// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 07.02.2024

Neúčinnost právního jednání dlužníka podle § 111 insolvenčního zákona

I. I přes to, že s účinností od 1. ledna 2014 se neúčinnost podle § 111 insolvenčního zákona prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce, jsou právní jednání neúčinná ze zákona a soud jejich neúčinnost deklaruje. Je tedy nutné odlišovat právní jednání neúčinná podle § 111 insolvenčního zákona od neúčinných právních jednání podle § 235 a násl. insolvenčního zákona, kdy rozhodnutí o neúčinnosti právního jednání má konstitutivní povahu, a tak neúčinnost nastává až rozhodnutím soudu o odpůrčí žalobě.

II. I v poměrech insolvenčního zákona v jeho znění účinném do 31. prosince 2013 platilo, že právo insolvenčního správce uplatit zákonnou neúčinnost právních úkonů dlužníka, které učinil po zahájení insolvenčního řízení v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. S ohledem na to, že neúčinnost právních úkonů dle § 111 insolvenčního zákona se prosadí (lze se jí dovolat) jen tehdy, je-li zjištěn úpadek, může být uplatněna až po rozhodnutí o úpadku. Jde-li o právní úkony učiněné dlužníkem v době od okamžiku, kdy nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení, do rozhodnutí o úpadku, počíná tedy běžet insolvenčnímu správci promlčecí doba k uplatnění (dovolání se) neúčinnosti těchto právních úkonů dnem, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3295/2021, ze dne 31. 10. 2023

vytisknout článek

Dotčené předpisy:
§ 111 IZ ve znění do 31. 12. 2013
§ 235 odst. 2 IZ ve znění od 1. 1. 2014
§ 239 IZ ve znění od 1. 1. 2014
§ 101 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 517 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. prosince 2020, č. j. 21 C 128/2014-127, určil, že právní úkony – předčasné splnění blíže specifikovaných závazků v celkové výši 1 163 830,98 Kč dlužníkem (S. K.) žalovanému (Komerční bance, a. s.) před dohodnutým termínem splatnosti – jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod I. výroku), uložil žalovanému uhradit na účet majetkové podstaty dlužníka částku 1 163 830,98 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 17. ledna 2012 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku (body III. a IV. výroku).

2. Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé poté, kdy Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. února 2020, sp. zn. 29 Cdo 1880/2018, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017, č. j. 51 Co 439/2016-75, a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. září 2016, č. j. 21 C 128/2014-53, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

[1] Insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka bylo zahájeno na návrh věřitele dne 17. ledna 2011. Usnesením ze dne 8. června 2011, č. j. MSPH 76 INS 636/2011-A-49, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné rozhodl o úpadku dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalobkyni.

[2] V roce 2010 uzavřel dlužník s žalovaným čtyři smlouvy o úvěru, na jejichž základě žalovaný poskytl dlužníku úvěry v celkové výši 1 600 000 Kč, které byly zajištěny blankosměnkou avalovanou R. K., bývalým jednatelem dlužníka (dále jen „R. K.“). Na žádost V. K., otce R. K. a jednatele dlužníka (dále jen „jednatel dlužníka“), ze dne 6. dubna 2011 a 20. května 2011 o předčasné splacení všech úvěrů žalovaný přijal od dlužníka platby tak, že úvěry byly splaceny u třech smluv dne 27. dubna 2011 a u jedné smlouvy v období od 27. května 2011 do 1. června 2011. Celkem dlužník zaplatil žalovanému částku 1 163 830 Kč.

[3] Žalovaný dne 4. července 2011 přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku za dlužníkem ve výši 1 163 830,98 Kč představující nesplacené úvěry na základě předmětných smluv o úvěru, s uvedením, že jde o podmíněnou pohledávku z důvodu neúčinnosti právního úkonu dlužníka (předčasného splacení této pohledávky žalovanému).

[4] Usnesením ze dne 9. září 2011, č. j. MSPH 76 INS 636/2011-B-19, insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka.

[5] Žalobkyně vyrozuměla žalovaného dopisem ze dne 5. ledna 2012 o neúčinnosti právního úkonu, jímž dlužník předčasně splatil úvěry vedené u žalovaného, a vyzvala jej k úhradě finančních prostředků na účet majetkové podstaty. Výzva byla doručena žalovanému 16. ledna 2012. Žalobkyně sepsala do soupisu majetkové podstaty dlužníka pod položkou č. 27 pohledávku za žalovaným v nominální hodnotě 1 163 830,98 Kč z titulu předčasně splaceného úvěru dlužníkem.

[6] Insolvenční soud rozsudkem ze dne 6. června 2013, č. j. 76 ICm 423/2012-41, zamítl žalobu, jíž se žalovaný domáhal vyloučení pohledávky ve výši 1 163 830,98 Kč ze soupisu majetkové podstaty dlužníka. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. října 2013, č. j. 101 VSPH 264/2013-65, potvrdil rozsudek insolvenčního soudu.

[7] K 25. červnu 2011 činil zůstatek na bankovní účtu dlužníka 800,54 Kč, přičemž dlužník neměl ve vlastnictví žádné nemovitosti, cenné papíry vedené u Centrálního depozitáře cenných papírů, v pokladně se nenacházela žádná hotovost a nebyl společníkem obchodní společnosti ani členem družstva.

[8] Jednatel dlužníka požádal žalovaného přípisem ze dne 26. srpna 2011 o vyloučení částky 485 000 Kč uhrazené na splátku úvěru „z insolvenčního řízení“ s tím, že jde o jeho osobní finanční prostředky, které nenáleží dlužníku.

[9] Z výpisu z účtu žalované vyplynulo, že platba byla vložena dne 24. května 2011 na účet v hotovosti, přičemž byla ve výpisu specifikována jako platba dlužníka na úvěr ze smlouvy č. 0043210200743, jako variabilní symbol bylo použito identifikační číslo dlužníka.

4. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje § 111 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. prosince 2013, § 235 odst. 2, § 237 odst. 1 a § 239 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014 – dospěl k závěru, že dlužník jednal v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť předčasným splacením úvěrů žalovanému došlo k podstatnému zmenšení majetku dlužníka a zároveň nelze mít za to, že šlo o úkon týkající se provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření.

5. K námitce žalovaného, že žalobkyni marně uplynula lhůta jednoho roku pro podání odpůrčí žaloby, soud prvního stupně uvedl, že výklad, podle něhož by v daném případě lhůta k podání odpůrčí žaloby uplynula dříve, než žalobkyni vůbec vznikla povinnost žalobu podat, by byl absurdní a v rozporu se zákazem retroaktivity; proto je třeba jej odmítnout. Lhůta pro podání odpůrčí žaloby tak nemohla uplynout (neuplynula) dříve než 1 rok od „účinnosti zákona“ (novely insolvenčního zákona), tj. od 1. ledna 2014.

6. Za nedůvodnou považoval soud prvního stupně také námitku žalovaného o promlčení pohledávky, když pro délku promlčecí doby není určující povaha neúčinného právního úkonu, nýbrž povaha práva, které se promlčuje; v daném případě lhůta počala běžet až zjištěním úpadku. K tomu dodal, že žalovaný se ocitl v prodlení, když na základě výzvy žalobkyni neuhradil požadovanou částku na účet majetkové podstaty, proto žalobkyni současně přiznal právo na požadované příslušenství podle § 517 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“).

7. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení (druhý výrok).

8. Odvolací soud především odmítl námitku žalovaného, podle níž zanikla neúčinnost právního úkonu dlužníka v důsledku nabytí účinnosti zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „novela“ nebo „zákon č. 294/2013 Sb.“). Účinností novely podle odvolacího soudu došlo toliko k tomu, že se od 1. ledna 2014 může žalobkyně této neúčinnosti domáhat pouze odpůrčí žalobou podle § 235 odst. 2 insolvenčního zákona.

9. Shodně se soudem prvního stupně i odvolací soud uzavřel, že v takovém případě lhůta k podání odpůrčí žaloby začíná běžet dnem 1. ledna 2014 a nemůže skončit dříve než rok od účinnosti novely. V opačném případě (dle výkladu prosazovaného žalovaným) by došlo k nepřípustné retroaktivitě použitého právního předpisu (prekluzivní lhůta k podání odpůrčí žaloby by skončila dříve, než by novela zakotvující povinnost k podání odpůrčí žaloby nabyla účinnosti). Odvolací soud uvedl, že takový výklad je v rozporu s principy, na kterých stojí právní stát a vymahatelnost práva. Jestliže insolvenční zákon ve znění účinném do 31. prosince 2013 neukládal insolvenčnímu správci povinnost podat odpůrčí žalobu, nemůže novela, jež tuto povinnost nově ukládá, insolvenčnímu správci právo k podání takové žaloby odebrat nabytím své účinnosti.

10. Odvolací soud dále nepřisvědčil námitce žalovaného, že pohledávka je promlčena; potud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že promlčecí lhůta počíná běžet až rozhodnutím o úpadku (nikoliv zahájením insolvenčního řízení), neboť až zjištěním úpadku dlužníka jsou neúčinné úkony ve smyslu § 111 odst. 3 insolvenčního zákona. Promlčecí lhůta tedy započala běžet dne 8. června 2011 a uplynula 8. června 2014, přičemž žaloba byla podána dne 21. května 2014.

11. Konečně odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalovaného o nezákonnosti požadovaného příslušenství, neboť žalovaný byl v prodlení od 17. ledna 2012. Závěrem odvolací soud dodal, že z listin provedených k důkazu jednoznačně vyplývá, že žalovaný přijal od dlužníka finanční prostředky na základě žádosti samotného dlužníka a šlo tedy o plnění dlužníka bez ohledu na původ finančních prostředků.

12. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti jeho prvnímu výroku, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá zčásti na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, a z části na vyřešení otázek, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně jde o následující otázky:

[1] Je předčasné splacení předinsolvenčního financování dlužníkem vůči věřitelům neúčinné bez dalšího?

[2] Tíží v případě sporu o neúčinnost právního úkonu dlužníka důkazní břemeno žalovaného?

[3] Musí soudy zkoumat, kým byly poskytnuty finanční prostředky k úkonu, jež má být shledán neúčinným?

[4] Má rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu podle § 111 insolvenčního zákona povahu konstitutivní či deklaratorní s ohledem na právo požadovat úroky z prodlení?

[5] Je počátek běhu lhůty podle § 239 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona možné stanovit pouze od účinnosti novely za předpokladu, že podmínky pro počátek běhu lhůty byly splněny již před účinností novely?

[6] Je okamžik zahájení běhu promlčecí doby podle § 101 obč. zák. s ohledem na § 111 insolvenčního zákona vázán ke dni zahájení insolvenčního řízení či ke dni rozhodnutí o úpadku?

13. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupě k dalšímu řízení.

14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázky [1] a [2], když nezohlednil závěry usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. února 2009, sen. zn. 2 VSOL 185/2008, o tom, že uhrazení pohledávky věřitele insolvenčním dlužníkem po zahájení insolvence není automaticky v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona. Odvolacímu soudu též vytýká, že se nezabýval jeho právní argumentací, takže jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Míní, že dlužník se splacením dlužných částek pouze snažil odvrátit hrozící úpadek, a že šlo o platbu související s provozem podniku dlužníka.

15. Dovolatel má dále za to, že odvolací soud pochybil, když se spokojil s argumentací žalobkyně, že došlo k předčasnému splacení pohledávky (doplněnou o skutečnost, že v majetkové podstatě dlužníka zbylo pouze 800,54 Kč, a proto šlo o podstatnou změnu ve skladbě dlužníkova majetku). Podle dovolatele žalobkyně neprokázala, že plnění pocházelo z majetkové podstaty dlužníka a odvolací soud jej tak nesprávně zatížil důkazním břemenem. Za nesprávný považuje dovolatel také závěr, že není nutné zkoumat původ finančních prostředků, neboť z předložených důkazů vyplývalo, že prostředky poskytl jednatel dlužníka; odvolací soud tyto důkazy vůbec nehodnotil.

16. Dovolatel rovněž nesouhlasí s požadavkem žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení, neboť má za to, že rozhodnutí o neúčinnosti právního úkonu má konstitutivní povahu, pročež nemohlo dojít k prodlení.

17. Nesprávným shledává dovolatel též závěr odvolacího soudu, že lhůta pro podání odpůrčí žaloby neuplyne dříve než rok po účinnosti novely (po 1. lednu 2014). Míní, že soudy se dopustily svévolného dotváření práva, jelikož žalobkyně jako insolvenční správkyně měla možnost podat odpůrčí žalobu již před účinností novely (zákon to nezakazoval). Nadto uvádí, že z právních jednání žalobkyně je zřejmé, že žaloba směřovala jen na vydání věci, nikoliv na odporovatelný úkon, a nešlo tedy o pouhou chybu v „petitu“ žaloby.

18. V neposlední řadě dovolatel nesouhlasí se závěrem, že pohledávka z neúčinného právního úkonu není promlčena. Podle jeho názoru odvolací soud nesprávně aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 3680/2007, jelikož zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), nerozlišoval mezi právními účinky zahájení řízení, rozhodnutí o úpadku a rozhodnutí o způsobu jeho řešení. Míní, že počátek běhu promlčecí lhůty je nutno prosazovat s ohledem na znění § 111 insolvenčního zákona a vázat jej na zahájení insolvenčního řízení, nikoliv na rozhodnutí o úpadku.

19. Závěrem dovolatel namítá, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2015, č. j. Ncp 3669/2014-23, jímž bylo rozhodnuto, že věcně příslušné k projednání této věci jsou okresní soudy, bylo zasaženo do (jeho) práva na zákonného soudce, neboť věc rozhodoval věcně nepříslušný soud.

20. Žalobkyně navrhla dovolání zamítnout. Ačkoliv nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu obsaženém ve zrušujícím rozsudku, žalobu na základě výzvy soudu prvního stupně doplnila a v dalším se ztotožňuje se závěry obou soudů. Zejména v otázce běhu lhůty pro podání odpůrčí žaloby má za to, že je nutné použít nikoliv doslovný výklad znění zákona, nýbrž výklad logický.

21. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

22. Vzhledem k době, ve které došlo k uhrazení úvěrů (27. dubna až 1. června 2011), a vzhledem k datu zjištění úpadku dlužníka (8. června 2011) je pro posouzení, zda šlo vskutku o neúčinné právní úkony dlužníka, rozhodný § 111 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013. Vzhledem k tomu, že žalobu v dané věci podala žalobkyně dne 21. května 2014, jsou pro posouzení, jakým způsobem měla žalobkyně uplatnit (zákonnou) neúčinnost právních úkonů dlužníka, rozhodná ustanovení § 235 odst. 2 a § 239 odst. 4 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014.

23. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání, přičemž dospěl k závěru, že první tři z dovoláním předestřených otázek přípustnost dovolání nezakládají. Je tomu tak proto, že jejich řešení odvolacím soudem odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu.

K otázce [1] (k předčasnému splacení úvěru)

24. Touto otázkou, kterou dovolatel předkládá jako neřešenou, se Nejvyšší soud již zabýval např. v rozsudku ze dne 28. května 2020, sen. zn. 29 ICdo 60/2018, nebo v rozsudku ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž dovodil, že plnil-li dlužník na splatný závazek (ze smlouvy o půjčce) po zahájení insolvenčního řízení, šlo o plnění na peněžitý závazek podle § 111 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona, jež nespadá pod žádnou z výjimek vypočtených v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. Žádné jiné okolnosti u plnění na peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení nejsou významné pro posouzení toho, zda šlo o neúčinný úkon, tedy ani zkoumání, zda šlo o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Pro úplnost lze dodat, že ani na jiném místě insolvenční zákon neumožňuje dlužníku hradit takový závazek po zahájení insolvenčního zákona.

25. Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že § 111 odst. 1 insolvenčního zákona obsahuje dvě autonomní (na sobě nezávislé) skutkové podstaty omezení dlužníka v nakládání s majetkovou podstatou. Jde jednak o povinnost dlužníka zdržet od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení (§ 111 odst. 1 věta první), jednak o oprávnění dlužníka plnit peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (§ 111 odst. 1 věta druhá). Přitom omezení dlužníka plynoucí z § 111 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona není vázáno na podmínky určené § 111 odst. 1 věty první insolvenčního zákona.

26. Jinými slovy, plnil-li dlužník peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení v rozporu s pravidly obsaženými v § 111 odst. 1 větě druhé insolvenčního zákona, není pro posouzení, zda jde o neúčinný právní úkon, významné, zda v důsledku takového plnění došlo (i) k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku, který do majetkové podstaty náleží (může náležet) anebo k jeho nikoli zanedbatelnému zmenšení.

27. Námitka dovolatele, že odvolací soud nezohlednil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. února 2009, nemůže obstát již proto, že v označené věci šlo o zaplacení pohledávky insolvenčního navrhovatele, čímž může dlužník odvrátit rozhodnutí o úpadku. V tomto insolvenčním řízení však dovolatel insolvenčním navrhovatelem není. Nadto odvolací soud přiléhavě uvedl, že v případě zjištění úpadku může být neúčinným i takový úkon, jímž se dlužník snažil odvrátit úpadek.

28. Argumentem, že dlužník nebyl od zahájení insolvenčního řízení až do okamžiku vydání usnesení o konkursu nijak omezen v nakládání s majetkovou podstatou, dovolatel ignoruje omezení právních úkonů dlužníka podle § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, při jejichž porušení jde podle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona o neúčinné právní jednání (v době do 31. prosince 2013 o neúčinný právní úkon).

K otázce [2] (k rozložení důkazního břemene)

29. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 13/2012, a v rozsudku ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo 14/2012, uveřejněném pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jejichž závěrům se přihlásil i v rozsudku ze dne 28. listopadu 2019, sen. zn. 29 ICdo 178/2017, a v rozsudku ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 ICdo 98/2018, uveřejněném pod číslem 110/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který dovolatel rovněž zmiňuje v dovolání), vysvětlil, že v řízení o odpůrčí žalobě podle insolvenčního zákona tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně okolností zakládajících neúčinnost odporovaného právního úkonu dlužníka insolvenčního správce, jenž je také výlučně nositelem práva odpůrčí žalobu podat. Jak plyne ze skutkových zjištění, z nichž vyšel odvolací soud, o předčasné splacení úvěrů požádal dlužník a k úhradě úvěrů došlo z účtu dlužníka, přičemž do insolvenčního řízení se jednatel dlužníka s pohledávkou z bezdůvodného obohacení nepřihlásil. Dovolatele oproti tomu tíží důkazní břemeno ohledně skutečností uvedených v § 111 odst. 2 insolvenčního zákona. V poměrech této věci (v daném skutkovém rámci) shledává Nejvyšší soud (oproti mínění dovolatele) úsudek odvolacího soudu, že žalobkyně dostatečně prokázala, že dlužník neoprávněně nakládal s majetkovou podstatou v rozporu s § 111 insolvenčního zákona, souladným s označenou judikaturou.

K otázce [3] (k původu finančních prostředků)

30. Daná otázka nemůže založit přípustnost dovolání již proto, že při její formulaci dovolatel nepřípustně zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu. Soudy totiž vyšly z toho, že i platba ve výši 485 000 Kč byla platbou dlužníka. Takto byla identifikována dlužníkem při složení uvedené částky na účet žalovaného. Přitom platí, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím tvrzení o vadách řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

31. Otázka, z jakých zdrojů si dlužník opatřil prostředky k poskytnutí této platby, tedy „původ finančních prostředků“, je pro věc nerozhodná. Na jejím zodpovězení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (a spočívat nemá). Pro posouzení žalobkyní zpochybněného právního úkonu dlužníka je bez významu, zda jednatel dlužníka použil k úhradě této částky finanční prostředky, které vybral z pokladny dlužníka, z účtu dlužníka, anebo zda šlo o finanční prostředky, které dlužníku poskytla třetí osoba (a z jakého důvodu). Šlo-li o posledně uvedený případ, pak v tomto incidenčním sporu nemá smysl zkoumat, z jakého důvodu tato osoba poskytla dlužníku finanční prostředky k úhradě části úvěru. Šlo by o vztah mezi onou osobou a dlužníkem.

32. Pro posouzení zbylých otázek je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a potud jde o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou.

33. Nejvyšší soud nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – posuzoval správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

34. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

35. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

36. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující zákonná ustanovení:

§ 111 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013)

(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.

(2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí.

(3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné.

§ 111 insolvenčního zákona (ve znění účinné od 1. ledna 2014)

(1) Nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem.

(2) Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné.

(3) Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu.

§ 235 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013)

(…)
(2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“).

§ 235 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014)

(…)
(2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak.

§ 239 insolvenčního zákona

(1) Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty. Jestliže v době zahájení insolvenčního řízení probíhá o téže věci řízení na základě odpůrčí žaloby jiné osoby, nelze v něm až do skončení insolvenčního řízení pokračovat.
(…)

(3) Insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Nepodá-li ji v této lhůtě, odpůrčí nárok zanikne.

(4) Dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.

§ 101 obč. zák.

Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

§ 517 obč. zák.

(1) Dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění.

(2) Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

(…)

37. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:

K otázce [4] (k povaze rozhodnutí o odpůrčí žalobě)

38. Argumentem, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 517 obč. zák. a postupoval v rozporu s § 235 odst. 2 a § 239 odst. 4 insolvenčního zákona, neboť neúčinnost takového právního úkonu se zakládá až rozhodnutím soudu, tzn., že má konstitutivní povahu, dovolatel zjevně přehlíží, že v daném případě je řízení vedeno o neúčinném právním úkonu podle § 111 insolvenčního zákona, jenž v odstavci 3 upravuje tzv. zákonnou neúčinnost.

39. I přes to, že s účinností od 1. ledna 2014 se neúčinnost podle § 111 prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce, jsou právní jednání neúčinná ze zákona a soud jejich neúčinnost deklaruje. Je tedy nutné odlišovat právní jednání neúčinná podle § 111 insolvenčního zákona od neúčinných právních jednání podle § 235 a násl. insolvenčního zákona, kdy rozhodnutí o neúčinnosti právního jednání má konstitutivní povahu, a tak neúčinnost nastává až rozhodnutím soudu o odpůrčí žalobě. K tomu srov. shodně v odborné literatuře Moravec, T., Kotoučová, J. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 376, a v judikatuře obdobně např. odstavec 50. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněného pod číslem 101/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

40. S ohledem na to, že se jde o deklaratorní rozhodnutí a žalobkyně vyzvala dovolatele k vrácení finančních prostředků do majetkové podstaty, odvolací soud správně dovodil, že dovolatel je v prodlení od uplynutí lhůty k plnění, tj. od 17. ledna 2012.

K otázkám [5] a [6] (k posouzení lhůty k podání žaloby)

41. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu při výkladu § 111 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, se podává, že k tomu, aby se prosadila neúčinnost právních úkonů, které dlužník učinil v době po zahájení insolvenčního řízení v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, nebylo nezbytně nutné, aby se insolvenční správce domáhal jejího určení odpůrčí žalobou [k tomu srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2014, uveřejněné pod číslem 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 62/2017“)].

42. Z uvedeného vyplývá, že již proto, že insolvenční správce nebyl povinen podat odpůrčí žalobu, nemohlo se v dané věci uplatnit (přinejmenším v době do 31. prosince 2013) omezení vyplývající z § 239 odst. 3 insolvenčního zákona. Insolvenčnímu správci tak nemohla plynout prekluzivní lhůta k podání odpůrčí žaloby. To však ještě neznamená, že by právo insolvenčního správce uplatnit neúčinnost právních úkonů dlužníka učiněných v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona nebylo (podle v té době rozhodné právní úpravy) nijak časově omezeno. V takovém případě by totiž třetí osoby, vůči nimž důsledky zákonné neúčinnosti působí (§ 111 odst. 3 insolvenčního zákona) byly tam, kde se neúčinnost neprosazuje prostým soupisem uniklého majetku do majetkové podstaty dlužníka, vystaveny nejistotě, zda a kdy vůbec bude vůči nim neúčinnost uplatněna (zda se jí insolvenční správce dovolá).

43. Za tohoto stavu (při absenci zákonem upravené prekluzivní lhůty) Nejvyšší soud pokládá za přiléhavou úvahu odvolacího soudu, podle níž jsou na danou věc uplatnitelné závěry, které Nejvyšší soud formuloval pro konkursní poměry zákonné neúčinnosti právních úkonů dlužníka (úpadce), tedy při výkladu § 14 odst. 1 písm. a/ a § 15 odst. 1 ZKV.

44. V důvodech rozsudku ze dne 18. června 2008, sp. zn. 29 Odo 963/2006, uveřejněného pod číslem 110/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 110/2008“), Nejvyšší soud uzavřel, že právo správce konkursní podstaty sepsat určitý majetek do konkursní podstaty se nepromlčuje, promlčuje se však právo správce konkursní podstaty uplatnit (zákonnou) neúčinnost právního úkonu (ať již jde o neúčinnost podle § 14 odst. 1 písm. a/ nebo o neúčinnost podle § 15 ZKV). V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3680/2007, Nejvyšší soud tento závěr doplnil potud, že jde o právo, které se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době počítané ve smyslu § 101 obč. zák. ode dne prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

45. Nejvyšší soud uzavírá, že i v poměrech insolvenčního zákona v jeho znění účinném do 31. prosince 2013 platilo, že právo insolvenčního správce uplatit zákonnou neúčinnost právních úkonů dlužníka, které učinil po zahájení insolvenčního řízení v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. S ohledem na to, že neúčinnost právních úkonů dle § 111 insolvenčního zákona se prosadí (lze se jí dovolat) jen tehdy, je-li zjištěn úpadek, může být uplatněna až po rozhodnutí o úpadku. Jde-li o právní úkony učiněné dlužníkem v době od okamžiku, kdy nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení, do rozhodnutí o úpadku, počíná tedy běžet insolvenčnímu správci promlčecí doba k uplatnění (dovolání se) neúčinnosti těchto právních úkonů dnem, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku.

46. Dovolatelem prosazovaný výklad, podle něhož by se počátek promlčecí doby vázal na zahájení insolvenčního řízení, je zjevně neudržitelný již proto, že pomíjí, že jedinou osobou, která může podat odpůrčí žalobu, je insolvenční správce. Ten však ke dni zahájení insolvenčního řízení ještě (až na zcela výjimečné případy) není ustaven. Navíc předmětem sporu jsou právní úkony, které dlužník učinil po zahájení insolvenčního řízení. Promlčecí doba by tak podle dovolatele měla započít dříve, než byly tyto právní úkony (platby ve prospěch dovolatele) uskutečněny. Kromě toho dovolatel pomíjí, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na kterou přiléhavě odkázal odvolací soud (R 62/2017), podání odpůrčí žaloby přichází v úvahu až po nabytí účinků rozhodnutí o zjištění úpadku.

47. Bylo-li v dané věci usnesení o úpadku dlužníka zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 8. června 2011, odvolací soud správně dovodil, že promlčecí doba by uplynula dne 8. června 2014. S ohledem na to, že žaloba v této věci byla podána dne 21. května 2014, stalo se tak před uplynutím promlčecí doby.

48. Na běhu promlčecí doby ničeho nemohla změnit ani novelizace insolvenčního zákona provedená zákonem č. 294/2013 Sb. Přestože se od 1. ledna 2014 změnila procesní úprava způsobu uplatnění (dovolání se) neúčinnosti právních úkonů dlužníka podle § 111 insolvenčního zákona, uplatní se v daném případě (při absenci přechodného ustanovení, které by stanovilo jinak) obecné pravidlo, podle něhož platí, že lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem účinnosti nové právní úpravy, se posuzují i nadále podle dosavadních předpisů (srov. i § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Zákon č. 294/2013 Sb., který s účinností od 1. ledna 2014 rozšířil okruh insolvenčních odpůrčích nároků, které lze uplatnit pouze odpůrčí žalobou, i na zákonnou neúčinnost podle § 111 insolvenčního zákona, ostatně žádnou úpravu, jež by ukončovala promlčecí doby, které začaly běžet podle § 101 obč. zák., neobsahuje.

49. Pro úplnost lze uvést, že důvodná není ani námitka dovolatele, podle níž se právo podat odpůrčí žalobu prekludovalo podle § 239 odst. 3 insolvenčního zákona.

50. I kdyby platila dovolatelova teze, že na žalobkyni dopadala povinnost podat odpůrčí žalobu ve lhůtě uvedené v § 239 odst. 3 insolvenčního zákona, nebylo by možné v dané věci, kdy povinnost uplatnit zákonnou neúčinnost právních úkonů dlužníka podle § 111 insolvenčního zákona podáním odpůrčí žaloby vznikla žalobkyni až od 1. ledna 2014 (od účinnosti zákona č. 294/2013 Sb.), počítat běh jednoroční lhůty pro podání odpůrčí žaloby od nabytí účinků rozhodnutí o úpadku, tj. od 8. června 2011. V takovém případě by šlo o pravou zpětnou účinnost (o nepřípustnou retroaktivitu). Nový právní předpis, stanovící pro insolvenčního správce způsob uplatnění nároku, by působil zpětně s tím důsledkem, že insolvenčnímu správci by tak marně (v minulosti) uplynula lhůta, která mu v době, kdy měla plynout, podle tehdejší právní úpravy ani neběžela.

51. Za tohoto stavu je jediným možným výkladem ten, který zvolil odvolací soud. Kdyby v důsledku novelizace insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb., insolvenčnímu správci vznikla povinnost dovolat se zákonné neúčinností právních úkonů dlužníka uskutečněných v době do 31. prosince 2013, v době od 1. ledna 2014 podáním odpůrčí žaloby v jednoroční lhůtě stanovené v § 239 odst. 3 insolvenčního zákona, začala by lhůta v těchto případech běžet až od 1. ledna 2014.

52. Námitkami týkajícími se obsahu podané žaloby (z níž podle názoru dovolatele nevyplýval úmysl podat odpůrčí žalobu), dovolatel zpochybňuje závěry formulované ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, na nichž Nejvyšší soud nemá důvod cokoliv měnit ani na základě dovolatelem uplatněné argumentace.

53. U přípustného dovolání dovolací soud dále posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu netrpí vadami podle § 242 odst. 3 o. s. ř.

54. Dovolatel namítá, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2015, č. j. Ncp 3669/2014-23, jímž bylo rozhodnuto, že věcně příslušné k projednání této věci jsou okresní soudy, bylo zasaženo do práva na zákonného soudce, neboť věc rozhodoval věcně nepříslušný soud. Potud však přehlíží, že poté, co vrchní soud rozhodl postupem podle § 104a o. s. ř., nemůže být v řešené věci otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena, a to bez ohledu na to, zda se změnily skutečnosti rozhodné pro posouzení věcné příslušnosti; to platí nejen pro řízení u soudu prvního stupně, ale také pro odvolací nebo dovolací řízení. Usnesení o věcné příslušnosti vydané postupem podle § 104a o. s. ř. je závazné i tehdy, je-li věcně nesprávné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014, uveřejněné pod číslem 95/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

55. K namítané (ne)přezkoumatelnosti lze uvést, že potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry napadené rozhodnutí zjevně není nepřezkoumatelné.

56. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, platí obdobně pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé (§ 169 odst. 4 o. s. ř.) a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

57. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu a řízení není postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl.

Autor: -mha-