// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce 02.01.2023
Porušení generálního inhibitoria faktoringovou smlouvou
Faktoring je nástrojem tzv. provozního financování, které nepochybně lze považovat za běžnou obchodní a provozní činnost podnikatele a které tak současně představuje činnost směřující k udržení a správě jeho majetku. Závěr o tom, zda do tohoto rámce zapadá faktoring, bude v každém jednotlivém případě odvislý od konkrétních podmínek a charakteru podnikatelské činnosti postupitele a obsahu faktoringové smlouvy, které teprve umožní posoudit, zda faktoring je účelným nástrojem provozního financování, nebo jen neefektivním vynakládáním, anebo dokonce účelovým vyváděním finančních prostředků, které se příčí generálnímu inhibitoriu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3622/2020, ze dne 31. 8. 2022
Dotčené předpisy:
§ 44a zák. č. 120/2001 Sb. ve znění od 1. 11. 2009
§ 44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb. ve znění do 31. 10. 2009
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobou doručenou Okresnímu soudu ve Zlíně dne 16. 5. 2016 (v průběhu řízení doplněnou) se žalobce (tehdejší insolvenční správce dlužníka Nová Valaška, s. r. o. Mgr. M. G.) domáhal, aby žalované byla uložena povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy (peněžní částky 574 916 Kč) žalobci. Žalobu odůvodnil tím, že usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 3. 2012, č. j. 33 Sd 12/2012-14, soud přijal od složitele DF Partner s. r. o. do úschovy ve prospěch příjemce Nová Valaška, s. r. o., částku 574 916 Kč. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2014, č. j. KSBR 30 INS XY, bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka Nová Valaška, s. r. o. a usnesením téhož soudu ze dne 2. 7. 2014, č. j. KSBR 30 INS XY, byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Podáním ze dne 27. 11. 2016 požádal žalobce jako příjemce „o vydání věci z úschovy soudu“, ale žalovaná jako přihlašovatel s tímto vyslovila dne 19. 4. 2016 nesouhlas. Předmět úschovy je peněžitá částka, která odpovídá kupní ceně za zboží, které společnost Nová Valaška, s. r. o. v období od 26. 10. 2011 do 10. 11. 2011 dodala složiteli. Tato pohledávka byla na základě smlouvy o provádění regresního faktoringu ze dne 8. 10. 2007 č. 101/10/2007, uzavřené mezi společností Nová Valaška, s. r. o. a Ústavem finančních služeb, a. s. (faktorem), postoupena na Ústav finančních služeb, a. s., který ji následně smlouvou ze dne 10. 6. 2014 postoupil žalované. Poté, co k návrhu oprávněné Československé obchodní banky, a. s. byla usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 11. 2007, č. j. 23 Nc 1407/2007-23, nařízena exekuce proti (mimo jiné) povinné Nová Valaška, s. r. o., se oprávněná dopisem ze dne 10. 12. 2012 vůči povinné „ve smyslu § 44a exekučního řádu“ dovolala neplatnosti smlouvy o provádění regresního faktoringu ze dne 8. 10. 2007 č. 101/10/2007. Ústav finančních služeb, a. s. a žalovaná se tak „nikdy nestaly věřiteli složitele“.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 6. 10. 2016, č. j. 44 C 131/2016-121, rozhodl, že žalovaná je povinna souhlasit s vydáním částky 574 916 Kč, předmětu úschovy přijatého Okresním soudem ve Zlíně podle usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 3. 2012, č. j. 33 Sd 12/2012-14, žalobci – tehdejšímu insolvenčnímu správci Mgr. M. G. (výrok I), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 43 680 Kč k rukám advokáta Mgr. T. G. (výrok II). Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) ze zjištění, že Ústav finančních služeb, a. s. jako faktor a Nová Valaška, s. r. o. jako výrobce uzavřeli dne 8. 10. 2007 smlouvu o provádění regresního faktoringu pohledávek č. 101/10/2007, podle které předmětem faktoringu byly pohledávky vzniklé společnosti Nová Valaška, s. r. o. „na základě platně uzavřených prodejních kontraktů jako protihodnota jím poskytnutého faktického plnění zákazníkům“ představovaná „cenou za převzaté plnění“, že na základě uvedené smlouvy o provádění regresního faktoringu byly na společnost Ústav finančních služeb, a. s. postoupeny pohledávky společnosti Nová Valaška, s. r. o. za společností DF Partner s. r. o. v celkové výši 574 916 Kč (cena zboží dodaného v období od 26. 10. 2011 do 10. 11. 2011), které Ústav finančních služeb, a. s. smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2014 č. 100614/7 postoupila na žalovaného, že usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 11. 2007, č. j. 23 Nc 1407/2007-23, byla k návrhu oprávněné Československé obchodní banky, a. s. nařízena exekuce proti (mimo jiné) povinné Nová Valaška, s. r. o., že exekučním příkazem soudního exekutora Mgr. S. M. ze dne 9. 12. 2011, č. j. 050 EX 1012/07-426, bylo nařízeno provedení exekuce přikázáním jiné pohledávky než z účtu peněžního ústavu, že v průběhu takto nařízené exekuce (dne 10. 11. 2012) se oprávněná „ve smyslu ust. § 44a exekučního řádu“ dovolala neplatnosti postoupení pohledávek povinnou na Ústav finančních služeb, a. s. (dovolání se neplatnosti se „dostalo do dispozice všech účastníků tohoto právního jednání“), že usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 3. 2012, č. j. 33 Sd 12/2012-14, soud přijal od složitele DF Partner s. r. o. do úschovy ve prospěch příjemce Nová Valaška, s. r. o., částku 574 916 Kč, a to z důvodu pochybností složitele o tom, kdo je jeho věřitelem, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2014, č. j. KSBR 30 INS XY, bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka Nová Valaška, s. r. o. (insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. M. G.) a usnesením téhož soudu ze dne 2. 7. 2014, č. j. KSBR 30 INS XY, byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs, že usnesením soudního exekutora Mgr. S. M. ze dne 7. 10. 2014, č. j. 050 EX 1012/07-657, byla shora uvedená exekuce vedená proti povinné Nová Valaška, s. r. o. z důvodu prohlášeného konkursu zastavena, že v řízení o úschově vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 33 Sd 12/2012 insolvenční správce Mgr. M. G. dne 7. 1. 2015 požádal o vydání předmětu úschovy, a že žalovaný vyslovil s vydáním předmětu úschovy nesouhlas. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně (který věc posuzoval podle ustanovení § 289 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) dospěl k závěru, že Československá obchodní banka, a. s. se řádně (a ve čtyřleté promlčecí době podle „§ 387 a násl. obchodního zákoníku“) dovolala neplatnosti postoupení pohledávek společnosti Nová Valaška, s. r. o. na Ústav finančních služeb, a. s.; vzhledem k tomu, že pohledávka nebyla v exekučním řízení uspokojena, právní účinky dovolání se neplatnosti postoupení pohledávek nadále přetrvávají. Nepřisvědčil námitce žalované, že postoupení pohledávek spadalo do běžné obchodní a provozní činnosti společnosti Nová Valaška, s.r.o. „ve smyslu ust. § 44a exekučního řádu“, neboť „postoupení pohledávky na další subjekt znemožňuje uspokojení věřitelů postupitele“ a „povinný z exekuce nesmí s věcmi nebo právy nakládat takovým způsobem, který by následně znemožnil realizaci exekuce“. Uzavřel proto, že „je to žalobce, kdo má právo na předmět úschovy“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (poté, co novou insolvenční správkyní dlužníka Nová Valaška, s. r. o. byla jmenovaná JUDr. Daniela Urbanová) rozsudkem ze dne 5. 6. 2020, č. j. 47 Co 79/2017-169, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 26 426,40 Kč k rukám advokáta Mgr. T. G. (výrok II). Odvolací soud, který vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, shledal správnými závěry soudu prvního stupně, že částka 574 916 Kč přijatá do úschovy od společnosti DF Partner s.r.o. ve prospěch příjemce Nová Valaška, s.r.o. náleží žalobkyni, neboť Československá obchodní banka, a. s. se „ve smyslu ustanovení § 44a odst. 1 exekučního řádu“ dovolala neplatnosti faktoringové smlouvy, na jejímž základě byly postoupeny pohledávky společnosti Nová Valaška, s.r.o. na Ústav finančních služeb, a.s., respektive dalším postoupením na žalovanou. Jestliže k postoupení pohledávek podle faktoringové smlouvy nedošlo, náleží kupní cena za dodané zboží podle uzavřených kupních smluv do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka (prodávajícího). Podle odvolacího soudu „uzavření faktoringové smlouvy a postupování budoucích pohledávek třetí osobě, byť za úplatu, nelze považovat za běžnou obchodní a provozní činnost“, neboť „pokud by tomu tak bylo, ustanovení generálního inhibitoria (citované ustanovení § 44a odst. 1 exekučního řádu) by se stalo neúčinným a povinný by mohl kdykoli vyvést svůj majetek, a tak znemožnit a zabránit realizaci exekuce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání směřující „do všech jeho výroků“. Dovolatelka nastoluje právní otázku, zda „lze faktoring prováděný na základě řádné faktoringové smlouvy podřadit (subsumovat) běžné obchodní a provozní činnosti, ve smyslu hypotézy ust. § 44a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti“, kterou považuje v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu za dosud nevyřešenou. Dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, který „odmítl subsumovat outsourcing plateb za dodávky zboží ve formě faktoringové smlouvy pod běžnou obchodní či provozní činnost podniku“. Vychází z úvahy, že faktoring je „specifický druh úvěrového financování, který jednak garantuje cash flow a jednak řeší situaci, kdy dochází k druhotné platební neschopnosti, nebo kdy vydané odběratelské faktury neboli pohledávky mají delší dobu splatnosti než faktury dodavatelské“. Má za to, že faktoring je funkční ekonomickou alternativou financování chodu podniku, vhodnou především pro malé a střední podniky. Vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že pokud bychom považovali uzavření faktoringové smlouvy a postupování budoucích pohledávek třetí osobě za běžnou obchodní a provozní činnost povinného, ustanovení generálního inhibitoria by se stalo neúčinným a „povinný by mohl kdykoli vyvést svůj majetek, a tak znemožnit a zabránit realizaci exekuce“. Je přesvědčena, že „imanentní vlastností faktoringu JE udržování majetku“. V projednávané věci bylo na faktora postoupeno více než 140 faktur vystavených na žalovanou, která je v souladu s cesní doložkou platila přímo faktorovi. Je tedy zřejmé, že realizovaný faktoring nepochybně sloužil společnosti Nová Valaška, s.r.o. jako základní zdroj zajištění financí pro obvyklý chod podniku, a plnění faktoringové smlouvy tímto způsobem lze označit za běžnou obchodní a provozní činnost a úkon sloužící udržování majetku. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Dovolání žalované směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. V části, v níž dovolání směřuje proti těmto výrokům, není dovolání žalované přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v uvedené části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že složitel DF Partner s.r.o., IČO 00545503, složil částku 574 916 Kč do úschovy soudu ve prospěch příjemce společnosti Nová Valaška, s.r.o., IČO 25593315, s odůvodněním, že má důvodné pochybnosti o tom, kdo je jeho věřitelem; úschova byla přijata usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 3. 2012, č. j. 33 Sd 12/2012-14, ve prospěch příjemce společnosti Nová Valaška, s.r.o., přihlašovatele 1) soudního exekutora Mgr. S. M., Exekutorský úřad H., a přihlašovatele 2) společnosti Ústav finančních služeb, a.s., IČO 49967011 (usnesení nabylo právní moci 22. 3. 2012). Úschově předcházelo, že právní předchůdkyně žalované Ústav finančních služeb, a.s. (jako faktor) a Nová Valaška, s.r.o. (jako výrobce, resp. klient) uzavřely dne 8. 10. 2007 smlouvu o provádění regresního faktoringu pohledávek č. 101/10/2007 (dále jen „faktoringová smlouva ze dne 8. 10. 2007“), jejímž předmětem je provádění regresního faktoringu, tj. opakované úplatné postupování pohledávek výrobce vzniklých z dodávek jeho zboží nebo služeb na základě prodejních kontraktů výrobce s právem zpětného postoupení pohledávek za podmínek stanovených „Všeobecnými podmínkami ke smlouvě o provádění regresního faktoringu pohledávek“. V souladu s faktoringovou smlouvou ze dne 8. 10. 2007 byly pohledávky klienta za společností DF Partner s. r. o. v celkové výši 574 916 Kč (za období od 26. 10. 2011 do 10. 11. 2011) postoupeny na faktora, který je následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2014 postoupil společnosti Kamabe, s.r.o. (žalované). Usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 11. 2007, č. j. 23 Nc 1407/2007-23, byla k vymožení pohledávky oprávněné Československé obchodní banky, a. s., IČO 00001350, nařízena exekuce na majetek povinné Nová Valaška, s.r.o. a exekučním příkazem soudního exekutora Mgr. S. M., Exekutorský úřad H., ze dne 9. 12. 2011, č. j. 050 EX 1012/07-426, bylo nařízeno provedení exekuce přikázáním pohledávky, kterou má povinná vůči dlužníkovi DF Partner s.r.o.; v uvedeném exekučním řízení se následně (dne 10. 1. 2012) oprávněná „ve smyslu § 44a exekučního řádu“ dovolala neplatnosti postoupení pohledávek povinné za DF Partner s.r.o. na faktora, k němuž mělo dojít na základě faktoringové smlouvy ze dne 8. 10. 2007. Uvedená exekuce byla poté, co usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2014, č. j. KSBR 30 INS XY, bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka Nová Valaška, s. r. o. a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2014, č. j. KSBR 30 INS XY, byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs, pro úpadek povinné zastavena. V řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 33 Sd 12/2012 požádal podáním ze dne 7. 1. 2015 insolvenční správce dlužníka Nová Valaška, s.r.o., Mgr. M. G., o vydání předmětu úschovy, avšak přihlašovatel Kamabe, s.r.o. (žalovaná) s vydáním předmětu úschovy vyslovil nesouhlas.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení otázky hmotného práva, zda lze outsourcing plateb za dodávky zboží ve formě faktoringové smlouvy podřadit pod běžnou obchodní či provozní činnost podniku, popřípadě udržování a správu majetku. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je v části směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá, aby byl nahrazen souhlas přihlašovatele s vydáním předmětu úschovy přijatého Okresním soudem ve Zlíně usnesením ze dne 21. 3. 2012, které nabylo právní moci dne 22. 3. 2012 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „OSŘ“).
Nemůže-li dlužník splnit svůj závazek věřiteli, protože věřitel je nepřítomen nebo je v prodlení nebo má-li dlužník důvodné pochybnosti, kdo je věřitelem, nebo věřitele nezná, nastávají účinky splnění závazku, jestliže jeho předmět dlužník uloží do úřední úschovy (§ 568 věta první obč. zák.).
U soudu lze složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově za účelem splnění závazku (§ 185a odst. 1 OSŘ).
Předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků řízení a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele (§ 185d odst. 1 OSŘ). Jiné osobě, než která je uvedena v ustanovení § 185d odst. 1 a 2 OSŘ (tj. jiné osobě než složiteli nebo příjemci), žádající o vydání předmětu úschovy, jej vydá soud jen se souhlasem složitele a příjemce (§ 185d odst. 3 OSŘ).
Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli (§ 185e OSŘ).
Žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (§ 185e OSŘ) představuje procesní formu vyjádření posouzení otázky, komu (zda příjemci nebo přihlašovateli, popřípadě složiteli) má být předmět úschovy soudem vydán, tedy – řečeno jinak – komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy, na základě kterého soud vydá předmět úschovy. Není přitom podstatné, že vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy se v tomto řízení řeší jen jako otázka předběžná a že nachází svůj projev ve výroku rozsudku v podobě „nahrazení projevu vůle“; pravomocný rozsudek soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žalovaný „je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy“, žalobci totiž zakládá právo, aby mu soud vydal předmět úschovy, čímž bude naplněno jeho právo k majetku, uloženému nebo složenému do úschovy soudu (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3967/2007, uveřejněného pod č. 66/2009 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 293/2009, uveřejněného pod č. 96/2012 v časopise Soudní judikatura).
Soudy se tedy v projednávané věci správně zabývaly tím, komu svědčí vlastnické nebo jiné právo k předmětu úschovy.
Pro posouzení, komu ze složitelem (DF Partner s.r.o.) označených příjemců (Nová Valaška, s.r.o. či Ústav finančních služeb, a.s.) má být složená částka vydána, je podstatné, komu svědčí právo k předmětu úschovy. Takové právo ale musí vycházet ze vztahu mezi složitelem a příjemcem, neboť právě pro příjemce je určena částka složená v úschově. Důvodem jejího složení byla totiž nejistota složitele (jeho odůvodněné pochybnosti), kdo je věřitelem (srov. § 563 větu první obč. zák.) a komu z příjemců má tedy být plněno. Právo příjemce nebo jiného přihlašovatele k předmětu úschovy se tak musí upínat toliko ke vztahu mezi složitelem a příjemcem nebo jiným přihlašovatelem (složitelovým věřitelem); nemůže se odvíjet od jiného právního vztahu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2304/2019, uveřejněného pod č. 49/2021 v časopise Soudní judikatura).
V projednávané věci žalovaná dovozuje své právo k předmětu úschovy z faktoringové smlouvy ze dne 8. 10. 2008, na jejímž základě byly postoupeny pohledávky společnosti Nová Valaška, s. r. o. vůči složiteli na Ústav finančních služeb, a.s., a z navazujícího postoupení těchto pohledávek smlouvou ze dne 10. 6. 2014 na žalovanou. Podle žalobkyně je uvedené postoupení pohledávek – vzhledem k exekuci nařízené proti povinné Nová Valaška, s. r. o. usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 11. 2007, č. j. 23 Nc 1407/2007-23 – v rozporu s institutem tzv. generálního inhibitoria, který spočívá v zákazu směřujícím vůči povinnému nakládat s (veškerým) svým majetkem, který také vedl oprávněnou Československou obchodní banku, a. s. k tomu, aby se dovolala neplatnosti postoupení pohledávek na Ústav finančních služeb, a.s.
Podle ustanovení § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 10. 2009, po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný. Věta první a druhá se nepoužije, je-li povinným stát.
Podle ustanovení § 44a odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. 11. 2009, po doručení usnesení (s účinností od 1. 1. 2013 nerozhodl-li exekutor podle § 44 odst. 4 jinak) nesmí povinný nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku. Právní úkon (s účinností od 1. 1. 2014 právní jednání), kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatný (neplatné). Právní úkon (právní jednání) se však považuje za platný (platné), pokud se neplatnosti právního úkonu (právního jednání) nedovolá exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Právní účinky dovolání se neplatnosti nastávají od účinnosti právního úkonu (právního jednání), dojde-li exekuční příkaz nebo jiný projev vůle exekutora, oprávněného, nebo přihlášeného věřitele všem účastníkům právního úkonu (právního jednání), jehož neplatnosti se exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel dovolává.
Citovaná zákonná ustanovení definují tzv. generální inhibitorium, jako procesní institut založený na zákazu směřujícím vůči povinnému, kterému je pod sankcí relativní neplatnosti jím učiněných právních úkonů (nyní právních jednání) zakázáno nakládat s veškerým svým majetkem; účinnost zákazu je vázaná na okamžik, kdy se povinný dozví, resp. má objektivní možnost dozvědět se o zahájení exekučního řízení – do 31. 12. 2012 bylo takovým okamžikem doručení usnesení o nařízení exekuce, od 1. 1. 2013 pak doručení vyrozumění o zahájení exekuce. Jeho smyslem je ze zákona povinnému znemožnit snižovat hodnotu svého majetku, vyvádět z něj věci a práva v průběhu exekuce, a mařit tím její účel. Pro uplatnění generálního inhibitoria není rozhodná výše pohledávky, pro kterou je exekuce vedena, protože směřuje k zachování nejvyšší míry výtěžnosti majetku povinného, a přimět jej, aby dostál své povinnosti uložené mu exekučním titulem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3544/2013).
Porušení generálního inhibitoria způsobuje neplatnost právního úkonu (nyní právního jednání) porušujícího generální inhibitorium; následek v podobě neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) nenastává, jestliže nakládání s majetkem povinného představuje výjimku z generálního inhibitoria, neboť šlo o běžnou obchodní a provozní činnost, uspokojování základních životních potřeb povinného a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, nebo o udržování a správu majetku. S účinností od 1. 11. 2009 [nabytím účinnosti zákona č. 286/2009 Sb., který do zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, vložil ustanovení § 44a] došlo ke změně koncepce neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) porušujícího generální inhibitorium, a to z absolutní na relativní neplatnost; právní úkon (nyní právní jednání), kterým povinný porušil generální inhibitorium, je nadále neplatný, považuje se však za platný, pokud námitku neplatnosti nevznese exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky.
Dovolacímu přezkumu nebyla otevřena právní otázka, podle kterého právního předpisu (s ohledem na přechodné ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 286/2009 Sb.) je třeba posuzovat účinky usnesení o nařízení exekuce vydaného a doručeného povinnému (stejně jako v projednávané věci) do 31. 10. 2009 na právní úkony (nyní právní jednání) učiněné po 31. 10. 2009, tj. zda následek spočívající v absolutní neplatnosti takového právního úkonu (nyní právního jednání) zůstává zachován i po nabytí účinnosti zákona č. 286/2009 Sb. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4109/2016), nebo zda na právní úkon (nyní právní jednání) učiněný po 31. 10. 2009 se vztahuje sankce relativní neplatnosti (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1439/2017). S ohledem na okolnosti projednávané věci (je-li nepochybné, že oprávněná Československá obchodní banka, a. s. se dovolala neplatnosti postoupení posuzovaných pohledávek na Ústav finančních služeb, a. s.) není vyřešení uvedené otázky ani podstatné. Z hlediska závěru o tom, zda došlo k platnému postoupení těchto pohledávek, na jejichž uspokojení společnost DF Partner s. r. o. do soudní úschovy složila 574 916 Kč, je především určující, zda outsourcing plateb za dodávky zboží ve formě faktoringové smlouvy lze podřadit pod běžnou obchodní či provozní činnost, popřípadě udržování a správu majetku.
Pojem faktoring není v českém právním řádu upraven (definován). Podle odborné literatury se jedná o zvláštní způsob správy a vymáhání krátkodobých pohledávek realizovaný zpravidla na základě dlouhodobé rámcové smlouvy, při kterém postupitel úplatně postupuje faktorovi své v budoucnu splatné pohledávky za odběrateli. Postupitel tím získává okamžité finanční prostředky, čímž zvyšuje svoji likviditu. Zároveň šetří čas a náklady spojené s vymáháním pohledávek, neboť nutnost výkonu těchto činností přechází na faktora jako nového věřitele. Jako protiplnění za faktoring postupitel hradí faktorovi odměnu v podobě faktoringové provize, která je určena zpravidla paušální sazbou z nominální hodnoty postoupené pohledávky. Výše úplaty za postoupení pohledávky tak ve výsledku odpovídá nominální hodnotě pohledávky snížené o faktoringovou provizi. Konkrétní podoba faktoringu vyplývá vždy ze specifických okolností jednotlivých smluvních vztahů – může se lišit jak ve výši faktoringové provize (a případných dalších poplatků a náhrad), tak i v rozsahu postupovaných pohledávek či v podmínkách ručení postupitele za dobytnost. Podle rozsahu ručení se rozlišuje pravý faktoring, u kterého postupitel neručí za dobytnost pohledávek (nazývaný také jako bezregresní faktoring – pozn. dovolacího soudu), a faktoring nepravý (quasi faktoring), u něhož postupitel ručí za dobytnost pohledávek, popřípadě je jejich dobytnost zajištěna jiným způsobem, například vázaností cese na rozvazovací podmínku či sjednáním možnosti odstoupit od smlouvy pro nedobytnost (nazývaný také jako regresní faktoring – pozn. dovolacího soudu). Dále lze rozlišovat faktoring otevřený a tichý podle toho, zda strany faktoringové smlouvy oznámily existenci faktoringu dlužníkovi, či nikoli (srov. Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva. Obchodní závazky. 5. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, marg. č. 319-323). K těmto závěrům se potom ve své rozhodovací praxi přihlásil Nejvyšší správní soud (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2015, č. j. 8 Afs 13/2014-93, uveřejněný pod č. 3241/2015 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2008, č. j. 9 Afs 205/2007-61).
Z uvedeného vyplývá, že faktoring je nástrojem tzv. provozního financování, které nepochybně lze považovat za běžnou obchodní a provozní činnost podnikatele a které tak současně představuje činnost směřující k udržení a správě jeho majetku. Závěr o tom, zda do tohoto rámce zapadá faktoring, bude v každém jednotlivém případě odvislý od konkrétních podmínek a charakteru podnikatelské činnosti postupitele a obsahu faktoringové smlouvy, které teprve umožní posoudit, zda faktoring je účelným nástrojem provozního financování, nebo jen neefektivním vynakládáním, anebo dokonce účelovým vyváděním finančních prostředků, které se příčí generálnímu inhibitoriu.
Odvolací soud v projednávané věci učinil závěr o tom, že faktoringovou smlouvu ze dne 8. 10. 2007 „nelze považovat za běžnou obchodní a provozní činnost povinného (úkony sloužící k udržování a správě majetku)“, neboť „pokud by tomu tak bylo, ustanovení generálního inhibitoria (citované ustanovení § 44a odst. 1 exekučního řádu) by se stalo neúčinným a povinný by mohl kdykoli vyvést svůj majetek, a tak znemožnit a zabránit realizaci exekuce“, aniž by se konkrétními podmínkami a charakterem podnikatelské činnosti postupitele (dlužníka Nová Valaška, s. r. o.) a obsahem uzavřené faktoringové smlouvy zabýval. Jeho závěr lze proto považovat za přinejmenším předčasný.
Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé není správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Zlíně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-