// Profipravo.cz / Ostatní

Ostatní

18.11.2022 00:03

ÚS: Zveřejňování majetkových přiznání zastupitelů obcí a krajů

I. V odkladu vykonatelnosti zrušujícího výroku nálezu Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 1 Ústavy České republiky a § 58 odst. 1 in fine zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nelze spatřovat příkaz orgánům veřejné moci, aby pokračovaly v porušování ústavně zaručených základních práv a svobod dotčených osob. V demokratickém právním státě podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky není bez dalšího přípustné, aby orgány veřejné moci používaly neústavní právní předpis nebo jeho ustanovení zrušené nálezem Ústavního soudu s odůvodněním, že vykonatelnost jeho zrušujícího výroku byla odložena, a porušovaly tak ústavně zaručená práva a svobody.

II. Přestože jsou zrušený právní předpis nebo jeho ustanovení až do vykonatelnosti zrušujícího výroku nálezu Ústavního soudu stále platnou a účinnou součástí právního řádu, byla již konstatována její neústavnost. Byl-li tímto důvodem její materiální rozpor se základními právy a svobodami, jsou orgány veřejné moci povinny tento právní předpis či jeho ustanovení v konkrétní věci nepoužít, popřípadě je použít nanejvýš zdrženlivým způsobem tak, aby nedošlo k dalšímu porušování ústavně zaručených základních práv a svobod.

III. Ochrana ústavnosti je úkolem nejen Ústavního soudu, ale i obecných soudů (čl. 4 Ústavy České republiky). Ty jsou povinny při svém rozhodování zohlednit rovněž nosné důvody zrušujícího výroku nálezu Ústavního soudu i před jeho vykonatelností, jde-li v daném řízení o zabránění dalšímu porušování ústavně zaručených základních práv a svobod nebo o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za ně.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 579/22, ze dne 18. 10. 2022

25.10.2022 00:00

Diskriminace zaměstnance z důvodu zdravotního postižení

Účelem ustanovení § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona není umožnit přístup k určitému zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti nebo funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání osobám, které nejsou kvalifikované nebo schopné vykonávat určitou práci (plnit základní úkoly spojené s daným pracovním místem), ale vyrovnat znevýhodnění osob se zdravotním postižením odstraněním překážek těm osobám, které z důvodu svého zdravotního postižení sice nejsou schopny za stávajícího uspořádání určitou práci vykonávat, popřípadě jsou (mohou být) v jejím výkonu z důvodu svého zdravotního postižení omezeny, ale které by tuto práci mohly (byly schopny) vykonávat, bylo-li by jim stávající uspořádání zaměstnavatelem uzpůsobeno přijetím přiměřených opatření, která pro zaměstnavatele nepředstavují nepřiměřené zatížení.

Má-li zaměstnanec takové zdravotní postižení (omezení vyplývající především z fyzických nebo psychických postižení), které v interakci s různými překážkami brání (může bránit) plnému a účinnému zapojení dotčeného zaměstnance do profesního života na rovnoprávném základě s ostatními zaměstnanci, avšak zaměstnavatel nevyhoví jeho žádosti o přijetí přiměřeného opatření, které by mu umožnilo přístup k zaměstnání, výkon pracovní činnosti nebo funkční nebo jiný postup v zaměstnání, aniž by pro zaměstnavatele představovalo nepřiměřené zatížení, jedná se o diskriminaci zaměstnance z důvodu zdravotního postižení spočívající v „odmítnutí“ zaměstnavatele přijmout přiměřená opatření ve smyslu § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona. O diskriminaci zaměstnance z důvodu zdravotního postižení spočívající v „opomenutí“ zaměstnavatele přijmout přiměřená opatření, aby měla osoba se zdravotním postižením přístup k určitému zaměstnání, k výkonu pracovní činnosti nebo funkčnímu nebo jinému postupu v zaměstnání, jde tehdy, je-li (musí-li být) zaměstnavateli (i bez žádosti zaměstnance o přijetí přiměřeného opatření) s ohledem na všechny okolnosti případu zřejmé, že zaměstnanec má takové zdravotní postižení (omezení vyplývající především z fyzických nebo psychických postižení), které v interakci s různými překážkami brání (může bránit) plnému a účinnému zapojení dotčeného zaměstnance do profesního života na rovnoprávném základě s ostatními zaměstnanci, avšak zaměstnavatel přesto nepřijme žádné z přiměřených opatření umožňujících osobě se zdravotním postižením přístup k zaměstnání, výkon pracovní činnosti nebo funkční nebo jiný postup v zaměstnání, která by za daných okolností připadala v úvahu a která nepředstavují pro zaměstnavatele nepřiměřené zatížení.

Přiměřenými opatřeními ve smyslu článku 5 Směrnice Rady 2000/78/ES, ze dne 27. 11. 2000 jsou – jak vyplývá z bodu 20 odůvodnění této směrnice, který obsahuje příkladmý výčet těchto opatření – vhodná opatření, která jsou účinná a praktická k přizpůsobení pracoviště zdravotnímu postižení, například přizpůsobením pracovních prostorů a zařízení, režimu pracovní doby, dělby úkolů nebo poskytnutím vzdělávacích nebo zaškolovacích opatření. Tato opatření mohou spočívat i v tom, že zaměstnavatel provede opatření, díky nimž si zdravotně postižená osoba udrží své zaměstnání; může se přitom jednat například též o převedení na jiné pracovní místo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 916/2022, ze dne 27. 7. 2022

07.10.2022 00:04

ÚS: Odnětí dítěte z péče rodičů a jeho svěření do pěstounské péče

Odnětí dítěte z péče rodičů a jeho svěření do pěstounské péče podle § 958 občanského zákoníku je zcela zásadním zásahem do práva jak rodičů, tak dítěte na rodinný život, který musí být vždy považován za krajní řešení nedostatečné péče rodičů o dítě. Zásadně se musí jednat o opatření dočasné, doprovázené snahou příslušných orgánů veřejné moci napomoci co nejrychlejšímu opětovnému sloučení rodiny. Zcela stranou nemůže zůstat úvaha soudu, zda je v nejlepším zájmu dítěte, aby bylo odtrženo od svých rodičů a bylo jim navráceno až v pozdějším věku, kdy bude jeho citové pouto k pěstounům posíleno.

Rozhodující podmínkou pro svěření nezletilé do pěstounské péče je zjištění, jaká konkrétní rizika by hrozila v případě jejího ponechání v péči biologických rodičů. Toto krajní opatření nemůže být odůvodněno jen tím, že v jiném prostředí, do nějž by byla nezletilá umístěna, bude o ni postaráno „lépe“, než pokud by byla v péči rodičů. Absence jednoznačného zdůvodnění, proč by nezletilá nemohla být vrácena do rodičovské péče s deklarovanou pomocí příbuzných a pod zvýšeným dohledem OSPOD, je porušením ústavně zaručeného práva rodičů i nezletilé na rodinný život.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3146/21, ze dne 13. 9. 2022

05.10.2022 00:01

Uveřejnění doplňující informace v periodickém tisku ÚSC

I. Podle ustanovení § 4a tiskového zákona je vydavatel periodického tisku územního samosprávného celku povinen zajistit, aby tiskovina jako celek po obsahové stránce poskytovala čtenářům vyvážené a objektivní informace, čehož by mělo být dosaženo uveřejňováním sdělení a příspěvků celého názorového i tematického spektra se vztahem k danému regionu, nikoli přezkumem obsahu jednotlivých sdělení vydavatelem. Názorová vyváženost obsahu regionálního periodika nemá být dosažena publikováním názorů, které pokládá vydavatel za žádoucí, ale publikováním rozdílných názorů ve vzájemně odpovídajícím rozsahu.

Ustanovení § 4a tiskového zákona ukládá vydavateli povinnost poskytnout zastupiteli pro vyjádření jeho názorů prostor přiměřený, tedy nikoli automaticky jakýkoli prostor v jakémkoli rozsahu požadovaném zastupitelem. Vzhledem k tomu, že vydavatel (s výjimkami obsaženými v § 15 t. z.) není oprávněn přezkoumávat ani měnit sdělení zastupitelů po stránce obsahové, nemůže posuzovat přiměřenost sdělení z pohledu jeho obsahu, ale může tak činit s ohledem na jeho rozsah. Nebrání-li tomu okolnosti vyjmenované v § 15 t. z., mělo by být sdělení zásadně publikováno tak, jak bylo předloženo zastupitelem. Výjimečně může vydavatel přistoupit k jeho redakčnímu zkrácení, avšak jen v nejnutnější míře s přihlédnutím k prostorovým možnostem daného periodika a rozsahu ostatních příspěvků, přičemž musí být zachován smysl sdělení a nesmí dojít k jeho obsahovému zkreslení.

II. Z poslední věty § 11a odst. 1 tiskového zákona vyplývá jednoznačně, že vydavatel splní povinnost uveřejnit doplňující informaci jejím uveřejněním v regionálním periodickém tisku územního samosprávného celku, ve kterém neuveřejnil (nebo uveřejnil neúplně) sdělení zastupitele. Požaduje-li zastupitel uveřejnění sdělení v tiskové verzi periodika, je vydavatel povinen uveřejnit sdělení, případně pak doplňující informaci právě v dané tiskové verzi periodika. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2257/18 jsou obě média (tisk i internet) v určitých aspektech do té míry srovnatelná, že neexistuje-li dosud v mediálním právu výslovná konkrétní úprava chránící základní práva a svobody v prostředí internetu, lze analogicky využít právních institutů, které mají obecnou povahu, nejsou vázány výlučně na určitý typ informačního média a jsou způsobilé takovou ochranu poskytnout. Proto žádal-li by zastupitel uveřejnění sdělení v internetové verzi periodika, byl by vydavatel povinen i doplňující informaci uveřejnit v internetové verzi, a to za použití § 11a odst. 1 tiskového zákona. Odkazem na citovaný nález nelze odůvodnit názor, že v tiskové verzi by mohla být uveřejněna jen část doplňující informace a zbývající obsah by se mohl nacházet na internetové stránce daného periodika (tím méně pak jinde na internetu, například na stránce územního samosprávného celku). Takový výklad by popíral smysl doplňující informace, je totiž logické, že jak opomenuté či zkrácené sdělení, tak doplňující informace, se mají dostat k témuž okruhu čtenářů, což je zajištěno právě totožností informačního média.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1041/2021, ze dne 29. 6. 2022

23.09.2022 00:02

ÚS: Nevyrovnání se s kritérii pro posouzení střídavé péče

Napadené rozhodnutí odvolací instance se v rozporu s postulátem ochrany základních práv obecnými soudy nevyrovnalo nejen formálně, ale především věcně s kritérii, jež Ústavní soud nastavil pro posouzení aplikace institutu střídavé péče v nálezech sp. zn. I. ÚS 2482/13, I. ÚS 1554/14 a celé řadě nálezů dalších. Namísto judikaturou vyžadovaných objektivních měřítek, jež pomáhají přesvědčivě odůvodnit rozhodnutí, preferoval soud povýtce výlučně převzaté či vlastní, převážně empirií motivované předpoklady, jež navíc v relaci k institutu střídavé péče použil restriktivně.

V prostoru vymezeném konkrétními okolnostmi případu obecný soud zjevně opomenul, že střídavá péče nenastupuje pouze v situaci jakéhosi předem pro ni připraveného ideálního stavu, který v odůvodnění rozsudku popsal dokonce jako podmínku. Institut střídavé péče směřuje, vždy v nejlepším zájmu nezletilých, k zachování základního práva obou rodičů na výchovu a péči o dítě právě v situacích, kdy došlo k poruše v rodinných vztazích. Nezbytný zásah soudu, jakkoli obezřetný, tu nemůže být „dokonalý“, ale pokud možno co nejvyváženější. Pozitivní závazek státu tu musí být naplněn nikoli jen konstatováním konfliktního aspektu vzájemného vztahu rodičů stran výchovy dětí, zmíněného navíc v rozhodovacích úvahách v konečném důsledku k tíži jen jednoho z nich. Namístě je naléhavé upozornění a právní dopady zmiňující apel na oba rodiče, že respekt k právu druhého na péči a výchovu dětí je nejen v zájmu nezletilých, ale i jich samotných (srov. § 883, 884 odst. 1 občanského zákoníku).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 882/22, ze dne 22. 8. 2022

19.09.2022 00:02

Rozhodování zastupitelstva obce o splátkách s lhůtou splatnosti delší 18 měsíců

V případě § 85 písm. h) zákona o obcích, podle něhož zastupitelstvo rozhoduje o dohodách o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců, je nerozhodné, zda obec vystupuje jako věřitel nebo jako dlužník. Zákonodárce u právních úkonů vypočtených v § 85 rozlišuje úkony, u nichž je podstatné, v postavení jaké strany úkonu obec vystupuje, a u nich výslovně postavení obce uvádí, a úkony, které spadají do pravomoci zastupitelstva bez ohledu na to, v jakém postavení v nich obec vystupuje. Lze tak uzavřít, že u právních úkonů v § 85, u nichž zákonodárce výslovně nespecifikuje postavení obce, je tato skutečnost nerozhodná. Z uvedeného vyplývá, že zákon do výlučné pravomoci zastupitelstva svěřuje nejen rozhodnutí o dohodách, podle nichž mělo být obci plněno ve splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců, ale i dohody, podle nichž měla obec sama plnit.

Smyslem a účelem úpravy svěřující do výlučné pravomoci zastupitelstva rozhodování o dohodách o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců je zamezit tomu, aby starosta obce bez souhlasu zastupitelstva zavázal obec k plnění (či k přijímání) splátek v delším časovém horizontu. Stěžejní roli pro posouzení, zda určitá dohoda o plnění spadá pod ustanovení § 85 písm. h) zákona o obcích, tak hraje zejména podmínka splatnosti delší než 18 měsíců. Uvedený závěr podporuje i komentářová literatura, podle níž smyslem této úpravy je mimo jiné zohlednění vazby příjmů nebo výdajů obce na rozpočet obce, jehož schvalování rovněž náleží podle § 84 odst. 2 písm. b) zastupitelstvu obce. S ohledem na uvedený smysl a účel úpravy je proto rovněž nerozhodné, zda šlo o dohodu o plnění v jedné splátce či více splátkách; rozhodující vliv má především kritérium časové (tj. splatnost delší než 18 měsíců).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1135/2022, ze dne 16. 6. 2022

09.09.2022 00:04

ÚS: Rozhodování o styku nezletilého s prarodiči

Při rozhodování o úpravě styku nezletilého dítěte s prarodiči je třeba podmínky ustanovení § 927 občanského zákoníku vykládat široce, s ohledem na konkrétní okolnosti případu tak, aby byl hájen nejlepší zájem dítěte a respektováno právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života, zaručené článkem 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Při posuzování splnění podmínky existence citového vztahu, který není jen přechodný, je nutno přihlédnout k věku dítěte, a s tím související reálné možnosti dítěte takový citový vztah k prarodičům mít. Při pouhém jazykovém výkladu dotčeného ustanovení v případě rozhodování o styku dítěte velmi nízkého věku totiž hrozí, že bude účel ustanovení zcela vyprázdněn, jelikož podmínka citového vztahu nebude moci být v žádném případě dostatečně splněna.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 395/22, ze dne 28. 7. 2022

09.09.2022 00:03

ÚS: Úprava péče o nezletilé blížící se dospělosti

I. Názor dítěte, které se věkem blíží dospělosti, nelze v intencích čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte v žádném řízení před obecnými soudy, které se týká rozhodování o jeho životě, pominout. To se týká i řízení o nařízení předběžného opatření. Tento obecný požadavek se promítá do povinnosti obecných soudů spolehlivě zjistit názor mladého člověka dle čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, a také do povinnosti soudů považovat jeho přání za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu, a to zejména za předpokladu, že je mladý člověk schopen názor na jeho nejlepší zájem vyjádřit a vnímat jeho konsekvence, nemá výchovný problém a schopnosti obou rodičů zajistit péči o něj jsou v zásadě rovnocenné.

II. Úprava péče o nezletilé blížící se dospělosti, jdoucí proti řádně zjištěnému názoru nezletilého, za situace, kdy nejsou dány specifické okolnosti rozumně odůvodňující odchýlení se od jeho postoje, představuje zásah do soukromého a rodinného života dítěte ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a porušuje princip nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1626/22, ze dne 15. 8. 2022

07.09.2022 00:00

Uzavření smlouvy o spolupráci při výkonu sportovní činnosti nezletilou osobou

Podle § 9 obč. zák. jsou nezletilé osoby ze zákona oprávněny jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku. Ze závěrů právní teorie vyplývá, že fyzická osoba nabývá způsobilosti k právním úkonům, tj. vlastními právními úkony (jednáním) nabývat práv a brát na sebe povinnosti, postupně. Okruh právních úkonů, k nimž se postupem času stává nezletilý způsobilý, se neustále zvětšuje, avšak do okamžiku nabytí zletilosti nikdy nezahrne veškerá právní jednání. Rozsah způsobilosti k právním úkonům je závislý na rozpoznávací a volní vyspělosti nezletilého. Rozumovou vyspělostí se rozumí schopnost posoudit následky svého vlastního jednání, volní vyspělost vyjadřuje schopnost ovládnout své jednání. Právní úkon je svou povahou přiměřený těmto vyspělostem, pokud je nezletilý schopen posoudit podstatu takového právního úkonu, uvědomit si nejen pozitivní, ale i veškeré negativní následky, jež jsou s právním úkonem spojeny, a v souladu s tím adekvátním způsobem jednat. Uvedené znamená, že čím nižší je věk nezletilého, tím více vyvstává potřeba obezřetně vážit, zda v právním úkonu nevidí jen bezprostřední pozitiva a zda přitom neponechává stranou svých úvah případné povinnosti, které z jeho jednání v budoucnu vzniknou, případně zda k nim nepřistupuje lehkomyslně. Učiní-li nezletilý právní úkon, který neodpovídá rozumové a volní vyspělosti, již obecně předpokládá určitý věk, jde o právní úkon absolutně neplatný (§ 38 odst. 1 obč. zák.).

V projednávaném případě bylo žalované v době uzavření smlouvy o spolupráci při výkonu sportovní činnosti patnáct let a osm měsíců. Posouzení její (ne)způsobilosti k přijetí finančních závazků vyplývajících ze smlouvy odpovídá rozumové vyspělosti nezletilých stejného věku; okolnosti, že byla aktivní sportovkyní a že nešlo o smlouvu uzavřenou na dobu určitou, nejsou v daných souvislostech podstatné. Dovolací soud se shoduje s odvolacím soudem v tom, že není reálné, aby žalovaná v době uzavření smlouvy byla schopna dohlédnout rozsah (případně) nabytého plnění či výši převzatých závazků. Text smlouvy vyžaduje vysokou míru rozumové a odborné vyspělosti pro porozumění jednotlivým ustanovením. Vzhledem k životním zkušenostem nezletilých ve věku patnácti let nemohla mít ani žalovaná představu o reálné výši startovného, konkrétních náhrad spojených se závodní činností, finančních odměn či bonusů, podmínkách a obsahu sponzoringu a reklam, přestože se zavázala k výplatě procentního podílu žalobci. S tímto názorem se Nejvyšší soud ztotožňuje a nevidí důvod věc posoudit jinak. Argumenty žalobce, kterými se snaží prosadit názor, že smlouva byla v podstatě velmi jednoduchá, neobstojí. Byť – jak tvrdí žalobce – obsahovala jedinou paušální částku 30.000 Kč, která nastupovala pouze v případě ukončení spolupráce mezi stranami a která byla navýšena na 50.000 Kč jen za podmínky splnění výkonnosti žalované, a byť se žalovaná k veškerým ostatním plněním zavázala pouze podmíněně, tj. v případě dosažení určitých sportovních výsledků, nemohl jí být rozsah budoucího plnění vzhledem k jejímu věku a zkušenostem zcela jasný. Výši závazků nemohla i při perfektním zvládnutí učiva matematiky žáků sedmé třídy základní školy (jak argumentuje žalobce) z ničeho dovodit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2726/2021, ze dne 25. 5. 2022

05.09.2022 00:02

Dodatečné zhojení vady právního úkonu po 1. 1. 2014

Dodatečné zhojení vady právního úkonu, které si strany právního úkonu (smlouvy o převodu nemovitosti) dohodly po 1. 1. 2014, se řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013.

Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon (§ 40 odst. 1 obč. zák.), jde o absolutní neplatnost právního úkonu. Absolutní neplatnost působí přímo ze zákona (ex lege) bez dalšího a od počátku (ex tunc), takže právní následky takového neplatného právního úkonu nenastanou, přestože sporný právní úkon existuje; subjektivní práva a povinnosti podle něj nevzniknou. Platí, že danou neplatnost nelze (v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) dodatečně zhojit ani konvalidací a vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu v posuzované věci nepřichází v úvahu ani dohoda o nahrazení právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014 (tzv. opt in).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2749/2020, ze dne 31. 5. 2022

02.09.2022 00:06

ÚS: Zohlednění specifik zaměstnání rodičů při rozhodování o péči

Neodporuje-li to nejlepšímu zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, nesmějí obecné soudy stavět do kolize právo rodiče na svobodnou volbu (a nerušený výkon) povolání s jeho právem na realizaci rodičovské odpovědnosti a odmítat nalezení kompromisního řešení (zohledňujícího i tatáž práva druhého rodiče) s pouhým odkazem na komplikovanost požadované úpravy, jinak porušují čl. 26 odst. 1 ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a stát jejich prostřednictvím selhává ve svých pozitivních závazcích plynoucích z čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 847/22, ze dne 9. 8. 2022

19.08.2022 00:05

ÚS: Nástup dítěte do první třídy jako překážka střídavé péče

I. Jestliže jsou podmínky pro svěření do péče vymezené judikaturou Ústavního soudu naplněny u obou rodičů zhruba stejně, pak samotná skutečnost, že nezletilý má nastoupit do první třídy základní školy, nepředstavuje automatickou a nezvratnou překážku jeho svěření do střídavé péče ani tehdy, když bydliště obou rodičů dělí větší vzdálenost. V takových případech musí při rozhodování o režimu péče o nezletilého obecné soudy zjišťovat všechny okolnosti relevantní pro závěr, které řešení je v nejlepším zájmu nezletilého, tedy okolnosti na straně nezletilého, na straně obou rodičů a i na straně institucí vzdělávacího procesu. Teprve po pečlivém zjištění a zvážení všech těchto okolností může obecný soud vyhodnotit, zda je svěření do střídavé péče v nejlepším zájmu nezletilého, nebo vylučuje-li je konkrétní dostatečně závažná okolnost či kumulace okolností.

II. Ve stejné situaci nemůže být jediným důvodem pro vyloučení střídavé péče nástup do první třídy základní školy, který má nastat až za více než rok, jestliže nezletilý již v předškolním období bez problému zvládá změnu výchovných prostředí u obou rodičů a střídaní mateřských škol a dětských kolektivů.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2391/21, ze dne 19. 7. 2022

03.08.2022 00:02

Rasová segregace jako nepřípustná forma diskriminačního zacházení

I. Rasová segregace je nepřípustnou formou diskriminačního zacházení a je třeba vycházet z její definice uvedené v bodě 57 tohoto rozhodnutí. Je však třeba ji odlišovat od tzv. pozitivních opatření přijatých podle § 7 odst. 2 antidiskriminačního zákona.

II. Nepřímá diskriminace – na rozdíl od diskriminace přímé – nevyžaduje diskriminační úmysl či motiv, jedná se o diskriminaci faktickou, k níž dochází v důsledku určitého rozhodnutí, opatření či praxe založené na neutrálním kritériu, a to za předpokladu, že odlišné zacházení není objektivně odůvodněno legitimním cílem, případně prostředky vedoucí k jeho dosažení nejsou vhodné, nezbytné a přiměřené.

III. Méně příznivé zacházení v případě rasové segregace představuje již samotné oddělování (separování) příslušníků dotčené rasové či etnické menšiny, a není tedy nutné, aby byly kumulativně přítomny horší hmotné či nehmotné podmínky pro segregovanou skupinu, v případě segregace při poskytování vzdělávání tedy horší vzdělávací příležitosti či méně příznivé materiální a jiné vybavení příslušného školského zařízení.

IV. Z hlediska naplnění hypotézy § 133a písm. b) o. s. ř. v souvislosti s namítanou segregací při poskytování vzdělávání musí žalující tvrdit, že v určitém období a na určitém místě docházelo ke zřetelně nepoměrnému (převažujícímu) zastoupení žáků dotčené rasové či etnické skupiny a toto tvrzení musí prokázat, přičemž se tak zpravidla děje prostřednictvím oficiálních či neoficiálních, ale věrohodných, statistických údajů.

V. Skutečnosti, z nichž lze dovodit souhlas diskriminované osoby se segregačním zacházením, jsou v zásadě irelevantní.

VI. Při posuzování toho, zda v konkrétním případě bylo prokázáno, že se nejednalo o nepřípustnou nepřímou diskriminaci, je třeba zhodnotit naplnění všech kritérií uvedených v § 3 odst. 1 větě druhé antidiskriminačního zákona a vyložených v odstavci 54 a následujících tohoto rozhodnutí, přičemž to, zda tato kritéria byla s ohledem na tvrzenou rasovou segregaci splněna, je nutno posuzovat velmi přísně (restriktivně).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 473/2021, ze dne 5. 5. 2022

01.08.2022 00:01

Imperativní ustanovení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy

Obsah výrazu „imperativní ustanovení“ užitý v kontextu čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy je odlišný a širší než imperativní ustanovení ve smyslu čl. 7 Římské úmluvy, mezi něž patří pouze normy, které jsou z důvodu svého politického, ekonomického či společenského významu natolik důležité pro určitý stát, že je nutné je použít bez ohledu na rozhodné právo (mezinárodně kogentní normy), kdežto imperativní ustanovení podle čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy zahrnují (vnitrostátně) kogentní ustanovení právního řádu určeného podle čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy, která stanovují určitý standard ochrany zaměstnance a od nichž se nelze podle daného právního řádu smlouvou odchýlit. Právě tato ustanovení omezují zvolené právo v rozsahu, ve kterém neposkytuje zaměstnanci stejný či vyšší standard ochrany. Kogentní ustanovení českého zákoníku práce tak sice nejsou „imperativními ustanoveními“ podle čl. 7 Římské úmluvy, jsou ale ustanoveními, od kterých se nelze smluvně odchýlit (označovanými legislativní zkratkou „imperativní ustanovení“ v čl. 3 odst. 3 Římské úmluvy) a která proto mohou omezovat volbu práva v případě individuálních pracovních smluv ve smyslu čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy. Tak tomu bude v případě, že české právo je právním řádem, který by byl v souladu s čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy použit, nedošlo-li by k volbě práva podle čl. 3 Římské úmluvy, a že kogentní ustanovení zákoníku práce poskytují zaměstnanci vyšší standard ochrany než právní řád, který si strany pracovní smlouvy pro svůj pracovněprávní vztah zvolily.

Velký senát proto dospěl k závěru, že při rozvázání pracovního poměru, který byl založen pracovní smlouvou, jež má vztah k právu různých zemí a v níž bylo sjednáno místo výkonu práce v České republice, nesmí být zaměstnanec v důsledku volby rozhodného práva podle čl. 3 odst. 1 Římské úmluvy zbaven ochrany, kterou poskytují kogentní ustanovení zákoníku práce o obsahových náležitostech výpovědi z pracovního poměru ze strany zaměstnavatele (§ 50 odst. 4 zák. práce) a o stanovených výpovědních důvodech (§ 50 odst. 2 a § 52 zák. práce).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 833/2022, ze dne 8. 6. 2022

04.07.2022 00:04

ÚS: Snížení mimosmluvní odměny zmocněnce poškozeného

Ústavní soud již v minulosti připustil aplikaci § 12a odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, i v případě zvoleného (nikoliv ustanoveného) zmocněnce poškozeného, pokud by výpočet sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby postupem dle § 7 ve spojení s § 10 odst. 5 advokátního tarifu vedl k přiznání neúměrně vysoké náhrady nákladů poškozenému. Je však nutné zdůraznit, že použití § 12a odst. 2 advokátního tarifu za takové situace předpokládá náležité zvážení okolností konkrétní věci a pečlivé odůvodnění. Nerespektování tohoto požadavku představuje porušení základního práva poškozeného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3152/21, ze dne 23. 5. 2022

01.07.2022 00:06

NSS: Prokázání splnění podmínky vzdělání v oboru právo

Splnění podmínky získání vysokoškolského vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice podle § 37 odst. 1 písm. b) bodu 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, lze prokázat nejen vysokoškolským diplomem, ale i potvrzením o absolvování studia vystaveným vysokou školou podle § 57 odst. 5 písm. c) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2022, čj. 3 As 38/2020-37)

21.06.2022 00:02

Výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď v televizním vysílání

I. Výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď podle § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona se týká takových sdělení skutkové povahy, která nejsou vlastními sděleními provozovatele vysílání, nýbrž zprostředkováním sdělení či názorů adresovaných třetí osobou veřejnosti, takže je využíván publikační potenciál rozhlasového či televizního vysílání k rozšíření dopadu a účinku podávaných informací ve prospěch autora. Od této situace je třeba odlišit případy, kdy sám provozovatel vysílání (jeho redaktoři) k podpoře tvrzení, která sděluje veřejnosti svým vysíláním, využije sdělení či názor osoby zainteresované na řešeném problému či experta způsobilého vysvětlit odborné aspekty věci. Tento druhý okruh případů ovšem nelze podřadit pod výjimku z citovaného ustanovení, neboť tehdy je sdělení třetí osoby primárně určeno pro potřeby provozovatele vysílání, který je následně využívá v rámci svého vlastního veřejného vystupování. To se uplatní zejména u publicistických pořadů, které na rozdíl od zpravodajství (jeho účelem je poskytovat informace o aktuálních a významných událostech nestranně a objektivně) již zahrnují postoje či názory autora, jenž se vyjadřuje k důležitým aktuálním otázkám tak, že popisované záležitosti komentuje, glosuje, případně i podrobuje kritice či satiře, a doplňuje zpravodajský informativní obsah prvkem vlastního sdělení.

II. Jestliže televizní reportáž byla koncipována tak, že se v podávání informací o průběhu jednání ohledně nájmu vozidla střídaly obě zákaznice s reportérkou a výsledné sdělení tvořil souhrn údajů vyslovených jak tvůrci pořadu, tak zákaznicemi, je zřejmé, že v posuzovaných souvislostech neměla vystoupení zákaznic v pořadu povahu „citace sdělení třetí osoby“, jak má na mysli výjimka stanovená v § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona. I když takto zaměřený publicistický pořad má svůj význam a může přinášet prospěch spotřebitelské veřejnosti, neznamená to, že by se výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení uvedená v § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona vztahovala na sdělení osob cíleně vystupujících v televizním pořadu tohoto charakteru a sdělujících zde svůj postoj k tématu, který je předmětem reportáže, na základě konkrétních zkušeností s podnikateli.

Není tedy správný závěr odvolacího soudu, že požadavek na odpověď pokrývající sdělení těchto osob je vyloučen ustanovením § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona. Publikovaná sdělení bývalých zákaznic žalobkyň nesměřovala k tomu, že by je žalovaná pouze zprostředkovávala divákům, nýbrž je použila v publicistickém pořadu k vysvětlení otázek, na nichž byl postaven jí zaujatý postoj k přístupu a obchodním praktikám žalobkyň ve vztahu k zákazníkům.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2547/2021, ze dne 23. 3. 2022

03.06.2022 00:03

ÚS: Prokazování a hodnocení překážek střídavé péče

1. Rozhodnutí soudu, kterým není vyhověno rodiči žádajícímu střídavou péči, musí být podrobně a přesvědčivě odůvodněno, včetně uvedení relevantních argumentů, jak se soud s jednotlivými kritérii střídavé péče obsaženými v judikatuře Ústavního soudu vypořádal a proč v konkrétním případu rodič neuspěl. Skutečnosti svědčící proti střídavé péči přitom musí být v řízení nejen tvrzeny, ale i prokázány.

2. Soudy nemohou vyloučit střídavou péči pouze s obecným odkazem na nižší věk dítěte, ledaže se jedná o dítě závislé na matce z důvodu kojení. Soudy jsou povinny odůvodnit, z jakých konkrétních příčin je v daném případě kritérium nízkého věku jako překážka střídavé péče aplikováno (například ve smyslu možné nízké rozumové a volní vyspělosti nezletilého).

3. Stabilita výchovného prostředí je důležitým faktorem při posuzování rozhodování o péči, nemůže být však sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče. V opačném případě by se totiž fakticky konzervoval status quo daný prvním rozhodnutím ve věci (potažmo faktickým stavem před prvním rozhodnutím) a ve výsledku by ke změně nemuselo dojít nikdy. Se zvláštní pozorností by soudy měly možnost změny modelu péče posuzovat ve věku kolem tří let dítěte. Jelikož do té doby je obvykle dominantním pečujícím rodičem matka, odmítnutí zvážení střídavé péče pouze s odkazem na stabilitu výchovného prostředí nezletilého by v této situaci variantu střídavé péče v podstatě neoprávněně vyloučilo navždy.

4. Soudy nemohou podmiňovat střídavou péči požadavkem na harmonickou komunikaci rodičů. Kritérium vzájemné komunikace jsou soudy povinny posuzovat optikou rozsahu a účelnosti výměny informací vyžadovaných v různých modelech péče, přičemž by (nejen) s ohledem na existenci institutu rodičovské odpovědnosti měly vycházet z teze, že požadavky na obsah a kvalitu komunikace rodičů se mezi modely výlučné a střídavé péče teoreticky ani prakticky nijak neliší.

5. Pracovní vytížení rodiče může být zvažováno jako faktor při rozhodování o péči. Pokud již ale nezletilý chodí do předškolního či školního zařízení, pracovní vytíženost může tvořit překážku střídavé péče toliko v mimořádných případech, které brání rodiči postarat se o dítě v delších časových úsecích. Předmětná neschopnost rodiče vykonávat střídavou péči musí být v řízení fakticky prokázána, nepostačí pouhý odkaz na charakter zaměstnání, byť by bylo i z různých hledisek náročné (např. vedoucí lékař/ka).

6. Soudy nemohou vyloučit střídavou péči s pouhým odkazem na možnost, že by se do péče o nezletilého mohly zapojovat rodiči blízké osoby. Je povinností soudů přesvědčivě odůvodnit, na základě jakých důkazů došly k závěru, že rodič není bez významného zapojení jemu blízkých osob střídavou péči o dítě zvládnout.

7. Soudy nemohou vyloučit střídavou péči s pouhým odkazem na celkovou náročnost tohoto modelu péče pro nezletilého či rodiče. Je jejich povinností přesvědčivě odůvodnit, v čem přesně má v konkrétním případě ona náročnost spočívat. Např. argument o nebezpečí častého stěhování dítěte nemůže jako argument proti střídavé péči obstát, neboť v naprosté většině případů je frekvence střídání výchovného prostředí u nezletilého v případě střídavé péče nižší, než u výlučné péče jednoho z rodičů.

8. Přestože se modely výlučné péče s „rozšířeným stykem“ a střídavé (zvláště pak nestejnoměrné) péče v řadě ohledů překrývají, volba mezi nimi není čistě na volné úvaze obecných soudů. Jelikož střídavá péče má své specifické přednosti (mj. zajišťuje skutečně rovnocenné postavení obou rodičů), obecné soudy by neměly při posuzování změny péče a při naplnění všech kritérií upřednostňovat ponechání výlučné péče s určitým rozšířením styku druhého rodiče, ale v souladu s judikaturou zvolit model střídavé (byť třeba nestejnoměrné) péče (obecně analogicky již nález ze dne 20. 1. 2005 sp. zn. II. ÚS 363/03). Tím samozřejmě není vyloučeno, aby obecný soud zvolil i při zohlednění východisek rovnocenné péče a naplnění zmíněných kritérií variantu výlučné péče jednoho z rodičů zkombinovanou se (skutečně) širokým stykem pro druhého rodiče. Obecný soud je povinen svůj postup vždy řádně odůvodnit a zároveň předestřít, za jakých podmínek by v budoucnu byla změna na střídavou péči v daném případě realizovatelná.

9. Odvolací soudy jsou povinny ve věcech péče o nezletilé naplňovat zákonem předvídanou zásadu úplné apelace a měly by se snažit rozhodovat konečným způsobem. K využívání kasačního principu by se odvolací soudy měly uchylovat pouze výjimečně, a to z přesvědčivě vysvětlených důvodů.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3065/21, ze dne 3. 5. 2022

02.06.2022 00:01

Přechod mezi kolektivními systémy zpětného odběru solárních panelů

Právní úprava ukládající provozovateli solární elektrárny přenést na provozovatele kolektivního systému povinnosti stanovené pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění solárních panelů dodaných na trh před 1. 1. 2013 [§ 37p odst. 2 ve spojení s § 37h písm. c) zákona o odpadech] nebrání záměně kolektivního systému (přechodu mezi jednotlivými kolektivními systémy). Ujednání o možnosti výpovědi smlouvy, která byla uzavřena na dobu neurčitou mezi provozovatelem solární elektrárny a provozovatelem kolektivního systému za účelem splnění této zákonné povinnosti, tedy není neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 575/2021, ze dne 24. 2. 2022

17.05.2022 00:02

Rozložení důkazního břemene ve sporu mezi advokátem a jeho klientem

V řízení o náhradu škody způsobené nesprávným postupem advokáta, jenž spočíval v tom, že advokát v rozporu s dohodou o zastoupení včas (v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě) nepodal žalobu, kterou by klientův nárok uplatnil u soudu, má žalobce (klient) procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti, ohledně nichž by ho podle hmotného práva zatěžovalo břemeno tvrzení a břemeno důkazní v řízení, které se z důvodu tohoto nesprávného postupu žalovaného (advokáta) nekonalo; žalovaný (advokát) je naopak povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti, které by v tomto řízení byl na svoji obranu povinen tvrdit a prokazovat ten, proti němuž měla žaloba směřovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3269/2020, ze dne 25. 3. 2022