// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost

Soudní pravomoc a příslušnost

02.12.2019 00:02

K pravomoci soudů rozhodovat o návrhu na „umožnění eutanazie“

Podává-li se z žaloby, že žalobce není spokojen s postupem různých státních orgánů ve vztahu k němu, nechce v takové společnosti žít, a proto žádá o „umožnění eutanazie“, je i z takto kusého vymezení žalobního požadavku nepochybné, že se žalobce domáhá zásahu do své osobní integrity, tedy soukromoprávního nároku. Jelikož není žádný orgán zákonem povolaný rozhodovat o „umožnění eutanazie“, je nutno ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. uzavřít, že takto v občanském soudním řízení uplatněný nárok soud projedná.

Z hlediska posouzení pravomoci je nepodstatné, zda je žaloba, tak jak byla podána, projednatelná, neboť případná neurčitost žaloby nic nemění na žalobním žádání, pokud bylo vyjádřeno alespoň natolik srozumitelně, aby z něj bylo seznatelné, že spadá do oblasti soukromého práva. Otázku projednatelnosti žaloby soud řeší až v průběhu řízení podle příslušných procesních ustanovení.

Na těchto závěrech nic nemění skutečnost, že se žalobce zřejmě domáhá něčeho, co náš právní řád nepřipouští a je-li realizováno, trestá. Hodnocením toho, zda je uplatněný nárok po právu, zda mu lze vyhovět, se totiž soud zabývá až při řešení věci samé. To, že uplatněnému nároku nelze vyhovět, se nemůže projevit v tom, že nebude vůbec projednán, ale v tom, že bude žaloba zamítnuta.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1262/2019, ze dne 29. 8. 2019

29.11.2019 00:02

SDEU: Příslušný soud ve věci náhrad v letecké dopravě

1) Článek 7 bod 1, článek 67 a čl. 71 odst. 1 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, jakož i článek 33 Úmluvy o sjednocení některých pravidel pro mezinárodní leteckou dopravu, uzavřené v Montrealu dne 28. května 1999 a schválené jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2001/539/ES ze dne 5. dubna 2001, musí být vykládány v tom smyslu, že soud členského státu, kterému byla předložena žaloba domáhající se paušálních a jednotných nároků stanovených v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, a současně náhrady další škody, která patří do oblasti působnosti této úmluvy, musí posoudit svou příslušnost stran první části návrhu s ohledem na čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 a stran druhé části návrhu s ohledem na článek 33 uvedené úmluvy.

2) Článek 33 odst. 1 Úmluvy o sjednocení některých pravidel pro mezinárodní leteckou dopravu, uzavřené v Montrealu dne 28. května 1999, musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely žalob na náhradu škody, které patří do oblasti působnosti uvedené úmluvy, upravuje nejen rozdělení soudní příslušnosti mezi smluvní státy této úmluvy, nýbrž i rozdělení místní příslušnosti mezi soudy každého z těchto států.

rozsudek Soudního dvora Evropské unie (prvního senátu) ve věci C-213/18, ze dne 7. 11. 2019

07.11.2019 00:01

Pravidla mezinárodní příslušnosti dle Luganské úmluvy II

I. Pro výklad pravidel mezinárodní příslušnosti soudů obsažených v Luganské úmluvě II je plně použitelná judikatura Soudního dvora Evropské unie přijatá při výkladu Bruselské úmluvy, nařízení Brusel I a nařízení Brusel I bis.

II. Jde-li o otázku vztahu mezi čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II, podává se odpověď zcela jednoznačně jak z jejich znění (v obou případech jde o příslušnost na výběr danou), tak i z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie, podle níž je možné založit příslušnost podle čl. 5 odst. 3 Bruselské úmluvy a nařízení Brusel I též vůči více žalovaným majícím bydliště v různých členských, resp. smluvních státech, je-li právním základem žaloby deliktní nebo kvazideliktní odpovědnost žalovaných. Hraničním určovatelem je místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II představují dvě samostatná a na sobě nezávislá pravidla pro určení pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů států vázaných úmluvou, je tudíž správný.

III. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním v rozporu s dobrými mravy, popř. na základě nicotného usnesení valné hromady (tedy jinak než z neplatné smlouvy či ze smlouvy, která zanikla), spadá pod pojem „deliktní či kvazideliktní odpovědnost“, užitý v čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II. Totéž platí pro nárok z titulu náhrady škody způsobené porušením povinností ovládající osoby a pro nárok z titulu zákonného ručení člena statutárního orgánu ovládající osoby dle § 66a odst. 15 obch. zák.

Podle výkladu přijatého Soudním dvorem Evropské unie totiž věci týkající se deliktní či kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II zahrnují veškeré nároky, které směřují k uplatnění odpovědnosti (largo sensu) žalovaného a které nesouvisí se smlouvou nebo se smluvními nároky ve smyslu čl. 5 odst. 1 Luganské úmluvy II.

IV. Jde-li o definici místa, kde došlo ke škodné události, tato se vztahuje k místu, kde došlo ke škodě, a zároveň k místu příčinné události, v níž má tato škoda původ, takže žalovaný může být podle volby žalobce žalován u soudu jednoho či druhého místa.

Jakkoliv z pohledu určení místa, kde došlo ke škodě, není v případě finanční ztráty, která se projeví přímo na bankovním účtu žalobce, zásadně relevantní místo, kde je tento účet veden, je-li újma důsledkem protiprávního jednání, k němuž došlo v jiném členském státě, v projednávané věci (řízení o nároku akciové společnosti vůči ovládajícím osobám - bývalému jedinému akcionáři a bývalému členovi představenstva z titulu bezdůvodného obohacení a odpovědnosti za škodu) se o takovou situaci nejedná. Za relevantní pro určení místa, kde došlo ke škodě ve smyslu čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II, zde lze zásadně považovat místo, s nímž jsou spjaty činnosti vykonávané žalující společností, jakož i finanční situace související s těmito činnostmi.

V. Soud příslušný projednat a rozhodnout věc týkající se deliktu či kvazideliktu (tedy příslušný podle čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II) ji nemůže posoudit z jiného právního důvodu, např. jako nárok ze smlouvy, není-li současně soudem příslušným i podle čl. 5 odst. 1 Luganské úmluvy II.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4352/2017. ze dne 28. 8. 2019

07.11.2019 00:00

Pravomoc soudu v řízení o nároku z titulu práva na ochranu cti a vážnosti

Pro posouzení, zda je v projednávané věci dána pravomoc soudu, je rozhodující charakter právního vztahu, z něhož vyplývá žalobcem uplatněný nárok.

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je nepřípustné občanskoprávní žalobou revidovat skutkové a právní závěry učiněné příslušnými orgány v rámci řízení o udělení státního občanství. Jestliže se však žalobce v posuzované věci domáhá určení, že není osobou s vlastnostmi, které zákon označuje jako důvod pro neudělení státního občanství České republiky, aniž by usiloval o přezkum správních rozhodnutí, jde o řízení o nároku uplatňovaném z titulu práva žalobce na ochranu osobnosti (cti a vážnosti), do něhož mělo být zasaženo odůvodněním rozhodnutí správních orgánů, tedy o nároku nepochybně plynoucím z poměrů soukromého práva, o němž přísluší rozhodovat soudu v občanském soudním řízení podle § 7 odst. 1 o. s. ř. Odpovídajícím procesním postupem v případě neopodstatněnosti takového nároku nemůže být zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4019/2018, ze dne 25. 7. 2019

25.10.2019 00:02

SDEU: Příslušnost ve věci rozvodu týkajícího se nezletilého

1) Článek 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud je návrh na rozvod podán k soudu členského státu, jehož jsou oba manželé státními příslušníky, ačkoli místo jejich obvyklého bydliště se nachází v jiném členském státě, je tento soud příslušný rozhodnout o daném návrhu na základě písmene b) uvedeného ustanovení. Souhlas žalovaného není vyžadován, a není tedy nutné přezkoumávat otázku, zda nevznesení námitky nepříslušnosti žalovaným představuje implicitní souhlas s příslušností daného soudu.

2) Článek 3 odst. 1 a článek 17 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládány v tom smyslu, že v situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, okolnost, že manželský pár, jehož rozvod je navrhován, má nezletilé dítě, není relevantní pro určení soudu příslušného rozhodnout o návrhu na rozvod. Soud členského státu, jehož jsou manželé státními příslušníky a kterému žalobce podal návrh, je podle čl. 3 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení příslušný o návrhu rozhodnout, a nemůže tedy vznést námitku mezinárodní nepříslušnosti, a to ani v případě neexistence dohody účastníků řízení v tomto ohledu.

3) Článek 12 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud je soud členského státu, jehož jsou oba manželé státními příslušníky a kterému žalobce podal návrh na rozvod, příslušný ve věci rozvodu na základě čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2201/2003, nelze podmínku týkající se přijetí příslušnosti stanovená v čl. 12 odst. 1 písm. b) považovat za splněnou, jelikož předmětem řízení není rodičovská zodpovědnost a žalovaný se nevyjádřil. V takové situaci soud, kterému byl předložen návrh a který je příslušný rozhodnout o rozvodu manželství, není – podle uvedeného čl. 12 odst. 1 písm. b) a čl. 3 písm. d) nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností – příslušný rozhodnout o otázkách týkajících se rodičovské zodpovědnosti a vyživovací povinnosti vůči dotčenému dítěti.

4) Pojem „rodičovská zodpovědnost“ ve smyslu nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje rozhodnutí týkající se zvláště práva péče o dítě a bydliště dítěte, ale nezahrnuje příspěvek rodičů na výživu a výchovu dítěte, který spadá pod pojem „vyživovací povinnost“ a do oblasti působnosti nařízení č. 4/2009.

usnesení Soudního dvora Evropské unie (osmého senátu) ve věci C‑759/18, ze dne 3. října 2019

05.09.2019 00:02

Mezinárodní příslušnost v případě nároku z individuální pracovní smlouvy

I. Nároky z porušení smlouvy, ať již jde o náhradu škody vzniklé v souvislosti se smlouvou nebo o povinnost hradit úroky z prodlení vzniklé z důvodu opožděně poskytnutého plnění, které má základ ve smlouvě, je třeba kvalifikovat jako nároky ve věcech týkající se smlouvy ve smyslu nařízení Brusel I bis.

Samostatně uplatněný nárok na zaplacení úroku z prodlení z pohledávky na náhradu újmy na zdraví, vzniklé zaměstnanci při výkonu práce tak je nárokem z individuální pracovní smlouvy ve smyslu čl. 20 odst. 1 nařízení Brusel I bis a je na něj použitelné ustanovení článku 21 nařízení.

II. Úprava mezinárodní příslušnosti v kapitole II, oddílu V nařízení Brusel I bis, do kterého spadají články 20 až 23 tohoto nařízení, je úpravou komplexní a taxativní. To plyne ze znění čl. 20 odst. 1 nařízení Brusel I bis, který připouští výjimku z aplikace v daném oddílu uvedených pravidel jen ve vztahu k článkům 6 (u žalovaného s bydlištěm mimo Evropskou unii, pokud nejde o výjimku dle článku 20 odst. 2), čl. 7 bod 5 (jedná-li se o spor vyplývající z provozování pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny) a v případě žalob podaných proti zaměstnavateli čl. 8 bod 1 (je-li žalováno více osob společně, pro případ žaloby o záruku nebo intervenční žaloby, vzájemné žaloby a ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároku ze smlouvy, kde žaloba může být spojena s žalobou týkající se věcných práv k nemovitostem proti témuž žalovanému). Z uvedeného plyne, že v případě nároku z individuální pracovní smlouvy nemůže být mezinárodní příslušnost českých soudů posouzena podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4402/2017, ze dne 20. 6. 2019

05.09.2019 00:01

Smlouva o dodání zboží podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis

V případě tisku knih představuje dodání textu knihy v datovém souboru spíše individualizaci a přesnou specifikaci zboží než dodání podstatné části materiálů nutných pro jejich výrobu a zhotovení. Jestliže tyto materiály (papír, barvy, vazbu či obal) naopak poskytl prodávající, lze smlouvu mezi stranami charakterizovat ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis jako smlouvu o dodání zboží, nikoli poskytnutí služby.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3098/2018, ze dne 20. 6. 2019

22.07.2019 00:01

Rozhodování sporu o nároku pracujícího odsouzeného z pracovní činnosti

Nároky pracujícího odsouzeného vyplývající z pracovní činnosti vykonávané v rámci výkonu trestu odnětí svobody nejsou soukromoprávní povahy; případný spor o takový nárok nemají pravomoc rozhodovat soudy v občanském soudním řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 846/2019, ze dne 29. 4. 2019

20.06.2019 00:02

Rozhodování spotřebitelských sporů v oblasti poštovních smluv

Rozhodování spotřebitelských sporů v oblasti poštovních smluv náleží od 1. 1. 2013 na základě zákona č. 221/2012 Sb., o poštovních službách, Českému telekomunikačnímu úřadu, nikoli soudu.

Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 27 Cdo 3554/2017 vyložil, že náhradu škody způsobené provozovatelem poštovních služeb podle § 13 odst. 1 zákona lze odesilateli či příjemci zásilky přiznat, s ohledem na výlučnou pravomoc Českého telekomunikačního úřadu, pouze ve včas zahájeném námitkovém řízení podle § 6a zákona. Soudní ochrana takových nároků je pak zajištěna prostřednictvím řízení podle části páté o. s. ř.

Dovolací soud nemá důvod se od shora uvedených závěrů odchýlit ani v této projednávané věci, v níž žalobce požaduje náhradu škody vzniklé ztrátou poštovní zásilky. I v této věci se jedná o právo vyplývající z poštovní smlouvy ve smyslu § 6a odst. 2 věty druhé.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1089/2018, ze dne 26. 3. 2019

29.05.2019 00:02

Použitelnost pravidel mezinárodní příslušnosti v Montrealské úmluvě

V řízení o nároku na paušální náhradu v případě zmeškaného letu podle čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 nelze aplikovat pravidla mezinárodní příslušnosti upravená v Montrealské úmluvě.

Nárok vycházející z čl. 7 nařízení č. 261/2004 představuje nárok, který je nezávislý na náhradě škody v rámci čl. 19 Montrealské úmluvy. Nároky založené na dotčených ustanoveních nařízení č. 261/2004 a nároky založené na Montrealské úmluvě se tak řídí dvěma odlišnými právními rámci.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2473/2018, ze dne 21. 3. 2019

16.05.2019 00:01

Povaha a závaznost rozhodnutí o zamítnutí námitky nedostatku pravomoci

Již gramatické znění § 103 o. s. ř. vede k výkladu, že jeho smyslem je stanovit, že se činnost soudu ve vztahu ke zkoumání podmínek řízení zpravidla nevyčerpává jediným posouzením, ale že otázka existence podmínek řízení může být během řízení nastolena opakovaně. Povinnost přihlédnout k tomu, zda je podmínka řízení splněna, je tedy třeba chápat ve smyslu, že soud, pakliže má ve věci samé rozhodovat, nemůže odhlédnout od nedostatků podmínek řízení. Uvedená možnost opětovného zkoumání podmínek řízení zachovává schopnost soudů vyvarovat se vydání rozhodnutí zatížených vážnou procesní vadou, neboť jim umožňuje kdykoliv až do případného konečného rozhodnutí znovu zvážit podmínky, za nichž mohou rozhodnout ve věci samé.

Vazba § 103 o. s. ř. a § 104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. nesměřuje k tomu, aby otázka pravomoci soudu byla definitivně vyřešena jiným rozhodnutím, než kterým se řízení končí, ledaže právní předpis stanoví postup vedoucí k závaznému vyřešení takové otázky.

Dovolací soud neshledává důvod klást soudům překážku v tom, aby v případě, že je vznesena námitka nedostatku pravomoci soudu, o zamítnutí námitky rozhodovaly usnesením. Vzhledem ke skutečnosti, že takové rozhodnutí nenabývá závaznosti, spočívá jeho smysl v informování účastníka o vyřízení (zamítnutí) námitky, o důvodech vedoucích k uvedenému vyřízení, a dalším pokračování v řízení. Jelikož otázka bude moci být opětovně nastolena a přehodnocena, a to až do vydání konečného rozhodnutí, je neúčelné vést řízení o opravných prostředcích proti výše zvažovanému usnesení, které je v tomto ohledu třeba pokládat za srovnatelné s usnesením, kterým se upravuje vedení řízení. Neodklizení rozhodnutí nemůže účastníkům přivodit žádné nepříznivé důsledky, a proto je-li proti němu podáno odvolání, odvolací soud jej odmítne podle § 218 písm. c) o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3853/2017, ze dne 5. 3. 2019

16.05.2019 00:00

Spor o náhradu újmy způsobené v řízení dle zák. č. 361/2003 Sb.

Soudy rozhodující v občanském soudním řízení nemají pravomoc projednat a rozhodnout spor o náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené v řízení o jednání, které má znaky přestupku, vedeném podle § 186 a násl. zákona č. 361/2003 Sb.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3853/2017, ze dne 5. 3. 2019

14.05.2019 00:02

Odpovědnost za poškození zdraví žáka základní školy

I. Ustanovení § 391 odst. 2 část věty před středníkem zák. práce rozšiřuje věcnou působnost ustanovení zákoníku práce i na případy, kdy se nejedná o vztah ze závislé práce, stanoví-li, že za škodu, která vznikla žákům základních škol a základních uměleckých škol při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá právnická osoba vykonávající činnost dané školy. Toto ustanovení nelze vykládat tak, že zakládá samostatnou skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu.

V případě odpovědnosti za škodu vzniklou žákovi základní školy a žákovi základní umělecké školy úrazem je proto třeba aplikovat všechna ustanovení zákoníku práce upravující odpovědnost za škodu vzniklou porušením právních povinností nebo odpovědnost za škodu vzniklou pracovním úrazem.

II. Odpovědnost za škodu způsobenou žákům základní školy a žákům základní umělecké školy úrazem při vyučování se tedy řídí zákoníkem práce. Řízení o náhradu škody, která tímto úrazem žákům uvedených škol vznikla, je proto řízením ve věci pracovní, o níž před okresním soudem jedná a rozhoduje senát.

III. O úraz žáka základní školy a základní umělecké školy, za který odpovídá právnická osoba vykonávající činnost dané školy, jde tehdy, jestliže příčinou poškození zdraví žáka byl skutkový děj, který má charakter úrazového děje, tedy když k poškození zdraví došlo následkem působení zevních vlivů (fyzické či psychické přetížení - trauma), které byly svou povahou krátkodobé, náhlé a násilné, a jestliže k tomuto poškození zdraví žáka došlo při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním.

IV. Pro rozhodnutí projednávané věci je určující vyřešení otázky, zda náhlá fibrilace srdečních komor spojená s následnou zástavou krevního oběhu, k níž u žáka základní školy došlo při rozklusání kolem tělocvičny v hodině tělesné výchovy, tj. při vyučování, byla událostí, kterou je možné považovat za úrazový děj. Je přitom nepochybné, že pouhé rozklusání na úvod hodiny tělesné výchovy nepředstavuje náhlé vypětí sil, velkou námahu ani nezvyklé úsilí, kdy by podávaný sportovní výkon přesahoval hranice běžné (obvyklé) fyzické námahy. O úrazový děj by se přesto jednat mohlo, pokud by organismus žáka nebyl vzhledem k jeho zdravotnímu stavu (vrozené srdeční vadě) této fyzické zátěži přizpůsoben a ta by se proto stala vyvolávajícím faktorem uvedených zdravotních obtíží, jež způsobily poškození zdraví žalobce (hypoxické poškození mozku a vznik apatického syndromu).

Z uvedeného plyne, že k objasnění skutkového stavu věci je třeba posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí z oboru zdravotnictví. Složitost posuzované otázky potom vyžaduje, aby k jejímu posouzení bylo nařízeno vypracování znaleckého posudku, na jehož vypracování se bude podílet odborník (jako znalec nebo jako společník, člen či zaměstnanec znaleckého ústavu, popř. jako konsultant znalce) z oboru (a příslušného odvětví a náležité specializace), do něhož spadá odborné posouzení shora uvedených skutečností, aby nevznikaly pochybnosti o správnosti znaleckého posudku. Skutková zjištění o zdravotním postižení žáka v době před poškozením zdraví (vrozené srdeční vadě) vyžadovala, aby se na vypracování znaleckého posudku podílel též odborník z oboru zdravotnictví, odvětví interna a specializace kardiologie.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5492/2017, ze dne 12. 2. 2019

19.03.2019 00:02

K aplikovatelnosti nařízení Brusel I bis na území ostrova Man

Území ostrova Man nespadá do teritoriálního rozsahu nařízení Brusel I bis. Má-li žalovaná bydliště na území ostrova Man, musí se tak při posouzení pravomoci soudů České republiky s odkazem na článek 4 odst. 1 nařízení Brusel I (respektive čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel I bis) aplikovat vnitrostátní právní předpisy.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5019/2017, ze dne 11. 12. 2018

12.03.2019 00:02

Pravomoc správních orgánů rozhodovat soukromoprávní věci

Zákonné ustanovení svěřující jinému orgánu pravomoc rozhodovat soukromoprávní věc nemusí obsahovat výslovné vyloučení pravomoci soudu. Takový požadavek se ze znění § 7 odst. 1 o. s. ř. nepodává; ostatně ani ustanovení zvláštních právních předpisů, která zakládají pravomoc správních orgánů rozhodovat soukromoprávní věci, výslovné vyloučení soudní pravomoci zásadně neobsahují.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3554/2017, ze dne 18. 12. 2018

12.03.2019 00:00

Spor o náhradu škody spočívající v úbytku obsahu poštovní zásilky

Nárok na náhradu škody vzniklé úbytkem obsahu poštovní zásilky je právem vyplývajícím z poštovní smlouvy ve smyslu § 6a odst. 2 věty druhé zákona o poštovních službách; rozhodování o něm tudíž spadá do pravomoci ČTÚ.

Náhradu škody způsobené provozovatelem poštovních služeb podle § 13 odst. 1 zákona o poštovních službách lze odesílateli či příjemci zásilky přiznat - s ohledem na výlučnou pravomoc ČTÚ - pouze ve (včas zahájeném) námitkovém řízení podle § 6a zákona. Soudní ochrana takových nároků je pak zajištěna prostřednictvím řízení podle části páté občanského soudního řádu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3554/2017, ze dne 18. 12. 2018

27.02.2019 00:01

Pravomoc ve sporu SVJ a vlastníka bytu o příspěvek na správu domu

Ustanovením čl. 48 smlouvy o právní pomoci mezi Českou republikou a Ukrajinou, vyhlášené pod č. 123/2002 Sb. m. s., je upravena pravomoc soudů České republiky a Ukrajiny pouze v případě sporu, jehož základem je závazkověprávní vztah vyplývající ze smlouvy. V případě závazků z jiných právních skutečností není mezinárodní příslušnost soudů smlouvou upravena a tato otázka není řešena ani žádnou jinou mezinárodní smlouvou, která by byla pro Českou republiku a Ukrajinu závazná.

Pravomoc soudů České republiky k projednání sporu společenství vlastníků jednotek a jeho člena (vlastníka bytu), jenž je občanem Ukrajiny a nemá na území České republiky bydliště, o zaplacení příspěvku na správu domu a pozemku a nedoplatku služeb souvisejících s užíváním bytu, je tak třeba posuzovat podle vnitrostátních právních předpisů.

Podle § 6 odst. 1 MPS je pravomoc českých soudů dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky. Žalovaný, ukrajinský státní příslušník, nemá na území České republiky bydliště, či jiný druh pobytu, ani se na jejím území nezdržuje. Místní příslušnost českých soudů je zde přesto dána, a to na základě § 86 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný má v České republice majetek (bytovou jednotku, jíž se spor týká). V projednávané věci je tak založena pravomoc soudů České republiky.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 5789/2017, ze dne 15. 11. 2018

16.01.2019 00:01

Pravidlo mezinárodní příslušnosti dle čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I

I. Lze zcela jednoznačně dovodit použitelnost dosavadní judikatury SDEU, vztahující se k výkladu pojmu smlouvy v čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy, stejnou měrou též na výklad téhož pojmu v čl. 5 odst. 1 písm. a) a b) nařízení Brusel I, a to z hlediska rozsahu dokazování rozhodných skutečností pro posouzení existence smluvního vztahu, jakož i z hlediska splnění podmínek mezinárodní příslušnosti soudu v případě námitky neexistence či neplatnosti smlouvy, plnění z níž má být předmětem řízení.

II. Použití pravidla mezinárodní příslušnosti v čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I nevyžaduje uzavření smlouvy mezi dvěma osobami, předpokládá však existenci právního závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě, o který se opírá žalobcova žaloba.

III. Rozsah kontrolních povinností vnitrostátních soudů při přezkumu mezinárodní příslušnosti je sice aspektem vnitrostátního práva, které nařízení Brusel I nemá za cíl sjednocovat, použitím vnitrostátních pravidel nicméně nesmí být ohrožen užitečný účinek nařízení Brusel I. Povinnost provést již v tomto stadiu řízení podrobné dokazování v souvislosti s relevantními skutečnostmi týkajícími se jak příslušnosti, tak věci samé, by se přitom mohla dotknout věci samé. V rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení Brusel I tak není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku

Dokazování všech skutečností tvrzených žalobkyněmi tedy není nezbytné. Stačí, má-li soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle dostupných informací včetně tvrzení žalované. Jestliže má soud relevantní informace k dispozici, není nutné již ve fázi posuzování mezinárodní příslušnosti provádět podrobné dokazování tak, jak by je soud prováděl před rozhodnutím ve věci samé. Provádění tak rozsáhlého dokazování není ostatně ani žádoucí, neboť v rámci posouzení podmínek mezinárodní příslušnosti mohou být prokazovány jiné skutečnosti (jiný rozsah skutečností), než jaké jsou prokazovány v rámci posouzení merita sporu ve světle hmotné úpravy rozhodného práva. To ostatně plyne z pojetí smlouvy ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I jako autonomního konceptu, kdy nelze vyloučit, že bude založena mezinárodní příslušnost podle daného ustanovení, ale po meritorním přezkumu dospěje soud k závěru, že smlouva ve smyslu rozhodného hmotného práva uzavřena nebyla.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2503/2016, ze dne 26. 9. 2018

16.01.2019 00:00

Pravomoc ve věci příspěvku na plnění úkolů obce v přenesené působnosti

Soudy v občanském soudním řízení nejsou nadány pravomocí (§ 7 odst. 1 o. s. ř.) rozhodovat o sporech mezi obcí a státem o vyplacení příspěvku na plnění úkolů obce v přenesené působnosti (§ 62 zákona č. 128/2000 Sb.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2912/2018, ze dne 9. 10. 2018

13.12.2018 00:01

Nařízení předběžného opatření podle čl. 31 Luganské úmluvy II

Článek 31 Luganské úmluvy II je třeba interpretovat v tom smyslu, že mezi předmětem navrhovaného předběžného opatření a příslušností povolaného soudu musí existovat reálné spojení. Prezentovaná doktrína je založena na přístupu, že předběžné opatření je nutno provést ve státě rozhodujícího fora (např. zde musí být např. majetek dlužníka, s nímž má být dlužníku zakázáno nakládat). Jinými slovy řečeno, nařízení předběžného či zajišťovacího opatření je podmíněno mimo jiné existencí reálného vztahu mezi předmětem navrženého opatření a územní působností soudu členského státu, u něhož byl návrh na jeho vydání podán.

S přihlédnutím k rozhodné právní úpravě (čl. 31 Luganské úmluvy II) lze usoudit, že příslušnost soudu České republiky pro nařízení předběžného opatření nelze v dané věci dovodit, neboť požadovaná úzká vazba mezi povinností požadovanou návrhem žalobce na nařízení předběžného opatření a jurisdikcí soudů České republiky naprosto chybí, když žalovanému má být zakázáno nakládat s majetkem nikoliv v České republice, ale ve Švýcarsku a Gruzii. Na řečeném nemůže ničeho změnit ani žalobcem tvrzená vazba mezi předmětem navrhovaného předběžného opatření a územím České republiky spočívající v tom, že žalobce má trvalý pobyt na území České republiky, neboť ten v posuzovaném případě nehraje žádnou roli.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Nd 27/2018, ze dne 26. 9. 2018