// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 24.07.2023
Skutečná škoda podle § 31 odst. 1 OdpŠk
I. Smysl a účel § 31 OdpŠk zůstává zásadně stejný i v poměrech rekodifikovaného občanského zákoníku, tj. i za situace, kdy skutečná škoda může záležet ve vzniku dluhu, byť jazyková konstrukce dotčeného ustanovení je stále založena ve slovech „...náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy…“.
Inkriminovanou část § 31 OdpŠk: „…náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy…,“ je třeba za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. vykládat způsobem, který bude zahrnovat nejen skutečné (již proběhlé) uhrazení nákladů řízení, ale i platný závazek např. k uhrazení nákladů právního zastoupení advokátem (obhájcem). Na povahu nákladů řízení (výši a účelnost) vynaložených (jsoucích) toho času ve formě poctivého závazku k jejich zaplacení je třeba hledět zásadně obdobně jako na náklady řízení již uhrazené. Pozdější splnění či nesplnění závazku dlužníkem (poškozeným) je však pro uznání závazku jako škody ve smyslu § 31 OdpŠk zásadně nerozhodné.
II. Prostřednictvím převzetí dluhu dochází v rámci závazku ke změně osoby dlužníka. Účinností privativní intercese zaniká povinnost dlužníka plnit, touto povinností je napříště vázán přejímatel dluhu jako nový dlužník. Převzetí dluhu má tedy vůči dlužníkovi účinky soluční (privativní), pro přejímatele představuje důvod jeho povinnosti plnit věřiteli. Stejně jako u postoupení pohledávky vychází právní úprava z předpokladu, že převzetím dluhu se nemění obsah přebírané povinnosti, jak vyplývá z § 1890 odst. 1 o. z.
Ze zjištěného skutkového stavu v řešené věci vyplývá, že žalobkyně zmocnila svého manžela k uzavření dohody s třetí osobou, na jejímž základě tato třetí osoba uhradila náklady na zastoupení žalobkyně v předmětném správním řízení, to však podle dovolacího soudu bez dalšího nevede k závěru o neexistenci práva žalobkyně na náhradu škody ve smyslu § 31 OdpŠk, neboť není zřejmé, zda se žalobkyně v důsledku provedené úhrady nákladů právního zastoupení stala nově dlužníkem této společnosti, ať už z titulu smlouvy či bezdůvodného obohacení.
Pokud se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že na straně žalobkyně nedošlo ke vzniku škody, jejíž náhradu by mohla uplatnit vůči žalované, neboť úhradou pohledávky právního zástupce žalobkyně za žalobkyní třetí osobou pohledávka právního zástupce žalobkyně za žalobkyní zanikla a za případný nově vzniklý dluh žalobkyně vůči třetí osobě, která za žalobkyni jejímu právnímu zástupci plnila dluh žalobkyně, již žalovaná neodpovídá, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2212/2022, ze dne 24. 4. 2023
Dotčené předpisy:
§ 26 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 31 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 1888 odst. 1 o. z.
§ 1890 odst. 1 o. z.
§ 2952 o. z.
§ 2991 odst. 1 o. z.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 61 774 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající v nákladech řízení vynaložených v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského úřadu Moravskoslezského kraje a Ministerstva dopravy ve správním řízení o žádosti o udělení oprávnění k provozování stanice technické kontroly pro silniční motorová a přípojná vozidla. Náklady na právní zastoupení žalobkyně v předmětném správním řízení byly uhrazeny společností V. W. C.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2021, č. j. 24 C 214/2019-42, zamítl žalobu o zaplacení částky 61 774 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že advokát JUDr. V. V. fakturoval za poskytování právních služeb žalobkyni v období od roku 2010 do 22. 3. 2019. Žalobkyně před začátkem správního řízení dne 1. 10. 2008 zmocnila svého manžela J. A. k uzavření dohody o společném záměru, vzájemné spolupráci a o úhradě nákladů spojených s řízením o udělení oprávnění k provozování stanice technické kontroly a stanice měření emisí a o úhradě nákladů spojených s provozováním stanice technické kontroly a stanice měření emisí s panem B. Ch. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 22. 7. 2019 obchodní společnost V. W. C., zastoupená jednatelem B. Ch. postoupila na J. A. pohledávku z titulu úhrady nákladů za právní služby JUDr. V. V., advokáta, ve správním řízení vedeném Krajským úřadem Moravskoslezského kraje pod sp. zn. DSH/18793/2009 Žďá, o udělení povolení k provozování stanice technické kontroly vyúčtovaných mimo jiné fakturami č. 52/2010 na částku 12 000 Kč, č. 142/2013 na částku 14 983 Kč, č. 260/2014 na částku 22 547 Kč, č. 80/2017 na částku 19 518,75 Kč, č. 316/2017 na částku 42 446,80 Kč, č. 16/2018 na částku 33 880 Kč, č. 310/2018 na částku 96 800 Kč s tím, že k účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky dochází podpisem smlouvy. Návrhy na provedení dalších důkazů soud pro nadbytečnost zamítl.
4. Podáním ze dne 23. 7. 2019 uplatnila žalobkyně svůj nárok na náhradu škody u žalované, která vyjádřením ze dne 31. 12. 2019, č. j. 128/2019-810-ODS/4, odmítla nárok žalobkyně uspokojit s tím, že v řešené věci nedošlo ke splnění všech zákonných podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu, neboť nebyla shledána existence odpovědnostního titulu v podobě nezákonných rozhodnutí.
5. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle § 13 odst. 1 a § 31 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že žalobkyni tvrzená škoda nevznikla.
6. Podle soudu prvního stupně bylo v řízení prokázáno, že náklady na zastoupení advokátem JUDr. V. V. v předmětném správním řízení žalobkyně o udělení povolení k provozování stanice technické kontroly a stanice měření emisí, které žalobkyně uplatňuje v souvislosti s nesprávným úředním postupem Krajského úřadu Moravskoslezského kraje a Ministerstva dopravy a které byly právním zástupcem žalobkyně vyúčtovány výše uvedenými fakturami, byly uhrazeny společností V. W. C., tedy osobou odlišnou od žalobkyně. Není proto splněn základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu ve smyslu § 31 odst. 1 OdpŠk, a to vznik škody žalobkyni v podobě účelně vynaložených nákladů na zastoupení advokátem (zmenšení jejího majetku), jež by náklady na zastoupení jako účastník uvedeného správního řízení fakticky vynaložila anebo by existoval (jí dosud neuhrazený) závazek vůči advokátu JUDr. V. V. Žalobkyní tvrzená škoda vůči státu tedy v době rozhodování soudu neexistovala, neboť náklady na zastoupení hradila za žalobkyni třetí osoba, čímž závazek žalobkyně k úhradě nákladů na zastoupení advokátu zanikl a zanikla tím i pohledávka advokáta vůči žalobkyni. Žalobkyni takovou úhradou nákladů vznikl pouze závazek z titulu bezdůvodného obohacení (či ze smlouvy na základě citované plné moci, která však nebyla doložena), avšak vůči osobě, která pohledávku uhradila a která nebyla účastníkem předmětného správního řízení. Taková pohledávka třetí osoby však nemůže být žalobkyní nárokována dle § 31 odst. 1 OdpŠk. „Pokud žalobkyně namítala, že pohledávka postoupená společností V. W. C., na jejího manžela je ve společném jmění manželů,“ soud prvního stupně uvedl, „že pokud by takové tvrzení bylo pravdivé, pak by pohledávka zanikla splynutím, kdy žalobkyně by od jmenované společnosti postoupením nabyla svou vlastní pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení.“ Žalobkyní tvrzená škoda by tedy ani v takovém případě neexistovala.
7. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že výše náhrady činí 900 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II).
8. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalobkyně nedošlo ke vzniku škody, jejíž náhradu by mohla uplatnit vůči žalované. Pohledávku právního zástupce žalobkyně na úhradu odměny a nákladů spojených se zastupováním žalobkyně v předmětném správním řízení, případně v řízení proti nečinnosti správního orgánu, uhradila třetí osoba, jež nebyla účastníkem řízení, což znamená, že úhradou pohledávky právního zástupce žalobkyně za žalobkyní tato zanikla, přičemž žalobkyni vznikl dluh nový ve vztahu k třetí osobě, která za žalobkyni jejímu právnímu zástupci plnila dluh žalobkyně. Tento dluh však není dluhem, jenž by mohl být saturován formou náhrady škody žalovanou, neboť jakkoliv argumentace žalobkyně stran nového pojetí škody, kdy škodou je i vznik dluhu, je správná, tak takovým dluhem, jenž by mohl být saturován formou náhrady škody žalovanou, by byl dluh žalobkyně ve vztahu k jejímu právnímu zástupci, a nikoliv dluh žalobkyně ve vztahu k třetí osobě, společnosti V. W. C.
9. Odvolací soud dále uvedl, že pokud byla mezi žalobkyní zastoupenou manželem a uvedenou společností uzavřena dohoda o úhradě nákladů předmětného správního řízení včetně nákladů souvisejících s aktivitou žalobkyně namířenou proti nečinnosti správních orgánů, pak žalobkyni vůči uvedené společnosti případně vznikl dluh z uvedené dohody. Jestliže taková dohoda uzavřena nebyla, pak jí vznikl dluh z titulu bezdůvodného obohacení, kdy uvedená třetí osoba plnila za žalobkyni (plnila za jiného).
10. Tvrzení žalobkyně, že pohledávku společnosti V. W. C., uhradila do dne 22. 7. 2019, odvolací soud považoval nové tvrzení za nepřípustné v odvolacím řízení s odůvodněním, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně netvrdila, že by náklady jejího právního zastoupení uhradila uvedená společnost a žalobkyně následně tuto úhradu uvedené společnosti refundovala. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 7. 7. 2020 mimo jiné uvedla, že náklady za právní služby jejího advokáta uhradila společnost V. W. C., s. r. o., přičemž dne 22. 7. 2019 byla uzavřena mezi touto společností a manželem žalobkyně smlouva o postoupení předmětné pohledávky. Podle odvolacího soudu tak nebylo zřejmé, z jakého důvodu žalobkyně uváděla, že toto tvrzení jen opakuje, když tvrzení, že by uvedené společnosti čehokoli hradila, nenabídla. I toto tvrzení (jakkoliv nepřípustné) však bylo dle odvolacího soudu bez významu, neboť žalobkyně případně uhradila uvedené třetí osobě její pohledávku, přičemž touto úhradou jí nevznikla škoda přičitatelná žalované, jelikož žalobkyně nehradila odměnu a náklady svého právního zástupce, ale svůj dluh vzniklý ve vztahu k třetí osobě, a to ať již na základě smluvního ujednání, či z titulu bezdůvodného obohacení. Totéž pak platí pro žalobkyní namítané postoupení pohledávky, kdy dle ní se o postoupení pohledávky nejednalo (dle odvolacího soudu se však jednoznačně o postoupení pohledávky jedná) a soud prvního stupně měl uvedenou listinu vyložit nikoliv jako postoupení pohledávky. Zde odvolací soud poukázal na rozpor v tvrzeních a argumentaci žalobkyně, která v řízení před soudem prvního stupně vznik škody dovozovala právě z postoupení pohledávky a následně v rozporu s tím uvedla, že se jednalo o doklad o úhradě pohledávky uvedené společnosti. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absenci vzniku škody, neboť „pokud pohledávka postoupená společností V. W. C., na [žalobčina] manžela je skutečně ve společném jmění manželů, pak žalobkyně od jmenované společnosti postoupením nabyla svou vlastní pohledávku za svojí osobou“ (tyto závěry ovšem byly vysloveny jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím toliko obiter dictum, jak vyplývá ze slov „pokud žalobkyně namítala“ a „pokud by takové tvrzení bylo pravdivé“ či „pokud… je skutečně…“).
11. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že ji soud prvního stupně ohledně vzniku škody opakovaně vyzýval k doplnění tvrzení a důkazů, z čehož nabyla dojmu, že svá pro rozhodnutí soudu podstatná tvrzení uvádí i prokazuje. Podle odvolacího soudu naopak tím, že soud prvního stupně žalobkyni ohledně škody, vynaložení nákladů a fakturace nákladů ve vztahu k požadovaným úkonům opakovaně vyzýval, nijak ji na jejích právech nezkrátil. Naopak po poslední výzvě soudu prvního stupně žalobkyni muselo, či alespoň mělo být jasné, že svůj žalobní nárok dostatečně netvrdí a neprokazuje.
12. Nárok na náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč za žalobu proti nečinnosti správního orgánu, který měl dle tvrzení žalobkyně zaplatit její manžel (nejednalo se o náklady vynaložené na právní zastoupení žalobkyně a uhrazené společností V. W. C.), posoudil odvolací soud podle § 31 odst. 2 OdpŠk a uzavřel, že pokud bylo již jednou rozhodnuto o nákladech řízení, nelze se domáhat nového rozhodnutí cestou žaloby o náhradu škody proti státu. Svojí povahou procesní nárok (stejnou logikou i procesní povinnost) na náhradu (resp. na zaplacení) nákladů řízení může být změněn do podoby hmotněprávního nároku na náhradu škody pouze tehdy, pokud dané řízení s procesním vypořádáním takového nároku nepočítá.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním.
14. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v nesprávném právním posouzení otázky, zda je dle § 31 odst. 1 OdpŠk možné uplatnit jako součást náhrady škody náklady, které za poškozeného uhradila třetí osoba, vůči které vznikl poškozenému odpovídající závazek či které poškozený odpovídající částku následně uhradil z titulu dohody s touto osobou či z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Tato otázka dle dovolatelky nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
15. Dovolatelka odkázala na § 26 OdpŠk a § 2952 o. z., podle něhož se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Nový občanský zákoník tak nepovažuje za škodu pouze faktické snížení majetku poškozeného (aktiv), ale i vznik dluhů (pasiv) na straně poškozeného.
16. Podle dovolatelky závisí řešení předmětné věci zejména na posouzení existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, a ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, z nichž vyplývá, že o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny. K teorii adekvátnosti příčinné souvislosti se dále vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, v němž uvedl, že pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný. Dovolatelka je tak přesvědčena, že v předmětné věci je dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody.
17. Závěrem dovolatelka poukázala na rozsudek ze dne 27. 8. 2019, č. j. 12 Co 102/2019-518, jímž Městský soud v Praze přiznal poškozenému náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v souvislosti s nezákonným trestním stíháním za situace, kdy na základě dohody tyto uhradila třetí osoba, přičemž poškozený následně uznal svůj závazek a náklady na právní zastoupení uhradil.
18. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu včetně rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
19. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry obou nižších soudů, že se nejednalo o náklady účelně vynaložené žalobkyní na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí či na nápravu nesprávného úředního postupu ve smyslu § 31 odst. 1 OdpŠk, neboť ty byly vynaloženy společností V. W. C., nikoli žalobkyní.
20. Vzhledem k tomu, že v případě žalobkyně šlo o správní řízení, poukázala žalovaná na § 79 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, který váže náklady řízení k osobám účastníků řízení a jejich právním zástupcům. Této úpravě odpovídá právě § 31 odst. 1 OdpŠk. Společnost V. W. C., však účastníkem daného řízení nebyla. Z logiky věci tedy není možné, aby úhrada nákladů řízení třetí osobou byla provedena v příčinné souvislosti s jakýmkoli pochybením, k němuž by v daném řízení došlo, ale pouze na základě případného ujednání mezi ní a účastníky řízení či jejich právními zástupci. Taková úhrada pak vůbec nesplňuje podmínky pro vznik nároku na její náhradu dle § 31 odst. 1 OdpŠk, jelikož není vynaložena účelně na změnu či zrušení nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu a třetí osoba tak takový nárok ani nemůže převést na někoho jiného.
21. K otázce příčinné souvislosti žalovaná uvedla, že náklady ve smyslu § 31 OdpŠk musejí být vynaloženy přímo na odstranění nezákonného rozhodnutí nebo nápravu nesprávného úředního postupu, nepostačuje jejich vynaložení pouze v souvislosti s daným pochybením. I kdyby žalobkyně následně uvedené společnosti částku představující uhrazené náklady nahradila, nebylo by toto jednání, resp. toto snížení majetku žalobkyně, v příčinné souvislosti s tvrzenými pochybeními, k nimž mělo dojít v předmětném řízení, nýbrž s dohodou o úhradě nákladů, na jejímž základě uvedená společnost náklady řízení hradila. Uzavření dohody o úhradě nákladů je tedy další a klíčovou okolností, bez které by ke vzniku nárokované majetkové škody nedošlo. Dle žalované uvedené jednání přerušuje případnou příčinnou souvislost mezi tvrzenými pochybeními a požadovanou škodou. V této souvislosti žalovaná odkázala na rozsudek ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, v němž se Nejvyšší soud zabýval teorií adekvátní příčinné souvislosti.
22. S ohledem na uvedené navrhla žalovaná zamítnutí podaného dovolání.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
24. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
25. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
26. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
27. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
28. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11).
29. V předmětné věci proto dovolání není přípustné v rozsahu nároku žalobkyně ve výši 2 000 Kč, který představuje soudní poplatek zaplacený za žalobu proti nečinnosti správního orgánu.
30. Dovolání je sice podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné v části týkající se nákladů řízení, avšak Nejvyšší soud jej nemohl v této části odmítnout s ohledem na to, že nákladový výrok zrušil jako akcesorický (viz dále).
31. Přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné právní posouzení existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody, neboť na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí nezáviselo.
32. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda je dle § 31 odst. 1 OdpŠk možné uplatnit jako součást náhrady škody náklady, které za poškozeného uhradila třetí osoba, vůči které vznikl poškozenému odpovídající závazek či které poškozený odpovídající částku následně uhradil, a to z titulu dohody s touto osobou či z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
33. Dovolání je důvodné.
34. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal.
35. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.
36. Podle § 31 OdpŠk náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odstavec 1). Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (odstavec 2).
37. Podle § 1888 odst. 1 o. z. kdo ujedná s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, dá-li k tomu věřitel souhlas původnímu dlužníku nebo přejímateli dluhu.
38. Podle § 1890 odst. 1 o. z. se obsah závazku převzetím dluhu nemění. Přejímateli dluhu náleží všechny námitky, které mohl uplatnit původní dlužník. Převzetí dluhu se nedotýká ani vedlejších práv spojených s pohledávkou.
39. Podle § 2952 o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.
40. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že náhrada nákladů řízení podle § 31 OdpŠk není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na zásadě náhrady účelně či důvodně vynaložených nákladů. Dotčené ustanovení neslouží k hrazení dodatečných mimořádných nákladů řízení, přiznává se pouze náhrada nákladů řízení podle příslušných procesních předpisů, tj. účelně či důvodně vynaložených nákladů řízení (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013, a ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1132/2018).
41. Ústavní soud v plenárním rozhodnutí ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, uvedl, že účelem zákonné úpravy § 31 OdpŠk je interpretace skutečné škody, spočívající v nákladech vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí anebo nápravu nesprávného úředního postupu, ve smyslu účelně vynaložených nákladů, přičemž za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, jež jsou stanoveny zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně. Jinými slovy, smyslem a účelem daného zákonného ustanovení je zahrnutí do rámce pojmu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod) i úhrady nákladů řízení směřujícího k jejich zrušení, změně anebo nápravě. A contrario by totiž bylo v rozporu s principem odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, aby jeden z důsledků takového jednání orgánů veřejné moci, a to náklady řízení vedoucího k jeho reparaci, nesl poškozený sám (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
42. Na uvedených judikaturních závěrech o zásadách a účelu § 31 OdpŠk (tj. na interpretaci skutečné škody) není potřeba ničeho měnit ani v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., byť tyto závěry vycházely z pojetí škody, které mělo svůj základ v ustanoveních zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jejichž dílčím výkladem bylo též dovozeno, že lze o škodě uvažovat teprve poté, co předmětné náklady řízení byly skutečně uhrazeny. Základní judikaturní teze, že „náhrada nákladů řízení ani náhrada nákladů zastoupení podle zákona č. 82/1998 Sb. nebyla a není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na tom, že stát za stanovených podmínek hradí účelně či důvodně vynaložené náklady…“ totiž primárně směřovala k racionalizaci odpovědnostního vztahu státu vůči poškozeným osobám zejména co do výše a účelnosti (důvodnosti) vynaložených nákladů (tedy ke spravedlivé reparaci poškozeného), k vlastní definici škody pouze sekundárně. Potud lze na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu navázat. Rozhodně však nelze ze zmíněné dosavadní rozhodovací praxe usuzovat na nezměnitelnost (petrifikaci) dříve zavedeného pojmu škoda (tj. odmítnout nově přijatou zákonnou definici skutečné škody v pojetí § 2952 o. z. věty druhé) pro potřeby výkladu § 31 OdpŠk.
43. Lze tak učinit závěr, že smysl a účel § 31 OdpŠk, jak byl vyložen judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu, zůstává zásadně stejný i v poměrech rekodifikovaného občanského zákoníku, tj. i za situace, kdy skutečná škoda může záležet ve vzniku dluhu, byť jazyková konstrukce dotčeného ustanovení je stále založena ve slovech „...náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy…“ Inkriminovanou část § 31 OdpŠk: „…náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy…,“ je třeba za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. vykládat způsobem, který bude zahrnovat nejen skutečné (již proběhlé) uhrazení nákladů řízení, ale i platný závazek např. k uhrazení nákladů právního zastoupení advokátem (obhájcem). Na povahu nákladů řízení (výši a účelnost) vynaložených (jsoucích) toho času ve formě poctivého závazku k jejich zaplacení je třeba hledět zásadně obdobně, jako na náklady řízení již uhrazené. Pozdější splnění či nesplnění závazku dlužníkem (poškozeným) je však pro uznání závazku jako škody ve smyslu § 31 OdpŠk zásadně nerozhodné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2678/2020, uveřejněný pod číslem 79/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
44. Prostřednictvím převzetí dluhu dochází v rámci závazku ke změně osoby dlužníka. Účinností privativní intercese zaniká povinnost dlužníka plnit, touto povinností je napříště vázán přejímatel dluhu jako nový dlužník. Převzetí dluhu má tedy vůči dlužníkovi účinky soluční (privativní), pro přejímatele představuje důvod jeho povinnosti plnit věřiteli. Stejně jako u postoupení pohledávky vychází právní úprava z předpokladu, že převzetím dluhu se nemění obsah přebírané povinnosti, jak vyplývá z § 1890 odst. 1 o. z. [Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V, Závazkové právo: obecná část (§ 1721 - 2054). Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2014, komentář k § 1888].
45. Ze zjištěného skutkového stavu v řešené věci vyplývá, že žalobkyně zmocnila svého manžela k uzavření dohody se společností V. W. C. (dále jen „třetí osoba“), na jejímž základě tato třetí osoba uhradila náklady na zastoupení žalobkyně v předmětném správním řízení, to však podle dovolacího soudu bez dalšího nevede k závěru o neexistenci práva žalobkyně na náhradu škody ve smyslu § 31 OdpŠk, neboť není zřejmé, zda se žalobkyně v důsledku provedené úhrady nákladů právního zastoupení stala nově dlužníkem této společnosti, ať už z titulu smlouvy či bezdůvodného obohacení.
46. Pokud se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že na straně žalobkyně nedošlo ke vzniku škody, jejíž náhradu by mohla uplatnit vůči žalované, neboť úhradou pohledávky právního zástupce žalobkyně za žalobkyní třetí osobou pohledávka právního zástupce žalobkyně za žalobkyní zanikla a za případný nově vzniklý dluh žalobkyně vůči třetí osobě, která za žalobkyni jejímu právnímu zástupci plnila dluh žalobkyně, již žalovaná neodpovídá, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
47. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení výše uvedené právní otázky nesprávné a tato nesprávnost se projevuje i v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu zrušil, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu (nároku žalobkyně ve výši 2 000 Kč, který představuje soudní poplatek zaplacený za žalobu proti nečinnosti správního orgánu) jej pak pro nepřípustnost odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
48. V dalším řízení soud prvního stupně znovu posoudí podmínky odpovědnosti státu ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku, přičemž vyjde ze shora uvedených právních závěrů dovolacího soudu. Především opatří náležitá skutková zjištění týkající se skutečností, na jejichž základě plnila za žalobkyni třetí osoba, a zda této osobě vznikla pohledávka za žalobkyní, zda tato pohledávka stále existuje, příp. zda přešla na jinou osobu.
49. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
50. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-