// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů

Z rozhodnutí dalších soudů

22.03.2019 00:05

ÚS: Promlčení nároku na náhradu škody na zdraví

Obecné soudy porušily formalistickým přístupem právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť se dostatečně nevypořádaly s námitkami stěžovatelky, rozpory ve znaleckých posudcích a dospěly k ústavně nekonformnímu závěru o promlčení stěžovatelčina práva na odškodnění ztížení společenského uplatnění.

Z individuálních a specifických okolností přezkoumávané věci nebylo s ohledem na provedené dokazování podle Ústavního soudu možné dospět k závěru, že si stěžovatelka již v roce 2007 musela být subjektivně vědoma na základě informací, které jí mohly být jako laikovi zprostředkovány jen stanovisky odborníků, že její stav se již nezvratně ustálil bez ohledu na to, že budou prováděny další operace.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 774/18, ze dne 27. 2. 2019


22.03.2019 00:03

ÚS: Prověření úvěryschopnosti budoucího dlužníka

Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019


22.03.2019 00:02

ÚS: Přezkum rozporu s dobrými mravy v dovolacím řízení

Zastává-li odvolací soud názor, že některé typově určené skutečnosti vůbec nemohou být významné pro úvahu o rozporu s dobrými mravy, a dovolatel zastává názor opačný, jde o otázku směřující k učinění obecného právně interpretačního úsudku o tom, jaké skutečnosti vůbec mohou být relevantní pro právní závěry soudu (a mají tedy být v řízení prokazovány). Tato otázka není vyřešena obecným sdělením dovolacího soudu, že závěr o rozporu právního jednání s dobrými mravy lze přezkoumat pouze v případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení, neboť toto sdělení neodpovídá na to, co může být relevantní úvahou, jejíž přiměřenost by následně mohla být hodnocena ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu.

Konstatuje-li dovolací soud, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na rozhodnutí, ze kterých řešení dovolací otázky nevyplývá, odpírá dovolateli soudní ochranu práva stanoveným postupem podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2657/18, ze dne 19. 2. 2019


22.03.2019 00:02

ÚS: Protizákonné vydání exekučního titulu exekutorem

V exekučním řízení se zásadně nepřezkoumává správnost exekučního titulu. Tato zásada ovšem neplatí bezvýjimečně. Důvody zastavení exekuce upravuje (ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu) ustanovení § 268 občanského soudního řádu, přičemž není pochyb, že důvody dle jeho odst. 1 pod písm. a) až g) na nyní posuzovanou věc nedopadají. Dle písm. h) se nicméně exekuce zastaví také tehdy, jestliže je exekuce nepřípustná, „protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat“. K tomu Ústavní soud již dříve konstatoval, že tento důvod pro zastavení exekuce je formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu [nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015 (N 218/79 SbNU 503)].

Jako důvod k zastavení exekuce tak judikatura dovodila např. promlčení pohledávky (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3892/2010 ze dne 28. 11. 2012), docílení vydání exekučního titulu trestným činem (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1367/2018 ze dne 20. 7. 2018), vedení exekuce za protiprávní jednání, kterého se povinný nikdy nemohl dopustit (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2357/16 ze dne 18. 4. 2017), příčí-li se vedení exekuce účelu exekučního řízení (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3216/14) či situace, kdy po vydání směnečného platebního rozkazu žalovaný provede úkon směřující ke zpětnému započtení své pohledávky proti pohledávce žalobce (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 63/2006 ze dne 26. 7. 2007).

Dle názoru Ústavního soudu je pak nutno důvod zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu vztáhnout i na nyní posuzovaný případ, který lze k právě uvedeným příkladům spadajícím pod předmětné zákonné ustanovení připodobnit. Oprávněný se totiž exekucí domáhá výkonu exekučních titulů, které si v postavení orgánu veřejné moci [srov. bod 7 stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)] sám vydal, ačkoli musel vědět, že postupuje v rozporu se zákonem a judikaturou Ústavního soudu. Nelze přitom připustit vedení exekuce k vymožení pohledávky z exekučního titulu, který si oprávněný sám vědomě protizákonně vydal ve chvíli, kdy vystupoval jako orgán veřejné moci.

Na uvedeném nic nemění, že se stěžovatel proti samotným exekučním titulům nebránil, neboť aplikace § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu není podmíněna vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení [nález sp. zn. II. ÚS 2230/16 ze dne 1. 11. 2016 (N 206/83 SbNU 281)], a to tím spíše za situace, kdy stěžovatel (povinný) prošel oddlužením a oprávněně (v souladu s principem důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci) vycházel z rozhodnutí insolvenčního soudu, které stanovilo, že pohledávky zahrnuté do oddlužení, jakož i pohledávky věřitelů, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, již platit nemusí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 4274/18, ze dne 26. 2. 2019


22.03.2019 00:00

ÚS: Zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení

Neprovádí-li soud při rozhodování o stížnosti proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení dokazování, může rozhodnout v neveřejném zasedání. V nyní projednávané věci je však třeba vycházet z toho, že vědecký poznatek zásadně se týkající věrohodnosti důkazního prostředku, který byl použit v meritorním řízení o vině a trestu, je novou skutečností ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu, kterou je třeba dokazovat v obnovovacím řízení jako podmínku pro konání obnoveného řízení, a proto se na ni vztahují základní procesní práva stěžovatelů, zejména právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i zásada kontradiktornosti řízení. Pokud tak soud provádí, respektive doplňuje dokazování nosičem, který obsahuje vědecký poznatek, který není veřejný, a proto není stranám znám, musí dokazování provádět ve veřejném zasedání tak, aby byla zaručena všechna ústavně zaručená procesní práva stran.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2587/18, ze dne 25. 2. 2019


15.03.2019 00:06

ÚS: Zadržování nesporné částky nadměrného odpočtu DPH

Chybějící zákonný základ pro zásah do vlastnického práva, chráněného článkem 11 Listiny, nelze nahradit konstatováním orgánu veřejné moci, že zákon neposkytuje konkrétní procesní postup, jak se tohoto zásahu do práv nedopustit. Daňový řád (§ 90 odst. 3 ve spojení s § 85 odst. 1) umožňuje správci daně prověřovat před vyměřením daně pouze tu část plnění, o nichž existují důvodné pochybnosti; nedává však správci daně pravomoc zadržovat nespornou část nadměrného odpočtu odvozenou od těch zdanitelných plnění, která jako nesporná nemohou být předmětem prověřování.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 819/18, ze dne 22. 2. 2019


15.03.2019 00:04

ÚS: Princip legitimního očekávání při církevních restitucích

Analytická právní věta

K porušení práva na tzv. legitimní očekávání na vydání historického církevního majetku v restituci dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky nedochází v případě, bylo-li toto očekávání založeno v potřebě budoucího vydání zákona, nikoli v důvěře v již státem vydaný právní akt, který by konkrétně jeho předmět a konkrétní subjekty vymezil.

PRÁVNÍ VĚTY

I. K porušení práva na tzv. legitimní očekávání na vydání historického církevního majetku v restituci (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) nedochází v případě, bylo-li toto očekávání založeno v potřebě budoucího vydání zákona, nikoli v důvěře v již státem vydaný právní akt, který by konkrétně jeho předmět a konkrétní subjekty vymezil.

II. Je proto třeba rozlišovat mezi státem vytvořenou právní situací, ve které subjekt práva mohl jednat v důvěře, že účinky jeho právního jednání a případné výdaje (investice) nebudou následným jednáním státu zmařeny, a právní situací, kdy takové očekávání mohlo spočívat jen v tom, že stát (zákonodárce) přechodný stav ukončí vydáním zákona, který teprve předmět restituce, a dotčené subjekty, popř. další náležitosti bude konkretizovat; argument tzv. legitimního očekávání již proto nelze uplatnit tam, kde proti němu stojí výslovná zákonná úprava, která toto legitimní očekávání konkretizuje.

III. Protože legitimní očekávání, založené v § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, bylo „transformováno“ zákonem č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), do konkrétních majetkových práv konkrétních subjektů práva, přestalo již ve své původní podobě existovat; lze se proto dovolávat těchto majetkových práv jen tak, jak je vymezil zákonodárce, jehož postup byl shledán ústavně konformním.

IV. Paušální finanční vypořádání podle § 15 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je součástí zmírnění majetkových křivd (tam, kde zákonodárce možnost vydání majetku z různých důvodů nepřipustil), přičemž jeho realizace v ročních splátkách byla podmíněna souhlasem dotčených církevních subjektů ve formě uzavření smlouvy o vypořádání podle § 16 tohoto zákona. Při jeho ústavně konformním výkladu proto nutno vycházet z toho, že nejde pouze o rozhodnutí zákonodárce, nýbrž i o následné uzavření předmětných smluv (jeho occasio et ratio legis), zakládající legitimní očekávání obou stran, že dosažená dohoda bude dodržována jako výsledek jednání s dotčenými církevními subjekty.

V. Bylo věcí zákonodárce, jenž vycházel při přípravě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi rovněž z jednání s dotčenými subjekty, aby zvážil právní důsledky blokace převodů majetku, nikoli však jeho přechodů prováděných následně z jeho rozhodnutí. Takové rozhodnutí ve formě zákona třeba považovat za platné do doby, než dojde ke změně nebo zrušení takového zákona nebo jeho ustanovení. V posuzovaném případě zákonodárce zpětně – ani retroaktivně, ani retrospektivně – do právních poměrů založených následnými změnami zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky nezasáhl, nehledě na to, jaký by to mohlo mít racionální důvod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3397/17, ze dne 29. 1. 2019


15.03.2019 00:03

ÚS: Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody

I. Závěr o tom, že má soud podmínky polepšení se a pozitivní prognózy vedení řádného života do budoucna za splněné, náleží učinit jen a pouze příslušnému soudu, a to plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy.

II. Účelem trestního řízení, včetně řízení vykonávacího, není získat doznání obviněného, resp. odsouzeného. Prokázat „polepšení se“ ve smyslu § 88 odst. 1 trestního zákoníku je možno i bez toho, aby se odsouzený výslovně doznal, vyplývá-li z jiných důkazů či okolností, že v dostatečné míře nabyl kritický náhled na svou trestnou činnost.

III. Odporujícím právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod je proto takový výklad podmínky „prokázání polepšení se“ dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku, který za nepodkročitelnou podmínku pro závěr, že odsouzený prokázal polepšení se, považuje jeho doznání se k trestnému činu, za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu žádá o podmíněné propuštění.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2204/17, ze dne 12. 2. 2019


15.03.2019 00:02

ÚS: Postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu

Mezi dílčí složky práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) patří i povinnost senátu vrcholného soudu předložit věc jinému, zákonem předvídanému rozhodovacímu tělesu v případě, že dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl soudem dosud zastáván. Změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i ke sjednocování judikatury nižších soudů, je totiž jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou je narušen jeden z principů právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava (§ 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích) předepisuje zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. Soudy jsou povinny přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí by nezbytně mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2156/18, ze dne 5. 2. 2019


15.03.2019 00:01

ÚS: Jízda nevidomého načerno

Vedení exekučního řízení za situace, kdy z doložených tvrzení povinného bez nutnosti dalšího dokazování jasně vyplývá, že stěžovatel žádnou svoji právní povinnost, vyplývající z exekučního titulu, nejen neporušil, ale ani porušit nemohl, je porušením ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a také vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Taková skutečnost totiž může být důvodem pro zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, jejž je namístě – ve výjimečných případech – použít pro odstranění zjevné nespravedlnosti.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1367/16, ze dne 19. 2. 2019


15.03.2019 00:00

ÚS: Opakované trestní stíhání po pravomocném zproštění

V trestním řízení není požadavek, aby pravomocná rozhodnutí soudů nebyla měněna, bezvýhradný. Též proto čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod umožňuje obnovit řízení (v širším smyslu znovuotevření již jednou skončeného řízení), jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci.

Dovolací soud může přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů v případě zjištění, že nesprávné provedení důkazního řízení bylo v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Právo na spravedlivé trestní řízení nicméně nesvědčí státnímu zástupci, který podal dovolání v neprospěch obviněného.

Opakované trestní stíhání po pravomocném zprošťujícím rozsudku, ač nebyly splněny podmínky pro „obnovu řízení“ vymezené v čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, představuje zásah orgánu veřejné moci porušující základní právo zaručené ústavním pořádkem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2832/18, ze dne 19. 2. 2019


08.03.2019 00:05

ÚS: Účelovost ukončení podnikání rodiče povinného k výživě

I. Požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí je o to naléhavější, dospěje-li odvolací soud k rozdílnému právnímu názoru než soud nalézací. Odvolací soud musí v takovém případě zohlednit všechna pro posouzení věci relevantní hlediska a uceleně vypořádat okolnosti, které v řízení vyšly najevo, i právní závěry soudu nalézacího. Není-li z rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, jak uvedené právní závěry z jím provedených důkazů dovodil, porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Ustanovení § 916 občanského zákoníku má mít podle svého účelu v zájmu zaopatření nezletilého dítěte sankční charakter vůči povinnému rodiči, který se vyhýbá své povinnosti doložit soudu řádně příjmy a poměry. Jeho aplikace však nepůsobí sankčně tehdy, je-li zákonem stanovená fiktivní výše příjmů nižší než skutečné příjmy povinného rodiče. Soud proto v každém jednotlivém případě zváží, zda pro aplikaci uvedeného ustanovení, které má mít i nadále sankční charakter, shledá v nejlepším zájmu nezletilého dítěte na základě konkrétních skutkových okolností důvody, či nikoli.

III. V případě podezření, že rodič je stižen jakoukoli formou závislosti, je namístě, aby soud rozhodující o péči a výživě nezletilého dítěte zvážil psychiatrické vyšetření postiženého rodiče, neboť diagnostika závislosti (i snaha se jí zbavit) může mít vliv jak na určení rozsahu styku rodiče s nezletilým dítětem, tak i na učení výše výživného. Není v zájmu nezletilého dítěte ani přicházet do kontaktu se závislostí, ani nést důsledky bezdůvodného snižování majetku výživou povinného rodiče.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2906/18, ze dne 19. 2. 2019


08.03.2019 00:04

ÚS: Určení výše příjmu pro výpočet výživného manželky

Analytická právní věta

Sečte-li soud za účelem zjištění příjmů a následného výpočtu výše výživného manželky příjmy plynoucí z daňových přiznání a příjmy osobní spotřeby dle peněžního deníku (jako záznamu pro účely daňové evidence), tj. příjmy osobní spotřeby duplicitně, hrubě tím zkreslí příjmovou situaci stěžovatele a dopustí se porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

PRÁVNÍ VĚTY

Součet příjmů plynoucích z daňových přiznání a příjmů osobní spotřeby dle peněžního deníku (jako záznamu pro účely daňové evidence) soudem představuje chybný postup, který má za následek hrubé zkreslení příjmové situace dotčeného účastníka řízení, a tím zpravidla i nesprávnou výměru výše výživného, čímž dochází k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3243/18, ze dne 30. 1. 2019


08.03.2019 00:02

ÚS: Neodůvodněné nařízení změny senátu

Vázanost právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí odvolacího či dovolacího soudu je součástí principu právního státu zakotveného v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Tato zásada však nezapovídá nalézacímu soudu, aby na základě vlastního posouzení nemohl přihlédnout i k jiným závěrům a úvahám, popř. se jimi nechal inspirovat na cestě k dosažení správného rozhodnutí věci, jestliže to náležitě odůvodní; v takovém případě nejsou splněny podmínky pro postup podle § 262 trestního řádu a opačný postup odvolacího soudu zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 38 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 4091/18, ze dne 5. 2. 2019


08.03.2019 00:00

ÚS: Běh lhůty k podání stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby

Ponechá-li si obviněný při vyhlášení usnesení o uvalení vazby lhůtu pro podání stížnosti, kterou následně podá ve lhůtě, která počala běžet od doručení opisu takového usnesení, je porušením jeho práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, stejně jako jeho práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zamítne-li stížnostní soud tuto stížnost jako opožděnou s odůvodněním, že toto usnesení již bylo vyhlášeno v přítomnosti stěžovatele.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3780/18, ze dne 5. 2. 2019


01.03.2019 00:05

ÚS: Náklady řízení (výklad § 166 odst. 1 a § 222 odst. 1 OSŘ)

I. Ustanovení § 166 odst. 1 občanského soudního řádu umožňuje, aby v případě, že bylo rozsudkem rozhodnuto o nákladech řízení toliko mezi některými z účastníků či vedlejších účastníků řízení, bylo předmětem doplnění tohoto rozsudku rozhodnutí o nákladech řízení mezi ostatními z účastníků či vedlejších účastníků řízení. Samotné použití tohoto výkladu nezakládá na straně osoby, jíž byla takto uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Ustanovení § 222 odst. 2 občanského soudního řádu nepřipouští jiný výklad než ten, že odvolací soud může soudu prvního stupně pouze nařídit doplnění jeho rozhodnutí dle § 166 odst. 1 občanského soudního řádu. Není však oprávněn toto rozhodnutí sám doplnit.

III. Jestliže soud prvního stupně vůbec nerozhodl o náhradově nákladovém vztahu mezi některými účastníky či vedlejšími účastníky řízení, pak doplnění rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž se podle § 220 odst. 1 občanského soudního řádu mění rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, nemůže zahrnovat uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi těmito účastníky či vedlejšími účastníky řízení. Takovéto doplnění by bylo v rozporu s § 166 odst. 1 a § 222 odst. 2 občanského soudního řádu a na jeho základě stanovená povinnost k náhradě nákladů řízení by zakládala porušení práva účastníka či vedlejšího účastníka řízení, jemuž byla uložena, na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jeho vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3769/18, ze dne 29. 1. 2019


01.03.2019 00:04

ÚS: Zamítnutí žádosti o úhradu léčebného konopí

Je porušením práva na projednání věcí bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jestliže obecný soud neprojedná přednostně a urychleně věc, jejíž výsledek má bezprostřední dopad na zdravotní stav a kvalitu života stěžovatele.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3892/18, ze dne 29. 1. 2019


01.03.2019 00:03

ÚS: K náhradě nákladů za pronájem náhradního vozidla pojišťovnou

Automatické omezení náhrady nákladů vynaložených na nájem náhradního vozidla z důvodu způsobení totální škody při dopravní nehodě pouze do času sdělení pojišťovny, že oprava vozidla prováděná nebude, bez jakéhokoliv zohlednění dalších skutečností, zejména zda nedojde ke zhoršení postavení poškozeného a obecně dopadu prohlášení pojišťovny o způsobené škodě, porušuje právo stěžovatele na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a právo vlastnické dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3204/18, ze dne 22. 1. 2019


01.03.2019 00:02

ÚS: Nárok advokáta na mimosmluvní odměnu a korektiv dobrých mravů

Naplňuje-li otázka možnosti „částečného“ rozporu s dobrými mravy obecným soudem při posouzení jako „zčásti“ neplatného nároku advokáta na mimosmluvní odměnu podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, některou z podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, pak postup, který k tomu nepřihlíží, vede k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 4 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 299/18, ze dne 29. 1. 2019


01.03.2019 00:01

ÚS: Zákaz billboardů u dálnic a silnic I. třídy

Ústavní soud ve svých rozhodnutích již vícekrát konstatoval, že princip právní jistoty nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, která podléhá mimo jiné sociálně ekonomickým a technickým změnám, jež mohou vyžadovat reflexi například také v nárocích kladených na bezpečnost silničního provozu a na okolnosti s ním spojené.

Pojem „veřejný zájem“ chápaný v širším slova smyslu jako zájem obecně prospěšný (žádoucí) či ochraňující, s sebou významově v prvé řadě nese aspekt obecnosti. Je považován za nutný předpoklad úvah o prvotní mocenské regulaci společenských vztahů zákonem. V případě zákona č. 196/2012 Sb. měnícího zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 13/1997 Sb.“), tímto veřejným zájmem (a tedy cílem, resp. účelem právní regulace) je mimo jiné zvýšení bezpečnosti silničního provozu a ochrana života a zdraví jeho účastníků. Od veřejného zájmu ve výše uvedeném širším smyslu je nutno odlišit „veřejný zájem“ [v úzkém (jedinečném) smyslu], který je v právní úpravě zákonodárcem uveden a stanoven jako hledisko sloužící pro posouzení podstatných podmínek sloužících pro rozhodnutí v konkrétní věci. Zjištění těchto podmínek, jejich posouzení a rozhodnutí, zda došlo či nedošlo k naplnění kritéria veřejného zájmu, však již náleží do působnosti a pravomoci konkrétního správního orgánu, který v konkrétní věci rozhodne a vydá správní rozhodnutí. Napadená ustanovení v posuzované věci hledisko veřejného zájmu v právě uvedeném smyslu výslovně ani skrytě neobsahují, nelze je z nich ani dovodit. Tato ustanovení stanoví (pouze) obecně postupy a s nimi spojené lhůty pro odstranění, resp. provozování reklamních zařízení, navíc vůbec neupravují konkrétní (jedinečnou) věc.

Zákonodárce pečlivě zvážil střet veřejného zájmu na bezpečnosti silničního provozu a ochraně života a zdraví jednotlivců se zájmem vlastníků reklamních zařízení umístěných podél dálnic a silnic I. třídy. V napadených ustanoveních přistoupil, a to při zachování požadavku obecnosti zákona, k transparentnímu a nediskriminačnímu řešení, neboť za dané situace - tj. požadavku zajištění výše uvedeného legitimního cíle v podmínkách, kdy majitelé reklamních zařízení je provozovali na základě vydaných povolení za v nich uvedených podmínek nebo dokonce bez jakéhokoliv povolení - a při současném šetření zájmů vlastníků těchto zařízení, upravil postup a lhůty srovnatelně nejšetrnějším způsobem. Nelze přehlédnout, že napadená ustanovení rozumnou a především přiléhavou délkou stanovených lhůt (a to i s ohledem na maximální délku dříve uzavřených smluv) a určeného postupu vlastníků reklamních zařízení nepředstavují opatření, jež by svými (negativními) důsledky pro tyto vlastníky přesahovala pozitiva plynoucí z veřejného zájmu (legitimního cíle zákona) a ze samotných napadených ustanovení. Dotčená právní úprava podpůrně sleduje naplnění i dalších veřejných zájmů souvisejících s ochranou životního prostředí. Napadená ustanovení v uvedeném kontextu splňují podmínku naplnění účelu (vhodnosti).

Oprávnění vlastníků užívat věci není bezbřehé a podléhá omezením stanoveným předpisy veřejného práva. Nespornou je navíc skutečnost, že zřizování a provozování reklamních zařízení je od počátku existence zákona č. 13/1997 Sb. předmětem zvláštní cílené veřejnoprávní regulace, která s sebou přináší, a to obdobně jako v jiných oblastech lidských činností, hospodaření a správy, různá omezení vlastnického práva, jež jsou pro adresáty právní regulace závazná. Za podstatné je nutno považovat také to, že obsahem právní úpravy není odnímání vlastnického práva. Přípustné je jeho omezení zákonem z důvodu ochrany práv druhých a ochrany veřejného zájmu. S ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva [čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)] však nesmí být vlastnické právo omezeno ve větší než přiměřené míře a pouze tehdy, když je to nezbytné. Je nutno posuzovat, zda omezení užívání majetku z hlediska čl. 11 odst. 3 Listiny sleduje legitimní cíl, zda je v souladu s vnitrostátním právem a zda je přiměřené ve vztahu ke sledovanému cíli. Při srovnání a hodnocení zájmu na dosažení jasně a zřetelně formulovaného veřejného zájmu na straně jedné a připomenuté podstaty imperativu stanovícího pro vlastníka reklamních zařízení určité limity zdrženlivosti (srov. čl. 11 odst. 3 Listiny) na straně druhé, je nutno konstatovat, že je to právě veřejný zájem, který v podobě zajištění či zvýšení bezpečnosti silničního provozu a ochrany života a zdraví jeho účastníků je v podmínkách dálnic a silnic I. třídy jednoznačně zájmem převažujícím.

Důsledky napadených ustanovení nemohou mít pro vlastníky reklamních zařízení ani účinky tzv. rdousícího efektu, neboť bylo jen na jejich vůli, zda v dostatečně dlouhé době pěti let požádali silniční správní úřad o vydání příslušného povolení, nebo postupovali jinak. Dostatečně známou je judikatura Ústavního soudu, podle níž změnu zákonné úpravy lze podřadit pod jedno z podnikatelských rizik, které musí podnikatelé v rámci svých investic akceptovat. Princip proporcionality se uplatňuje zejména v oblasti lidských práv a základních svobod, zatímco v oblasti hospodářských, sociálních a kulturních práv, mezi které právo podle čl. 26 odst. 1 Listiny patří, je třeba přihlédnout k čl. 41 odst. 1 Listiny, jenž otevírá široký prostor pro zákonodárce při volbě nejrůznějších řešení. Nemusí jít o opatření v demokratické společnosti nezbytné, jako je tomu například u jiných práv, jichž se lze dovolávat přímo z Listiny.

K časovému odstupu mezi přijetím zákona a podáním návrhu Ústavní soud potvrzuje, že podala-li navrhovatelka (skupina senátorů) návrh s dlouhým časovým odstupem, tj. téměř po pěti letech od přijetí zákona a navíc těsně před koncem uplynutí lhůt stanovených pro splnění uložených povinností upravených v napadených ustanoveních, lze takový návrh posuzovat v prvé řadě jako postup účelový, ba dokonce jako postup překvapivý. Na této skutečnosti nic nemění fakt připomínaný skupinou senátorů, že část z nich byla zvolena při posledních senátních volbách, neboť formálně, ale i materiálně vzato fakt či úvaha o případné neústavnosti zákona (či jeho části) se nemůže vázat na funkční období členů části skupiny senátorů, resp. případného či průběžného hledání dostatečného množství navrhovatelů. Ústavní soud musí dále připomenout a zdůraznit zásadu oprávněné důvěry v právo, jakož i zásadu právní jistoty, neboť případné zrušení napadených ustanovení až po uplynutí takřka pětileté doby jejich účinnosti by se nepochybně dotklo těch adresátů právní úpravy, kteří jej respektovali, a to za situace, kdy jejich aplikace nebyla z obsahového hlediska zatížena nalezením protiústavnosti.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 21/17, ze dne 12. 2. 2019


< strana 1 / 114 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů