// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí
Občanskoprávní shrnutí
31.01.2024 00:02
K možnosti výpovědi úplatné smlouvy o zřízení služebnosti oprávněným
Byla-li smlouva o zřízení služebnosti uzavřena jako úplatná na neurčitou dobu a vzájemná práva a povinnosti smluvních strany nedoznaly změny ani v jejich výkonu, pak oprávněný ze služebnosti není oprávněn ukončit tento smluvní vztah a závazek z něj vyplývající výpovědí podle § 1999 odst. 1 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3596/2022, ze dne 30. 10. 2023
31.01.2024 00:01
Odpovědnost státu za zásah složek integrovaného záchranného systému
I. Zákon č. 239/2000 Sb. zakládá, podobně jako jiné předpisy, speciální skutkovou podstatu povinnosti k náhradě škody, která je vázána na záchranné práce, likvidační práce a cvičení prováděná podle tohoto zákona. Vznikla-li škoda v příčinné souvislosti s těmito aktivitami, je ji v souladu s § 30 zákona č. 239/2000 Sb. třeba odškodnit podle tohoto zákona, není-li naplněn liberační důvod v podobě způsobení škody či havárie poškozeným. Uvedené ustanovení zjevně bere v potaz, že při řádném plnění povinností podle zákona o integrovaném záchranném systému nelze vyloučit vznik škod, přičemž pokud by byly zatíženy možnými požadavky na jejich náhradu osoby, které zásah provádí, mohly by se zdráhat danou činnost provést, nehledě k tomu, že v zájmu ochrany života, zdraví a majetku či jiných hodnot může být její bezodkladné provedení nanejvýš žádoucí. Zákon přitom povinnost státu nahradit škodu výslovně váže k provádění prací podle zákona č. 239/2000 Sb., nikoli k činnosti hasičského záchranného sboru či některé jiné složky integrovaného záchranného systému. V tomto směru je přitom v daných souvislostech třeba přihlédnout i k ustanovení § 19 zákona č. 239/2000 Sb., které umožnuje veliteli zásahu nejen nařídit bezodkladné odstranění staveb, ale též vyzvat k poskytnutí věcné nebo osobní pomoci další osoby. Stavební, technické a demoliční práce (včetně stržení labilních poškozených konstrukcí) omezující možnost vzniku dalších škod a zranění ostatně i podle přílohy 1 Metodické pomůcky Ministerstva vnitra č. j.: PO – 1590/IZS-2003 ze dne 30. 6. 2003, kterou se doporučují zásady pro jednotné rozlišování a vymezení preventivních, záchranných, likvidačních a obnovovacích (asanačních) prací spojených s předcházením, řešením a odstraněním následků mimořádných událostí, spadají do kategorie úkolů, pro něž se přímo předpokládá přivolání dalších subjektů (tedy osob stojících mimo složky integrovaného záchranného systému), které by tyto práce měly provést. Z této výkladové pomůcky, usměrňující činnost složek integrovaného záchranného systému, ostatně vyplývá, že zapojení přivolaných subjektů se uplatní při provádění široké škály likvidačních prací.
Je tedy zřejmé, že potenciálně škodu působící činnost (včetně demolice staveb) může být provedena (a tato situace nebude výjimkou) i jinou osobou než příslušníkem složek integrovaného záchranného sytému. Dikce zákona současně nevylučuje újmu způsobenou přivolanou třetí osobou z kategorie škod nahrazovaných podle zákona č. 293/2000 Sb. Avšak i v případě, že by snad na osobu zajišťující provedení prací nebylo možné pohlížet jako na pomocníka, který za škodu samostatně neodpovídá ve smyslu § 2914 o. z., bude při splnění zmíněných zákonných podmínek dána odpovědnost státu. Stát odpovídá za škodu podle § 30 zákona č. 293/2000 Sb. vzniklou v příčinné souvislosti s pracemi prováděnými podle daného zákona i v případě, že byly provedeny třetími osobami podle pokynů velitele zásahu. Jako velitele zásahu § 19 odst. 1 zákona č. 239/2000 Sb. preferuje velitele Hasičského záchranného sboru, nicméně v souladu s § 19 odst. 2 se řízení zásahu může zhostit i vedoucí složky provádějící v místě zásahu převažující činnost.
II. V projednávané věci nebylo sporu o tom, že došlo k mimořádné události ve smyslu zákona č. 239/2000 Sb. a že bylo třeba provést tomu odpovídající záchranné a likvidační práce. U částečně zřícené budovy žalobkyně zjevně probíhaly práce, které směřovaly k odstranění rizik spojených s částečně zřícenou a nestabilní budovou. Akce se účastnilo více složek integrovaného záchranného systému, následně se pak s ohledem na okolnosti vzdálil Hasičský záchranný sbor, tedy složka, jejíž velitel během její přítomnosti na místě prvně velel (v souladu s § 19 odst. 1 zákona č. 239/2000 Sb.) a který také rozhodl o nutnosti místo zajistit tak, aby nehrozilo nebezpečí zřícení zbylých částí stavby. Skutečnost, že k destrukci střešní konstrukce došlo až po předání místa k zajištění jednotce dobrovolných hasičů (tedy další složce integrovaného záchranného systému – viz § 4 odst. 1 zákona č. 239/2000 Sb. a § 65 odst. 1 zákona č. 133/1985 Sb.) a v návaznosti na to ke změně osoby velitele na místě (k určení osoby velitele v případně nepřítomnosti velitele Hasičského záchranného sboru viz § 19 odst. 2 zákona č. 239/2000 Sb.), pak sama o sobě nemůže nic změnit na tom, že šlo o práce podle § 30 zákona č. 239/2000 Sb., za něž nese odpovědnost stát. Z pohledu znění zákona přitom není rozhodné, provedla-li samotné stržení konstrukce na pokyn velitele třetí osoba (1. žalovaný). Z provedeného dokazování vyplynulo, že 1. žalovaný konstrukci nestrhnul svévolně, na základě svého vlastního rozhodnutí, ale dané práce provedl právě na pokyn velitele zásahu organizujícího likvidační práce k odstranění následků způsobených mimořádnou událostí ve smyslu zákona č. 239/2000 Sb.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 22/2023, ze dne 26. 10. 2023
30.01.2024 00:02
Náhrada za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké
Závěr odvolacího soudu, že osoby označené v § 2959 o. z. nemají automatický nárok na odškodnění duševních útrap spojených s usmrcením osoby blízké, je ve zcela obecné rovině správný, avšak požadavek, aby byla prokázána určitá intenzita duševního utrpení, se uplatní spíše u výkladu § 2956 o. z. (obecné východisko k poskytnutí náhrady za neoprávněné zásahy do základních práv člověka), nikoliv u zákonem výslovně definovaného nároku, u nějž se (není-li prokázáno něco jiného) již z povahy věci negativní zásah do osobnostní sféry předpokládá.
V poměrech projednávané věci není případný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 173/2016, v němž za předešlé právní úpravy dospěl dovolací soud k závěru, že je-li pozůstalý natolik útlého věku a zemřelá blízká osoba věku natolik vysokého, že se mezi nimi ke dni smrti zemřelé osoby citové vztahy nerozvinuly a ani nelze důvodně předpokládat, že by se při obvyklém běhu událostí rozvinuly v budoucnu, nemá pozůstalý právo na jednorázovou náhradu nemajetkové újmy vzniklé usmrcením osoby blízké. Šlo tedy o situaci, že mezi dotčenými osobami nebyl vůbec předpoklad vytvoření takových rodinných vazeb, které by byly zasaženy škodní událostí. V nyní projednávané věci ovšem žalobce se svou sestrou prožil společné dětství a dospívání a jejich vztah byl utužen i brzkou ztrátou obou rodičů. Není pochyb, že je na druhé straně třeba zohlednit okolnosti, které nastaly později a které měly vliv na výrazné oslabení sourozeneckého pouta. Samotné zhoršení existujících a dříve kvalitních rodinných vztahů však není důvodem pro úplné odepření náhrady, ale spíše pro její poměrné snížení. Nárok na náhradu nevzniká jen v krajních případech, kde mezi sourozenci žádný vztah neexistuje, případně je lhostejný tak, že pozůstalý žádnou újmu ze ztráty blízké osoby nepociťuje, nebo by byl dokonce vyhrocený například tím, že se osoba požadující náhradu sama úmyslně podílela na usmrcení rodinného příslušníka. Jinými slovy, i při usmrcení sourozence platí, že plné nepřiznání náhrady v situaci, kdy spolu zemřelý a pozůstalý prožili společné dětství, musí být odůvodněno zcela výjimečným rozpadem vzájemných vztahů, a to natolik, že by pozůstalý ztrátu osoby blízké nepovažoval za újmu, resp. by ji nikterak úkorně nevnímal. Takový stav vzájemného vztahu musí ve sporu tvrdit a prokazovat žalovaný škůdce, případně pojistitel jeho odpovědnosti.
Od těchto závěrů se ve svém rozhodnutí odvolací soud odchýlil, jestliže uvedl, že žalobce sice duševní útrapy pociťoval, nikoliv však v takové míře, aby odůvodňovaly odškodnění podle § 2959 o. z. Jak z provedeného dokazování vyplynulo, vztah žalobce s jeho sestrou byl sice již řadu let poměrně oslaben, nicméně určité pouto mezi nimi stále existovalo. Sourozenci spolu ve velmi omezené míře dálkově komunikovali a z žádného důkazu nevyplynulo, že by vztah žalobce k sestře byl negativní. Smrt sestry se jej dotkla stejně jako to, že o ní nebyl včas informován a nemohl se zúčastnit pohřbu, evidentně v důsledku ztráty sestry pociťoval duševní útrapy, které odůvodňují poskytnutí zadostiučinění. Není přitom potřeba, aby se jednalo o nadstandardní duševní bolesti, neboť ze zákona žádný takový požadavek nevyplývá. I zásah do méně intenzivních rodinných vztahů může vyvolat duševní útrapy, které jsou podle zákona odškodnitelné, neboť ztráta blízké osoby zpravidla je i v takových případech pociťována jako příkoří a vyvolává výše popsané pocity jako jsou primární šok ze zprávy či zjištění o smrti, jednak následné stavy bolesti, smutku, prázdnoty a zmaru. Pokud vzájemný vztah existoval navzdory tomu, že nebyl vysoké intenzity, a dokonce nedosahoval ani intenzity průměrného vztahu, není tato skutečnost sama o sobě důvodem pro úplnou redukci náhrady, ale jen pro její odpovídající snížení, neboť stále je přítomna kompenzovatelná újma vzniklá ztrátou rodinného či obdobného vztahu k osobě blízké.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2488/2023, ze dne 31. 10. 2023
30.01.2024 00:01
Plnění tzv. nabídkové povinnosti ze strany Úřadu práce ČR
Plnění tzv. nabídkové povinnosti ve smyslu § 73a odst. 2 zák. práce ze strany Úřadu práce České republiky není teritoriálně omezeno na krajskou pobočku Úřadu práce České republiky, v níž zaměstnanec před odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance vykonával práci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2532/2022, ze dne 26. 10. 2023
29.01.2024 00:02
Liberační důvod provozovatele dopravy podle § 2927 odst. 2 o. z.
I. Odpovědnost provozovatele dopravy podle § 2927 o. z. je odpovědností objektivní, která je založena na působení zákonem zvlášť kvalifikované okolnosti (nikoliv na protiprávnosti počínání škůdce), která vyvolá škodlivý účinek, a to bez ohledu na zavinění škůdce, jak předvídá obecné ustanovení § 2895 o. z. (též tzv. odpovědnost za výsledek). Odpovědná osoba (provozovatel) se tedy nemůže zprostit povinnosti k náhradě újmy tím, že prokáže nedostatek zavinění, její odpovědnost je vyloučena jen při splnění tzv. liberačního důvodu (§ 2927 odst. 2 o. z.).
Zákon tím poskytuje zvýšenou ochranu poškozenému a reflektuje skutečnost, že dopravní prostředky představují více či méně složitá technická zařízení, s čímž jsou spojeny zvýšené nároky na jejich ovládání, vozidla se pohybují zpravidla vyšší rychlostí, a vykazují proto zvýšené riziko vzniku škod pro přepravované osoby či pro okolí. Objektivní odpovědnost se spojuje právě s těmito projevy typickými pro provoz zařízení, zejména s jeho působením na okolí či dovnitř způsobem, který je výsledkem vlastností dopravního prostředku, schopného přemisťovat se z místa na místo a přepravovat přitom osoby či věci. I samotný způsob jízdy vozidla (jeho pohyb), při němž dojde k pádu přepravovaného pasažéra, je okolností zakládající povinnost k náhradě újmy podle § 2927 o. z. Tato odpovědnost je pak vztažena nikoliv k osobě, která prostředek bezprostředně při vzniku škody ovládá (řídí), nýbrž k provozovateli, jímž je míněna osoba, která provozuje dopravní činnost nebo vlastní dopravní prostředek, či má k němu taková práva a oprávnění, umožňující jí s ním disponovat tak, že jeho využívání má charakter určité organizované, zpravidla trvalejší činnosti.
II. Liberační důvod je definován v § 2927 odst. 2 větě druhé o. z. požadavkem na vynaložení veškerého úsilí, které lze po provozovateli požadovat, aby zabránil vzniku škody při své dopravní činnosti. Jeho použití je však omezeno podmínkou věty první tohoto ustanovení jen na případy, kdy újma byla způsobena okolností nemající původ v provozu dopravy či vozidla. Pod poněkud nejasný pojem okolností majících původ v provozu (které liberaci vylučují) zahrnuje dosavadní judikatura příkladmo selhání nebo nedostatek činnosti osob použitých v provozu, nedostatky nebo vady materiálu, a to i skryté, technický stav dopravního prostředku. Naopak za okolnosti nemající původ v provozu (a tedy umožňující liberaci) jsou pokládány „vnější“ vlivy. Tato judikatura vztahující se k ustanovením § 427 a § 428 obč. zák. je s ohledem na prakticky shodné znění § 2927 o. z. nadále použitelná. Přesto zůstává uvedený pojem okolností majících a nemajících původ v provozu nevyjasněný zejména proto, že judikaturou podávaný příkladmý výčet pokrývá jen některé z nich a ani rozlišení na vnitřní a vnější okolnosti není dostatečně přesné k vystižení podstaty problému.
Z povahy věci je zřejmé, že okolnosti mající původ v provozu mohou tvořit pouze podmnožinu případů, v nichž byla škoda vyvolána zvláštními vlastnostmi provozu dopravy či vozidla; jinak by vymezení, kdy lze liberovat a kdy nikoliv, postrádalo rozlišovací schopnost, případně by bylo obsoletním, jestliže by se oba pojmy shodovaly. Rozlišení okolností vylučujících liberaci na vlivy působící zevnitř vozidla a zvenčí k vysvětlení pojmů nepřispívá, protože dosavadní judikatura popisuje některé jevy, které lze podřadit každé z těchto složek. Je tedy zřejmé, že není významné, odkud tyto okolnosti působí, nýbrž jakým způsobem a s jakým výsledkem se projevily vůči dopravnímu prostředku (též jeho obsluze, technice či organizačním opatřením) tak, že vyvolaly škodlivé působení zvláštních vlastností provozu. Jinými slovy nejprve musí být zřejmé, že újmu vyvolala zvláštní povaha provozu (jinak se vůbec neaplikuje § 2927 o. z.), a pouze tehdy lze zvažovat, zda šlo zároveň o okolnosti mající původ přímo v provozu samém (liberace je vyloučena) nebo o okolnosti jiné, tedy se samotným provozem přímo nespojené (liberace přichází v úvahu). Pojem okolností, které nemají původ v provozu, tak naplňují pouze ti činitelé, kteří ať zevnitř či zvenčí působí takovou silou či způsobem, že dokáží vyvolat negativní projevy zvláštní povahy dopravního provozu, k nimž by jinak (nebýt těchto specifických okolností) nedošlo. Přes odlišnou formulaci je zde obdoba s liberačním důvodem formulovaným slovy „ledaže by ke škodě došlo i jinak“ u jiných skutkových podstat objektivní odpovědnosti (srov. zejména § 2944 nebo § 2946 odst. 2 o. z.), který počítá s tím, že vnější síla převládla při škodní události natolik, že zvlášť kvalifikovaná okolnost zakládající objektivní odpovědnost je v porovnání s ní bez podstatného významu. V poměrech objektivní odpovědnosti za újmu způsobenou zvláštní povahou provozu dopravy či dopravního prostředku to znamená, že negativní účinek pohybu vozidel a organizace či řízení jejich provozu byl „nastartován“ vnější okolností (míněno pojmově nikoliv prostorově) natolik silnou, že převládla nad vlastnostmi provozu a převažujícím způsobem zapříčinila negativní dopad zvláštních vlastností spojených s dopravní činností. Při vědomí jisté nedokonalosti příkladmých výčtů považuje dovolací soud za vhodné označit za ně zejména živelní události či extrémní povětrnostní vlivy nezvladatelně zasahující do pohybu vozidla, jejich důsledky působící vůči provozu vozidla (pád stromu či kamení na vozidlo, sesuv půdy), nebo s provozem nesouvisející jevy uvnitř dopravního prostředku (napadení řidiče přepravovanou osobou, konflikt mezi cestujícími, výbuch či požár látek přenášených pasažérem). Pouze v případě takových a jim podobných okolností může se provozovatel dopravy či dopravního prostředku odpovědnosti zprostit, prokáže-li zároveň, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po něm požadovat, tedy že okolnostem, jež vyvolaly škodlivý účinek, nemohl předejít a eliminovat jejich působení na provoz vozidla.
III. V poměrech posuzované věci ze zjištěného skutkového stavu nevyplývají ohledně průběhu škodní události žádné okolnosti nemající původ v provozu, neboť poškozená upadla při běžném jízdním manévru rozjezdu tramvaje ze stanice. Projevily se tudíž vlastnosti typické pro provoz tramvaje (zrychlený pohyb, rozjezdová akcelerace), nikoliv vně provozu stojící okolnosti, které by do nich zasáhly převažující měrou. Již tím je tedy uplatnění liberačního důvodu podle § 2927 odst. 2 o. z. vyloučeno a nebylo namístě zkoumat, zda takovému působení vozidla dovnitř na cestující mohl jeho provozovatel zabránit vynaložením veškerého úsilí, které lze po něm požadovat.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 154/2023, ze dne 25. 10. 2023
29.01.2024 00:01
Náhrada nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti fyzické osoby
I. Lze souhlasit s názorem, že sama okolnost, že se původce zásahu do osobnostních práv v soudním řízení standardním způsobem brání, je jeho ústavně zaručeným právem, za jehož využití jej nelze sankcionovat zvýšením náhrady nemajetkové újmy. Na druhé straně postoj původce zásahu je jedním z judikaturou dovozených kritérií při úvaze o výši náhrady. Ústavní soud k tomu v nálezu sp. zn. I. ÚS 2844/14 uvedl: „Zejména je třeba zhodnotit postoj osoby odpovědné ke způsobené škodě; jinak se bude např. hodnotit snaha odpovědného o urychlené vyřešení náhrady nemajetkové újmy, jinak jeho obstrukce, nepřiznání odpovědnosti, a to zejména ve věcech, kde je zavinění ze strany odpovědného zcela jasné (např. byl v trestním řízení odsouzen, eventuálně byl odsouzen jeho zaměstnanec apod.). Postoj této osoby může podstatným způsobem ovlivnit vnímání újmy…; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená bezcitnost ji může ještě prohloubit.“ Jinými slovy náhrada bude nižší v případě uvedených „polehčujících“ okolností na straně původce zásahu, a logicky vyšší při absenci těchto okolností. Není tedy sice zcela přiléhavé hovořit o zvýšení náhrady v případě, že původce zásahu neprojeví účinnou lítost (sebereflexi), na druhé straně stanovení vyšší náhrady v případě absence sebereflexe oproti nižší náhradě v případě, že původce zásahu sebereflexi projevil, je zcela namístě.
II. Uplatnil-li se závěr o tom, že důležitá je celková přiměřenost náhrady a nikoli matematický postup, jakým soud k vyčíslení této náhrady dospěl, při výkladu ustanovení upravujících náhradu nemajetkové újmy na zdraví (bolestného a ztížení společenského uplatnění) za účinnosti právní úpravy existující před 1. 1. 2014, obsahující podrobnější směrnice pro stanovení výše náhrady, tím spíše se uplatní za účinnosti současné právní úpravy peněžitých náhrad nemajetkové újmy, která takové podrobné směrnice postrádá.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1260/2023, ze dne 25. 10. 2023
24.01.2024 00:02
Vypořádání nároků z bezdůvodného obohacení podle § 2993 o. z.
Předpoklad formulovaný § 2993 o. z., totiž to, že strana splnila, „aniž tu byl platný závazek“, je (bude) naplněn (a o plnění podléhající režimu § 2993 o. z. půjde) i tam, kde bude nezbytné vypořádat plnění poskytované proto, že se strany zmýlily v předpokladu, že smlouva nadále trvá, ač již nastala rozvazovací podmínka, které vedla k jejímu skončení (pro budoucí období).
V poměrech této věci pak jde o to, zda poskytnuté plnění lze označit za plnění na základě domnělé (domněle trvající) podnájemní smlouvy, jestliže nájemce v době přijetí plnění věděl (na rozdíl od podnájemce, coby poskytovatele plnění), že (již) nemůže jít o podnájemné, jelikož podnájemní smlouva zanikla (skončila) smluvně dohodnutým způsobem (ukončením leasingové smlouvy, na jejímž základě leasingový nájemce podnajal předmět leasingu podnájemci).
Odvolací soud se v daném skutkovém rámci zjevně pokusil o výklad § 2993 o. z. (respektive o posouzení, zda označené ustanovení je uplatnitelné v poměrech dané věci) z pohledu koncepce přičitatelnosti plnění k závazku z příjemcova hlediska, přičemž pro tyto účely uzavřel, že příjemce plnění věděl, že podnájemné na původní (podnájemní) smlouvu již nemůže přijímat a nemůže podle ní ani poskytovat plnění, takže (z jeho strany) šlo (jen) o plnění přijímané bez právního důvodu.
V těch případech, kdy si obě smluvní strany po skončení smlouvy nadále poskytují smlouvou sjednaná vzájemná plnění, je nicméně pro přičitatelnost plnění k závazku z příjemcova objektivizovaného hlediska významné i to, že každá ze smluvních stran ukončené smlouvy byla jak poskytovatelem plnění, tak jeho příjemcem. Bývalý podnájemce nadále poskytoval plnění bývalému nájemci tím, že mu hradil částky odpovídající podnájemnému podle ukončené podnájemní smlouvy a přijímal od bývalého nájemce plnění spočívající v tom, že nadále užíval předmět nájmu, a bývalý nájemce poskytoval bývalému podnájemci plnění tím, že mu i po skončení podnájmu umožnoval užívat předmět nájmu a přijímal od bývalého podnájemce plnění spočívající v tom, že od něj nadále inkasoval částky odpovídající podnájemnému podle ukončené podnájemní smlouvy. Přitom v poměrech dané věci není pochyb o tom, že bývalý podnájemce přijímal od bývalého nájemce plnění podle ukončené podnájemní smlouvy spočívající v tom, že nadále užíval (mohl užívat) předmět nájmu, aniž věděl (na rozdíl od bývalého nájemce) o skončení podnájemní smlouvy.
Uplatnění úpravy obsažené v § 2993 o. z. nemůže být v takové situaci závislé na tom, zda bezdůvodné obohacení (formou peněžité náhrady za užívání předmětu nájmu určené podle § 2999 o. z.) v soudním řízení vymáhá jako žalobce bývalý podnájemce (a bývalý podnájemce může coby žalovaný namítnout vzájemnost plnění), nebo zda bývalé smluvní strany vystupují ve sporu v opačném procesním postavení (jelikož bývalý podnájemce uplatňuje coby žalobce vydání bezdůvodného obohacení představovaného platbami domnělého podnájemného a bývalý nájemce jako žalovaný namítá vzájemnost plnění). Podstatné je, že alespoň jeden z příjemců plnění poskytovaných si stranami vzájemně podle již skončené smlouvy mohl na přijímané plnění pohlížet ze svého hlediska (objektivně vzato) jako na smluvní plnění (jelikož nevěděl o skončení smlouvy).
Jinak řečeno, jestliže si obě smluvní strany po skončení smlouvy nadále poskytují smlouvou sjednaná vzájemná plnění, přičemž alespoň jedna z nich takové plnění přijímá (posuzováno z jejího objektivizovaného pohledu) jako plnění ze smlouvy, uplatní se úprava obsažená v § 2993 o. z. bez zřetele k tomu, že druhá smluvní strana vzájemné plnění přijímala, ačkoli věděla, že o plnění podle smlouvy již nemůže jít (že smlouva již skončila), a k tomu, zda námitku vzájemnosti plnění posléze uplatní právě tato druhá smluvní strana.
II. Tam, kde si strany mají navzájem vracet peněžitá plnění nebo peněžitou náhradu ve smyslu § 2999 o. z., přizná soud žalobci (poté, co žalovaný uplatní vzájemnost plnění podle § 2993 o. z.) pouze nárok na vrácení částky, o kterou peněžité plnění poskytnuté žalobcem žalovanému (peněžitá náhrada) přesahuje peněžité plnění (peněžitou náhradu) poskytnuté žalovaným žalobci. Pro takový postup soudu (vzájemné zúčtování) se nevyžaduje (nepředpokládá) projev žalovaného směřující k „započtení“ vzájemné pohledávky. Vzhledem k tomu, že takové vzájemné zúčtování není započtením, nepřekáží mu ani úprava omezující započtení některých pohledávek v průběhu insolvenčního řízení (srov. zejména § 140 insolvenčního zákona). Řečené lze shrnout i tak, že vzájemnému zúčtování peněžitých plnění nebo peněžitých náhrad postupem podle § 2993 o. z. nebrání ani úprava zakazující započtení některých pohledávek v průběhu insolvenčního řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3609/2022, ze dne 30. 11. 2023
24.01.2024 00:01
Užívání předmětu leasingu po ukončení leasingové smlouvy
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že nepředá-li nájemce po skončení nájmu předmět nájmu pronajímateli, není pro vznik jeho povinnosti zaplatit peněžitou náhradu za užívání věci (§ 2991 o. z.) zpravidla významné (stejně jako tomu bylo za trvání nájmu), zda předmět nájmu užívá sám, nebo zda jeho užívání umožnil třetí osobě (dřívějšímu podnájemci).
Tyto závěry se obdobně uplatní i pro leasingovou smlouvu. Jinak řečeno, nepředá-li leasingový nájemce po předčasném ukončení leasingové smlouvy předmět leasingu leasingovému pronajímateli, není pro vznik jeho povinnosti zaplatit peněžitou náhradu za užívání předmětu leasingu (§ 2991 o. z.) zpravidla významné, zda předmět leasingu užívá sám, nebo zda jeho užívání umožnil třetí osobě (dřívějšímu podnájemci). Ještě jinak řečeno, jestliže po předčasném ukončení leasingové smlouvy předmět leasingu nadále užívá třetí osoba, které předmět leasingu přenechal za trvání leasingové smlouvy do užívání leasingový nájemce podnájemní smlouvou, má leasingový pronajímatel (zpravidla současně vlastník předmětu leasingu) právo požadovat (jako ochuzený) vydání bezdůvodného obohacení po (bývalém) leasingovém nájemci (jelikož ten byl povinen předat mu předmět leasingu) a leasingový nájemce může (má právo) požadovat vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětu leasingu po oné třetí osobě, které za trvání leasingové smlouvy přenechal předmět leasingu k užívání podnájemní smlouvou.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3609/2022, ze dne 30. 11. 2023
22.01.2024 00:02
Plnění třetí osoby věřiteli bez souhlasu dlužníka
Souhlas dlužníka s plněním jeho dluhu ze strany třetí osoby není pro zapravení povinnosti a vznik bezdůvodného obohacení plněním za jiného nezbytný. Je tedy irelevantní, zda dlužník s popsaným jednáním souhlasí či nesouhlasí; zabránit takovému postupu může toliko, sjedná-li si s věřitelem zákaz plnění třetí osobou.
Vzhledem ke specifikům bezdůvodného obohacení plněním za jiného je třeba přiznat obohacenému (dlužníkovi) zvýšenou míru ochrany – zůstávají mu zachovány všechny námitky, které by mohl vznést, pakliže by proti němu uplatnil pohledávku jeho věřitel sám, tedy například i námitka zániku či neexistence dluhu nebo jeho promlčení a další (analogicky k § 1884 o. z.)
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1214/2023, ze dne 17. 10. 2023
22.01.2024 00:01
Náhrada nemajetkové újmy za nezákonně vykonanou vazbou
Již samo pravomocné odsouzení poškozeného k trestu odnětí svobody podmíněně odloženému na přiměřenou zkušební dobu brání úvaze o předčasnosti žaloby na náhradu nemajetkové újmy, k níž mělo dojít v průběhu trestního řízení nezákonně vykonanou vazbou. To samozřejmě soudu nebrání, aby z hlediska zvažování důvodnosti žaloby přikročil v některých případech k přerušení kompenzačního řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., zejména bude-li již probíhat řízení o přeměně podmíněně uloženého trestu na trest nepodmíněný, popř. jiné řízení, jehož výsledek může nakonec vést k výkonu nepodmíněně uloženého trestu a tím i k možnému zápočtu vykonané vazby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2636/2023, ze dne 26. 9. 2023
17.01.2024 00:02
Odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky bez uvedení důvodu
I. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uzavírá, že v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2021, sp. zn. II. ÚS 1889/19, je závěr, že s ohledem na její povahu, jakožto synallagmatického právního vztahu sloužícího primárně k ochraně práv a zájmů zaměstnavatele, může zaměstnavatel od konkurenční doložky po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance odstoupit i na základě smluvního ujednání, podle kterého je zaměstnavatel v uvedené době oprávněn od konkurenční doložky odstoupit bez uvedení důvodu nebo z jakéhokoliv důvodu, popřípadě i na základě jinak obdobně sjednané možnosti odstoupení. V řízení, v němž se zaměstnanec po zaměstnavateli domáhá zaplacení peněžitého vyrovnání z konkurenční doložky, je však soud povinen poskytnout ochranu základním právům a legitimním zájmům zaměstnance, prokáže-li se, že zaměstnavatel jednal svévolně nebo zneužil své smluvně zakotvené možnosti odstoupit od konkurenční doložky.
II. Smluvnímu ujednání, podle kterého je zaměstnavatel po dobu trvání pracovního poměru oprávněn odstoupit od konkurenční doložky bez uvedení důvodu nebo z jakéhokoliv důvodu, odpovídá (představuje obdobně sjednanou možnost odstoupení) i v projednávané věci účastníky sjednaná možnost zaměstnavatelky v uvedené době od konkurenční doložky odstoupit, jestliže „podle svého volného uvážení dojde k závěru, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které zaměstnanec získal v zaměstnání u zaměstnavatele či jinak, by nebylo přiměřené a/nebo účelné, aby zaměstnavatel vůči zaměstnanci sjednaný zákaz konkurence vynucoval či na něm trval a hradil mu sjednané peněžité vyrovnání“. Slouží-li konkurenční doložka primárně k ochraně práv a zájmů zaměstnavatele, je v souladu s tímto jejím účelem, sjednali-li účastníci možnost zaměstnavatelky posoudit, zda zaměstnanec v průběhu svého zaměstnání u zaměstnavatelky získal informace, poznatky, znalosti pracovních a technologických postupů, které mají povahu obchodního tajemství nebo které jsou takového charakteru, že jsou (s ohledem na jejich povahu, rozsah či aktuálnost) způsobilé zjednat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu a tím závažným způsobem ztížit činnost zaměstnavatelky. Skutečnost, zda úvaha zaměstnavatelky, že zaměstnanec takové informace a poznatky nezískal, byla s ohledem na všechny okolnosti správná, není z hlediska posouzení platnosti právního jednání zaměstnavatelky, jímž od konkurenční doložky odstoupila, významná; sjednaná možnost odstoupení ponechává volné úvaze zaměstnavatelky, zda se bude potenciálnímu konkurenčnímu střetu zájmů mezi zaměstnavatelkou a zaměstnancem, k němuž by mohlo po skončení pracovního poměru účastníků dojít zneužitím informací a poznatků nabytých zaměstnancem v souvislosti s výkonem zaměstnání, konkurenční doložkou bránit. Soud prvního stupně tedy správně poznamenal, že „nemůže soud rozhodnout tak, aby zaměstnavateli de facto nařídil povinnost své ‚obchodní tajemství‘ konkurenční doložkou chránit“.
Z hlediska platnosti učiněného odstoupení je tedy významné, zda zaměstnavatelka s ohledem na všechny významné okolnosti (jejichž příkladmý výčet Ústavní soud učinil) jednala svévolně nebo své smluvně zakotvené možnosti odstoupit od konkurenční doložky zneužila. Výsledné posouzení přitom nemůže být jen jakýmsi aritmetickým průměrem zvažovaných okolností, neboť některým okolnostem musí být s ohledem na konkrétní zvláštnosti projednávané věci připisován větší význam než ostatním.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 2955/2023, ze dne 13. 12.2023
17.01.2024 00:01
Posouzení přiměřenosti délky řízení podle OdpŠk
V nálezu sp. zn. I. ÚS 1154/20 Ústavní soud zdůraznil, že do celkové délky původního řízení pro účely odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup, který by ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny a § 13 OdpŠk mohla jeho nepřiměřená délka představovat, nelze zahrnout i dobu, po kterou běželo řízení před ESLP. Česká republika nemůže nést odpovědnost za délku řízení před Evropským soudem pro lidská práva.
Skutečnost, že řízení před ESLP není součástí řízení před českými soudy pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení podle OdpŠk však nevylučuje, že podle výsledku řízení před ESLP dojde k pokračování posuzovaného řízení. Dle výše uvedeného nálezu je tomu tak v případě, kdy na základě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva dojde k obnově řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 119 zákona o Ústavním soudu. Takovou obnovou dojde pro účely posouzení přiměřenosti délky řízení podle OdpŠk ke znovuotevření řízení před českými soudy z důvodu pochybení rozhodujících orgánů (konstatovaného ESLP).
Z právě uvedeného se tedy podává, že řízení před českými soudy je pro účely posouzení přiměřenosti jeho délky podle § 13 OdpŠk uzavřeno nejpozději rozhodnutím o odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti vůči rozhodnutí, jímž se toto řízení končí. Pozdější řízení před ESLP za žádných okolností není jeho součástí. K pokračování řízení před českými soudy dojde jen v případě, že Ústavní soud povolil obnovu řízení o odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti podle ustanovení § 119 zákona o Ústavním soudu. Z toho plyne, že za součást řízení před českými soudy nelze pokládat ani úkony orgánů veřejné moci, jimiž pod vlivem řízení uskutečňovaného před ESLP o své vůli nebo po dohodě s účastníkem poskytnou účastníku finanční prostředky na vyrovnání újmy způsobené údajně nepřiměřeně dlouhým řízením. Nelze totiž odestát, že řízení je ukončeno, dokud přetrvávají účinky rozhodnutí odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti.
Výše uvedeným závěrům odpovídá i usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 8/22. V něm Ústavní soud došel v právě posuzované věci k závěru, že rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů podle čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy není rozhodnutím, kterým bylo shledáno, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda. Takovéto rozhodnutí proto nezakládá důvod obnovy řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2106/2023, ze dne 3. 10. 2023
15.01.2024 00:02
Užívání nebytového prostoru v rozporu s nájemní smlouvou
I. Zákon č. 116/1990 Sb. (po změně provedené zákonem č. 360/2005 Sb.) vycházel z koncepce, že ve smlouvě o nájmu nebytových prostor musí být uveden účel nájmu jako jedna z jejích obligatorních náležitostí a že nájemce je povinen užívat pronajatý nebytový prostor v souladu se smlouvou, a tedy i s dohodnutým účelem nájmu. Jestliže jej užívá v rozporu se smlouvou, tedy i s dohodnutým účelem nájmu, má pronajímatel možnost nájem vypovědět podle § 9 odst. 2 písm. a). Při výkladu citovaného ustanovení je nutno zohlednit jeho smysl a účel, jímž nepochybně je ochrana práv pronajímatele, který má zájem na tom, aby nebytový prostor byl užíván jen k účelu, k němuž byl nájemci pronajat. Na druhou stranu ale není důvod jeho prostřednictvím sankcionovat nájemce za takové odchylky od dohodnutého účelu nájmu, které nemají podstatný vliv na využití nebytových prostor. Podpůrně lze přitom poukázat i na současnou právní úpravu nájmu prostoru sloužícího k podnikání obsaženou v § 2302 o. z. a násl., která nepodstatné změny v činnosti nájemce (§ 2304 o. z.) nepovažuje za porušení jeho povinností vyplývajících z nájmu.
II. V projednávané věci si účastnice v čl. II. odst. 1 Nájemní smlouvy ujednaly, že účelem nájmu pronajatých prostor bude provozování „sportovně relaxačního centra v souladu s platným kolaudačním rozhodnutím“. Účel nájmu byl tedy vymezen jednak slovním spojením „sportovně relaxační centrum“ a jednak odkazem na platné kolaudační rozhodnutí, jinými hledisky omezen nebyl. Nebyl tedy vázán ani na živnostenské oprávnění nájemkyně, proto není právně významné, že k provozu restaurace i provozu baru či občerstvení je potřebné totožné podnikatelské oprávnění – hostinská činnost, jakým nájemkyně disponuje. Použité slovní spojení „sportovně relaxační centrum“ je natolik široké, že připouští i možnost, aby v nebytových prostorách bylo provozováno – vedle zařízení přímo určeného ke sportu – též zařízení určené k podávání občerstvení (což ostatně není u obdobných center neobvyklé). Kolaudačního rozhodnutí, které bylo platné ke dni uzavření Nájemní smlouvy a které v průběhu nájemního vztahu nedoznalo změn, pak s takovým zařízením výslovně počítá. Pro posouzení oprávněnosti Výpovědi je tudíž zapotřebí především zkoumat, zda se provozování restaurace v nebytových prostorách neprotivilo jejich stavebnímu určení.
Jednotná definice pojmů bar a restaurace neexistuje. I když v obecném povědomí je restaurace chápána jako hostinské zařízení, v němž je dominantní prodej pokrmů, zatímco v baru převládá spíše prodej nápojů, nelze vyloučit, že i v něm budou nabízena teplá jídla. Obě zařízení představují určitou formu stravovací služby a pro obě je také společné, že kromě občerstvení mohou nabízet i různé formy společenské zábavy. Jelikož v daném případě byly v pronajímaných nebytových prostorech zahrnuty mimo jiné i místnosti kolaudované jako kuchyň s možností vaření a bar, sezení, již při uzavření Nájemní smlouvy smluvní strany musely předpokládat, že tam budou nabízena také teplá jídla a že tam budou místa k sezení určená k jejich konzumaci. Spolu s dalšími místnostmi kolaudovanými jako místnost pro mytí nádobí, místnost pro čištění zeleniny a úklid, gastro, pak tyto prostory nepochybně mohou sloužit i provozu restauračního zařízení. Jestliže tedy nájemkyně (její podnájemce) v části pronajatých prostor provozuje takové hostinské zařízení, v němž se podává jídlo a nápoje určené primárně ke konzumaci na místě samém, nejde o natolik podstatný rozdíl, který by odůvodnil závěr, že je užívá v rozporu s kolaudačním stavem. Skutečnost, že tyto prostory neoznačila jako bar, nýbrž jako restauraci, je v této souvislosti bez právního významu. Za situace, kdy ze skutkových zjištění nevyplývá, že by provozování restaurace převažovalo nad dalšími činnostmi, k nimž jsou prostory pronajaty, tj. především k provozu sportoviště, nelze dovodit, že je žalobkyně užívá v rozporu se smlouvou, potažmo s dohodnutým účelem nájmu.
Na tom pak nemůže nic změnit ani skutková okolnost, že v rámci restaurace provozované v nebytových prostorách byl zřízen tzv. kuřácký klub (jehož smyslem nebylo nic jiného, než umožnit zákazníkům restaurace kouřit v jejích prostorách). Jakkoli tato okolnost (provozovatel provozovny stravovacích služeb povoluje kouřit v prostorách se zákazem kouření) může být významná z hlediska předpisů veřejného práva, pro (soukromoprávní) úvahu o rozporu užívání předmětných nebytových prostor s dohodnutým účelem nájmu významná není.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2068/2023, ze dne 18. 10. 2023
15.01.2024 00:01
Skutkové vymezení důvodu výpovědi z nájmu
V soudní praxi není pochyb, že pronajímatel je povinen ve výpovědi z nájmu bytu vymezit výpovědní důvod skutkově a je na soudu, aby posoudil, které ustanovení upravující výpovědní důvody na dané skutkové vylíčení dopadá, a zda jde vskutku o důvod, pro který může pronajímatel nájem bytu vypovědět. I když uvedený závěr byl přijat v poměrech právní úpravy nájmu bytu, neexistuje rozumný důvod, pro který by nebyl využitelný rovněž při přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu prostoru sloužícího k podnikání v řízení podle § 2314 odst. 3 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2068/2023, ze dne 18. 10. 2023
11.01.2024 00:02
Kolize mezi právem na ochranu jména a právem na svobodu projevu
I. Evropský soud pro lidská práva, který vyzdvihuje důležitost svobody projevu, konstantně poukazuje na důležitou roli, kterou tisk a média obecně v současné společnosti hrají (především bývá zmiňována role tzv. hlídacího psa). Zároveň uvádí, že projev nesmí překročit určité hranice, týkající se zejména ochrany pověsti a práv jiných. Ve své rozhodovací praxi proto vytyčil několik kritérií pro posouzení otázky, kterému z uvedených práv je v konkrétním případě třeba dát přednost. V rozhodnutí ve věcech von Hannover proti Německu a Axel Springer AG proti Německu rozvedl princip proporcionality do pěti, potažmo šesti kritérií, na základě kterých je třeba posuzovat kolizi práva na svobodu projevu s právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce, která lze využít i v případě střetu práva na svobodu projevu s právem na ochranu jména.
Těmito kritérii jsou 1. příspěvek k debatě o veřejném zájmu, 2. jak dobře je osoba známá a co je předmětem výroku, 3. předchozí chování dotčené osoby, 4. obsah, forma a následky publikace a 5. okolnosti, popř. metody získání informací a jejich pravdivost; jako 6. kritérium se pak přidává závažnost uložené sankce. Dokonce osm demonstrativně vypočtených obdobných kritérií pak vymezuje Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 2051/14, bod 31: 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Při posouzení, zda došlo k překročení míry přijatelné kritiky, je třeba přihlédnout ke kontextu a cíli celého textu, jakož i k jeho satirické a ironické povaze.
II. Označení „Pitomio“ má v posuzované věci povahu hodnotového soudu ve formě slovní karikatury, který se zakládá alespoň na minimálním skutkovém základě. Slovní karikatura jména není obecně vyloučena a vyznačuje se (stejně jako např. obrazová či fotografická karikatura) ironií, nadsázkou, případně ostrostí či jednostranností, a je proto na ni nutno pohlížet shovívavěji.
Žalovaná ji využila ve vztahu k veřejně činné osobě (politikovi) pohybující se v nejvyšších patrech politiky, a to v době, kdy tento politik kandidoval na post prezidenta republiky. Žalobce se sám označoval za kontroverzního politika, využíval silné i hanlivé výrazy a vyzýval k nekorektnosti. Vzhledem k tomu musí projevit vyšší stupeň tolerance. Posuzovaný hodnotový soud vyslovilo tiskové a internetové médium, a to především v souvislosti s prezidentskou kandidaturou žalobce, přičemž ve své kritice nebylo osamocené, obdobné názory vyjadřovaly i jiné osoby či média. Všechny tyto okolnosti (kritéria) svědčí v posuzovaném případě ve prospěch práva na svobodu projevu. Na druhé straně, byť se jednalo o koncentrovanou kritiku názorů a postojů žalobce v politice, tedy jeho veřejnou sféru, dotkla se i soukromé sféry žalobce, bylo-li v rámci karikatury v negativní konotaci využito jeho jméno. To svědčí ve prospěch ochrany jeho osobnosti. Bylo-li označení žalovanou užito i později, jen v souvislosti s reakcemi žalobce a jeho příznivců na kritiku žalované, jedná se o pouhé připomenutí souvislosti publikovaných vyjádření s jimi odsuzovaným zásahem žalované. V takovém případě již nejde o zásah stejné intenzity jako v prvních článcích, nicméně opětovným připomenutím se negativní dopad do osobnosti žalobce opětovně připomíná a tím prodlužuje. Lze uzavřít, že většina posuzovaných kritérií svědčí ve prospěch práva na svobodu projevu chráněného čl. 17 Listiny proti právu žalobce na ochranu osobnosti zakotveného v čl. 10 Listiny. Byť karikatura využívá hanlivého komolení jména žalobce, je z pohledu judikatury nutno na ni nahlížet shovívavěji, a nelze dovodit, že by zcela zjevně přesáhla meze přiměřenosti v poměru ke sledovanému cíli kritiky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3108/2021, ze dne 20. 9. 2023
11.01.2024 00:01
Náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením
Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován; odškodňována je tedy újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného.
Nejistota poškozené ohledně výsledku řízení přitom nebyla v posuzované věci sama o sobě potlačena tím, že do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se považovalo dosavadní povolení k dlouhodobému pobytu za platné a že doba trvání řízení byla delší než doba, na kterou mohl být poškozené prodloužen pobyt kladným rozhodnutím. I během trvání této zákonné fikce totiž panovala nejistota ohledně výsledku řízení a toho, jaké bude na jeho základě právní postavení žalobkyně. Výrazně umenšena by tato nejistota poškozené mohla být pouze v případě, že by možnost pro ni negativního rozhodnutí byla minimální. Jinak řečeno, bylo by téměř jisté, že žádosti poškozené bude vyhověno. Jestliže ale existovala možnost, že poškozená může být se svojí žádostí o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu neúspěšná, pak nemajetková újma jí vznikala, a to s ohledem na opakované průtahy a ignorování lhůt ke skončení věci ze strany nadřízeného orgánu, nikoli v nepatrném rozsahu. V takovém případě nelze shledat újmu způsobenou poškozené zanedbatelnou a uvažovat o jejím nahrazení omluvou.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2196/2022, ze dne 27. 9. 2023
09.01.2024 00:02
Zahájení řízení o popření otcovství soudem (ex offo)
Podle ustanovení § 793 o. z. vyžaduje-li to zřejmý zájem dítěte a mají-li být naplněna ustanovení zaručující základní lidská práva, může soud i bez návrhu zahájit řízení o popření otcovství, bylo-li otcovství určeno souhlasným prohlášením rodičů, ale otec dítěte takto určený nemůže být jeho otcem. Zákonodárce tedy i v nové právní úpravě dostatečně zohlednil fakt, že situace každého dítě je jiná a existují i případy, kdy stabilizace rodinných poměrů po uplynutí standardní popěrné lhůty nemusí být v zájmu dítěte. Smyslem výjimečného popření otcovství založeného druhou domněnkou (§ 793 o. z.) přitom je zejména to, aby mohly být vytvořeny či obnoveny přirozené vazby mezi dítětem a mužem, který je jeho biologickým, matrikovým i sociálním otcem.
V posuzovaném ustanovení § 793 o. z. jsou klíčovými pojmy (kumulativně) zřejmý zájem dítěte a ustanovení zaručující základní lidská práva. Zřejmý zájem dítěte by přitom měl „vyvěrat“ z ustanovení zaručujících základní lidská práva. Za zřejmý zájem dítěte ve věci popření otcovství je třeba považovat zejména situace uznání otcovství mužem, který nezpochybnitelně nemůže být otcem dítěte, vedené zištnými důvody prospívajícími muži, který otcovství uznal, popřípadě též matce, nebo jinými zavrženíhodnými důvody na újmu práva dítěte na zajištění tělesného, citového, rozumového a mravního vývoje a uspořádání osobních poměrů v otázce otcovství. Za zištné důvody lze považovat nejen majetkový prospěch, ale např. i možnost legalizace pobytu na určitém území či získání státního občanství. Tyto – a jiné důvody – mají oporu v ustanoveních zaručujících základní lidská práva, ať už v Listině základních práv a svobod či mezinárodních úmluvách chránících přirozenou rodinu, právo na rodinný a soukromý život, nediskriminaci apod. (viz čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), ale zejména právo dítěte znát svůj původ a žít se svými rodiči, pokud je to možné (viz čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).
V případech, kdy muž, který o sobě tvrdí, že je otcem dítěte, podá žalobu na určení otcovství, a poté učiní matka dítěte souhlasné prohlášení o určení otcovství s jiným mužem – čímž znemožní v řízení zahájeném domnělým otcem věcně přezkoumat otázku otcovství (neboť nelze určit právního otce dítěte, které již právního otce má) – soudy pečlivě zvažovaly, zda není namístě přistoupit k aplikaci ustanovení § 793 o. z. a zahájit řízení o popření otcovství matrikového otce (jehož otcovství bylo založeno souhlasným prohlášením) z úřední povinnosti, v němž by byla prověřena otázka biologického otcovství. Není přitom důvodu, aby takto soudy nepostupovaly i v projednávaném případě, kdy matka dítěte učinila souhlasné prohlášení o určení otcovství s jiným mužem (řádově jen v měsících) před podáním žaloby na určení otcovství mužem, který tvrdí, že je otcem dítěte (domnělým otcem), a navíc v bezprostřední návaznosti na předchozí sdělení představy domnělého otce o další péči o dítě a o tom, že chce být zapsán do rodného listu dítěte.
Jestliže z okolností učinění souhlasného prohlášení o určení otcovství vyplývá v jednotlivém konkrétním případě účelovost směřující k zabránění věcnému projednání podaného návrhu na určení otcovství domnělým (putativním) otcem, je proto namístě zahájit řízení z úřední povinnosti podle ustanovení § 793 o. z. a nechat testem DNA ověřit biologické otcovství. Ustanovení § 793 o. z. by mělo být interpretováno tak, že při posuzování, zda zřejmý zájem dítěte a naplnění ustanovení zaručujících základní lidská práva vyžadují zahájení řízení o popření otcovství (v němž by bylo zjištěno biologické otcovství) z úřední povinnosti, by soud měl vážit, nakolik je s ohledem na individuální okolnosti konkrétní věci přiměřené nezahájit řízení o popření otcovství. Jestliže jsou dány skutkové okolnosti nasvědčující zneužití souhlasného prohlášení k zabránění možnému úspěchu žaloby putativního otce, který se domáhal určení otcovství, by proto soud neměl podnět k zahájení takového řízení odmítnout pouze z důvodu, že matka s mužem, se kterým učinila souhlasné prohlášení, uvedou, že spolu v rozhodné době pro početí měli intimní styk, a že tedy není vyloučeno, že muž určený souhlasným prohlášením je biologickým otcem dítěte. V rámci posouzení přiměřenosti odepření této procesní cesty podle ustanovení § 793 o. z. putativnímu otci ke zjištění biologické reality a přiznání jeho případných rodičovských práv je nutné totiž akcentovat, že ve zřejmém zájmu dítěte je také to, aby zneužitím souhlasného prohlášení nebyl z jeho života vyloučen biologický otec, který se řádně domáhá svých rodičovských práv, proto by měla být v uvedeném řízení prověřena otázka biologického otcovství testem DNA. Za stejných okolností by měl soud zahájit řízení z úřední povinnosti podle ustanovení § 793 o. z. i tehdy, dozví-li se o nich nikoli podnětem, ale v průběhu jiného řízení, kterým se putativní otec snaží domáhat rodičovských práv ke svému domnělému dítěti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2328/2023, ze dne 22. 9. 2023
09.01.2024 00:01
Uchování a zpracování údajů o příchozích hovorech
Zpracování a uchovávání provozních údajů pro potřeby přenosu zprávy sítí elektronických komunikací a vyúčtování poskytnutých služeb včetně jejich likvidace (smazání) nebo anonymizace upravují ustanovení § 90 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb. Zpracované údaje o odchozích a příchozích hovorech prokazující, že volané číslo bylo propojeno a po jakou dobu propojení trvalo, je podnikatel povinen (oprávněn) bez ohledu na to, zda byly hovory uskutečněny v síti jednoho operátora nebo mezi sítěmi různých operátorů, uchovat po dobu vymezenou v ustanoveních § 90 odst. 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb. Z toho vyplývá, že provozními údaji zpracovávanými pro potřeby vyúčtování poskytnutých služeb ve smyslu § 90 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. jsou i údaje o příchozích hovorech.
S povinností (oprávněním) pro potřeby vyúčtování zpracovávat a uchovávat údaje o příchozích hovorech na volaná čísla jiných subjektů, než je reklamující, souvisí otázka, zda taková povinnost (výkon práva) není v rozporu s ochranou osobních údajů. Odvolací soud se správně ztotožnil se stanoviskem Úřadu pro ochranu osobních údajů z 31. 8. 2022. Údaj o příchozím hovoru je osobním údajem, „jehož prostřednictvím lze fyzickou osobu … snadno identifikovat … je téměř vždy možné propojit telefonní číslo s řadou dalších údajů o fyzické osobě“. Operátor (žalobkyně) je podle zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, oprávněn (po omezenou dobu) tyto osobní údaje v rozsahu, který je nezbytný pro poskytování služeb a pro potřeby účtování a plateb za spojení zpracovávat a uchovávat, i když se vztahují k jiné než reklamující osobě.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 347/2023, ze dne 27. 9. 2023
03.01.2024 00:02
Subjektivní hodnocení chování pacienta ve zdravotnické dokumentaci
Z ustanovení § 53 zákona o zdravotních službách vyplývá, že zdravotnická dokumentace je souborem osobních a diagnostických údajů o pacientovi, přičemž její vedení je jednou ze základních právních povinností poskytovatelů zdravotních služeb. Řádně vedená dokumentace má význam nejen pro indikaci zdravotního stavu a preskripci léčivých přípravků či plánování léčebného postupu do budoucna, ale i jako možný důkazní materiál v případě sporů z poskytovaných zdravotních služeb. Pokud totiž dojde při poskytování lékařské péče k újmě na zdraví pacienta či na jeho životě, je možné, že vůči poskytovateli bude vznesen soukromoprávní nárok na náhradu nemajetkové újmy. Jako stěžejní důkaz se pak jeví zdravotnická dokumentace, na jejímž základě lze učinit závěr, zda postup poskytovatele byl či nebyl tzv. lege artis. Předmětem sporů však nemusí být jen otázka řádně poskytnuté zdravotní péče, resp. řádně provedeného lékařského výkonu, ale například i otázka, proč nebyla zdravotní péče poskytnuta vůbec, zda z rozhodnutí lékaře, samotného pacienta, anebo v důsledku jiné okolnosti. I z tohoto důvodu zákon výslovně stanovuje, že zdravotnická dokumentace má obsahovat i okolnosti související s postupem při poskytování zdravotních služeb. Je proto opodstatněné, aby v ní byly zaznamenávány vedle informací o anamnéze a diagnóze i informace o vzájemné komunikaci poskytovatele zdravotní péče s pacientem, záznamy o poučeních poskytnutých pacientovi, informace o dotazech pacienta či jeho dalších sděleních, která by mohla mít vliv na poskytování zdravotní péče a následně i vývoj jeho zdravotního stavu, jakož i osvětlení okolností, které poskytování zdravotních služeb doprovázely a záznamy dalších informací, které poskytovatel zdravotní péče považuje za nezbytné uvést.
Navíc chování pacienta, způsob jeho komunikace (verbální i neverbální), reakce na vnější podněty apod. jsou i výrazem jeho duševního stavu a v tomto smyslu i relevantními informacemi o zdravotním stavu, které bezpochyby do zdravotní dokumentace patří.
Ze samotné povahy okolností souvisejících s postupem při poskytování zdravotních služeb (např. právě ohledně chování pacienta ve zdravotnickém zařízení a jeho komunikace s lékařem či jinou osobou) přitom vyplývá, že takové záznamy mohou obsahovat i subjektivní hodnotící soudy, pokud skutečně souvisí s poskytováním zdravotních služeb, případně s jejich odmítnutím.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 517/2022, ze dne 27. 9. 2023
03.01.2024 00:01
K rozporu v zájmech zástupce a zastoupeného
Nejvyšší soud se ve svém usnesení sp. zn. 21 Cdo 4542/2010 zabýval otázkou platnosti procesní plné moci udělené jedním dědicem druhému dědici a uvedl, že „objasňování toho, zda není dán rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného za situace, kdy jeden dědic navrhne k vypořádání dědictví i v zastoupení druhého dědice dohodu, která se svými důsledky pro zastoupeného dědice blíží odmítnutí dědictví, však není potřebné zpravidla tehdy, když z plné moci vyplývá, že zastoupený nestanovil zástupci hranice, ve kterých a jak má zástupce při uzavírání dědické dohody jednat, a jestliže současně zastoupený deklaroval, že je srozuměn i s takovou dohodou, podle které by z dědictví nenabyl nic.“
Výše uvedený právní závěr dopadá v obecné rovině, tj. v poměrech zástupce a zastoupeného, i na nyní projednávanou věc. Jestliže povinná v generální plné moci původního oprávněného výslovně zmocnila k možnému sjednání zástavní smlouvy k pohledávkám věřitelů za její osobou, není třeba zkoumat rozpor v zájmech původního oprávněného a povinné jakožto zástupce a zastoupené. Nejvyšší soud proto shledal generální plnou moc v rozsahu uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva platnou. V důsledku toho lze dospět k závěru, že došlo k platnému uzavření předmětné smlouvy o zřízení zástavního práva.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2609/2023, ze dne 18. 10. 2023