// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 25.01.2024
Vypořádání za života zůstavitele zaniklého (ale nevypořádaného) SJM
I. Ustanovení § 163 z. ř. s. nelze vykládat izolovaně, bez vazby na předcházející ustanovení § 162 z. ř. s. Jestliže ustanovení § 162 z. ř. s. v odstavci 1 ukládá soudu, aby v případě zániku manželství smrtí zůstavitele usnesením stanovil „obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela ke dni smrti zůstavitele“, není žádný důvod k tomu, aby pro právo na vypořádání za života zůstavitele zaniklého (ale nevypořádaného) společného jmění manželů podle ustanovení § 163 měl platit jiný rozhodný okamžik než den smrti zůstavitele.
II. Pokud dědické právo vzniká smrtí zůstavitele a ten, komu svědčí dědický titul, dědictví neodmítne, nejeví se být vyloučeno, aby právo na vypořádání za života zůstavitele zaniklého společného jmění manželů, patřícího do pozůstalostního jmění podle ustanovení § 163 z. ř. s., bylo realizováno ještě před skončením řízení o pozůstalosti, ovšem mimo rámec tohoto řízení, ať již dohodou dědiců s pozůstalou manželkou, nebo podáním návrhu na vypořádání soudem.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2562/2023, ze dne 15. 11. 2023
Dotčené předpisy:
§ 741 o. z.
§ 1479 o. z.
§ 162 z.ř.s.
§ 163 z.ř.s.
§ 185 odst. 1 z.ř.s.
Kategorie: řízení o pozůstalosti; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Karviné (prostřednictvím pověřené notářky jako soudní komisařky) usnesením ze dne 27. 8. 2021, č. j. 36 D 2550/2018-216, určil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti částkou 1 661 422,70 Kč, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti částkou 42 188 Kč, čistou hodnotu pozůstalosti částkou 1 619 234,70 Kč (odstavec I. výroku), rozdělil pozůstalost podle závěti E. S. (dále též jen „zůstavitel“) ze dne 6. 12. 2017 tak, že bytovou jednotku č. XY v bytovém domě č. p. XY v části obce XY, postaveném na pozemku p. č. XY, zapsanou v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro obec a k. ú. XY, a podíl o velikosti id. 209/2500 na pozemcích p. č. XY zahrada a p. č. XY zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro obec a k. ú. XY, v obvyklé ceně ke dni úmrtí zůstavitele 1 544 890 Kč, nabývají pozůstalé dcery J. S. a L. S. každá ½ (odstavec II. výroku), potvrdil nabytí dědictví s účinností ke dni vzniku dědického práva dědicům podle dědických podílů ze zákona, a to pozůstalé manželce J. S. J. podíl 1/3, pozůstalé dceři J. S. podíl 1/3, pozůstalé dceři L. S. podíl 1/3, k právu na vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky, jehož hodnota není známa, k pohledávce zůstavitele vůči Městu Český Těšín z titulu přeplatku na poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálního odpadu ve výši 90 Kč, k pohledávce zůstavitele vůči VZP ČR, Regionální pobočce v Ostravě z titulu přeplatku na regulačních poplatcích a doplatcích ve výši 341,47 Kč, k právům a povinnostem zůstavitele jako majitele sporožirového účtu č. XY vedeného Českou spořitelnou a. s., včetně zůstatku ke dni smrti zůstavitele, s právem na výplatu tohoto zůstatku ve výši 116 101,23 Kč, k právům a povinnostem zůstavitele jako majitele Spoření České spořitelny č. XY, vedeného Českou spořitelnou a. s., včetně zůstatku 0 Kč, a k šatstvu a obuvi zůstavitele v obvyklé ceně ke dni úmrtí 0 Kč, s tím, že tyto dědičky odpovídají společně a nerozdílně za náklady pozůstalé manželky spojené s vypravením pohřbu ve výši 42 188 Kč (odstavec III. výroku), a rozhodl také o odměně a náhradě nákladů řízení soudní komisařky (odstavec IV. výroku) a o náhradě nákladů řízení účastníků řízení (odstavec V. výroku).
K odvolání pozůstalé manželky J. S. J. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 12. 2022, č.j. 10 Co 517/2021-248, změnil usnesení okresního soudu v odstavci II. výroku jen tak, aby označení nabývané bytové jednotky obsahovalo všechny údaje stanovené právními předpisy pro zápis vlastnického práva pozůstalých dcer do katastru nemovitostí, v dalších částech usnesení okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že zůstavitel a pozůstalá manželka uzavřeli dne 11. 8. 2016 smlouvu o zúžení rozsahu společného jmění a zavedení režimu oddělených jmění. Z tohoto zjištění dovodil, že došlo k zániku společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky (za trvání manželství), že podle ustanovení § 741 občanského zákoníku začala od 12. 8. 2016 běžet tříletá lhůta pro jeho vypořádání (když samotnou smlouvou ze dne 11. 8. 2016 k vypořádání nedošlo), že do práva zůstavitele na vypořádání po jeho smrti 11. 10. 2018 vstoupili jeho dědici, a pokud pozůstalé dcery podaly žalobu na vypořádání společného jmění manželů u soudu dne 10. 8. 2019, učinily tak před uplynutím zákonné tříleté lhůty, a proto nelze mít za to, že by došlo k vypořádání společného jmění manželů fikcí - uplynutím tříleté lhůty v průběhu řízení o pozůstalosti, jak bylo namítáno pozůstalou manželkou v odvolání. Uzavřel, že pokud k vypořádání společného jmění manželů nedošlo a o podané žalobě na vypořádání soud dosud nerozhodl, pak v rámci řízení o pozůstalosti do pozůstalostního jmění připadne právo na vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky, jehož hodnotu, s ohledem na odlišná tvrzení účastnic o rozsahu společného jmění, není možno stanovit.
Proti usnesení odvolacího soudu podala pozůstalá manželka J. S. J. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že „vyřešení otázky hmotného práva dosud dovolacím soudem nebylo řešeno /pozůstalá manželka se může mýlit/ a dále má pozůstalá manželka za to, že vyřešení právní otázky má být jiné, než vyslovil Krajský soud v Ostravě“. Z obsahu dovolání vyplývá, že za dosud dovolacím soudem nevyřešenou právní otázku, resp. otázku, která by měla být vyřešena jinak, než byla vyřešena odvolacím soudem v dané věci, je stanovení okamžiku, od něhož platí nevyvratitelná právní domněnka, že došlo k vypořádání zaniklého společného jmění manželů fikcí podle ustanovení § 741 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Zatímco odvolací soud, stejně jako okresní soud, podle dovolatelky nesprávně vyslovily názor, že slovní obrat „dosud“ v ustanovení § 163 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), znamená, že k vypořádání nedošlo ke dni smrti jednoho z manželů, podle jejího názoru „dosud“ znamená ke dni vydání usnesení o skončení dědického řízení. Má tak za to, že jestliže tříletá lhůta, ve které mohli manželé podat u soudu návrh na vypořádání společného jmění, uplynula v průběhu řízení o pozůstalosti, došlo tímto dnem k vypořádání společného jmění fikcí. Pokud pozůstalé dcery podaly poslední den tříleté lhůty u soudu návrh na vypořádání společného jmění manželů, neměly k tomu právní titul, neboť právo podat takový návrh přísluší pouze manželům, dědicům případně až po pravomocném skončení dědického řízení. Právní závěr odvolacího soudu tak není podle dovolatelky v souladu s ustanoveními § 2 odst. 2, § 740, § 741, § 1475 a § 1670 o. z. a ustanoveními § 163, § 171 odst. 1 a § 185 odst. 1 písm. g) z .ř. s. Dále dovolatelka „nad rámec hlavních důvodů uvedených v dovolání“ poukazuje na to, že u odvolacího jednání odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 22 Cdo 229/2021, a že „vyvstává tedy otázka, zda takzvaná smlouva o převodu jednotky/ družstevního bytu/ v budově ve vlastnictví bytového družstva do vlastnictví fyzické osoby – člena družstva uzavřená podle § 1188 o. z. ze dne 12. 9. 2016 je platná, či nikoli“. Navrhuje, aby dovolací soud z důvodu platnosti smlouvy o převodu bytové jednotky na zůstavitele odložil vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 12. 2022, č. j. 10 Co 517/2021-248, a aby toto usnesení odvolacího soudu zrušil, včetně usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 8. 2021, č. j. 36 D 2550/2018-216, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Pozůstalé dcery J. S. a L. S. ve společném vyjádření k dovolání uvedly, že mají za to, že se odvolací soud s námitkami uplatněnými dovolatelkou dostatečným způsobem vypořádal, a to včetně namítané možné neplatnosti smlouvy o převodu bytové jednotky s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 229/2021, a neshledal, že by smlouva byla absolutně neplatná. Připomínají, že pozůstalá manželka nenamítala relativní neplatnost smlouvy, a v případě, že by tak učinila, jeví se takové právo jako promlčené uplynutím tříleté promlčecí lhůty; také upozorňují na ustanovení § 588 o. z., podle něhož se absolutní neplatnost uplatní spíše výjimečně při splnění všech zákonných předpokladů, a na to, že ve smyslu ustanovení § 574 o. z. je třeba na právní jednání spíše hledět jako na platné než jako neplatné, navíc je zřejmé, že až do okamžiku projednávání odvolání pozůstalá manželka nenamítala neplatnost převodu družstevního bytu do vlastnictví zůstavitele a s tímto právním jednáním byla srozuměna a souhlasila. Jsou přesvědčeny, že zpětné zpochybňování převodu bytové jednotky a zápisu do veřejného seznamu v roce 2016 nepředstavuje nalezení spravedlivého řešení věci, jak je akcentováno i v dovolatelkou citovaném rozhodnutí 22 Cdo 229/2021, a že převod jednotky a zápis do katastru nemovitostí nepředstavuje zjevné narušení veřejného pořádku. Případné nároky pozůstalé manželky lze posoudit v rámci vypořádání společného jmění manželů, což však není předmětem pozůstalostního řízení, a proto ani návrh na odklad vykonatelnosti usnesení napadeného dovoláním není opodstatněný. Navrhují, aby dovolání pozůstalé manželky bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné, popřípadě zamítnuto, neboť mají za to, že usnesení odvolacího soudu je správné.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240 odst. 1 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a že je splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V dané věci záviselo rozhodnutí soudů o pozůstalosti po zůstaviteli mimo jiné i na vyřešení otázky ke dni smrti tohoto zůstavitele nevypořádaného společného jmění manželů, které za jeho života zaniklo, když si manželé dohodli režim oddělených jmění. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla dovolacím soudem od účinnosti o. z. (1. 1. 2014) dosud vyřešena, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání pozůstalé manželky není opodstatněné.
Zanikne-li manželství smrtí manžela, posoudí se majetkové povinnosti a práva bývalých manželů v rámci řízení o dědictví podle toho majetkového režimu, který existoval mezi manžely, popřípadě i podle pokynů, které zemřelý manžel ještě za svého života ohledně svého majetku pro případ smrti učinil; jinak se použijí pravidla uvedená v § 742, s výjimkou § 742 odst. 1 písm. c), ledaže se pozůstalý manžel dohodne s dědici o vypořádání jinak (§ 764 odst. 1 o. z.).
Nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že a) hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá, b) ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou; jejich podíly jsou stejné, c) ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma; jejich podíly jsou stejné (§ 741 o. z.).
Zaniklo-li manželství zůstavitele jeho smrtí, soud usnesením stanoví obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela ke dni smrti zůstavitele a schválí dohodu pozůstalého manžela s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění manželů, není-li v rozporu s pokyny, které zůstavitel ještě za svého života udělil ohledně svého majetku pro případ smrti, popřípadě se zákonem (§ 162 odst. 1 z. ř. s.). Nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, soud usnesením podle zásad uvedených v občanském zákoníku, určí, jaký majetek ze společného jmění patří do pozůstalostního jmění a jaký majetek patří pozůstalému manželovi, popřípadě též stanoví pohledávku, potřebnou k vypořádání majetku ze společného jmění. Neshodnou-li se dědici s pozůstalým manželem na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do společného jmění manželů, ke spornému majetku se nepřihlíží (§ 162 odst. 2 z. ř. s.).
Bylo-li zrušeno, zaniklo-li nebo bylo-li zúženo společné jmění zůstavitele a jeho manžela ještě za života zůstavitele a nebylo-li dosud vypořádáno, patří do pozůstalostního jmění právo na jeho vypořádání (§ 163 z. ř. s.).
Citovaná ustanovení § 162 a § 163 jsou v zákoně o zvláštních řízeních soudních součástí hlavy III. – řízení o pozůstalosti, dílu 2 – projednání dědictví, a to jako oddíl 5, který nese název „Majetek ve společném jmění zůstavitele a jeho manžela“. Již z tohoto pro obě ustanovení společného názvu lze dovodit, že tato ustanovení spolu souvisí, resp. na sebe navazují, což by se mělo projevit i při jejich aplikaci v řízení o pozůstalosti. Ustanovení § 163 nelze vykládat izolovaně, bez vazby na předcházející ustanovení § 162. Jestliže ustanovení § 162 v odstavci 1 ukládá soudu, aby v případě zániku manželství smrtí zůstavitele usnesením stanovil „obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela ke dni smrti zůstavitele“, není žádný důvod k tomu, aby pro právo na vypořádání za života zůstavitele zaniklého (ale nevypořádaného) společného jmění manželů podle ustanovení § 163 měl platit jiný rozhodný okamžik, než den smrti zůstavitele. Ostatně i důvodová zpráva k ustanovení § 162 a 163 z. ř. s. uvádí, že kdyby bylo společné jmění zrušeno, popřípadě zaniklo-li nebo bylo-li společné jmění zúženo ještě za života zůstavitele, neprovádí se vypořádání, když neproběhlo do jeho smrti, do pozůstalostního jmění se zařadí „právo na jeho vypořádání“, které se uskuteční mimo pozůstalostní řízení.
O významu okamžiku smrti zůstavitele svědčí i ustanovení § 185 odst. 1 z. ř. s., podle něhož v rozhodnutí o dědictví soud „s účinností ke dni vzniku dědického práva“ potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici, rozdělí pozůstalost mezi více dědiců, schválí dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti, potvrdí nabytí dědictví více dědicům nebo potvrdí, že dědictví připadlo státu. Vznik dědického práva upravuje ustanovení § 1479 o. z., a to tak, že dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Jen stěží by proto byl přípustný výklad, podle něhož by se v průběhu řízení o pozůstalosti mohlo změnit právo na vypořádání společného jmění, které dědicům vzniklo již smrtí zůstavitele, na zákonnou domněnkou podle ustanovení § 741 o. z. provedené vypořádání za života zůstavitele zaniklého společného jmění (tj. i uplynutím tříleté lhůty od zániku společného jmění), když soud v závěrečném rozhodnutí o dědictví podle ustanovení § 185 z. ř. s. rozhoduje o nabytí dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele.
I dovolací soud tedy vychází z toho, že smrtí zůstavitele skončil běh (do té doby běžící) tříleté lhůty od zániku společného jmění pro jeho vypořádání, ať již dohodou nebo zákonnou fikcí, a v řízení o pozůstalosti vzniká pozůstalému manželovi a dědicům „jen“ nárok na jeho vypořádání mimo rámec tohoto řízení.
K námitce dovolatelky, že pozůstalé dcery neměly právní titul k podání žaloby ohledně nároku na vypořádání společného jmění manželů ještě před potvrzením nabytí dědictví, lze uvést, že pokud dědické právo vzniká smrtí zůstavitele a ten, komu svědčí dědický titul, dědictví neodmítne (jak tomu bylo v dané věci v případě pozůstalé manželky i dvou dcer zůstavitele), nejeví se být vyloučeno, aby právo na vypořádání za života zůstavitele zaniklého společného jmění manželů, patřícího do pozůstalostního jmění podle ustanovení § 163 z. ř. s., bylo realizováno ještě před skončením řízení o pozůstalosti, ovšem mimo rámec tohoto řízení, ať již dohodou dědiců s pozůstalou manželkou, nebo podáním návrhu na vypořádání soudem.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (tj. otázky výkladu termínu „dosud“ v ustanovení § 163 z. ř. s.) je dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu správné. Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, že by bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání pozůstalé manželky podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů, které v dovolacím řízení vznikly účastníkům řízení, rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 128 z. ř. s. Neshledal okolnosti ani důvody, pro které by měla platit výjimka ze základního pravidla pro rozhodování o náhradě nákladů řízení o pozůstalosti, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Věcným rozhodnutím o podaném dovolání se stal bezpředmětným návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti usnesení odvolacího soudu.
Autor: -mha-