// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 28.03.2024
Výzva k zaplacení soudního poplatku z dovolání
V případě dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o vyslovení jeho místní nepříslušnosti a o postoupení věci soudu místně příslušnému, jež bylo podáno poté, co věc byla na základě napadeného pravomocného usnesení v něm určenému místně příslušnému soudu již postoupena, je takto určený soud povolán dle zmíněného zákonného ustanovení k tomu, aby dovolatele podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyzval k zaplacení soudního poplatku z dovolání a v případě, že tento poplatek poté nebude řádně a včas zaplacen, aby dovolací řízení zastavil.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3609/2023, ze dne 19. 12. 2023
Dotčené předpisy:
§ 3 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb.
§ 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb.
Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 3. 2023, č. j. 65 C 253/2022-80, zastavil řízení o dovolání, kterým žalobkyně napadla usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2022, č. j. 13 Co 266/2022-18, přičemž tak učinil s poukazem na § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), neboť žalobkyně ve lhůtě, která jí byla stanovena usnesením prvostupňového soudu ze dne 21. 2. 2023, č. j. 65 C 253/2022-54, nezaplatila soudní poplatek z tohoto dovolání.
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté na podkladě odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Žalobkyně sice v den, kdy zmíněné dovolání podala, příslušný soudní poplatek uhradila, učinila tak ale bezhotovostní platbou poukázanou na účet Obvodního soudu pro Prahu 8, na což byla následně soudem prvního stupně ve výzvě k zaplacení tohoto soudního poplatku též upozorněna. Na tuto výzvu však žalobkyně nikterak nezareagovala, pročež soud prvního stupně správně přistoupil k aplikaci § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a dovolací řízení zastavil. V souvislosti s tím, že rozhodnutí, proti kterému zmíněné dovolání žalobkyně směřovalo, bylo představováno usnesením odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 o vyslovení jeho místní nepříslušnosti pro dané řízení a o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému, reagoval odvolací soud v napadeném usnesení též na odvolací námitku, podle které měl o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání rozhodnout Obvodní soud pro Prahu 7, a to v souladu s § 3 odst. 2 zákona o soudních poplatcích. Odvolací soud tuto námitku zhodnotil jako nedůvodnou, neboť Obvodní soud pro Prahu 1 dovolací řízení zastavil v době, kdy již byl pravomocně určen soudem věcně a místně příslušným k projednání a rozhodnutí dané věci, přičemž pro závěr, že k vydání dotčeného rozhodnutí byl povolán právě tento obvodní soud, nadto svědčila i procesní logika a princip procesní ekonomie, pakliže se spis u tohoto soudu již nacházel.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.
4. Přípustnost tohoto dovolání dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to otázky, který soud vydává rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání, směřuje-li toto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení prvostupňového soudu o vyslovení jeho místní nepříslušnosti a o postoupení věci soudu místně příslušnému. Přestože se závěr o tom, že k vydání usnesení o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání je příslušný soud prvního stupně v judikatuře Nejvyššího soudu objevuje a Ústavní soud se touto problematikou zabýval v nálezu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 2603/17, řešení, které by reagovalo i na uvedenou situaci, v judikatuře dovolacího soudu chybí. Žalobkyně je přitom přesvědčena, že o zastavení dovolacího řízení měl v souladu se zněním § 3 odst. 2 zákona o soudních poplatcích rozhodnout nikoliv Obvodní soud pro Prahu 1, jemuž byla věc postoupena, ale Obvodní soud pro Prahu 7, který usnesení o vyslovení místní nepříslušnosti vydal (dne 23. 5. 2022 pod č. j. 29 C 123/2022-7). Pakliže se tak nestalo, byla žalobkyně odňata svému zákonnému soudci.
5. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a za splnění podmínky plynoucí z § 241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř., přičemž obsahuje i všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Ve vztahu k otázce, zda o zastavení dovolacího řízení podle § 9 odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání, které směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o vyslovení jeho místní nepříslušnosti a postoupení věci soudu místně příslušnému, rozhoduje soud, který v prvním stupni místní nepříslušnost vyslovil, nebo soud, jemuž byla věc po právní moci tohoto usnesení postoupena, je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
12. Dovolání není důvodné.
13. Podle § 3 zákona o soudních poplatcích ve věcech poplatků za řízení rozhoduje soud, který je věcně a místně příslušný k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni. Ve věcech správního soudnictví rozhoduje ve věcech poplatků za řízení soud, který je věcně a místně příslušný k projednání a rozhodnutí věci (odstavec 1). Ve věcech poplatků za řízení před odvolacím soudem a dovolacím soudem rozhoduje soud, který rozhodl o věci v prvním stupni, není-li dále stanoveno jinak. Ve věcech poplatků za řízení před odvolacím soudem, bylo-li rozhodnutí v prvním stupni vydáno soudním exekutorem, rozhoduje odvolací soud. Ve věcech poplatků za řízení před dovolacím soudem, bylo-li rozhodnutí v prvním stupni vydáno soudním exekutorem, rozhoduje dovolací soud (odstavec 2).
14. Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
15. Citovaná ustanovení § 3 odstavec 1 věta první a § 3 odstavec 2 věta první byla do zákona o soudních poplatcích vnesena jeho novelou provedenou zákonem č. 255/2000 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001 (další věty těchto odstavců přibyly do předmětného zákona pozdějšími novelizacemi provedenými zákonem č. 151/2002 Sb. v případě odstavce 1, respektive zákonem č. 396/2012 Sb. v případě odstavce 2). Zčásti přitom navázala na právní úpravu, jež byla do té doby obsažena v § 3 odst. 2 tohoto zákona, ve znění účinném do 31. 3. 1995, resp. v § 3 téhož zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2000. V době jejího přijetí nebylo, v souladu s tehdejším zněním § 237 až § 239 o. s. ř., dovolání proti usnesení řešícímu příslušnost soudu (tedy i proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým tento soud podle § 105 odst. 2 o. s. ř. vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil soudu místně příslušnému) přípustné. Nyní řešenou situaci proto nemohla předvídat. K připuštění dovolání proti uvedenému typu rozhodnutí totiž došlo až s účinností novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb., jež připadla na 1. 1. 2013. Ustanovení § 3 odst. 2 věty první zákona o soudních poplatcích tedy mohlo mít za cíl pouze stanovit, že v případě odvolání či dovolání je soudem, který rozhoduje ve věcech soudních poplatků za odvolací či dovolací řízení, soud prvního stupně, nikoliv též určit, který z prvostupňových soudů, jichž se týkalo řešení otázky místní příslušnosti, je tímto soudem.
16. Právní názor žalobkyně vychází z jazykového výkladu ustanovení § 3 odst. 2 věty první zákona o soudních poplatcích, ze kterého dovolatelka dovozuje, že k vydání usnesení o zastavení dovolacího řízení podle § 9 odst. 1 téhož zákona je vždy povolán soud, jenž příslušné rozhodnutí v prvním stupni sám vydal. Jazykový výklad nicméně představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu, k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1316/2021, který byl publikován pod č. 46/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, soud „není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci“ (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, publikovaný pod č. 48/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Jak patrno z důvodové zprávy k zákonu č. 255/2000 Sb., zákonodárce byl při jeho přijímání veden snahou snížit administrativní náročnost poplatkového řízení, sjednotit postup soudů při vybírání soudních poplatků bez zřetele k tomu, zda jde o řízení před soudem prvního stupně, řízení odvolací či řízení dovolací, jakož i zrychlit proces vybírání soudních poplatků a zpřehlednit jej. Obdobnou snahou o zjednodušení procesu vybírání soudních poplatků byl zákonodárce veden také při další novelizaci zákona o soudních poplatcích, jež se dotkla režimu vybírání soudních poplatků z dovolání a byla provedena zákonem č. 296/2017 Sb., v níž nově upravil znění § 9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích tak, že nadále bylo umožněno rozhodnout o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání přímo dovolacímu soudu, namísto do té doby vyžadovaného vrácení spisu soudu prvního stupně, aby po případném marném uplynutí lhůty stanovené pro zaplacení tohoto poplatku dovolací řízení sám zastavil (srov. část III důvodové zprávy k tomuto zákonu). Tím současně došlo i k odstranění legislativního stavu, který vedl Ústavní soud k vydání žalobkyní zmiňovaného nálezu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 2603/17, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání mimo jiné právě z důvodu jeho dříve absentující funkční příslušnosti pro vydání takového rozhodnutí (viz body 22 a 23 odůvodnění tohoto nálezu). Žalobkyní prosazovaná varianta, jež by vyžadovala, aby soud, kterému již byla na základě pravomocného usnesení řešícího otázku místní příslušnosti věc postoupena, namísto vlastního postupu směřujícího ke splnění poplatkové povinnosti z dovolání, jež bylo podáno proti tomuto usnesení v době po postoupení věci, spis vrátil zpět soudu, který prvostupňové rozhodnutí vydal, a tím tuto „administrativní“ fázi procesu směřujícího k (pokud možno co nejrychlejšímu) vyřešení (ne)existence dotčeného odstranitelného nedostatku podmínek řízení neopodstatněně zkomplikoval a časově prodloužil, je přitom s uvedeným úmyslem zákonodárce ve zjevném rozporu.
18. Nejvyšší soud tedy na základě uvedených skutečností týkajících se historických okolností, za nichž byla stávající právní úprava obsažená v § 3 odst. 2 větě první zákona o soudních poplatcích přijata, a účelu, jehož naplnění zákonodárce přijetím této právní úpravy sledoval, dospívá k závěru, že v případě dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o vyslovení jeho místní nepříslušnosti a o postoupení věci soudu místně příslušnému, jež bylo podáno poté, co věc byla na základě napadeného pravomocného usnesení v něm určenému místně příslušnému soudu již postoupena, je takto určený soud povolán dle zmíněného zákonného ustanovení k tomu, aby dovolatele podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vyzval k zaplacení soudního poplatku z dovolání a v případě, že tento poplatek poté nebude řádně a včas zaplacen, aby dovolací řízení zastavil.
19. Z předloženého procesního spisu plyne, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 5. 2022, č. j. 29 C 123/2022-7, jímž tento soud vyslovil svou místní nepříslušnost v této věci s tím, že po jeho právní moci věc postoupí Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému, nabylo právní moci dne 6. 10. 2022, kdy bylo účastníkům řízení (respektive poslednímu z nich) doručeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2022, č. j. 13 Co 266/2022-18, kterým bylo toto usnesení potvrzeno. V souladu s tímto usnesením poté byla věc dne 1. 11. 2022 Obvodnímu soudu pro Prahu 1 též postoupena. Dovolání proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze pak žalobkyně podala dne 2. 12. 2022. Odvolací soud tedy nepochybil, dospěl-li v nyní napadeném rozhodnutí k závěru, že příslušným k rozhodování v záležitostech soudního poplatku ze zmíněného dovolání byl v souladu s § 3 odst. 2 větou první zákona o soudních poplatcích právě Obvodní soud pro Prahu 1, který pro řádné nezaplacení tohoto poplatku dotčené dovolací řízení podle § 9 odst. 1 věty druhé téhož zákona posléze zastavil.
20. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž z pohledu procesněprávní otázky, kterou žalobkyně v dovolání vymezila, správné.
21. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud zabýval ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. též případnou existencí zmatečnostních vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., nebo jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady však v posuzovaném případě neshledal.
22. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-