// Profipravo.cz / Promlčení
Promlčení
12.12.2025 00:06
ÚS: Promlčení nároků pozůstalých při úmrtí blízké osoby
Podle § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. května 2005 do 31. ledna 2013, měla konkrétně vymezená skupina pozůstalých osob právo na jednorázové paušální odškodnění za škodu usmrcením osoby jim blízké. Z judikatury Ústavního soudu (Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. května 2005 (N 98/37 SbNU 321; 265/2005 Sb.) vyplývalo, že pokud tento paušál nebyl dostatečnou satisfakcí, mohl se pozůstalý domáhat další satisfakce podle § 13 odst. 2, 3 téhož zákona o náhradě nemajetkové újmy při zásahu do osobnostních práv. Nekoncepčnost právní úpravy založená tím, že zákonodárce stanovil odškodnění pouze paušálně, vyvolala v rovině hmotněprávní i procesněprávní dvojkolejnost, neboť podle předchozí právní úpravy se právo na náhradu škody promlčovalo jinak než právo na náhradu nemajetkové újmy, jinak též byla stanovena věcná příslušnost soudů. Zatímco u práva na náhradu škody zákon č. 40/1964 Sb. kombinoval tříletou objektivní promlčecí lhůtu s dvouletou subjektivní (§ 106 odst. 1 a 2), právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích se promlčovalo pouze v objektivní tříleté lhůtě (§ 101). Pokud obecné soudy při posuzování nároku na náhradu újmy stěžovatelky (vdovy) tvrzeným usmrcením jejího manžela nevzaly při úvaze o promlčení práva tuto dvojkolejnost v potaz, porušily tím právo stěžovatelky zaručené čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2422/25, ze dne 30. 10. 2025
31.10.2025 00:06
ÚS: Počátek běhu promlčení s ohledem na princip autonomie vůle
Autonomie vůle představuje elementární podmínku fungování právního státu [srov. nález ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06 (N 235/55 SbNU 267)] s tím, že jde o jeden z projevů vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky [nález ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3168/16 (N 121/86 SbNU 85)], a má dvě strukturální dimenze:
1. státní mocí lze do autonomní sféry jednotlivce (a tedy i do jeho autonomních volních projevů) zasahovat jen v případech daných výslovným svolením (pokynem) zákonodárce a
2. jednotlivec může v mezích své volní autonomie činit vše, co mu zákon nezakazuje (nebo v čem ho neomezuje).
Ústavně souladný je proto závěr, na základě respektu k autonomii vůle, že počátek běhu promlčecí lhůty nenastává v okamžiku vzniku právního vztahu, ale až dospělostí pohledávky.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 778/25, ze dne 3. 9. 2025
10.10.2025 00:02
ÚS: Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty
Subjektivní promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené porušením práva na účinné vyšetřování začne běžet nejdříve okamžikem, kdy je porušení tohoto práva s konečnou platností posouzeno orgány, které jsou k takovému hodnocení primárně pověřeny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 424/25, ze dne 26. 8. 2025
22.09.2025 00:02
Stavění promlčecí lhůty při zpětvzetí žaloby dle § 648 o. z.
Uplatní-li věřitel žalobou právo u soudu a soud toto řízení zastaví z důvodu zpětvzetí žaloby, nepokračuje věřitel řádně v zahájeném řízení, v důsledku čehož nedochází podle § 648 věty první o. z. ke stavění promlčecí lhůty tohoto práva stejně, jako by řízení nebylo vůbec zahájeno.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3245/2024, ze dne 31. 7. 2025
22.09.2025 00:01
Stavění promlčecí lhůty při uplatnění nároku v trestním řízení
Řádným uplatněním nároku poškozeného v trestním řízení na náhradu škody, jež mu byla způsobena trestným činem (popř. obdobného návrhu na peněžité odčinění nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení), se staví po dobu řízení běh promlčecí lhůty ve vztahu k tomuto právu podle 648 věty první o. z. i v situaci, kdy v trestním řízení došlo k odložení věci podle § 159a trestního řádu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3245/2024, ze dne 31. 7. 2025
23.06.2025 00:01
Předpoklady stavení promlčecí lhůty podle § 647 o. z.
I. K uzavření dohody podle § 647 o. z. může dojít i jednáním mezi věřitelem a dlužníkem o mimosoudním řešení sporu. Bude tomu tak v případě, kdy se způsobem nevzbuzujícím pochybnost setká vůle obou stran jednat o mimosoudním vyřízení sporu a zároveň bude nepochybné, že se obě strany totožně rozhodly učinit předmětem jednání stejné právo nebo stejnou určitou okolnost, z níž může právo vzniknout. Pro vznik dohody o mimosoudním řešení sporu není rozhodné, zda dlužník svou odpovědnost uznává, či nikoliv; podstatné je, zda strany projevily shodnou vůli jednat o právu nebo okolnosti je zakládající. Rozhodným dnem pro stavení promlčecí lhůty je den uzavření dohody.
II. Požadavek výslovnosti § 647 o. z. stanovuje pouze pro jednostranné odmítnutí dalšího jednání. Požadavek „výslovnosti“ přitom nezahrnuje pouze odmítnutí dalšího jednání za použití slov, ale také jiné projevy vůle, kterými jedna ze stran jednoznačně odmítne pokračovat v jednání.
Odpadnutí překážky běhu promlčecí lhůty může tedy zapříčinit pouze takové jednostranné odmítnutí, které je učiněno „výslovně“ (jednoznačně). Nelze proto bez dalšího usuzovat, že nechá-li jedna ze stran jednání ustrnout, překážka běhu promlčecí lhůty odpadá „nehledě na požadavek výslovnosti“. Je-li pasivita jedné ze stran projevem vůle, může vést k odpadnutí překážky běhu promlčecí lhůty jedině za předpokladu, že z ní vzhledem k okolnostem vyplývá jednoznačný úmysl nepokračovat v jednání. Relevantní není každé odmítnutí dalšího jednání, nýbrž pouze takové, které je jednoznačné.
Je-li pasivní věřitel, při absenci specifických okolností nebude zcela jednoznačné, zda nečinností odmítl dále jednat, nebo zda si například pouze ponechal více času na další reakci. Požadavek výslovnosti proto bez dalších okolností splněn nebude. Je-li pasivní dlužník, požadavek výslovnosti (jednoznačnosti) odmítnutí dalšího jednání nelze relativizovat tím spíše vzhledem k účelu § 647 o. z., kterým je ochrana legitimního očekávání věřitele.
III. Legitimní očekávání a jistotu věřitele však není nutné ve zvýšené míře chránit v případech, kdy se strany na ukončení jednání dohodnou, tedy pokud věřitel s ukončením jednání souhlasí, byť ne výslovně (jednoznačně). Dohodu o ukončení mimosoudního jednání tedy lze uzavřít způsobem bez požadavku výslovnosti (jednoznačnosti). Překážka běhu promlčecí lhůty v takovém případě odpadá uzavřením dohody.
IV. Stejně jako u jednostranného odmítnutí není ani u dohody o ukončení mimosoudního jednání vyloučeno, že ji strany uzavřou svojí nečinností (pasivitou). V takovém případě je nezbytné zjistit, zda nečinnost obou stran byla projevem vůle a zda jeho obsahem byl úmysl ukončit mimosoudní jednání. Ukončení mimosoudního jednání a obnovení běhu promlčecí lhůty není přitom překážkou uzavření další dohody dle § 647 o. z., která opět přivodí stavení promlčecí lhůty.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 431/2024, ze dne 27. 5. 2025
09.06.2025 00:02
Počátek běhu promlčecí lhůty práva zapůjčitele na vrácení zápůjčky
Neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta (§ 619 odst. 1 a 2 a § 629 odst. 1 o. z.) k uplatnění práva zapůjčitele na vrácení zápůjčky ode dne, kdy se zapůjčitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že na základě výpovědi došlo k uplynutí výpovědní doby a právo na vrácení zápůjčky se stalo splatným.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3263/2024, ze dne 23. 4. 2025
18.03.2025 00:02
Promlčení nároku na zaplacení ceny na úhradu nákladů POZE
Promlčení nároku na zaplacení ceny na úhradu nákladů POZE podle § 28 odst. 4 písm. b) zák. č. 165/2012 Sb., ve znění zák. č. 310/2013 Sb., se v rozhodném období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 posuzuje podle obchodního zákoníku. Vztah mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem distribuční soustavy je v tomto případě soukromoprávním vztahem mezi podnikateli, který se týká jejich podnikatelské činnosti, a proto se v otázkách neupravených speciálními předpisy v rozhodném období řídí obchodním zákoníkem, včetně úpravy promlčení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2190/2024, ze dne 28. 1. 2025
17.03.2025 00:02
Prodloužení promlčecí doby dle § 401 obch. zák. ve spotřebitelské smlouvě
I. Konkrétní ujednání ve spotřebitelské smlouvě o prodloužení promlčecí doby ve smyslu § 401 obchodního zákoníku je nutné posoudit rovněž z hlediska toho, zda se neodchyluje od zákona v neprospěch spotřebitele, zda se spotřebitel nevzdává práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak nezhoršuje své smluvní postavení (§ 55 odst. 1 obč. zák.), a zda takové ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.).
II. Odvolací soud v nyní posuzované věci aplikaci § 55 a § 56 obč. zák. zvažoval a uzavřel přitom, že „se ze spisu nepodávají žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že prohlášení o prodloužení promlčecí doby v této věci zhoršilo postavení dlužníků a že, v rozporu s principem dobré víry, znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“, a že „v poměrech nyní posuzované věci není prodloužení promlčecí doby na deset let v rozporu s § 55 a § 56 obč. zák.“ Tento závěr odvolacího soudu však neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, podle nichž si strany úvěrové smlouvy sjednaly prodloužení promlčecí doby pouze u práv věřitele (banky). Ze samotné smlouvy o úvěru tak vyplývá, že ujednání o prodloužení promlčecí doby (stejně tak jako čl. 10.8 všeobecných obchodních podmínek) bylo toliko ve prospěch věřitele. Naopak nebylo učiněno žádné skutkové zjištění, které by v posuzovaném případě odůvodnilo závěr, že ve výsledku se smluvní postavení dlužníků (spotřebitelů) nezhoršilo. Jediný důsledek, který pro dlužníky z takového ujednání vyplýval, bylo oddálení možnosti obrany námitkou promlčení; konkrétní výhody jim nepřinášelo žádné. Bezpochyby tak znamenalo zhoršení postavení dlužníků.
Dovolací soud proto uzavírá, že je-li v předmětné úvěrové spotřebitelské smlouvě ujednáno prodloužení promlčecí doby toliko ve prospěch věřitele (dodavatele), je takové ujednání absolutně neplatné podle § 55 odst. 1, 2 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 408/2024, ze dne 5. 2. 2025
03.03.2025 00:02
Výkon práva věcného břemene bránící jeho promlčování
Smysl promlčování věcných břemen je nutno hledat především tam, kde oprávněný z věcného břemene nejeví o výkon (v tomto případě zapsaného) práva zájem po zákonem stanovenou dobu. Neznamená to však, že jsou-li k pozdějšímu skutečnému „fyzickému“ výkonu věcného břemene zapotřebí předchozí určité přípravné práce, nejsou takové práce relevantní pro pozdější výkon práva věcného břemene, pokud je oprávněný nestihne dokončit před uplynutím promlčecí doby. To platí v dané věci o to více, spočívá-li věcné břemeno nikoliv např. v typickém právu užívat cizí pozemek bez dalšího k průjezdu, ale – jako je tomu zde – v samotném právu umístění místní komunikace a vedení inženýrských sítí, tj. činností, které ze své povahy pro realizaci věcného břemene přípravné práce nezbytně vyžadují a bez nichž není ani následný „fyzický“ výkon věcného břemene možný. Již tyto práce se budou opírat o existující oprávnění plynoucí z věcného břemene (např. vstup na pozemek), a budou-li mít zřejmou věcnou (obsahovou), časovou a místní (ke služebné věci) souvislost s takovým právem a projevující se ve vztahu ke služebné věci, bude je možné považovat za výkon práva věcného břemene.
Kategorické vyloučení přípravných prací jako výkonu práva věcného břemene by mohlo ostatně způsobovat další nezamýšlené důsledky. Bylo by paradoxní, pokud by byl oprávněný z věcného břemene, který by na služebném pozemku prováděl (toliko) přípravné práce, chráněn ve výkonu takového práva vůči samotnému vlastníkovi služebného pozemku (viz § 1259 o. z. ve spojení s § 1042 o. z.), avšak nešlo by o obsahový výkon práva věcného břemene bránící promlčování práva ve smyslu § 632 o. z., resp. § 109 obč. zák.
V praxi mohou naproti tomu nastat situace, v nichž výkon přípravných prací nebude mít výše uvedenou souvislost s právem věcného břemene, resp. nebude korespondovat s jeho obsahem. Jedná-li se o výkon činností nemajících obsahovou, časovou či místní souvislost s právem věcného břemene, může se vlastník služebné věci proti takovému jednání bránit.
Protože při posuzování těchto případů půjde velmi často o zohledňování individuálních okolnostní daného případu podle typu věcných břemen, musí také závěry soudů tyto individuální zvláštnosti odrážet. Dovolací soud pro tyto případy ponechává nalézacím soudům určitý úvahový prostor, který se pak promítá do formulace závěrů, jež jsou v dovolacím řízení poměřovány primárně hlediskem tzv. zjevné nepřiměřenosti.
Rovněž mohou nastat situace, v nichž budou přípravné práce prováděny takovým způsobem, který by měl za cíl např. pouhé oddálení promlčení práva věcného břemene. Tyto případy lze nicméně řešit i prostřednictvím § 8 o. z., pročež je však zapotřebí nutné zabývat se tím, o jaké přípravné práce se jedná.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1476/2024, ze dne 29. 1. 2025
06.02.2025 00:01
Promlčení nároku na náhradu škody vůči jednateli spol. s r. o.
Jen tím, že jednatel společnosti s ručením omezeným převezme v hotovosti peníze náležející společnosti (a ty následně nevloží do pokladny společnosti a neprovede o nich ani záznam v účetnictví), společnosti žádná škoda nevzniká. Určení způsobu, jakým bude společnost uchovávat své peněžní prostředky (zda v hotovosti na pokladně společnosti, na bankovním účtu společnosti nebo ad absurdum doma pod polštářem jednatele), je výkonem obchodního vedení společnosti. Jakkoliv i způsob „uložení“ peněz může představovat porušení povinnosti počínat si při výkonu funkce s péčí řádného hospodáře (např. v případě ukládání peněz pod polštář), budou-li takto uložené peníze posléze použity ve prospěch společnosti, nemusí jí škoda vůbec vzniknout.
Společnost nemůže uplatnit nárok na náhradu škody vzniklé porušením péče řádného hospodáře dříve, než jí škoda vznikne (než se peněžní prostředky dostanou mimo sféru její dispozice). V případě nakládání s peněžními prostředky společnosti ke vzniku škody typicky dojde tím, že jednatel prostředky využije v rozporu s péčí řádného hospodáře (např. za ně pořídí věc určenou pro svou osobní potřebu nebo uskuteční jinou pro společnost nevýhodnou transakci, anebo si je ponechá pro svou potřebu).
Společnost s ručením omezeným je tak v poměrech projednávané věci povinna tvrdit a prokázat, že žalovaný jednatel za ni v hotovosti převzal žalovanou částku a jednatel je – za situace, aniž by bylo zřejmé, jak (na co) byly tyto prostředky využity – podle § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5 obch. zák. povinen tvrdit a prokázat, že tyto peněžní prostředky byly využity ve prospěch společnosti, nebo, že je nejpozději po zániku funkce jednatele společnosti vrátil.
Promlčecí doba tak v projednávané věci mohla začít běžet nejpozději dnem následujícím po dni, kdy žalovanému zanikla funkce jednatele společnosti. Předtím se mohla rozběhnout pouze tehdy, dostaly-li se prostředky, které jednatel za společnost v hotovosti převzal, mimo sféru dispozice společnosti již dříve.
Namítá-li jednatel, že nárok společnosti je promlčen, Nejvyšší soud připomíná, že stíhá-li důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence skutečnosti, o níž tvrdí, že nastala, ku prospěchu, pak v případě námitky promlčení (nestanoví-li právní předpis jinak) nese také tento účastník důkazní břemeno o skutečnostech, s nimiž zákon spojuje počátek a běh promlčecí doby. V projednávané věci bude proto na jednateli – který vznáší námitku promlčení – aby tvrdil (a prokázal) skutkové okolnosti, na jejichž základě bude možné uzavřít, že promlčecí doba začala běžet ještě před tím, než žalovanému zanikla funkce jednatele společnosti. Neprokáže-li takové okolnosti, budou soudy vycházet z toho, že promlčecí doba začala běžet dnem následujícím po dni, kdy žalovanému zanikla funkce jednatele společnosti; tohoto dne mohla totiž společnost právo na náhradu škody poprvé uplatnit u soudu (actio nata).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2753/2023, ze dne 21. 11. 2024
23.01.2025 00:02
Promlčení práva na poskytnutí informací dle § 40 odst. 1 písm. c) AZ
Právo autora na poskytnutí informací podle § 40 odst. 1 písm. c) autorského zákona se nepromlčuje. Nepromlčitelnost tohoto práva není důsledkem jeho nemajetkové (osobněprávní) povahy, nýbrž je dána jeho účelem sloužícím k ochraně samotného absolutního autorského práva, jež se jako takové (obdobně jako právo vlastnické) nepromlčuje, a tudíž se nepromlčují ani práva stanovená k jeho ochraně (proti rušivým zásahům do něj).
To však zároveň neznamená, že by toto právo bylo možno úspěšně uplatnit z časového hlediska zcela neomezeně. To je dáno jak samotným (zákonem omezeným) trváním absolutního autorského práva, jde-li jak o výlučná autorská práva osobnostní (srov. § 11 odst. 4 autorského zákona), tak o výlučná autorská práva majetková (srov. § 27 autorského zákona), tak především shora uvedeným účelem, ke kterému toto právo slouží, což je třeba zohlednit vždy podle konkrétních okolností věci a vzhledem k okruhu požadovaných informací (obdobně jako tomu je v případě podmínek pro uplatnění tzv. zápůrčího či odstraňovacího nároku). Autor se tudíž nemůže domáhat poskytnutí takových informací, které (již) nemohou za daných okolností sloužit k účinné ochraně jeho autorského práva (před neoprávněným užitím jeho díla, včetně řádného uplatnění nároků vyplývajících z takového neoprávněného užití), a jednalo by se tak v tomto smyslu pouze o samoúčelný výkon jeho subjektivního práva.
Stejně jako v případě jiných soukromých práv není ani právo na poskytnutí informací podle § 40 odst. 1 písm. c) autorského zákona vyňato z obecného pravidla, že zjevné zneužití soukromých práv nepožívá právní ochrany ve smyslu § 8 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 55/2024, ze dne 28. 11. 2024
21.08.2024 00:02
Promlčení nároku na náhradu škody způsobené porušením práva EU
I. Pro řešení otázek promlčení nároku na náhradu škody způsobené porušením unijního práva se zásadně použijí pravidla vtělená do zákona č. 82/1998 Sb., vyjma těch situací, kde by použití vnitrostátní úpravy promlčení odporovalo zásadám rovnocennosti a efektivity. O takovou situaci by se však jednalo pouze tehdy, pokud by jednání vnitrostátních orgánů spolu s existencí promlčecí lhůty vedlo k tomu, že by poškozený ztratil jakoukoli možnost uplatnit svá práva před vnitrostátními soudy.
II. V rámci řízení o porušení povinnosti má právní závaznost ve vztahu mezi členským státem a orgány Evropské unie výlučně až případný rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále také „SDEU“), nelze tak jakékoliv závěry o protiprávnosti ustanovení vnitrostátního práva odvíjet již od postupu Evropské komise, jejíž postavení lze v řízení o porušení povinnosti připodobnit k postavení navrhovatelky, která požívá v rámci tohoto řízení prakticky neomezené diskrece nepodléhající soudnímu přezkumu. Jinými slovy, zda porušení unijního práva existuje, přísluší v rámci řízení o porušení povinnosti, a to navíc výlučně ve vztahu mezi Evropskou komisí a příslušným státem, určit (deklarovat) pouze a jen SDEU, nikoliv Evropské komisi. Existenci porušení unijního práva tak nelze jednoznačně dovozovat jen a pouze („až“) z postupu Komise v kterékoliv fázi řízení o porušení povinnosti, nehledě na to, že vědomost o porušení evropského práva není rozhodná pro počátek běhu promlčecí lhůty. Lze však pro úplnost poznamenat, že deklaratorní rozsudek SDEU může být vzhledem k nároku na náhradu škody vodítkem pro posouzení, zda bylo porušení evropského práva státem zvlášť závažné ve smyslu kritérií rozsudku ve věci Brasserie du pêcheur SA, Factortame Ltd a další. Ze stejného důvodu potom nelze z postupu Komise dovozovat počátek běhu promlčecí lhůty nároku na náhradu škody způsobené porušením unijního práva členským státem.
III. Pokud § 36 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže stanoví, že řízení zahájená po dni 25. 12. 2014 se dokončí podle tohoto zákona, je ve světle jak jazykového výkladu vzhledem k použitému slovu „řízení“, tak ve světle čl. 22 směrnice č. 2014/104/EU třeba uzavřít, že toto ustanovení pokrývá pouze procesní aspekty těchto řízení, nemá však vliv na hmotněprávní základ sporu, tedy ani na běh či dobu trvání promlčecích lhůt k podání žaloby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 912/2024, ze dne 18. 6. 2024
05.08.2024 00:01
Promlčení práva na náhradu nákladů dle § 77 odst. 5 energetického zákona
I. Závazek dodavatele a toho, kdo změnu nebo odpojení od rozvodného tepelného zařízení požaduje (odběratele), má charakter samostatného soukromoprávního závazku ve smyslu § 1723 odst. 1 o. z., který je založen požadavkem na změnu způsobu dodávky nebo způsobu vytápění (schváleným v příslušném správním řízení) a jehož obsah je vymezen zákonem. Obsahem závazku je pak podle § 77 odst. 5 energetického zákona (mimo jiné) právo dodavatele na úhradu jednorázových nákladů na provedení změn způsobu dodávky či vytápění a rovněž nákladů spojených s odpojením od rozvodného tepelného zařízení včetně odstranění tepelné přípojky nebo předávací stanice, pokud mu takové náklady skutečně vznikly v okamžiku změny způsobu dodávky či vytápění (odpojení) odběratele, v rámci předcházející přípravy této změny (odpojení) nebo dodatečně (v přiměřené době po změně či odpojení) v přímé souvislosti s předchozí změnou (odpojením), a tomu odpovídající povinnost odběratele (resp. toho, kdo změnu nebo odpojení od rozvodného tepelného zařízení požadoval) vzniklé náklady dodavateli uhradit.
Ke vzniku práva dodavatele na úhradu nákladů podle § 77 odst. 5 energetického zákona tudíž nemůže dojít dříve, než takové náklady vůbec dodavateli vzniknou, neboť uvedené ustanovení nezakládá povinnost k úhradě předem paušálně určených nákladů či nákladů předpokládaných, nýbrž nákladů skutečně vzniklých. Lhůtu k plnění úhrady nákladů zákon nestanoví. Pokud taková lhůta není dohodnuta, může dodavatel podle § 1958 odst. 2 o. z. požadovat plnění ihned poté, co mu právo na úhradu nákladů vzniklo a odběratel (resp. ten, kdo změnu nebo odpojení od rozvodného tepelného zařízení požadoval) je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dodavatel tedy nemůže požadovat po tom, kdo požadoval změnu způsobu dodávek či vytápění a s tím související odpojení od rozvodného tepelného zařízení (zpravidla odběrateli), úhradu nákladů (a tím vyvolat splatnost dluhu) dříve, než dodavateli takové jednotlivé náklady skutečně vzniknou (i postupně), tj. dříve než dojde k provedení příslušných prací na provedení změny způsobu dodávek či vytápění či prací spojených s odpojením od rozvodného tepelného zařízení (včetně odstranění tepelné přípojky nebo předávací stanice).
II. Jelikož energetický zákon neobsahuje vlastní úpravu promlčení práv jím upravených, uplatní se při posouzení promlčení, tj. i určení počátku běhu promlčecí lhůty práva na náhradu nákladů podle § 77 odst. 5 energetického zákona obecná úprava promlčení v o. z.
Ustanovení § 619 o. z. je obecným ustanovením, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§ 620 až § 628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů, tedy i v případě práva na úhradu nákladů podle § 77 odst. 5 energetického zákona. Obecně platí, že právo může být uplatněno poprvé (§ 619 odst. 1 o. z.), jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata; tento okamžik nastává zásadně splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu, pak (objektivně posuzováno) může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). I k započetí běhu obecné promlčecí lhůty dle § 619 a § 629 odst. 1 o. z. je zapotřebí, aby věřitel své právo objektivně mohl uplatnit před orgány veřejné moci.
Tříletá subjektivní promlčecí lhůta práva dodavatele na úhradu nákladů podle § 77 odst. 5 energetického zákona nemůže začít běžet dříve, než se dodavatel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo požadovat úhradu již vzniklých jednorázových nákladů na provedení změn způsobu dodávky či vytápění či nákladů spojených s odpojením od rozvodného tepelného zařízení včetně odstranění tepelné přípojky nebo předávací stanice. Jinak řečeno, k počátku běhu promlčecí lhůty nemůže dojít dříve, než dojde k provedení příslušných konkrétních prací na provedení změny způsobu dodávek či vytápění, příp. prací spojených s odpojením od rozvodného tepelného zařízení, které takové náklady představují.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1828/2023, ze dne 25. 6. 2024
22.07.2024 00:02
Promlčení nároku na pokutu dle § 13 zák. č. 67/2013 Sb.
Byť v poměrech současné právní úpravy v občanském zákoníku již není smluvní pokuta koncipována jako zajištění dluhu, nýbrž jako jeho utvrzení, nic to nezměnilo na povaze smluvní pokuty coby vedlejšího (akcesorického) závazku. Dohoda o smluvní pokutě je tedy i nadále existenčně závislá na existenci utvrzeného dluhu, tj. dluhu, který je prostřednictvím smluvní pokuty utvrzen, úspěšné uplatnění námitky promlčení ve vztahu k utvrzenému dluhu nemůže mít vliv na smluvní pokutu, na niž vzniklo právo před promlčením utvrzeného dluhu, dojde-li však k promlčení utvrzeného dluhu, stává se nevymahatelnou i smluvní pokuta, na niž vzniklo právo po promlčení utvrzeného dluhu.
S ohledem na § 2052 o. z. se tyto závěry (přijaté ve vztahu ke smluvní pokutě) uplatní také u (zákonné) pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Bude-li tedy příjemce či poskytovatel služeb v prodlení se splněním nepeněžité povinnosti vyplývající ze zákona č. 67/2013 Sb., může mu vzniknout povinnost zaplatit pokutu podle § 13 tohoto zákona jen do promlčení utvrzovaného nepeněžitého plnění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1206/2023, ze dne 13. 6. 2024
15.07.2024 00:01
K promlčitelnosti práva akc. spol. na splnění vkladové povinnosti
Právní úprava obchodního zákoníku stanovila, že promlčení podléhají všechna práva ze závazkových vztahů s výjimkou práva vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou (§ 387 odst. 2 obch. zák.). Vztah mezi akcionářem a akciovou společností, týkající se účasti na společnosti, byl závazkovým právní vztahem řídícím se (mimo jiné) třetí částí obchodního zákoníku. Znění zákona tak vede k závěru, podle něhož právo na splnění vkladové povinnosti (které je právem ze závazkového právního vztahu) podléhá promlčení. Nicméně jazykový výklad je pouhým prvotním přiblížením se právní normě, jejímž nositelem je právní předpis. Systematický a teleologický výklad vedou k odlišnému závěru.
Nejvyšší soud souhlasí s názorem (části) odborné literatury, podle kterého mohou být nepromlčitelná – jsou-li pro to dostatečně závažné důvody – i ta majetková práva, o nichž to sice zákon výslovně nestanoví, ale smysl a účel těchto práv vyžaduje, aby nepodléhala promlčení.
Smysl a účel vkladové povinnosti akcionáře vyžaduje, aby se právo akciové společnosti na její splnění nepromlčovalo. Nepromlčuje-li se právo akciové společnosti na splnění vkladové povinnosti akcionáře, trvá i právo společnosti vyloučit akcionáře, který je se splacením emisního kursu v prodlení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1606/2022, ze dne 27. 6. 2024
13.06.2024 00:02
Běh promlčecí doby po dobu, kdy dlužník (právnická osoba) neexistuje
Tuzemská právní úprava účinná do 31. prosince 2013 upravovala institut zrušení zápisu o výmazu (obchodní) společnosti z obchodního rejstříku (s obnovením její likvidace nebo s jejím vstupem do likvidace) v § 75b odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, aniž by se zmiňovala o (případném) vlivu takového rozhodnutí na běh promlčecí doby ve vztahu k pohledávkám třetích osob za takovou společností.
Přestože žádné ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, výslovně neupravuje důsledky zániku a „obnovení“ (obchodní) společnosti na běh promlčecí doby pohledávek za takovou společností, je nutné zvážit, zda zde není teleologická (nepravá) mezera v zákoně, kterou je nutné uzavřít pomocí analogie (§ 853 obč. zák.); dalším předpokladem pro užití analogie je podobnost s jiným – právem výslovně upraveným ‒ obsahově a účelem nejbližším případem.
Právní úprava běhu promlčecí doby obsažená v § 111 až § 114 obč. zák. výslovně upravuje a) vliv změny v osobě věřitele nebo dlužníka na běh promlčecí doby (§ 111 obč. zák.), b) stavení promlčení (§ 112 obč. zák.), c) promlčení práv osob, které musí mít zákonného zástupce (§ 113 obč. zák.) a d) promlčení práv mezi zákonnými zástupci a nezletilci či jinými zastoupenými (§ 114 obč. zák.).
Poměrům projednávané věci (tj. stavu, kdy promlčecí doba ve smluvním vztahu řídícím se obč. zák. sice začala běžet, ale věřitel nemohl uplatnit pohledávku u soudu proto, že dlužník v době jejího běhu „dočasně“ zanikl) je tak obsahem a účelem nejbližší (§ 853 obč. zák.) právní úprava obsažená v § 113 větě druhé obč. zák., podle níž jde-li o práva proti osobě, která musí mít zákonného zástupce, probíhá již započaté promlčení dále, avšak neskončí, dokud neuplyne rok po tom, kdy bude této osobě zákonný zástupce ustanoven.
Pravidlo obsažené v § 113 větě druhé obč. zák. se v dané věci (analogicky) prosadí způsobem, že běh promlčecí doby neskončil (nemohl skončit) před uplynutím doby jednoho roku od 7. dubna 2016, kdy byl obnoven zápis dlužníka do obchodního rejstříku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 54/2023, ze dne 30. 4. 2024
23.04.2024 00:01
Promlčení nároku na peněžitý důchod po skončení pracovní neschopnosti
I. Občanskoprávní nárok na peněžitý důchod po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě se promlčuje jako celek. Není-li nárok jako celek promlčen, mohou se však promlčovat nároky na jednotlivá plnění.
II. Při posouzení počátku běhu promlčecí lhůty je třeba odkázat na již ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1510/2019 uvedl, že § 619 o. z. upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost). Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§ 620 až § 628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů. Na § 619 o. z. navazuje i § 620 odst. 1 o. z., který upravuje počátek subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody nebo újmy, což znamená, že dikce „měl a mohl“ se uplatní i při jeho výkladu.
Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 odst. 1 o. z. je rozhodnou okolností vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. Dosavadní judikatura je přiměřeně použitelná k výkladu toho, kdy se poškozený o relevantních skutečnostech skutečně dozvěděl. Proto i podle nyní již ustáleného výkladu § 620 odst. 1 o. z. se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), přičemž není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve uplatněním nároku u soudu zahájeno. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou.
III. Stane-li se poškozený v důsledku škody na zdraví práce neschopným a po skončení pracovní neschopnosti pobírá pouze invalidní důchod, může získat vědomost o rozsahu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti umožňující uplatnění její náhrady žalobou u soudu až poté, co bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm dozvěděl. Do té doby totiž není jisté, zda a v jaké výši bude poškozenému přiznán invalidní důchod, a tudíž ani v jakém rozsahu došlo ke ztrátě na výdělku, aby nárok na její náhradu mohl uplatnit u soudu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 240/2023, ze dne 20. 3. 2024
12.03.2024 00:02
K možnosti stran ujednat si prodloužení promlčecí lhůty
S ohledem na zásady autonomie vůle a smluvní volnosti stran je třeba § 630 o. z. vykládat tak, že možnost stran ujednat si prodloužení promlčecí lhůty není omezena pouze na závazky ze smluv, nýbrž lze ji vztáhnout i na závazky vzniklé z jiných právních důvodů, a to v rámci limitů stanovených § 630 odst. 1 a 2 o. z.
Při zachování omezení plynoucích z ustanovení § 630 odst. 1 a 2 o. z., jakož i z obecných obsahových korektivů právních jednání (§ 1 odst. 2 věta za středníkem o. z.) tak občanský zákoník nebrání stranám v ujednání delší promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2444/2023, ze dne 6. 12. 2023
08.02.2024 00:01
K žalobě na určení promlčení zástavního práva
Zákonná ustanovení rozlišují situaci, kdy stav zápisu ve veřejném seznamu původně odpovídal skutečnému stavu, ale následně se skutečný stav a stav zapsaný ve veřejném seznamu mimoknihovně rozešel (§ 985 o. z.) – mezi tyto situace zákon výslovně řadí promlčení (taktéž zástavního) práva (srov. ustanovení § 618 o. z.) anebo zánik zástavního práva (srov. § 1379 o. z.) –, a situaci, kdy zápis byl proveden na podkladě vadného právního titulu (§ 986 o. z.).
Odlišuje-li zákon možnost vzniku nesouladu mezi zápisem ve veřejném rejstříku a skutečným právním stavem jako důsledek skutečnosti nastalé po zápisu práva (zástavního) do veřejného seznamu [jako důsledek jeho promlčení (§ 618 o. z.) nebo jako důsledek jeho zániku (§ 1379 o. z.)], od stavu, kdy tento nesoulad vznikl již v okamžiku tohoto zápisu do veřejného seznamu (jako důsledek vady titulu), a jsou-li pro každou z těchto situací rozhodná rozdílná skutková tvrzení, která z procesního hlediska dávají odlišný skutkový rámec sporu, je zcela legitimní závěr, že každé výše zmíněné skutkové i právní situaci odpovídá i nárok, který by měl být uplatněn.
Jinak řečeno, pakliže žalobce tvrdí promlčení zástavního práva, je odpovídající znění ustanovení § 618 o. z. (§ 985 o. z.) žaloba na určení, že „zástavní právo je promlčeno“, pakliže tvrdí, že zástavní právo zaniklo, odpovídá znění ustanovení § 1379 o. z. (§ 985 o. z.) žaloba na určení, že „zástavní právo zaniklo“; pakliže žalobce tvrdí vadu právního důvodu nabytí zástavního práva (titulus adquirendi), je odpovídající znění ustanovení § 986 o. z. žaloba na určení „že zástavní právo neexistuje“, resp., že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem“, popř. nelze vyloučit ani kombinaci těchto nároků (tzv. objektivní kumulace nároků).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 575/2023, ze dne 31. 10. 2023