// Profipravo.cz / Řízení o dědictví

Řízení o dědictví

30.01.2025 00:02

Žaloba nepominutelného dědice o poskytnutí povinného dílu

V případě, že se vyděděný nepominutelný dědic domáhá poskytnutí povinného dílu na základě tvrzení, že nebyl platně vyděděn, musí být v žalobě předmět řízení (nejméně) vymezen jednak požadavkem na poskytnutí určitého plnění vyjadřující jeho povinný díl (zpravidla zaplacení peněžité částky), jednak vylíčením skutkových okolností ohledně zůstavitelem provedeného vydědění (důvodu vydědění uvedeného zůstavitelem v prohlášení o vydědění). I když může být nepominutelný dědic platně vyděděn nejen z důvodu použitého v prohlášení zůstavitele o vydědění, ale i z jiného (prokázaného) důvodu uvedeného v ustanoveních § 1646 a 1647 o. z., přestože na něm zůstavitel vydědění nezaložil, bylo by absurdní dovozovat, že by předmět řízení měl (musel) být žalobcem vymezen nejen skutkovými okolnostmi ohledně zůstavitelem provedeného vydědění, ale také dalšími důvody k vydědění, které jsou obsaženy v ustanoveních § 1646 a 1647 o. z. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, že nepominutelný dědic byl zůstavitelem vyděděn právem, totiž nese žalovaný zůstavitelův dědic, a to nejen ohledně důvodu uvedeného v prohlášení zůstavitele o vydědění, ale i o jiných důvodech způsobilých mít za následek vydědění nepominutelného dědice, které zůstavitel v prohlášení o vydědění neuvedl. Jinak řečeno, žalovaný zůstavitelův dědic se úspěšně ubrání žalobě vyděděného nepominutelného dědice o poskytnutí povinného dílu nejen tehdy, jestliže prokáže, že důvod vydědění uvedený v prohlášení o vydědění zůstavitel použil právem, ale i v případě, bude-li (zejména očekává-li, že důvod uvedený v prohlášení o vydědění nemusí obstát) tvrdit a také prokáže-li, že zůstavitel sice v prohlášení o vydědění nepoužil důvod vydědění právem, ale že vydědění žalujícího nepominutelného dědice způsobuje jiný důvod vydědění, obsažený v ustanovení § 1646 nebo 1647 o. z.

Na uvedeném závěru nic nemění ani poučovací povinnost soudu uvedená v ustanoveních § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Smyslem této poučovací povinnosti totiž není to, aby soud účastníku radil, co má za řízení učinit k tomu, aby byl ve věci úspěšný (na čem má vybudovat svoji procesní obranu), ale pomoci mu, aby unesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, co sám (podle své vůle) učinil (na čem vybudoval svoji procesní obranu). Poučovací povinnost uložená soudu v ustanoveních § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. tedy neznamená, že by soud měl žalovaného zůstavitelova dědice navádět k tomu, jaký jiný důvod vydědění by měl (mohl) v zájmu svého úspěchu ve věci tvrdit a prokazovat; ve skutečnosti spočívá v tom, že soud poskytne žalovanému dědici zůstavitele poučení o tom, aby splnil povinnosti tvrzení a důkazní ohledně důvodu vydědění žalujícího nepominutelného dědice, který byl již uplatněn (žalovaným zůstavitelovým dědicem tvrzen) nebo za řízení jinak vyšel najevo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2633/2024, ze dne 29. 11. 2024

18.11.2024 00:01

Námitka nepominutelného dědice o neplatnosti závěti

I. Závěť nelze a priori vyloučit z těch jednostranných právních jednání, jež mohou být v extrémních případech postiženy neplatností pro jejich rozpor s dobrými mravy. Nejvyšší soud je s odvolacím soudem v obecné rovině zajedno v tom, že závěť bude možno s přihlédnutím k poměrně široké testovací svobodě zůstavitele, který je oprávněn se rozhodnout o tom, jak s jím nabytým jměním pro případ své smrti naloží, posoudit jako rozpornou s dobrými mravy jen za zcela výjimečných okolností.

II. Existuje-li listina o vydědění, jejíž platnost vyděděný potomek nezpochybňuje, pouze tvrdí, že nejsou dány důvody jeho vydědění, pak, dokud o tomto jeho tvrzení není soudem (míněno ve sporném řízení) rozhodnuto, je třeba na něho hledět jako na potomka vyděděného, tj. podle ustanovení § 1646 odst. 1 o. z. vyloučeného z práva na povinný díl. „Nepominutelný dědic“ bez práva na povinný díl pak zcela logicky nemůže být účastníkem řízení o pozůstalosti ani podle ustanovení § 113 z. ř. s.

Vztaženo do poměrů přítomné věci platí, že v rozsahu, v němž nepominutelné dědičky zpochybňují (vedle platnosti závěti pro její rozpor s dobrými mravy) též existenci důvodů svého vydědění, nemají (dokud nebude prokázán v jiném řízení o žalobě na plnění opak) právo ani na povinný díl z pozůstalosti. Nemají-li právo na povinný díl jako nepominutelní dědicové, nesvědčí jim (s výhradou potřeby předchozího posouzení závěti, co do povolání jiných dědiců, z hlediska dobrých mravů) postavení účastnic řízení podle ustanovení § 113 z. ř. s.

III. Z ustanovení § 169 odst. 1 a § 170 odst. 1 z. ř. s. vyplývá, že usnesení o tom, s kým bude dále jako s účastníkem řízení jednáno a komu bude účast ukončena, je v řízení o pozůstalosti na místě pouze v případě, závisí-li vyřešení sporu o dědické právo výlučně na právním posouzení (když skutková tvrzení dosavadních účastníků řízení o rozhodných okolnostech jsou shodná nebo když je zřejmé, že i prokázání veškerých sporných skutečností některého z účastníků by v rovině právního posouzení nemohlo jeho právní postavení v pozůstalostním řízení příznivě ovlivnit). Naproti tomu existující spor o rozhodujících skutkových okolnostech (relevantních pro výsledné právní posouzení) vyžaduje, aby ten z účastníků řízení o pozůstalosti, jehož dědické právo se jeví jako nejslabší, byl k uplatnění svého dědického práva (popř. popření dědického práva jiného účastníka) odkázán na podání žaloby ve sporném soudním řízení.

Jestliže žádná z tvrzení některého z účastníků pozůstalostního řízení nejsou ve svém souhrnu objektivně vzato způsobilá přivodit pochybnosti o tom, zda je možno pořízení pro případ smrti co do povolání dědiců považovat za právní jednání v rozporu s dobrými mravy, pak je možno postupovat podle § 169 z. ř. s., nicméně tomu musí - v poměrech projednávané věci - předcházet podrobnější hodnocení skutečností tvrzených o tom, že ke kolizi se zásadou výkonu práva v souladu s dobrými mravy údajně došlo.

Za nastalé procesní situace, kdy soudy obou stupňů se prozatím dostatečně nevyrovnaly s námitkou nepominutelných dědiček o neplatnosti závěti pro její rozpor s dobrými mravy a kdy odvolací soud vycházel z nesprávné úvahy, že korektivem dobrých mravů nelze „pojmově“ posuzovat závěť, je v projednávané věci předčasné zabývat se tím, zda a případně kterému z účastníků je namístě ukončit účast v pozůstalostním řízení.

IV. Nad rámec řečeného Nejvyšší soud k argumentaci nepominutelných dědiček o nedůvodnosti vydědění podle § 1646 odst. 1 o. z. připomíná, že ať by byl závěr z hlediska vydědění jakýkoliv, nemůže mít sám o sobě vliv na okruh dědiců zůstavitele, který byl určen závětí. I pokud by bylo samo vydědění v rozporu s dobrými mravy či by vyšlo najevo, že důvod vydědění nebyl dán, měly by dovolatelky právo opět jen na povinný díl, což vyplývá ze znění § 1650 o. z., které stanoví, že nepominutelný dědic vyděděný neplatně má právo (jen) na povinný díl; byl-li zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, má právo na jeho doplnění. Bude proto třeba v dalším řízení zaměřit pozornost k tomu, zda se tvrzení nepominutelných dědiček o jednání zůstavitele v rozporu s dobrými mravy vztahuje jen k jejich vydědění nebo (současně i) k povolání závětních dědiců a zda a jaké následky může mít neplatnost daného právního jednání (nebo jeho části) v rozsahu určení okruhu dědiců na osud projednávané pozůstalostní věci. Daná otázka přitom nebyla v judikatuře vyřešena a v nauce k ní existují značně protichůdné názory; její zodpovězení však bude namístě jen tehdy, pokud by bylo shledáno povolání závětních dědiček jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy a v právu by tak nastal stav, že by nepominutelné dědičky byly neplatně či nedůvodně vyděděny, aniž by byl závětí zůstavitele (platně) povolán jiný dědic.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2343/2024, ze dne 7. 10. 2024

05.09.2024 00:02

Právní ochrana oprávněného dědice proti nepravému dědici

I. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 zajišťovala ochranu práv oprávněného (pravého) dědice na principu bezdůvodného obohacení tzv. žaloba hereditas petitio, naposledy upravená v ustanoveních § 485 až 487 občanského zákoníku z roku 1964 (zákona č. 40/1964 Sb.). V současné (účinné od 1. 1. 2014) právní úpravě (občanském zákoníku č. 89/2012 Sb.) obdobný právní institut chybí; došlo k tomu proto, že – jak vyplývá z důvodové zprávy k návrhu nového občanského zákoníku – dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) bylo „postaveno naroveň“ právu vlastnickému. I když nelze dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) ztotožňovat s právem vlastnickým, uvedené ve svých důsledcích (mimo jiné) znamená, že dědické právo se nepromlčuje a že oprávněný (pravý) dědic se může domáhat vydání pozůstalosti vlastnickou žalobou a podle ustanovení o bezdůvodném obohacení; neoprávněný (nepravý) dědic je v postavení držitele, a to buď poctivého (a pak může nabýt vlastnictví vydržením podle ustanovení § 1089 a násl. o. z.) nebo nepoctivého (a pak se může pravý dědic domáhat vydání pozůstalosti bez omezení). Shrnuto, podle současné právní úpravy se může oprávněný (pravý) dědic domáhat svého dědického práva obdobnými právními prostředky, jaké se (jinak) poskytují vlastníku.

II. Neuplatnil-li dědic své dědické právo před soudem, nezaniká dědici jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží (srov. § 1671 odst. 1 větu první o. z.). Tomu, kdo nebyl účastníkem jako dědic v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti, nebrání právní moc rozhodnutí o pozůstalosti v tom, aby se svého práva k pozůstalosti domáhal žalobou (§ 189 odst. 2 z. ř. s.).

Z hlediska aplikace ustanovení § 1671 odst. 1 věty první o. z. a § 189 odst. 2 z. ř. s. není významné, u koho měl soud v průběhu řízení o pozůstalosti (v jeho jednotlivých fázích) důvodně za to, že je dědicem zůstavitele. Rozhodné je – jak vyplývá již ze znění těchto ustanovení – právě a jen to, u koho měl soud důvodně za to, že je dědicem zůstavitele, až v závěrečné fázi řízení o pozůstalosti, a to v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti podle ustanovení § 185 z. ř. s.; není proto podstatné, zda a případně kdo byl pokládán za účastníka řízení v postavení dědice v předchozích fázích pozůstalostního řízení, jestliže s ním soud v době vydání rozhodnutí o dědictví podle ustanovení § 185 z. ř. s. nejednal a své rozhodnutí o dědictví k němu nesměřoval.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1477/2024, ze dne 1. 8. 2024

01.08.2024 00:01

Hlediska pro výběr správce pozůstalosti jmenovaného soudem

Soud může jmenovat správcem pozůstalosti jak člověka (fyzickou osobu), tak i osobu právnickou. O požadavcích na osobu, která je způsobilá ke jmenování správcem pozůstalosti soudem, zákon výslovně stanoví (srov. § 158 odst.1 větu první z. ř. s.) pouze to, že musí se svým jmenováním souhlasit. Z obecných požadavků na správu cizího majetku vyplývá, že (rovněž) soudem jmenovaný správce pozůstalosti vykonává svou působnost a plní povinnosti s péčí řádného hospodáře a že svou činností sleduje naplnění účelu prosté správy pozůstalosti, tedy aby majetek patřící do pozůstalosti byl zachován pro dědice, popřípadě, odůvodňuje-li to stav aktiv a pasiv pozůstalosti, pro zůstavitelovy věřitele.

Z uvedeného vyplývá, že při jmenování správce pozůstalosti soud přihlíží zejména k tomu, zda uvažovaná fyzická osoba (člověk) je zejména vzhledem ke svému vzdělání, odborným znalostem, zkušenostem a zdravotnímu stavu způsobilá vykonávat působnost správce pozůstalosti a plnit povinnosti s péčí řádného hospodáře, a zda její zájmy nejsou v rozporu se zájmem na zachování majetku patřícího do pozůstalosti pro dědice, popřípadě pro věřitele zůstavitele. Z uvedeného současně je zřejmé, že není vůbec významné, zda uvažované osobě svědčí právní titul pro dědění a jaká je jeho – ve srovnání s tituly jiných dědiců - „právní síla“; smyslem jmenování správce pozůstalosti v žádném případně není (nemůže být), aby jím byl určován způsob užívání pozůstalosti mezi dědice v době do skončení pozůstalosti. Okolnost, zda uvažované osobě svědčí dědický titul po zůstaviteli, tedy není (a nemůže být) významnou pro závěr, zda je způsobilá pro jmenování správcem pozůstalosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3295/2023, ze dne 20. 6. 2024

03.07.2024 00:00

Náležitosti výroku usnesení dle § 175k odst. 2 OSŘ (ve znění do 31.12.2013)

Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník podat. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí. Ve výroku usnesení podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. musí soud také určit k podání žaloby lhůtu. Jiné náležitosti, které musí výrok usnesení soudu vydané podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. obsahovat, judikatura dovolacího soudu nezmiňuje. Tyto požadavky dosavadní judikatury na (povinné) náležitosti usnesení podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. se dovolacímu soudu i nyní jeví jako dostatečné a korektní.

V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že občanský soudní řád předvídá více situací, kdy s neprovedením procesního úkonu, k němuž je účastník vyzýván usnesením soudu, jsou spojeny pro účastníka nepříznivé důsledky. Jen v některých z nich však zákon výslovně stanoví (požaduje), že „o tomto následku musí být účastník poučen“ (srov. např. § 43 odst. 2, § 114b odst. 5 nebo § 337e odst. 3 o. s. ř.). Zde potom lze dovozovat, že jde o povinnou náležitost usnesení soudu. Tento požadavek však v ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. chybí, proto z jeho znění nelze dovodit, že by výrok usnesení soudu měl (musel) obsahovat též poučení o následku nepodání žaloby. Byť se tedy odvolací soud v této souvislosti ne zcela přiléhavým způsobem vyjádřil k poučovací povinnosti soudu, jeho závěr o tom, že absence poučení ve výroku usnesení soudu prvního stupně neznamená, že by s nepodáním žaloby ve stanovené lhůtě nemohl nastat následek předvídaný v třetí větě ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř., je v souladu se zákonem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 877/2024, ze dne 31. 5. 2024

19.06.2024 00:02

Závažné porušení povinností správce pozůstalosti

I. K odvolání správce pozůstalosti soud přistoupí až v případě, že správce poruší svou povinnost v takové míře (intenzitě), kterou lze hodnotit jako „závažnou“. Zároveň musí soud vzít v úvahu nejen porušenou povinnost, ale také by měl přihlédnout k formě zavinění, k tomu, jak správce pozůstalosti plní ostatní své povinnosti, tedy k celkovému přístupu správce pozůstalosti k výkonu své funkce. Tedy jinak řečeno, důvod pro uložení pořádkové pokuty podle § 53 o. s. ř. nebo pro odvolání správce podle § 159 z. ř. s. ve spojení s § 1560 o. z. zakládá míra intenzity porušení povinností správce pozůstalosti s přihlédnutím k celkovému výkonu jeho správy.

II. Uzavřel-li odvolací soud na základě svých skutkových zjištění, že „výkon správy je po celou dobu pozůstalostního řízení veden kvalifikovaně a odborně“, že „nepředložení zpráv v rozsahu požadovaném soudem lze považovat za neuposlechnutí příkazu soudu, pro které je adekvátní sankcí uložení pořádkové pokuty podle § 53 o. s. ř.“, a že „neshledal závažné porušení povinností správce pozůstalosti, které by soud vedly k postupu podle § 1560 o. z.“, pak nemá dovolací soud důvod na jeho závěru cokoli měnit. Soudy nižších stupňů vysvětlily, z jakých skutkových zjištění vycházely, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, přičemž jejich úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, a poté uzavřely, že ačkoli soudem ustanovený správce pozůstalosti pochybil, když nepředkládal zprávy o své činnosti ve frekvenci stanovené mu soudem, jeho pochybení (v kontextu s jeho celkovou činností jako správce pozůstalosti) nedosáhlo takové intenzity, aby bylo důvodem pro jeho odvolání podle § 159 z. ř. s. a § 1560 o. z. Uvedenou úvahu považuje dovolací soud za odpovídající zákonu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1063/2024, ze dne 27. 5. 2024

30.05.2024 00:01

Dodatečné projednání pozůstalosti

I. To, že se v řízení o pozůstalosti ke spornému majetku nepřihlíží (a nebere se tak ani v úvahu při vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manžela) neznamená, že účastníci nemají právní prostředek k uplatnění práv k tomuto majetku. Svá práva k tomuto majetku nemohou uplatnit v řízení o pozůstalosti, ale mohou se jich domáhat žalobou (srov. § 189 z. ř. s), kterou soud projedná v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu (v tzv. sporném řízení).

Ustanovení § 193 odst. 1 z. ř. s. stanoví, jak soud postupuje, objeví-li se po právní moci usnesení o dědictví majetek, který tvoří (může tvořit) aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum pozůstalosti (k takovému majetku patří i majetek, který měl zůstavitel ve společném jmění se svým manželem). Z ustanovení § 193 odst. 1 části věty za středníkem z. ř. s. vyplývá, že uvedené „neplatí, jde-li o aktiva nebo pasiva, k nimž se v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé nepřihlíží“, jinými slovy, že o majetku patřícím do společného jmění zůstavitele a jeho manžela, který byl znám již v (původním) řízení o pozůstalosti a k němuž se z důvodu spornosti nepřihlíželo, se dodatečné projednání pozůstalosti ve smyslu § 193 z. ř. s. neprovede. Z uvedeného tak vyplývá závěr, že uplatnění práva žalobou podle § 189 odst. 1 z. ř. s. nemůže být realizováno „určením“, zda sporný majetek skutečně patřil (nebo nepatřil) do pozůstalosti, ale vždy požadavkem na vyřešení všech nároků účastníků, které k tomuto majetku (podle svého přesvědčení) mají.

Namítá-li zde žalobkyně, že jako „nový“ (ve smyslu § 193 odst. 1 z. ř. s.) nelze dodatečně projednat majetek pouze tehdy, je-li „nový“ a zároveň i „sporný“, pomíjí jednoznačné znění zákona, ale i smysl a účel této právní úpravy, které směřují k tomu, aby při dodatečném projednání pozůstalosti nedocházelo k „opětovnému“ projednávání majetku již jednou vyřazeného v řízení o pozůstalosti pro spornost. Soud se tedy při dodatečném projednání pozůstalosti majetkem vyřazeným pro spornost již nezabývá, neboť dodatečné projednání majetku, které tvoří aktivum případně i pasivum pozůstalosti (včetně majetku ze společného jmění zůstavitele a jeho manžela) se týká pouze majetku, který se objeví až po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti.

Zároveň je třeba zdůraznit, že soud dodatečně projedná pozůstalost pouze tehdy, objeví-li se po právní moci usnesení o dědictví (srov. § 185 z. ř. s.) majetek, který představuje aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum pozůstalosti. V případě, že se po právní moci usnesení o dědictví objeví pouze pasivum pozůstalosti, k dodatečnému projednání pozůstalosti nedojde. I kdyby snad bylo pravomocným rozhodnutím soudu určeno, že do pozůstalosti patří pohledávka za zůstavitelem (jak se toho domáhá žalobkyně v projednávané věci), nemohlo by být (i kdyby byl aplikován názor žalobkyně) stejně takové pasivum pozůstalosti podle § 193 z. ř. s. projednáno.

II. Jestliže zákon výslovně stanoví, že spor o majetek patřící do pozůstalosti, jenž se v řízení o pozůstalosti neřeší (protože se k němu nepřihlíží), je možné vyřešit (co do základu i výše) pouze ve sporném řízení zahájeném žalobou podle § 189 odst. 1 z. ř. s., pak tím vylučuje, aby bylo ve smyslu § 80 o. s. ř. určeno (jak se domáhá v projednávané věci domáhá žalobkyně), že do společného jmění žalobkyně a zůstavitele náleží „pohledávka vůči zůstaviteli ve výši nejméně 991 056,90 Kč“, neboť určovací žaloba by za takové situace nesloužila potřebám praktického života, ale jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.

V projednávané věci rozdílná tvrzení pozůstalé manželky a ostatních dědiců o tom, zda a jakou částku vynaložila pozůstalá manželka ze svého výhradního vlastnictví na majetek ve společném jmění se zůstavitelem, představují spor o pasivum pozůstalosti (pocházející ze společného jmění manželů), který pozůstalostní soud podle ustanovení § 162 odst. 2 věta druhá z. ř. s. není oprávněn řešit a není tu žádný právní prostor přenášet řešení tvrzené pohledávky znovu do řízení o pozůstalosti formou dodatečného projednání. Pozůstalé manželce nic nebránilo, aby žalobou podanou u soudu nepožadovala určení, ale přímo uspokojení své pohledávky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1580/2023, ze dne 25. 4. 2024

23.05.2024 00:01

Okruh účastníků sporného řízení o určení dědického práva

Rozhodnutí soudu v řízení o žalobě na určení dědického práva může vyvolat právní účinky v řízení o pozůstalosti pouze za předpokladu, že usnesení, jímž byl účastník řízení o pozůstalosti odkázán k podání žaloby v občanském soudním řízení, splňuje požadavky vymezené ustanovením § 170 odst. 1 a 2 z. ř. s., tedy (mimo jiné) také poučení o tom, proti komu má být žaloba podána, případně (neobsahuje-li usnesení předmětné poučení a žalobce podal žalobu v souladu s takovým usnesením), že soud v občanském soudním řízení v tomto směru žalobce poučil, a že se tak řízení o určení dědického práva účastnili všichni účastníci řízení o pozůstalosti, jejichž dědické právo vedle sebe nemůže obstát.

Vyplývá-li z rozhodnutí o dědickém právu, resp. z fikce podle § 170 odst. 2 z. ř. s., že dědické právo některému z dosavadních dědiců nesvědčí, nepřestává být již samotnou touto skutečností (na rozdíl od dřívější úpravy) účastníkem řízení. Současná právní úprava (§ 170 odst. 3 z. ř. s.) vyžaduje, aby soud vydal ještě usnesení, kterým jeho účast v řízení ukončí. Vyřešení sporné otázky dědického práva v neprospěch účastníka totiž nemusí vždy vést k ukončení jeho účasti v řízení, svědčí-li mu dědické právo z jiného důvodu. Lze proto u skutkových sporů podle § 170 z. ř. s. v určitých případech akceptovat i postup, kdy po vyřešení sporu soud žádné další usnesení podle § 170 odst. 3 z. ř. s. nevydá (protože žádnému z účastníků nelze účast ukončit), bude v řízení pokračovat se stejnými účastníky, ale bude respektovat rozhodnutí soudu o sporné skutečnosti nebo fikci podle § 170 odst. 2 z. ř. s.

Vzhledem k tomu, že je nutné, aby rozhodnutí o sporné skutečnosti bylo závazné pro všechny účastníky řízení o pozůstalosti, vyžaduje se, aby se také všichni zúčastnili sporného řízení, a to podle svého stanoviska buď jako žalobci nebo na straně žalované. Jsou-li pasivní a ke spornému dědickému právu žádné stanovisko nezaujmou, musí být účastníky sporného řízení na straně žalované. O tom musí být odkázaní účastníci poučeni. V případě nedostatku takového poučení pozůstalostním soudem by měla být tato vada zhojena soudem ve sporném řízení prostřednictvím poučení o tom, kdo má být účastníkem tohoto řízení. Žalovaní dědici mají v řízení o žalobě postavení nerozlučných společníků (srov. § 91 odst. 2 o. s. ř.) a v případě, že žalobce některého z nich opomene, nemůže být jeho žalobě vyhověno.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3806/2023, ze dne 5. 3. 2024

20.05.2024 00:01

Nabytí podílu v obchodní korporaci z pozůstalosti státem

Smyslu a účelu ustanovení § 42 odst. 1 z. o. k. odpovídá takový výklad, který považuje za „dědice“ zůstavitele každého (všechny osoby, popřípadě stát), komu z pozůstalosti připadl (podle výsledku projednání a vypořádání pozůstalosti nebo z jiného důvodu) podíl zůstavitele ve společnosti s ručením omezeným; tímto „dědicem“ se tedy rozumí i stát, kterému byl podíl ve společnosti s ručením omezeným v souvislosti se zastavením řízení o pozůstalosti vydán jako zůstavitelův majetek bez hodnoty nebo majetek zůstavitele jen nepatrné hodnoty. Osoba, jíž je vydáván majetek bez hodnoty nebo nepatrné hodnoty, tak nabývá, nestanoví-li společenská smlouva jinak, i podíl v obchodní korporaci, aniž by pak odpovídala za závazky zůstavitele.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1310/2023, ze dne 23. 1. 2024

15.05.2024 00:01

Výslech svědků soudním komisařem v řízení o pozůstalosti

Soudní komisař je povinen provést výslech svědků ve smyslu § 145 a násl. z. ř. s. v rámci publikace závěti, avšak není oprávněn je již dále hodnotit a činit z nich závěry pro řešení sporu mezi dědici o jejich dědické právo. Tedy soudu (soudnímu komisaři) v řízení o pozůstalosti nepřísluší hodnotit, zda a nakolik jsou významné mezi účastníky řízení sporné okolnosti pořízení závěti, podstatný je již samotný fakt, že jsou zde rozdílná tvrzení účastníků řízení o pozůstalosti o okolnostech rozhodných pro posouzení dědického práva. Výpověď svědka podle § 145 a násl. z. ř. s. má totiž pouze omezený (dvojí) význam: jednak se jejím prostřednictvím dává možnost v úvahu přicházejícím dědicům, aby zhodnotili, zda budou předmětnou závěť považovat za platnou či nikoli, a jednak je soudním komisařem zachycená výpověď významná pro fixování jejího obsahu do budoucna (např. pro její porovnání s výpovědí učiněnou právě ve sporném řízení nebo pro její využití v případě, že by svědek v mezidobí zemřel či nemohl pro jiné důvody vypovídat).

Z obsahu spisu v projednávané věci vyplývá, že mezi účastníky řízení o pozůstalosti vznikl spor o to, zda allografní závěť zůstavitelky je platným právním jednáním zůstavitelky, když bylo zpochybněna výpověď svědka této závěti. Při existenci sporných skutečností je proto na místě postup podle ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s., tj. odkázání toho, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo ve stanovené lhůtě uplatnil žalobou ve sporném soudním řízení. Pokud se tak nestalo, trpí řízení o pozůstalosti vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 571/2024, ze dne 29. 4. 2024

30.04.2024 00:01

Odměna soudního komisaře v pozůstalostním řízení

I. Ustanovení § 171 odst. 2 z. ř. s. definující pasiva pozůstalosti používá k jejich vymezení taxativní výčet, z čehož současně plyne, že jiné než tam uvedené pohledávky (byť vymezené i prostřednictvím tzv. právně neurčitých pojmů) nemohou být do pasiv pozůstalosti zahrnuty.

II. Mezi dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti, patří zákonem výslovně předjímané náklady na pořízení soupisu pozůstalosti (§ 1686 o. z.), právo dědice na náhradu nákladů učiněných při splnění odkazů a na přiměřenou odměnu za svou námahu (§ 1630 o. z.), je-li pozůstalost odkazy obtížena tak, že je téměř vyčerpána; nebo odměna soudního komisaře, ta ovšem jen tehdy, je-li hrazená podle § 109 odst. 1 z. ř. s. z majetku likvidační podstaty (tedy jen) v případě likvidace pozůstalosti

Jde-li o odměnu soudního komisaře (obecně) platí, že je vnímána jako součást nákladů řízení, o níž soud (soudní komisař), jako o nákladech řízení dalších účastníků, rozhoduje z povinnosti úřední, a to zpravila až v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř. a § 128 a § 1 odst. 3 a 4 z. ř. s.). Platí současně dlouhodobě judikatorně ustálený závěr, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní (právotvornou) povahu. V občanském soudním řízení (včetně řízení odbývajícího se v režimu z. ř. s.) platí přitom i nadále zásada, že náklady řízení, které vznikají účastníku osobně či jeho zástupci, si každý účastník platí ze svého (§ 140 odst. 1 o. s. ř.); právo na náhradu těchto nákladů a vznik pohledávky se tak pojí až s právní mocí rozhodnutí soudu o těchto nákladech. Stejné pravidlo platí přiměřeně o nákladech dalších osob zúčastněných na řízení (typicky soudních komisařů), popř. o nákladech, jež ze svého zálohoval stát (§ 148 o. s. ř). Lze proto shrnout, že není žádného rozumného důvodu, aby specificky v pozůstalostním řízení byly náklady řízení či odměna soudního komisaře (s výjimkou likvidace pozůstalosti), které i v jiných řízeních platí (nesou či nahrazují) jejich účastníci, považovány za dluh, jež by měl být součástí pasiv pozůstalosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 885/2024, ze dne 8. 4. 2024

25.01.2024 00:02

„Jiný vážný důvod“ pro jmenování správce pozůstalosti

I. Pojem „jiný vážný důvod“ pro jmenování správce pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 157 odst. 1 písm. c) zákona o zvláštních řízeních soudních není v zákoně blíže vymezen, a proto lze dovodit, že se bude jednat o situace výjimečné, které soudnímu komisaři umožní jmenovat správce pozůstalosti nejen v zákonem vymezených případech (například kdy dědici nejsou schopni či ochotni řádně spravovat pozůstalost), ale také tehdy, pokud by dědicové byli schopni řádně spravovat pozůstalost, avšak s ohledem na okolnosti případu nebo podle dosavadního stavu řízení se jeví vhodné, aby byla správcem pozůstalosti jmenována osoba odlišná od osoby dědice, či v případech, kdy hrozí nebezpečí z prodlení nebo kdy je třeba činit úkony vyžadující zvláštní znalosti a schopnosti.

II. Pokud po zahájení řízení o pozůstalosti a v jeho průběhu nevzniknou žádné pochybnosti, že by dědici spravující pozůstalost dosud fakticky nebyli schopni (ať již z důvodů zdravotních, časových, nerespektování zákonných ustanovení o správě cizího majetku apod.) správu pozůstalosti dále provádět, nebude ani důvodu k rozhodnutí soudu podle ustanovení § 157 z. ř. s. Pokud je jediný dědic, platí to tím spíše, neboť nehrozí spory o výkon správy, jako by tomu bylo v případě, kdy je dědiců více.

Nepominutelní dědicové nejsou dědici v pravém slova smyslu, neboť podle právní úpravy obsažené v o. z. nejsou již z právního hlediska ve skutečnosti dědici, ale jsou toliko v pozici věřitelů dědiců, kteří nemají právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jejich povinných dílů. Vystupuje-li v pozůstalostním řízení po zůstaviteli jako dědic zůstavitele jediná závětní dědička, která nesouhlasí se zařazením předmětných nemovitých věcí do aktiv pozůstalosti (případně byli-li by všichni dědicové zůstavitele ve shodě o tom, že daný majetek nepatří do aktiv pozůstalosti) a zároveň vlastnické právo zůstavitele k předmětným nemovitým věcem z příslušného rejstříku (katastru nemovitostí) nevyplývá, nemohou být předmětné nemovité věci zařazeny do aktiv pozůstalosti, a tedy být předmětem projednání v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli (včetně stanovení povinného dílu nepominutelných dědiců a jeho vypořádání v rámci řízení o pozůstalosti také z tohoto majetku).

Nelze proto „jiný vážný důvod“ pro jmenování správce pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 157 odst. 1 písm. c) zákona o zvláštních řízeních soudních spatřovat ve vedení řízení o určení vlastnického práva zůstavitele k nemovitým věcem, s jejichž zařazením do aktiv pozůstalosti jediná závětní dědička zůstavitele nesouhlasí, avšak nepominutelní dědicové žádají stanovení a vypořádání jejich povinného dílu v rámci pozůstalostního řízení též z těchto nemovitých věcí.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2330/2023, ze dne 8. 11. 2023

25.01.2024 00:01

Vypořádání za života zůstavitele zaniklého (ale nevypořádaného) SJM

I. Ustanovení § 163 z. ř. s. nelze vykládat izolovaně, bez vazby na předcházející ustanovení § 162 z. ř. s. Jestliže ustanovení § 162 z. ř. s. v odstavci 1 ukládá soudu, aby v případě zániku manželství smrtí zůstavitele usnesením stanovil „obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela ke dni smrti zůstavitele“, není žádný důvod k tomu, aby pro právo na vypořádání za života zůstavitele zaniklého (ale nevypořádaného) společného jmění manželů podle ustanovení § 163 měl platit jiný rozhodný okamžik než den smrti zůstavitele.

II. Pokud dědické právo vzniká smrtí zůstavitele a ten, komu svědčí dědický titul, dědictví neodmítne, nejeví se být vyloučeno, aby právo na vypořádání za života zůstavitele zaniklého společného jmění manželů, patřícího do pozůstalostního jmění podle ustanovení § 163 z. ř. s., bylo realizováno ještě před skončením řízení o pozůstalosti, ovšem mimo rámec tohoto řízení, ať již dohodou dědiců s pozůstalou manželkou, nebo podáním návrhu na vypořádání soudem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2562/2023, ze dne 15. 11. 2023

19.12.2023 00:01

Předpoklady pro nařízení závěry (části) pozůstalosti

Při rozhodování o tom, zda nařídí závěru celé nebo části pozůstalosti, soud přihlíží nejen k tomu, zda jsou splněny předpoklady uvedené v § 1682 odst. 1 a 2, ale rovněž bere v úvahu, zda jde o vhodné opatření k dosažení účelu závěry pozůstalosti. Dospěje-li soud k závěru, že je vyloučena možnost ztráty nebo poškození zůstavitelova majetku již tím, jak (a kým) je pozůstalost spravována nebo z jiných vážných důvodů, nařídí závěru pozůstalosti jen v nezbytně nutném rozsahu, popř. od jejího nařízení vůbec upustí. V § 1683 se uvádí, že soud nenařídí závěru pozůstalosti, je-li v pozůstalosti nemovitá věc poskytující „dostatečnou jistotu“. Zákon tu zřejmě nemá na mysli poskytnutí jistoty ve smyslu § 2012 (zřízením zástavního práva nebo způsobilým ručitelem), ale jistotu v běžném slova smyslu vyjadřující to, že nemovitá věc z pozůstalosti bude postačovat ke splnění účelu, který by byl jinak sledován závěrou celé nebo části pozůstalosti. Nemovitá věc tu zřejmě poskytuje „dostatečnou jistotu“ do výše dvou třetin své obvyklé ceny, popřípadě do výše poloviny své obvyklé ceny, jde-li o stavební pozemek, o nemovitou věc sloužící podnikatelským účelům nebo o právo stavby (srov. § 2013 a § 2014 odst. 1). Jsou-li v pozůstalosti jen movité věci, nemohou odvrátit nařízení závěry pozůstalosti, i kdyby měly značnou cenu.

Nařídí-li soud usnesením závěru pozůstalosti, zajistí majetek, o němž lze mít za to, že patřil zůstaviteli, uložením do úschovy u soudu, soudního komisaře nebo u vhodného schovatele, popřípadě zapečetěním v zůstavitelově bytě nebo na jiném vhodném místě (§ 149 z. ř. s.). Uložení do úschovy u soudu patří tedy mezi jednotlivé formy závěry. Proto nejsou-li dány podmínky pro nařízení závěry, není (logicky) nutné řešit ani způsob závěry. Jinými slovy, způsob zajištění majetku následuje závěr, že jsou dány předpoklady pro závěru (části) pozůstalosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1057/2023, ze dne 13. 10. 2023

12.09.2023 00:01

Jednání v řízení o pozůstalosti bez souhlasu insolvenčního správce

I. Insolvenční správce dlužníka, o němž lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem (svědčí mu dědické právo), není účastníkem řízení při projednání pozůstalosti, neboť jeho účastenství nevyplývá z ustanovení upravujících řízení o pozůstalosti a ani insolvenční zákon jeho (přímou) účast v řízení o pozůstalosti nepředpokládá.

II. Požadavek souhlasu insolvenčního správce vyžadovaný (pod sankcí neplatnosti) ustanovením § 412 odst. 3 věty první a druhé ins. zák. je třeba (v době po 1. 1. 2014, tj. po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) vztáhnout nejen k odmítnutí dědictví dlužníkem a k uzavření dohody o vypořádání dědictví, jestliže podle ní má dlužník z dědictví obdržet méně, než činí jeho dědický podíl, ale i ke každému právnímu jednání dlužníka (ve formě konání i opomenutí), v jehož důsledku dlužník nabývá z pozůstalosti méně, než kolik by (jinak) odpovídalo jeho dědickému podílu (např. ke vzdání se dědictví, neuplatnění námitky neplatnosti pořízení pro případ smrti učiněného zůstavitelem ve prospěch jiných dědiců, dohodě dědiců o výši dědických podílů nebo dohodě o rozdělení pozůstalosti).

Soudu (soudnímu komisaři) žádná konkrétní povinnost z právních předpisů v této souvislosti nevyplývá, přesto se jeví jako vhodné, aby po účastníku, jemuž svědčí dědické právo po zůstaviteli a zároveň je v úpadku řešeném oddlužením plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, vyžadoval předložení souhlasu insolvenčního správce k právním jednáním dlužníka učiněným v řízení o pozůstalosti, v jejichž důsledku obdrží dlužník z dědictví méně, než kolik by odpovídalo jeho dědickému podílu.

Bylo-li dlužníku potvrzeno nabytí majetku v usnesení o dědictví (srov. § 185 odst. 1 z. ř. s.), nemůže být v rozsahu závaznosti výroku usnesení věc projednána znovu. Závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení (řízení o pozůstalosti) nastává zvláštním způsobem. Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy.

Dojde-li k tomu, že usnesení o dědictví nabude právní moci, je řízení o pozůstalosti skončeno a skutečnost, že dlužník činil v řízení o pozůstalosti právní jednání, v jejichž důsledku z dědictví obdržel méně, než činí jeho dědický podíl, bez souhlasu insolvenčního správce, nemůže nastalý účinek právní moci rozhodnutí o dědictví ovlivnit. Na účinek právní moci usnesení o dědictví nemůže mít vliv ani rozhodnutí soudu vydané ve sporném řízení o určení neplatnosti právních jednání dlužníka v řízení o pozůstalosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1476/2022, ze dne 7. 6. 2023

31.08.2023 00:01

Zpochybnění pravosti tzv. holografní závěti

I. Tzv. holografní závěť je soukromou listinu. Byl-li podpis na takové závěti ověřen (legalizací provedenou notářem nebo orgánem oprávněným podle zákona č. 21/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů), je třeba vzít v úvahu, že legalizační doložka uvedená na závěti je veřejnou listinou, v takovém případě lze u holografní závěti pokládat za soukromou listinu pouze text závěti a případně též údaj o dni, měsíci a roku závěti, zatímco podpis na závěti se řídí režimem veřejné listiny.

II. Dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu (nevyjdou-li najevo) další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se co do pravosti jiným účastníkem zpochybněné závěti ve svůj prospěch dovolává.

Tento závěr nelze vnímat jako bezvýhradný. Vzhledem k zákonodárcem užitým obecným formulacím v ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“ je zřejmé, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu (soudnímu komisaři), aby sám podle svého uvážení s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle formy závěti tak může být v konkrétní věci významný např. její obsah, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, či způsob, jakým byla listina popřena, zda se tak stalo paušálně nebo na základě konkrétní skutkové argumentace.

Z uvedeného vyplývá, že závěr o (nej)slabším právním důvodu dědického práva osoby, která své postavení odvozuje od zpochybněné holografní závěti se může uplatnit pouze tehdy, nebudou-li v řízení o pozůstalosti zjištěny další (významné) skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného. V konkrétní věci bude proto vždy nezbytné přihlédnout ke všem skutečnostem, které v pozůstalostním řízení vyjdou při vyšetřování dědických práv soudem (soudním komisařem) najevo a vyhodnotit jejich význam pro úvahu, čí dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší a kterého z účastníků pozůstalostního řízení odkázat k podání žaloby o určení dědického práva.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2012/2022, ze dne 20. 6. 2023

21.06.2023 00:02

Správa pozůstalosti jedním z více dědiců

Správa pozůstalosti neznamená jen výkon správy prostřednictvím správce pozůstalosti, ať již povolaného samotným zůstavitelem za jeho života, nebo rozhodnutím soudu během řízení o pozůstalosti, popř. vykonavatelem závěti, ale pozůstalost mohou spravovat i dědici. Z ustanovení § 157 z. ř. s. lze dovodit, že dědicům správa pozůstalosti náleží ze zákona, provádí ji tedy (v zásadě) bez toho, aby o tom soud rozhodl. A to zejména bezprostředně po smrti zůstavitele, kdy není žádný časový prostor k tomu, aby soud dědice pověřil výkonem správy pozůstalosti, nelze než uzavřít, že pokud dědic nezbytné činnosti ve vztahu k pozůstalosti činí, provádí správu pozůstalosti fakticky (správa je odvozena přímo ze zákona). Pokud je jediným dědicem, platí to tím spíše, neboť nehrozí spory o výkon správy, jako by tomu mohlo být v případě, kdy je dědiců více.

V průběhu řízení o pozůstalosti může vzniknout pochybnost (pozn.: nejen účastníků, ale i třetích osob) o tom, kdo má pozůstalost nebo její určitou část spravovat, tedy zda správa pozůstalosti náleží správci pozůstalosti povolanému zůstavitelem, nebo vykonavateli závěti, nebo jednomu dědici, nebo některému z více dědiců, anebo všem dědicům společně, popřípadě který z více dědiců je oprávněn spravovat pozůstalost, nebo kdo má jakou část pozůstalosti spravovat. Povolán řešit takovou pochybnost je na návrh nebo i bez návrhu soud v řízení o pozůstalosti usnesením (§ 156 z. ř. s.), v němž určí, kdo je oprávněn spravovat pozůstalost, popřípadě jakou její část.

Jinými slovy, nepanuje-li shoda mezi více dědici o správě pozůstalosti, je třeba ingerence soudu (rozhodnutí o tom, kdo bude správu vykonávat). V takovém případě lze rozhodnout usnesením o oprávnění ke správě pozůstalosti dle § 156 z. ř. s. Ustanovení § 156 z. ř. s. zřejmě opravňuje soud i k tomu, aby v konkrétním případě rozhodl, dochází-li mezi více dědici k neshodám ohledně správy pozůstalosti, že správu má vykonávat pouze jeden z více dědiců, popřípadě že každý z nich má vykonávat správu pozůstalosti samostatně. V případech, kdy by se ukázalo potřebné, aby pozůstalost spravoval některý z dědiců, může o tom soud rozhodnout podle § 156 z. ř. s., spíše než jmenováním některého z dědiců správcem pozůstalosti podle § 157 z. ř. s.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 111/2023, ze dne 23. 3. 2023

30.08.2022 00:02

Zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny

Dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech nyní účinného občanského zákoníku jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se co do pravosti jiným účastníkem zpochybněné závěti ve svůj prospěch dovolává.

Právě nastíněný závěr nelze vnímat jako bezvýhradný. V případě zákonodárcem užitých obecných formulací „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“ je zřejmé, že jde o právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o takové právní normy, jejichž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu (soudnímu komisaři) poměrně široké diskreční oprávnění, aby podle svého uvážení s přihlédnutím k výše naznačeným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Významný v konkrétní věci bude např. obsah předložené listiny, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, způsob, jakým byla pravost listiny popřena (zda se tak stalo jen paušálně či na základě konkrétnější skutkové argumentace, kdy lze jistě podpůrně využít i závěrů předválečné judikatury citované odvolacím soudem), a tak podobně. Vždy pak bude třeba komplexně přihlédnout ke všem okolnostem, které v pozůstalostním řízení vyšly najevo.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 49/2022, ze dne 24. 5. 2022

15.08.2022 00:01

Určení obvyklé ceny pozůstalosti podle § 180 odst. 1 ZŘS

Pozůstalostní soud (soudní komisař) není při vydávání usnesení podle § 180 odst. 1 z. ř. s. (o určení obvyklé ceny zůstavitelova majetku, jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti, popřípadě výši předlužení) vázán předchozím usnesením, jímž bylo rozhodnuto o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku.

Rozhodnutí o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku, které navíc ani nemusí obsahovat ocenění majetku zůstavitele, nemůže představovat ve smyslu § 159a odst. 1, 3 a 4 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. překážku věci rozhodnuté vůči obsahově odlišnému navazujícímu usnesení o určení obvyklé ceny.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 691/2022, ze dne 31. 5. 2022

09.08.2022 00:02

Zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny

Dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech právní úpravy účinné od 1.1.2014 jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu (nevyjdou-li najevo) další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se ve svůj prospěch dovolává závěti sepsané ve formě soukromé listiny, zpochybněné jiným účastníkem co do pravosti.

Právě nastíněný závěr však nelze vnímat jako bezvýhradný. Ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. ukládá soudu, aby k podání žaloby o určení dědického práva odkázal toho z účastníků, jehož dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší. Vzhledem k těmto zákonodárcem užitým obecným formulacím „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“, je zřejmé, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o takovou právní normu, jejíž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu (soudnímu komisaři), aby sám podle svého uvážení s přihlédnutím k výše naznačeným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Významný tak pro rozhodnutí v konkrétní věci bude např. obsah předložené listiny, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, či způsob, jakým byla pravost listiny popřena, tj. zda se tak stalo jen paušálně nebo na základě konkrétnější skutkové argumentace, kdy lze jistě podpůrně využít i závěrů předválečné judikatury, reprezentované zejména rozhodnutím býv. Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněným ve Vážného sbírce pod č. 17.557/39 (zde bylo vysloveno, že „k přesunu postavení pro budoucí spor o právo dědické v neprospěch dědice přihlášeného z posledního pořízení nestačí pouhé bezdůvodné popření pravosti posledního pořízení dědicem přihlášeným ze zákona, nýbrž je třeba, aby bylo odůvodněno, proč byla pravost posledního pořízení popřena, aby bylo poukázáno na takové vady, které činí popření hodnověrným, a aby bylo popření doloženo takovými skutečnostmi, které jsou s to vzbudit pochybnosti o pravosti posledního pořízení a zeslabit sílu tohoto delačního důvodu“).

Při rozhodování o tom, čí dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší, tak bude vždy třeba komplexně přihlédnout ke všem okolnostem, které v pozůstalostním řízení vyšly najevo.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3433/2021, ze dne 26. 5. 2022