// Profipravo.cz / Dědění
Dědění
07.03.2022 00:01
Vydědění z důvodu neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi
O. z. smysl a důvod vydědění potomka, který neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc, nijak nezměnil, pouze jej oproti předchozí právní úpravě formuloval abstraktněji a méně kazuisticky. I nadále tedy bude použitelná dosavadní judikatura, podle níž pro platnost vydědění z důvodu neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi je nezbytné, aby se zůstavitel ocitl v situaci, kdy pro zdravotní či jiné potíže nastalé v důsledku onemocnění či věku, případně pro potíže způsobené jinými okolnostmi (například přírodní katastrofou, požárem, povodní) potřebuje pomoc, nebo kdy není schopen sám si, bez cizí pomoci, obstarat své základní životní potřeby (zdravotní, hygienické aj.). Současně musí jít o situaci, kdy o uvedené potřeby zůstavitele není postaráno jinak, kdy potomek má reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc poskytnout a kdy zůstavitel potomkem nabídnutou pomoc neodmítne. Neposkytnutí pomoci zůstaviteli ze strany potomka přitom musí odporovat dobrým mravům.
Pod pojmem „nouze“ přitom nelze rozumět jen nuzotu, chudobu, strádání nebo bídu v materiálním slova smyslu. Zůstavitel se může ocitnout v nouzi i tehdy, kdy pro zdravotní či jiné obtíže nastalé v důsledku nemoci (dlouhodobé hospitalizace či rekonvalescence), psychického stavu (např. po úmrtí někoho velmi blízkého, na kterého byl zůstavitel citově vázán) či svého věku, eventuálně pro nesnáze (těžkosti) způsobené jinými situacemi (např. přírodní katastrofou, povodní, požárem, zemětřesením) potřebuje pomoc, neboť není sto si sám, bez cizí pomoci obstarat své základní životní potřeby vlastními silami. Podmínkou je, že potomek je jednak informován (má povědomost) o tom, že zůstavitel je v nouzi a potřebuje pomoc, jednak je objektivně schopen poskytnout či zajistit svému předku adekvátní pomoc. Těžko lze vyžadovat např. po potomku, který bydlí a pracuje několik tisíc kilometrů daleko od svého předka, aby s ním pravidelně jezdil za lékařem, na nákupy apod. Takový potomek ale může tyto potřeby zajistit jiným způsobem a jde právě o posouzení toho, zda potomek měl objektivně možnost poskytnout či zajistit potřebnou pomoc svému předku, a přesto tak neučinil, byť jeho předek takovou pomoc (objektivně) potřeboval. Stejně tak po potomku, který je sám např. vážně nemocný a potřebuje nezbytnou pomoc, nelze vyžadovat, aby takovou pomoc poskytl ještě svému předku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2440/2021, ze dne 24. 11. 2021
17.01.2022 00:01
„Odvolání“ svědectví pořízení allografní závěti
Nezbytnost účasti svědků při pořízení allografní závěti slouží k tomu, aby v případě pozdějších pochybností o původnosti závěti mohli stvrdit, k čemu v jejich přítomnosti ze strany zůstavitele došlo. Nevyžaduje se, aby byli seznámeni s obsahem závěti. Musí se však pod text závěti na listinu vlastnoručně podepsat. Obecným důvodem, proč při této formě závěti mají vystupovat svědci, je ten, že tito svědci mají v případě sporu o platnost závěti dosvědčit, že závěť je pořízená zůstavitelem a že zůstavitel věděl, že v listině, kterou podepisuje, je obsažena jeho poslední vůle.
Allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je pak neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti, bezpochyby tedy i v takovém případě, kdy je předchozí svědectví pořízení závěti „odvoláno“ samotnými svědky. Jinými slovy, nemohou-li svědci dostát své svědecké „roli“, nelze mít ani za to, že bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele.
Na těchto závěrech nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit ani v poměrech současné právní úpravy, neboť mohou být i nadále jako správné přijímány (srov. § 1534 o. z.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1940/2021, ze dne 13. 10. 2021
12.10.2021 00:01
K výkladu obsahu závěti pořízené po 01.01.2014
I. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (jednání) závěti z hlediska určitosti nebo srozumitelnosti (např. ve vymezení majetku, o němž je závětí pořizováno, nebo v označení dědiců či určení jejich dědických podílů), je třeba se pokusit pomocí výkladu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti.
Toto výkladové pravidlo převzala rozhodovací praxe i po 1. 1. 2014. Ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, potřebu zjišťování a přihlížení k okolnostem, za nichž byla závěť pořízena, jen zvýraznilo. Současně však platí názor, že výklad právního jednání může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tj. ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, ale nelze pomocí výkladu nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou pořizovatel sice měl, ale neprojevil ji.
II. V projednávané věci zůstavitel určil vnuka za dědice „rodinného domku a související nemovitosti ve XY, vč. veškerého příslušenství i zařízení a vybavení“; je tak evidentní, že pro tohoto dědice zůstavitel určil zcela konkrétní majetek. Z textu závěti současně vyplývá, že si zůstavitel byl vědom toho, že tento majetek je v jeho společném jmění s manželkou, a i když projevil přání, že by v jejím portfoliu neměly zůstat žádné nemovitosti, neobsahuje závěť žádné ustanovení o případném jiném určení věcí pro vnuka, pokud pozůstalé manželce podíl na nemovitých věcech při vypořádání společného jmění zůstane a součástí pozůstalosti se stane jen polovina věcí.
Za situace, kdy společné jmění manželů bylo vypořádáno rozhodnutím soudu (s účinky ke dni smrti zůstavitele) tak, že do pozůstalosti připadla jen ideální jedna polovina předmětných věcí a druhá polovina připadla pozůstalé manželce, nemá požadavek vnuka, aby mu polovina uvedených věcí, které při vypořádání společného jmění připadly pozůstalé manželce, byla vykompenzována jiným majetkem, resp. podílem na majetku z pozůstalosti, oporu v závěti. Absenci „náhradního řešení“ přímo v závěti, nelze nahradit výkladem podle ustanovení § 1494 odst. 2 o. z. – šlo by zcela zjevně o nahrazení vůle zůstavitele, která nebyla v závěti projevena.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 750/2021, ze dne 28. 7. 2021
31.08.2021 00:01
Dědická nezpůsobilost ve smyslu § 1481 občanského zákoníku
I. Pro závěr o dědické nezpůsobilosti v důsledku činu povahy úmyslného trestného činu ve smyslu § 1481 občanského zákoníku není rozhodující, zda potenciální dědic byl za tento čin proti některé z tam uvedených osob odsouzen (anebo zda bylo trestní řízení zastaveno), případně, zda zanikla možnost trestního postihu v důsledku jeho smrti či prohlášení za mrtvého, promlčení, amnestie nebo udělení milosti apod.
V ostatních případech (zejména pokud nedošlo k odsouzení pachatele v trestním řízení) je nezbytné, aby soudní komisař v pozůstalostním řízení, vyjdou-li najevo pochybnosti ohledně dědické nezpůsobilosti některého z účastníků, zjišťoval všechny rozhodné skutečnosti, opatřoval k nim potřebné důkazy a učinil úsudek o tom, zda jednání dědice vykazuje znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu proti zůstaviteli nebo některé z uvedených osob, ovšem s účinky jen pro řízení o pozůstalosti. Podle toho pak buď bude s potenciálním dědicem nadále jednat jako s dědicem, anebo jeho účast v řízení usnesením ukončí.
II. Soud v řízení o pozůstalosti je vázán pravomocným rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal.
Bylo-li v trestním řízení vedeném dědici vydáno rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchal dědic, je tedy pozůstalostní soud tímto rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 135 o.s.ř. vázán, nicméně pozůstalostní soud nemůže odhlédnou od skutečnosti, že dědic měl jednat nejen v souladu s vůlí (přáním) zůstavitele, ale na jeho výslovnou žádost, a zůstavitel mu byl za jeho jednání dokonce vděčný. Soudy v řízení o pozůstalosti proto byly vázány pravomocným rozsudkem soudu v trestním řízení pouze potud, že dědic spáchal úmyslný trestný čin účasti na sebevraždě zůstavitele, avšak otázku, zda spáchal tento úmyslný trestný čin proti zůstaviteli ve smyslu ustanovení § 1481 o. z., měly posoudit samy.
Má-li se jednat o čin proti zůstaviteli, je nezbytné, aby nešlo o jednání v souladu s vůlí (přáním) zůstavitele nebo snad o jednání na jeho výslovnou žádost, neboť v takovém případě nelze dovodit, že jednání směřuje proti zůstaviteli. Z uvedeného vyplývá, že čin dědice, byť naplňuje znaky úmyslného trestného činu účasti na sebevraždě zůstavitele podle ustanovení § 144 odst. 1 tr. zák., není činem spáchaným proti zůstaviteli ve smyslu ustanovení § 1481 o. z., a proto ani nezpůsobuje dědickou nezpůsobilost pachatele.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 106/2021, ze dne 16. 6. 2021
06.05.2021 00:01
Zjišťování existence důvodů vydědění potomka po 31. 12. 2013
Za situace, kdy zůstavitel pořídil listinu o vydědění za účinnosti obč. zák., je soud v řízení zahájeném žalobou podle ustanovení § 170 z.ř.s. povinen zabývat se i takovými skutkovými okolnostmi relevantními pro naplnění důvodů vydědění uvedených v listině o vydědění, které nastaly i po jejím sepsání. Jestliže v projednávané věci zůstavitel pořídil listinu o vydědění podle obč. zák., avšak zemřel za účinnosti o. z., je soud povinen zabývat se i okolnostmi směřujícími k naplnění důvodů vydědění, které nastaly až po sepsání listiny o vydědění do smrti zůstavitele.
Pokud totiž zákonodárce po 1.1.2014 „učinil platnými“ ta pořízení pro případ smrti a vydědění, které v době pořízení platnými právními úkony podle tehdejší právní úpravy nebyly (ať již z hlediska formy nebo obsahu), a postavil je tak na roveň právním jednáním učiněným podle o.z. (který neobsahuje žádné časové omezení, k němuž by měly být zjišťovány zákonné důvody pro vydědění, jež se za předcházející právní úpravy dovozovaly z ustanovení § 873 obč. zák.), nemůže s tím být v nesouladu zjišťování existence důvodů vydědění potomka nejen za dobu před pořízením vydědění, ale i poté.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1820/2020, ze dne 28. 1. 2021
05.05.2021 00:01
Posouzení schopnosti zůstavitelky v době pořízení závěti právně jednat
Z ustanovení § 581 o. z. je zcela zřejmé, že upravuje dva důvody neplatnosti právního jednání. Neplatným je především právní jednání, které učinila osoba, jež není plně svéprávná, a ke kterému není způsobilá (věta první). Druhým možným důvodem neplatnosti je skutečnost, že osoba jednala v duševní poruše, která ji činila neschopnou právně jednat (věta druhá).
Ze spojení ustanovení § 581 o. z. s ostatními ustanoveními o. z. pak vyplývá, že každý z obou důvodů neplatnosti právního jednání se prokazuje odlišně. Zatímco tvrzenou neplatnost právního jednání uskutečněného v duševní poruše (tj. neplatnost podle § 581 věta druhá o. z.) je třeba prokazovat např. prostřednictvím svědků či znaleckého posudku, k prokázání neplatnosti z důvodu neúplné svéprávnosti (tj. podle § 581 věta první o. z.) stačí zjištění, že právní jednání činila osoba nezletilá (podle povahy jednání nad rámec přiměřenosti věku), anebo osoba sice zletilá, která však byla ve svéprávnosti omezena. Omezit svéprávnost člověka může jen soud, za podmínek stanovených v ustanovení § 55 a násl. o. z. (tj. včetně vymezení rozsahu, v jakém se způsobilost člověka samostatně právně jednat omezuje), a to rozsudkem vydaným v řízení vedeném podle ustanovení § 34 a násl. zákona č. 292/2013 Sb. Tato právní úprava je zcela jednoznačná, vylučuje jakékoli úvahy o tom, že by se o omezení svéprávnosti (s následkem neplatnosti uskutečněného právního jednání podle § 581 věta první o. z.) mohlo rozhodovat až následně – po učinění konkrétního právního jednání.
V projednávané věci zůstavitelka v době pořízení závěti nebyla osobou nezletilou a nebylo ani tvrzeno ani zjištěno, že by soud za jejího života rozhodl o omezení její svéprávnosti. Za tohoto stavu dovolací námitka žalobce, že se na tento případ vztahuje ustanovení § 581 odst. 1 věta první o.z., není oprávněná. Pokud žalobce tvrdil, že zůstavitelka nebyla „s ohledem na svůj zdravotní a mentální stav“ schopna samostatně právně jednat, a všechny navržené a provedené důkazy, včetně znaleckého posudku znalce z oboru psychiatrie, směřovaly k posouzení psychického zdravotního stavu zůstavitelky a jeho vlivu na její rozpoznávací schopnosti, bylo na místě rozhodovat o případné neplatnosti právního jednání (závěti) podle ustanovení § 581 odst. 1 věta druhá o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2263/2020, ze dne 20. 1. 2021
11.06.2020 00:01
Nepřiměřenost zákazu zcizení nebo zatížení zděděné či odkázané věci
Ustanovením § 1569 odst. 2 o.z. daná možnost, aby zákazem zcizení obtížená osoba namítala nepřiměřenost příkazu spojeného s pořízením zůstavitele v její prospěch, je na místě především již v řízení o pozůstalosti v rámci „posouzení příkazu jako rozvazovací podmínky“. Rozhodování o nepřihlížení k zákazu zcizení či zatížení dědictvím nabyté věci až po skončení řízení o pozůstalosti by mělo přicházet v úvahu jen při podstatné změně poměrů, oproti poměrům, jaké byly v průběhu řízení o pozůstalosti na straně obtížené osoby.
Bude-li tedy již v řízení o pozůstalosti namítáno, že se k zákazu nemá přihlížet právě proto, že byl zůstavitelem nařízen na nepřiměřenou dobu a není odůvodněn vážným zájmem hodným právní ochrany, nezbude pozůstalostnímu soudu (soudnímu komisaři) než rozhodnout. Bude-li mít za to, že se k zákazu nemá přihlédnout, nebude zákaz obsažen ve výroku usnesení o potvrzení nabytí dědictví, pouze v jeho odůvodnění uvede soud vše, co jej vedlo k závěru o tom, že k zákazu nepřihlédl. Bude-li mít pozůstalostní soud za to, že zákaz platí, uvede jej do výroku usnesení o potvrzení nabytí dědictví. Proti usnesení lze podat odvolání.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 z.ř.s. pro řízení o pozůstalosti jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. Úkony soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti přitom provádí jako soudní komisař notář, kterého tím soud pověřil, není-li stanoveno jinak.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2864/2019, ze dne 5. 3. 2020
21.05.2020 00:02
Dohoda pozůstalé manželky s dědici o vypořádání majetku patřícího do SJM
Dohoda pozůstalé manželky s dědici zůstavitele o vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manželky, podle níž má veškerý majetek (jeho aktiva), který ke dni úmrtí zůstavitele patřil do společného jmění manželů, připadnout po smrti zůstavitele pouze pozůstalé manželce, není v rozporu se zákonem ve smyslu § 162 odst. 1 z. ř. s.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1763/2019, ze dne 5. 2. 2020
09.01.2020 00:03
„Nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele a zajištění neuspokojených pohledávek
Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že ten, kdo nabyl při zpeněžení majetku zůstavitele provedeném podle ustanovení § 175u odst. 1 OSŘ jeho věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, se tím nestal zůstavitelovým dědicem, a stát, jemuž připadl „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, tím nenabyl jeho věci, práva a jiné majetkové hodnoty jako tzv. odúmrť; neodpovídají proto nejen za dluhy zůstavitele nebo za přiměřené náklady jeho pohřbu, ale samozřejmě ani za dluhy související s nabytým majetkem, které vznikly sice po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než k tomuto majetku získali vlastnické právo.
Současně platí, že s ohledem na smysl a účel likvidace dědictví, ve které jde primárně o uspokojení věřitelů zůstavitele, na toho, kdo nabyl při zpeněžení majetku zůstavitele provedeném podle ustanovení § 175u odst. 1 OSŘ jeho věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, nebo na stát, jemuž podle ustanovení § 175u odst. 2 OSŘ připadl „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, společně s majetkem nepřešlo zajištění neuspokojených pohledávek věřitelů, které na majetku vázlo, neboť majetek zůstavitele takto přešel na jiného (na stát), aniž by byl (mohl být) nadále (po zpeněžení nebo připadnutí státu) zatížen právními prostředky zajištění pohledávek věřitelů; v zákonné úpravě likvidace dědictví zde nelze nacházet oporu k tomu, aby se činil rozdíl mezi majetkem zůstavitele, který zpeněžením přešel na jiného, a „nezpeněžitelným“ majetkem zůstavitele, který připadl státu proto, že po skončení likvidace dědictví „nemůže zůstat bez vlastníka“. Zajištění neuspokojených pohledávek věřitelů váznoucí na majetku, který patřil zůstaviteli, stejně jako samotné neuspokojené pohledávky, v souladu s ustanovením § 175v odst. 4 věta první OSŘ zaniká pravomocným skončením likvidace (právní mocí usnesení o rozvržení výtěžku likvidace).
Z uvedeného současně plyne, že na „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, který podle ustanovení § 175u odst. 2 OSŘ připadl státu, nelze vést exekuci prodejem zástavy k uspokojení pohledávek věřitelů zůstavitele, neboť zástavní právo zaniklo.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4543/2018, ze dne 30. 10. 2019
08.01.2020 00:02
Posuzování důvodů vydědění neuvedených v listině o vydědění
Oproti právní úpravě vydědění v obč. zák. je podle o.z. k platnému vydědění nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele. Z tohoto důvodu je možné, vyslovil-li zůstavitel jen některý z důvodů vydědění, v řízení o pozůstalosti, resp. ve sporném řízení vyvolaném postupem podle ustanovení § 170 z.ř.s. prokázat vůči takovému dědici i jiný zákonný důvod vydědění. Podle předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 (obč. zák.) takový postup možný nebyl, a pokud byl nepominutelný dědic úspěšný ve své obraně a podařilo se mu vyvrátit existenci toho zákonného důvodu vydědění, jež zůstavitel uvedl v prohlášení o vydědění, nebyl vyděděn, i když by vůči němu bylo možné prokázat existenci i jiného zákonného důvodu vydědění.
Soud je povinen zabývat se v řízení zahájeném žalobou podle ustanovení § 170 z.ř.s. i dalšími (účastníky tvrzenými) důvody vydědění, které zůstavitel v listině o vydědění neuvedl, i v případě, že zůstavitel pořídil listinu o vydědění podle obč. zák. (účinného do 31. 12. 2013), avšak zemřel po 31. 12. 2013. Platnost listiny o vydědění se přitom posoudí podle právní úpravy účinné ke dni jejího pořízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, ze dne 27. 9. 2019
20.11.2019 00:02
Neplatnost závěti z důvodu jejího pořízení v rozporu s dobrými mravy
Závěr odvolacího soudu, že je pojmově vyloučeno, aby pořízení závěti bylo v rozporu s dobrými mravy, dovolací soud považuje za nesprávný, neboť platná závěť musí splňovat i tuto obecnou náležitost platného právního úkonu, tedy že nesmí být v rozporu s dobrými mravy, a při posouzení platnosti závěti je tak nezbytné se zabývat také tím, zda neodporuje dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 4260/2018, ze dne 23. 8. 2019
20.11.2019 00:01
Neplatnost úkonu odvolání předchozí závěti zůstavitele
Odvolání závěti je možné učinit jako samostatný právní úkon nebo jej lze pojmout jako součást závěti či listiny o vydědění, tento úkon však vždy musí splňovat jednak náležitosti platného právního úkonu obecně, jednak náležitosti zvláštní - kladené na platné odvolání závěti, tzn. že musí být učiněn ve formě, jež je předepsána pro pořízení závěti.
Svědky závěti podle ustanovení § 476b obč. zák. nemohli být závětní ani zákonní dědici a osoby jim blízké (stejně jako osoby nezpůsobilé k právním úkonům, osoby nevidomé, neslyšící, němé a ty, které neznají jazyk zůstavitele); není přitom žádného důvodu, aby tyto závěry nebylo možné vztáhnout rovněž na osoby svědků působících při právním úkonu odvolání závěti, jenž byl učiněn v allografní formě jako samostatný právní úkon či byl pojat jako součást allografní formy pořízení pro případ smrti.
Byla-li v posuzované věci svědkyní allografní závěti, jejíž součástí bylo též odvolání předchozích závětí zůstavitele, matka touto závětí povolaných dědiců a zároveň i v úvahu přicházejících zákonných dědiců zůstavitele v první dědické skupině, byla tato osoba z postavení svědka vyloučena nejen pro úkon pořízení závěti, ale také pro úkon odvolání předchozích závětí, a tento nedostatek měl proto za následek neplatnost úkonu pořízení závěti i úkonu odvolání předchozích závětí zůstavitele.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 4260/2018, ze dne 23. 8. 2019
11.09.2019 00:02
Dědická nezpůsobilost podle ustanovení § 1481 o. z.
Změna důvodů dědické nezpůsobilosti, účinná od 1.1.2014, má za následek to, že dědicky nezpůsobilou může být i osoba trestně neodpovědná, a to i pro nedostatek příčetnosti v době spáchání činu. Okolnost, že dědic se činů dopustil ve stavu, ve kterém byly jeho rozpoznávací schopnosti podstatně snížené a schopnosti ovládací zcela vymizelé, je relevantní „pouze“ pro jeho trestněprávní odpovědnost posuzovanou podle ustanovení trestního zákoníku. Z pohledu práva občanského, resp. v posuzovaném případě práva dědického, je nutné, aby si soud jeho činy posoudil podle ustanovení občanského zákoníku (tj. ustanovení § 1481 o.z.), a sám, aniž by byl vázán rozhodnutím o zastavení trestního stíhání dědice, vyhodnotil, zda je čin, kterého se dědic dopustil, důvodem pro jeho vyloučení z dědického práva po zůstavitelce.
V projednávané věci zůstavitelka sama podala na dědice trestní oznámení, když se vůči ní dopustil násilných činů poté, co se (zjevně úmyslně) přivedl do stavu nepříčetnosti požitím alkoholických nápojů. I přesto, že soudy ve sporném řízení nebyly ve smyslu ustanovení § 135 o.s.ř. vázány rozhodnutím vydaným v trestním řízení, nelze pominout, že trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu nepříčetnosti dědice v době spáchání činů, tedy že dědic byl trestně stíhán důvodně, a že bylo-li následně vydáno rozhodnutí o uložení ambulantního ochranného léčení protialkoholního, bylo vydáno z důvodu, že dědic nebyl trestně odpovědný pro nepříčetnost a současně byl jeho pobyt na svobodě (pro činy, kterých se dopustil a pro něž bylo trestní stíhání zahájeno) pro společnost nebezpečný. Neodpustila-li výslovně zůstavitelka dědici činy, jichž se vůči ní dopustil, nelze dospět k jinému závěru, než že se dědic stal z výše uvedených důvodů dědicky nezpůsobilým ve smyslu ustanovení § 1481 o.z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 4761/2018, ze dne 28. 5. 2019
20.08.2019 00:00
Právo na modifikaci dědického podílu podle § 1693 odst. 3 o.z.
Dědici náleží právo na modifikaci dědického podílu podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z., jestliže poměry zůstavitele (zejména zdravotní stav) vyžadovaly péči jiné osoby o něho nebo o udržení či zvětšení jeho majetku. Vypořádání slouží k zohlednění toho, že potřebnou péči a starost o zůstavitele nebo jeho majetek vynaložili jen někteří z jeho dědiců, zatímco ostatní byli v tomto směru nečinní. Jestliže dědic zajišťoval péči o zůstavitele (osobně nebo prostřednictvím jiných osob) po delší dobu nebo jestliže k udržení nebo zvětšení zůstavitelova majetku svou prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem přispěl značnou měrou (bez přičinění dědice by se majetek zůstavitele nezachoval v takové podobě, v jaké se stal pozůstalostí), soud stanoví výši vypořádání tak, aby bylo přiměřené jednak povaze a rozsahu činnosti dědice, jednak hodnotě pozůstalosti.
Aplikace ustanovení § 1693 odst. 3 o.z. přichází v úvahu jen zcela výjimečně, kdy je z okolností případu zcela nepochybné a jednoznačné, že některý z dědiců se o zůstavitele staral sám, kdežto ostatní se na péči o něj nepodíleli. V projednávané věci nejsou předpoklady pro aplikaci ustanovení § 1696 odst. 3 o.z. splněny, když se o zůstavitelku starali a projevovali zájem v rámci svých možností všichni její potomci.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3893/2018, ze dne 28. 5. 2019
15.08.2019 00:02
Započtení daru od předka zůstavitele na dědický podíl dědice
Z ustanovení § 1660 a § 1661 o.z. jednoznačně vyplývá, že plnění, která lze započítat na dědický podíl dědice, je vždy plněním ze strany zůstavitele, ať již formou darování nebo plnění dluhů za dědice. Nelze z nich dovozovat, že by k zápočtu mohlo sloužit také to, co dědic zůstavitele nabyl po předkovi zůstavitele (v dané věci po matce zůstavitelky), eventuálně zohledňovat skutečnosti, pro které sám zůstavitel po svém předkovi dědictví (pozůstalost) nenabyl, popř. byl povinen splnit odkaz.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3893/2018, ze dne 28. 5. 2019
24.07.2019 00:00
Spor o datum podpisu listiny s allografní závěti
Spor účastníků o to, zda v závěti uvedené datum je datem, kdy byla listina zůstavitelem podepsána, je sporem, k jehož vyřešení lze dospět pouze postupem ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. (tj. prostřednictvím žaloby, na jejíž podání některého z účastníků odkáže soud v řízení o dědictví).
Závěť a ověření pravosti podpisu zůstavitele na závěti jsou dvě rozdílné listiny, první obsahuje projev zůstavitelovy poslední vůle, druhá pak prokazuje, že zůstavitel závěť podepsal. Pokud zde odvolací soud vycházel z toho, že prohlášení svědků závěti, že před nimi zůstavitelka závěť podepsala, je současně i potvrzením toho, že se tak stalo v den uvedený v textu závěti, pak dostatečně neodlišil dva rozdílné úkony na jedné listině (závěť zůstavitelky a prohlášení svědků závěti). Bez tohoto rozlišení, a v důsledku toho i bez skutkových zjištění významných k vyvození právních závěrů, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2236/2018, ze dne 23. 4. 2019
04.06.2019 00:01
Vypořádání mezi dědici podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z.
I. Není-li mezi dědici ze zákona uzavřena dohoda, náleží dědici právo na modifikaci zákonného dědického podílu vypořádáním podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z., jestliže poměry zůstavitele (zejména jeho zdravotní stav) vyžadovaly péči jiné osoby nebo jestliže sám zůstavitel nebyl (pro svůj věk nebo z jiných důvodů) schopen řádně se postarat o udržení nebo zvětšení svého majetku. Vypořádání slouží k zohlednění toho, že potřebnou péči a starost o zůstavitele nebo jeho majetek vynaložili jen někteří z jeho dědiců, zatímco ostatní byli v tomto směru nečinní. Jestliže dědic zajišťoval péči o zůstavitele (osobně nebo prostřednictvím jiných osob) po delší dobu (zpravidla alespoň několik měsíců) nebo jestliže k udržení nebo zvětšení zůstavitelova majetku svou „prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem“ přispěl „značnou měrou“ (bez přičinění dědice by se majetek zůstavitele nezachoval v takové podobě, v jaké se stal pozůstalostí), soud stanoví výši vypořádání tak, aby bylo přiměřené jednak povaze a rozsahu činnosti dědice, jednak hodnotě pozůstalosti.
II. O vypořádání podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z. soud rozhodne samostatným výrokem v usnesení o dědictví tak, že stanoví částku, v níž se poskytne oprávněnému dědici jím požadované vypořádání, anebo že se mu právo na modifikaci zákonného dědického podílu nepřiznává. Oprávněný dědic přitom nemůže po ostatních dědicích požadovat, aby mu stanovené vypořádání zaplatili; soudem stanovená částka je pouze podkladem pro modifikaci dědických podílů započtením (kolací), v důsledku kterého se dědický podíl oprávněného dědice zvýší a dědické podíly ostatních dědiců v tomu odpovídajícím rozsahu sníží. Dojde-li mezi dědici k neshodě o to, zda má dědic právo na požadované vypořádání, může ji soud řešit jen v rámci řízení o pozůstalosti.
III. Na základě provedených důkazů dospěl odvolací soud (i soud prvního stupně) k závěru, že předpoklady pro modifikaci zákonného dědického podílu pozůstalého syna splněny nejsou, neboť jednak „zůstavitel byl až do svého odchodu do nemocnice prakticky soběstačný a žádnou zvláštní péči jiné osoby nepotřeboval“, jednak „velká část tvrzených příspěvků směřovala do části nemovitosti, kterou užíval pozůstalý syn, a sloužila tak tedy k vylepšení kvality vlastního bydlení“. S těmito závěry dovolacímu soudu nezbývá než souhlasit.
Na posouzení nároku na vypořádání podle ustanovení § 1693 odst. 3 o.z. má v projednávaném případě stěžejní význam zejména okolnost, že pozůstalý syn užíval nemovitost zůstavitele bezplatně. Lze sice pozůstalému synovi přisvědčit v tom, že „svou prací a silami“ zveleboval nemovitost jako celek, tedy nejen část, ve které bydlel se svou rodinou, nicméně nelze odhlédnout od bezplatnosti užívání nemovitosti, která nebyla zprvu v jeho vlastnictví a později se stal „pouze“ spoluvlastníkem její 1/6. Z tohoto důvodu nemůže být naplněna podmínka „aniž by za to byl odměňován“ ve smyslu ustanovení § 1693 odst. 3 věty první o.z., a proto je v zásadě nadbytečné se zabývat splněním dalších předpokladů stanovených v ustanovení § 1693 odst. 3 o. z.
Nutno zdůraznit, že odměnou je přitom třeba rozumět nejen poskytnutí přiměřené finanční protihodnoty, ale i jiného majetkového zvýhodnění spočívajícího například právě v tom, že dědic poté, co přispěl ke zvelebení nemovitosti zůstavitele, již nemusel vynakládat prostředky na vlastní bydlení v penězích.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2619/2018, ze dne 13. 3. 2019
10.04.2019 00:01
Změna závěti provedená zůstavitelkou přímo v textu původní závěti
Jestliže za dřívější i současné právní úpravy platí, že podpis pořizovatele má být umístěn na konci textu závěti, tak, aby jím byl stvrzen projev vůle zůstavitele, kterým ustanovil dědice, není žádného důvodu k tomu, aby tento požadavek neplatil i pro případ, kdy listina obsahuje projevů vůle více.
V dané věci listina podepsaná a datovaná dnem 1. 9. 2004 obsahuje závěť zůstavitelky, kterou však zůstavitelka později (po 1. 9. 2004) zčásti změnila, a to co do ustanovení dědiců peněz z vkladní knížky. Protože se jedná o změnu v obligatorní náležitosti závěti, nelze považovat za přehnaný formalismus, když se pro tento nový projev vůle (nahrazující zčásti projev vůle původní) požaduje splnění stejných formálních náležitostí jako u projevu vůle stvrzeného podpisem zůstavitelky dne 1. 9. 2004. Skutečnost, že po provedeném dokazování nemají účastníci řízení pochyb o tom, že změnu v označení dědiců formou „škrtů a vpisků“ provedla neurčeného data po 1. 9. 2004 sama zůstavitelka, na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit; jedná se o stejnou situaci, jako by po pořízení platné závěti (včetně data a podpisu) zůstavitel napsal závěť ve prospěch jiného dědice, tuto však do své smrti nepodepsal a nedatoval, v obou případech se jedná o dva projevy vůle - v projednávané věci obsažené na jedné listině, v uvedeném příkladu obsažené na dvou listinách.
Vycházeje z uvedených závěrů a ze skutečnosti, že předmětné „škrty a vpisky“ na listině se závětí datované a podepsané zůstavitelkou dne 1. 9. 2004, představující změnu v osobách dědiců, za tímto novým projevem vůle datum a podpis zůstavitelky neobsahují, nemá v této části nová závěť náležitosti požadované ustanovením § 476 odst. 2 a § 476a obč. zák., a je tedy neplatná.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 171/2018, ze dne 21. 1. 2019
11.03.2019 00:00
Nedovolání se neplatnosti závěti jako vyhovění mravnímu závazku dle § 591 o.z.
Nedovolání se relativní neplatnosti závěti neopomenutelným dědicem, který byl v rozporu s ustanovením § 479 obč. zák. zůstavitelem v závěti opomenut, aniž by došlo k jeho vydědění, lze považovat za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z., pouze tehdy, jestliže mravní závazek nebo ohledy slušnosti, jimž bylo tímto opomenutím vyhověno, převáží nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli, jestliže je takové jednání (opomenutí) dlužníka přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesnižuje podstatně hodnotu jeho majetku a jestliže lze za daných konkrétních okolností případu ospravedlnit skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele v důsledku svého opomenutí umožnil třetí osobě nabýt majetek, který by – nebýt tohoto opomenutí – náležel dlužníkovi, a proto právo věřitele zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno.
Zároveň je třeba vzít v úvahu, že sám zůstavitel, který v závěti opomenul některého z neopomenutelných dědiců, aniž by došlo k jeho vydědění, jednal v rozporu se zákonem (s ustanovením § 479 obč. zák.), nedostalo-li se nezletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Ze samotné skutečnosti, že zpravidla lze nedovolání se relativní neplatnosti závěti neopomenutelným dědicem považovat za projev úcty a respektu tohoto dědice k zůstaviteli a k jeho poslední vůli, proto nelze bez dalšího (bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu) dovodit, že se ze strany dlužníka, jenž je neopomenutelným dědicem, jedná o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z., a že se proto věřitel nemůže dovolat neúčinnosti tohoto právního jednání (opomenutí) dlužníka.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2332/2018, ze dne 13. 12. 2018
06.03.2019 00:02
Lhůta k odmítnutí dědictví; počínání vylučující odmítnutí dědictví
I. Lhůta k odmítnutí dědictví podle § 1487 odst. 1 věty druhá o.z. je lhůtou hmotněprávní; to platí i o lhůtě prodloužené soudem podle věty třetí. Zmeškání lhůty k odmítnutí dědictví (stanovené zákonem nebo prodloužené soudem) proto nelze postupem podle § 58 o.s.ř. prominout.
II. Smysl lhůty dané ustanovením § 1487 o.z. spočívá jen ve vymezení hranice, do kdy může v úvahu přicházející dědic dědictví odmítnout, tedy hranice, po níž nastává fikce neodmítnutí (přijetí) dědictví. Ani ustanovení § 1487 o.z., ani ustanovení § 164 z.ř.s., ani žádné jiné zákonné ustanovení v úvahu přicházejícím dědicům nezakazuje, aby úkon odmítnutí, popřípadě přijetí dědictví, učinili kdykoli po smrti zůstavitele, nejpozději však do konce lhůty dle ustanovení § 1487 o.z.
III. Podle § 1489 odst. 2 o.z. se k odmítnutí dědictví nepřihlíží, dal-li dědic již svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout. Kdy se jedná o počínání dědice ve smyslu § 1489 odst. 2 o.z., závisí na posouzení individuálních okolností konkrétního případu.
Podle ustálené judikatury soudů - od níž ani za existence nové právní úpravy (o.z.) nemá dovolací soud důvod se odchýlit - počínáním, kterým dal dědic najevo, že dědictví nechce odmítnout (nyní, že „chce dědictví přijmout“), se rozumí takové chování dědice, kterým se k zůstavitelovu majetku nebo k jeho části (například k jednotlivé věci) projevuje jako jeho vlastník (k zůstavitelovu majetku nebo jeho části se tedy chová jako k vlastnímu majetku) nebo z něhož je jinak nepochybné, že hodlá jako dědic vstoupit do zůstavitelových práv a povinností (tedy se stát jako dědic zůstavitelovým právním nástupcem), popřípadě že vystupuje jako osoba, jíž svědčí dědické právo po zůstaviteli (například se jako dědic ze zákona vyjadřuje v řízení o dědictví k platnosti závěti apod.). Rovněž je za počínání vylučující odmítnutí dědictví zpravidla považován úkon, kterým dědic zpochybnil dědické právo jiných osob, kterým uplatnil nárok neopominutelného dědice nebo kterým požádal soud o povolení prodeje věci patřící do dědictví.
Jde především o nakládání s majetkem náležejícím do dědictví jako by šlo o majetek vlastní (např. vybírání finančních prostředků z účtu zůstavitele, rušení těchto účtů a převádění prostředků z nich na jiné účty, zpeněžování majetku zůstavitele, převádění majetku zůstavitele na jiné osoby, likvidace věcí z majetku zůstavitele, užívání věcí z dědictví jako věcí vlastních, provádění podstatných změn na věcech, které patří do dědictví, přijetí plnění ze zůstavitelových pohledávek či dokonce vymáhání takových pohledávek). Za chování, kterým dědic dává nepochybně najevo, že hodlá vstoupit do zůstavitelových práv a povinností, se naopak nepovažovalo např. vypravení pohřbu zůstaviteli nebo převzetí nepatrného majetku vypravitelem pohřbu, péče o majetek zůstavitele nutná k zabránění vzniku škody, splnění veřejnoprávní povinnosti podání daňového přiznání za zůstavitele.
IV. V posuzovaném případě lze konstatovat, že dědic nedal najevo, že dědictví po zůstavitelce chce přijmout, jen tím, že v dědickém řízení spolupracoval se soudní komisařkou (při zjišťování majetku), potažmo že by (pouze) vznesl dotaz, zda znalecký posudek o ceně zůstavitelčina majetku má být vypracován na základě jeho objednávky; v uvedeném jednání (jímž by se dědic skutečně jen informoval o stavu majetku zůstavitelky a napomáhal by k jeho zjištění) by nebylo možné spatřovat počínání, kterým by dal najevo, že dědictví chce přijmout, neboť samo o sobě nic nevypovídá o jeho vztahu k zůstavitelčině majetku, o uplatňování jeho dědického práva k tomuto majetku ani o jeho vystupování jako dědice zůstavitelky.
Odlišně je však třeba hodnotit dědice spočívající v podnikání kroků iniciujících uzavření dohody dědiců o vypořádání dědictví, zejména vznesení návrhu na „spravedlivé“ finanční vypořádání tak, aby nebyl jako dědic znevýhodněn, řešení otázky započtení daru na dědický podíl druhého dědice (včetně stanovení hodnoty daru pro účely započtení) a dokonce návrhu druhému z dědiců na vzdání se dědického práva v jeho prospěch. Nakonec i prostřednictvím žádosti „o sdělení informace“, zda je z jeho strany dán důvod pro uplatnění výhrady soupisu dle § 1674 a násl. o.z., zde dědic dává soudu na vědomí záměr dědictví nabýt (a neinformuje se tedy pouze o stavu zůstavitelčiných dluhů); prostřednictvím svého (následného) rozhodnutí o uplatnění výhrady soupisu by totiž nesdělil soudu nic jiného, než že nehodlá po skončení řízení o pozůstalosti hradit všechny zůstavitelčiny dluhy v plném rozsahu, ale jen do výše ceny jím nabytého dědictví. Výše uvedené jednání je proto ve svém souhrnu zcela namístě považovat za počínání, kterým dědic dává najevo, že dědictví chce přijmout.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2832/2018, ze dne 29. 11. 2018