// Profipravo.cz / Konkursní řízení; insolvenční řízení

Konkursní řízení; insolvenční řízení

10.08.2023 00:01

Zachování lhůty k podání žaloby dle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona

Z ustanovení § 289 odst. 3 insolvenčního zákona se podává, že žaloba o určení neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení prodejem mimo dražbu, musí být podána ve stanovené lhůtě „u insolvenčního soudu“. Insolvenčním soudem ve smyslu ustanovení § 2 písm. b) insolvenčního zákona je krajský soud, před nímž probíhá insolvenční řízení vedené na majetek konkrétního dlužníka.

Pro zachování lhůty k podání žaloby podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona je nezbytné, aby žaloba nejpozději poslední den lhůty došla insolvenčnímu soudu; k zachování lhůty nepostačí, byla-li žaloba podána (v běžící lhůtě) u věcně nepříslušného soudu. Nedojde-li žaloba na určení neplatnosti smlouvy ve lhůtě určené v ustanovení § 289 odst. 3 insolvenčního zákona insolvenčnímu soudu, insolvenční soud ji odmítne jako opožděnou podle ustanovení § 160 odst. 4 věty první insolvenčního zákona.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 50/2021, ze dne 27. 4. 2023

02.08.2023 00:01

Elektronický platební rozkaz; jiné právní posouzení věci

I. Obecně platí, že předpokladem pro vydání elektronického platebního rozkazu (§ 174a o. s. ř.) je i to, že žalobou (podanou na elektronickém formuláři) uplatněné právo na zaplacení peněžitého plnění nepřevyšujícího částku 1.000.000 Kč vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem.

Mínění dovolatele, že pro vydání elektronického platebního rozkazu postačí, obsahuje-li návrh na jeho vydání (žaloba) uvedení rozhodujících skutečností ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., není přiléhavé, jelikož pro vydání platebního rozkazu nebo elektronického platebního rozkazu se požaduje vyšší kvalita žalobních tvrzení (předjímaná ustanovením § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), totiž taková, aby ve smyslu ustanovení § 172 odst. 1 věty první o. s. ř. právní posouzení tam vylíčených rozhodujících skutečností vedlo „samo o sobě“ k závěru, že žalobní návrh (tzv. petit) je po právu.

II. Uplatňuje-li žalobce návrhem na vydání platebního rozkazu nebo návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu požadavek na úhradu peněžitého plnění odůvodněný tím, že jde o (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu konkretizované) nároky vzešlé z platně uzavřené (označené) smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené podle zákona o spotřebitelském úvěru, není vydání platebního rozkazu nebo elektronického platebního rozkazu v takovém případě podmíněno tím, aby žalobce výslovně tvrdil, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru zkoumal úvěruschopnost spotřebitele (úvěrového dlužníka) a jakým způsobem tak činil; jen proto, že takové tvrzení výslovně neobsahuje, není návrh na vydání platebního rozkazu nebo návrh na vydání elektronického platebního rozkazu vadný, ani nepostrádá vylíčení rozhodujících skutečností způsobem, jenž „sám o sobě“ vede k závěru, že žalobní návrh (tzv. petit) je po právu.

To, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru předcházelo (řádné) zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., totiž plyne již z tvrzení, že žalobce uplatňuje konkretizované „smluvní“ nároky. Obecně totiž platí, že uplatňuje-li žalobce žalobou, návrhem na vydání platebního rozkazu nebo návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu peněžité plnění, na něž mu vznikl nárok podle smlouvy, pak tím ve skutkové rovině též dává najevo, že kontraktační proces předcházející uzavření smlouvy byl prost vad, jež ji činí (nebo mohou činit) neplatnou nebo zdánlivou. S účinností od 29. května 2022 [po novele zákona o spotřebitelském úvěru provedené zákonem č. 96/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu zejména v souvislosti s implementací předpisů Evropské unie týkajících se unie kapitálových trhů, kterou byla v § 87 odst. 1 nahrazena věta druhá větou: „Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.“] řečené pro poměry spotřebitelského úvěru umocňuje, že bez předchozího zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele by tvrzení o uplatnění nároku ze smlouvy o spotřebitelském úvěru neobstálo (nemohlo by jít o nárok z platné smlouvy).

III. Jestliže elektronický platební rozkaz vydaný na základě návrhu (žaloby) obsahujícího tvrzení věřitele, že peněžité plnění požaduje jako (konkretizované) nároky vzešlé z platně uzavřené (označené) smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené s dlužníkem podle zákona o spotřebitelském úvěru, nabyl právní moci a stal se vykonatelným, pak insolvenční správce, který odůvodnil popěrný úkon tím, že věřitel zkoumal úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) jinak, než tvrdil v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, nebo že věřitel nezkoumal úvěruschopnost vůbec (např. i rozporu s tím, co tvrdil v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu), uplatnil jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným elektronickým platebním rozkazem skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; o důvod popření pohledávky pro jiné právní posouzení věci nejde (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 16/2023, ze dne 27. 4. 2023

01.08.2023 00:02

Odpůrčí žaloba dle § 589 o. z. v poměrech insolvenčního řízení

Jde-li o kupní smlouvu, kterou insolvenční správce dlužníka jako prodávající zpeněží majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka prodejem mimo dražbu (§ 286 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona), není insolvenční dlužník ohledně takové smlouvy osobou aktivně věcně legitimovanou k podání odpůrčí žaloby podle § 589 o. z. ani proti prodávajícímu insolvenčnímu správci dlužníka, ani proti kupujícímu (nebo proti tomu, kdo z takového právního jednání nabyl prospěch); to platí bez zřetele k tomu, zda jde o odpůrčí žalobu podanou v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka nebo o odpůrčí žalobu podanou po skončení tohoto řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2920/2022, ze dne 25. 4. 2023

27.07.2023 00:02

Zjišťování hodnoty chráněného obydlí při oddlužení

I. Nařízení vlády č. 189/2019 Sb., které je prováděcím právním předpisem, podle něhož se určuje hodnota obydlí dlužníka, vymezuje jako obydlí dlužníka (jež v insolvenčním řízení není povinen vydat ke zpeněžení při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty) každou věc užívanou k zajištění bytových potřeb dlužníka a jeho rodiny, zejména dům, jednotku nebo družstevní podíl v bytovém družstvu, nebo část věci užívané k témuž účelu, jestliže je bytem. Za součást obydlí se považuje také pozemek nezbytný k řádnému užívání obydlí a tvořící s ním funkční celek; takovým pozemkem může být zejména pozemek, na němž se obydlí nachází, pozemek zajišťující přístup k obydlí a související společně užívaný pozemek, zpravidla pod společným oplocením.

Výčet možností, kdy pozemek tvoří s obydlím funkční celek, je v nařízení vlády č. 189/2019 Sb. příkladmý; není tedy vyloučeno, aby tímto pozemkem byla cesta, zahrada nebo dvůr. Existenci funkčního celku je nutno posuzovat vždy s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu.

V projednávané věci se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož zahrada tvoří s domem a stavebním pozemkem funkční celek. To, že zahrada není (pojmově ani fakticky) určena k bydlení, není z hlediska zjišťování hodnoty chráněného obydlí podstatné. Pro závěr o naplnění znaků funkčního celku je rozhodné, že zahrada přiléhá ke stavebnímu pozemku (obklopuje jej) a je užívána společně s obydlím a stavebním pozemkem jako pozemkem souvisejícím. Řečené platí v dané věci tím spíše, že stavební pozemek a zahrada jsou pod společným oplocením.

II. Je mylná představa dovolatele, že insolvenční správkyně nemohla vycházet z posudku znaleckého ústavu, který byl vyhotoven pro účely exekučního řízení. Dikce ustanovení § 43 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona je jasná a nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že soudní exekutor pověřený provedením exekuce v řízení, v němž je povinným dlužník, vydá insolvenčnímu správci na jeho žádost znalecký posudek vypracovaný k ocenění majetku dlužníka. Povinnost poskytnout insolvenčnímu správci tuto součinnost byla soudním exekutorům stanovena novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 64/2017 Sb. s účinností od 1. července 2017.

To, zda při zjišťování ceny nemovitostí dlužníka využije znalecký posudek vyhotovený pro účely exekučního řízení, záleží pouze na úvaze insolvenčního správce. Pro naplnění smyslu ocenění majetku dlužníka je žádoucí, aby insolvenční správce přihlédl zejména k době (datu), ke které byly nemovitosti v posudku pro exekuční řízení oceněny. V dané věci bylo insolvenční řízení na majetek dlužníka zahájeno 15. června 2020 (k insolvenčnímu návrhu dlužníka samotného), znalecký ústav vypracoval posudek dne 18. června 2020 a prohlídka nemovitostí znalcem se uskutečnila 1. června 2020. I s ohledem na tuto skutečnost insolvenční správkyně nepochybila, když jako podklad pro rozhodování o schválení oddlužení a jeho způsobu předložila insolvenčnímu soudu zprávu pro oddlužení, v níž vyšla ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného pro potřeby exekučního řízení.

III. Ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., jímž se zakazuje provést výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci, ve které má povinný místo trvalého pobytu, nedopadá (nevztahuje se) na rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 398 odst. 3 a 6 insolvenčního zákona o vydání majetku insolvenčnímu správci ke zpeněžení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 35/2021, ze dne 26. 4. 2023

27.07.2023 00:01

Osvobození od placení zbytku pohledávek zahrnutých do oddlužení

Pohledávka věřitele vůči (insolvenčnímu) dlužníku, na kterou se vztahuje rozhodnutí insolvenčního soudu o přiznání osvobození od placení zbytku pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona), v neuhrazeném rozsahu nezaniká, ale v soudním či jiném řízení ji nelze věřiteli přiznat (ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim jako pohledávka, u které byla účinně vznesena námitka promlčení).

Domníval-li se žalovaný insolvenční dlužník, že se na pohledávku uplatněnou žalobcem v tomto řízení vztahuje (zcela nebo zčásti) osvobození od placení pohledávek (§ 414 insolvenčního zákona), byl to on, kdo z této skutečnosti pro sebe vyvozoval příznivé důsledky, a koho tížilo v tomto směru břemeno tvrzení a důkazní břemeno; současně bylo úkolem (odvolacího) soudu, aby žalovaného poučil podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že je povinen tvrdit a prokázat, zda a v jakém rozsahu nelze žalobci přiznat uplatněnou pohledávku.

Jakkoli by obecně (případná) absence takového poučení mohla představovat vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k jejíž existenci Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlédne z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), v dané věci tomu tak není. Žalobou uplatněná pohledávka z titulu náhrady škody způsobené žalovaným neoprávněným odběrem elektrické energie je totiž (s ohledem na skutkové okolnosti jejího vzniku) bez jakýchkoli pochybností pohledávkou na náhradu škody způsobené úmyslně; takové pohledávky se však osvobození podle ustanovení § 414 insolvenčního zákona nedotýká (§ 416 odst. 1 insolvenčního zákona v rozhodném znění).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3075/2022, ze dne 30. 3. 2023

13.07.2023 00:01

Aplikace § 172 odst. 2 IZ ve znění po novele č. 31/2019 Sb.

Rozhodnou pro aplikaci § 172 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění po novele učiněné zákonem č. 31/2019 Sb., je skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno a bylo v něm vydáno rozhodnutí o úpadku po nabytí účinnosti zákona č. 31/2019 Sb., tj. po 1. červnu 2019. To platí i pro pohledávky vzniklé před účinností této novely.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 47/2021, ze dne 30. 3. 2023

28.06.2023 00:02

(Ne)vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zajištěnému věřiteli

I. Je-li součástí výrokové části usnesení, jímž insolvenční soud uděluje insolvenčnímu správci souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění zajištěnému věřiteli, také stanovení lhůty, ve které má insolvenční správce vydat zajištěnému věřiteli výtěžek zpeněžení zajištění, má příslušná část výroku povahu pokynu uděleného insolvenčním soudem insolvenčnímu správci při výkonu dohlédací činnosti.

Tam, kde insolvenční soud v takovém usnesení nestanovil lhůtu, ve které má insolvenční správce vydat výtěžek zpeněžení předmětu zajištění, tak může učinit (za účelem nápravy případného prodlení insolvenčního správce) i samostatným usnesením vydaným kdykoli později; i v takovém případě jde o pokyn, který insolvenční soud uděluje insolvenčnímu správci v rámci své dohlédací činnosti (§ 11 insolvenčního zákona). Má-li povahu rozhodnutí vydaného při výkonu dohlédací činnosti ta část (výroku) usnesení, kterou insolvenční soud udílí insolvenčnímu správci pokyn, aby výtěžek zpeněžení předmětu zajištění vydal zajištěnému věřiteli v určité lhůtě, pak stejnou povahu musí mít (má) usnesení, jímž insolvenční soud takový pokyn změní nebo zruší [včetně usnesení, jímž insolvenční soud udělí insolvenčnímu správci pokyn, aby odsouhlasenou částku „prozatím“ (bez jeho dalšího pokynu) nevydával]. Takový pokyn nic nemění na tom, že pravomocné usnesení, jímž insolvenční soud souhlasil s vydáním výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, založilo právo zajištěného věřitele, aby mu onen výtěžek zpeněžení předmětu zajištění byl vyplacen nejpozději před rozvrhem.

II. I tam, kde pohledávka věřitele byla v insolvenčním řízení zjištěna podle § 201 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona (jelikož ji při přezkumném jednání nepopřel insolvenční správce ani žádný z přihlášených věřitelů), jakož i tam, kde (zajištěnému) věřiteli insolvenční soud následně (již) odsouhlasil plnění na takto zjištěnou pohledávku pravomocným usnesením vydaným podle § 298 insolvenčního zákona, nelze vyloučit, že věřiteli bude výjimečně odepřeno plnění na jeho pohledávku, jestliže v insolvenčním řízení po zjištění pohledávky a po odsouhlasení plnění na takto zjištěnou pohledávku pravomocným usnesením vydaným podle § 298 insolvenčního zákona nově nastaly nebo nově vyšly najevo takové skutečnosti, pro které by plnění na pohledávku mohlo založit kolizi se základními zásadami insolvenčního řízení (§ 5 insolvenčního zákona), potažmo s dalšími procesními zásadami (srov. i § 2 o. s. ř.), a došlo by jím k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti.

Má-li insolvenční soud za to, že po zjištění pohledávky zajištěného věřitele postupem podle § 201 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona a poté, co pravomocným usnesením odsouhlasil vydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění takovému věřiteli, nově nastaly nebo nově vyšly najevo takové skutečnosti, pro které by plnění na pohledávku mohlo založit kolizi se základními zásadami insolvenčního řízení (potažmo s dalšími procesními zásadami), a došlo by jím k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, může ukončit účast zajištěného věřitele v insolvenčním řízení rozhodnutím vydaným podle § 186 odst. 1 insolvenčního zákona. Učiní-li tak, pak v odůvodnění takového rozhodnutí uvede důvod, pro který na pohledávku nelze plnit (uvede nově nastalou skutečnost nebo nově najevo vyšlou skutečnost a vysvětlí, proč jde o skutečnost, pro kterou by plnění na pohledávku mohlo založit kolizi se základními zásadami insolvenčního řízení, potažmo s dalšími procesními zásadami, a pro kterou by tímto plněním došlo k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti).

Zajištěný věřitel, který tvrdí, že skutečnost, pro kterou mu insolvenční soud odepřel plnění na zjištěnou pohledávku, nenastala „vůbec“, nenastala „nově“ nebo nevyšla najevo „nově“, případně tvrdí, že nejde o skutečnost, pro kterou by plnění na pohledávku mohlo založit kolizi se základními zásadami insolvenčního řízení (potažmo s dalšími procesními zásadami), a pro kterou by tímto plněním došlo k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti, se může žalobou podanou podle § 186 odst. 2 insolvenčního zákona u insolvenčního soudu v tam určené lhůtě domáhat proti insolvenčnímu správci určení, že mu právo na plnění náleží (že důvod pro odepření plnění nebyl dán). Nebude-li žaloba včas podána, bude platit, že zajištěnému věřiteli nenáleží plnění na pohledávku v insolvenčním řízení. Totéž bude platit, jestliže insolvenční soud žalobu zamítne, odmítne ji nebo řízení o ní zastaví. Právní mocí rozhodnutí, kterým insolvenční soud žalobě vyhoví, se účast přihlášeného věřitele v insolvenčním řízení obnoví. I taková žaloba se projedná jako incidenční spor.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 134/2022, ze dne 28. 2. 2023

28.06.2023 00:01

K tzv. hlavní intervenci u odporových sporů dle insolvenčního zákona

Pro insolvenční řízení, v němž je úpadek dlužníka řešen konkursem, obecně platí, že případné popření pohledávky přihlášeného věřitele dlužníkem má pouze účinky předjímané ustanovením § 192 odst. 3 částí věty za středníkem insolvenčního zákona. Dlužník „v konkursu“ tak jako osoba, jejíž popěrné právo nemá vliv na zjištění pohledávky přihlášeného věřitele, není osobou oprávněnou k zahájení odporového sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky takového věřitele a tedy ani osobou oprávněnou do takového sporu intervenovat prostřednictvím institutu hlavní intervence podle ustanovení § 91a o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 23/2023, ze dne 29. 3. 2023

20.06.2023 00:01

Přihláška pohledávky za směnečným rukojmím blankosměnky

Majitel blankosměnky může přihlásit svou pohledávku za dlužníkem, který je na blankosměnce podepsán jako směnečný rukojmí, do insolvenčního řízení dlužníka jako pohledávku vázanou na podmínku, že bude blankosměnka doplněna o chybějící náležitosti, a stane se tak (s účinky ex tunc) směnkou úplnou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 32/2021, ze dne 28. 2. 2023

07.06.2023 00:01

Žádost o udělení výjimky ze zákazu dle § 295 odst. 3 IZ

I. Žádost o udělení výjimky ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty dle § 295 odst. 3 insolvenčního zákona je „podáním obsahujícím návrh ve věci samé“. Totéž platí pro odvolání proti usnesení, jímž insolvenční soud o takovém návrhu rozhodl, nebo dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud o takovém odvolání rozhodl.

II. Ustanovení § 295 odst. 3 věty první insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování otázky, zda povolit osobě uvedené v § 295 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) až e) insolvenčního zákona výjimku ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.

Jedinou konkrétní okolností, kterou insolvenční zákon zmiňuje v rámci hypotézy pravidla o udělení výjimky, je vyjádření věřitelského výboru (nebo zástupce věřitelů). Rozhodnutí o tom, zda jsou dány okolnosti odůvodňující povolení výjimky dle § 295 odst. 3 věty první insolvenčního zákona, činí insolvenční soud. Činí tak po pečlivé úvaze, v jejímž rámci zvažuje všechny rozhodné okolnosti případu.

Při řádném průběhu insolvenčního řízení insolvenční soud o návrhu na povolení výjimky dle § 295 odst. 3 insolvenčního zákona rozhodne tak, že tomuto návrhu vyhoví (výjimku povolí) nebo návrh zamítne. Nestane-li se tak a insolvenční soud o návrhu na povolení výjimky nerozhodne, nelze žadateli o výjimku upřít možnost domáhat se žalobou z předkupního práva nahrazení projevu vůle.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1194/2021, ze dne 28. 2. 2023

10.05.2023 00:02

Zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení ve smyslu § 395 odst. 5 IZ

Procesní úkon, jímž dlužník v posledních 3 měsících před podáním insolvenčního návrhu vzal zpět svůj předchozí insolvenční návrh (na jehož základě insolvenční soud zastavil insolvenční řízení podle § 130 odst. 1 insolvenčního zákona), není zpětvzetím návrhu na povolení oddlužení ve smyslu § 395 odst. 5 insolvenčního zákona; použití ustanovení § 395 odst. 5 insolvenčního zákona je v takovém případě vyloučeno. To platí i tehdy, jestliže dlužník spojil s předchozím insolvenčním návrhem i návrh na povolení oddlužení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 79/2020, ze dne 30. 11. 2021

10.05.2023 00:01

Zamítnutí návrhu na povolení oddlužení

Nejvyšší soud při zohlednění závěrů plynoucích z R 14/2012, tedy u vědomí, že každý případ bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení, nemá v posuzované věci důvod formulovat žádné univerzální závěry ve vztahu k aplikaci § 395 odst. 1 písm. a), odst. 2 insolvenčního zákona.

V poměrech dané věci však v tom, že dlužník podával vadné insolvenční návrhy (spojené s návrhem na povolení oddlužení) opakovaně (první až čtvrtý insolvenční návrh), že další (pátý) insolvenční návrh vzal obratem zpět a že šestý insolvenční návrh nebyl ani řádně podepsán (takže insolvenční soud k němu nepřihlížel), Nejvyšší soud spatřuje přinejmenším nedbalý přístup dlužníka co do způsobu, jakým zahajoval insolvenční řízení. Z usnesení, jimiž soudy odmítly první až čtvrtý insolvenční návrh dlužníka (i z těchto insolvenčních návrhů samotných), se přitom podává, že vady, pro něž byl odmítnut první insolvenční návrh se neliší od vad, jimiž trpěl druhý až čtvrtý insolvenční návrh. Souhrn těchto nedbalostí [jež samy o sobě jsou důvodem zamítnutí (osmého) návrhu na povolení oddlužení dle § 395 odst. 2 insolvenčního zákona] zakládá i „důvodný předpoklad“, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr (§ 395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona). Skutečnost, že dlužník tímto způsobem konal (příslušné procesní úkony činil) prostřednictvím svého zvoleného zástupce s procesní plnou mocí (advokáta), není omluvou takové nedbalosti a jen posiluje pochybnosti o záměru sledovaném oněmi podáními.

Jestliže (jako v této věci) v době, kdy insolvenční soud rozhoduje o návrhu dlužníka na povolení oddlužení, dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenčním řízení (§ 395 odst. 2 insolvenčního zákona), nebo lze-li ve stejné době se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že návrhem na povolení oddlužení sleduje dlužník nepoctivý záměr, pak zákonný důsledek takového zjištění (zamítnutí návrhu na povolení oddlužení) nelze odvrátit poukazem na zdravotní stav dlužníka (nedbale, lehkomyslně či nepoctivě se nesmí chovat ani nemocný dlužník) ani poukazem na probíhající pandemii koronaviru SARS-CoV-2 [chování dlužníka není (objektivně vzato) na této skutečnosti závislé]. V tom, že v důsledku zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (pro nedbalost, lehkomyslnost či nepoctivý záměr dlužníka) je tam, kde to dovolují majetkové poměry dlužníka, řešen úpadek dlužníka konkursem (v jehož rámci může dojít též ke zpeněžení dlužníkova obydlí), Nejvyšší soud žádnou nemorálnost neshledává; jde naopak o naplňování účelu insolvenčního zákona.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 79/2020, ze dne 30. 11. 2021

18.04.2023 00:01

Poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení

Poučení o možnosti podat návrh na povolení oddlužení, které má insolvenční soud poskytnout v souladu s ustanovením § 390 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona dlužníku, jenž není insolvenčním navrhovatelem, již s účinností od 24. dubna 2020 (v důsledku novely insolvenčního zákona provedené zákonem č. 191/2020 Sb.) v případě, že jde o dlužníka – fyzickou osobu, nemá obsahovat informaci, z níž by plynula podmíněnost přípustnosti oddlužení tím, že takový dlužník nemá dluhy z podnikání (natož pak tím, že takový dlužník „není podnikatelem“); to platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zák. č. 191/2020 Sb.

Poučení (o možnosti podat návrh na povolení oddlužení) poskytnuté dlužníkovi v projednávané věci usnesením insolvenčního soudu bylo v podstatných rysech hrubě zavádějící, jelikož adresát, kterým byl dlužník – fyzická osoba, který je (byl) podnikatelem, jím byl poučen, že návrh na povolení oddlužení může podat dlužník, „který není podnikatelem“ a (nepřesnou, jelikož neúplnou) reprodukcí § 389 odst. 2 insolvenčního zákona mu také bylo naznačováno, že řešení jeho úpadku oddlužením mohou bránit „dluhy z podnikání“. Poučení (o možnosti podat návrh na povolení oddlužení) tedy nebylo řádné.

Vždy je zapotřebí přihlédnout ke smyslu a účelu konkrétní poučovací povinnosti a ke konkrétním okolnostem dané věci, tedy k tomu, zda poskytnuté poučení (byť beze zbytku nevyhovuje zákonem stanoveným kritériím o jeho obsahu) přesto umožní účastníku řízení realizovat potřebná procesní práva nebo povinnosti. To, zda insolvenční soud splnil poučovací povinnost dle § 390 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 389 a § 390a insolvenčního zákona, závisí na posouzení, zda případné nedostatky při plnění poučovací povinnosti nebyly na újmu procesních práv dotčené osoby (dlužníka coby adresáta poučení). Jestliže dotčená osoba (dlužník coby adresát poučení) mohla na základě poskytnutého poučení odpovídajícím způsobem uplatnit svá procesní práva, popřípadě vykonat své procesní povinnosti, není z hlediska zachování práva na spravedlivý proces podstatné, že případně šlo o poučení, které není zcela bez vad.

Jakkoli podání dlužníka zde umožňuje úsudek, že nedostatky poskytnutého poučení jej nezmátly (od podání návrhu na povolení oddlužení jej neodvrátily) a že pro dlužníka bylo podstatné jen prodloužení lhůty k tomuto procesnímu úkonu, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, nelze vyloučit, že nedostatky poučení (jež nelze označit za jen dílčí či marginální) přispěly k nedodržení zákonem stanovené lhůty k podání návrhu na povolení oddlužení. Jednoznačný závěr o tom, že dotčená osoba (dlužník coby adresát poučení) mohla na základě vadně poskytnutého poučení odpovídajícím způsobem uplatnit svá procesní práva, popřípadě vykonat své procesní povinnosti, ani se zohledněním obsahu podání dlužníka přijmout nelze. Návrh na povolení oddlužení podaný dlužníkem proto nelze míti za opožděný.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 155/2022, ze dne 26. 1. 2023

13.04.2023 00:02

Soudní poplatek za odvolání více insolvenčních navrhovatelů

I. Tam, kde více věřitelů postupně podá insolvenční návrh vůči témuž dlužníku, se každý „další insolvenční návrh“ považuje (v intencích § 107 odst. 1 věty první insolvenčního zákona) za „přistoupení k řízení“ o původním insolvenčním návrhu, takže s ním nelze dále zacházet jako se samostatným insolvenčním návrhem.

Rozhodne-li insolvenční soud o takovém (jediném) insolvenčním návrhu [s vícero insolvenčními navrhovateli (věřiteli)] tak, že na jeho základě zjistí úpadek dlužníka (rozhodne o úpadku dlužníka), nebo tak, že insolvenční návrh zamítne, jsou věřitelé, kteří podali původní insolvenční návrh, i věřitelé, kteří na základě dalších insolvenčních návrhů přistoupili k řízení o původním insolvenčním návrhu, společnými insolvenčními navrhovateli (osobami, které společně podaly jeden insolvenční návrh), takže se vůči nim uplatní ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích [o povinnosti zaplatit (jeden) soudní poplatek za (jeden) insolvenční návrh společně a nerozdílně].

II. Vydá-li insolvenční soud tzv. jiné rozhodnutí o insolvenčním návrhu (rozuměj jiné, než je rozhodnutí o úpadku; srov. § 142 insolvenčního zákona, jakož i § 108 odst. 4 insolvenčního zákona), pak při podání opravného prostředku, jehož prostřednictvím se domáhá změny nebo zrušení takového rozhodnutí (odvolání, dovolání, žaloby pro zmatečnost) jedná každý z věřitelů – insolvenčních navrhovatelů sám za sebe (má postavení samostatného společníka). K „jiným“ rozhodnutím o insolvenčním návrhu patří i rozhodnutí o zamítnutí insolvenčního návrhu (srov. § 142 písm. c/ insolvenčního zákona), přičemž v takovém případě přiznává ustanovení § 145 insolvenčního zákona legitimaci k podání odvolání pouze insolvenčnímu navrhovateli.

V těch případech, v nichž odvolání proti usnesení, jímž insolvenční soud zamítl (jediný) insolvenční návrh, podá (za sebe) více věřitelů – insolvenčních navrhovatelů, tedy povinnost takových odvolatelů uhradit soudní poplatek za řízení před odvolacím soudem jen jednou a to společně (společně a nerozdílně) nemá oporu ve způsobu, jakým upravuje (pro první fázi insolvenčního řízení) postavení věřitelů – insolvenčních navrhovatelů insolvenční zákon. Každý z věřitelů – insolvenčních navrhovatelů, který podává odvolání proti usnesení, jímž insolvenční soud zamítl insolvenční návrh, platí soudní poplatek za odvolací řízení samostatně (sám za sebe); postup podle ustanovení § 2 odst. 8 zákona o soudních poplatcích je v takovém případě vyloučen.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 82/2021, ze dne 24. 11. 2022

12.04.2023 00:01

Zrušení oddlužení k návrhu dlužníků dle § 418 odst. 1 písm. d) IZ

I. Je-li předpokladem pro zrušení oddlužení nebo pro zrušení společného oddlužení manželů pouhá existence návrhu dlužníka nebo návrhu (obou) dlužníků – manželů, pak je odtud zřejmé, že při splnění uvedeného předpokladu (při podání takového návrhu na zrušení oddlužení) má insolvenční soud oddlužení zrušit (je povinen tak učinit bez dalšího). Ustanovení § 418 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona je vyjádřením zásady, že osobou, která disponuje oddlužením je stále dlužník (dlužníci – manželé), bez zřetele k tomu, zda se tak děje ve fázi před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení, před rozhodnutím o schválení již povoleného oddlužení nebo i po rozhodnutí o schválení již povoleného oddlužení. Podá-li dlužník účinně návrh na zrušení oddlužení (podají-li dlužníci – manželé účinně návrh na zrušení společného oddlužení manželů), je pro závěr, že oddlužení má být zrušeno, právně bez významu, zda dlužník předtím jednal způsobem, pro který by insolvenční soud mohl zrušit oddlužení (zrušit společné oddlužení manželů) z některého z důvodů uvedených v § 418 odst. 1 písm. a), b) nebo c) insolvenčního zákona, případně v § 418 odst. 3 insolvenčního zákona.

Je-li důvod zrušit oddlužení (společné oddlužení manželů) proto, že to dlužník navrhl dle § 418 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, nemá insolvenční soud zkoumat splnění předpokladů pro zrušení oddlužení proto, že jím je sledován nepoctivý záměr (§ 418 odst. 3 insolvenčního zákona), jen proto, že by z rozhodnutí o zrušení oddlužení (společného oddlužení manželů) mohl v budoucnu (při rozhodování o jiném návrhu na povolení oddlužení u téhož dlužníka, resp. u týchž dlužníků – manželů) vyjít jiný insolvenční soud (§ 395 odst. 4 insolvenčního zákona). Pro insolvenční řízení, v němž jsou splněny předpoklady pro zrušení oddlužení (společného oddlužení manželů) podle § 418 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, nemá zkoumání dalších (možných) důvodů pro zrušení oddlužení (společného oddlužení manželů) žádný význam.

II. V poměrech založených společným návrhem manželů na povolení oddlužení je v insolvenčním řízení přiměřeně aplikovatelné (§ 7 insolvenčního zákona) též ustanovení § 91 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Poté, co insolvenční soud na základě insolvenčního návrhu dlužníků – manželů spojeného se společným návrhem manželů na povolení oddlužení zjistí úpadek takových dlužníků a společné oddlužení manželů jim nejprve povolí a následně též schválí, má takový režim oddlužení vést ke společnému oddlužení (obou) manželů (je pojmově vyloučeno, aby takové insolvenčního řízení za účasti obou manželů vyústilo v rozhodnutí, jímž insolvenční soud přizná osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny, jen jednomu z manželů.

Druhá možnost, tedy možnost přivodit účinky zrušení společného oddlužení manželů pro oba manžele na základě návrhu podle § 418 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, který jeden z nich podal přes nesouhlas druhého, se svou povahou blíží těm procesním úkonům, pro něž ustanovení § 91 odst. 2 věty druhé o. s. ř. předjímá společný postup osob, které v daném řízení vystupují na jedné straně. Návrh na zrušení společného oddlužení manželů tedy není účinný, není-li podán oběma manžely.

III. Pro insolvenční řízení vedená podle insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. června 2019 platí, že jelikož zrušení oddlužení (společného oddlužení manželů) podle § 418 odst. 3 insolvenčního zákona vyvolává zvláštní hmotněprávní účinek předjímaný ustanovením § 395 odst. 4 insolvenčního zákona, je zapotřebí vyjádřit tento důvod zrušení oddlužení též ve výroku usnesení o zrušení oddlužení (společného oddlužení manželů).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 43/2022, ze dne 26. 1. 2023

11.04.2023 00:01

K určitosti a výkladu popěrného úkonu insolvenčního správce

Při výkladu popěrného úkonu, jímž insolvenční správce popírá celou výši přihlášené nevykonatelné pohledávky věřitele, je nutné přihlížet k důvodům popření, které insolvenční správce může doplňovat nebo měnit (v mezích obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace řízení.

Popření (celé) výše přihlášené pohledávky z titulu smluvní pokuty není podle svého obsahu neurčité a nelze ho ani vykládat jako popření (pouze) pravosti pohledávky, jestliže insolvenční správce popěrný úkon odůvodní tím, že pohledávka z titulu smluvní pokuty je nepřiměřeně vysoká, a současně žádá, aby soud uplatnil moderační oprávnění a snížil výši pohledávky; pro účely výkladu popěrného úkonu přitom není podstatné, zda lze skutečně moderovat přihlášenou pohledávku až na částku 0 Kč a zda je v tomto ohledu insolvenční správce (případně) v právním omylu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 54/2021, ze dne 30. 12. 2022

03.04.2023 00:02

Lhůta k předložení, doplnění nebo opravě reorganizačního plánu

Poté, co insolvenčnímu soudu předloží reorganizační plán, může jej předkladatel až do rozhodnutí o plánu doplňovat nebo měnit (§ 350 odst. 3 věta první před středníkem insolvenčního zákona). Takové doplnění nebo změna však slouží k tomu, aby předkladatel reorganizačního plánu mohl pružně reagovat na aktuální změny, které se vyskytly v době do rozhodnutí o předloženém reorganizačním plánu, nikoliv k odstraňování vad reorganizačního plánu [a doplňování jeho povinných (zákonem stanovených) náležitostí]. Právo doplnit či změnit reorganizační plán podle § 350 odst. 3 insolvenčního zákona není neomezené a insolvenční soud by měl vždy dbát, aby doplněním či změnou reorganizačního plánu nebyly porušovány práva a právem chráněné zájmy insolvenčních věřitelů a aby předkladatel reorganizačního plánu toto právo nezneužíval k oddalování rozhodnutí o plánu.

Rozhodne-li insolvenční soud o předloženém reorganizačním plánu, je možnost jeho další opravy či změny závislá na způsobu rozhodnutí. Jestliže insolvenční soud reorganizační plán schválí, lze jej měnit pouze v souladu s § 361 insolvenčního zákona. Po zamítnutí reorganizačního plánu jej může předkladatel předložit (v opravené, doplněné či změněné verzi) znovu pouze tehdy, neuplynula-li insolvenčním soudem prodloužená lhůta podle § 339 odst. 1 věta třetí insolvenčního zákona. Insolvenční soud může lhůtu k předložení reorganizačního plánu v odůvodněných případech prodloužit v rozhodnutí, jímž zamítá reorganizační plán, avšak pouze před jejím uplynutím (§ 351 odst. 3 insolvenčního zákona). Jestliže lhůta k předložení reorganizačního plánu podle § 339 odst. 1 insolvenčního zákona uplynula, nelze ji prodloužit prostřednictvím § 351 odst. 3 insolvenčního zákona (ani jinak).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 10/2021, ze dne 22. 12. 2022

03.04.2023 00:01

Postup insolvenčního soudu po zamítnutí reorganizačního plánu dlužníka

Jestliže zamítne reorganizační plán dlužníka po uplynutí lhůty k jeho předložení, musí insolvenční soud před rozhodnutím o přeměně reorganizace v konkurs vždy umožnit věřitelům, aby na takové rozhodnutí v přiměřené lhůtě reagovali. Rozhodnout o zamítnutí reorganizačního plánu a o přeměně reorganizace v konkurs jedním rozhodnutím sice není vyloučené, tímto způsobem však lze postupovat pouze tehdy, není-li zde žádná osoba oprávněná předložit reorganizační plán. Tak tomu bude po zamítnutí reorganizačního plánu osoby odlišné od dlužníka, která podala návrh na povolení reorganizace nebo k němu přistoupila, anebo (není-li takové osoby) po zamítnutí reorganizačního plánu osoby určené schůzí věřitelů. Při zamítnutí reorganizačního plánu dlužníka je současné rozhodnutí o přeměně reorganizace v konkurs zásadně vyloučeno; nový předkladatel reorganizačního plánu totiž může být určen schůzí věřitelů.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 10/2021, ze dne 22. 12. 2022

29.03.2023 00:02

Postavení správce zajištěného majetku v insolvenčním řízení

I. Rozhodnutím o zajištění majetku vydaným podle § 79e trestního řádu nedochází ke změně vlastníka zajištěného majetku; stejně tak nevede ke změně vlastníka zajištěného majetku ani případné následné písemné opatření, kterým příslušný orgán pověří k tomu určenou osobu správou zajištěného majetku. Správce zajištěného majetku spravuje takový majetek jako majetek jiné osoby [skutečného vlastníka, jímž zpravidla bude osoba, které orgán činný v trestním řízení takový majetek odňal (zajistil)].

Správce zajištěného majetku je zvláštním případem správce cizího majetku (§ 1400 a násl. o. z. zákona), přičemž jeho postavení je odvozeno od zajištění majetku vzniklého rozhodnutím státního orgánu a je tak v tomto ohledu (v rozsahu vzniklého zajištění a správy) srovnatelné s postavením insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka, což lze odvodit i z pravidel formulovaných v § 10 zákona o zajištění majetku. Uplatňuje-li věřitel pohledávku vůči dlužníku přihláškou v insolvenčním řízení, stává se správce zajištěného majetku osobou, která namísto dosavadního majitele (věřitele) a jeho případného dosavadního zástupce činí v souladu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona o zajištění majetku v insolvenčním řízení (potažmo v incidenčním sporu) všechny úkony, k nimž byl dosud oprávněn věřitel (jeho zástupce) [nabývá právo s tímto majetkem disponovat k naplnění účelu takové správy]. Děje se tak bez dalšího, okamžikem, kdy se pověření ke správě zajištěného majetku stane účinným. Soudy nižších stupňů tedy nepochybily, jestliže bez dalšího jednaly se správcem pohledávky.

Jakkoli se z ustanovení § 10 zákona o zajištění majetku podává, že správce zajištěného majetku činí příslušné úkony vlastním jménem, lze oběma soudům vytknout, že do označení tehdejších účastníků sporu nepromítly u označení žalobce, že jde o správce. Správce pohledávky musí být označen způsobem, z něhož je patrno, že jedná při výkonu funkce správce zajištěného majetku; součástí jeho označení je i nezaměnitelné označení osoby, s jejímž majetkem nakládá (v daném případě: „Česká republika – Úřad pro zastupování ve věcech majetkových, jako správce zajištěné pohledávky věřitele WPB Capital, spořitelního družstva v likvidaci“).

Pominou-li účinky zajištění tím, že je k tomu oprávněný orgán zruší, insolvenční soud (opět bez dalšího) přestane v insolvenčním řízení (potažmo v incidenčním sporu) jednat s osobou pověřenou správou zajištěné pohledávky.

II. Přihlásí-li do téhož insolvenčního řízení postupitel i postupník totožnou pohledávku (panuje-li mezi postupitelem a postupníkem spor o to, zda došlo k platnému postoupení pohledávky) a bude-li taková pohledávka v průběhu insolvenčního řízení zajištěna v trestním řízení podle trestního řádu, nestává se správce zajištěné pohledávky, který k ní vykonává práva a povinnosti podle zákona o zajištění majetku, věřitelem pohledávky z hlediska hmotného práva. Insolvenční soud je povinen přezkoumat v insolvenčním řízení uvedené pohledávky samostatně a jsou-li obě popřeny insolvenčním správcem co do pravosti, rozhodnout o nich v případných incidenčních sporech o určení pravosti pohledávky; skutečnost, že správce zajištěné pohledávky vykonává její správu, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zjistit postupem podle insolvenčního zákona, komu pohledávka náleží (kdo je jejím majitelem).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 12/2021, ze dne 22. 12. 2022

29.03.2023 00:02

Možnost postupitele namítat neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky

Neoznámí-li postupitel dlužníku postoupení pohledávky (§ 526 obč. zák.), neboť má za to, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná (nebo dokonce neexistuje), pak mu zůstává zachována námitka neplatnosti (neexistence) postupní smlouvy i v případném sporu, jímž se na dlužníku domáhá zaplacení pohledávky, popřípadě v incidenčním sporu, jímž se na dlužníku (respektive na insolvenčním správci majetkové podstaty dlužníka) domáhá určení pravosti své popřené nevykonatelné pohledávky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 12/2021, ze dne 22. 12. 2022