// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 11.03.2024
Výše bolestného a náhrady za ZSU podle zákona o soudní rehabilitaci
Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 3025/22, který se zabýval skutkově obdobnou věcí, tedy výší odškodnění za újmu na zdraví při neúspěšném pokusu občana bývalé NDR překonat státní hranici ČSSR do SRN dne 21. 7. 1989, při němž byl postřelen československými pohraničníky, a následně byl v roce 2019 rehabilitován podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, dospěl k závěru, že okolnosti, za nichž k poškození zdraví stěžovatele (postřelení pohraničníky při realizaci základního práva stěžovatele na svobodu pohybu) došlo, je třeba považovat za mimořádné, a to již z důvodu, že vyhláška č. 32/1965 Sb. byla vydána k odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění při pracovních úrazech a nemocech z povolání, neboť stěžovatel musel minimálně násobně duševně více strádat s ohledem na důvodnou obavu o kvalitu jeho ošetření jako osoby, jež se dopustila deliktu politického charakteru, či na možnost dalšího právního i faktického postihu tehdejší vládnoucí mocí. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že již z těchto důvodů nemůže být základní výše odškodnění stanovená vyhláškou č. 32/1965 Sb. přiměřená (jak to obecně vyžaduje § 2 citované vyhlášky) (viz bod 24 odůvodnění výše zmíněného nálezu).
Dále Ústavní soud zdůraznil, že o odškodnění mohl stěžovatel vzhledem k politickému charakteru jím spáchaného deliktu uvažovat nejdříve až po změně politických poměrů v Německu i v České republice, tedy někdy v průběhu 90. let minulého století. Ke skutečně reálnému a úspěšnému uplatnění odškodnění však byla nutná nejen existence pozitivního práva zakotvujícího hmotněprávní i procesněprávní nástroje, jak se takového nároku domoci, ale byla k tomu nutná též reálná změna společenské konstelace, tedy nutnost překonat zažitou a všudypřítomnou představu o nedotknutelnosti státní moci. V této souvislosti pak Ústavní soud rovněž připomněl, že teprve 24. 7. 2019 vydal Spolkový správní soud Spolkové republiky Německo rozsudek, sp. zn. BVerwG 8 C 1.19, v němž uzavřel, že opatření činěná tehdejší NDR omezující přechod hranice do SRN nelze hodnotit jen jako opatření směřující proti neurčitému počtu osob (tedy zejména proti všem obyvatelům NDR), ale i jako opatření směřující proti konkrétním jednotlivcům, kteří se pokoušeli státní hranici překonat, a že takoví jednotlivci musí být rehabilitováni, neboť uvedená opatření omezující přechod státní hranice nutno ve vztahu k nim hodnotit jako protiprávní. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že stěžovateli nelze klást k tíži, že svá práva nehájil dříve s tím, že v takovém případě by poskytnuté odškodnění dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. mělo mnohem větší reálnou hodnotu a tento časový odstup (byť jej nelze pominout) nemůže být při určení přiměřené výše odškodnění výlučně určující, což je další důvod, proč Ústavní soud nepovažoval částku vypočtenou dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. za přiměřenou.
Z těchto důvodů tedy Ústavní soud nepovažoval přiznané odškodnění v jím řešeném případě vypočtené dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. za přiměřené s tím, že obecné soudy nejsou podle čl. 95 odst. 1 Ústavy výkladem a contrario vázány podzákonným právním předpisem, a mohou vycházet z rámce daného vyhláškou č. 32/1965 Sb., ovšem v rozsahu, v němž by na základě této vyhlášky nemohly stěžovateli přiznat „přiměřené odškodnění“, ji nepoužijí. V této souvislosti Ústavní soud zdůraznil absenci systémových vazeb mezi rehabilitačními předpisy ve formě zákona, jímž se zákonodárce snažil alespoň částečně odčinit křivdy spáchané totalitní mocí, a prováděcími podzákonnými předpisy, které měly uvedené rehabilitační předpisy ve formě zákona provádět.
Obdobná situace je dána i v projednávaném případě, neboť k poškození zdraví žalobce došlo za srovnatelných okolností a žalobce byl rehabilitován rovněž až v roce 2019. Na tomto pak nic nemění skutečnost, že předmětem daného řízení je kromě bolestného (kde je požadavek přiměřenosti jeho výše stanoven § 2 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb.) i odškodnění za ztížení společenského uplatnění, neboť i v případě tohoto nároku vyžaduje vyhláška č. 32/1965 Sb., aby toto odškodnění bylo přiměřené (§ 4 odst. 1 citované vyhlášky). Pokud tedy odvolací soud odůvodnil svůj závěr o tom, že není možné přiznat odškodnění ve vyšší než základní výši stanovené dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. a nelze je tudíž navyšovat, neboť okolnosti případu nejsou mimořádné a samy o sobě zvýšení odškodnění neodůvodňují, a že nelze klást žalované k tíži, že žalobce, aniž by mu v tom bránila objektivní překážka, uplatnil nárok až po téměř 40 letech, je jeho právní posouzení otázky stanovení výše odškodnění nesprávné. Ve světle citované nálezové judikatury Ústavního soudu totiž Nejvyšší soud dospívá k závěru, že bylo na odvolacím soudu zabývat se tím, jaké odškodnění lze vzhledem k specifickým okolnostem daného případu považovat za přiměřené, což je základní pravidlo pro určení výše odškodnění dle vyhlášky č. 32/1965 Sb., a to s tím, že v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy výkladem a contrario nejsou obecné soudy vázány podzákonným právním předpisem, kterým vyhláška č. 32/1965 Sb. je, a tudíž při respektování rámce daného touto vyhláškou mohou nepoužít ta její ustanovení, jež by bránila přiznání odškodnění ve výši přiměřené okolnostem případu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 966/2023, ze dne 28. 11. 2023
Dotčené předpisy:
§ 23 odst. 4 zák. č. 119/1990 Sb.
§ 2 odst. 1 vyhl. č. 32/1965 Sb.
§ 4 odst. 1 vyhl. č. 32/1965 Sb.
Kategorie: restituce a rehabilitace; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 500 000 Kč jako odškodnění za újmu na zdraví, sestávající z bolestného ve výši 50 000 Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 450 000 Kč. Újma na zdraví měla žalobci vzniknout v důsledku nezákonného omezení osobní svobody od 7. 11. 1983 do 17. 11. 1983, neboť dne 7. 11. 1983 byl jako občan bývalé Německé demokratické republiky (dále jen „NDR“) zatčen při pokusu přejít státní hranice z Československé socialistické republiky (dále jen „ČSSR“) do Spolkové republiky Německo (dále jen „SRN“), při čemž byl pokousán psy pohraničníků, a následně byl vězněn až do 17. 11. 1983, kdy byl vyhoštěn a předán bezpečnostním orgánům bývalé NDR. Usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 4. 10. 2019, sp. zn. 2 Nt 25001/2019, pak byla vyslovena účast žalobce na soudních rehabilitacích dle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 7. 2022, č. j. 37 C 119/2021-37, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 15 000 Kč (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 485 000 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobce je účasten na soudní rehabilitaci v souvislosti s nezákonným omezením jeho osobní svobody na území ČSSR v době od 7. 11. 1983 do 17. 11. 1983 s tím, že byl dne 7. 11. 1983 zatčen při pokusu o přejití státních hranic z ČSSR do SRN a byl přitom pokousán služebními psy. V příčinné souvislosti s tímto zásahem československých pohraničníků dne 7. 11. 1983 žalobce utrpěl újmu na zdraví v rozsahu 1 000 bodů, pokud jde o ztížené společenské uplatnění, a to vážnou duševní poruchu vzniklou působením otřesného zážitku ve smyslu bodu B) II.253 Přílohy k vyhlášce č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen „vyhláška č. 32/1965 Sb.“). Žalobce požádal žalovanou dne 7. 10. 2019 o odškodnění nároku na bolestné a odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Žalovaná žalobci částečně vyhověla dne 9. 4. 2020 a vyplatila mu odškodnění za bolestné (chirurgické hledisko) ve výši 16 250 Kč, ale odmítla mu přiznat náhradu za ztížení společenského uplatnění a bolestné spojené s psychiatrickým hlediskem, protože k prokázání těchto nároků byly předloženy pouze listiny v německém jazyce bez úředního překladu do češtiny. Žalobce proto nechal pořídit překlady lékařské zprávy a dne 14. 4. 2020 požádal o dodatečné odškodnění, na což žalovaná reagovala stanoviskem ze dne 10. 11. 2021, kterým mu nárok na odškodnění nepřiznala.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně z § 23 zákona o soudní rehabilitaci a vyhlášky č. 32/1965 Sb., a to s ohledem na okamžik, kdy mělo ke škodní události (resp. vzniku bolesti) dojít (tj. přede dnem 29. 1. 1993). Soud prvního stupně uzavřel, že v rozhodné době (až do 28. 1. 1993) činila výše odškodnění za bolest 15 Kč za jeden bod s tím, že celková výše odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění nesměla přesáhnout částku 60 000 Kč, přičemž samotné odškodnění za bolest nesmělo překročit částku 18 000 Kč. Soud prvního stupně tudíž přiznal žalobci na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 15 000 Kč (1 000 x 15). Pokud pak jde o zbytek žalobního nároku, uzavřel soud prvního stupně, že není po právu, neboť (1) sám žalobce v žalobě ohodnotil svoji újmu, pokud jde o ztížení společenského uplatnění, 1 800 body, a i přes poučení o předběžném právním názoru soudu prvního stupně o použití vyhlášky č. 32/1965 Sb. nereagoval na to, že podle této vyhlášky je možné přiznat odškodnění za ztížení společenského uplatnění pouze v rozsahu 200 až 1 000 bodů. Rovněž nereagoval ani na nesoulad bodového ohodnocení v žalobě a vyplývajícího z provedeného dokazování (resp. příslušné právní úpravy). (2) V daném případě nelze pro výpočet bolestného a ztížení společenského uplatnění použít nařízení vlády č. 276/2015 Sb., jak navrhoval žalobce, neboť toto je určeno pro odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, což není předmětný případ, na čemž nemůže ničeho změnit ani poukaz žalobce na to, že žalovaná mu přiznala hodnotu bodu 250 Kč, pokud šlo o bolestné za tzv. chirurgické hledisko. Sdělení příslušného orgánu poškozenému není správním rozhodnutím, ale odpovídá občanskoprávnímu úkonu (resp. právnímu jednání) státu jednajícímu příslušným správním orgánem. Aplikace správního řádu je výslovně vyloučena (§ 1 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů), proto takovým sdělením nemůže být založeno legitimní očekávání. (3) Vyjádření žalované ze dne 10. 11. 2021, že přiznaná částka v sobě „ve své podstatě“ zahrnuje i ztížení společenského uplatnění, považoval soud prvního stupně za zmatečné, neboť současně nárok na odškodnění ztížení společenského uplatnění žalovaná odmítla. Mezi stranami pak bylo výslovně nesporné, že žalovaná odškodnila žalobce pouze za bolestné. (4) Ohledně zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění dle § 6 odst. 2 a 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. soud prvního stupně uzavřel, že odškodnění nelze navyšovat pouze z důvodu časového odstupu od předmětného zranění a přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele. Navíc žalobci v dřívějším uplatnění fakticky nic nebránilo a žalobce takové zvýšení ani výslovně nepožadoval a žalovaná možnost navýšení odmítla. Dále soud prvního stupně uvedl, že výjimečnost případu žalobce nelze dovodit z prostého faktu, že byl porušen Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, neboť takové porušení bylo nutným předpokladem pro vznik odpovědnosti žalované (resp. pro účast žalobce na soudní rehabilitaci). Jiné konkrétní okolnosti pak žalobce netvrdil, a to ani po poučení soudem prvního stupně. (5) Soud prvního stupně nepovažoval vyhlášku č. 32/1965 Sb. za protiústavní, resp. neměl za to, že by bylo na místě ji v projednávané věci neaplikovat a lze podle ní přiznat i odškodnění za utrpěný depresivní a stresový syndrom, neboť bolestné v sobě zahrnovalo rovněž odškodnění za psychiatrické hledisko, resp. ztížení zdravotní pohody. Sám žalobce přitom výslovně uvedl, že mu již za způsobený úraz (pokousání služebními psy) bylo bolestné přiznáno a vyplaceno. Přiznat samostatné odškodnění v podobě bolestného pouze z titulu utrpěného depresivního a stresového syndromu přitom dle soudu prvního stupně není možné.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. 1. 2023, č. j. 12 Co 318/2022-53, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé a ve výroku III o nákladech řízení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Odvolací soud uzavřel, že ve věci má být aplikována vyhláška č. 32/1965 Sb., a to v souladu s § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb., správný je i výpočet přiznané částky soudem prvního stupně a mimosoudní výpočet žalované je irrelevantní. Soud prvního stupně rovněž správně nepřiznal 200 bodů na bolestném, neboť za bolestné včetně tzv. psychiatrického hlediska (ztížení zdravotní pohody) již byl žalobce odškodněn. Pokud jde o ztížení společenského uplatnění, odborný posudek ze dne 20. 5. 2022 je ohodnotil na 1 000 bodů a ani žalobce zvýšení podle § 6 odst. 2 nebo § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. nepožadoval a soud nemůže dle odvolacího soudu žalobci přiznat něco jiného, než požaduje. Dále odvolací soud uzavřel, že žalobce neuváděl žádné individuální skutečnosti pro zvýšení odškodnění s tím, že odškodnění nelze navyšovat pouze z důvodu časového odstupu od předmětného zranění. Právně irrelevantní je dle odvolacího soudu i to, jakým porušením právní povinnosti byla škoda způsobena. Odvolací soud rovněž uvedl, že odkaz na § 2958 o. z. je nepřípadný, jelikož podle § 3079 odst. 1 o. z. je na daný případ třeba použít předchozí právní předpisy. Totéž se týká odkazu na čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť není vinou soudu, že žalobce, aniž by mu v tom bránila objektivní překážka, uplatnil nárok až po téměř 40 letech. Rozsudek soudu prvního stupně tudíž odvolací soud jako věcně správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, a to v obou jeho výrocích, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
8. Žalobce vymezil v dovolání dle něj Nejvyšším soudem dosud neřešenou právní otázku, zda je možné v současné době počítat odškodnění mechanicky podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., jestliže rehabilitované osobě byla způsobena orgánem veřejné moci újma na zdraví v době její účinnosti. Žalobce uzavřel, že toto možné není, nesouhlasil s nepřiznáním žádného navýšení a přiznanou částku považoval za tak nízkou, až je protiústavní. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 3025/22, ve srovnatelné věci, kde Ústavní soud dospěl k závěru, že mechanická aplikace vyhlášky č. 32/1965 Sb. je neústavní, neboť se vůbec na podobné případy nevztahuje, a byla vydána za zcela odlišných společenských, cenových i mzdových poměrů. Dle Ústavního soudu nelze stěžovateli vyčítat, že o rehabilitaci požádal teprve nedávno.
9. Závěrem žalobce navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a výroků II a III rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání žalobce směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Toto však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i nákladové výroky jako výroky závislé na výroku o věci samé.
16. Stran dovolání směřujícího do výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání dle § 237 o. s. ř. a dospěl k závěru, že v této části je dovolání přípustné, a to pro řešení otázky stanovení výše nároku na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění dle § 23 odst. 4 zákona o soudní rehabilitaci ve spojení s vyhláškou č. 32/1965 Sb., neboť se jedná o otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle § 23 odst. 4 části věty před středníkem zákona o soudní rehabilitaci platí pro způsob a rozsah náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady škody na zdraví ustanovení občanského zákoníku.
19. Podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2001, se odškodnění za bolest poskytuje za bolesti způsobené poškozením na zdraví, jeho léčením nebo odstraňováním jeho následků, a to podle zásad a sazeb stanovených v příloze k této vyhlášce. Odškodnění za bolest musí být přiměřené povaze poškození na zdraví a průběhu léčení.
20. Podle § 4 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2001, se ztížení společenského uplatnění odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů (dále jen „následky“). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
21. Podle § 95 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
22. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 3025/22, který se zabýval skutkově obdobnou věcí, tedy výší odškodnění za újmu na zdraví (v daném případě bylo řešeno jen bolestné) při neúspěšném pokusu občana bývalé NDR překonat státní hranici ČSSR do SRN dne 21. 7. 1989, při němž byl postřelen československými pohraničníky, a následně byl v roce 2019 rehabilitován podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, dospěl k závěru, že okolnosti, za nichž k poškození zdraví stěžovatele (postřelení pohraničníky při realizaci základního práva stěžovatele na svobodu pohybu) došlo, je třeba považovat za mimořádné, a to již z důvodu, že vyhláška č. 32/1965 Sb. byla vydána k odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění při pracovních úrazech a nemocech z povolání, neboť stěžovatel musel minimálně násobně duševně více strádat s ohledem na důvodnou obavu o kvalitu jeho ošetření jako osoby, jež se dopustila deliktu politického charakteru, či na možnost dalšího právního i faktického postihu tehdejší vládnoucí mocí. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že již z těchto důvodů nemůže být základní výše odškodnění stanovená vyhláškou č. 32/1965 Sb. přiměřená (jak to obecně vyžaduje § 2 citované vyhlášky) (viz bod 24 odůvodnění výše zmíněného nálezu).
23. Dále Ústavní soud zdůraznil, že o odškodnění mohl stěžovatel vzhledem k politickému charakteru jím spáchaného deliktu uvažovat nejdříve až po změně politických poměrů v Německu i v České republice, tedy někdy v průběhu 90. let minulého století. Ke skutečně reálnému a úspěšnému uplatnění odškodnění však byla nutná nejen existence pozitivního práva zakotvujícího hmotněprávní i procesněprávní nástroje, jak se takového nároku domoci, ale byla k tomu nutná též reálná změna společenské konstelace, tedy nutnost překonat zažitou a všudypřítomnou představu o nedotknutelnosti státní moci. V této souvislosti pak Ústavní soud rovněž připomněl, že teprve 24. 7. 2019 vydal Spolkový správní soud Spolkové republiky Německo rozsudek, sp. zn. BVerwG 8 C 1.19, v němž uzavřel, že opatření činěná tehdejší NDR omezující přechod hranice do SRN nelze hodnotit jen jako opatření směřující proti neurčitému počtu osob (tedy zejména proti všem obyvatelům NDR), ale i jako opatření směřující proti konkrétním jednotlivcům, kteří se pokoušeli státní hranici překonat, a že takoví jednotlivci musí být rehabilitováni, neboť uvedená opatření omezující přechod státní hranice nutno ve vztahu k nim hodnotit jako protiprávní. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že stěžovateli nelze klást k tíži, že svá práva nehájil dříve s tím, že v takovém případě by poskytnuté odškodnění dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. mělo mnohem větší reálnou hodnotu a tento časový odstup (byť jej nelze pominout) nemůže být při určení přiměřené výše odškodnění výlučně určující, což je další důvod, proč Ústavní soud nepovažoval částku vypočtenou dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. za přiměřenou.
24. Z těchto důvodů tedy Ústavní soud nepovažoval přiznané odškodnění v jím řešeném případě vypočtené dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. za přiměřené s tím, že obecné soudy nejsou podle čl. 95 odst. 1 Ústavy výkladem a contrario vázány podzákonným právním předpisem, a mohou vycházet z rámce daného vyhláškou č. 32/1965 Sb., ovšem v rozsahu, v němž by na základě této vyhlášky nemohly stěžovateli přiznat „přiměřené odškodnění“, ji nepoužijí. V této souvislosti Ústavní soud zdůraznil absenci systémových vazeb mezi rehabilitačními předpisy ve formě zákona, jímž se zákonodárce snažil alespoň částečně odčinit křivdy spáchané totalitní mocí, a prováděcími podzákonnými předpisy, které měly uvedené rehabilitační předpisy ve formě zákona provádět.
25. Obdobná situace je dána i v projednávaném případě, neboť k poškození zdraví žalobce došlo za srovnatelných okolností a žalobce byl rehabilitován rovněž až v roce 2019. Na tomto pak nic nemění skutečnost, že předmětem daného řízení je kromě bolestného (kde je požadavek přiměřenosti jeho výše stanoven § 2 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb.) i odškodnění za ztížení společenského uplatnění, neboť i v případě tohoto nároku vyžaduje vyhláška č. 32/1965 Sb., aby toto odškodnění bylo přiměřené (§ 4 odst. 1 citované vyhlášky). Pokud tedy odvolací soud odůvodnil svůj závěr o tom, že není možné přiznat odškodnění ve vyšší než základní výši stanovené dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. a nelze je tudíž navyšovat, neboť okolnosti případu nejsou mimořádné a samy o sobě zvýšení odškodnění neodůvodňují, a že nelze klást žalované k tíži, že žalobce, aniž by mu v tom bránila objektivní překážka, uplatnil nárok až po téměř 40 letech, je jeho právní posouzení otázky stanovení výše odškodnění nesprávné. Ve světle citované nálezové judikatury Ústavního soudu totiž Nejvyšší soud dospívá k závěru, že bylo na odvolacím soudu zabývat se tím, jaké odškodnění lze vzhledem k specifickým okolnostem daného případu považovat za přiměřené, což je základní pravidlo pro určení výše odškodnění dle vyhlášky č. 32/1965 Sb., a to s tím, že v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy výkladem a contrario nejsou obecné soudy vázány podzákonným právním předpisem, kterým vyhláška č. 32/1965 Sb. je, a tudíž při respektování rámce daného touto vyhláškou mohou nepoužít ta její ustanovení, jež by bránila přiznání odškodnění ve výši přiměřené okolnostem případu.
26. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve vztahu k tomuto nároku existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce však žádné takové vady netvrdil a nepodávající se ani z obsahu spisu.
27. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to nejen v části výroku I, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, ale i v závislých výrocích I v rozsahu potvrzení výroku III rozsudku soudu prvního stupně a II o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
28. Při novém projednání věci odvolací soud nárok žalobce ve zrušeném rozsahu nově posoudí, případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování, a to v souladu s výše uvedenými závěry Ústavního a Nejvyššího soudu.
29. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-