// Profipravo.cz / Řízení o dědictví

Řízení o dědictví

10.07.2010 20:20

Rc 4/2010 (dědické řízení)

Podání žaloby ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. lze uložit České republice i v případě, že přichází v úvahu jako nabyvatelka dědictví podle ustanovení § 462 obě. zák.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 887/2008)

10.07.2010 20:05

Rc 14/2010 (dědické řízení; odpovědnost státu za škodu)

Ustanovení § 483, § 484, věta první, obč. zák., § 175q odst. 1 písm. d) o. s. ř., ani jakékoliv jiné zákonné ustanovení, nedává soudu možnost, aby při rozhodování o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů ukládal dědicům povinnosti vzájemných „výplat na dědický podíl", byť s odkazem na závěť zůstavitele.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 427/2008)

30.05.2010 22:11

Rc 96/2009

Dědické právo (nárok na dědictví) nemůže být ani předmětem dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům (srov. § 175p o. s. ř.), ani nemůže být zpeněženo při likvidaci dědictví (srov. § 175u o. s. ř.).

Ztratí-li po zahájení řízení o dědictví způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba, která přichází v úvahu jako dědic zůstavitele, jež nezanechala žádné dědice, jejíž dědici jsou nezpůsobilí dědit, nebo jejíž dědictví nenabude (nemůže nabýt) z jiných důvodů žádný dědic, rozhodne soud (§ 107 o. s. ř.) o tom, že v řízení bude na jejím místě pokračováno se státem, aniž by čekal na to, až státu bude pravomocným usnesením o dědictví potvrzeno, že mu dědictví připadlo podle ustanovení § 462 obč. zák.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2008, sp. zn. 21 Cdo 3233/2008)

09.05.2010 16:21

Rc 70/2009

Věřitel může uplatnit svou pohledávku žalobou u soudu podanou proti „neznámým dědicům“ zemřelého dlužníka, jestliže za řízení o dědictví nebo jinak dosud nebylo objasněno, zda zůstavitel zanechal dědice, popřípadě o kom lze mít důvodně (zejména podle poznatků z probíhajícího dědického řízení) za to, že je zůstavitelovým dědicem. Soud v tomto případě posoudí, zda je možné v řízení ihned pokračovat, nebo zda řízení musí být přerušeno až do skončení řízení o zůstavitelově dědictví. V řízení lze ihned pokračovat jen tehdy, bylo-li nepochybně zjištěno, že zůstavitel zanechal takový majetek, že zůstavitelovi dědici (stát, má-li mu dědictví připadnout podle ustanovení § 462 obč. zák.) budou zcela jistě odpovídat ve smyslu ustanovení § 470 a § 472 obč. zák. za všechny zůstavitelovy dluhy (a za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele) v plném rozsahu; v takovém případě soud v řízení ustanoví žalovaným „neznámým dědicům“ zemřelého dlužníka opatrovníka (§ 29 odst. 1 o. s. ř.). V ostatních případech, zejména tehdy, je-li dosud pochybné, v jakém rozsahu budou zůstavitelovi dědici (stát, má-li mu dědictví připadnout podle ustanovení § 462 obč. zák. odpovídat ve smyslu ustanovení § 470 a § 472 obč. zák. za zůstavitelovy dluhy (a za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele), nebo je-li dokonce dědictví předluženo, soud řízení přeruší podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. až do skončení řízení o zůstavitelově dědictví.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2008, sp. zn. 21 Cdo 5145/2007)

08.03.2010 00:01

K poučovací povinnosti soudu v řízení o dědictví

Vztahují-li se povinnosti soudů poučovat účastníky řízení o jejich právech a povinnostech na řízení neuvedená v § 120 odst. 2 o.s.ř., je zjevné, že v řízeních v tomto zákonném ustanovení uvedených (tedy i v řízení o dědictví; srov. § 175a odst. 2 o.s.ř.), ve kterých se – jak z povahy těchto věcí vyplývá – předpokládá daleko větší pomoc a poučení účastníkům ze strany soudu, logicky musí platit přinejmenším stejný rozsah poučovací povinnosti soudu.

V projednávané věci odvolací soud řešil otázku aplikace ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy účastník řízení o dědictví zpochybnil platnost zůstavitelovy závěti, nevylíčil však rozhodné skutečnosti, o něž opírá svůj závěr o neplatnosti závěti, a neoznačil ani důkazy k prokázaní svých tvrzení.

V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že účastník řízení o dědictví opakovaně namítal, že „zůstavitel sepsal závěť pod psychickým nátlakem, tedy že se nejednalo o projev jeho svobodné vůle“ a že – ve vztahu k tomuto tvrzení - dosud nebyl soudy poučen dle § 118a odst. 1 o.s.ř. Za těchto okolností je závěr odvolacího soudu, že v dané věci není na místě postup ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., předčasný, a proto nesprávný.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3552/2008, ze dne 17. 12. 2009

31.08.2009 00:00

Ke schválené dohodě dědiců jako exekučnímu titulu

Rozhodnutí tehdejších státních notářství a od 1. 1. 1993 soudů o schválení dohod dědiců zahrnujících povinnost k plnění mezi nimi navzájem jsou exekučními tituly.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3035/2007, ze dne 23. 7. 2009

14.08.2009 00:01

K odmítnutí dědictví před vyrozuměním o dědickém právu

I. Pro platnost prohlášení o odmítnutí nebo neodmítnutí dědictví je bez významu, zda ten, kdo toto prohlášení učinil, měl v době, kdy prohlášení učinil, správnou představu o stavu zůstavitelova majetku a jeho obvyklé ceně, popřípadě o výši zůstavitelových dluhů. Odmítne-li dědic dědictví, je lhostejné, zda měl dědit ze zákona nebo ze závěti, eventuálně z obou těchto titulů. Prohlášení o odmítnutí nebo neodmítnutí dědictví nelze odvolat (srov. § 467 obč. zák.), a to ani v případě dodatečně objeveného majetku (srov. § 175x o.s.ř.).

II. Jednoměsíční lhůta k odmítnutí dědictví (§ 464 věta první obč. zák.) je lhůtou hmotněprávní; to platí i o lhůtě, prodloužené soudem podle § 464 věty druhé obč. zák. Zmeškání lhůty k odmítnutí dědictví (stanovené zákonem nebo prodloužené soudem) proto nelze postupem podle § 58 o.s.ř. prominout.

III. Ustanovení § 464 obč. zák., a s tímto ustanovením korespondující ustanovení § 175i o.s.ř., pouze ukládá soudu (soudnímu komisaři) poskytnout v úvahu přicházejícím dědicům (srov. § 175b o.s.ř.) poučení o dědickém právu a o možnosti odmítnout dědictví a stanovuje lhůtu, ve které mohou dědici dědictví odmítnout. Smysl lhůty dané ustanovením § 464 obč. zák. spočívá jen ve vymezení hranice, do kdy může v úvahu přicházející dědic dědictví odmítnout, tedy hranice, po níž nastává fikce neodmítnutí (přijetí) dědictví. Ani ustanovení § 464 obč. zák., ani ustanovení § 175i o.s.ř., ani žádné jiné zákonné ustanovení v úvahu přicházejícím dědicům nezakazuje, aby úkon odmítnutí, popřípadě přijetí dědictví, učinili teprve poté, co je jim uvedené poučení poskytnuto; uvedené osoby proto (logicky) mohou takový úkon učinit kdykoli po smrti zůstavitele, nejpozději však do konce lhůty dle ustanovení § 464 obč. zák.

Uvedený závěr koresponduje i s konstrukcí § 465 obč. zák., podle kterého dědictví nemůže odmítnout dědic, který svým počínáním kdykoli po smrti zůstavitele dal najevo, že dědictví nechce odmítnout.

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že vyrozumění o dědickém právu a možnosti odmítnout dědictví (§ 464 obč. zák. a § 175i o.s.ř.) není předpokladem platnosti odmítnutí, resp. neodmítnutí dědictví, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou soudů.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 149/2008, ze dne 22. 5.2009

14.08.2009 00:00

K rozhodnutí ve sporu o dědické právo podle § 175k o.s.ř.

Jestliže v posuzovaném případě vznikl mezi účastníky řízení, tj. v úvahu přicházejícími dědici (srov. § 175b o.s.ř.), spor o to, zda rodiče zůstavitele platně odmítli dědictví po zůstaviteli, jednalo se o spor o jejich dědické právo, který měl být řešen postupem podle ustanovení § 175k o.s.ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 149/2008, ze dne 22. 5.2009

14.08.2009 00:00

K odvolacímu přezkoumání rozhodnutí o vypořádání SJM

Ustanovení § 149 odst. 1 a 2 ObčZ zcela nepochybně upravují způsob vypořádání zaniklého společného jmění manželů a tedy i vztahu mezi účastníky. Řízení o vypořádání SJM je tak řízením o vypořádání vztahu mezi účastníky, jehož způsob vyplývá z právního předpisu; odvolací soud tak není vázán mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 410/2008, ze dne 28. 5. 2009

16.03.2009 00:01

K určení neplatnosti pravomocně schválené dohody dědiců

Pokud rozhoduje soud ve sporném řízení o otázkách souvisejících s řízením o dědictví, vychází vždy z konkrétního zákonného ustanovení. Možnost opětného posouzení dohody dědiců o vypořádání dědictví pravomocně schválené usnesením soudu vydaným v řízení o dědictví ve sporném soudním řízení z žádného zákonného ustanovení nevyplývá. Povaha věci přitom vylučuje možnost aplikovat na řízení o dědictví ustanovení § 99 odst. 3 o.s.ř. umožňující zrušit rozsudkem usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný.

Z výše uvedeného vyplývá, že se nelze s úspěchem domáhat určení neplatnosti dohody dědiců o vypořádání dědictví pravomocně schválené usnesením soudu vydaným v řízení o dědictví; taková žaloba, je-li podána, proto musí být soudem zamítnuta. Případné rozhodnutí soudu, vydané ve sporném řízení, že soudem schválená dohoda o vypořádání dědictví je neplatná, by totiž nemělo (nemohlo mít) vliv na závaznost rozhodnutí vydaného soudem v řízení o dědictví podle § 39 odst. 2 not.ř. (nyní § 175q odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 305/2008, ze dne 18. 12. 2008

27.11.2008 00:01

K dědění ze závěti příspěvkovou organizací kraje

Rovněž příspěvkové organizace kraje mohou hospodařit s majetkem nabytým děděním, tedy i příspěvkové organizace kraje jsou subjektem způsobilým být povolán k dědění závětí (srov. § 477 odst. 1 obč. zák.).

Je-li příspěvková organizace v závěti označena jako dědic, vyplývá z toho pro ni pak i postavení účastníka řízení o dědictví (srov. § 175b o.s.ř.)

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 158/2007, ze dne 24. 9. 2008

18.07.2008 00:00

K procesnímu nástupnictví státu po zůstaviteli bez dědiců

Ze skutečnosti, že zůstavitel nezanechal žádné dědice, že zůstavitelovi dědici jsou nezpůsobilí dědit nebo že z jiných důvodů dědictví nenabude (nemůže nabýt) žádný dědic, však nelze dovozovat, že by soud v usnesení o dědictví musel vždy potvrdit připadnutí dědictví státu. Dědické řízení totiž může být skončeno také schválením dohody o přenechání dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, je-li dědictví předluženo, a soud může též nařídit likvidaci dědictví, je-li dědictví předluženo nebo navrhne-li to stát, kterému má dědictví připadnout podle ustanovení § 462 občanského zákoníku, jestliže není možné uhradit peněžitý dluh zůstavitele zcela nebo zčásti penězi z dědictví a věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví, i když dědictví není předluženo. Kdyby došlo k uzavření a schválení dohody o přenechání dědictví žalobcovým věřitelům k úhradě dluhů, nenabyl by žalobcem uplatňovanou pohledávku stát, ale věřitel určený dohodou. V případě likvidace žalobcova dědictví by předmětná pohledávka přešla na toho, kdo by ji nabyl při zpeněžování žalobcova majetku, popřípadě na stát, kdyby se je nepodařilo zpeněžit (§ 175u o.s.ř.).

Z uvedeného je zřejmé, že v projednávané věci stav řízení o dědictví po žalobci neumožňoval, aby v ní bylo možné ihned pokračovat. Soudy se měly blíže seznámit s průběhem a dosavadními výsledky dědického řízení; byla-li opravdu pravomocným usnesením nařízena likvidace dědictví, mohly určit stát (Českou republiku) za žalobcova procesního nástupce jen tehdy, kdyby předmětnou pohledávku nabyla při zpeněžování žalobcova majetku nebo na základě pravomocného usnesení, vydaného v řízení o dědictví podle ustanovení § 175u odst. 2 o.s.ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2358/2007, ze dne 25. 6. 2008

10.06.2008 00:01

K posouzení souladu dohody o vypořádání dědictví s dobrými mravy

I. Pro posouzení souladu dohody o vypořádání dědictví se zákonem a dobrými mravy [srov. § 482 obč. zák., § 175q odst. 1 písm. c) o.s.ř.] je rozhodný též závěr o tom, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli. Vyjdou-li proto po uzavření dohody o vypořádání dědictví najevo nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, případně i vyjdou-li najevo tyto skutečnosti až v průběhu odvolacího řízení (k tomu srov. § 212 odst. 3, § 120 odst. 2, § 175a odst. 2 o.s.ř.), musí soud při rozhodování o dědické dohodě vycházet i z těchto nových skutečností. Opačný postup by totiž mohl vést k tomu, že soud schválí dohodu o vypořádání dědictví uzavřenou osobami, jež ve světle nových skutečností již nepřicházejí v úvahu jako dědici zůstavitele. I v případě, že nové skutečnosti neznamenají změnu okruhu osob zůstavitelových dědiců, ale jen změnu rozsahu jejich dědických práv (dědických podílů), není možné, aby soud z těchto nových skutečností při rozhodování o dřívější dědické dohodě nevycházel, neboť pro soulad dohody o vypořádání dědictví se zákonem a dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 482 obč. zák. je nezbytné, aby účastníci této dohody znali při jejím uzavírání přesný rozsah svých dědických práv (dědických podílů).

II. Dohodu o vypořádání dědictví musí uzavřít všichni, jimž svědčí dědické právo po zůstaviteli; okolnost, jaký dědický titul jim svědčí (tj. zda dědí ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto titulů) není přitom významná. Uzavřená dohoda o vypořádání dědictví může být za řízení změněna, odvolána nebo nahrazena novou dohodou, a to i během odvolacího řízení, dokud odvolací soud ve věci nerozhodl. Změna dohody, její odvolání nebo nahrazení novou dohodou jsou možné jen se souhlasem všech dědiců, kteří ji uzavřeli (srov. R 34/1976). Dohoda o vypořádání dědictví se musí týkat všeho majetku, který byl uveden v soupisu aktiv dědictví. Dojde-li k uzavření dohody o vypořádání dědictví, soud rozhoduje o jejím schválení či neschválení bez dalšího návrhu. Dohodu může soud schválit jen v tom znění a v té podobě, v jakém byla uzavřena; je vyloučeno, aby soud rozhodl o schválení jen části dohody nebo aby při schválení část dohody vypustil, a to i tehdy, kdyby šlo o ujednání nadbytečné, které v dohodě jinak nemá místo.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3185/2007, ze dne 29. 4. 2008

16.04.2008 00:01

K zastavení řízení z důvodu, že zemřelý účastník nemá právního nástupce

Zastavením řízení o dědictví podle ustanovení § 175h odst. 1 nebo 2 o.s.ř., není (a nemůže být) pro účely jiného řízení (řízení, v němž žalobce uplatňoval své nároky vůči zůstaviteli) závazně stanoveno, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty. Ten, kdo žalobou uplatnil své nároky proti zůstaviteli (zpravidla zůstavitelův věřitel), totiž není účastníkem řízení o dědictví a usnesení o zastavení dědického řízení podle ustanovení § 175h odst. 1 nebo 2 o.s.ř. není pro něj závazné (srov. § 159a odst. 1 a 4 o.s.ř.); může proto v řízení o své žalobě tvrdit a prokazovat, že rozsah, popřípadě cena zůstavitelem zanechaného majetku byla vyšší, než bylo zjištěno v řízení o dědictví.

Soud nemůže v jiném než dědickém řízení řešit, kdo je zůstavitelův dědic a jaký nabyl z titulu dědění majetek zůstavitele. Vzhledem k tomu, že pravomocné usnesení, kterým bylo řízení o dědictví skončeno (a tedy i usnesení o zastavení dědického řízení podle ustanovení § 175h odst. 1 nebo 2 o.s.ř.), není pro účastníka jiného řízení závazné, nic soudu nebrání, aby pro účely tohoto jiného řízení objasnil, jaký majetek, popřípadě v jaké ceně zůstavitel zanechal a komu svědčí (ze zákona nebo na základě závěti, popřípadě z obou těchto důvodů), nebylo-li v řízení o dědictví zkoumáno, dědické právo po zůstaviteli, a aby z tohoto zjištění učinil odpovídající závěry, mimo jiné o tom, zda má být řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř. zastaveno nebo zda v něm může být pokračováno a - po objasnění dědického práva (kdo je dědicem) - s kým.

Z uvedeného vyplývá, že z pravomocného usnesení o zastavení řízení o dědictví vydaného podle ustanovení § 175h odst. 1 nebo 2 o.s.ř. soud v jiném řízení vychází, jen jestliže nebude zjištěno, že zůstavitel ve skutečnosti zanechal majetek vyšší než nepatrné hodnoty; v takovém případě nemůže být řízení zastaveno podle ustanovení § 107 odst. 5 o.s.ř. z důvodu, že zemřelý účastník nemá žádného právního nástupce (srov. 21 Cdo 857/2004).

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1411/2007, ze dne 4. 3. 2008

19.03.2008 00:01

K žalobě proti neznámým dědicům zemřelého

Žalobci nic nebrání, aby v případě, kdy nezná jména a adresy dědiců zemřelého, podal žalobu proti neznámým dědicům zemřelého (srov. R 65/1972, 20 Cdo 950/98).

Nebyli-li totiž v probíhajícím dědickém řízení dosud zjištěni případní dědicové - fyzické osoby, nelze ani jednoznačně uzavřít, že jde o osoby nemající způsobilost být účastníky řízení; samotná skutečnost, že tyto osoby nebyly (a ostatně nemohly být) označeny identifikačními údaji vyplývajícími z ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., je pro posouzení podmínek řízení ve smyslu ustanovení § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. nevýznamná.

Úkolem soudu prvního stupně v takovém případě je především zjistit stav dědického řízení po zemřelém, s tím, že bude-li nadále probíhat šetření ohledně osob, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, potom: a/ řízení v předmětné věci do ukončení řízení o dědictví přeruší [§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] nebo b/ „žalovanému“ ustanoví opatrovníka podle ustanovení § 29 odst. 3 o. s. ř. a v řízení bude pokračovat, aniž by ale mohl před vyřešením otázky existence případných dědiců rozhodnout ve věci samé.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 751/2006, ze dne 31. 1. 2008

08.01.2008 00:01

K dědickému řízení po prohlášení konkursu na majetek dědice

I. V dědickém řízení zahájeném za trvání konkursu vedeného na jeho majetek mohl úpadce činit jen úkony týkající se otázky, zda dědictví odmítá, s tím omezením, že dědictví mohl platně odmítnout jen se souhlasem správkyně konkursní podstaty. Neodmítl-li úpadce dědictví, pak se dědického řízení na jeho místě měla účastnit správkyně jeho konkursní podstaty (ve smyslu § 14 odst. 1 písm. d/ ZKV šlo o řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty) a jen ona byla osobou způsobilou uzavřít dědickou dohodu.

Soudy nižších stupňů zde tento aspekt věci zjevně přehlédly a právní závěr, že dědické řízení je pravomocně skončeno, dovodily, ačkoli podle jejich zjištění se dědického řízení účastnil úpadce (a nikoli správkyně jeho konkursní podstaty). Již na tomto základě lze proto uzavřít, že napadené rozhodnutí nemůže obstát, neboť dědické řízení, jehož se neúčastnil ten, kdo se jej podle zákona účastnit měl, logicky nemohlo být pravomocně skončeno.

II. Vzhledem k tomu, že v průběhu dovolacího řízení byl konkurs na majetek dlužníka zrušen a správkyně konkursní podstaty zproštěna výkonu funkce, vstoupil do řízení na její místo bez dalšího dlužník - srov. § 45 odst. 1 ZKV.

Praktickým důsledkem skutečností popsaných výše je, že usnesení, jímž okresní soud schválil dohodu dědiců, musí být znovu doručeno bývalému úpadci (v případě, kdy mu bylo doručováno poprvé, účastníkem nebyl /tím naopak byla tehdy opomenutá správkyně konkursní podstaty/ a stal se jím /namísto správkyně konkursní podstaty/ až v návaznosti na okamžik, kdy nastaly účinky zrušení konkursu na jeho majetek). Teprve od tohoto nového doručení bude případně možné odvozovat případnou právní moc usnesení o schválení dohody dědiců.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1025/2005, ze dne 28. 6. 2007

(posuzováno podle zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů)

12.09.2007 00:00

K odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele při předluženém dědictví

V dané věci v průběhu dědického řízení dědic nenavrhl soudu, aby usnesením ve smyslu § 175n o. s. ř. vyzval věřitele k oznámení svých pohledávek vůči zůstaviteli ve lhůtě k tomu určené s poučením, že dědici neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili, pokud bude uspokojením pohledávek ostatních věřitelů vyčerpána cena dědictví. Z iniciativy dědice tak nedošlo k vyjasnění okruhu osob, které uplatňují pohledávky vůči zůstaviteli, a nebyla tak využita možnost ochrany dědice vůči věřitelům zůstavitele, kteří se na základě konvokace nepřihlásí. Před skončením dědického řízení nedošlo k dohodě mezi dědicem a věřiteli o přenechání dědictví k úhradě dluhů ve smyslu § 471 odst. 1 obč. zák. a nebyla ani nařízena likvidace dědictví.

Za tohoto stavu se řídí povinnost dědice uhradit dluhy zůstavitele (do výše ceny nabytého dědictví) ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví (§ 175t až § 175v o. s. ř.). Dědic si nemůže vybrat, kterého z věřitelů uspokojí. Jestliže proti němu více věřitelů uplatňuje své pohledávky, které nemohou být uspokojeny zcela, neboť jejich celková výše přesahuje cenu nabytého dědictví, uspokojí se podle zásad stanovených v § 175v odst. 2 a 3 o. s. ř.; patří-li pohledávky do stejné skupiny, uspokojí se poměrně.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 346/2005, ze dne 26. 6. 2007

11.09.2007 00:00

K určení neplatnosti smlouvy, k určení práva zůstavitele ke dni úmrtí

Lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká [§ 80 písm. c) o. s. ř. (srov. 22 Cdo 2147/99 - R 68/2001]. Rozhodnutí o tom, zda určitá věc je předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží pouze soudu v řízení o dědictví. V řízení podle § 80 písm. c) o. s. ř. může soud rozhodnout pouze o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí (srov. 30 Cdo 1857/2001).

Z těchto rozhodnutí lze vycházet i v dané věci, i když se nejedná o smlouvu o převodu vlastnického práva, nýbrž o smlouvu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v družstvu a o převodu nájmu k označenému bytu.

V dané věci se dědicové domáhají určení neplatnosti zůstavitelkou uzavřené smlouvy o převodu členských práv a povinností. Protože v dědickém řízení o projednání dědictví po zůstavitelce je mezi dědici sporná otázka aktiv náležejících do dědictví, je pro rozhodnutí soudu v dědickém řízení rozhodující určení, zda zůstavitelka byla ke dni své smrti členkou příslušného družstva a nájemkyní označeného bytu či nikoliv, neboť toto právo má majetkovou hodnotu.

O tom, který subjekt je (byl) členem družstva a nájemcem bytu, by však nic nevypovídalo pravomocné rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je neplatná předmětná smlouva (jak žalobci požadují), a nemohlo by vést ani k odstranění nejistoty v právním postavení žalobců nebo k zamezení ohrožení jejich práva, ale jen takové pravomocné soudní rozhodnutí, jež určuje, zda zůstavitelka byla ke dni své smrti členkou družstva a nájemkyní bytu. Vzhledem k tomu, že určením platnosti nebo neplatnosti předmětné smlouvy nemůže být vyřešena sporná otázka aktiv dědictví po zůstavitelce, nemůže být na takovém určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř.

Nelze se proto ztotožnit s právním názorem odvolacího soudu, že záměr žalobců sledovaný podáním žaloby (aby předmětná majetková hodnota byla projednána v dědickém řízení po zůstavitelce jako aktivum náležející do dědictví), může být dosažen určením, že uvedená smlouva je neplatná.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2801/2006, ze dne 12. 6. 2007

15.06.2007 00:00

K pasivní věcné legitimaci v řízení vedeném proti dědicům zůstavitele

Určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení (§ 90 o. s. ř.) odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého (některé) z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§ 91 odst. 2 o. s. ř.) [srov. R 49/1982].

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2088/2006, ze dne 15. 5. 2007

29.05.2007 00:00

K uzavření dohody o vypořádání dědictví

Bylo-li prokázáno dědické právo více osob, soud schválí jejich dohodu o vypořádání dědictví, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům [§ 482 obč.zák., § 175q odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dohodu o vypořádání dědictví je možné uzavřít jen před soudním komisařem nebo před soudem. Dokud nebude dohoda, k níž došlo do protokolu u soudu nebo soudního komisaře, podepsána jejími účastníky, nelze k ní přihlédnout (srov. § 41b o.s.ř.). Dohodu musí uzavřít všichni, jimž svědčí dědické právo po zůstaviteli; okolnost, jaký dědický titul jim svědčí (tj. zda dědí ze zákona nebo ze závěti anebo z obou těchto titulů) není přitom významná.

Uzavřená dohoda o vypořádání dědictví může být za řízení změněna, odvolána nebo nahrazena novou dohodou, a to i během odvolacího řízení, dokud odvolací soud ve věci nerozhodl. Změna dohody, její odvolání nebo nahrazení novou dohodou jsou možné jen se souhlasem všech dědiců, kteří ji uzavřeli.

Dohoda o vypořádání dědictví se musí týkat všeho majetku, který byl uveden v soupisu aktiv dědictví. Dojde-li k uzavření dohody o vypořádání dědictví, soud rozhoduje o jejím schválení či neschválení bez dalšího návrhu. Dohodu může soud schválit jen v tom znění a v té podobě, v jaké byla uzavřena; je vyloučeno, aby soud rozhodl o schválení jen části dohody nebo aby při schválení část dohody vypustil, a to i tehdy, kdyby šlo o ujednání nadbytečné, které v dohodě jinak nemá místo.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2539/2006, ze dne 25. 4. 2007