// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu

Odpovědnost za škodu

06.06.2025 00:01

Škoda na majetku vlastnice a provozovatelky dráhy způsobená pádem stromu

Dohled nad stromy nacházejícími se v ochranném pásmu dráhy, které kvůli přírodním vlivům ohrožují bezpečný provoz dráhy, měl v rozhodné době (od 1. 4. 2017 do 14. 1. 2020) ve smyslu § 2937 o. z. provozovatel (vlastník) dráhy.

V posuzované věci žalobkyni, který je provozovatelkou i vlastnicí dráhy, způsobil škodu suchý, dřevokazným hmyzem napadený strom, který stál na lesním pozemku žalovaných. Dráha byla tedy ohrožena jeho pádem z příčiny přírodních jevů, kterými nejsou jen mimořádné klimatické jevy, ale i „obvyklý chod věcí“, tedy skutečnost, že strom napadený dřevokazným hmyzem uschl. Suchý strom stál v těsné blízkosti kolejí (ve vzdálenosti 1,65 m), takže při provozu (kontrole) dráhy mohl (měl) být žalobkyní (jejími zaměstnanci) spatřen a bylo na ní, aby vyhodnotila možnost ohrožení dráhy a učinila příslušná opatření, což se nestalo.

K dovolacím námitkám žalobkyně dovolací soud uvádí, že z uvedených důvodů žalovaní za vzniklou škodu neodpovídají podle § 2937 o. z., neboť dohled nad věcí měla žalobkyně. V takovém případě se § 2910 o. z. ve spojení s § 2900 o. z. nepoužije. Žalobkyně prostřednictvím pověřené osoby před škodní událostí sice vyzvala žalované k ořezu a kácení blíže neurčených stromů v blízkosti dráhy, avšak současně je informovala o tom, že pokud s tím budou souhlasit nebo pokud se nevyjádří, provede ořez a kácení bezplatně firma pověřená žalobkyní. Za těchto okolností mohli žalovaní oprávněně spoléhat na to, že ořez a kácení v potřebném rozsahu bude provedeno osobou zajištěnou žalobkyní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2104/2023, ze dne 30. 4. 2025

30.05.2025 00:02

ÚS: Přiznání nemajetkové újmy zvlášť zranitelné oběti

Odvolací soud poruší právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže vyhodnotí důkazy provedené soudem prvního stupně jinak, než jak učinil soud prvního stupně, aniž by je sám provedl a dal účastníkům řízení možnost se k nim vyjádřit. Pokud nadto odvolací soud na základě jiného hodnocení důkazů věc i zcela jinak právně posoudí, ačkoliv toto jiné právní posouzení nikdo z účastníků v řízení nenavrhoval a odvolací soud je na ně ani neupozornil, rozhodne překvapivě, čímž rovněž poruší právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Soud poruší právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud své rozhodnutí, kterým nepřizná poškozenému v trestním řízení jím uplatněný nárok, řádně neodůvodní.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1388/24, ze dne 2. 4. 2025

20.05.2025 00:01

Modifikace výše náhrady za ztížení společenského uplatnění dle Metodiky

Dovolatelce lze přisvědčit, že převažující soudní praxe obvykle při tzv. modifikaci výše náhrady za ztížení společenského uplatnění podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále jen „Metodika“) vychází z procentních pásem zhruba od 0 do 35 % u každého z modifikačních kritérií [a) věk poškozeného, b) intenzita dosavadního zapojení a c) jiné okolnosti, zejména uvedené v § 2957 o. z.] a že rozhodnutí odvolacího soudu v nyní posuzované věci není dostatečně pregnantní při zdůvodnění, jakou přesnou procentní sazbu přiřazuje k jednotlivým aspektům, které bral v úvahu při zvýšení náhrady. Nicméně ve výsledku bylo respektováno doporučení Metodiky, že výsledná úprava nemá být založena na vícenásobcích, neboť odvolací soud svou úvahou zdaleka nepřekročil dvojnásobek základní náhrady, který je považován za určitou hranici při maximálním naplnění všech modifikačních kritérií, tedy i v tomto směru postupoval v souladu s ustálenou soudní judikaturou.

Ustálená judikatura k nemajetkové újmě na zdraví již dříve dovodila, že rozhodující pro posouzení přiměřenosti odčinění újmy není matematický postup, jímž soud ke stanovení náhrady dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální újmy, respektive opatřeny náhradní požitky za ty, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, a při určení náhrady je podstatné pouze to, zda finální částka odškodnění je s ohledem na následky poškození zdraví přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad jiných nemateriálních újem přiznávaných soudy. Jestliže byly tyto závěry vysloveny v kontextu určování náhrad nemajetkových újem na zdraví podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, tedy při využití podzákonného předpisu stanovícího dosti exaktní pravidla pro určení výše náhrady, tím spíš se uplatní za účinnosti právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, která limitující předpis zrušila a uložila soudu, aby výši náhrady podle § 2958 o. z. určil vlastní úvahou opřenou o požadavek plného odčinění nemajetkové újmy, resp. podle zásad slušnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 310/2024, ze dne 3. 4. 2025

19.05.2025 00:01

Rozhodnutí praktického lékaře o pracovní neschopnosti poškozeného

Ošetřující lékař podle § 57 zákona o nemocenském pojištění vydává rozhodnutí o vzniku dočasné pracovní neschopnosti a podle § 59 téhož zákona vydává rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti pacienta. Ustanovení § 61 zákona o nemocenském pojištění ukládá ošetřujícímu lékaři v souvislosti s rozhodováním o dočasné pracovní neschopnosti pacienta sice mnohé povinnosti, mezi něž však nepatří zjišťování příčin nepříznivého zdravotního stavu pacienta. Rozhodnutí o vzniku a ukončení dočasné pracovní neschopnosti vystavené ošetřujícím lékařem tedy není bez dalšího důkazem o tom, že pacient byl v dočasné pracovní neschopnosti pro újmu na zdraví způsobenou škodní událostí, a tím spíše není důkazem vyšší síly či lepší vypovídací hodnoty než jiné důkazní prostředky, způsobilé prokázat vztah příčiny a následku mezi zdravotním stavem pacienta a protiprávním jednáním škůdce. Mezi tyto další důkazní prostředky, kterými lze prokázat, zda pracovní neschopnost poškozeného trvala po celou dobu výlučně (či zčásti) pro újmu na zdraví způsobenou škůdcem, patří mimo jiné (zdravotní dokumentace, lékařských zpráv, odborných vyjádření) též posudek znalce z oboru zdravotnictví.

Nalézací soudy tedy postupovaly správně, jestliže při zjišťování doby, po kterou byl žalobce prokazatelně práce neschopen v důsledku protiprávního jednání žalovaného, nevycházely bez dalšího jen z potvrzení o pracovní neschopnosti vystaveného lékařem žalobce, ale provedly dokazování též dalšími důkazy, mimo jiné i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1669/2024, ze dne 2. 4. 2025

24.04.2025 00:02

Náhrada ušlého zisku potenciálně získaného činností bez povolení

I. Náhrada ušlého zisku dosaženého činností, pro kterou nemá poškozený nezbytné veřejnoprávní povolení, je v zahraničních právních úpravách buď zcela vyloučena (Belgie, Francie), nebo je možná tam, kde je činnost protiprávní nikoli z hlediska soukromého práva, ale toliko pro rozpor s právem veřejným. Daný rozpor lze pro poměry náhrady ušlého zisku přitom zcela pominout, pokud nemá vliv na existenci nároku dle soukromého práva, zejména jde-li o rozpor, který mohl být konvalidován, například zajištěním dodatečného povolení pro provozování předmětné činnosti (Německo, Rakousko, Slovinsko, Nový Zéland, částečně Austrálie).

V poměrech České republiky je Nejvyšší soud toho názoru, že by se prosadilo řešení zastávané ve druhé skupině států.

II. S ohledem na námitku žalované, že zisk žalobce v rámci pracovního poměru a podnikání ve Spojených státech amerických byl ziskem protiprávním, se tak měl odvolací soud na prvém místě zabývat otázkou, zda z hlediska rozhodného práva, kterým se řídily poměry žalobce při realizaci zisku, šlo o zisk právně souladný, tj. soudně vymahatelný. Pokud by totiž bylo zjištěno, že zisk žalobce z pracovního poměru a podnikání byl z pohledu rozhodného soukromého práva protiprávní, tj. právně nevymahatelný, bylo by zřejmé, že by na jeho náhradu žalobce nárok neměl.

Jestliže by odvolací soud zjistil, že z pohledu rozhodného soukromého práva žalobcův nárok soudně vymahatelný byl, je třeba hledat odpověď na otázku, zda případný rozpor s veřejným právem byl takového rázu, aby znemožnil žalobci vymožení jeho nároku na zisk soudní cestou. Pokud by daný rozpor k takovému výsledku nevedl a byl by jen východiskem pro uložení veřejnoprávní sankce, nelze dovodit, že by žalobce nárok na náhradu ušlého zisku neměl. Odvolací soud nárok žalobce na náhradu ušlého zisku uvedeným způsobem neposoudil, což činí jeho právní posouzení neúplným a tudíž nesprávným.

V situaci, kdy žalovaná tvrdila překážku žalobce v realizaci jeho zisku, přičemž existence těchto okolností je mezi stranami nesporná, bude na žalobci, aby vymahatelnost svého nároku podle rozhodného práva prokázal, neboť jeho tíží procesní břemena stran tvrzení rozhodných okolností a prokázání existence ušlého zisku. Jinak řečeno, je na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že absence veřejnoprávního povolení k realizaci zisku podle rozhodného práva mu nebránila v tom, aby své nároky vůči smluvním partnerům a zaměstnavateli vymohl soudní cestou před příslušným soudem.

Teprve ve chvíli, kdy odvolací soud shledá, že nárok žalobce na zisk, který realizoval v rámci své pracovní činnosti a podnikání, byl vymahatelný před příslušnými soudy z hlediska soukromého i veřejného práva, je třeba se zabývat otázkou, zda přiznání nároku žalobci brání nepoctivost jeho jednání jako druhá skutková podstata § 6 odst. 2 věty první o. z. Nepoctivost případného jednání žalobce je přitom třeba zkoumat nikoli ve vztahu k jeho zaměstnavatelům a obchodním partnerům ve Spojených státech amerických, neboť vůči nim žalobce nárok na náhradu ušlého zisku neuplatňuje, ale ve vztahu k žalované.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 477/2024, ze dne 14. 3. 2025

24.04.2025 00:01

Škoda z protiprávního jednání při organizaci senátních voleb

I. V posuzované věci se žalobkyně (Česká republika – Ministerstvo financí) domáhá po žalovaném (statutární město Most) povinnosti plynoucí ze závazkového vztahu, který vznikl z protiprávního jednání zaměstnankyně žalovaného při organizaci senátních voleb. Jedná se o závazek ex delicto, tedy o občanskoprávní vztah, byť se specifickým postavením účastníků řízení (žalobcem je stát, žalovaným územní samosprávný celek chybující při výkonu přenesené působnosti); je proto v tomto případě dána pravomoc soudů rozhodnout o věci v občanském soudním řízení podle § 7 o. s. ř.

II. Náklady spojené s organizací opakovaných voleb mají charakter skutečné škody, neboť majetkový stav žalobkyně se snížil právě o částku, kterou byla nucena vydat, aby byla splněna zákonná povinnost zajistit provedení řádných voleb. Vedle částky na později zrušené volby muselo být totiž vynaloženo navíc 2.200.286,20 Kč na volby regulérní, takže skutečnou škodou je zde finanční rozdíl mezi celkovými náklady na obojí volby a částkou na volby původní. Nebýt zmíněného pochybení, postačily by k dosažení zamýšleného výsledku (zvolení senátora) náklady na první volby a další náklady by nevznikly. Jestliže se však musely volby opakovat, je správný závěr odvolacího soudu, že o tom, nakolik se provedení voleb prodražilo, se mohla žalobkyně dozvědět až podle výsledného vyúčtování nákladů voleb opakovaných. Odvolací soud správně považoval za skutečnou škodu právě ty náklady, které byly vynaloženy navíc (zbytečně), aby bylo dosaženo zamýšleného účelu. Pak ovšem není důvodná dovolací námitka, že běh promlčecí doby má být spojován s okolnostmi souvisejícími s vynaložením nákladů na první volby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1567/2023, ze dne 14. 3. 2025

16.04.2025 00:02

Újma způsobená osobě nelegálně pobývající na území ČR

Porušení právní normy poškozeným, jež neslouží k ochraně práv porušených škůdcem, nezakládá spoluúčast na vzniklé újmě ve smyslu § 2918 o. z. Absence povolení k pobytu nebo pracovního povolení tak nezakládá spoluúčast poškozeného na újmě na zdraví způsobené protiprávním jednáním škůdce.

Ani osobám nelegálně pobývajícím na území České republiky nelze upírat právo na náhradu nemajetkové újmy na zdraví, byla-li jim způsobena protizákonným jednáním jiné osoby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1618/2024, ze dne 4. 3. 2025

14.04.2025 00:01

Povaha škody nebo jiné újmy dle § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění

I. Ustanovení § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění představuje skutkovou podstatu náhrady škody založené na objektivní odpovědnosti vyvlastnitele. Předpokladem jeho odpovědnosti není zavinění a ani protiprávní jednání; není tudíž nezbytné zkoumat, zda vyvlastnitel zpětvzetím své žádosti porušil svou právní povinnost či nikoli. Předpokladem odpovědnosti je pouze zpětvzetí žádosti, vznik škody nebo jiné újmy v souvislosti s podáním žádosti, a absence liberačního důvodu (že by škoda či jiná újma nastala, i kdyby nebyla podána žádost o vyvlastnění).

II. Škodou nebo jinou újmou ve smyslu § 23 odst. 4 zákona o vyvlastnění jsou i náklady vynaložené na právní služby a na vypracování znaleckého posudku pro účely zahájeného vyvlastňovacího řízení, které vyvlastňovaný vynaložil v souvislosti s podáním žádosti, ledaže by je byl vynaložil i jinak.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 765/2024, ze dne 25. 2. 2025

11.04.2025 00:05

ÚS: Příčinná souvislost mezi dopravní nehodou a újmou na zdraví

Soudy poruší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že pro účely rozhodnutí o nároku na bolestné podle § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, posoudí existenci újmy na zdraví poškozeného a příčinnou souvislost mezi jejím vznikem a protiprávním jednáním škůdce, aniž by dostatečně zjistily skutkový stav. Dřívější zdravotní predispozice poškozeného k určitým potížím přitom nemohou samy o sobě příčinnou souvislost vyloučit. V případě souběhu několika možných příčin je třeba zkoumat míru jejich vlivu na vznik újmy na zdraví a její následný vývoj.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1566/23, ze dne 26. 2. 2025

25.03.2025 00:01

Dohoda (insolvenčního) dlužníka s poškozeným o náhradě škody

Dohoda, kterou se dlužník (coby škůdce) zavázal nahradit poškozenému majetkovou škodu, kterou mu dříve způsobil svým protiprávním jednáním, není (ve smyslu § 240 odst. 1 insolvenčního zákona pojmově nemůže být) právním jednáním, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění „bezúplatně“ nebo za „protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník“.

Platná dohoda o náhradě škody, kterou škůdce (dlužník) způsobil poškozenému, sama o sobě není právním jednáním, kterým škůdce (dlužník) zvýhodňuje poškozeného (svého věřitele) na úkor svých dalších věřitelů (nárok na náhradu škody by poškozenému i tak náležel). V intencích dovolací argumentace by dohoda o náhradě škody mohla být zvýhodňujícím právním jednáním dlužníka ve smyslu § 241 insolvenčního zákona jen tehdy, kdyby bez jejího uzavření nemohl poškozený jednostranným právním jednáním započíst svou pohledávku na náhradě škody proti (vzájemné) pohledávce dlužníka (srov. i § 1982 o. z.). Tak tomu ale v dané věci nebylo (pohledávka z titulu náhrady škody nevzniká „až“ dohodou o její náhradě).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 202/2023, ze dne 27. 2. 2025

17.03.2025 00:01

Nárok na náhradu škody z neoprávněného odběru plynu

Od účinnosti § 59a energetického zákona v rozhodném znění platí, že nárok na úhradu ceny za zákazníkem skutečně odebraný plyn náleží na základě smlouvy držiteli licence na obchod s plynem. Jestliže však zákazník v odběrném místě plyn odebíral a nehradil obchodníku s plynem za něj podle mezi nimi uzavřené smlouvy, zakládá tato situace právo provozovatele distribuční soustavy na náhradu škody způsobené neoprávněným odběrem, neboť odpovědnost za ztrátu plynu nese provozovatel distribuční soustavy. Jinak řečeno, existuje-li smluvní vztah mezi držitelem licence na obchod s plynem a zákazníkem a zákazník neplní svou smluvní povinnost platit za odebraný plyn dohodnuté plnění, je třeba řešit tuto situaci na základě smluvních ujednání. Jestliže však dojde k ukončení smlouvy mezi obchodníkem s plynem a zákazníkem a zákazník dále odebírá plyn, nejde už o právní vztah mezi obchodníkem s plynem a zákazníkem, ale o neoprávněný odběr plynu (realizovaný bez právního důvodu), který jde k tíži provozovatele distribuční soustavy.

Odebírá-li tedy zákazník v odběrném místě plyn po ukončení smluvního vztahu s obchodníkem s plynem, vzniká škoda provozovateli distribuční soustavy, kterou je podle § 74 odst. 5 energetického zákona v rozhodném znění povinen nahradit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2200/2023, ze dne 17. 12. 2024

25.02.2025 00:02

Výše nákladů na opravu vynaložených po dlouhodobém odstavení vozidla

Ustanovení § 2901 o. z. upravuje tzv. aktivní zakročovací povinnost ve vztahu k zájmům třetí osoby, které hrozí vznik újmy. Povinnost zakročit vzniká tomu, kdo vytvořil nebezpečnou situaci, kdo má nad ní kontrolu, případně tehdy, existuje-li určitý poměr mezi osobami, který zakročit odůvodňuje, a dále tomu, kdo může podle svých možností a schopností relativně snadno odvrátit hrozící újmu, která jednoznačně převyšuje svojí závažností to, co je třeba k zákroku vynaložit. Zakročovací povinnost stíhá: 1) toho, kdo porušil právní povinnost a vytvořil nebezpečnou situaci, 2) toho, kdo je schopen nebezpečnou situaci ovládnout a její následky zmírnit nebo zcela odvrátit, 3) toho, jehož poměr k ohrožené osobě odůvodňuje zakročit, a 4) osobu, kterou nelze podřadit pod body 1) až 3), jejíž osobní schopnosti umožňují nebezpečí odvrátit s náklady nižšími než hrozící negativní následky vzniklé situace.

Předmětem projednávaného sporu účastníků je právo na pojistné plnění ve výši účelně vynaložených nákladů na opravu vozidla podle pojistné smlouvy a jejích součástí, a to za situace, kdy pojistitelka odmítla plnit, neboť měla za to, že příčinou řádně nahlášené události, jejímž následkem „je pravděpodobně nutná výměna motoru“, byla nesprávná obsluha vozidla. Odmítla-li pojistitelka – neoprávněně – plnit podle pojistné smlouvy pojistné, nemohly se zvýšené náklady na opravu vynaložené pojištěným po dlouhodobém odstavení vozidla dotknout jejích majetkových poměrů. Z toho vyplývá, že pojištěný neměl povinnost ve smyslu § 2901 o. z. zakročit, neboť pojistitelce – subjektu, který neplnil, ač po právu plnit měl – žádná škoda nehrozila. Jinak řečeno, šlo-li o pojistnou událost, musí pojistitelka na opravu vozidla vynaložit náklady, které jsou účelné v okamžiku, kdy pojištěný nechal vozidlo opravit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 605/2024, ze dne 21. 11. 2024

17.02.2025 00:02

Nárok na náhradu nákladů vynaložených na odstranění vozidla

Nárok na náhradu nákladů vynaložených na odstranění vozidla a jeho následné umístění na odstavném parkovišti je nárokem zakládajícím právo žalobce zvolit si při podání žaloby místní příslušnost soudu podle § 87 písm. b) o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3151/2024, ze dne 14. 1. 2025

13.02.2025 00:02

Maďarské právo na náhradu škody z dopravní nehody

Podle maďarského práva je provoz motorového vozidla považován za činnost se zvýšeným nebezpečím ve smyslu § 345 odst. 1 maďarského občanského zákoníku. Tato úprava je speciální ve vztahu k obecné odpovědnosti podle § 339 téhož zákoníku, a má proto aplikační přednost. Pokud nelze chování působící škodu klást za vinu ani jedné ze stran, pak nelze aplikovat všeobecná pravidla občanskoprávní odpovědnosti. V takovém případě je třeba zkoumat, zda v rámci činnosti se zvýšeným nebezpečím některé ze stran nastala nějaká porucha, tj. okolnost vyvolávající škodu. Pokud lze odvodit nehodu z poruchy nastalé v rámci činnosti se zvýšeným nebezpečím jedné ze stran, pak škodu nese strana, u které porucha vznikla (§ 346 odst. 2 maďarského občanského zákoníku).

Právní úprava povinnosti hradit újmu způsobenou v souvislosti s provozem dopravy či dopravního prostředku ve smyslu § 346 odst. 2 maďarského občanského zákoníku tedy vyžaduje jako podmínku vzniku odpovědnostního vztahu, že žádná ze stran škodní události neporušila právní povinnost a škoda byla vyvolána zvláštní okolností („poruchou“) při provozu dopravního prostředku jedné ze stran. Jde o odpovědnost objektivní, která je založena na působení zákonem zvlášť kvalifikované okolnosti (nikoliv na zaviněném protiprávním jednání škůdce). Odpovědná osoba se tedy nemůže zprostit povinnosti k náhradě újmy tím, že prokáže nedostatek svého zavinění či protiprávního jednání, její odpovědnost je vyloučena jen tehdy pokud prokáže, že škoda vznikla v důsledku takové neodvratitelné příčiny, která nebyla vyvolána vykonáváním nebezpečné činnosti, tedy provozem dopravního prostředku (§ 345 odst. 1 věta druhá maďarského občanského zákoníku). Za výše zmíněnou „poruchu“ při provozu dopravního prostředku je třeba považovat nepředvídatelnou technickou poruchu (např. závadu brzdového obložení), dále defekt způsobený ostrým předmětem na vozovce, nečekanou nevolnost řidiče a jinou obdobnou poruchu provozu. Riziko „poruch“ přitom nese provozovatel i v případě, pokud byly objektivně při daném stavu techniky neodvratitelné. Na základě soudní praxe patří do pojmového okruhu „poruch“ jak poruchu samotného dopravního prostředku, tak i veřejné komunikace, kterou používá, či pro něj aktuální dopravní situace. Jedná se tedy zjevně o obdobu okolností majících původ v provozu ve smyslu § 2927 odst. 2 českého občanského zákoníku.

Z rozhodné právní úpravy je zřejmé, že v dané věci riskantně předjíždějící dodávka vytvořila pro maďarské vozidlo takovou aktuální dopravní situaci, v jejímž důsledku byla řidička maďarského vozidla přinucena provést dopravní manévr vedoucí ke smyku a přejetí do protisměru, kde se její vozidlo střetlo s protijedoucím vozidlem žalobkyně. Vznik škody nebylo tedy možné klást za vinu ani poškozené žalobkyni, ani řidičce maďarského vozidla. Osoba, která provozovala maďarské vozidlo, vyvíjela tedy činnost se zvýšeným nebezpečím, v níž má původ okolnost (porucha) působící škodu na vozidle žalobkyně, je objektivně odpovědná za tuto škodu, a je tak povinna tuto škodu nahradit podle § 346 odst. 2 maďarského občanského zákoníku. Není přitom rozhodné, že celou dopravní situaci vyvolal svou riskantní jízdou řidič neztotožněného třetího vozidla (dodávky).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 685/2023, ze dne 17. 12. 2024

31.01.2025 00:04

ÚS: Zásah do osobnostních práv při postupu non lege artis

V případě nesprávného lékařského postupu (non lege artis) v medicínsko-právních sporech je kritériem pro určení příčinné souvislosti mezi pochybením zdravotnického zařízení a skutečným zdravotním stavem pacienta takový zdravotní stav, kterého pacient (poškozený nesprávným lékařským postupem) mohl s dostatečnou pravděpodobností dosáhnout při včasném nasazení správné léčby. Pouze pokud by i při řádně zvoleném postupu nebylo možné s dostatečnou určitostí a mírou pravděpodobnosti předpokládat, že by stav pacienta byl jiný, lepší, lze uzavřít, že mezi pochybením zdravotnického zařízení a zdravotním stavem pacienta není příčinná souvislost.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 176/24, ze dne 13. 11. 2024

27.01.2025 00:01

Mimořádná opatření vydaná dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví

Mimořádná opatření vydaná Ministerstvem zdravotnictví dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) krizového zákona (tj. v době krizového stavu za účelem řešení krizové situace, příp. odstranění jejích následků) je třeba považovat za krizová opatření podle krizového zákona, neboť každé rozhodnutí správního orgánu (v posuzovaném případě opatření obecné povahy) je třeba vykládat materiálně, nikoliv formálně, a není tak rozhodné, jak je označeno, jakou má formu či strukturu, nýbrž zda je způsobilé negativně zasáhnout právní sféru žalobce.

V dané věci tedy není pro zhodnocení charakteru posuzovaných mimořádných opatření rozhodné, že jsou označena jen jako mimořádná opaření vydávaná dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví, ale to, zda se z materiálního hlediska jedná o mimořádná opatření vydávaná dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) krizového zákona (tj. v době krizového stavu za účelem řešení krizové situace, příp. odstranění jejích následků). Jedná se totiž o krizová opatření vydávaná orgánem krizového řízení na základě zmocnění v krizovém zákoně, byť i v rozsahu (běžné) působnosti tohoto orgánu krizového řízení založené jiným právním předpisem. Za této situace, pokud vydalo Ministerstvo zdravotnictví v době krizového stavu za účelem řešení krizové situace mimořádné opatření (byť formálně označené jako mimořádné opatření dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví), jednalo se o opatření vydané dle krizového zákona a za škodu způsobenou jeho prováděním odpovídá stát dle § 36 odst. 1 krizového zákona.

Jinými slovy řečeno, stát se nemůže zprostit své odpovědnosti za škodu dle § 36 krizového zákona pouze tím, že posuzované mimořádné opatření označí jako opatření vydávané dle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví, ačkoliv tak fakticky činí ve spojení s § 9 odst. 4 písm. b) krizového zákona.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1101/2024, ze dne 13. 11. 2024

17.12.2024 00:02

Škodlivé působení lesa na sousední pozemek

I. Odpověď na otázku, zda, a případně do jaké míry § 22 lesního zákona zprošťuje vlastníka lesního pozemku povinnosti předcházet škodlivému působení lesa na sousední pozemek, závisí na úvaze o tom, jakými jevy, jež má na mysli § 22 lesního zákona, mohou být škody způsobeny. Měla-li by odpovědnost vlastníka lesa být vyloučena zcela, muselo by dané ustanovení pokrývat veškeré myslitelné škody, které může pozemek způsobit, a tedy i projevy, které je mohou vyvolat. Tak tomu však není. Výčet možných hrozících nebezpečí, před nimiž je povinen ochránit své pozemky vlastník pozemku sousedícího s lesem, není v citovaném ustanovení taxativní, a jsou v něm vyjmenovány důsledky, které může způsobit svému okolí především les sám o sobě, svou existencí, růstem stromů a jejich degradací, poškozením či pádem, narušením lesní půdy a jejím sesuvem či pádem kamenů nebo lavin z povrchu (svažitého) lesního pozemku na pozemek sousední. Jde tedy o jevy, související s využitím zemského povrchu pro existenci lesního ekosystému. Z příkladů uvedených v § 22 lze dovodit, že přirozeným dějům souvisejícím s povrchem lesního pozemku včetně lesního porostu, které mohou nepříznivě působit na sousední pozemky, se podle daného ustanovení má bránit (a to jen nezbytně nutnými opatřeními) vlastník ohroženého pozemku. Lze-li ohrožení podřadit pod takto vymezenou hypotézu, pak je třeba danou situaci posoudit podle § 22 lesního zákona jako speciálního ustanovení, a nikoli podle obecných ustanovení občanského zákoníku (§ 2901 a § 2903). Jsou-li totiž naplněny podmínky pro použití zvláštní právní úpravy, musí se tato úprava aplikovat a nelze použít úpravu obecnou. Naopak, nejsou-li naplněny podmínky aplikace zvláštní úpravy, nelze ji použít a je na místě postupovat podle úpravy obecné.

Kromě potenciálně škodlivých vlivů, které mají původ v samotné existenci lesa představovaného půdním pokryvem, rostlinným a živočišným systémem, však mohou pozemky určené k plnění funkcí lesa znamenat pro své okolí jiné vážné a bezprostředně hrozící nebezpečí ze své vlastní podstaty (nezávislé na povaze jejich využití či účelového určení) v podobě rizikového a obtížně předvídatelného geologického faktoru, daného kvalitou zemského povrchu jenž daný pozemek tvoří (bez ohledu na to, zda se na něm les fakticky nachází či nikoli). Takovým ohrožením je například nestabilita skalního masivu a svahu, tvořících podloží lesního ekosystému, která ohrožuje nejen pozemky s ním sousedící, ale též lesní pozemek samotný, a nemá původ v existenci lesa a jeho přirozených projevech. Jde-li o mimořádně závažné geologické či jiné fyzikální jevy, které ohrožují samu podstatu té části zemského povrchu, na které lesní pozemek spočívá, pak se situace svým rozsahem i povahou vymyká hypotéze právní normy § 22 zákona o lesích, neboť jde o hrozbu, která nesouvisí se skutečností, že pozemek je určen k plnění funkcí lesa nebo že se na něm lesní porost skutečně nachází. Pak je také namístě aplikovat obecná ustanovení a uzavřít, že podle § 2901 o. z. je vlastník lesního pozemku povinen zakročit a odvrátit nebezpečí hrozící z jeho pozemku třetím osobám (tedy nejen vlastníku sousedního pozemku), případně, za splnění podmínek § 2903 odst. 2 o. z. je vlastník lesa tím, jemuž při vážném ohrožení soud na návrh ohroženého uloží vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy.

II. Vážné ohrožení pozemku odloučením skalních bloků ze skály, jež tvoří podloží sousedního pozemku určeného k plnění funkcí lesa a jejich sesunutím na ohrožený pozemek, tak nelze pokládat za ohrožení jevy předpokládanými § 22 lesního zákona, proti nimž je povinen ochránit ohrožený pozemek sám a na své náklady vlastník ohroženého pozemku. Závěr odvolacího soudu, že nárok má být posouzen podle § 2903 o. z., neboť na danou situaci nedopadá § 22 lesního zákona, byl tedy správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1614/2024, ze dne 22. 10. 2024

03.12.2024 00:02

Výše náhrady za duševní útrapy spojené s úmrtím sourozence

Pro stanovení výše náhrady za duševní útrapy spojené s úmrtím sourozence je zásadní kvalita vzájemných vztahů a nikoli okolnost, zda jsou plnorodými nebo polorodými sourozenci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1681/2023, ze dne 15. 10. 2024

03.12.2024 00:01

Nárok vzdálenějších příbuzných na náhradu nemajetkové újmy dle § 2959 o. z.

I. U druhotných obětí, jež jsou vůči poškozenému v rodinném vztahu založeném příbuzenským poměrem v řadě nepřímé (strýc, teta, bratranec, sestřenice apod.) nebo nejsou v žádném příbuzenském poměru, může nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. vzniknout pouze tehdy, pokud je prokázáno, že újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní (§ 22 odst. 1 o. z.). Zda o splnění těchto podmínek v konkrétním případě půjde či nikoliv, je třeba vždy posoudit podle okolností konkrétního případu. V tomto smyslu mohou být relevantní např. okolnosti, jaký vzájemný styk mají osoby, o něž jde, zda žijí ve společné domácnosti, jaké jsou v takové domácnosti poměry, projevují-li tyto osoby o sebe zájem a jaký, jsou-li na sebe navzájem odkázáni výživou nebo pomáhají-li si vzájemně v závažných případech, nouzi, nemoci či stáří apod. Dospěje-li soud k závěru, že jde o osobu blízkou, je pro závěr o výši přiměřené náhrady rozhodná intenzita vzájemných vztahů.

Z tohoto výkladu vyplývá, že u vzdálenějších příbuzných či ostatních osob blízkých nelze založit úvahu o jejich duševních útrapách na pravidle, že takové útrapy v obdobné situaci při běžných vztazích automaticky nastávají (jak je tomu u rodičů, dětí, manželů nebo sourozenců a příbuzných v řadě přímé, kde se určitá kvalita vztahů předpokládá), ale na dalších konkrétních okolnostech, které jsou rozhodné pro závěr, zda se vůbec jedná o osobu blízkou, případně pro výši náhrady. Vzhledem k různorodosti okolností jednotlivých případů a vztahů mezi osobami blízkými, není na místě odstupňovat výši náhrady, ale v každém jednotlivém případě zkoumat všechny okolnosti a na základě nich stanovit výši náhrady, která bude přiměřená náhradám přiznávaným v jiných obdobných případech.

II. Odvolací soud v projednávaném případě uzavřel, že žalobce lze ve vztahu k poškozenému považovat za osobu blízkou ve smyslu § 22 odst. 1 o. z., avšak již poskytnutou náhradu ve výši 50 000 Kč považoval za přiměřenou tomu, že se jedná o strýce ze strany otce, tedy osobu ve vzdálenějším příbuzenském vztahu, který měl svou vlastní rodinu, a vzájemné vztahy se tak nevymykaly běžným vztahům na této příbuzenské úrovni. Vzhledem ke zjištěným okolnostem nelze závěru odvolacího soudu, že žalobce byl ve vztahu k poškozenému osobou blízkou, ničeho vytknout. Avšak při úvaze o výši náhrady odvolací soud pominul, že žalobce žil v útlém dětství poškozeného ve společném bytě, podílel se v té době na jeho výchově a byl jeho kmotrem, a to v nábožensky založené rodině, kde má tato skutečnost značný význam. Stýkali se i později, v dětství trávili spolu s ostatními žalobci a dcerou žalobce čas o prázdninách, v době dospívání poškozeného i v jeho dospělosti měli stejné zájmy (o gastronomii), žalobce poškozeného učil svému oboru, přátelili se, chodili společně (i se širší rodinou) do kostela a v době, kdy si poškozený přestal rozumět s matkou (respektive s jejím manželem), spolu nějakou dobu bydleli. Tyto okolnosti svědčí o značně intenzivnějším vztahu, než je běžný mezi strýcem a synovcem, a proto odůvodňují zvýšení náhrady za duševní útrapy spojené s úmrtím poškozeného.

Z těchto důvodů považuje dovolací soud úvahu o dostatečnosti náhrady poskytnuté žalovanou za zjevně nepřiměřenou (§ 2959 o. z. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, kdy úvahu odvolacího soudu ohledně výše náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké je v rámci dovolacího řízení možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená). Všem zjištěným okolnostem výše uvedeným odpovídá, podle názoru dovolacího soudu, náhrada ve výši 100 000 Kč, tedy přibližně pětiny základní náhrady. Tato náhrada zohledňuje výše popsaný intenzivní vztah mezi žalobcem a poškozeným, skutečnost, že k jeho úmrtí došlo v důsledku hrubé nedbalosti škůdce, avšak současně i to, že na sobě navzájem nebyli existenčně závislí a že žalobce má vlastní rodinu, takže poškozený nebyl jeho jedinou blízkou osobou. Výše náhrady se nevymyká úrovni náhrady přiznávaných ve srovnatelných případech.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1681/2023, ze dne 15. 10. 2024

11.11.2024 00:01

Porušení smluvní povinnosti provádět kontrolu vodovodní šachty

Jestliže příkaznice prováděla při sjednané správě a údržbě nemovitostí kontroly vodovodní šachty v šestiměsíčních intervalech, což odpovídalo obchodním zvyklostem i zavedené praxi smluvních stran, přičemž příkazní smlouva četnost kontrol neupravovala, nelze sdílet právní závěr odvolacího soudu, že příkaznice porušila smluvní povinnost, pokud neprováděla kontroly častěji. Na základě takto zjištěného skutkového stavu nelze dovodit, že by porušila právní povinnost stanovenou v § 415 obč. zák., či že by byly naplněny předpoklady ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2855/2023, ze dne 25. 9. 2024