// Profipravo.cz / Zahájení řízení, žaloba

Zahájení řízení, žaloba

27.12.2010 00:01

K žalobě na vydání podniku zpět do konkursní podstaty

V případě povinnosti vrátit si oboustranně plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy jde v režimu § 457 obč. zák. o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek, kdy požadavek jedné smluvní strany, aby jí bylo druhou smluvní stranou vráceno plnění, jež jí poskytla, může uspět, jen je-li žadatelem navenek deklarována i připravenost vrátit to, co na základě takové smlouvy obdržel od druhé smluvní strany on sám. Jde-li o žalobu, musí se tento závazek promítnout i do znění žalobního návrhu (petitu). To platí i případě, že jeden nebo oba účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy jsou v konkursu.

I nárok správce konkursní podstaty na vydání (vrácení) podniku, opírající se o neplatnost smlouvy o prodeji podniku, je proto nárokem podmíněným ze zákona závazkem vrátit žalovanému to, co se mu dostalo od žalovaného za podnik, jehož vydání se domáhá; jinak by totiž byla konkursní podstata i nadále bezdůvodně obohacena (v rozporu s ustanovením § 457 obč. zák.). Pokud žalobní návrh sám neumožňuje soudu, aby vzájemnou vázanost nároků mohl vyjádřit ve výroku rozsudku, nemůže žaloba uspět.

Toto pravidlo se plně prosadí i v projednávané věci. Pohledávka žalované na vrácení kupní ceny je přitom pohledávkou za podstatou ve smyslu ustanovení § 31 odst. 2 písm. e/ ZKV. Nepodmínil-li správce konkursní podstaty povinnost žalované vydat podnik do konkursní podstaty úpadkyně svou povinností vrátit žalované částku, kterou jako cenu podniku do konkursní podstaty zaplatila, nemůže být se svou žalobou úspěšný.

Lze dodat, že má-li žalovaná vydat předmět žaloby (zpět) do konkursní podstaty úpadkyně, pak je třeba, aby tato skutečnost (tj. že jde o vydání do konkursní podstaty) byla výslovně vyjádřena též ve výroku soudního rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, ze dne 10. 11. 2010

(posuzováno podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění)

16.11.2010 00:00

K nesprávnému označení žalovaného v žalobě („identifikační číslo“)

Skutečnost, že žalovaný byl označen identifikačním číslem, které se vztahovalo k jeho dřívějšímu ukončenému podnikání, zde ještě neznamená, že by žalovaný, jako účastník řízení, nebyl označen nezaměnitelně ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř., jestliže z označení žalovaného jednoznačně vyplývá, že se jedná konkrétně o osobu žalovaného.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3653/2009, ze dne 26. 10. 2010

20.10.2010 00:01

K žalobě na splnění povinnosti podle ust. § 80 písm. b) o.s.ř.

Odvolací soud v napadeném rozsudku dovodil, že žalobou uplatněnou povinnost rozhodnutím soudu uložit nelze, neboť žalobce učinil předmětem žaloby, bez bližší konkretizace pouze to, co ukládá výrobcům nebo dovozcům autorský zákon v ustanovení § 25 odst. 5, resp. odst. 6, takže tuto povinnost proto nelze uložit duplicitně.

V této souvislosti je však třeba připomenout, že ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. předpokládá, že žalobou lze uplatnit, aby bylo mimo jiné rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva. Je tedy zřejmé, že v těchto případech musí být v petitu žaloby žádáno, aby soud uložil žalovanému povinnost konkrétního plnění (mimo jiné např. vykonat vůči žalobci určitý úkon). Zda v petitu uvedená povinnost žalovaného vyplývá v konkrétním případě ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, musí být seznatelné z vylíčení skutkového stavu v žalobě.

V daném případě dovolací soud připomíná skutečnost, že soudy obou stupňů (jinak správně) poukázaly na to, že v žalobě uplatněné splnění povinnosti je zakotveno v ustanovení § 25 odst. 5, resp. odst. 6 autorského zákona, přičemž současně bylo bez pochybností zjištěno, že žalovaná tuto povinnost ve vztahu k žalobkyni neplnila. Za tohoto stavu se proto jeví jako neodůvodněné, pokud soudy obou stupňů odepřely žalobkyni průchod práva za situace, když žalobkyně v žalobě přesně označila konkrétní povinnost zcela přehledně vyplývající ze zákona, kterou žalovaná neplní, přičemž ji současně konkretizovala obdobími, za něž se splnění této povinnosti domáhá. Případný odkaz na to, že údaje, které byla žalovaná povinna žalobkyni podle zmiňovaného ustanovení sdělit, žalobkyně mohla získat jiným způsobem (jak to učinil soud prvního stupně) je zcela nepřípadný a ve své podstatě neguje uvedenou povinnost žalované stanovenou zákonem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1429/2009, ze dne 30. 7. 2010

03.09.2010 00:00

Ke změně žaloby v odvolacím řízení

Z ustanovení § 211 o.s.ř. (s přihlédnutím k § 216 odst. 1 o.s.ř.) vyplývá, že i v odvolacím řízení lze přiměřeně použít ustanovení § 95 o.s.ř. o změně žaloby. Odvolací soud je však v tomto směru omezen (a to ustanovením § 216 odst. 2 o.s.ř.) tak, že v odvolacím řízení nemůže připustit takovou změnu žaloby, která by představovala ve skutečnosti uplatnění nového nároku. Jestliže by odvolací soud i v takovém případě změnu žaloby připustil, musel by – v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení – vždy rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení proto, aby o nově uplatněném nároku jednal v prvním stupni právě soud prvního stupně. Jestliže by takto nepostupoval a o takovém (novém) nároku sám jednal, pak by jednal a rozhodoval (o novém nároku) jako soud prvního a zároveň jediného stupně (uvažováno z hlediska řádného opravného prostředku) a nepřípustně by tím účastníkům odňal možnost přezkumu právně významných skutkových zjištění v odvolacím řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2778/2009, ze dne 15. 7. 2010

03.09.2010 00:00

K chybnému označení adresy současného pobytu žalované v žalobě

Nejvyšší soud již v usnesení ze 17. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 149/2005, zaujal právní názor, že „z ustanovení § 79 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v tehdy platném znění) nelze dovodit povinnost žalobce, aby uvedl další identifikační znaky žalované fyzické osoby (např. datum narození), jestliže na jím uvedené adrese se žádná z osob, s nimiž by mohla být žalovaná zaměněna, nezdržuje. Jestliže žalobce za bydliště žalované neoznačil smyšlenou či nikdy neexistující adresu, ale posledně jemu známou adresu, kterou používal v rámci vzájemné korespondence, pak nelze mít za to, že by jím podaná žaloba měla být odmítnuta jen proto, že se žalovaná nemá na této adrese zřízen trvalý pobyt. Takovýto přístup by ve svých důsledcích představoval denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2359/2010, ze dne 1. 7. 2010

(posuzováno podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném k 17. 9. 2008)

29.06.2010 00:00

K vypořádání společného podílu bývalých manželů v bytovém družstvu

Jestliže účastník v rámci řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů) uplatní právo na vypořádání společné majetkové hodnoty (členského podílu v bytovém družstvu), přičemž by toto vypořádání mělo s ohledem na zákonnou domněnku uvedenou v § 149 odst. 4 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (v § 150 odst. 4 obč. zák. v nyní účinném znění) proběhnout již v režimu vypořádání podílového spoluvlastnictví, není to důvod pro zamítnutí žaloby.

V uvedeném případě je soud povinen o takovém nároku rozhodnout a nemůže žalobu zamítnout jen proto, že se účastník domáhal vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů) a nikoli vypořádání podílového spoluvlastnictví, resp. společného majetkového práva v režimu podílového spoluvlastnictví. Sama skutečnost, že žalobce nárok uplatněný žalobou nesprávně právně kvalifikuje, k zamítnutí žaloby nestačí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 824/2008, ze dne 19. 1. 2010

30.05.2010 18:54

Rc 98/2009

Formou tzv. eventuálního petitu lze uplatnit právo se samostatným skutkovým základem.

Počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody formou tzv. eventuálního petitu v žalobě o vydání věci se neváže k okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl, že mu byla věc odcizena a kým, nýbrž až k okamžiku, kdy se dozvěděl, že škůdce věc již nemá.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006)

09.05.2010 20:30

Rc 91/2009

Povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2009, sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A)

06.05.2010 00:00

ÚS: K posuzování náležitostí žaloby soudem

Zásadní výhrady je třeba vznést především vůči vlastnímu procesnímu postupu obecných soudů. Soud prvního stupně, namísto aby věcně projednal stěžovatelkou podanou žalobu, ji poučil, že žalobní petit tak, jak jej původně zformulovala, je nejasný, nesrozumitelný, neurčitý a nevykonatelný. Vyzval ji, aby petit upravila, konkrétně aby přesně specifikovala listiny, které po vedlejší účastnicí žádá předložit. Podstata výtek směřovala k tomu, že stěžovatelka neupřesnila požadované listiny tak, aby z petitu žaloby bylo patrné, kdo konkrétně požadovanou listinu vydal, přesné datum jejího vydání a označení toho, čeho se má týkat. To vše za situace, kdy bylo zřejmé, že stěžovatelka v postavení žalobkyně takto formulované upřesnění žalobního petitu nemůže provést. Již ze žalobního tvrzení totiž vyplývalo, že k uvedeným listinám nikdy neměla přístup a žalobu podala právě proto, aby se k těmto listinám dostala.

Pokud se stěžovatelka žalobou domáhala soudní ochrany a šlo jí o prosazení subjektivního práva, bylo její procesní povinností skutkově a právně odůvodnit svůj nárok a petitem vymezit předmět řízení, a tedy jej individualizovat, což má význam pro otázku litispendence, pro vztah jednotlivých druhů žalob (určovací, konstitutivní a na plnění), pro rozsah právní moci a pro výkon navrhovaného rozhodnutí, neboť exekuční soud nemůže provádět úpravy výroku rozhodnutí. Samotný procesní předpis v ustanovení § 79 o. s. ř. ani v ustanovení § 42 o. s. ř. nestanoví přesnou strukturu žaloby. Náležitosti žaloby jsou upraveny v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., ve kterém se, pokud jde o petit, stanoví, že „…musí být z něj patro, čeho se navrhovatel domáhá“ a od toho se pak odvíjí obecně uznávaný výklad, že žalobní petit „musí být úplný, určitý a srozumitelný“ (Bureš, J., Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, str. 506). Petit např. nemusí být zřetelně oddělen od dalších částí žaloby, nemusí mít určitou předepsanou formu, pouze ze žaloby jako celku musí být patrno, co je žádáno. S ohledem na určitost petitu jde o to, do jaké míry může soud petit modifikovat, tedy do jaké míry je „otrocky“ vázán, tj. je povinen doslova petit převzít.

K podmínkám řízení nepochybně patří návrh na zahájení řízení. Z tohoto pohledu je soud povinen zkoumat i určitost petitu. Otázkou je, v jakém rozsahu. V zásadě však platí, že soud procesní úkony vykládá podle jejich obsahu. Z tohoto pohledu je pak třeba vykládat aplikaci dispoziční zásady o zákazu překročení, resp. povinnosti vyčerpání petitu. Platí obecné pravidlo, že soud musí z hlediska obsahového petit plně vyčerpat a nesmí jej překročit. Přitom musí přihlížet jak k druhu žaloby, tak k druhu řízení, dále i k povaze práva a právního odvětví a k odborné terminologii. V tomto smyslu je třeba vykládat aplikaci dispoziční zásady o zákazu překročení, resp. povinnosti vyčerpání petitu. Soud ale není otrocky, tj. do nejmenšího detailu vázán žalobou, resp. petitem. Dispoziční zásada velí, že nesmí překročit návrh a musí jej vyčerpat, avšak ve vztahu k jeho podstatě. Účelem civilního procesu je řešit spory a přinášet spravedlnost. V tomto ohledu soud není, pokud jde o nepodstatné věci petitu, ani ve sporném řízení omezován ve své manudukční povinnosti. Požadavek zákonodárce vyjádřený v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., že ze žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá, nedává základ pro přísně formalistické pojetí petitu žaloby, tak jak ho v průběhu řízení zaujímaly obecné soudy.

Ze strany obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že v rozporu se smyslem zákonné úpravy obsahu podání v civilním řízení nutily stěžovatelku ke změnám žalobního petitu, ačkoliv bylo možno o původním návrhu, který současně ve smyslu závěru především dovolacího soudu vyjádřených v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí splňoval náležitosti řádné výzvy, rozhodnout v té podobě, jak byl podán, pokud by proto byly shledány hmotněprávní důvody a práva vlastnit majetek, neboť tomuto právu neposkytly odpovídající ochranu. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedeným postupem obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3137/09, ze dne 07.04.2010

02.05.2010 23:01

Rc 38/2009

Závěr, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže, je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně.

Kromě požadavku, aby z odkazu obsaženého v žalobě bylo patrno, že připojený listinný důkaz je listinou, která popisuje nárok po skutkové stránce, je uplatnění uvedeného závěru namístě jen tehdy, neobsahuje-li potřebné vylíčení rozhodujících skutečností sama žaloba. Je-li příslušná skutečnost v žalobě vylíčena, pak to, že listinný důkaz připojený k žalobě žalobní tvrzení nepodporuje, nezpůsobuje vadu žaloby, ale může být podkladem pro závěr, že žalobce tímto důkazem tvrzenou skutečnost neprokázal.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.7.2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006)

17.06.2009 00:02

ÚS: Právní kvalifikace žalobního nároku

Obecné soudy postupovaly v dané právní věci tak, že poté, co byla stěžovatelka soudem prvního stupně vyzvána k doplnění žaloby v tom smyslu, zda je její nárok na zaplacení peněžité částky nárokem z titulu odpovědnosti za vady či z titulu náhrady škody, a ona doplnila svou žalobu tak, že se jedná o nárok na náhradu škody dle § 380 obchodního zákoníku, byla její žaloba nejdříve zamítnuta jako podaná po čtyřleté promlčecí lhůtě, poté, co byl tento rozsudek zrušen odvolacím soudem, který dovodil, že nárok stěžovatelky na náhradu škody promlčen není, bylo žalobě vyhověno, toto rozhodnutí však bylo následně odvolacím soudem změněno tak, že se žaloba zamítá, a to z důvodu nesprávné právní kvalifikace žalovaného nároku učiněné stěžovatelkou v žalobě. Takový postup je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR, který se otázkou právního důvodu požadovaného plnění vícekrát zabýval a dospěl k závěru, že nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení, právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jak je z vyžádaného soudního spisu zřejmé, odvolací soud nepostupoval ve věci stěžovatelky tímto způsobem, naopak je zjevné, že veškeré okolnosti věci byly v žalobě, jejím doplnění, v dalších písemných vyjádřeních účastníků i při řadě soudních jednání podrobně a zcela dostačujícím způsobem vylíčeny tak, aby věc stěžovatelky mohla být soudem řádně posouzena, což se nestalo.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 343/09, ze dne 12.05.2009

27.05.2009 00:00

K předmětu vindikační žaloby (věci zastupitelné)

Předmětem vindikační žaloby mohou být jen takové věci, které lze odlišit od jiných věcí téhož druhu, tedy i věci zastupitelné, lze-li je individualizovat, např. i bankovky určené identifikačními znaky.

Jestliže se zde žalobkyně domáhá „vydání“ částky 240 000,- USD, jež byly na účet žalované bezhotovostně převedeny, je zřejmé, že předmět řízení není individualizován natolik, aby se mohlo jednat o poskytnutí ochrany žalobkyni prostřednictvím vindikační žaloby.

Žalobními tvrzeními žalobkyně vystihuje svůj nárok právně podřaditelný žalobě z bezdůvodného obohacení, přičemž v procesní rovině se takový nárok – jsou-li předmětem bezdůvodného obohacení peněžní prostředky – realizuje požadavkem na zaplacení peněžité částky, nikoliv na její „vydání“.

Potud mezi žalobními tvrzeními a žalobním návrhem existuje rozpor, jehož odstranění je v dalším řízení namístě postupem podle § 43 OSŘ prostřednictvím poučovací povinnosti adresované soudem žalobkyni, byť se zdůrazněním, že nebude-li žalobkyně na výzvu soudu v daném případě reagovat (nebo nebude reagovat způsobem, jenž povede k odstranění rozporu mezi žalobními tvrzeními a petitem), nebude namístě odmítnutí žaloby, ale uvedená skutečnost by se promítla do věcného posouzení žalobkyní uplatněného nároku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3336/2006, ze dne 31. 3. 2009

11.05.2009 00:03

ÚS: Poučovací povinnost soudu ve vztahu k označení žalovaného

Označil-li žalobce jakožto žalovaného organizační jednotku státu, ačkoli ze žaloby je jinak zjevné, že rozhodný právní vztah, z nějž vyplývá tvrzený nárok, je hmotným právem vymezen vůči samotnému státu, pak je i z pohledu podústavního práva nutné v řízení otevřít žalobci možnost tento procesní nedostatek odstranit, a postupy podle § 43 o. s. ř. jsou zde proto použitelné.

Jestliže tak obecné soudy v řízení neučinily, je namístě úsudek, že rozhodnutí o zastavení řízení je "přepjatě formalistickým", v kontextu celého řízení překvapivým a pro jeho účastníka nepředvídatelným, pročež i ústavněprávně nekonformním. Tím obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod též s přihlédnutím k čl. 90 Ústavy, jenž soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2690/08, ze dne 09.04.2009

27.04.2009 00:06

ÚS: K identifikaci žalovaného v žalobě

Obecné soudy nemohou odmítnout žalobu z důvodu, že žalobce neodstranil její vadu spočívající v absenci údaje o bydlišti žalovaného dle smyslu § 79 odst. 1 občanského soudního řádu, pokud žalobce uvede údaje, na jejichž základě mohou toliko soudy (a tedy nikoliv sám žalobce) daný údaj opatřit (např. údaj o státní poznávací značce vozidla, jehož měl být žalovaný vlastníkem, spisové značce věci vedené u konkrétního policejního orgánu, která se týkala žalovaného), a současně je požádá, aby tak učinily. V opačném případě obecné soudy postupují v rozporu se základním ústavným právem žalobce na přístup k soudu, jež je zaručeno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1424/07 ze dne 26.03.2009

17.04.2009 00:02

K vylíčení skutečností osvědčujících úpadek dlužníka odkazem na přílohu

Vzhledem k závažnosti dopadů, jež může i vadný insolvenční návrh vyvolat v poměrech dlužníka nebo třetích osob, nelze v insolvenčním řízení tolerovat praxi, jež by povinnost vylíčit (jako nutné obsahové náležitosti insolvenčního návrhu) rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, předepsanou insolvenčním zákonem (v § 103 odst. 2) pokládala za splněnu jen na základě příloh insolvenčního návrhu (prostřednictvím v nich obsažených údajů). Uplatnění judikatorního závěru formulovaného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 je v insolvenčním řízení vyloučeno.

Jinak řečeno, povinnost vylíčit v insolvenčním návrhu rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka nebo jeho hrozící úpadek, není splněna tím, že insolvenční navrhovatel ohledně těchto skutečností odkáže na listinný důkaz, který připojí k insolvenčnímu návrhu jako přílohu.

Jiný výklad by podle přesvědčení Nejvyššího soudu narušil zásadu insolvenčního řízení formulovanou v § 5 písm. a/ insolvenčního zákona ve prospěch nedbalých či procesně neopatrných insolvenčních navrhovatelů. To platí tím více, že insolvenční zákon výslovně zavádí odlišný režim pro odstraňování vad insolvenčního návrhu na straně jedné (§ 128 odst. 1 insolvenčního zákona) a pro odstraňování vad týkajících se příloh insolvenčního návrhu na straně druhé (§ 128 odst. 2 insolvenčního zákona).

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A-16, ze dne 26. 2. 2009

17.04.2009 00:00

K odstranění vad insolvenčního návrhu

Soudní praxe se již ustálila v závěru, že vady insolvenčního návrhu může insolvenční navrhovatel odstranit, jen dokud insolvenční soud nerozhodne o odmítnutí insolvenčního návrhu podle § 128 odst. 1 insolvenčního zákona a že k odstranění vad insolvenčního návrhu provedenému až v odvolacím řízení se nepřihlíží (srov. R 11/2009).

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. KSBR 31 INS 1583/2008, 29 NSČR 7/2008-A-16, ze dne 26. 2. 2009

07.04.2009 00:00

K určení žalobní částky odkazem na úvahu soudu

Žaloba na plnění [§ 80 písm. b) o. s. ř.] není přesná a určitá, jestliže žalobkyně činí výši plnění závislou na „úvaze soudu“. Jde o vadu žaloby, která brání pokračování v řízení a kterou lze odstranit postupem podle ust. § 43 o. s. ř. (srov. např. 21 Cdo 1467/2006).

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2312/2008, ze dne 16. 12. 2008

05.02.2009 00:00

Ke změně žalobního petitu a zpětvzetí žaloby

Návrh na změnu žalobního petitu tak, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalovanou částku a náklady řízení, s tím, že žalovaný 2) pouze v případě, že tuto částku žalovaný 1) nezaplatí, nelze zde považovat za zpětvzetí žaloby vůči žalovanému 2).

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4961/2007, ze dne 24. 9. 2008

05.02.2009 00:00

Ke změně právní kvalifikace žalobního nároku a počátku běhu promlčení

Změna právní kvalifikace žalobního nároku v průběhu řízení, stejně jako soudem připuštěná změna žaloby v důsledku změněné právní kvalifikace žalobního nároku, nemají žádný vliv na počátek a běh promlčecí doby (shodě srov. 32 Odo 873/2005).

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4961/2007, ze dne 24. 9. 2008

10.12.2008 00:02

K pomoci soudu se zjištěním adresy pobytu žalovaných v cizině

I. V situaci, v níž se žalobci nacházejí, tj. že neznají adresy některých ze žalovaných žijících v cizině (Rumunsku), přestože se o jejich zjištění odpovídajícím způsobem snažili, by bylo tvrdostí vůči nim, kdyby jejich žaloba byla odmítnuta bez jakékoliv pomoci soudu, který má postupovat tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků (§ 1 OSŘ). Jestliže podle judikatury Nejvyššího soudu má soud žalobci pomoci např. s konkretizací předmětu ochrany vlastnictví, jíž se domáhá (srov. 22 Cdo 5269/2007), měl by být nápomocen i při zjišťování adresy pobytu žalovaných v cizině.

Tak by tomu mělo být v daném případě i proto, že žalovaným, jejichž adresa je v žalobě uvedena dostatečně, by měla být doručována žaloba prostřednictvím příslušných orgánů (v souladu s Instrukcí Ministerstva spravedlnosti ze dne 30. dubna 2004, č. j. 56/2004-MO-J, kterou se upravuje postup justičních orgánů ve styku s cizinou ve věcech občanskoprávních a obchodněprávních, zejména čl. 31 a násl.), eventuálně by tito žalovaní (vzájemně si blízké osoby) měli být slyšeni jako účastnící řízení prostřednictvím cizího dožádaného soudu. Bylo by přirozené, kdyby při této příležitosti bylo šetřeno, kde žalovaní, jejichž pobyt není znám, v současné době bydlí, a v případě kladného zjištění doručit žalobu i jim a eventuálně vyslechnout i je.

Dovolací soud je přesvědčen, že ve státech Evropského společenství takový postup možný je. Pamatuje na něj rozhodnutí Rady č. 2001/407/ES o vytvoření Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci (dále jen „síť“). Cílem tohoto rozhodnutí je zdokonalení, zjednodušení a urychlení účinné soudní spolupráce mezi členskými státy v občanských a obchodních věcech. Dle čl. 3 odst. 2 písm. a) výše uvedeného rozhodnutí vyvíjí síť činnost zejména za účelem hladkého průběhu řízení s přeshraničním účinkem a usnadnění žádostí o soudní spolupráci mezi členskými státy, zejména pokud není použitelný žádný právní akt Společenství nebo mezinárodní dokument. To je i případ zjištění adresy žalovaných v Rumunsku pro účely doručování. Soud tedy může využít služeb kontaktních míst nacházejících se na soudech i ministerstvech spravedlnosti jednotlivých členských států Evropské unie.

II. Pokud žalobce označil jako bydliště žalované osoby její posledně známou adresu, nemůže být překážkou pro pokračování v řízení samotná skutečnost, že se na uvedené adrese nezdržuje, resp. že je neznámého pobytu (viz 22 Cdo 149/2005).

III. Nelze zde pominout ani argument, že žalobci, kteří znají místo posledního pobytu některých žalovaných jen nepřesně, by neměli mít horší postavení než žalobce, který jména a adresy dědiců zemřelého nezná vůbec. Podle judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že nezná-li žalobce jména a adresy dědiců zemřelého, nic mu nebrání, aby podal žalobu proti neznámým dědicům zemřelého (viz 29 Odo 751/2006).

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1655/2008, ze dne 7. 10. 2008