// Profipravo.cz / Bankovní smlouvy, úvěrová smlouva

Bankovní smlouvy, úvěrová smlouva

08.09.2025 00:01

Přechod zajištění při plnění z (bezpodmínečné) bankovní záruky

I. Banka, která na základě sjednané bankovní záruky plnila věřiteli podle podmínek záruční listiny, které jí nedovolovaly zkoumat, zda hradí dlužníkův skutečný dluh (jelikož šlo o bezpodmínečnou bankovní záruku), má právo žádat dlužníka, aby jí nahradil, to co plnila podle § 2039 odst. 1 o. z., a uplatnit (vůči dlužníku nebo i třetím osobám) zajištění tohoto nároku, které si sjednala; pro uplatnění náhrady podle § 2039 odst. 1 o. z. není banka povinna tvrdit ani prokazovat, že plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh. Jestliže banka v takovém případě v přihlášce do insolvenčního řízení své pohledávky také tvrdí a následně při přezkumu pohledávky prokáže, že takto plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh, má právo požadovat úhradu poskytnutého plnění v režimu § 1937 odst. 2 o. z. (tedy včetně zajištění pohledávky, kterým disponoval věřitel); šlo-li o plnění jen na část dlužníkova skutečného dluhu, uplatní se uvedený postup s omezením podle § 1938 odst. 1 o. z.

Neprokáže-li banka, která jinak nedisponuje vlastním zajištěním, že plněním poskytnutým věřiteli hradila dlužníkův skutečný dluh, pak jí nenáleží právo požadovat vůči dlužníku uspokojení toho, co plnila, ze zajištění, kterým disponoval věřitel (nepřešlo na ni postupem podle § 1937 odst. 2 o. z.). Zjištění, že nehradila věřiteli dlužníkův skutečný dluh, však banku nezbavuje možnosti podílet se v insolvenčním řízení s ostatními věřiteli na poměrném uspokojení své přihlášené pohledávky (jako nezajištěné) z majetkové podstaty dlužníka z titulu náhrady podle § 2039 odst. 1 o. z.

Řečené platí i tehdy, jestliže se banka stane přihlášeným věřitelem (namísto původního přihlášeného věřitele) na základě rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona (ve spojení s § 18 insolvenčního zákona) proto, že na základě sjednané bankovní záruky plnila věřiteli podle podmínek záruční listiny poté, co přihlásil pohledávku vůči dlužníku do insolvenčního řízení. Má-li banka takto vstoupit do insolvenčního řízení na místo přihlášeného věřitele, jehož zajištěná pohledávka již byla zjištěna (co do pravosti, výše a pořadí), nemusí v návrhu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona tvrdit (a před rozhodnutím insolvenčního soudu podle uvedeného ustanovení prokázat) jinou skutečnost než tu, že na základě sjednané bankovní záruky plnila věřiteli podle podmínek záruční listiny; plnění na zjištěnou pohledávku je totiž ve smyslu shora formulovaných závěrů plněním na skutečný dluh. Má-li banka takto vstoupit do insolvenčního řízení na místo přihlášeného věřitele, jehož zajištěná pohledávka dosud nebyla přezkoumána (co do pravosti, výše a pořadí), je povinna pro účely participace na úhradě poskytnutého plnění v režimu § 1937 odst. 2 o. z. v návrhu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona tvrdit, že takto plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh. Pro účely rozhodnutí insolvenčního soudu podle § 183 odst. 3 insolvenčního zákona (ve spojení s § 18 insolvenčního zákona) nemusí banka prokázat jinou skutečnost než tu, že na základě sjednané bankovní záruky plnila věřiteli podle podmínek záruční listiny. Tvrzení, že takto plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh, je banka povinna obhájit (až) při přezkumu pohledávky.

II. Jestliže osoby nadané popěrným právem nepopřely pohledávku věřitele přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka jako pohledávku s právem na uspokojení ze zajištění v rozsahu práva na uspokojení ze zajištění co do pořadí (v režimu § 195 insolvenčního zákona), pak pro účely posouzení doby vzniku zajištění (§ 167 odst. 1 insolvenčního zákona) je určující mechanismus vzniku zajištění. Mělo-li jít o zajištění z titulu smluvních zástavních práv k nemovitostem nabyté bankou v režimu § 1937 odst. 2 o. z. od původního zástavního věřitele, pak okamžikem vzniku zajištění je doba vzniku zástavního práva k nemovitostem původnímu zástavnímu věřiteli. Jinak řečeno, jestliže věřitel (banka) přihlásil pohledávky do insolvenčního řízení jako zajištěné zástavním právem k majetku dlužníka a takto (s právem na uspokojení ze zajištění) byly pohledávky následně zjištěny při přezkumném jednání, pak pro účely vydání výtěžku zpeněžení zajištění zajištěným věřitelům nelze vycházet z toho, že šlo o věřitele nezajištěného (že dobu vzniku zajištění nelze určit proto, že zajištění podle hmotného práva vůbec nevzniklo).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 62/2023, ze dne 30. 7. 2025

17.03.2025 00:02

Prodloužení promlčecí doby dle § 401 obch. zák. ve spotřebitelské smlouvě

I. Konkrétní ujednání ve spotřebitelské smlouvě o prodloužení promlčecí doby ve smyslu § 401 obchodního zákoníku je nutné posoudit rovněž z hlediska toho, zda se neodchyluje od zákona v neprospěch spotřebitele, zda se spotřebitel nevzdává práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak nezhoršuje své smluvní postavení (§ 55 odst. 1 obč. zák.), a zda takové ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.).

II. Odvolací soud v nyní posuzované věci aplikaci § 55 a § 56 obč. zák. zvažoval a uzavřel přitom, že „se ze spisu nepodávají žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že prohlášení o prodloužení promlčecí doby v této věci zhoršilo postavení dlužníků a že, v rozporu s principem dobré víry, znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“, a že „v poměrech nyní posuzované věci není prodloužení promlčecí doby na deset let v rozporu s § 55 a § 56 obč. zák.“ Tento závěr odvolacího soudu však neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, podle nichž si strany úvěrové smlouvy sjednaly prodloužení promlčecí doby pouze u práv věřitele (banky). Ze samotné smlouvy o úvěru tak vyplývá, že ujednání o prodloužení promlčecí doby (stejně tak jako čl. 10.8 všeobecných obchodních podmínek) bylo toliko ve prospěch věřitele. Naopak nebylo učiněno žádné skutkové zjištění, které by v posuzovaném případě odůvodnilo závěr, že ve výsledku se smluvní postavení dlužníků (spotřebitelů) nezhoršilo. Jediný důsledek, který pro dlužníky z takového ujednání vyplýval, bylo oddálení možnosti obrany námitkou promlčení; konkrétní výhody jim nepřinášelo žádné. Bezpochyby tak znamenalo zhoršení postavení dlužníků.

Dovolací soud proto uzavírá, že je-li v předmětné úvěrové spotřebitelské smlouvě ujednáno prodloužení promlčecí doby toliko ve prospěch věřitele (dodavatele), je takové ujednání absolutně neplatné podle § 55 odst. 1, 2 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 408/2024, ze dne 5. 2. 2025

13.09.2024 00:03

ÚS: Aplikace § 113 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru

Podle § 113 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že je-li k zajištění spotřebitelského úvěru užita nemovitá věc nebo věcné právo k nemovité věci, může mít toto zajištění pouze formu zástavního práva; k jiným ujednáním, jejichž účelem je zajištění spotřebitelského úvěru, se nepřihlíží. S ohledem na smysl a účel zákona o spotřebitelském úvěru nelze při jeho aplikaci, resp. při aplikaci § 113 odst. 2, činit rozdíl mezi tím, zda je poskytováno zajištění nemovitostí či právem k nemovitosti či je předmětem zajištění družstevní podíl v bytovém družstvu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 679/24, ze dne 1. 8. 2024

07.12.2023 00:02

Zákaz poskytnout oprávněnému plnění z bankovní záruky

Skutečnost, že výstavce finanční (bankovní) záruky ručí za splnění zajištěného dluhu do výše a za podmínek uvedených v záruční listině, přičemž výstavce může vůči věřiteli uplatnit pouze námitky, jejichž uplatnění záruční listina připouští, vyplývá přímo z textu zákona (§ 2034 odst. 1 o. z.). Neplyne-li ze záruční listiny něco jiného, nemůže výstavce uplatnit vůči věřiteli námitky, které by vůči němu byl oprávněn uplatnit dlužník.

V okamžiku, kdy se věřitel obrátí na banku s výzvou k plnění bankovní záruky, je banka povinna zkontrolovat, za jakých podmínek je oprávněna finanční prostředky uvolnit a pokud jsou podmínky splněny, musí je (na základě dřívější dohody s dlužníkem v souladu se záruční listinou) oprávněné osobě vyplatit. V tom okamžiku již nemůže dlužník požadovat, aby banka věřiteli v souladu se záruční listinou neplnila či uplatňovala námitky, o nichž záruční listina mlčí. Dlužník nemá žádný zákonný ani smluvní titul k tomu, aby výstavci znemožnil poskytnout věřiteli (beneficientovi) plnění z bankovní záruky. Opačný závěr by vedl k popření smyslu finanční (bankovní) záruky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1807/2021, ze dne 30. 8. 2023

25.07.2023 00:01

Opakované posouzení úvěruschopnosti dlužníka dle zák. č. 145/2010 Sb.

Uzavření dohody o uznání dluhu se splátkovým kalendářem s nově stanovenou splatností již existujícího dluhu a jeho navýšením o nikoliv jen nepatrnou smluvní pokutu za porušení povinnosti, o němž účastníci v době uznání mohli předpokládat, že k němu dojde, představuje změnu smlouvy o spotřebitelském úvěru spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 3 písm. k) a § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, v důsledku čehož je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost dlužníka v souladu s ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

V projednávaném případě nelze přehlédnout, že ke kumulativní novaci spočívající v navýšení jistiny z původní smlouvy o úvěru o smluvní pokutu pro případ nesplnění dluhu z původní smlouvy o úvěru v dodatečné desetidenní lhůtě a ke sjednání splátek pro takto navýšený úvěr mohlo dojít v situaci, kdy dlužník i věřitel měli důvod předpokládat, že dlužník dluh v dodatečné desetidenní lhůtě nesplní. Došlo-li k takovému skutkovému stavu, je přiměřené vyložit ustanovení § 3 písm. k) zákona o spotřebitelském úvěru tak, že „celkovou výší spotřebitelského úvěru“ se vedle původně sjednané jistiny stává i tato smluvní pokuta. Kumulativní novace za takových specifických okolností totiž vskutku směřuje k „přeúvěrovnání“ původní smlouvy o úvěru, protože na jejím základě nastává srovnatelná situace, jako by dlužníku byly znovu poskytnuty prostředky ve výši dosud nesplaceného úvěru, avšak za nových podmínek (dlužníku se totiž přiznává dobrodiní prozatím nevracet úvěrový dluh, ovšem při navýšení částky, kterou je povinen naproti tomu zaplatit). Přitom podle názoru dovolacího soudu každá dohoda o změně závazku, která podstatným způsobem modifikuje jeho podmínky, musí respektovat ochranu spotřebitele vyjádřenou v ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť nelze připustit, aby pod záminkou uznání dluhu vedla k výraznému prohloubení jeho dosavadního zadlužení. Cílem ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je totiž ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí plynoucích z neznalosti a nedostatečných zkušeností, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů vlastním neúměrným zadlužováním, resp. přijímáním takových dluhů, které by v budoucnosti nebyl schopen splácet. Vzhledem k tomu je namístě neupřednostnit čistě gramatický výklad § 3 písm. k) zákona o spotřebitelském úvěru.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1063/2023, ze dne 2. 5. 2023

26.06.2023 00:02

Poskytování spotřebitelského úvěru bez příslušného oprávnění

V definičním vymezení podnikatele v o. z. se odráží dřívější právní úprava obsažená v § 2 obch. zák. V novém pojetí podnikatele však byla opuštěna dřívější podmínka, podle níž je podnikatelem osoba nadaná podnikatelským oprávněním. Podnikatel je tudíž v rámci obecné definice vymezen podle reálné činnosti, nikoliv podle toho, zda má veřejnoprávní oprávnění k podnikání, či nikoliv. Pokud osoba vykonává výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem, tedy činnost, která vykazuje charakteristické znaky podnikatele, ač tuto činnost vykonává neoprávněně (tedy chybí jí příslušné živnostenské nebo jiné oprávnění), považuje se za podnikatele.

Na dřívější úpravu § 3a obch. zák., u níž se absence oprávnění či existence zákazu vztahovala pouze k podnikání, navazuje širší úprava § 5 odst. 2 o. z., která brání tomu, aby s absencí veřejnoprávního oprávnění byl spojován závěr o neplatnosti právního jednání bez toho, že by se ho dovolala dotčená strana, nikoliv ten, kdo veřejnoprávní povinnost porušil.

Právní závěr odvolacího soudu, že poskytne-li zápůjčku osoba bez příslušného oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů, nejde o spotřebitelský úvěr a úprava zákona o spotřebitelském úvěru „se na věc nevztahuje“, je tak v rozporu s § 5 odst. 2 o. z., který stanoví, že proti vůli dotčené strany nelze zpochybnit povahu nebo platnost právního jednání jen proto, že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné oprávnění, nebo komu je činnost zakázána.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2919/2022, ze dne 28. 3. 2023

24.03.2023 00:01

ÚS: Povinnost k bezplatnému zřízení a vedení chráněného účtu

I. Povinnost peněžních ústavů k bezplatnému zřízení a vedení chráněného účtu podle § 304c odst. 1 věty třetí občanského soudního řádu není protiústavním omezením práva podnikat zaručeného v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod či překročením mezí plynoucích z čl. 4 odst. 4 a čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť nezasahuje do samotného jádra práva podnikat, sleduje legitimní cíl a k dosažení tohoto cíle zvolila rozumné, a nikoliv svévolné prostředky. Preferuje-li zákonodárce ochranu povinných na úkor peněžních ústavů a jejich – převážně majetkových – zájmů, nelze považovat sledované omezení jejich podnikatelské činnosti za nelegitimní.

II. Povinnost státu omezovat podnikání v zájmu ochrany práv a svobod jiných a s tím související prostor zákonodárce (jeho diskrece a limity) pro zákonné omezení výkonu podnikatelské činnosti ve smyslu čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je v oblasti poskytování peněžních služeb (jakož i v rámci celého finančního trhu) zásadně širší než v jiných, méně regulovaných podnikatelských odvětvích.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 17/22, ze dne 21. 2. 2023

13.09.2022 00:00

K právnímu režimu podúčtu k běžnému účtu

Termín podúčet k běžnému účtu není termínem, který by byl definován zákonem; proto je nutné v konkrétním případě vyjít z právního jednání stran.

V posuzované věci i u podúčtu platí, že předmětem právních vztahů nejsou „prostředky na podúčtu“ nebo podúčet jako takový, ale pohledávka klienta za bankou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 21 ICdo 44/2021, ze dne 14. 6. 2022

18.02.2021 00:02

Právní režim finančních prostředků v advokátní úschově

Povaha advokátní úschovy a řešení otázky, jak má být naloženo s prostředky klienta složenými na úschovní účet advokáta, má-li být postižen majetek advokáta, nemění ničeho na tom, že vlastníkem peněz složených na úschovní účet je banka, a že tím, kdo může nakládat (nakládá) s prostředky na tomto účtu (coby pohledávkou vůči bance) je [nestanoví-li jinak (šířeji) smlouva o běžném (úschovním) účtu] advokát (nikoli složitel).

Je-li vedena exekuce (výkon rozhodnutí) na majetek složitele peněžních prostředků na úschovní účet advokáta, lze pohledávku složitele [z titulu vydání peněz složených na úschovní účet advokáta vedený bankou do advokátní úschovy] exekučně postihnout pouze přikázáním jiné peněžité pohledávky (§ 312 a násl. o. s. ř.). Poddlužníkem povinného (složitele) totiž není peněžní ústav (banka), nýbrž advokát.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 78/2016, ze dne 3. 11. 2020

21.12.2020 00:01

Vlastnictví peněžních prostředků na účtu u peněžního ústavu

Nejvyšší soud již v rozsudku č. j. 35 Odo 801/2002 vyslovil a odůvodnil závěr, že „peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, jakož i osob majících k účtu dispoziční oprávnění, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, představuje proto pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu.“

Od těchto právních závěrů není důvod se odchýlit ani za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tedy od 1. 1. 2014.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1036/2020, ze dne 22. 9. 2020

04.12.2020 00:03

ÚS: Dobré mravy při uplatnění práv ze smlouvy o úvěru

Uplatnění korektivu dobrých mravů jako krajního prostředku korekce zásady autonomie vůle připadá v úvahu i v situacích, kdy se výkon práva projevuje nepřípustně v postavení některého ze subjektů závazkového vztahu navenek. Proto jsou obecné soudy povinny zohlednit, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka prověření úvěruschopnosti stěžovatelů provedla nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Nezabývaly-li se dále obecné soudy při posuzování podmínek uplatnění korektivu dobrých mravů, zda výkon práva věřitelky, který je jinak po právu, nevede pro majetkové a sociální poměry stěžovatelů a pro možnost uspokojení tohoto nároku jiným způsobem k nepřijatelným důsledkům v postavení stěžovatelů, byť mohou mít původ v poměrech mezi spoludlužníky navzájem, nepřiměřeně zúžily výklad korektivu dobrých mravů, dopustily se interpretační libovůle a rovněž nedostály povinnostem plynoucím z poskytování právní ochrany a vedení řádného řízení, jak jim to ukládají ústavní kautely hlavy páté Listiny. Tím obecné soudy porušily právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy jsou totiž povinny přezkoumat obsah smluvního závazkového vztahu, zatěžuje-li neobvykle jednu ze smluvních stran, resp. některé z více spoludlužníků, a je výsledkem strukturální nerovnosti ve vyjednávací síle.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 702/20, ze dne 3. 11. 2020

23.07.2020 00:01

Právo na splacení úvěru v případě dlužnického insolvenčního návrhu

Možnost ujednat si v úvěrové smlouvě splatnost celého dluhu (včetně sjednaných úroků) pro případ, že (úvěrový) dlužník na sebe podá insolvenční návrh (zahájí insolvenční řízení), neodporuje žádnému kogentnímu ustanovení zákona, ani základním zásadám insolvenčního řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 36/2018, ze dne 31. 3. 2020

05.12.2019 00:01

K přiměřenosti uplatnění sankce dle § 8 zákona o spotřebitelském úvěru

Sankci stanovenou v § 8 zákona o spotřebitelském úvěru za absenci povinných údajů ve smlouvě o spotřebitelském úvěru (úročení diskontní sazbou uveřejněnou Českou národní bankou platnou v době uzavření smlouvy) není možné aplikovat pouze na základě gramatického výkladu, nýbrž je nutné provést posouzení prizmatem zvláštností spotřebitelských vztahů.

V souzené věci se jedná o poplatek za ověření podpisu na zástavní smlouvě a o poplatek za návrh na povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí. Věřitel je povinen informovat spotřebitele o notářských poplatcích, které musí v souvislosti se spotřebitelským úvěrem uhradit, a o jiných obdobných nákladech. Dovolací soud se ztotožňuje s tím, že jde o poplatky za uznání dluhu formou notářského zápisu, poplatky za ověření podpisu, ať již notářem, obecním úřadem nebo jiným oprávněným subjektem, ale také o jiné poplatky veřejnoprávního charakteru, např. poplatek za zápis zástavního práva k nemovitosti, sloužícího k zajištění úvěru, do katastru nemovitostí. Nelze však bez dalšího dovozovat, že sankce stanovená v § 8 zákona o spotřebitelském úvěru při absenci takových údajů ve spotřebitelské smlouvě dopadá vždy. Naopak, je třeba pečlivě zkoumat specifické okolnosti každého případu tak, aby konečné řešení bylo spravedlivé a zájmy obou stran byly v tomto řešení vyváženě zachovány.

Byť zde banka neuvedla ve smlouvě o úvěru v konkrétní výši poplatek za ověření podpisu ani poplatek za návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, je dopad sankce uvedené v § 8 zákona o spotřebitelském úvěru vyloučen. Nejvyšší soud ji považuje vzhledem k celkové výši úvěru oproti výši poplatků v tomto případě za zcela nepřiměřenou. Opačný výklad by vedl k bezdůvodnému zvýhodnění dlužníka a došlo by tím k neúměrnému zkrácení práv banky na zisk z poskytování spotřebitelských úvěrů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2807/2018, ze dne 27. 8. 2019

04.07.2019 00:00

Nesplnění povinnosti řádně prověřit spotřebitelovu schopnost splatit úvěr

I v režimu úpravy ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. mělo nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018, ze dne 20. 3. 2019

18.04.2019 00:02

Posuzování nabytí účinnosti bankovní záruky

Formální princip ovládající posuzování, zda byly splněny podmínky pro plnění z bankovní záruky, se s ohledem na povahu bankovní záruky uplatní rovněž při zkoumání, zda bankovní záruka vůbec – s ohledem na obsah vystavené záruční listiny a požadavky v ní formulované – nabyla účinnosti.

Jestliže v posuzovaném případě podle prohlášení banky v záruční listině bylo pro nabytí účinnosti nezbytné, aby na označený bankovní účet dlužníka byla připsána částka 857.994 Kč, a to „vždy“ s konkrétním variabilním symbolem uvedeným v záruční listině, mohla věřitelka uvedenému požadavku dostát jen tehdy, byla-li by uvedená částka na označený účet nejen připsána, ale též (způsobem souladným s obsahem záruční listiny) řádně identifikována.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4747/2016, ze dne 24. 10. 2018

22.03.2019 00:03

ÚS: Prověření úvěryschopnosti budoucího dlužníka

Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019

24.09.2018 00:02

Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele

Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.

Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018

03.08.2018 00:03

ÚS: Tzv. pravidlo desetinásobku pro kampeličky

Tzv. pravidlo desetinásobku pro kampeličky (družstevní záložny) není protiústavní. Má-li družstevní záložna efektivně plnit funkce, jež ji odlišují od bank na jedné straně a od nebankovních poskytovatelů úvěrů na straně druhé, není v rozporu s ústavním pořádkem, jestliže je zákonem požadováno důsledné naplňování členského principu takovým způsobem, aby byli členové družstevní záložny adekvátně motivováni ke skutečnému zájmu o její zdravé hospodaření.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 3/16, ze dne 10. 7. 2018

22.05.2018 00:02

K povinnosti bezodkladně oznámit zadržení platební karty bankomatem

Zadržení platební karty bankomatem je ztrátou ve smyslu ustanovení § 101 písm. b) zákona o platebním styku s důsledky vyplývajícími z ustanovení § 116 odst. 1 písm. b) téhož zákona, nesplní-li uživatel platební karty zákonnou povinnost bez zbytečného odkladu po zjištění oznámit ztrátu uloženou prvně citovaným ustanovením.

Lhůta „bez zbytečného odkladu“ uvedená v ustanovení § 101 písm. b) zákona o platebním styku je velmi krátkou lhůtou k bezodkladnému, neprodlenému, bezprostřednímu či okamžitému jednání směřujícímu ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.

Dovolatel zákonné lhůtě bez zbytečného odkladu (podle obchodních podmínek šlo o lhůtu neprodleně) nedostál, učinil-li oznámení až čtyři dny po rozhodné události (zadržení karty v bankomatu), třebaže z obchodních podmínek jasně plyne existence nonstop informační linky banky, kterou je třeba v těchto případech využít. Počínal si hrubě nedbale, pokud neprodleně po zjištění, že bankomat jeho platební kartu zadržel, neoznámil bance ztrátu platební karty.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2947/2016, ze dne 27. 2. 2018

13.03.2018 00:00

Darování peněžních prostředků na bankovním účtu

Pohledávku, kterou má majitel účtu vůči bance na základě smlouvy o běžném účtu, lze postoupit podle ustanovení § 524 obč. zák. písemnou smlouvou.

V souzené věci není správný závěr odvolacího soudu, že „je-li ve smlouvě … výslovně uvedeno, že zůstavitel daruje zůstatek na uvedeném účtu u ČSOB a veškerá práva a povinnosti s tím spojená, nelze takové jednoznačné jazykové vyjádření vyložit jako uzavření postupní smlouvy“. Z obsahu smlouvy je zřejmá vůle „převést“ peněžní prostředky na účtu a veškerá práva a povinnosti s tím spojená, a nelze dovozovat neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 39 obč. zák. jen proto, že nebyl „správně“ označen jako „smlouva o postoupení pohledávky“, tím spíše, splňuje-li jinak všechny náležitosti stanovené zákonem pro postoupení pohledávky podle ustanovení § 524 obč. zák., tj. písemnou formu a určení pohledávky. Aplikací pouze jazykového výkladu na tento právní úkon by se jednalo o (nežádoucí) přílišný formalismus.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5271/2016, ze dne 18. 12. 2017