// Profipravo.cz / Promlčení

Promlčení

17.04.2026 00:05

ÚS: Souladnost námitky promlčení s dobrými mravy

Závěr obecných soudů, podle něhož podání žaloby staví běh promlčecí lhůty pouze v rozsahu žalobního petitu, a že uplatnění námitky promlčení za daných okolností není v rozporu s dobrými mravy, nepředstavuje samo o sobě protiústavní výklad podústavního práva, nevybočuje-li z mezí ústavně konformní interpretace a nevykazuje-li znaky svévole.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1021/25, ze dne 19. 3. 2026

02.04.2026 00:02

Promlčení práva na vrácení plnění z neplatné spotřebitelské úvěrové smlouvy

U práva spotřebitele na vydání bezdůvodného obohacení z plnění poskytnutého na základě absolutně neplatné spotřebitelské úvěrové smlouvy nelze použít § 394 odst. 2 obch. zák., vážící počátek běhu promlčecí doby ke dni plnění, pokud by tím byla porušena zásada efektivity ve smyslu ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie a spotřebiteli by byla znemožněna účinná ochrana jeho práv.

Čtyřletá promlčecí doba podle § 397 obch. zák. v takovém případě běží od okamžiku, kdy bylo postaveno najisto, že spotřebitel plnil bezdůvodně; v poměrech projednávané věci od doručení usnesení o zastavení exekuce povinnému.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2456/2025, ze dne 24. 2. 2026

17.03.2026 00:02

Škoda způsobená opožděným přihlášením pohledávky advokátem

Počátek promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené advokátem opožděným přihlášením pohledávky věřitele (jeho klienta) do insolvenčního řízení vedeného na dlužníka jeho klienta, je-li úpadek dlužníka řešen formou oddlužení, se váže na právní moc rozhodnutí insolvenčního soudu o osvobození dlužníka od placení pohledávek podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2918/2024, ze dne 27. 1. 2026

05.02.2026 00:02

Stavení promlčecí lhůty u pohledávek uplatňovaných podle § 203 IZ

Podáním přihlášky pohledávky se promlčecí lhůta staví podle § 173 odst. 4 insolvenčního zákona jen v případě, že se příslušná pohledávka skutečně měla uplatnit přihláškou pohledávky. Jde-li o pohledávku za majetkovou podstatou nebo pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, která se uplatňuje podle § 203 odst. 1 insolvenčního zákona, promlčecí lhůta se staví až podáním žaloby podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona bez ohledu na to, zda věřitel již dříve podal přihlášku takové pohledávky nebo zahájil incidenční spor o pořadí pohledávky ve smyslu § 203a insolvenčního zákona.

Věřitel dbalý svých práv nemůže čekat na výsledek incidenčního sporu vedeného podle § 203a insolvenčního zákona, ale musí zároveň podat žalobu podle § 203 odst. 4 insolvenčního zákona, chce-li zastavit běh promlčecí lhůty; v intencích ustálené judikatury pak obecný soud řízení přeruší do pravomocného skončení incidenčního sporu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1637/2025, ze dne 22. 12. 2025

02.02.2026 00:01

Promlčení postižního nároku pojistitele odpovědnosti proti pojištěnému

Právo pojistitele odpovědnosti z provozu vozidla na úhradu částek vyplacených na pojistné plnění za náklady na výživu pozůstalým není právem na opětující se plnění. Vzniká a promlčuje se v závislosti na uskutečnění platby pojistného plnění v obecné promlčecí lhůtě. Regresní právo pro svůj vznik vyžaduje kromě dalších podmínek vždy ještě vyplacení konkrétní částky pojistitelem. Až po zaplacení každé jednotlivé platby každý jednotlivý regresní nárok vzniká, je uplatnitelný u soudu a začíná se samostatně promlčovat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1592/2025, ze dne 18. 12. 2025

12.12.2025 00:06

ÚS: Promlčení nároků pozůstalých při úmrtí blízké osoby

Podle § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. května 2005 do 31. ledna 2013, měla konkrétně vymezená skupina pozůstalých osob právo na jednorázové paušální odškodnění za škodu usmrcením osoby jim blízké. Z judikatury Ústavního soudu (Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. května 2005 (N 98/37 SbNU 321; 265/2005 Sb.) vyplývalo, že pokud tento paušál nebyl dostatečnou satisfakcí, mohl se pozůstalý domáhat další satisfakce podle § 13 odst. 2, 3 téhož zákona o náhradě nemajetkové újmy při zásahu do osobnostních práv. Nekoncepčnost právní úpravy založená tím, že zákonodárce stanovil odškodnění pouze paušálně, vyvolala v rovině hmotněprávní i procesněprávní dvojkolejnost, neboť podle předchozí právní úpravy se právo na náhradu škody promlčovalo jinak než právo na náhradu nemajetkové újmy, jinak též byla stanovena věcná příslušnost soudů. Zatímco u práva na náhradu škody zákon č. 40/1964 Sb. kombinoval tříletou objektivní promlčecí lhůtu s dvouletou subjektivní (§ 106 odst. 1 a 2), právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích se promlčovalo pouze v objektivní tříleté lhůtě (§ 101). Pokud obecné soudy při posuzování nároku na náhradu újmy stěžovatelky (vdovy) tvrzeným usmrcením jejího manžela nevzaly při úvaze o promlčení práva tuto dvojkolejnost v potaz, porušily tím právo stěžovatelky zaručené čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2422/25, ze dne 30. 10. 2025

31.10.2025 00:06

ÚS: Počátek běhu promlčení s ohledem na princip autonomie vůle

Autonomie vůle představuje elementární podmínku fungování právního státu [srov. nález ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06 (N 235/55 SbNU 267)] s tím, že jde o jeden z projevů vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky [nález ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3168/16 (N 121/86 SbNU 85)], a má dvě strukturální dimenze:

1. státní mocí lze do autonomní sféry jednotlivce (a tedy i do jeho autonomních volních projevů) zasahovat jen v případech daných výslovným svolením (pokynem) zákonodárce a

2. jednotlivec může v mezích své volní autonomie činit vše, co mu zákon nezakazuje (nebo v čem ho neomezuje).

Ústavně souladný je proto závěr, na základě respektu k autonomii vůle, že počátek běhu promlčecí lhůty nenastává v okamžiku vzniku právního vztahu, ale až dospělostí pohledávky.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 778/25, ze dne 3. 9. 2025

10.10.2025 00:02

ÚS: Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty

Subjektivní promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené porušením práva na účinné vyšetřování začne běžet nejdříve okamžikem, kdy je porušení tohoto práva s konečnou platností posouzeno orgány, které jsou k takovému hodnocení primárně pověřeny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 424/25, ze dne 26. 8. 2025

22.09.2025 00:02

Stavění promlčecí lhůty při zpětvzetí žaloby dle § 648 o. z.

Uplatní-li věřitel žalobou právo u soudu a soud toto řízení zastaví z důvodu zpětvzetí žaloby, nepokračuje věřitel řádně v zahájeném řízení, v důsledku čehož nedochází podle § 648 věty první o. z. ke stavění promlčecí lhůty tohoto práva stejně, jako by řízení nebylo vůbec zahájeno.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3245/2024, ze dne 31. 7. 2025

22.09.2025 00:01

Stavění promlčecí lhůty při uplatnění nároku v trestním řízení

Řádným uplatněním nároku poškozeného v trestním řízení na náhradu škody, jež mu byla způsobena trestným činem (popř. obdobného návrhu na peněžité odčinění nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení), se staví po dobu řízení běh promlčecí lhůty ve vztahu k tomuto právu podle 648 věty první o. z. i v situaci, kdy v trestním řízení došlo k odložení věci podle § 159a trestního řádu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3245/2024, ze dne 31. 7. 2025

23.06.2025 00:01

Předpoklady stavení promlčecí lhůty podle § 647 o. z.

I. K uzavření dohody podle § 647 o. z. může dojít i jednáním mezi věřitelem a dlužníkem o mimosoudním řešení sporu. Bude tomu tak v případě, kdy se způsobem nevzbuzujícím pochybnost setká vůle obou stran jednat o mimosoudním vyřízení sporu a zároveň bude nepochybné, že se obě strany totožně rozhodly učinit předmětem jednání stejné právo nebo stejnou určitou okolnost, z níž může právo vzniknout. Pro vznik dohody o mimosoudním řešení sporu není rozhodné, zda dlužník svou odpovědnost uznává, či nikoliv; podstatné je, zda strany projevily shodnou vůli jednat o právu nebo okolnosti je zakládající. Rozhodným dnem pro stavení promlčecí lhůty je den uzavření dohody.

II. Požadavek výslovnosti § 647 o. z. stanovuje pouze pro jednostranné odmítnutí dalšího jednání. Požadavek „výslovnosti“ přitom nezahrnuje pouze odmítnutí dalšího jednání za použití slov, ale také jiné projevy vůle, kterými jedna ze stran jednoznačně odmítne pokračovat v jednání.

Odpadnutí překážky běhu promlčecí lhůty může tedy zapříčinit pouze takové jednostranné odmítnutí, které je učiněno „výslovně“ (jednoznačně). Nelze proto bez dalšího usuzovat, že nechá-li jedna ze stran jednání ustrnout, překážka běhu promlčecí lhůty odpadá „nehledě na požadavek výslovnosti“. Je-li pasivita jedné ze stran projevem vůle, může vést k odpadnutí překážky běhu promlčecí lhůty jedině za předpokladu, že z ní vzhledem k okolnostem vyplývá jednoznačný úmysl nepokračovat v jednání. Relevantní není každé odmítnutí dalšího jednání, nýbrž pouze takové, které je jednoznačné.

Je-li pasivní věřitel, při absenci specifických okolností nebude zcela jednoznačné, zda nečinností odmítl dále jednat, nebo zda si například pouze ponechal více času na další reakci. Požadavek výslovnosti proto bez dalších okolností splněn nebude. Je-li pasivní dlužník, požadavek výslovnosti (jednoznačnosti) odmítnutí dalšího jednání nelze relativizovat tím spíše vzhledem k účelu § 647 o. z., kterým je ochrana legitimního očekávání věřitele.

III. Legitimní očekávání a jistotu věřitele však není nutné ve zvýšené míře chránit v případech, kdy se strany na ukončení jednání dohodnou, tedy pokud věřitel s ukončením jednání souhlasí, byť ne výslovně (jednoznačně). Dohodu o ukončení mimosoudního jednání tedy lze uzavřít způsobem bez požadavku výslovnosti (jednoznačnosti). Překážka běhu promlčecí lhůty v takovém případě odpadá uzavřením dohody.

IV. Stejně jako u jednostranného odmítnutí není ani u dohody o ukončení mimosoudního jednání vyloučeno, že ji strany uzavřou svojí nečinností (pasivitou). V takovém případě je nezbytné zjistit, zda nečinnost obou stran byla projevem vůle a zda jeho obsahem byl úmysl ukončit mimosoudní jednání. Ukončení mimosoudního jednání a obnovení běhu promlčecí lhůty není přitom překážkou uzavření další dohody dle § 647 o. z., která opět přivodí stavení promlčecí lhůty.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 431/2024, ze dne 27. 5. 2025

09.06.2025 00:02

Počátek běhu promlčecí lhůty práva zapůjčitele na vrácení zápůjčky

Neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta (§ 619 odst. 1 a 2 a § 629 odst. 1 o. z.) k uplatnění práva zapůjčitele na vrácení zápůjčky ode dne, kdy se zapůjčitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že na základě výpovědi došlo k uplynutí výpovědní doby a právo na vrácení zápůjčky se stalo splatným.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3263/2024, ze dne 23. 4. 2025

18.03.2025 00:02

Promlčení nároku na zaplacení ceny na úhradu nákladů POZE

Promlčení nároku na zaplacení ceny na úhradu nákladů POZE podle § 28 odst. 4 písm. b) zák. č. 165/2012 Sb., ve znění zák. č. 310/2013 Sb., se v rozhodném období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 posuzuje podle obchodního zákoníku. Vztah mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem distribuční soustavy je v tomto případě soukromoprávním vztahem mezi podnikateli, který se týká jejich podnikatelské činnosti, a proto se v otázkách neupravených speciálními předpisy v rozhodném období řídí obchodním zákoníkem, včetně úpravy promlčení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2190/2024, ze dne 28. 1. 2025

17.03.2025 00:02

Prodloužení promlčecí doby dle § 401 obch. zák. ve spotřebitelské smlouvě

I. Konkrétní ujednání ve spotřebitelské smlouvě o prodloužení promlčecí doby ve smyslu § 401 obchodního zákoníku je nutné posoudit rovněž z hlediska toho, zda se neodchyluje od zákona v neprospěch spotřebitele, zda se spotřebitel nevzdává práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak nezhoršuje své smluvní postavení (§ 55 odst. 1 obč. zák.), a zda takové ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.).

II. Odvolací soud v nyní posuzované věci aplikaci § 55 a § 56 obč. zák. zvažoval a uzavřel přitom, že „se ze spisu nepodávají žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že prohlášení o prodloužení promlčecí doby v této věci zhoršilo postavení dlužníků a že, v rozporu s principem dobré víry, znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“, a že „v poměrech nyní posuzované věci není prodloužení promlčecí doby na deset let v rozporu s § 55 a § 56 obč. zák.“ Tento závěr odvolacího soudu však neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, podle nichž si strany úvěrové smlouvy sjednaly prodloužení promlčecí doby pouze u práv věřitele (banky). Ze samotné smlouvy o úvěru tak vyplývá, že ujednání o prodloužení promlčecí doby (stejně tak jako čl. 10.8 všeobecných obchodních podmínek) bylo toliko ve prospěch věřitele. Naopak nebylo učiněno žádné skutkové zjištění, které by v posuzovaném případě odůvodnilo závěr, že ve výsledku se smluvní postavení dlužníků (spotřebitelů) nezhoršilo. Jediný důsledek, který pro dlužníky z takového ujednání vyplýval, bylo oddálení možnosti obrany námitkou promlčení; konkrétní výhody jim nepřinášelo žádné. Bezpochyby tak znamenalo zhoršení postavení dlužníků.

Dovolací soud proto uzavírá, že je-li v předmětné úvěrové spotřebitelské smlouvě ujednáno prodloužení promlčecí doby toliko ve prospěch věřitele (dodavatele), je takové ujednání absolutně neplatné podle § 55 odst. 1, 2 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 408/2024, ze dne 5. 2. 2025

03.03.2025 00:02

Výkon práva věcného břemene bránící jeho promlčování

Smysl promlčování věcných břemen je nutno hledat především tam, kde oprávněný z věcného břemene nejeví o výkon (v tomto případě zapsaného) práva zájem po zákonem stanovenou dobu. Neznamená to však, že jsou-li k pozdějšímu skutečnému „fyzickému“ výkonu věcného břemene zapotřebí předchozí určité přípravné práce, nejsou takové práce relevantní pro pozdější výkon práva věcného břemene, pokud je oprávněný nestihne dokončit před uplynutím promlčecí doby. To platí v dané věci o to více, spočívá-li věcné břemeno nikoliv např. v typickém právu užívat cizí pozemek bez dalšího k průjezdu, ale – jako je tomu zde – v samotném právu umístění místní komunikace a vedení inženýrských sítí, tj. činností, které ze své povahy pro realizaci věcného břemene přípravné práce nezbytně vyžadují a bez nichž není ani následný „fyzický“ výkon věcného břemene možný. Již tyto práce se budou opírat o existující oprávnění plynoucí z věcného břemene (např. vstup na pozemek), a budou-li mít zřejmou věcnou (obsahovou), časovou a místní (ke služebné věci) souvislost s takovým právem a projevující se ve vztahu ke služebné věci, bude je možné považovat za výkon práva věcného břemene.

Kategorické vyloučení přípravných prací jako výkonu práva věcného břemene by mohlo ostatně způsobovat další nezamýšlené důsledky. Bylo by paradoxní, pokud by byl oprávněný z věcného břemene, který by na služebném pozemku prováděl (toliko) přípravné práce, chráněn ve výkonu takového práva vůči samotnému vlastníkovi služebného pozemku (viz § 1259 o. z. ve spojení s § 1042 o. z.), avšak nešlo by o obsahový výkon práva věcného břemene bránící promlčování práva ve smyslu § 632 o. z., resp. § 109 obč. zák.

V praxi mohou naproti tomu nastat situace, v nichž výkon přípravných prací nebude mít výše uvedenou souvislost s právem věcného břemene, resp. nebude korespondovat s jeho obsahem. Jedná-li se o výkon činností nemajících obsahovou, časovou či místní souvislost s právem věcného břemene, může se vlastník služebné věci proti takovému jednání bránit.

Protože při posuzování těchto případů půjde velmi často o zohledňování individuálních okolnostní daného případu podle typu věcných břemen, musí také závěry soudů tyto individuální zvláštnosti odrážet. Dovolací soud pro tyto případy ponechává nalézacím soudům určitý úvahový prostor, který se pak promítá do formulace závěrů, jež jsou v dovolacím řízení poměřovány primárně hlediskem tzv. zjevné nepřiměřenosti.

Rovněž mohou nastat situace, v nichž budou přípravné práce prováděny takovým způsobem, který by měl za cíl např. pouhé oddálení promlčení práva věcného břemene. Tyto případy lze nicméně řešit i prostřednictvím § 8 o. z., pročež je však zapotřebí nutné zabývat se tím, o jaké přípravné práce se jedná.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1476/2024, ze dne 29. 1. 2025

06.02.2025 00:01

Promlčení nároku na náhradu škody vůči jednateli spol. s r. o.

Jen tím, že jednatel společnosti s ručením omezeným převezme v hotovosti peníze náležející společnosti (a ty následně nevloží do pokladny společnosti a neprovede o nich ani záznam v účetnictví), společnosti žádná škoda nevzniká. Určení způsobu, jakým bude společnost uchovávat své peněžní prostředky (zda v hotovosti na pokladně společnosti, na bankovním účtu společnosti nebo ad absurdum doma pod polštářem jednatele), je výkonem obchodního vedení společnosti. Jakkoliv i způsob „uložení“ peněz může představovat porušení povinnosti počínat si při výkonu funkce s péčí řádného hospodáře (např. v případě ukládání peněz pod polštář), budou-li takto uložené peníze posléze použity ve prospěch společnosti, nemusí jí škoda vůbec vzniknout.

Společnost nemůže uplatnit nárok na náhradu škody vzniklé porušením péče řádného hospodáře dříve, než jí škoda vznikne (než se peněžní prostředky dostanou mimo sféru její dispozice). V případě nakládání s peněžními prostředky společnosti ke vzniku škody typicky dojde tím, že jednatel prostředky využije v rozporu s péčí řádného hospodáře (např. za ně pořídí věc určenou pro svou osobní potřebu nebo uskuteční jinou pro společnost nevýhodnou transakci, anebo si je ponechá pro svou potřebu).

Společnost s ručením omezeným je tak v poměrech projednávané věci povinna tvrdit a prokázat, že žalovaný jednatel za ni v hotovosti převzal žalovanou částku a jednatel je – za situace, aniž by bylo zřejmé, jak (na co) byly tyto prostředky využity – podle § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5 obch. zák. povinen tvrdit a prokázat, že tyto peněžní prostředky byly využity ve prospěch společnosti, nebo, že je nejpozději po zániku funkce jednatele společnosti vrátil.

Promlčecí doba tak v projednávané věci mohla začít běžet nejpozději dnem následujícím po dni, kdy žalovanému zanikla funkce jednatele společnosti. Předtím se mohla rozběhnout pouze tehdy, dostaly-li se prostředky, které jednatel za společnost v hotovosti převzal, mimo sféru dispozice společnosti již dříve.

Namítá-li jednatel, že nárok společnosti je promlčen, Nejvyšší soud připomíná, že stíhá-li důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence skutečnosti, o níž tvrdí, že nastala, ku prospěchu, pak v případě námitky promlčení (nestanoví-li právní předpis jinak) nese také tento účastník důkazní břemeno o skutečnostech, s nimiž zákon spojuje počátek a běh promlčecí doby. V projednávané věci bude proto na jednateli – který vznáší námitku promlčení – aby tvrdil (a prokázal) skutkové okolnosti, na jejichž základě bude možné uzavřít, že promlčecí doba začala běžet ještě před tím, než žalovanému zanikla funkce jednatele společnosti. Neprokáže-li takové okolnosti, budou soudy vycházet z toho, že promlčecí doba začala běžet dnem následujícím po dni, kdy žalovanému zanikla funkce jednatele společnosti; tohoto dne mohla totiž společnost právo na náhradu škody poprvé uplatnit u soudu (actio nata).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2753/2023, ze dne 21. 11. 2024

23.01.2025 00:02

Promlčení práva na poskytnutí informací dle § 40 odst. 1 písm. c) AZ

Právo autora na poskytnutí informací podle § 40 odst. 1 písm. c) autorského zákona se nepromlčuje. Nepromlčitelnost tohoto práva není důsledkem jeho nemajetkové (osobněprávní) povahy, nýbrž je dána jeho účelem sloužícím k ochraně samotného absolutního autorského práva, jež se jako takové (obdobně jako právo vlastnické) nepromlčuje, a tudíž se nepromlčují ani práva stanovená k jeho ochraně (proti rušivým zásahům do něj).

To však zároveň neznamená, že by toto právo bylo možno úspěšně uplatnit z časového hlediska zcela neomezeně. To je dáno jak samotným (zákonem omezeným) trváním absolutního autorského práva, jde-li jak o výlučná autorská práva osobnostní (srov. § 11 odst. 4 autorského zákona), tak o výlučná autorská práva majetková (srov. § 27 autorského zákona), tak především shora uvedeným účelem, ke kterému toto právo slouží, což je třeba zohlednit vždy podle konkrétních okolností věci a vzhledem k okruhu požadovaných informací (obdobně jako tomu je v případě podmínek pro uplatnění tzv. zápůrčího či odstraňovacího nároku). Autor se tudíž nemůže domáhat poskytnutí takových informací, které (již) nemohou za daných okolností sloužit k účinné ochraně jeho autorského práva (před neoprávněným užitím jeho díla, včetně řádného uplatnění nároků vyplývajících z takového neoprávněného užití), a jednalo by se tak v tomto smyslu pouze o samoúčelný výkon jeho subjektivního práva.

Stejně jako v případě jiných soukromých práv není ani právo na poskytnutí informací podle § 40 odst. 1 písm. c) autorského zákona vyňato z obecného pravidla, že zjevné zneužití soukromých práv nepožívá právní ochrany ve smyslu § 8 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 55/2024, ze dne 28. 11. 2024

21.08.2024 00:02

Promlčení nároku na náhradu škody způsobené porušením práva EU

I. Pro řešení otázek promlčení nároku na náhradu škody způsobené porušením unijního práva se zásadně použijí pravidla vtělená do zákona č. 82/1998 Sb., vyjma těch situací, kde by použití vnitrostátní úpravy promlčení odporovalo zásadám rovnocennosti a efektivity. O takovou situaci by se však jednalo pouze tehdy, pokud by jednání vnitrostátních orgánů spolu s existencí promlčecí lhůty vedlo k tomu, že by poškozený ztratil jakoukoli možnost uplatnit svá práva před vnitrostátními soudy.

II. V rámci řízení o porušení povinnosti má právní závaznost ve vztahu mezi členským státem a orgány Evropské unie výlučně až případný rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále také „SDEU“), nelze tak jakékoliv závěry o protiprávnosti ustanovení vnitrostátního práva odvíjet již od postupu Evropské komise, jejíž postavení lze v řízení o porušení povinnosti připodobnit k postavení navrhovatelky, která požívá v rámci tohoto řízení prakticky neomezené diskrece nepodléhající soudnímu přezkumu. Jinými slovy, zda porušení unijního práva existuje, přísluší v rámci řízení o porušení povinnosti, a to navíc výlučně ve vztahu mezi Evropskou komisí a příslušným státem, určit (deklarovat) pouze a jen SDEU, nikoliv Evropské komisi. Existenci porušení unijního práva tak nelze jednoznačně dovozovat jen a pouze („až“) z postupu Komise v kterékoliv fázi řízení o porušení povinnosti, nehledě na to, že vědomost o porušení evropského práva není rozhodná pro počátek běhu promlčecí lhůty. Lze však pro úplnost poznamenat, že deklaratorní rozsudek SDEU může být vzhledem k nároku na náhradu škody vodítkem pro posouzení, zda bylo porušení evropského práva státem zvlášť závažné ve smyslu kritérií rozsudku ve věci Brasserie du pêcheur SA, Factortame Ltd a další. Ze stejného důvodu potom nelze z postupu Komise dovozovat počátek běhu promlčecí lhůty nároku na náhradu škody způsobené porušením unijního práva členským státem.

III. Pokud § 36 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže stanoví, že řízení zahájená po dni 25. 12. 2014 se dokončí podle tohoto zákona, je ve světle jak jazykového výkladu vzhledem k použitému slovu „řízení“, tak ve světle čl. 22 směrnice č. 2014/104/EU třeba uzavřít, že toto ustanovení pokrývá pouze procesní aspekty těchto řízení, nemá však vliv na hmotněprávní základ sporu, tedy ani na běh či dobu trvání promlčecích lhůt k podání žaloby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 912/2024, ze dne 18. 6. 2024

05.08.2024 00:01

Promlčení práva na náhradu nákladů dle § 77 odst. 5 energetického zákona

I. Závazek dodavatele a toho, kdo změnu nebo odpojení od rozvodného tepelného zařízení požaduje (odběratele), má charakter samostatného soukromoprávního závazku ve smyslu § 1723 odst. 1 o. z., který je založen požadavkem na změnu způsobu dodávky nebo způsobu vytápění (schváleným v příslušném správním řízení) a jehož obsah je vymezen zákonem. Obsahem závazku je pak podle § 77 odst. 5 energetického zákona (mimo jiné) právo dodavatele na úhradu jednorázových nákladů na provedení změn způsobu dodávky či vytápění a rovněž nákladů spojených s odpojením od rozvodného tepelného zařízení včetně odstranění tepelné přípojky nebo předávací stanice, pokud mu takové náklady skutečně vznikly v okamžiku změny způsobu dodávky či vytápění (odpojení) odběratele, v rámci předcházející přípravy této změny (odpojení) nebo dodatečně (v přiměřené době po změně či odpojení) v přímé souvislosti s předchozí změnou (odpojením), a tomu odpovídající povinnost odběratele (resp. toho, kdo změnu nebo odpojení od rozvodného tepelného zařízení požadoval) vzniklé náklady dodavateli uhradit.

Ke vzniku práva dodavatele na úhradu nákladů podle § 77 odst. 5 energetického zákona tudíž nemůže dojít dříve, než takové náklady vůbec dodavateli vzniknou, neboť uvedené ustanovení nezakládá povinnost k úhradě předem paušálně určených nákladů či nákladů předpokládaných, nýbrž nákladů skutečně vzniklých. Lhůtu k plnění úhrady nákladů zákon nestanoví. Pokud taková lhůta není dohodnuta, může dodavatel podle § 1958 odst. 2 o. z. požadovat plnění ihned poté, co mu právo na úhradu nákladů vzniklo a odběratel (resp. ten, kdo změnu nebo odpojení od rozvodného tepelného zařízení požadoval) je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dodavatel tedy nemůže požadovat po tom, kdo požadoval změnu způsobu dodávek či vytápění a s tím související odpojení od rozvodného tepelného zařízení (zpravidla odběrateli), úhradu nákladů (a tím vyvolat splatnost dluhu) dříve, než dodavateli takové jednotlivé náklady skutečně vzniknou (i postupně), tj. dříve než dojde k provedení příslušných prací na provedení změny způsobu dodávek či vytápění či prací spojených s odpojením od rozvodného tepelného zařízení (včetně odstranění tepelné přípojky nebo předávací stanice).

II. Jelikož energetický zákon neobsahuje vlastní úpravu promlčení práv jím upravených, uplatní se při posouzení promlčení, tj. i určení počátku běhu promlčecí lhůty práva na náhradu nákladů podle § 77 odst. 5 energetického zákona obecná úprava promlčení v o. z.

Ustanovení § 619 o. z. je obecným ustanovením, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§ 620 až § 628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů, tedy i v případě práva na úhradu nákladů podle § 77 odst. 5 energetického zákona. Obecně platí, že právo může být uplatněno poprvé (§ 619 odst. 1 o. z.), jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata; tento okamžik nastává zásadně splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu, pak (objektivně posuzováno) může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). I k započetí běhu obecné promlčecí lhůty dle § 619 a § 629 odst. 1 o. z. je zapotřebí, aby věřitel své právo objektivně mohl uplatnit před orgány veřejné moci.

Tříletá subjektivní promlčecí lhůta práva dodavatele na úhradu nákladů podle § 77 odst. 5 energetického zákona nemůže začít běžet dříve, než se dodavatel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo požadovat úhradu již vzniklých jednorázových nákladů na provedení změn způsobu dodávky či vytápění či nákladů spojených s odpojením od rozvodného tepelného zařízení včetně odstranění tepelné přípojky nebo předávací stanice. Jinak řečeno, k počátku běhu promlčecí lhůty nemůže dojít dříve, než dojde k provedení příslušných konkrétních prací na provedení změny způsobu dodávek či vytápění, příp. prací spojených s odpojením od rozvodného tepelného zařízení, které takové náklady představují.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1828/2023, ze dne 25. 6. 2024

22.07.2024 00:02

Promlčení nároku na pokutu dle § 13 zák. č. 67/2013 Sb.

Byť v poměrech současné právní úpravy v občanském zákoníku již není smluvní pokuta koncipována jako zajištění dluhu, nýbrž jako jeho utvrzení, nic to nezměnilo na povaze smluvní pokuty coby vedlejšího (akcesorického) závazku. Dohoda o smluvní pokutě je tedy i nadále existenčně závislá na existenci utvrzeného dluhu, tj. dluhu, který je prostřednictvím smluvní pokuty utvrzen, úspěšné uplatnění námitky promlčení ve vztahu k utvrzenému dluhu nemůže mít vliv na smluvní pokutu, na niž vzniklo právo před promlčením utvrzeného dluhu, dojde-li však k promlčení utvrzeného dluhu, stává se nevymahatelnou i smluvní pokuta, na niž vzniklo právo po promlčení utvrzeného dluhu.

S ohledem na § 2052 o. z. se tyto závěry (přijaté ve vztahu ke smluvní pokutě) uplatní také u (zákonné) pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Bude-li tedy příjemce či poskytovatel služeb v prodlení se splněním nepeněžité povinnosti vyplývající ze zákona č. 67/2013 Sb., může mu vzniknout povinnost zaplatit pokutu podle § 13 tohoto zákona jen do promlčení utvrzovaného nepeněžitého plnění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1206/2023, ze dne 13. 6. 2024