// Profipravo.cz / Dokazování

Dokazování

02.03.2021 00:02

Důkaz úředním záznamem o použití donucovacího prostředku

Úřední záznam o použití donucovacího prostředku sepsaný dle § 57 odst. 2 zákona o Policii ČR ve smyslu § 567 o. z. je podle § 134 o. s. ř. veřejnou listinou, a proto skutečnosti v něm uvedené zakládají vůči každému plný důkaz o původu této veřejné listiny od orgánu nebo osoby, které ji zřídily, o době pořízení listiny, jakož i o skutečnosti, o níž původce veřejné listiny potvrdil, že se za jeho přítomnosti udála nebo byla provedena, dokud není prokázán opak.

Rozdíl mezi důkazem soukromou listinou a veřejnou listinou v občanském soudním řízení spočívá v jejich důkazní síle. Zatímco u důkazu soukromou listinou postupuje soud dle § 132 o. s. ř. uplatněním tzv. zásady volného hodnocení důkazů, kdy soud hodnotí důkazy dle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti s přisuzováním hodnoty závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnoty zákonnosti, hodnoty pravdivosti, popřípadě hodnoty věrohodnosti jednotlivým důkazům, u důkazu veřejnou listinou postupuje soud dle § 134 o. s. ř. jako projevem tzv. legální teorie důkazní s tím, že důkazní síla veřejné listiny vyplývá ze zákona prostřednictvím presumpce správnosti jejího obsahu, neboť není-li pravdivost veřejné listiny vyvrácena prokázáním opaku, považuje soud pro účely hodnocení důkazů obsah listiny za pravdivý. Praktický dopad odlišného charakteru veřejné listiny od soukromé tak nastává v případě jejího zpochybnění účastníkem řízení, kdy ať už se jedná o popření veřejného charakteru, nebo popření obsahu veřejné listiny, obojí prokazuje ten, kdo zpochybňuje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, ze dne 25. 11. 2020

12.11.2020 00:02

ÚS: Opomenutí důkazu svědeckou výpovědí rozhodce

Z pohledu Ústavního soudu je s ohledem na námitky stěžovatelky stran tzv. opomenutých důkazů stěžejní jeho nedávný nález sp. zn. II. ÚS 1851/19 ze dne 16. 8. 2019. Citovaný nález se zabývá případem, který je s nyní pojednávanou věcí v podstatných znacích shodný, zejména co do okolností na straně rozhodce a identity rozhodčí společnosti, jež má být podle tvrzení stěžovatelů ve věci angažována. Na závěry odůvodnění citovaného nálezu, vyslovené v jeho části IV. v bodech 11 až 23 lze, pro jejich příbuznost s nyní posuzovanou věcí zcela bezprostředně, odkázat. Ústavní soud navíc podotýká, že za situace, kdy obecný soud předmětné důkazy (chybně) neprovedl, bylo jeho povinností stručně, leč s náležitou mírou konkretizace, vyložit, z jakého důvodu tak neučinil, což se však nestalo.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2736/19, ze dne 13. 10. 2020

02.10.2020 00:07

ÚS: Videozáznam jako důkazní prostředek

Rozhodující soud nepochybně není povinen sdělovat účastníkům řízení svůj předběžný hodnotící úsudek o důkazu plynoucím z provedeného důkazního prostředku, neboť takový závěr je povinen uvést až v odůvodnění svého rozhodnutí. Je však třeba trvat na tom, aby každý důkazní prostředek řádně provedl. V případě dokazování přehráním videozáznamu, které je třeba považovat za specifický případ ohledání, je nutné, aby zaprotokoloval vše významné, co při přehrání videozáznamu vnímá svými smysly, a aby umožnil účastníkům řízení na to následně adekvátně procesně reagovat, a tím učinil své vnímání přezkoumatelným pro vyšší soudní instance.

Princip kontradiktornosti řízení znamená mimo jiné také to, že účastníci řízení nebudou překvapeni zcela nepředvídatelným výsledkem řízení. Soudy proto nesmí založit své rozhodnutí na skutkových zjištěních a právním posouzení, k nimž se strany během řízení nemohly vyjádřit a které znamenají zásadní obrat v řízení (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10, 5. 9. 2013, § 48). Z toho plyne, že učiněné skutkové závěry a právní posouzení věci, na nichž je založeno rozhodnutí v civilní věci, nesmí být poprvé zmíněny teprve v odůvodnění rozhodnutí, neboť v takovém případě jsou pro účastníky řízení zcela nepředvídatelné.

Nepostupoval-li obecný soud v posuzované věci popsaným způsobem, neboť nezaprotokoloval to, co při přehrání kamerového záznamu pozoroval, a až z odůvodnění pro stěžovatelku překvapivého rozhodnutí vyplynulo, že jeho smyslové vnímání provedeného kamerového záznamu bylo naprosto odlišné od vnímání stěžovatelky, která daný kamerový záznam předložila k důkazu, zbavil stěžovatelku možnosti kvalifikovaně se vyjádřit k provedenému důkazu a adekvátně tomu přizpůsobit své důkazní aktivity (např. klást svědkům otázky k zobrazovanému ději, opatřit znalecký posudek, navrhnout místní šetření v podobě rekonstrukce úrazového děje apod.), čímž porušil ústavní práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (porušením principu kontradiktornosti řízení).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1247/20, ze dne 1. 9. 2020

24.09.2020 00:01

Splnění povinnosti tvrzení odkazem na znalecké posudky

Nelze přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že odkazem na znalecké posudky žalobkyně nesplnily řádně svoji povinnost tvrzení proto, že znalecký posudek představuje důkazní prostředek sloužící k prokázání tvrzených skutečností a nelze jím nahrazovat žalobní tvrzení. Uvedený postup totiž ustálená judikatura výslovně připouští. Otázka přezkoumatelnosti a správnosti znaleckých posudků (např. použití správné metodiky a jejího řádného provedení) a jiných odborných vyjádření je již otázkou hodnocení důkazů, která se týká procesu dokazování a unesení důkazního břemene. Zpochybněním závěrů znaleckého posudku na základě revizního znaleckého zkoumání nelze zpětně zpochybnit existenci skutkových tvrzení z něj vyplývajících.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3536/2018, ze dne 25. 6. 2020

17.07.2020 00:01

ÚS: Řádné odůvodnění přenesení důkazního břemene

Jestliže Nejvyšší soud nevzal v úvahu specifický kontext věci a nedal stěžovatelkám možnost vyjádřit se k procesnímu vývoji a náležitě svá dovolání upravit, porušil jejich právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nevysvětlí-li obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a srozumitelně svoji úvahu o obracení důkazního břemene vůči konkrétním účastníkům řízení v tzv. medicínských sporech, porušuje tím právo na soudní ochranu účastníků podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2352/19, ze dne 3. 3. 2020

03.07.2020 00:00

ÚS: Přehodnocení důkazu svědeckou výpovědí odvolacím soudem

Jestliže hodlá odvolací soud přehodnotit důkaz svědeckou výpovědí provedený u soudu prvního stupně, musí tento důkaz zopakovat. Nezopakuje-li důkaz svědeckou výpovědí, a přesto jej přehodnotí (srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.), poruší v souvislosti se zásadou přímosti a ústnosti právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí vyplynout, z jakého důvodu obsaženého v ustanoveních § 237 a 238 občanského soudního řádu dovolací soud shledal, že je podané dovolání nepřípustné, a poté musí tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti (viz ustanovení § 243f odst. 3 občanského soudního řádu), odůvodnit. Vyhne-li se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžejním argumentům, které dovolatel uplatnil, a nijak na ně nereaguje, dopustí se zakázaného odepření spravedlnosti, a tedy porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2310/19, ze dne 3. 6. 2020

12.06.2020 00:01

ÚS: K důkaznímu břemeni pacienta v tzv. medicínských sporech

Analytická právní věta

I znalecký posudek je důkazem, který podléhá hodnocení ze strany soudu, a jeho závěry nemohou být soudem pouze mechanicky přebírány. V opačném případě soud porušuje právo účastníka řízení na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

PRÁVNÍ VĚTY

Učinit závěr, zda zdravotnické zařízení postupovalo či nepostupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, je závěrem právním; je tedy v kompetenci nezávislého soudu a znalecký posudek může být jen skutkovým podkladem pro právní závěr o postupu „lege artis“ či „non lege artis“. Legální teorie důkazní byla již v moderním státě opuštěna. I znalecký posudek je proto důkazem, který podléhá hodnocení, a jeho závěry nemohou být soudem pouze mechanicky přebírány; při takovém postupu by se totiž mohly medicínské spory ponechat pouze disputacím lékařských kapacit (spolu s veškerými riziky vyplývajícími ze stavovské solidarity) a soudci by jejich závěry za stát jen formálně stvrdili.

Ačkoliv zásadně leží důkazní břemeno ohledně prokázání existence všech předpokladů odpovědnosti za újmu na poškozeném, v případě tzv. medicínských sporů mezi pacientem a poskytovatelem lékařských služeb je zřejmé, že pacient nebude - pro své odborně a materiálně značně nevýhodnější postavení ve srovnání s postavením lékaře - obvykle schopen předložit veškeré důkazy na podporu svých tvrzení. Tak je tomu zvláště v případech, kdy některý z předpokladů odpovědnosti za újmu může být prokázán pouze či zejména za pomoci zdravotnické dokumentace, jíž však disponuje žalovaný - poskytovatel lékařských služeb. Ten má v tomto právním vztahu převahu, a proto by měla být pacientova práva chráněna důsledněji. S tím bývá spjata i otázka obrácení důkazního břemene v případě, kdy jedna ze stran sporu zmařila provedení důkazu a protistrana se tím ocitla v důkazní nouzi, neboť nebyla schopna prokázat svá skutková tvrzení. Zdravotnické zařízení nemůže procesně těžit z nedostatků ve vedení zdravotnické dokumentace.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3937/18, ze dne 28. 4. 2020

29.05.2020 00:01

ÚS: K povinnosti soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami

Obecné soudy jsou povinny podle § 132 občanského soudního řádu se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 563/03).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1288/18, ze dne 24. 4. 2020

16.04.2020 00:01

K rozsahu zjišťování obsahu cizího práva

Obecně platí, že použití cizího práva by zásadně mělo vést ke stejnému výsledku, jako kdyby je aplikoval orgán státu, o jehož právo jde. Zpravidla proto nepostačí zjistit pouhý text právního předpisu, ale v rozsahu potřebném pro výklad zjištěné právní normy bude rovněž nezbytné získat přístup také k relevantní judikatuře či odborné literatuře, zabývající se řešenou problematikou. Pravidlo, podle kterého se právem rozhodným pro smlouvu řídí rovněž jeho výklad, ostatně pro poměry projednávané věci plyne přímo z textu nařízení Řím I.

Nabízel-li účastník v průběhu řízení soudu listiny, z nichž bylo (alespoň částečně) možné zjistit obsah cizího práva (včetně relevantní judikatury a odborné literatury vztahující se k řešeným otázkám), nemohl soud takový zdroj poznání obsahu cizího práva pominout a při výkladu sporného právního jednání k takto zjištěným skutečnostem nepřihlížet (nijak se s nimi nevypořádat).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 96/2016, ze dne 30. 12. 2019

09.01.2020 00:00

Důkazní břemeno ohledně tzv. vnosu ze společného majetku manželů

Jestliže se prokáže, že v průběhu existence společného jmění manželů byly vynaloženy investice do výlučného majetku jednoho z manželů, druhý se však z důvodu informačního deficitu ocitne ohledně původu vynaložených prostředků v důkazní nouzi, nastoupí vysvětlovací povinnost investujícího manžela, který má k dotazu soudu sdělit a případně i prokázat původ prostředků, které na výlučný majetek vynaložil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4496/2018, ze dne 18. 9. 2019

22.11.2019 00:01

ÚS: Znalecký posudek ve věci svěření dítěte do střídavé péče

Uplatní-li účastník řízení námitky proti znaleckému posudku, z nějž soud hodlá vycházet při zjišťování skutkového stavu, je povinností soudu, která odpovídá právu účastníka na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), se v odůvodnění svého rozhodnutí s těmito námitkami vypořádat. Rozsah a podrobnost potřebného vypořádání je dána kvalitou a povahou uplatněných námitek. Čím méně konkrétní, srozumitelné či relevantní takové námitky proti znaleckému posudku jsou, tím stručnější a obecnější může být jejich vypořádání soudem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2396/19, ze dne 29. 10. 2019

19.11.2019 00:01

Spor o určení pravosti nevykonatelné pohledávky popřené insolvenčním správcem

Ve sporu o určení pravosti nevykonatelné pohledávky popřené insolvenčním správcem, v němž insolvenční správce není vázán důvody svého popření (R 39/2019), a který mohl vyvolat (coby určitý popěrný úkon) i popěrný úkon insolvenčního správce omezený jen na prohlášení, že insolvenční správce popírá pohledávku zcela (respektive v plné výši) co do pravosti, bez uvedení bližšího důvodu popření (R 39/2019), žalobce (přihlášený věřitel) není zbaven povinnosti tvrzení ohledně vzniku a trvání přihlášené pohledávky jen proto, že popěrný úkon insolvenčního správce se omezil pouze na uplatnění (nedůvodné) námitky promlčení. Ohledně těchto svých tvrzení pak žalobce nese i povinnost důkazní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 110/2017, ze dne 31. 7. 2019

13.09.2019 00:03

ÚS: Ekonomická závislost rozhodce; opomenuté důkazy

1. Rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, resp. proč je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění (považuje je např. za liché, mylné či vyvrácené).

2. Nedostatek přesvědčivého odůvodnění odklonu od právních závěrů obsažených v předchozích rozhodnutích (v tomto případě téhož) odvolacího soudu vede k porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1851/19, ze dne 16. 8. 2019

13.09.2019 00:01

ÚS: Ke splnění procesní povinnosti tvrzení

Zamítl-li soud stěžovatelčinu žalobu proto, že nedostála procesní povinnosti tvrdit, kdy byly finanční prostředky připsány na bankovní účty označené vedlejší účastnicí, přestože tato skutečnost vyplývá (byť nepřímo) z jejího tvrzení, kdy dala příkaz k jejich převodu, ve spojení s právní úpravou uvedenou v zákoně o platebním styku, postupoval v rozporu s obecným zákazem svévole, a tím porušil stěžovatelčino základní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž současně v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky ve svém důsledku odmítl poskytnout ochranu tvrzenému stěžovatelčinu právu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 996/17, ze dne 28. 8. 2019

11.09.2019 00:00

Přesun důkazního břemene v medicínském sporu na žalovaného

Obecně platí, že ve sporu o náhradu škody (újmy) je povinností žalobce prokázat objektivní podmínky odpovědnosti škůdce za škodu. Neunesení této důkazní povinnosti má za následek neúspěch ve sporu. To se v zásadě vztahuje i na řízení o nárocích odvozených od porušení povinnosti poskytovatele zdravotní péče postupovat lege artis či od objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze jím použité věci. Specifikem medicínských sporů, v nichž na straně jedné vystupuje pacient, jakožto poškozený a na straně druhé poskytovatel zdravotních služeb (lékař či zdravotnické zařízení), jako škůdce, je okolnost, že může nastat situace, kdy poškozený nebude - pro své odborně a materiálně značně nevýhodnější postavení ve srovnání s postavením škůdce - obvykle schopen předložit veškeré důkazy na podporu svých tvrzení. Pokud se tak stane v případech, kdy některý z předpokladů odpovědnosti za újmu může být prokázán pouze za pomoci zdravotnické dokumentace, jíž však disponuje škůdce, lze připustit výjimečný procesní přístup spočívající v tzv. obrácení důkazního břemene.

Nesplní-li účastník povinnost vydat důkaz (§ 129 odst. 2 o. s. ř.), může soud takovou skutečnost vzít v potaz v rámci hodnocení důkazů v tom směru, že zatajil-li účastník řízení skutečnosti, s nimiž mohl, objektivně vzato, soud seznámit, nechová se procesně korektně, jeho přístup k řízení je celkově nevěrohodný, což oslabuje jeho pozici a váhu tvrzení. Podle Ústavního soudu je pak ústavně aprobovatelné, aby obecný soud přistoupil k možnosti ultima ratio spočívající v obrácení důkazního břemene ohledně skutečností, které měly být na základě zdravotnické dokumentace objasněny, a to v situaci, kdy postup podle § 129 odst. 2 o. s. ř. nepřichází v úvahu z důvodu, že předmětná zdravotnická dokumentace buďto v rozporu s právními povinnostmi škůdce nebyla pořízena vůbec, anebo ji (opět v rozporu se svými právními povinnostmi) neuchoval či "ztratil". Tehdy lze totiž akceptovat, aby nad ochranou právní jistoty žalovaného převážil požadavek na zachování principů spravedlivého procesu. Je totiž zřejmé, že v takovýchto situacích je to právě žalovaný, kdo ze svého protiprávního či nepoctivého jednání získává prospěch na úkor žalobce - poškozeného, jenž není schopen unést důkazní břemeno ohledně tvrzení, od nichž odvíjí svůj nárok na náhradu újmy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2793/2017, ze dne 30. 5. 2019

19.08.2019 00:00

Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků v odvolacím řízení

I. Jde-li o výklad pojmu „zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků“, je judikatura Nejvyššího soudu založena na závěru, podle něhož se jím v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které − kdyby byly prokázány − mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti. Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy "křivě"), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod.

Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.

II. Jestliže v posuzovaném odvolacím řízení žalobcem (nově) předložené listiny neměly být (samy o sobě) důkazy, jimiž by měl být zjištěn skutkový stav jinak, nýbrž šlo o další srovnávací materiál určený pro znalce a využitelný k posouzení pravosti podpisu žalovaného na sporných směnkách (tj. k potvrzení či úpravě pravděpodobnostního závěru znaleckého posudku ve vztahu k případnému záměrnému komolení podpisu na sporných směnkách), šlo o listiny, jimž žalobce zpochybňoval (posuzováno z hlediska kvality srovnávacího materiálu, který měl znalec původně k dispozici) věrohodnost znaleckého posudku.

Nelze ani přehlédnout, že samotnými srovnávacími materiály (zde listinami s podpisy fyzické osoby) soud zpravidla neprovádí dokazování (výjimka může být dána např. tehdy, zpochybňuje-li žalovaný pravost svého podpisu na některé z listin, které mají sloužit znalci jako srovnávací materiál).

Závěr odvolacího soudu o nepřípustnosti „důkazů“ navržených žalobcem podle § 205a o. s. ř. proto není správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5273/2017, ze dne 30. 4. 2019

22.07.2019 00:02

Určení míry zavinění poškozeného volnou úvahu soudu dle § 136 o.s.ř.

Je vyloučeno na určení míry zavinění poškozeného (škůdce) aplikovat volnou úvahu soudu podle § 136 o. s. ř., jelikož předmětné ustanovení lze, z hlediska konstrukce jeho hypotézy, užít pouze za předpokladu, že základ nároku je postaven najisto, a to navíc pouze a jen ke kvantifikaci vzniklé škody (jiného uplatněného nároku).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1016/2018, ze dne 25. 4. 2019

08.07.2019 00:01

Odstranění rozporů mezi posudky více znalců jejich společným výslechem

Až v případě, že vysvětlení znalce nevede k odstranění nejasností, je na řadě vyhotovení posudku, který přezkoumá správnost závěrů obsažených v prvním znaleckém posudku – revizní znalecký posudek. To platí i v případě, že soudu předloží znalecký posudek jedna ze stran.

V posuzovaném řízení byly vyhotoveny dva znalecké posudky. První zpracoval znalec ustanovený usnesením soudu prvního stupně, vedle toho tu byl pozdější znalecký posudek vypracovaný pro vedlejší účastnici. Nastalou situaci zčásti rozporných posudků řešil soud netradiční cestou, totiž současným výslechem obou znalců při jednání. To není typický způsob dokazování, byť jej zákon přímo nezapovídá, přičemž ovšem nelze vyloučit, že by mohl vést k odstranění nejasností či rozporů mezi znaleckými posudky. V situaci, kdy znalci ve vzájemné konfrontaci dospěli ke shodným závěrům poté, co korigovali některé odlišné přístupy v písemných posudcích, vytvořil si soud podklad pro svá skutková zjištění a neměl důvod zadávat revizní znalecký posudek.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2217/2017, ze dne 28. 3. 2019

19.06.2019 00:02

Vymezení dalších nemajetkových újem a jejich prokazování

I. K posouzení existence a rozsahu další nemajetkové újmy dle § 2958 o. z. není zpravidla (na rozdíl od posouzení bolesti) potřeba znalecký posudek ani odborné vyjádření z oboru zdravotnictví.

II. Výkladem § 2958 o. z. nelze dovodit, že nyní má být pojem bolest chápán toliko jako fyzická bolest bez souvislosti s duševními aspekty bolestivých stavů. Nárokem na odškodnění bolesti je myšleno odškodnění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání.

Další nemajetkové újmy jsou novou kategorií nároku náhrady za újmu na zdraví, kterou nelze jednoduše definovat, avšak jež má vystihovat nekonečnou variabilitu soukromého života a různých životních situací. Další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví jsou spojeny se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého (trvalého) charakteru; jde o specifické okolnosti vymykající se obvyklému způsobu života poškozeného v průběhu léčby a stabilizace zdravotního stavu, tedy okolnosti, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu utrpěné újmy na zdraví nad obvyklou míru (např. nemožnost zúčastnit se pracovní či studijní stáže, nebo jiné pro poškozeného významné plánované aktivity).

Obavy poškozeného z léčení, pocity méněcennosti, nesamostatnosti a závislosti na pomoci třetích osob, dlouhodobé odloučení od blízkých osob, omezení soukromí při sdílení nemocničního pokoje s ostatními pacienty, pocit studu při odkázání na pomoc ošetřovatelky a posléze vlastní dcery při výkonu nejprve fyziologických a posléze hygienických potřeb v domácím prostředí, nepředstavují vybočení z obvyklého způsobu léčby a následné rekonvalescence ani omezení nadprůměrně zasahující do života poškozeného. Tedy nejde o strádání, jež by mělo být odškodněno nad rámec bolestného jako další nemajetková újma.

III. K běžným obtížím spojeným s ublížením na zdraví však nepatří akutní psychické strádání, které poškozený prožíval proto, že se nemohl postarat o blízkou osobu, závislou na jeho péči. Dočasné duševní útrapy s tím spojené tak mohou představovat další nemajetkovou újmu ve smyslu § 2958 o. z., pakliže poškozený nemá např. povědomí o tom, že o osobu na něm závislou bude mezitím postaráno v rámci běžné rodinné solidarity jiným rodinným příslušníkem.

IV. Lze-li dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2245/2017 považovat za další nemajetkovou újmu např. nemožnost zúčastnit se pracovní či studijní stáže, nebo jiné pro poškozeného významné plánované aktivity, pak srovnatelnou nemajetkovou újmou může být i nemožnost strávit s osobami blízkými Vánoce. Vzhledem k tomu, že tyto svátky jsou v českém kulturním prostředí tradičně spojovány s rodinnou pospolitostí, tj. jsou obvykle tráveny v rodinném kruhu, je ztrátu této možnosti nutno považovat za další nemajetkovou újmu, jejíž existenci není třeba zvlášť dokazovat, byť nelze vyloučit důkaz opaku, tedy důkaz o tom, že v konkrétním případě, např. s ohledem na odlišné sociálně-kulturní zvyklosti dotčených osob či jejich narušené osobní vztahy, taková nemajetková újma nevznikla.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2635/2018, ze dne 2. 5. 2019

03.06.2019 00:00

Lhůta k uplatnění námitky podjatosti znalce

Ke skutečnostem, pro které je znalec vyloučen, soud přihlíží kdykoliv za řízení. Lhůta k uplatnění námitky podjatosti znalce, jejíž zmeškání by mělo za následek, že by již otázku vyloučení znalce nebylo možné v základu zkoumat a vyřešit, není stanovena.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 558/2017, ze dne 27. 2. 2019