// Profipravo.cz / Procesní shrnutí

Procesní shrnutí

09.09.2019 00:02

Určitost žaloby na náhradu nemajetkové újmy způsobené ublížením na zdraví

Vzhledem k tomu, že ustanovení § 2958 o. z. zakládá tři relativně samostatné nároky, byť vycházejí z téže škodné události, je nutné je přesně vyčíslit a každý nárok v žalobě podložit konkrétními skutečnostmi.

Dovolací soud si je vědom obtížnosti vylíčit tyto skutečnosti ve sporech s poskytovatelem zdravotní péče pro žalobce, který obvykle není odborníkem v daném oboru. Proto na žalobce nelze klást přehnané požadavky ohledně podrobnosti a odborné kvality vymezení důvodů odpovědnosti žalovaného. I přesto ale je nutné trvat na tom, aby z hlediska skutkového vylíčení nároku žaloba obsahovala (byť laickým popisem) specifikaci postupů, od nichž poškozený dovozuje vznik škodní události, a popis negativních projevů, s nimiž spojuje své obtíže, které požaduje odčinit. Právě proto, že soud je při rozhodování o těchto nárocích vázán žalobním návrhem, který nesmí překročit, je na žalobci, aby v návrhu na zahájení řízení vedle konkrétních skutečností rovněž uvedl, v jaké výši jednotlivé nároky požaduje. Výše uplatňovaného nároku musí být stanovena alespoň minimální částkou, tedy nestačí například pouze uvést, že poškozený požaduje náhradu újmy ve výši, jaká bude zjištěna v průběhu řízení před soudem. Jestliže nemá k dispozici podklady pro přesné vyčíslení (u nemajetkové újmy to bude spíše pravidlem, neboť ani znalecký posudek podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví neurčuje definitivní výši náhrady), musí žalobce v žalobě uvést alespoň minimální výši částky, které se domáhá pro každý jednotlivý nárok. Stanovit výši nároku, o kterém se řízení vede, přitom přísluší pouze žalobci, protože vymezit předmět sporu v civilním sporném řízení náleží jen jeho účastníkům. Ani soud tak nemůže určit, jaká část z celkově žalované částky připadá na každý z nároků.

Jestliže žalobce v návrhu na zahájení řízení jednotlivé nároky dostatečně nespecifikoval, a to konkrétně jejich výši, trpí jeho podání vadou spočívající v neurčitosti, pro kterou nelze v řízení pokračovat a kterou je třeba odstranit postupem podle § 43 o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2596/2018, ze dne 30. 5. 2019


09.09.2019 00:01

Žaloba pro zmatečnost proti rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku

Státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení, není oprávněno k podání žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. proti rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka, ani proti rozhodnutí o povolení reorganizace dlužníka.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 69/2017, ze dne 30. 5. 2019


05.09.2019 00:02

Mezinárodní příslušnost v případě nároku z individuální pracovní smlouvy

I. Nároky z porušení smlouvy, ať již jde o náhradu škody vzniklé v souvislosti se smlouvou nebo o povinnost hradit úroky z prodlení vzniklé z důvodu opožděně poskytnutého plnění, které má základ ve smlouvě, je třeba kvalifikovat jako nároky ve věcech týkající se smlouvy ve smyslu nařízení Brusel I bis.

Samostatně uplatněný nárok na zaplacení úroku z prodlení z pohledávky na náhradu újmy na zdraví, vzniklé zaměstnanci při výkonu práce tak je nárokem z individuální pracovní smlouvy ve smyslu čl. 20 odst. 1 nařízení Brusel I bis a je na něj použitelné ustanovení článku 21 nařízení.

II. Úprava mezinárodní příslušnosti v kapitole II, oddílu V nařízení Brusel I bis, do kterého spadají články 20 až 23 tohoto nařízení, je úpravou komplexní a taxativní. To plyne ze znění čl. 20 odst. 1 nařízení Brusel I bis, který připouští výjimku z aplikace v daném oddílu uvedených pravidel jen ve vztahu k článkům 6 (u žalovaného s bydlištěm mimo Evropskou unii, pokud nejde o výjimku dle článku 20 odst. 2), čl. 7 bod 5 (jedná-li se o spor vyplývající z provozování pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny) a v případě žalob podaných proti zaměstnavateli čl. 8 bod 1 (je-li žalováno více osob společně, pro případ žaloby o záruku nebo intervenční žaloby, vzájemné žaloby a ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároku ze smlouvy, kde žaloba může být spojena s žalobou týkající se věcných práv k nemovitostem proti témuž žalovanému). Z uvedeného plyne, že v případě nároku z individuální pracovní smlouvy nemůže být mezinárodní příslušnost českých soudů posouzena podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4402/2017, ze dne 20. 6. 2019


05.09.2019 00:01

Smlouva o dodání zboží podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis

V případě tisku knih představuje dodání textu knihy v datovém souboru spíše individualizaci a přesnou specifikaci zboží než dodání podstatné části materiálů nutných pro jejich výrobu a zhotovení. Jestliže tyto materiály (papír, barvy, vazbu či obal) naopak poskytl prodávající, lze smlouvu mezi stranami charakterizovat ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis jako smlouvu o dodání zboží, nikoli poskytnutí služby.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3098/2018, ze dne 20. 6. 2019


22.08.2019 00:02

Splnění poučovací povinnosti odvolacího soudu dle § 213b odst. 1 o.s.ř.

Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. je poučením, které dává soud při jednání přítomnému účastníku. Plní-li proto poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. odvolací soud, plní ji při odvolacím jednání, a to logicky (neboť jak jinak) vůči přítomným účastníkům; není-li účastník odvolacímu jednání přítomen, odvolací soud mu potřebné poučení poskytnout nemůže. Závěr, podle něhož je nepřípustné odročit jednání jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil, se však neuplatní v situaci, kdy účastník, jemuž by se mělo poučení dostat, požádal o odročení jednání a učinil tak z důležitého důvodu. Jedná-li soud v nepřítomnosti účastníka, který požádal z důležitého důvodu o odročení jednání, nelze mít za to, že to byl účastník, kdo svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo, a že tedy účastník svou neúčastí při jednání dobrodiní poučení podle § 118a o. s. ř. pozbyl.

Žalované lze přisvědčit, že ve zde souzené věci se právě o takovou procesní situaci jedná. Požádala-li žalovaná o odročení odvolacího jednání z důvodu kolize s jiným jednáním, pak důvod, který uplatnila, nedůležitý není a judikaturou vymezené předpoklady proto, aby bylo ve věci rozhodnuto na základě závěru o neunesení důkazního břemene, aniž byl účastník poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř., ve zde souzené věci splněny nebyly. Skutečnost, že žalovaná vzala na vědomí, že její žádosti o odročení odvolacího jednání se nevyhovuje, a svou neúčast omluvila, ale o odročení odvolacího jednání již znovu nepožádala, považuje Nejvyšší soud za právně bezvýznamnou. Není zřejmé, z jakého důvodu by měla mít smysl opětovná žádost o odročení a co tedy odvolací soud dovozuje z toho, že nebyla podána.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 2693/2017, ze dne 15. 5. 2019


22.08.2019 00:01

Podjatost rozhodce z důvodu jeho „ekonomické závislosti“ na jedné ze stran

Opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv zjevnou ekonomickou závislost rozhodce nezakládá, a zejména – může ze své podstaty, tj. kdyby byla skutečně dána, představovat toliko dovolatelný indikátor (snad možného) předpokladu vyloučení rozhodce, jak jej ustavuje § 8 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení; sama o sobě však namítaná „opakovatelnost“ bez dalšího neznamená, že by rozhodce nemohl – pakliže zároveň není tvrzen žádný jeho osobní vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům – věc projednat a rozhodnout. Možnou podjatost, tj. nedostatek objektivní nezávislosti (nebo též objektivní nestrannosti), je nutné vždy chápat ve spojení s konkrétními okolnostmi dané věci.

Princip nezávislého a nestranného rozhodování, jež je určující pro rozhodování soudců, se uplatní i pro rozhodování rozhodců; k vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může pak dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Typicky jde o případy, kdy je rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by řízením či jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti. Posledně učiněnou poznámku je třeba pochopitelně ztotožnit s ekonomickým vztahem bezprostředním a přímým, tj. pakliže rozhodce např. současně působí jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako obchodní partner, potažmo jako kolega v zaměstnaneckém či obdobném poměru, a nelze jej tedy spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu. V opačném případě by totiž mohla být, a to by bylo v úplnosti zcela nepřijatelné, totožná námitka vznášena i vůči stálým rozhodčím soudům, jež ostatně taktéž mohou strany sporu do rozhodčích doložek navrhovat opakovaně, což její relevanci zjevně vylučuje.

Ostatně jistou „opakovanost“ osoby rozhodce zákon o rozhodčím řízení výslovně předpokládá – a nelze ji tudíž už proto považovat nejen za „nemravnou“, natožpak bezprostředně vedoucí k úspěšné námitce vyloučení rozhodce z rozhodování – jestliže v ustanovení § 8 odst. 3 z. r. ř. co do spotřebitelských vztahů ukládá rozhodci povinnost sdělit, zda v posledních třech letech vydal rozhodčí nález, nebo zda je rozhodcem v dosud neskončeném rozhodčím řízení ve sporu, jehož účastníkem byla některá ze stran. K vyloučení konkrétní osoby rozhodce z projednávání a rozhodnutí o věci proto nemůže postačovat jen tvrzení, že je jednou ze stran rozhodčí smlouvy opakovaně, event. i dlouhodobě, jako možný rozhodce navrhován.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1034/2018, ze dne 22. 5. 2019


22.08.2019 00:00

Přezkum rozhodnutí o žádosti o sloučení administrativně rozděleného bytu

Právo rozhodovat o slučování a dělení bytů podle dříve platného ustanovení § 56 a § 57 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, dnem 1. ledna 1992 zaniklo a nebylo nahrazeno žádným jiným oprávněním. Po zrušení zákona o hospodaření s byty o slučování a dělení bytů již nerozhodují orgány obce, ale o jakékoli dispozici s bytem (bytovou jednotkou) rozhoduje výlučně vlastník.

Žalobkyně (nájemkyně) se tedy na žalovanou městskou část Praha 1 nemohla obracet jako na správní orgán s rozhodovacími pravomocemi, nýbrž jen jako na vlastníka bytové jednotky. Z uvedeného vyplývá, že při vyřizování žádosti žalobkyně o sloučení administrativně rozděleného bytu rada městské části nebyla v postavení orgánu moci výkonné či orgánu územního samosprávného celku, který by podle zvláštního zákona rozhodoval o sporu nebo o jiné právní věci vyplývající ze vztahů soukromého práva, jak předpokládá ustanovení § 244 odst. 1 o. s. ř. Vystupovala jako subjekt vykonávající práva a povinnosti vlastníka (na základě jí svěřené správy) a svým usnesením rozhodla o tom, jak naložit s obecním (vlastním) majetkem. Její rozhodnutí je proto projevem vůle obce v soukromoprávní záležitosti. Je pouze na účastnících soukromoprávního vztahu (v tomto případě nájemního), aby určili jeho obsah. Nic na tom nemůže změnit ani skutečnost, že jedním z jeho účastníků je obec (městská část).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1166/2019, ze dne 28. 5. 2019


19.08.2019 00:02

Zpětvzetí žaloby učiněné z týchž důvodů jako předchozí neúčinné zpětvzetí

Rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby podle § 96 odst. 6 o. s. ř. představuje překážku věci rozhodnuté pro řízení o dalším zpětvzetí žaloby učiněném z týchž důvodů jako neúčinné zpětvzetí žaloby.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1063/2019, ze dne 17. 6. 2019


19.08.2019 00:01

Ustanovení zástupce z řad advokátů v insolvenčním řízení

I. Judikatura se při výkladu § 30 o. s. ř. ustálila v závěru, že to, zda ochrana zájmů účastníka, který nemá právnické vzdělání, vyžaduje ustanovení zástupce z řad advokátů, musí soud posoudit vždy v poměrech konkrétní věci, přičemž jen okolnost, že účastník sám podá žalobu, reaguje na výzvy soudu, podává vyjádření a snaží se v řízení chránit své zájmy, neznamená, že ochrana jeho zájmů ustanovení zástupce nevyžaduje. Ochrana zájmů účastníka - bez ohledu na to, zda jde o řízení sporné, nesporné, exekuční či jiné řízení upravené v zákoně o zvláštních řízeních soudních - bude vyžadovat ustanovení zástupce z řad advokátů zejména v případech, kdy nepůjde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva (§ 138 odst. 1 o. s. ř.).

Uvedené závěry se uplatní i v insolvenčním řízení, avšak s přihlédnutím ke specifikům, která odlišují insolvenční řízení od sporných řízení, řízení vedených podle zákona č. 292/2013 Sb. a konečně i od incidenčních sporů. Zohlednit je nutno především to, že insolvenční řízení se člení na relativně samostatné části, které mají odlišné funkce a průběh, že v nich působí insolvenční správce a že insolvenční zákon stanoví pro tu kterou část řízení poměrně podrobná procesní pravidla.

Jiné podmínky pro ustanovení zástupce bude vyžadovat ta část insolvenčního řízení, v níž se zkoumá úpadek dlužníka, jiné podmínky pak budou zkoumány v dalších fázích insolvenčního řízení. Zcela odlišné předpoklady pro ustanovení zástupce budou zkoumány v první fázi insolvenčního řízení (přípravné, která končí rozhodnutím o insolvenčním návrhu) půjde-li o dlužnický insolvenční návrh (kdy lze uvažovat o splnění předpokladů pro ustanovení zástupce jen výjimečně), jiné pro řízení o věřitelském insolvenčním návrhu, jemuž se dlužník aktivně brání. V dalších fázích řízení, kdy řízení není „sporem o úpadek“, bude možné mít podmínky za splněné v zásadě tehdy, bude-li mít dlužník zcela konkrétní odůvodněné výhrady k postupu insolvenčního správce, věřitelů či bude brojit proti rozhodnutí insolvenčního soudu.

Z uvedeného plyne, že obecný závěr odvolacího soudu, podle něhož dlužníku nelze v insolvenčním řízení ustanovit zástupce z řad advokátů (že to vylučuje povaha tohoto řízení), neobstojí.

II. Důvodem pro ustanovení zástupce však nemůže být v žádném případě jen obecně vyslovená obava dlužníka, že v řízení může „dojít k poškození jeho práv“.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 72/2017, ze dne 30. 4. 2019


19.08.2019 00:00

Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků v odvolacím řízení

I. Jde-li o výklad pojmu „zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků“, je judikatura Nejvyššího soudu založena na závěru, podle něhož se jím v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které − kdyby byly prokázány − mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti. Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy "křivě"), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod.

Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.

II. Jestliže v posuzovaném odvolacím řízení žalobcem (nově) předložené listiny neměly být (samy o sobě) důkazy, jimiž by měl být zjištěn skutkový stav jinak, nýbrž šlo o další srovnávací materiál určený pro znalce a využitelný k posouzení pravosti podpisu žalovaného na sporných směnkách (tj. k potvrzení či úpravě pravděpodobnostního závěru znaleckého posudku ve vztahu k případnému záměrnému komolení podpisu na sporných směnkách), šlo o listiny, jimž žalobce zpochybňoval (posuzováno z hlediska kvality srovnávacího materiálu, který měl znalec původně k dispozici) věrohodnost znaleckého posudku.

Nelze ani přehlédnout, že samotnými srovnávacími materiály (zde listinami s podpisy fyzické osoby) soud zpravidla neprovádí dokazování (výjimka může být dána např. tehdy, zpochybňuje-li žalovaný pravost svého podpisu na některé z listin, které mají sloužit znalci jako srovnávací materiál).

Závěr odvolacího soudu o nepřípustnosti „důkazů“ navržených žalobcem podle § 205a o. s. ř. proto není správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5273/2017, ze dne 30. 4. 2019


06.08.2019 00:02

Rozhodčí smlouva uzavřená výměnou e-mailů bez kvalifikovaného podpisu

V otázce platnosti rozhodčí smlouvy uzavřené mezi subjekty různých států v mezinárodním obchodním styku výměnou e-mailů bez kvalifikovaného elektronického podpisu je na místě aplikovat Newyorskou Úmluvu o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů jako lex specialis vůči Evropské úmluvě o obchodní arbitráži.

Požadavek obsažení rozhodčí smlouvy „ve výměně dopisů nebo telegramů“ ve smyslu čl. II Newyorské úmluvy je třeba vykládat tak, že zahrnuje i výměnu komunikace prostřednictvím e-mailu.

Jestliže kvalifikovaný elektronický podpis rozhodčí smlouvy obsažené ve výměně e-mailů není podle čl. II Newyorské úmluvy stricto sensu vyžadován, pak ve smyslu tohoto ustanovení Nejvyšší soud dospěl k závěru, že mezi subjekty osob z různých států v mezinárodním obchodním styku může být uzavřena platně i rozhodčí smlouva sjednaná výměnou e-mailů neobsahující kvalifikovaný elektronický podpis.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3439/2018, ze dne 16. 5. 2019


06.08.2019 00:01

Možnost volby soudu v případě více místně příslušných soudů

Závěr dovozený v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu o možnosti volby soudu žalobcem v případě, kdy jsou místně příslušné dva či více soudů, je použitelný i v případě, kde vedle sebe zakládá místní příslušnost vnitrostátní norma a přímo použitelný právní předpis Evropské unie.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3684/2018, ze dne 21. 5. 2019


06.08.2019 00:00

Soudní smír uzavřený za nezletilého oprávněného jeho opatrovníkem

Postup soudu v nalézacím řízení, který schválil soudní smír mezi nezletilým oprávněným a povinnou, aniž by opatrovník nezletilého oprávněného měl k tomuto jednání souhlas soudu v řízení ve věcech péče o nezletilé, zatížil nalézací řízení vadou, avšak tuto vadu nelze v řízení exekučním (vedeném pro splnění povinnosti stanovené smírem) zohlednit, když zákon za účelem nápravy ustavuje specifický a účinný procesní postup, jímž je podání návrhu na zrušení smíru proto, že je podle hmotného práva neplatný. Exekuční titul byl řádně vydán, jde o pravomocné rozhodnutí, které nabylo vykonatelnosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1258/2019, ze dne 21. 5. 2019


22.07.2019 00:02

Určení míry zavinění poškozeného volnou úvahu soudu dle § 136 o.s.ř.

Je vyloučeno na určení míry zavinění poškozeného (škůdce) aplikovat volnou úvahu soudu podle § 136 o. s. ř., jelikož předmětné ustanovení lze, z hlediska konstrukce jeho hypotézy, užít pouze za předpokladu, že základ nároku je postaven najisto, a to navíc pouze a jen ke kvantifikaci vzniklé škody (jiného uplatněného nároku).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1016/2018, ze dne 25. 4. 2019


22.07.2019 00:01

Rozhodování sporu o nároku pracujícího odsouzeného z pracovní činnosti

Nároky pracujícího odsouzeného vyplývající z pracovní činnosti vykonávané v rámci výkonu trestu odnětí svobody nejsou soukromoprávní povahy; případný spor o takový nárok nemají pravomoc rozhodovat soudy v občanském soudním řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 846/2019, ze dne 29. 4. 2019


16.07.2019 00:02

Včasné podání žádosti o osvobození od soudních poplatků

Po novele zákona o soudních poplatcích účinné od 30. 9. 2017 je třeba podat žádost o osvobození od soudních poplatků nejpozději do uplynutí soudem určené lhůty pro zaplacení soudního poplatku. Jelikož je žádost o osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř. procesním úkonem, je nutno žádost ve smyslu § 57 odst. 3 o. s. ř. nejpozději poslední den lhůty doručit soudu či odevzdat orgánu, který má povinnost ji doručit. Pokud takto včasně podané žádosti o osvobození od soudních poplatků není vyhověno, soud stanoví žalobci/navrhovateli novou lhůtu k zaplacení soudního poplatku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 825/2019, ze dne 16. 4. 2019


16.07.2019 00:00

Určitost notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti

Vzhledem k formálnímu charakteru notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti je nutné dbát o to, aby jeho veškeré formální i materiální náležitosti byly skutečně dodrženy. Obsah notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti musí být sepsán přesně, jednoznačně a bez možnosti různých výkladů.

Ačkoliv nelze striktně trvat na tom, aby náležitosti notářského zápisu podle ustanovení § 71b odst. 2 notářského řádu byly v notářském zápisu detailně popsány, z notářského zápisu musí být objektivně, tzn. jednoznačně a určitě a to i z pohledu třetích od smluvních stran notářského zápisu odlišných osob, zřejmý mimo jiné důvod a předmět plnění, tj. pokud je z notářského zápisu objektivně seznatelné, proč má povinná osoba oprávněné osobě určité plnění poskytnout a na základě jakého právního důvodu tak má učinit.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 309/2019, ze dne 16. 4. 2019


08.07.2019 00:01

Odstranění rozporů mezi posudky více znalců jejich společným výslechem

Až v případě, že vysvětlení znalce nevede k odstranění nejasností, je na řadě vyhotovení posudku, který přezkoumá správnost závěrů obsažených v prvním znaleckém posudku – revizní znalecký posudek. To platí i v případě, že soudu předloží znalecký posudek jedna ze stran.

V posuzovaném řízení byly vyhotoveny dva znalecké posudky. První zpracoval znalec ustanovený usnesením soudu prvního stupně, vedle toho tu byl pozdější znalecký posudek vypracovaný pro vedlejší účastnici. Nastalou situaci zčásti rozporných posudků řešil soud netradiční cestou, totiž současným výslechem obou znalců při jednání. To není typický způsob dokazování, byť jej zákon přímo nezapovídá, přičemž ovšem nelze vyloučit, že by mohl vést k odstranění nejasností či rozporů mezi znaleckými posudky. V situaci, kdy znalci ve vzájemné konfrontaci dospěli ke shodným závěrům poté, co korigovali některé odlišné přístupy v písemných posudcích, vytvořil si soud podklad pro svá skutková zjištění a neměl důvod zadávat revizní znalecký posudek.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2217/2017, ze dne 28. 3. 2019


08.07.2019 00:00

Doložení vykonatelnosti evropského exekučního titulu pro nesporné nároky

I. Doloží-li oprávněný řádné potvrzení o vykonatelnosti exekučního titulu ve smyslu čl. 24 odst. 1, 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 („Nařízení“) až po podání exekučního návrhu, není na místě exekuci podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zastavit s odůvodněním, že řádné potvrzení o vykonatelnosti nebylo přiloženo již k exekučnímu návrhu, jestliže podle tohoto potvrzení byl exekuční titul vykonatelný již v době podání exekučního návrhu.

II. Potvrzení o vykonatelnosti evropského exekučního titulu pokrývá exekuční titul jako celek (včetně v potvrzení nerozepsaného příslušenství), není-li jasně a jednoznačně formulováno jen jako „částečné potvrzení“ ve smyslu článku 8 Nařízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 476/2019, ze dne 23. 4. 2019


01.07.2019 00:02

Vrácení části poplatku Rozhodčím soudem při HK ČR a AK ČR

Podle ustanovení § 5 Pravidel o nákladech rozhodčího řízení pro vnitrostátní spory je Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „Rozhodčí soud“) povinen vrátit žalobci 50 % rozdílu zaplaceného poplatku z hodnoty žaloby a minimálního poplatku v případě, kdy žalobce vezme zpět rozhodčí žalobu ve lhůtě alespoň 7 dnů před (byť opakovaně) nařízeným prvním jednáním.

To platí i v posuzovaném případě, ve kterém poté, co bylo již dvakrát nařízeno první jednání ve věci, které však na žádost obou stran sporu (z důvodu jednání stran o smírném řešení věci) bylo pokaždé (tj. dvakrát) Rozhodčím soudem odročeno, vzal žalobce svou žalobu zpět z důvodu mimosoudního narovnání sporu (a to ještě před tím, než bylo Rozhodčím soudem nařízeno další první jednání ve věci).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 991/2017, ze dne 27. 3. 2019


< strana 1 / 149 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů