, jedná se o dobu, která byla zcela zjevně nepřiměřeně dlouhá. S ohledem na judikaturní vývoj uvedený v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, soud prvního stupně posuzoval správní řízení a na ně navazující soudní řízení správní jako jeden celek. Předmětem správních řízení a navazujících soudních řízení správních bylo poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., jednalo se tedy o rozhodování ve věci základního práva na informace dle čl. 17 Listiny. Žadatel má právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, které zahrnuje i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Toto právo se vztahuje jak na správní řízení, tak navazující soudní řízení správní, přičemž z ústavněprávního pohledu je navíc třeba na řízení od okamžiku podání žádosti o informace až do konečného rozhodnutí o ní nahlížet jako na jeden celek. Porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (v přiměřené lhůtě) představuje nesprávný úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Domáhá-li se jednotlivec nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené tímto nesprávným úředním postupem při rozhodování ve věci týkající se některého ze základních práv, jako je i právo na informace, uplatní se dle soudu prvního stupně domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje nemajetkovou újmu. Žalobce byl účastníkem jak správního, tak soudního řízení správního a má tedy dle soudu prvního stupně právo na náhradu nemajetkové újmy. Lze uzavřít, že pokud zákon č. 106/1999 Sb. ukládá požadovanou informaci poskytnout ve lhůtě 15 dnů, je celková doba trvání řízení 5 let a cca 6 měsíců zcela nepřiměřená a neodpovídá době, kterou by bylo možno u tohoto typu řízení rozumně očekávat. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně vzal za prokázaný nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení i jím vyvolanou nemajetkovou újmu, shledal, že je namístě poškozenému žalobci poskytnout zadostiučinění, kdy v tomto případě bude dostatečnou formou morální zadostiučinění. Soud prvního stupně přihlédl k významu požadované informace pro žalobce a tedy i k míře negativního dopadu do žalobcovy psychické sféry, který lze spojovat s tím, že informace byla žalobci nesprávně odepírána. Informace se týkala policejního zásahu vůči třetím osobám, které žalobce neznal, nikdy se s nimi nesetkal a informace měla význam v jejím případném využití při činnosti spolku, jehož je žalobce členem; informace měla pro žalobce následně hodnotu akademickou nebo historickou. Současně tento význam ležel i v osobní rovině zájmu žalobce, neboť měl obdobnou osobní zkušenost z minulosti, nicméně nejednalo se o informaci, která by mohla mít důležitý dopad na žalobcovy záležitosti. Soud prvního stupně přisvědčil i tomu, že žalobce ztratil důvěru v instituci veřejného ochránce práv, jehož postup pro něj byl zklamáním, a že byl žalobce připraven o spoustu svého času a energie, které celé této záležitosti věnoval. Nicméně ani tato skutečnost dle soudu prvního stupně neodůvodňuje poskytnutí jiné formy zadostiučinění, než v rovině morální, a to omluvou, kterou sám žalobce požaduje na prvním místě. Zde soud přihlédl i k tomu, že žalovaná 2) za část řízení, jež probíhalo před správními soudy, toto morální zadostiučinění již žalobci poskytla, když konstatovala nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení na straně správních soudů (v řízeních vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 A 2/2010, 31 A 1/2012 a 31 A 1/2014) a jménem státu se žalobci omluvila. Z tohoto důvodu tedy žalobci přiznal omluvu a zbývající nároky žalobce ve vztahu k peněžitému plnění, event. konstatování porušení práva, jako nedůvodné zamítl. S ohledem na procesní jistotu soud prvního stupně dále zastavil řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2), neboť příslušnou organizační složkou, která má jednat za stát, je Ministerstvo financí.
6. Odvolací soud vyšel po doplnění dokazování ohledně průběhu řízení spisy Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 A 2/2010, sp. zn. 31 A 1/2012, a sp. zn. 31 A 1/2014, ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neboť tento dle odvolacího soudu zjistil skutkový stav správně a v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí ve věci.
7. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Soud prvního stupně podle něj správně vymezil počátek rozhodné doby řízení, a to od podání žádosti žalobce o poskytnutí informace dne 19. 10. 2009. Rozhodná doba skončila právní mocí konečného rozhodnutí dne 8. 4. 2015 a činila tak cca 5 let a 5 a půl měsíce. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal délku řízení nepřiměřenou, přičemž tato nepřiměřenost byla dána nejen celkovou dobou trvání řízení jako takovou, ale i při posouzení ostatních, byť demonstrativně uvedených kritérií v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). V této souvislosti po doplnění dokazování stran průběhu řízení odvolací soud zdůraznil, že v řízení došlo i k obdobím nečinnosti postupně v trvání cca 9 měsíců, v trvání cca 13 měsíců a v trvání cca 6 měsíců, ale i z důvodu dvojího, tedy opakovaného zrušení rozhodnutí správního orgánu Krajským soudem v Brně pro nastalé procesní vady. Stran ostatních kritérií odvolací soud uvedl, že ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a po doplnění dokazování odvolacím soudem je zřejmé, že řízení bylo do jisté míry procesně složitější, neboť rozhodovaly jak správní orgány dvou stupňů, tak i krajský soud a Nejvyšší správní soud, věcně bylo složité standardně, žalobce se na délce řízení nijak negativně nepodílel. Dle odvolacího soudu tak došlo k porušení odpovídajícího práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a v daném případě se má uplatnit i vyvratitelná domněnka o vzniku nemajetkové újmy žalobci. Soud prvního stupně rovněž dle soudu odvolacího správně posoudil adekvátní formu zadostiučinění, pokud dospěl k závěru, že omluva je odpovídajícím zadostiučiněním. Soud prvního stupně zároveň nepochybil, jestliže se od znění omluvy do jisté míry odchýlil a vyjádřil v ní i porušení konkrétního práva žalobce, přičemž dále nepřistoupil k souběžnému poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Tento závěr správně podložil předmětem posuzovaného řízení, kdy vyžadovaná informace (předmět řízení) se přímo netýkala soukromého práva žalobce, tento význam byl již zprostředkovaný (žalobce hodlal požadovanou informaci využít pro činnost spolku, osoby, jichž se mělo šetření veřejného ochránce práv týkat, vůbec neznal, případ, stran něhož byla informace vyžadována, se žalobce osobně nijak netýkal). V této souvislosti odvolací soud uvedl, že zásadním kritériem nejen pro určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích, ale i pro stanovení formy zadostiučinění je význam namítaného řízení pro jeho účastníka. Odvolací soud tak uzavřel, že újma vzniklá žalobci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace byla zanedbatelná a byla tak dostatečně reparována soudem prvního stupně přisouzenou omluvou. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že není důvodné poskytnout žalobci za jemu vzniklou újmu zadostiučinění v penězích. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že kritéria demonstrativně stanovená v § 31a odst. 3 OdpŠk slouží nejen pro posouzení vlastní (ne)přiměřenosti délky posuzovaného řízení, ale dle dikce uvedeného ustanovení i pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění a teprve až v případě závěru o peněžním zadostiučinění i pro stanovení jeho výše.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také jako „dovolatel“) včasně podaným dovoláním, a to v rozsahu té části potvrzujícího výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím. Žalobce ve svém dovolání uplatnil následující dovolací důvody.
9. Odvolací soud se dle dovolatele ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, jakožto i soudu Ústavního, pokud v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 862/10, sp. zn. IV. ÚS 2058/20, sp. zn. III. ÚS 899/17, sp. zn. III. ÚS 1263/17, a sp. zn. III. ÚS 197/15, a dále rozhodnutími Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, a sp. zn. Cpjn 206/2010, rozhodl o nepřiznání peněžité náhrady újmy vzniklé žalobci, aniž by pro to byly splněny výjimečné okolnosti uvedené v citované judikatuře.
10. Přípustnost dovolání spočívá dle dovolatele také v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu jakožto dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, a totiž otázky „podmínek a kritérií pro stanovení vzniku a závažnosti újmy a navazující formy zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk, a podmínek a kritérií pro stanovení formy a výše zadostiučinění podle § 31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk, zejména kritéria ‚významu předmětu řízení pro poškozeného‘ v případě průtahů a nepřiměřené délky řízení o žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb.“.
11. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se soudy neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu. Naopak rozhodovaly podle v té době vyvíjející se judikatury, která se vztahuje k předmětu sporu. Při stanovení formy oba soudy dle žalované správně posoudily adekvátní formu zadostiučinění, pokud dospěly k závěru, že omluva je odpovídajícím zadostiučiněním. Tento závěr dle žalované správně podložily předmětem posuzovaného řízení s tím, že se vyžadovaná informace (předmět řízení) přímo netýkala soukromého práva žalobce, tento význam byl již zprostředkovaný (žalobce hodlal požadovanou informaci využít pro činnost spolku, osoby, jichž se mělo šetření veřejného ochránce práv týkat, vůbec neznal, případ, stran něhož byla informace vyžadována, se žalobce osobně nijak netýkal). Oba soudy se zabývaly významem namítaného řízení pro jeho účastníka a správně dospěly k závěru, že újma vzniklá žalobci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace byla zanedbatelná a je tak dostatečně reparována přisouzenou omluvou.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
14. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
15. Dovolání je vadné v otázce „nepřiznání peněžité náhrady žalobci“, neboť touto námitkou dovolatel neformuluje žádnou právní otázku ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., pokud nevysvětluje, v čem konkrétně má být rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné.
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky významu předmětu řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., neboť jde o otázku v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání není důvodné.
20. Podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“) svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
21. Podle 17 odst. 5 Listiny státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.
22. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. povinné subjekty poskytují informace na základě žádosti nebo zveřejněním.
23. Právo na informace je dle názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v jeho judikatuře jednou z právních záruk ve veřejné správě, které jsou co do své podstaty a významu především zárukami zákonnosti ve veřejné správě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, č. j. 5 As 53/2007-85). Právo na přístup k informacím o činnosti veřejné správy a povinnost orgánů veřejné správy poskytovat přístup k těmto informacím jsou explicitně vyjádřeny v rezoluci a Doporučení Poradního shromáždění Rady Evropy č. 428/1970 ze dne 23. 1. 1970 o masmédiích a lidských právech. Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. R/81/19 ze dne 25. 11. 1981 o přístupu k informacím veřejných orgánů obsahuje následující principy: každá osoba má právo obdržet informace uschovávané státními orgány, informace nemají být odmítnuty, i když žadatel nemůže prokázat oprávněný zájem, přístup k informacím má být uplatňován na principu rovnosti, informace mají být poskytnuty v přiměřené lhůtě, příslušný orgán musí sdělit důvody odmítnutí žádosti, zamítnutí žádosti musí být přezkoumatelné, přístup k informacím se nevztahuje na zákonodárné a soudní orgány.
24. Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že svoboda projevu – včetně v ní podle čl. 10 odst. 1 Úmluvy obsažené svobody přijímat informace – představuje jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti; jsou proto její záruky zvlášť důležité. Nelze nevidět, že právo na informace jako sběr informací je zásadním přípravným krokem (mj.) v prvé řadě v novinářské činnosti a je inherentní, chráněnou částí svobody tisku. Realizace této funkce však není omezena jen na média a na profesionální žurnalisty. V tom kterém případě vytváří prostor pro veřejnou diskusi kupř. ve vztahu k nevládním organizacím, ale i k jednotlivcům. Důležitou roli hraje občanská společnost v diskusi o veřejných otázkách. Je nepochybné, že nepravomocný rozsudek může řešit záležitosti veřejného zájmu; žadatelé o informace totiž jsou či alespoň mohou být zainteresováni na legitimním sběru informací o těchto záležitostech. Jejich cílem může být takové informace sdělit veřejnosti, a tím přispět k veřejné diskusi, jež je v demokratickém právním státě nejen legitimní, nýbrž i nezbytná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10).
25. Listina základních práv a svobod zaručuje v čl. 17 odst. 1 svobodu projevu a právo na informace; konkrétní obsah této záruky je pak vyjádřen v navazujících ustanoveních tak, že je v čl. 17 odst. 2 zaručen prostor autonomie jednotlivce ke svobodnému vyhledávání, přijímání a rozšiřování informací bez ohledu na hranice státu, do něhož nepřísluší veřejné moci zasahovat (status negativus), a v čl. 17 odst. 5 je stanovena povinnost státních orgánů a orgánů územní samosprávy přiměřeným způsobem poskytovat informace o jejich činnosti. Tím je svoboda jednotlivce vyhledávat informace ze zdrojů dle vlastní volby doplněna o povinnost některých subjektů veřejného práva poskytnout informace, které by jinak při svobodném, tj. veřejnou mocí nerušeném vyhledávání nebyly dostupné. Podmínky a provedení práva na přístup k informacím podle čl. 17 odst. 5 Listiny stanoví zákon; v souzeném případě je jím zákon č. 106/1999 Sb., který na podústavní úrovni jednak zakládá právo na přístup k informacím o činnosti větší množiny subjektů, než který je ústavní úpravou zaručen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16), jednak celkově upravuje postup a podmínky uplatnění veřejného subjektivního práva na přístup k informacím (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 1083/16).
26. Jakožto pozitivní nárok pak právo na informace představuje právo (nárok) informace požadovat, jemuž koresponduje pozitivní závazek veřejné moci konat. Jde tak o právo na přístup k informacím. Ústavním obsahem lidskoprávního vztahu je potom povinnost orgánů veřejné moci informace aktivně poskytovat a subjektivní ústavní právo jednotlivců tyto informace nejen požadovat, ale i obdržet. Takto formulované právo na přístup k informacím však není vždy explicitně v lidskoprávních dokumentech uvedeno a bývá v různé míře dovozováno výkladem z obecné garance svobody projevu. Naše ústavní úprava zvolila v čl. 17 odst. 5 výslovnou formulaci tohoto pozitivního závazku veřejné moci (BARTOŇ, Michal, HEJČ, David. Čl. 17 [Svoboda projevu a právo na informace]. In: HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 64).
27. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
28. Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) konstatoval, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Ve svém rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, potom Nejvyšší soud uvedl, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného.
29. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále o řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Při této úvaze tedy hraje roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva a povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce [srov. část IV písm. d) Stanoviska].
30. V rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, Nejvyšší soud vyslovil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovně-právní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje.
31. V řízení o poskytnutí informace se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Z výše citované judikatury je zřejmé, že žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí. To však nemůže vést k úvaze o tom, že poskytnutí informací pro žadatele má ve všech případech shodný význam, odvozený od toho, že svou žádostí realizuje jedno z důležitých základních práv. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva (např. žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo odsouzením, se domáhá u konkrétního soudu poskytnutí soudních rozhodnutí vydaných ohledně téhož nároku v jiných věcech, aby mohl odůvodnit jím požadovanou výši přiměřeného zadostiučinění) a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení.
32. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv (přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Jde-li o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný.
33. Pro úplnost je třeba dodat, že není možné a priori konstatovat zvýšený význam předmětu řízení o poskytnutí informace pro žadatele, a to kvůli tomu, že význam posuzovaného řízení se zásadně odvíjí od významu informace pro žadatele, jak je výše vysvětleno, a ten může být velmi vysoký, ale také nepatrný.
34. V projednávané věci vyšly soudy ze skutkových zjištění, podle kterých byl význam požadovaných informací pro žalobce zprostředkovaný (žalobce hodlal požadovanou informaci využít pro činnost spolku, osoby, jichž se mělo šetření veřejného ochránce práv týkat, vůbec neznal, případ, stran něhož byla informace vyžadována, se žalobce osobně nijak netýkal). Žalobce tedy nemohl využít požadovanou informaci pro bezprostřední realizaci svého subjektivního práva, což vede Nejvyšší soud k závěru, že právní posouzení otázky významu předmětu řízení pro dovolatele odvolacím soudem je správné.
35. Z toho pak plyne, že dovolací námitka stran poskytnuté formy zadostiučinění nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009) v situaci, kdy dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce.
36. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.
37. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Autor: -mha-