// Profipravo.cz / Zahájení řízení, žaloba

Zahájení řízení, žaloba

26.10.2023 00:02

ÚS: Porušení práva na přístup k soudu

Navrhl-li účastník řízení o rozvod s ohledem na rozhodné právo státu New York rozšíření předmětu řízení o vypořádání společného majetku rozvádějících se manželů, jedná se o případ tzv. objektivní kumulace (návrh na zahájení řízení podaný v již zahájeném řízení), nikoli o změnu žaloby podle § 95 o. s. ř. Měl-li soud za to, že se předmětné věci (rozvod a vypořádání majetku) nehodí ke společnému řízení, mohl rozhodnout o vyloučení věci týkající se vypořádání majetku k samostatnému řízení, nikoli nepřipustit změnu žaloby a řízení o vypořádání společného majetku nevést. Zamítl-li pak soud návrh stěžovatele na rozvod z důvodu, že chybí soudní rozhodnutí o vypořádání majetku, ač o podaném návrhu stěžovatele na vypořádání majetku měl vést řízení, porušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu, které je součástí práva soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1931/21, ze dne 19. 9. 2023

16.05.2023 00:00

Eventuální petit; změna žaloby

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:

1) Eventuální petit je složen ze dvou částí. V tzv. primárním petitu se žalobce domáhá rozhodnutí o určité povinnosti (typicky např. vydání věci) a pro případ, že takovou povinnost uložit nelze, se žalobce v tzv. eventuálním petitu domáhá uložení povinnosti odlišné (např. peněžité náhrady).

2) O žalobním požadavku uplatněném formou tzv. eventuálního petitu soud rozhoduje pouze tehdy, jestliže žalobě nevyhověl v tzv. primárním petitu. Vyhoví-li žalobě v tzv. primárním petitu, eventuálním petitem se vůbec nezabývá. Soud nemá možnost volby ohledně přiznaného plnění. O primárním petitu je soud povinen rozhodnout vždy, o eventuálním petitu pouze tehdy, je-li plnění požadované v primárním petitu nemožné

3) O změnu žaloby jde tehdy, požaduje-li žalobce nově jiné plnění, případně požaduje-li stejné plnění, ale dovozuje-li jej z jiného skutku než vylíčeného v žalobě.

4) Změnou žaloby naopak není požadavek žalobce, aby soud přisoudil téže plnění na základě téhož skutku, avšak z odlišného právního důvodu (na základě jiné právní kvalifikace). Posouzení tvrzeného skutkového děje po právní stránce je vždy úkolem soudu. Žalobce proto nemá povinnost svůj nárok právně kvalifikovat; pokud tak učiní, soud není jeho právním názorem vázán. Jinak řečeno, pouhá změna právní kvalifikace není změnou žaloby.

Žalobci v posuzované věci předmětným podáním nezměnili žalobu (stále se domáhají týchž plnění na základě stejného skutkového stavu), toliko soudu předestřeli další možné právní posouzení jimi uplatněných nároků, s vědomím, že při posouzení podle Montrealské úmluvy by jim jeden z uplatněných nároků nebyl přiznán. Popsaný procesní úkon nepředstavuje změnu žaloby a už vůbec z něj nelze usuzovat, že se žalobci svých nároků domáhají formou eventuálního petitu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 333/2022, ze dne 15. 2. 2023

27.10.2022 00:02

ÚS: Posouzení tzv. totožnosti skutku v civilním řízení

Posuzují-li obecné soudy v souvislosti s námitkou promlčení otázku, zda byla přes změny ve skutkových tvrzeních žalobce v průběhu soudního řízení zachována tzv. totožnost skutku, zohlední v souladu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod individuální okolnosti věci i konkrétní právní úpravu. V případě doplnění skutkových tvrzení žalobcem, musí nově uváděná tvrzení, aby šlo o tentýž skutek, vycházet ze stejné „životní události“, stejného „příběhu“, a alespoň co do své podstaty se shodovat s původně uváděnými tvrzeními, a to zejména ve vztahu k tzv. následku. Platí proto, že při posouzení tzv. totožnosti skutku, v jehož důsledku dojde k zamítnutí žaloby jako promlčené, je třeba se zabývat skutečným obsahem podání žalobce bez ohledu na subjektivní právní kvalifikaci vylíčených skutečností. Žalobce nelze činit odpovědným za to, že v reakci na dílčí hmotněprávní zjištění soudu v průběhu řízení a na jeho výzvu subjektivně změní právní kvalifikaci, a z tohoto důvodu považuje za právně relevantní určité skutečnosti, které nově v řízení před soudem uvede. Může-li soud i nově formulovaná skutková tvrzení nadále objektivně posoudit podle určité právní normy, není pro soud podle zásady iura novit curia subjektivní právní kvalifikace žalobce závazná.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 543/22, ze dne 29. 9. 2022

11.10.2022 00:01

K projednatelnosti žaloby „o povolení eutanázie“

I. „Povolení eutanázie“ osobě starší 14 let, která sama takový zásah do své integrity navrhuje a souhlasí s ním, nepředstavuje postup podle § 100 až 102 o. z.; občanský zákoník nepředpokládá, že bude soudem rozhodováno o zásahu do integrity dospělé svéprávné osoby, která s takovým zásahem výslovně souhlasí.

Projednávaná žaloba „o umožnění eutanázie“ tak nepostihuje stav, v němž zákon předpokládá zahájení řízení o zásahu do integrity ve smyslu § 65 z. ř. s., neboť uvedené zákonné ustanovení, jakkoliv velmi kusé, je procesní reflexí hmotněprávní úpravy provedené v § 100 až 103 o. z. a již proto nelze danou procesní úpravu dopadající na zvláštní („nesporná“) řízení použít na jiná zákonem výslovně nepředvídaná řízení o souhlasu (přivolení) k zásahu do integrity. To proto, že výčet věcí projednávaných dle z. ř. s. je taxativní a jiné, než tam uvedené věci (včetně věci právě projednávané) nelze v řízení podle z. ř. s. projednat a je třeba o nich rozhodnout na základě obligatorního návrhu v řízení sporném, podléhajícím zejména pravidlům části třetí o. s. ř.

II. Má-li soud přivolit (souhlasit) se zásahem do integrity, musí výrok jeho rozhodnutí (ať už je návrhu vyhověno či je zamítnut) zvažovaný zásah podle možností popsat natolik určitě, aby jej nebylo možno zaměnit se zásahem jiným.

V projednávané věci se žalobce domáhá („obecnou“ žalobu v řízení sporném) aby „mu byla umožněna eutanázie“. Soud prvního stupně rozhodl o tom, že „návrh navrhovatele, aby soud rozhodl o přivolení k zásahu do jeho integrity tak, že mu bude umožněna euthanasie, se zamítá“. Takový výrok je zjevně neurčitý, neboť rozhoduje-li soud o zásahu do integrity, musí vždy jednoznačným a určitým způsobem vymezit k jakému konkrétnímu úkonu (zásahu) je souhlas udílen. Obdobné náležitosti jsou pak kladeny na návrh, jímž je zahajováno řízení, resp. na usnesení o zahájení řízení z moci úřední (jde-li o řízení, které lze podle § 13 odst. 1 a 2 z. ř. s. zahájit i bez návrhu) a samozřejmě i na výrokovou část konečného rozhodnutí ve věci. Uvedené požadavky je třeba mutatis mutandis vztáhnout i na „obecnou žalobu“ projednávanou mimo rámec řízení upravených v § 65 z. ř. s.

Pojem „eutanázie“ je pojmem mnohovýznamovým, a proto právně neurčitým, který sám o sobě, bez dalšího upřesnění, není způsobilý jednoznačně, určitě a nepochybně definovat zásah, jež má být na základě souhlasu (přivolení) soudu proveden. Z obsahu podání žalobce je zřejmé, že zjevně pomýšlí na tzv. vyžádanou eutanázii (na rozdíl od nevyžádané eutanázie či dokonce nedobrovolné eutanázie). I vyžádaná eutanázie má však několik různých a odlišných forem: je totiž nezbytné vnímat distinkci mezi aktivní eutanázií (usmrcením) a pasivní eutanázií (ponecháním umírajícího pacienta bez další léčby, tedy nezahájení léčby nebo přerušení život udržující léčby). Má-li tak být soudem rozhodnuto o návrhu žalobce, je nutné, aby v něm žalobce náležitě vymezil, jaký konkrétní zásah a jakým podrobněji popsaným způsobem má být předmětem rozhodování (souhlasu) soudu. Ostatně žalobce v závěru řízení ústy svého soudem ustanoveného opatrovníka uvedl, že navrhuje, aby soud „povolil podání letálního prostředku navrhovateli lékařem, na základě výslovné a dobrovolné žádosti navrhovatele, jehož účelem bude ukončení života navrhovatele“, s tímto návrhem (popř. upřesněním původního návrhu) se však soud prvního stupně nijak nevyrovnal.

Odtud plyne, že výrok rozsudku soud prvního stupně je neurčitý a vytýkaný nedostatek nezhojil ani odvolací soud. Dlužno dodat, že projednatelnost návrhu je zákonným procesním požadavkem, jež je občanským soudním řádem kladen na žalobu i v případě, má-li soud za to, že návrh není věcně opodstatněný (projednatelnost má významnou roli při zvažování splnění podmínek řízení, zejména co do překážky zahájeného řízení a překážky věci rozhodnuté).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2237/2022, ze dne 17. 8. 2022

26.01.2022 00:01

Práce přesčas u zaměstnance s kratší pracovní dobou

I. U zaměstnance s kratší pracovní dobou je třeba rozlišovat jednak práci konanou sice nad rámec sjednané kratší pracovní doby, avšak do rozsahu stanovené týdenní pracovní doby (za výkon takové práce zaměstnanci přísluší mzda bez příplatku uvedeného v ustanovení § 114 odst. 1 zák. práce), a jednak práci konanou nad rozsah stanovené týdenní pracovní doby, kterou zákon v ustanovení § 78 odst. 1 písm. i) zák. práce označuje jako práci přesčas, za niž zaměstnanci přísluší mzda, na kterou mu vzniklo za tuto dobu právo (dosažená mzda), a příplatek nejméně ve výši 25% průměrného výdělku, pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodli na poskytnutí náhradního volna v rozsahu práce konané přesčas místo příplatku.

Domáhá-li se zde proto zaměstnankyně žalobou po zaměstnavateli, aby jí doplatil mzdu za práci, kterou vykonala nad rámec sjednané pracovní doby, je závěr o tom, jaké plnění (zda pouze samotná mzda, nebo mzda spolu s příplatkem za práci přesčas) za výkon takové práce zaměstnankyni náleží, záležitostí právního posouzení a nelze takový žalobní požadavek řešit formou eventuálního petitu.

II. Podmínkou toho, aby činnost zaměstnance, který u zaměstnavatele pracuje na „zkrácený pracovní úvazek“ (kratší pracovní dobu), mohla být považována za výkon práce nad rámec sjednané kratší pracovní doby, případně za práci přesčas, půjde-li o výkon práce nad rámec stanovené týdenní pracovní doby, je v obou případech souhlas zaměstnavatele s výkonem takové práce.

Souhlas zaměstnavatele přitom nemusí být pouze písemný, ale může být učiněn také ústně, případně i mlčky. Na souhlas zaměstnavatele je zde třeba nahlížet jako na projev vůle, který sice může být i nevýslovný, ale musí z něj vyplývat vůle zaměstnavatele, aby taková práce zaměstnance byla skutečně považována za práci konanou nad rámec sjednané (kratší) pracovní doby, případně za práci přesčas. To, že zaměstnankyně fyzicky setrvávala na pracovišti i po pracovní době, případně že docházela na pracoviště i ve dnech, které nespadaly do sjednaného rozvrhu pracovní doby (pátky a víkendy), nebo že některé pracovní činnosti vykonávala mimo pracoviště, proto ještě neznamená, že zde (ve všech případech) byla vůle zaměstnavatele, aby tato přítomnost zaměstnankyně na pracovišti, případě její činnost mimo pracoviště, byla (mohla být) považována za práci konanou nad rámec sjednané (kratší) pracovní doby, případně za práci přesčas.

Je-li vzhledem k charakteru práce (zde vědecké práce) věcí každého zaměstnance, jakým způsobem si práci organizuje a kdy ji provádí, nelze (nevýslovný, konkludentní) souhlas zaměstnavatele s výkonem práce zaměstnankyně na rámec sjednané pracovní doby dovozovat pouze z toho, že zaměstnavatel (eventuálně) měl vědomost o tom, že zaměstnankyně pracuje i po pracovní době, případně mimo pracovní dobu, ale příkaz k zastavení práce nedal a výkon práce vzal na vědomí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2141/2021, ze dne 27. 10. 2021

19.01.2022 00:01

Vymezení skutku u nároku na náhradu škody

Skutek je u nároku na náhradu škody vymezen jednáním (zde porušením smluvní povinnosti provést dílo řádně, tj. bez vad) a následkem, tj. zde způsobeným poškozením stavby (vyduté podlahy, popraskaná dlažba, příčky atd.), nikoliv způsobem (metodou) vyčíslení výše škody.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 571/2021, ze dne 30. 9. 2021

05.08.2021 00:00

Individualizace movité věci v žalobě o určení vlastnického práva

Podle ustálené rozhodovací praxe je v žalobě o určení vlastnického práva k movité věci třeba věc označit alespoň tak, aby byla odlišena od ostatních věcí v držbě (detenci) žalovaného.

K dostatečné individualizaci požadované knihy jízd zde zcela postačovalo uvést, jakého konkrétního vozidla se měla kniha jízd týkat, a vymezit období, za které jsou tyto záznamy požadovány. V projednávané věci je zřejmé, že žalovaná přesně věděla, jakou povinnost po ní žalobkyně požaduje splnit, a tedy i to, jaká kniha jízd má být z její strany žalobkyni vydána; námitky žalované týkající se nedostatečné konkretizace takové knihy jízd z hlediska formy jsou účelové, ba až obstrukční. Není tak možné zamítnout žalobu na vydání věci pouze proto, že žalobkyně přesně nekonkretizovala, zda požaduje vydání knihy jízd v elektronické podobě (s uvedením např. v jakém softwaru má být kniha jízd vedena, či na jakém druhu nosiče má být následně předána, zda např. na flash disku či na CD nosiči atd.) či v listinné podobě, neboť to z povahy věci není pro žalobu vůbec podstatné. Žalobkyně v rámci podané žaloby netrvá na vydání např. konkrétního sešitu, ve kterém je kniha jízd vedena, ale jde jí v principu především o informace, které jsou v ní zaznamenány, na což forma knihy jízd či její nosič pochopitelně nemůže mít žádný vliv. Nemůže proto obstát ani námitka žalované, že by ad absurdum mohla žalobkyni vydat knihu jízd např. nevyplněnou, což by pomíjelo účel podané žaloby, kdy jsou pro žalobkyni (logicky) důležité informace o provedených jízdách služebním automobilem, k jejichž zaznamenávání byla žalovaná v době působení u žalobkyně povinna, nikoliv to, v jaké formě žalovaná tyto údaje zapisovala. Zamítnutí žaloby pouze z toho důvodu, že – argumentací žalované ad absurdum – žalobkyně neuvedla, zda má být kniha jízd vydána v sešitě s červenými či modrými deskami, by proto bylo zcela nepřípustným formalismem. To platí tím spíše, když v řízení jednoznačně vyšlo najevo, že žalovaná si je dobře vědoma toho, jakou knihu jízd má žalobkyni vydat, a současně neprokázala pozbytí držby knihy jízd, své výpovědi v průběhu řízení měnila, a ve smyslu judikatury dovolacího soudu netvrdila, že by měla ve své držbě více takových knih jízd (či tuto konkrétní knihu jízd ve více formách či na různých nosičích), aby bylo nutné trvat na další konkretizaci požadované věci ze strany žalobkyně.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1701/2020, ze dne 28. 4. 2021

30.07.2021 00:03

ÚS: Elektronický podpis, jehož platnost nelze ověřit

Nesplní-li obecný soud povinnost informovat odesílatele o tom, že podání, jímž se navrhovatel domáhá soudní ochrany, je opatřeno elektronickým podpisem, jehož platnost nelze automaticky ověřit, porušuje jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 671/21, ze dne 28. 6. 2021

14.06.2021 00:02

Pravomocné skončení věci při zpětvzetí žaloby

Vezme-li žalobce žalobu zpět ještě předtím, než byl její stejnopis doručen žalovanému (§ 79 odst. 3 věta první či druhá o. s. ř.), aniž by uplatnil tvrzení, že tak činí pro chování žalovaného, není třeba pro pravomocné skončení věci doručit usnesení o zastavení řízení též žalovanému.

Odlišným způsobem však musí soud postupovat, je-li žaloba vzata zpět nikoliv pro chování žalovaného a byl-li žalovaný již seznámen procesním způsobem s žalobou (byla mu doručena soudem nebo byl obeznámen s jejím obsahem tak, že mu byl žalobcem zaslán její stejnopis). V takovém případě je soud musí následně seznámit též s jejím zpětvzetím (v případě, že žalobu dosud žalovanému nezaslal, doručí mu ji současně se zpětvzetím žaloby), aby mu dal příležitost uplatnit skutečnost, že v řízení již vynaložil náklady, na jejichž náhradu má právo podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. V takové situaci se pak žalovaný stane účastníkem základního procesního vztahu a je mu třeba ve smyslu § 168 odst. 2 o. s. ř. doručit též usnesení o zastavení řízení a o náhradě nákladů řízení, bez zřetele na to, jak bude o náhradě nákladů řízení rozhodnuto. Tento závěr se uplatní též v případě, kdy soud žalobu odmítá pro vady či zastavuje řízení pro nezaplacení soudního poplatku.

Ani v případě, kdy žalobce bude ve zpětvzetí žaloby tvrdit, že tak činí pro chování žalovaného, nemůže soud rozhodnout bez toho, aniž by dal žalovanému příležitost se k takovému tvrzení vyjádřit. Soud je v takovém případě povinen žalovaného vyrozumět o tom, že byla proti němu podána žaloba a že byla vzata zpět a z jakých důvodů, což logicky učiní doručením stejnopisů těchto podání, a vyzvat jej, aby se k důvodům zpětvzetí žaloby vyjádřil. Doručením žaloby žalovanému pak v souladu s koncepcí trojstranného procesního vztahu vznikne procesní vztah též mezi soudem a žalovaným a mezi účastníky řízení navzájem. Také v tomto případě proto musí být rozhodnutí o zastavení řízení a o náhradě nákladů řízení doručeno též žalovanému, a to bez zřetele na to, jakým způsobem bude o náhradě nákladů řízení rozhodnuto.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2991/2019, ze dne 31. 3. 2021

06.11.2020 00:00

ÚS: Pochybení soudu spočívající v přehlédnutí zpětvzetí žaloby

K porušení práva účastníka na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde i tehdy, pokud tento účastník jako odvolatel vezme včas a řádně své odvolání zpět, avšak odvolací soud – byť i v důsledku pochybení administrativního rázu (včetně prodlení při předání písemností mezi různými pracovišti soudu) – toto zpětvzetí přehlédne či ignoruje a namísto zákonem předvídaného zastavení odvolacího řízení rozhodne na podkladě daného odvolání ve věci samé.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1722/20, ze dne 24. 9. 2020

09.10.2020 00:02

ÚS: Zpětvzetí návrhu podle § 96 odst. 6 OSŘ

Porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních a práv a svobod není omezení zásady dispoziční v situaci, kdy žalobce chce vzít zpět žalobu, neboť žalovaný již plnil na základě soudních rozhodnutí, která však byla posléze Nejvyšším soudem zrušena. Právo na přístup k soudu v sobě nezahrnuje právo na ukončení již probíhajícího soudního řízení v libovolný okamžik, neboť za popsané procesní situace by zpětvzetí žaloby mohlo být účelové, což by zasahovalo do principu právní jistoty. V tomto kontextu je proto nutno brát zřetel na kautely zakotvené v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních a práv a svobod, z nichž vyplývá možnost zákonodárce svobodné jednání jednotlivců zákonem omezit, resp. je třeba brát na zřetel taktéž zásadu rovnosti účastníků řízení v civilním sporu podle čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 3 Listiny základních a práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3657/19, ze dne 8. 9. 2020

11.09.2020 00:02

ÚS: Zpětvzetí žaloby po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu

Dojde-li ke zpětvzetí žaloby až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, je soud prvního stupně příslušný k rozhodnutí o tom, zda s ohledem na zpětvzetí má dojít ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu ve věci samé a k zastavení řízení (§ 96 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu), nebo zda je zpětvzetí neúčinné; proti jeho rozhodnutí je odvolání přípustné (§ 201 občanského soudního řádu). V případě, že zákon poskytuje účastníkům řízení právo na odvolání, vztahují se na toto řízení záruky plynoucí z práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Odepřou-li obecné soudy účastníkům řízení právo na odvolání, porušují tím jejich právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3354/19, ze dne 24. 7. 2020

09.09.2020 00:02

Spojení řízení o návrzích podle § 212 odst. 2 o.z. a § 1209 odst. 1 o.z.

Řízení o návrhu podle § 212 odst. 2 o. z. a řízení o návrhu podle § 1209 odst. 1 o. z., týkající se stejného rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek a stejného případu zneužití hlasovacího práva, jsou podle § 88 odst. 4 z. ř. s. ze zákona spojena; nemohou probíhat samostatně a rozhodnutím soudu nesmí být ani vyloučena k samostatnému řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 751/2020, ze dne 22. 6. 2020

28.08.2020 00:01

ÚS: Zpětvzetí návrhu podle § 96 odst. 6 OSŘ

Z Listiny nelze dovodit, že mezi základní práva a svobody lze zařadit právo žalobce ukončit soudní spor v okamžiku, kdy je to pro něj maximálně výhodné a pro žalovaného minimálně výhodné. Protože takové základní právo žalobce nemá, je věcí zákonodárce, jakým způsobem ochrání práva žalovaného. Žalovaného, který se stal stranou sporu proti své vůli (ex lege podle § 90 o. s. ř.), který má podle Ústavy před soudem rovné postavení a který již ne zcela dobrovolně plnil na základě právě zrušeného soudního rozhodnutí. Zvolil-li zákonodárce řešení obsažené v platném znění § 96 odst. 6 o. s. ř. a nespoléhal se na uvážlivé použití § 96 odst. 3 o. s. ř., lze polemizovat se vhodností takového řešení, ale nelze jej nazvat protiústavním a ani zcela nevhodným.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 40/18, ze dne 30. 6. 2020

24.03.2020 00:02

Předčasně podaná žaloba na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu

I. Okolnost, že žaloba na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu prostoru sloužícího podnikání byla podána ještě před tím, než vypovídající straně uplynula lhůta k zpětvzetí výpovědi, není sama o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi podle § 2314 o. z. Je-li v době rozhodování soudu zřejmé, že lhůta pro zpětvzetí výpovědi již vypovídající straně uplynula a výpověď nebyla vzata zpět, pak soudu nic nebrání o této (původně předčasné) žalobě rozhodnout.

II. Již z výslovného znění § 2314 odst. 1, 2 o. z. je zřejmé, že podání námitek je nezbytnou podmínkou pro uplatnění žaloby na přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem. Nesouhlasí-li vypovídaná strana s uplatněným výpovědním důvodem, případně má-li za to, že výpověď je neplatná či zdánlivá, a chce se proto domáhat u soudu přezkumu její oprávněnosti, musí vznést proti této výpovědi námitky, a to v písemné formě a vypovídající straně je musí dodat do jednoho měsíce ode dne, kdy jí byla výpověď doručena. Jen tak jí zůstane právo na přezkoumání výpovědi u soudu. Podle § 2314 odst. 3 o. z. má pak vypovídající strana možnost zvážit důvodnost uplatněných námitek a vzít výpověď zpět, a to do jednoho měsíce ode dne, kdy jí byly námitky doručeny.

Obsah námitek § 2314 o. z. neupravuje, je-li však jejich smyslem seznámit vypovídající stranu s tím, že vypovídaná strana s výpovědí nesouhlasí, a umožnit jí předejít sporu o přezkum oprávněnosti tím, že výpověď vezme zpět, pak postačí sdělení nesouhlasu; jejich obsahem nemusí být poučení vypovídající strany o možnosti vzít výpověď zpět.

III. Dá-li se podle obsahu žaloby (s přihlédnutím k dalším doplňujícím tvrzením) uzavřít, že se žalobkyně domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi, a že se jedná o žalobu podle § 2314 odst. 3 o. z., není rozumný důvod, proč by měl soud jen pro nesprávnou formulaci petitu posuzovat takovou žalobu podanou ve lhůtě stanovené v § 2314 o. z. jako obecnou žalobu na určení ve smyslu § 80 o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1509/2019, ze dne 18. 12. 2019

04.03.2020 00:02

Žaloba o vyklizení nemovitosti proti druhému jednateli s.r.o.

Jak se zřetelně podává z výslovné dikce § 162 o. z., zastupuje-li právnickou osobu člen jejího orgánu způsobem zapsaným do veřejného rejstříku, nemohou se – neurčuje-li zvláštní úprava jinak – třetí osoby dovolat absence, vad či porušení rozhodnutí přijatého jejím orgánem „uvnitř“ právnické osoby. Absenci, vady či porušení takového rozhodnutí právnické osoby nemůže přezkoumávat ani soud v občanském soudním řízení.

Vedle toho nelze přehlédnout, že § 21 o. s. ř. upravuje samostatně (nezávisle na hmotněprávní úpravě) oprávnění zde vypočtených osob jednat za právnickou osobu v občanském soudním řízení.

Podala-li za společnost žalobu proti svému jednateli (o vyklizení společností vlastněné nemovitosti) osoba vypočtená v § 21 o. s. ř. [v projednávané věci v souladu s § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. druhý jednatel společnosti s ručením omezeným], byla žaloba podána osobou k tomu oprávněnou; z obsahu spisu se přitom nikterak nepodává, že by její zájmy byly v rozporu se zájmy společnosti (§ 21 odst. 4 o. s. ř.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3312/2018, ze dne 20. 11. 2019

22.01.2020 00:01

Žaloba o novém nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění

Při zhoršení již ustáleného zdravotního stavu, který zakládá nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, nebo projeví-li se nové následky související s původním úrazem, vzniká v důsledku původní škodné události další – nový nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, u nějž se porovnává stav před zhoršením zdravotního stavu se stavem nynějším. Ačkoliv je při hodnocení trvalých následků na zdraví třeba přihlížet i k jejich předpokládanému vývoji, není vyloučen vznik nového nároku, pokud se výrazně zhoršil již ustálený zdravotní stav, popřípadě se projevily další následky v takové intenzitě a takovým způsobem, že původně ani nemohly být předvídané.

Vzhledem k tomu, že není vyloučeno, aby z téže škodné události vznikl nový, samostatný nárok, musí soudy rozlišit, zda není uplatňován nárok, o kterém již bylo dříve rozhodnuto mezi týmiž účastníky, tedy zda projednání žaloby nebrání překážka rei iudicatae – věci pravomocně rozhodnuté. Přitom právě pomocí žalobního petitu a základu, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž svůj nárok zakládá (skutkové okolnosti), žalobce vymezuje nárok, který je předmětem řízení. Mezi skutečnosti představující základ, které se musí v žalobě vymezit, patří v případě uplatnění nového nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění konkrétní popis zhoršení zdravotního stavu, ke kterému došlo ve srovnání se stavem, za nějž byla dříve přiznána náhrada. Žalobce tedy musí dostatečně určitě vymezit, v čem ono zhoršení zdravotního stavu spočívá, aby soud mohl posoudit, zda došlo ke vzniku nového nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, popř. jaká je jeho výše. Popsané požadavky kladené na obsah žaloby jsou odůvodněny i tím, že hrozí potenciální nebezpečí, že by soud rozhodoval o nároku, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto. I s ohledem na to, že pro stanovení nové náhrady je třeba vycházet z nynějšího stavu a stavu před zhoršením, je důležité, aby žalobce co nejpřesněji popsal předešlý zdravotní stav a újmu, o které na jeho základě bylo rozhodnuto, a stav nový, tedy konkrétní zdravotní obtíže, ze kterých nárok dovozuje a o kterých dříve rozhodnuto nebylo, a výši náhrady – to vše pak představuje předmět řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3014/2018, ze dne 16. 10. 2019

17.01.2020 00:02

ÚS: Náležité poučení o vadách žaloby

Z práva na spravedlivý proces plyne, že se soudy musí vypořádat s argumenty účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů [nález ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07 (N 69/49 SbNU 45), bod 11; nález ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 289/06 (N 138/53 SbNU 717) a další].

Při rozhodování v civilních sporech, v nichž se řeší procesní otázka projednatelnosti žaloby, tedy musí být poskytnuta jistá koncese takovému žalobnímu textu, který žalobce „nediskvalifikuje“ odepřením přístupu k soudu odmítnutím žaloby a který je podle konkrétního procesního stavu v dalším průběhu řízení relativně snadno zhojitelný. Přes trvající riziko na straně žalobce tu je významná role svěřena soudu.

Je třeba si zároveň povšimnout, že se takto postupuje typově ve věcech provázených silnými ústavními garancemi. Jsou jimi kupříkladu spory o odškodnění z výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb. (čl. 36 odst. 3, 4 Listiny) nebo právě spory s přítomností principu plného odškodnění, kde je tvrzen zásah do zdraví člověka jako zásah do jeho tělesné a duševní integrity a tedy do sféry chráněné čl. 7 odst. 1 Listiny [nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 54/81 SbNU 99)]. Procesní překážky v podobě informačního deficitu žalobce v závislosti na obsahu posudku soudem ustanoveného znalce nebo v podobě nuancí postupu soudu při využití diskrece pro účely stanovení výše plnění tu nemohou působit k tíži žalobce, jakkoli je ten skrze projevy své vůle pánem sporu.

Při takto presumovaných východiscích interpretace by Nejvyššímu soudu neuniklo, že stěžovatelova žaloba byla odmítnuta ve sledu procesních úkonů takřka bezprostředně poté, co soud prvního stupně již vynesl formálně bezvadný rozsudek v jeho prospěch. Z hlediska účelů soudního řízení tu vzniklo neobvyklé, pervertované pořadí, neboť odstraňování vad žaloby má posléze vyústit v meritorní rozhodnutí, a nikoli aby bylo nejprve rozhodnuto o meritu věci a posléze pak toto rozhodnutí odklizeno odmítnutím žaloby. Převrácený sled procesních úkonů napovídá, že nižší instance svou procesní roli nezvládly.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 14/18, ze dne 2. 12. 2019

22.10.2019 00:01

K formulaci žaloby s tzv. eventuálním petitem

I. Podstata žaloby s tzv. eventuálním petitem spočívá v tom, že se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost, a pro případ, že tento primární petit bude zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce. Žalovaný však nemá možnost volby plnění, soud o eventuálním (tj. druhém) petitu rozhoduje pouze v případě, že nároku uplatněnému v primárním petitu nelze vyhovět.

II. Žalobkyně se v předmětné žalobě domáhá vydání rozsudku, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uveřejnit na svém zpravodajském portálu odpověď žalobkyně na předchozí článek žalovaného v konkrétním znění, a dospěl-li by soud k závěru, že žalobkyni toto právo podle tiskového zákona nepřísluší, pak zveřejnění obdobně formulované omluvy na stejném místě za nepravdivá tvrzení obsažená v daném článku. Je tudíž zjevné, že žalobkyně (nepřípustně) uplatnila v tzv. eventuálním petitu dva samostatné nároky, které spolu nejsou provázány případnou nemožností splnění prvního z nich, jako je tomu typicky u žalob na vydání věci, eventuálně náhradu škody. Odvolací soud správně dovodil, že soud prvního stupně měl v takovém případě nejdříve žalobkyni vést k odstranění této vady.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, ze dne 24. 7. 2019

09.09.2019 00:02

Určitost žaloby na náhradu nemajetkové újmy způsobené ublížením na zdraví

Vzhledem k tomu, že ustanovení § 2958 o. z. zakládá tři relativně samostatné nároky, byť vycházejí z téže škodné události, je nutné je přesně vyčíslit a každý nárok v žalobě podložit konkrétními skutečnostmi.

Dovolací soud si je vědom obtížnosti vylíčit tyto skutečnosti ve sporech s poskytovatelem zdravotní péče pro žalobce, který obvykle není odborníkem v daném oboru. Proto na žalobce nelze klást přehnané požadavky ohledně podrobnosti a odborné kvality vymezení důvodů odpovědnosti žalovaného. I přesto ale je nutné trvat na tom, aby z hlediska skutkového vylíčení nároku žaloba obsahovala (byť laickým popisem) specifikaci postupů, od nichž poškozený dovozuje vznik škodní události, a popis negativních projevů, s nimiž spojuje své obtíže, které požaduje odčinit. Právě proto, že soud je při rozhodování o těchto nárocích vázán žalobním návrhem, který nesmí překročit, je na žalobci, aby v návrhu na zahájení řízení vedle konkrétních skutečností rovněž uvedl, v jaké výši jednotlivé nároky požaduje. Výše uplatňovaného nároku musí být stanovena alespoň minimální částkou, tedy nestačí například pouze uvést, že poškozený požaduje náhradu újmy ve výši, jaká bude zjištěna v průběhu řízení před soudem. Jestliže nemá k dispozici podklady pro přesné vyčíslení (u nemajetkové újmy to bude spíše pravidlem, neboť ani znalecký posudek podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví neurčuje definitivní výši náhrady), musí žalobce v žalobě uvést alespoň minimální výši částky, které se domáhá pro každý jednotlivý nárok. Stanovit výši nároku, o kterém se řízení vede, přitom přísluší pouze žalobci, protože vymezit předmět sporu v civilním sporném řízení náleží jen jeho účastníkům. Ani soud tak nemůže určit, jaká část z celkově žalované částky připadá na každý z nároků.

Jestliže žalobce v návrhu na zahájení řízení jednotlivé nároky dostatečně nespecifikoval, a to konkrétně jejich výši, trpí jeho podání vadou spočívající v neurčitosti, pro kterou nelze v řízení pokračovat a kterou je třeba odstranit postupem podle § 43 o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2596/2018, ze dne 30. 5. 2019