// Profipravo.cz / Procesní shrnutí
Procesní shrnutí
02.10.2024 00:02
K zákazu překvapivých rozhodnutí v rozhodčím řízení
Překvapivost rozhodčího nálezu může být dána i v případě, kdy sice nejsou splněny podmínky pro poučení účastníků řízení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., ale kdy je originálním právním posouzením věci rozhodčím soudem účastníkům řízení odebrána možnost skutkově a právně argumentovat.
O takový případ se přitom jednalo i v projednávané věci, neboť úvaha, podle níž nárok žalovaných proti právní předchůdkyni žalobkyně mohl být založen také její předsmluvní odpovědností, nebyla před vydáním rozhodčího nálezu zmíněna rozhodčím soudem ani žádnou ze stran rozhodčího řízení. Právní předchůdkyně žalobkyně proto nemohla na toto právní posouzení věci řádným způsobem reagovat. V konkrétních podmínkách řešené věci bylo povinností rozhodčího soudu upozornit strany rozhodčího řízení (zejména právní předchůdkyni žalobkyně) na možnost jiného, v řízení stranami dosud neuvažovaného právního posouzení věci, a dát jim tak příležitost, aby se k němu po skutkové i právní stránce vyjádřily. Jestliže tak rozhodčí soud neučinil, neposkytl tím předchůdkyni žalobkyně možnost věc před rozhodci projednat ve smyslu § 31 písm. e) ZRŘ.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1814/2023, ze dne 31. 7. 2024
02.10.2024 00:01
Sepsání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona
Sepsání podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona je samostatně účtovatelným úkonem právní služby dle § 11 odst. 1 písm. l) vyhlášky č. 177/1996 Sb. a může se tak jednat o součást nákladů účelně vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu dle § 31 zákona č. 82/1998 Sb.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3000/2023, ze dne 30. 7. 2024
19.09.2024 00:02
Vyklizení nemovitosti na základě notářského zápisu dle § 71b not. ř.
Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, kterým má být vymožena povinnost vyklidit nemovitost, je notářským zápisem ve smyslu § 71b not. ř. a může být exekučním titulem.
Předpokladem uzavření dohody podle § 71b odst. 1 not. ř. je existence závazkového právního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem. Zpravidla bude nájemní či jiný závazkový vztah existovat již v době uzavření dohody; smlouva (dohoda apod.), kterou má závazkový vztah teprve vzniknout, může být i součástí (byť v oddělené části) notářského zápisu (v první části bude např. smlouva o nájmu, v druhé části bude obsažena dohoda se svolením k vykonatelnosti).
Obligatorní náležitostí notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti je podle § 71b odst. 2 písm. e) not. ř. doba plnění, tj. přesně a určitě stanovená doba, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě. Ustálená soudní praxe k výkladu § 274 písm. e) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2000 dobou plnění chápe dobu na splnění dluhu; doba plnění obsažená v notářském zápisu je dohodou procesní, jejímž účelem je zajistit vykonatelnost. Povinný svoluje k vykonatelnosti teprve – a pouze – pro případ, že to, k čemu se zavázal, nesplní řádně a včas; doba plnění tedy nemůže být sjednána tak, aby uplynula do okamžiku podpisu notářského zápisu účastníky; v takovém případě by totiž již nešlo o svolení k vykonatelnosti pro případ nesplnění povinnosti ze závazku.
Má-li být tedy notářský zápis se svolením k vykonatelnosti o dohodě, v níž se povinný zavázal k vyklizení nemovitosti (bytu), sepsaný podle § 71b not. ř., exekučním titulem, musí v době sepsání této dohody existovat smlouva o nájmu (či jiném závazkovém vztahu) a nájemce se musí zavázat, že nevyklidí-li nemovitost (byt) po jejím skončení ve lhůtě, na níž se s pronajímatelem dohodl, svoluje k vykonatelnosti – tedy k vyklizení předmětné nemovitosti.
Je-li notářský zápis podle § 71b not. ř. sepisován v době, kdy již závazkový vztah skončil, avšak povinný nesplnil povinnost vyplývající ze závazkového vztahu nemovitost (byt) vyklidit (jinak řečeno jeho povinnost vyplývající ze závazkového vztahu trvá), bude součástí jeho dohody s oprávněným určení (nové) doby, do kdy má povinný nemovitost vyklidit tak, aby tato doba uplynula až po sepsání notářského zápisu, a prohlášení povinného, že svoluje k vykonatelnosti sepsaného notářského zápisu, nevyklidí-li nemovitost v této (nově) stanovené době.
Je-li sepisován notářský zápis podle § 71b not. ř. v době, kdy závazkový vztah trvá, doba plnění se bude odvíjet od doby, na niž byl závazek sjednán. Smlouva o nájmu (stejně jako jiné obdobné závazkové vztahy) může být uzavřena na dobu určitou i neurčitou.
Je-li nájem sjednán na dobu určitou, a to uvedením určitého časového období (např. měsíců) jeho trvání, popř. uvedením konkrétního dne, k němuž nájemní poměr zanikne, po jejím uplynutí nájem (zpravidla) končí a nájemce má povinnost předmět nájmu vyklidit. Doba plnění tak bude známa, bude určena konkrétním datem, které bude navazovat na sjednanou dobu nájmu, a povinný svolí k vykonatelnosti notářského zápisu, jestliže do uplynutí této doby nemovitost nevyklidí (např. doba nájmu je sjednána na dobu jednoho roku do 30. 6. 2023, povinný se zavazuje nemovitost vyklidit do 15 dnů po skončení nájmu a svoluje k vykonatelnosti notářského zápisu, jestliže tak neučiní; nevyklidí-li tedy nemovitost do 15. 7. 2023, může se oprávněný domáhat nařízení exekuce).
Nájem sjednaný na dobu určitou však může skončit i před uplynutím sjednané doby nájmu (dohodou, výpovědí). Je-li ovšem dohoda o vyklizení v notářském zápise podle § 71b not. ř. vázána na skončení sjednané doby nájmu, tedy na konkrétní datum, nedochází k jeho změně „automaticky“, doba plnění sjednaná v notářském zápise (která je jeho obligatorní náležitostí a musí z něj vyplývat), na niž je vázána jeho vykonatelnost, se nemění jen proto, že nájem skončil dříve. Neuplynula-li tedy zatím (marně) doba sjednaná pro vyklizení v dohodě (§ 71b not. ř.), není notářský zápis vykonatelný.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 225/2024, ze dne 10. 4. 2024
19.09.2024 00:01
Povinnost mlčenlivosti notáře a jeho svědecká výpověď
I. Povinnost mlčenlivosti notáře se (na rozdíl od ostatních právnických profesí) netýká všech skutečností, které se notář dozvěděl při výkonu notářské činnosti či poskytování právní pomoci, ale je dána pouze ve vztahu ke skutečnostem, které se mohou dotýkat oprávněných zájmů osob, vůči kterým se povinnost mlčenlivosti vztahuje.
Mlčenlivost notáře lze považovat za státem uloženou či uznanou povinnost a tato má být respektována všemi procesními ustanoveními příslušných předpisů upravujících podání svědectví či vysvětlení osobami vázanými tímto druhem mlčenlivosti. Svědecké výpovědi či vysvětlení v těchto případech nesmí být požadovány či mohou být odepřeny, pokud nedošlo ke zproštění povinnosti mlčenlivosti nebo pokud zákon nestanoví jinak.
Mlčenlivost notáře je pravidlem, kdežto zproštění je (vedle jiných zákonných důvodů) výjimkou z pravidla a v případě jakýchkoliv pochybností je třeba výjimku aplikovat spíše zužujícím způsobem.
II. Zproštěním povinnosti mlčenlivosti zaniká notáři povinnost mlčenlivosti v rozsahu, který je ve zproštění mlčenlivosti uveden, nebo v rozsahu, který z něj jinak vyplývá. Aktivní legitimaci ke zproštění mlčenlivosti mají osoby, jejichž oprávněné zájmy povinnost mlčenlivosti chrání (rámcově jde o účastníka, žadatele nebo klienta), nebo jejich právní nástupci.
V případech, kdy povinnost mlčenlivosti v dané věci se vztahuje na více osob a některá notáře povinnosti mlčenlivosti nezprostí, povinnost mlčenlivosti v dané věci trvá, pokud by skutečnosti, z jejichž zveřejněním jeden z účastníků projevil souhlas, se mohly dotknout oprávněných zájmů účastníka, který tak neučinil.
III. Forma zproštění notáře povinnosti zachovávat mlčenlivost není v notářském řádu výslovně upravena (na rozdíl od většiny ostatních obdobných zákonů). Je proto nezbytné ve vztahu k notářům vycházet z obecné právní úpravy a v ní reglementovaných zásad právního jednání, zejména z ustanovení § 559 až § 564 o. z.
IV. V nyní posuzovaném případě bylo potřeba ke zproštění mlčenlivosti notáře souhlasné prohlášení obou účastníků, tj. původního nebo nynějšího žalobce a žalovaného. Protože žalovaný udělil výslovný a písemný souhlas se zproštěním mlčenlivosti notáře pro celé řízení, bylo třeba zkoumat, zda a v jakém rozsahu došlo ke zproštění povinnosti mlčenlivosti i ze strany žalobce. Ten svou vůli zprostit notáře mlčenlivosti sice projevil konkludentně, ovšem právě a jen ve vztahu k jím (resp. jeho zástupcem) formulovaným otázkám položeným při jednání před okresním soudem, neboť jen s ohledem na žalobcovo jednání, kdy (prostřednictvím svého zástupce) kladl notáři konkrétní otázky, bylo lze mít nepochybně za to, že tím aktivně očekával i odpověď vyslýchaného (pouze a jen) na ně, čímž dal konkludentně najevo, že též v jeho prospěch zákonem stanovená povinnost mlčenlivosti se k jím položeným otázkám nemá uplatnit. Pro zbývající část řízení, jakož i pro soudem, či žalovaným předkládané otázky svědkovi zproštění notáře k povinnosti mlčenlivosti ve smyslu ustanovení § 56 odst. 2 notářského řádu ovšem dovodit nelze, a to ani v konkludentní formě.
Bylo třeba mít na paměti, že notář může být účastníkem zproštěn povinnosti mlčenlivosti buď ke všem skutečnostem, k nimž se mlčenlivost upíná, ale také jen zčásti, to je jen k některým skutečnostem (např. pokud se má výpověď notáře týkat nějakého konkrétního úkonu, k okolnostem nastalým jen v určitém období, zproštění mlčenlivosti může být také omezeno jen na určitou dobu, např. pro konkrétní výslech nebo na konkrétně vymezenou dobu od zproštění apod.). Z protokolu o jednání před okresním soudem se nepodává, že by žalobce (ať už sám či ústy svého zástupce) výslovně či jen mlčky zprostil povinnosti mlčenlivosti notáře, a to ať už zcela či zčásti pro spontánní část výpovědi svědka a pro dotazy, jež položil soud či žalovaný (jeho zástupce). Nelze proto než uzavřít, že vyjma té části výpovědi, kde notář (za výslovného písemného souhlasu žalovaného a konkludentního souhlasu žalobce) odpovídal jako svědek na dotazy žalobce, byla celá zbývající část výpovědi provedena procesně nekorektním způsobem, za porušení povinnosti mlčenlivosti (ať už soudem či svědkem) a nebylo možno ji při zjišťování skutkového stavu použít.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1000/2024, ze dne 7. 8. 2024
12.09.2024 00:02
Příslušnost soudů při uplatnění nároku z titulu ručení dle § 159 odst. 3 o. z.
Vzhledem k tomu, že – shodně jako u určení ručení v poměrech věci C 147/12 – smyslem ručení podle § 159 odst. 3 o. z. je dosáhnout splacení pohledávek, které společností nemohly být uhrazeny v plném rozsahu vzhledem k tomu, že člen voleného orgánu společnosti nesplnil své povinnosti, nepochybuje Nejvyšší soud o tom, že tam uvedené závěry Soudního dvora Evropské unie se obdobně prosadí i v řízení o žalobách opřených o § 159 odst. 3 o. z.
Proto i v případě žaloby vycházející z titulu ručení podle § 159 odst. 3 o. z. je žalobci dána na výběr mezinárodní příslušnost soudu podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis; místem, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, je místo, s nímž jsou spjaty činnosti vykonávané společností a finanční situace související s těmito činnostmi.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3032/2023, ze dne 22. 8. 2024
12.09.2024 00:01
Nárok soudního exekutora na odměnu po zahájení insolvenčního řízení
Ústavní soud se již zabýval otázkou nároku soudního exekutora na odměnu v případě, že v exekuci (zatím) nic nevymohl a v průběhu exekučního řízení bylo zahájeno insolvenční řízení. Dospěl k závěru, že skutečnost, že po nařízení exekuce (avšak dříve než soudní exekutor vymohl nějaké plnění) bylo proti povinnému zahájeno insolvenční řízení, nemůže být přičítána k tíži soudnímu exekutorovi, který již v řízení aktivně konal. Dovodil, že soudní exekutor má vůči dlužníku právo na náhradu nákladů exekuce, včetně odměny v minimální výši ve smyslu § 11 odst. 2 exekutorského tarifu již v době, kdy byl pověřen provedením exekuce, a to bez ohledu na to, že do doby zahájení insolvenčního řízení v rámci exekuce ničeho nevymohl; není přitom rozhodné, zda již byl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce (nejedná se totiž o rozhodnutí, které by povinnost povinného k jejich úhradě zakládalo). Takovou pohledávku může soudní exekutor přihlásit do insolvenčního řízení.
Ústavní soud se dále vyjádřil k situaci, kdy v samotné exekuci nedošlo k vymožení reálného plnění a exekuce byla zastavena k návrhu oprávněného z důvodu uzavření dohody mezi účastníky o jiném způsobu plnění vymáhané pohledávky; v době podání návrhu na zastavení exekuce přitom soudní exekutor již provedl řadu úkonů směřujících k prodeji nemovité věci. Ústavní soud uzavřel, že takovou dohodu je třeba považovat za ekvivalentní situaci, kdy byla pohledávka uhrazena, neboť k tomu došlo i pod tlakem probíhající exekuce. Je ústavně konformní, aby v takovém případě soudní exekutor měl nárok na odměnu za svou dosavadní činnost jako v případě vymožení plnění a nikoliv pouze na sníženou odměnu podle § 11 odst. 2 exekutorského tarifu. Při stanovení odměny (jejím přiměřeném snížení vzhledem k dosud neuskutečněným fázím provádění exekuce) je třeba zohlednit principy uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, tedy že odměna soudního exekutora nemá vycházet pouze z výše vymoženého plnění, ale musí odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost konkrétního exekučního řízení podle jednotlivého druhu a způsobu výkonu exekuce.
Nejvyšší soud nevylučuje, že obdobně lze při stanovení odměny soudního exekutora postupovat i v případě, kdy soudní exekutor není oprávněn dále provádět exekuci z důvodu, že bylo zahájeno insolvenční řízení proti povinnému – srov. § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. Nejvyšší soud se nevyjadřuje k tomu, zda je v daném případě namístě výše odměny přiznané soudem prvního stupně, ovšem zdůrazňuje, že jestliže před zahájením insolvenčního řízení soudní exekutor již činil v rámci řádně nařízené exekuce úkony směřující k vymožení plnění, je třeba tuto skutečnost zohlednit při stanovení odměny, kterou soudní exekutor přihlašuje do insolvenčního řízení vedeného vůči povinnému, a lze mu proto přiznat odměnu vyšší než minimální podle § 11 odst. 2 exekutorského tarifu, a to s ohledem na okolnosti konkrétní věci, zejména složitost, odpovědnost a namáhavost dosud prováděné exekuční činnosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 20 ICdo 204/2023, ze dne 6. 8. 2024
05.09.2024 00:02
Právní ochrana oprávněného dědice proti nepravému dědici
I. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 zajišťovala ochranu práv oprávněného (pravého) dědice na principu bezdůvodného obohacení tzv. žaloba hereditas petitio, naposledy upravená v ustanoveních § 485 až 487 občanského zákoníku z roku 1964 (zákona č. 40/1964 Sb.). V současné (účinné od 1. 1. 2014) právní úpravě (občanském zákoníku č. 89/2012 Sb.) obdobný právní institut chybí; došlo k tomu proto, že – jak vyplývá z důvodové zprávy k návrhu nového občanského zákoníku – dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) bylo „postaveno naroveň“ právu vlastnickému. I když nelze dědické právo (právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z pozůstalosti) ztotožňovat s právem vlastnickým, uvedené ve svých důsledcích (mimo jiné) znamená, že dědické právo se nepromlčuje a že oprávněný (pravý) dědic se může domáhat vydání pozůstalosti vlastnickou žalobou a podle ustanovení o bezdůvodném obohacení; neoprávněný (nepravý) dědic je v postavení držitele, a to buď poctivého (a pak může nabýt vlastnictví vydržením podle ustanovení § 1089 a násl. o. z.) nebo nepoctivého (a pak se může pravý dědic domáhat vydání pozůstalosti bez omezení). Shrnuto, podle současné právní úpravy se může oprávněný (pravý) dědic domáhat svého dědického práva obdobnými právními prostředky, jaké se (jinak) poskytují vlastníku.
II. Neuplatnil-li dědic své dědické právo před soudem, nezaniká dědici jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží (srov. § 1671 odst. 1 větu první o. z.). Tomu, kdo nebyl účastníkem jako dědic v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti, nebrání právní moc rozhodnutí o pozůstalosti v tom, aby se svého práva k pozůstalosti domáhal žalobou (§ 189 odst. 2 z. ř. s.).
Z hlediska aplikace ustanovení § 1671 odst. 1 věty první o. z. a § 189 odst. 2 z. ř. s. není významné, u koho měl soud v průběhu řízení o pozůstalosti (v jeho jednotlivých fázích) důvodně za to, že je dědicem zůstavitele. Rozhodné je – jak vyplývá již ze znění těchto ustanovení – právě a jen to, u koho měl soud důvodně za to, že je dědicem zůstavitele, až v závěrečné fázi řízení o pozůstalosti, a to v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti podle ustanovení § 185 z. ř. s.; není proto podstatné, zda a případně kdo byl pokládán za účastníka řízení v postavení dědice v předchozích fázích pozůstalostního řízení, jestliže s ním soud v době vydání rozhodnutí o dědictví podle ustanovení § 185 z. ř. s. nejednal a své rozhodnutí o dědictví k němu nesměřoval.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1477/2024, ze dne 1. 8. 2024
05.09.2024 00:01
Řízení o určení členství v bytovém družstvu
I. Je nutné rozlišovat mezi věcnou legitimací účastníků řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a naléhavým právním zájmem na požadovaném určení. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně legitimován.
II. S účinností od 1. 1. 2014 je řízení o určení členství v bytovém družstvu řízením sporným [§ 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř.], jehož účastníky jsou žalobce a žalovaný (§ 90 o. s. ř.). Je přitom zcela v dispozici žalobce, koho jako žalovaného označí (proti komu žalobu podá). Předpokladem úspěšnosti žaloby pak je – mimo jiné – i pasivní věcná legitimace.
III. Převede-li jedna osoba druhé svůj družstevní podíl a vznikne-li následně mezi stranami této smlouvy spor o její platnost, jsou strany smlouvy, jakožto účastníci právního vztahu, o který v řízení jde, věcně legitimovány v řízení o určení členství v bytovém družstvu.
IV. Upírá-li žalovaná původnímu žalobci (jeho právním nástupcům) postavení člena bytového družstva, majíc za to, že sporný družstevní podíl řádně nabyla a členkou bytového družstva je (místo původního žalobce) ona, nemá původní žalobce (jeho právní nástupci) k dispozici jiný (účinnější) právní nástroj, jehož pomocí by mohl své (tvrzené) právo ochránit, než žalobu o určení členství v bytovém družstvu (popř. o určení, že je vlastníkem sporného družstevního podílu). Právě prostřednictvím určovací žaloby tu lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.
V. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani odvolacím soudem zdůrazňovaná skutečnost, že otázka určení členství v bytovém družstvu zasahuje (taktéž) do právních poměrů dotčeného bytového družstva. Tedy, že zde je osoba, jež by mohla být dalším žalovaným (s postavením samostatného společníka ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř.).
VI. Jakkoliv lze souhlasit s tím, že se v řízení řešená otázka (členství v bytovém družstvu) dotýká i právních poměrů dotčeného bytového družstva (proto bylo bytové družstvo dle § 94 odst. 1 věty první o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, vždy účastníkem takového řízení), není žádného důvodu nutit žalobce (prostřednictvím směšování otázek pasivní věcné legitimace a naléhavého právního zájmu) k tomu, aby žalobu (vždy, bezpodmínečně) směřoval i proti bytovému družstvu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1308/2022, ze dne 22. 9. 2023
05.09.2024 00:00
Řízení o určení společníka ve společnosti s ručením omezeným
S účinností od 1. 1. 2014 je i řízení o určení společníka ve společnosti s ručením omezeným řízením sporným [§ 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř.]. Uvedené závěry, byť přijaté v poměrech družstva, se obdobně prosadí i v poměrech společnosti s ručením omezeným.
Ani v řízení o určení společníka ve společnosti s ručením omezeným není žádného důvodu nutit žalobce, aby žalobu vždy (bezpodmínečně) směřoval i proti společnosti, jejímž společníkem má být určen; její případná neúčast v řízení nemá bez dalšího za následek nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2129/2023, ze dne 7. 3. 2024
04.09.2024 00:02
Zastavení exekuce na základě tzv. fikce souhlasu oprávněného
Usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce vydané na základě tzv. fikce souhlasu oprávněného podle ustanovení § 55 odst. 3 e. ř. nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1604/2024, ze dne 3. 7. 2024
04.09.2024 00:01
Naléhavý právní zájem na určení existence zástavního práva
Princip materiální publicity chrání i zástavního věřitele, jenž je (jako oprávněný ze zástavního práva) v souladu s ustanovením § 17 odst. 1 katastrální vyhlášky zapsán ve veřejném rejstříku; pakliže je právo zástavního věřitele kvalifikovaně ohroženo návrhem na výmaz zástavního práva z veřejného rejstříku (typicky s tím, že je katastrálnímu úřadu spolu s návrhem předložena i listina, která výmaz umožňuje), není pochyb o tom, že zástavní věřitel v takové situaci má naléhavý právní zájem na určení existence zástavního práva.
V této věci bylo zjištěno, že od 8. 11. 2018 je u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu vedeno řízení o návrhu žalovaného 2) na výmaz zástavního práva svědčícího žalobci s tím, že řízení bylo přerušeno. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný 2) kvalifikovaně zpochybnil žalobcovo zástavní právo, je potud správný. Judikatura Nejvyššího soudu s takovým závěrem jednoznačně spojuje i průkaz existence naléhavého právního zájmu na určení práva; z uvedeného důvodu tak nelze takovou žalobu zamítnout, jestliže se soud nezabýval věcným posouzením nároku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 119/2024, ze dne 30. 7. 2024
02.09.2024 00:02
Přezkum rozhodnutí představenstva o prohlášení akcií za neplatné
Ze zákona i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že platnost usnesení valné hromady akciové společnosti lze přezkoumávat (neurčuje-li zákon jinak) pouze v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady (§ 428 a násl. z. o. k.); v jiných řízeních nelze otázku platnosti usnesení valné hromady posuzovat ani jako otázku předběžnou (§ 429 odst. 2 z. o. k.). Nebyla-li neplatnost usnesení valné hromady vyslovena soudním rozhodnutím, je toto usnesení platné.
Úprava § 430 odst. 1 z. o. k. jasně stanoví, že pro přezkum rozhodnutí o prohlášení akcie či zatímního listu za neplatný se § 428 a 429 z. o. k. použijí přiměřeně. Přiměřené užití § 428 a 429 z. o. k. znamená, že návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí uvedených v § 430 odst. 1 z. o. k. se projednává podle pravidel upravených v § 428 z. o. k. a zprostředkovaně v § 258 až 260 o. z. Pro řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí představenstva o prohlášení akcií za neplatné v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2021 proto platí zásadně stejná pravidla jako pro řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. To mimo jiné znamená, že soudy rozhodující v jiných řízeních nemohou posuzovat platnost rozhodnutí představenstva o prohlášení akcií za neplatné jako předběžnou otázku.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3690/2023, ze dne 20. 8. 2024
02.09.2024 00:01
Řízení o umoření listin
I v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 platí pro řízení o umoření listin závěry, podle kterých:
1) Právní zájem na umoření ztracené nebo zničené listiny má z pohledu ustanovení § 185j odst. 1 o. s. ř. podle ustálené judikatury soudů ten, kdo z důvodu vlastnictví nebo z jiného právního titulu má právo (nárok) mít listinu u sebe (ve své dispozici), jestliže se umoření ztracené nebo zničené listiny odrazí (může projevit) v jeho právní sféře.
2) Dovozuje-li navrhovatel svůj právní zájem na umoření listiny, která je cenným papírem, z toho, že je jejím vlastníkem, může být jeho návrhu na umoření listiny vyhověno, jen jestliže bude „jeho vlastnické právo jednoznačně (bez pochybností) prokázáno“.
Je-li tu „spor o vlastnictví“ listiny, která je cenným papírem, může být vyřešen pouze ve „sporném“ řízení podle části třetí občanského soudního řádu. V řízení o umoření listin nelze prostřednictvím dokazování řešit, komu svědčí vlastnické právo k listině (listinnému cennému papíru), jejíž umoření je navrhováno, a kdo proto má právo (nárok) mít listinu u sebe.
3) Právě uvedené znamená, že vznese-li osoba podávající námitky podle § 307 odst. 1 z. ř. s. námitku spočívající ve tvrzení, že vlastníkem umořovaných listin je ona a nikoliv navrhovatel, není soud oprávněn se v řízení o umoření listin zabývat důvodností této námitky.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3690/2023, ze dne 20. 8. 2024
13.08.2024 00:02
Žádost o osvobození od soudního poplatku za odvolání
Institut zákonného osvobození od soudních poplatků upravený v § 11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích nelze zaměňovat s institutem upraveným v § 138 o. s. ř. Proto se soud při zkoumání, zda jsou splněny předpoklady pro přiznání osvobození od soudního poplatku podle § 138 o. s. ř., nezabývá (nemá důvod zabývat) tím, zda žadateli náleží osvobození od soudního poplatku ze zákona (podle § 11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích). Opačně platí i to, že při zkoumání, zda poplatníku náleží osobní osvobození od soudního poplatku za řízení ze zákona (podle § 11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích), se soud nezabývá tím, zda poplatník splňuje předpoklady pro přiznání osvobození od soudního poplatku podle § 138 o. s. ř.
Návrh (žádost) účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř. je procesním úkonem, přičemž platí, že každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost.
Poukaz žalovaného v posuzované věci na to, že mu náleží osvobození od soudního poplatku podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích (obsažený v podání, jímž žalovaný reagoval na výzvu okresního soudu k úhradě soudního poplatku), je vyloučeno pokládat za (jakékoli, byť vadné) uplatnění návrhu (žádosti) o přiznání osvobození od soudního poplatku podle § 138 o. s. ř. Žalovaný (totiž) v onom podání vůli žádat o osvobození od soudního poplatku podle § 138 o. s. ř. neprojevil.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1315/2024, ze dne 29. 7. 2024
13.08.2024 00:01
Osvobození dle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích
I. Pro závěr, že dotčenému poplatníku náleží zákonné osvobození od placení soudního poplatku podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích, nepostačí zjištění, že jde o dlužníka s dispozičním oprávněním. Musí totiž současně jít o řízení o „nárocích“, které „se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty“ nebo které „mají být uspokojeny z tohoto majetku“.
„Nárokem“, který „se týká majetku patřícího do majetkové podstaty“ (§ 11 odst. 2 písm. n/ zákona o soudních poplatcích), je přitom i pohledávka, kterou lze uplatnit v insolvenčním řízení přihláškou (§ 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, § 140c insolvenčního zákona).
II. V těch situacích, kdy je výsledek sporu o „určité věci“ závislý na „povaze věci“ [účastníci vedou spor právě o to, o jakou „věc“ jde a řešení takové otázky se promítá (může nebo má promítnout) do výsledku řízení], je obecně nežádoucí přenášet spor o danou právní otázku ze sporného řízení do rozhodování ve věcech poplatků.
V dané věci se (insolvenční) dlužník s dispozičním oprávněním (coby druhý žalovaný) brání ve sporu o peněžité plnění, který vůči němu věřitel (coby žalobce) zahájil poté, co insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka, povolil mu oddlužení a schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře, námitkou, že jde o řízení o „pohledávce (nároku) týkající se majetkové podstaty, která měla být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou“, takže je důvod zastavit řízení podle § 141a insolvenčního zákona ve spojení s § 140c insolvenčního zákona. Stejná otázka [zda (ne)jde o „nárok“ (pohledávku) který „se týká majetku patřícího do majetkové podstaty“] se řeší při posouzení, zda poplatníku, jímž je (insolvenční) dlužník s dispozičními oprávněními, náleží osvobození od soudního poplatku podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích. Při projednání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně však nelze mít takového (insolvenčního) dlužníka (coby možného poplatníka soudního poplatku za odvolání ve smyslu § 2 odst. 5 zákona o soudních poplatcích) za vyloučeného z účinků osvobození podle § 11 odst. 2 písm. n), odst. 3 písm. b) zákona o soudních poplatcích, jen proto, že v rozhodnutí, proti kterému odvolání směřuje (v rozsudku) neměl soud prvního stupně jeho obranu podloženou poukazy na § 140c a § 141a insolvenčního zákona za důvodnou.
III. V poměrech dané věci, kdy dlužník s dispozičním oprávněním (coby žalovaný) uplatňuje odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně obranu založenou na námitce, že jde o řízení o „pohledávce (nároku) [věřitele coby žalobce] týkající se majetkové podstaty, která měla být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou“, takže je důvod zastavit řízení podle § 141a insolvenčního zákona ve spojení s § 140c insolvenčního zákona, je (má být) pro účely posouzení, zda dlužníku ve smyslu § 2 odst. 5 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 4 odst. 1 písm. b) a § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích vznikla podáním odvolání povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání splatný vznikem poplatkové povinnosti, dlužník pokládán pro dobu, než odvolací soud rozhodne o jeho odvolání (jinak, než zastavením odvolacího řízení pro neuhrazení soudního poplatku za odvolání), za osvobozeného od soudního poplatku za odvolání podle § 11 odst. 2 písm. n), odst. 3 písm. b) zákona o soudních poplatcích.
Jestliže podle výsledků takového odvolacího přezkumu posléze také odvolací soud dospěje k závěru, že nešlo o řízení o „pohledávce (nároku) týkající se majetkové podstaty, která měla být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou“, nebo jestliže se podle toho, jak (jinak) odvolací soud rozhodl o podaném odvolání (např. tím, že zastavil odvolací řízení pro zpětvzetí odvolání nebo tím, že odmítl odvolání jako opožděné), stal závěr rozsudku soudu prvního stupně o tom, že nešlo o řízení o „pohledávce (nároku) týkající se majetkové podstaty, která měla být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou“, nezměnitelným, pak odvolací soud rozhodne o povinnosti takového odvolatele zaplatit soudní poplatek za odvolání v rámci rozhodnutí o odvolání; nerozhodne-li, může tak i později učinit soud prvního stupně.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1315/2024, ze dne 29. 7. 2024
01.08.2024 00:02
Dohoda o způsobu realizace zástavního práva
Tzv. exekuční tituly jsou charakteristické tím, že jde buď o rozhodnutí, jež jsou vydána orgány státu (veřejné moci) v řízeních, v nichž je dána rozhodovací pravomoc těchto orgánů, anebo listiny (vydané, či vyhotovené i soukromými subjekty), jimž za určitých podmínek zákon vykonatelnost přiznává.
Tomuto požadavku však nevyhovuje zástavní smlouva (jako soukromoprávní akt), byť je jejím obsahem závazek zástavce (zástavního dlužníka) strpět výkon zástavního práva zástavním věřitelem „prodejem předmětu zástavy při výkonu rozhodnutí“.
Ustanovení § 1359 odst. 1 o. z. sice dává možnost zástavnímu věřiteli a zástavci (zástavnímu dlužníku) dohodnout si způsob zpeněžení zástavy, avšak pakliže zároveň toto ustanovení nestanoví, že taková dohoda je zároveň i exekučním titulem, nebo že přímo umožňuje vést exekuci na nemovitou zástavu, nelze tuto dohodu považovat za exekuční titul (§ 274 odst. 1 o. s. ř., § 40 odst. 1 exekučního řádu).
Z uvedeného vyplývá, že dohoda zástavního věřitele se zástavním dlužníkem o způsobu realizace zástavního práva, jejímž obsahem je závazek zástavního dlužníka strpět výkon zástavního práva „prodejem zástavy při výkonu rozhodnutí“, byť je tato dohoda součástí notářského zápisu obsahujícího svolení obligačního dlužníka (osoby odlišné od zástavního dlužníka) k jeho přímé vykonatelnosti, není exekučním titulem.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3882/2023, ze dne 27. 6. 2024
01.08.2024 00:01
Hlediska pro výběr správce pozůstalosti jmenovaného soudem
Soud může jmenovat správcem pozůstalosti jak člověka (fyzickou osobu), tak i osobu právnickou. O požadavcích na osobu, která je způsobilá ke jmenování správcem pozůstalosti soudem, zákon výslovně stanoví (srov. § 158 odst.1 větu první z. ř. s.) pouze to, že musí se svým jmenováním souhlasit. Z obecných požadavků na správu cizího majetku vyplývá, že (rovněž) soudem jmenovaný správce pozůstalosti vykonává svou působnost a plní povinnosti s péčí řádného hospodáře a že svou činností sleduje naplnění účelu prosté správy pozůstalosti, tedy aby majetek patřící do pozůstalosti byl zachován pro dědice, popřípadě, odůvodňuje-li to stav aktiv a pasiv pozůstalosti, pro zůstavitelovy věřitele.
Z uvedeného vyplývá, že při jmenování správce pozůstalosti soud přihlíží zejména k tomu, zda uvažovaná fyzická osoba (člověk) je zejména vzhledem ke svému vzdělání, odborným znalostem, zkušenostem a zdravotnímu stavu způsobilá vykonávat působnost správce pozůstalosti a plnit povinnosti s péčí řádného hospodáře, a zda její zájmy nejsou v rozporu se zájmem na zachování majetku patřícího do pozůstalosti pro dědice, popřípadě pro věřitele zůstavitele. Z uvedeného současně je zřejmé, že není vůbec významné, zda uvažované osobě svědčí právní titul pro dědění a jaká je jeho – ve srovnání s tituly jiných dědiců - „právní síla“; smyslem jmenování správce pozůstalosti v žádném případně není (nemůže být), aby jím byl určován způsob užívání pozůstalosti mezi dědice v době do skončení pozůstalosti. Okolnost, zda uvažované osobě svědčí dědický titul po zůstaviteli, tedy není (a nemůže být) významnou pro závěr, zda je způsobilá pro jmenování správcem pozůstalosti.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3295/2023, ze dne 20. 6. 2024
03.07.2024 00:01
Tarifní hodnota ve věcech osobnostních práv
Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení se dovolací soud vědomě odchýlil od právního závěru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23, podle nějž částka 50.000 Kč se nepovažuje za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv nebo náhrady nemajetkové újmy paušálně ve všech případech, nýbrž pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Dovolací soud tak využil možnosti uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, předestřít argumentaci odůvodňující potřebu právní závěry prezentované Ústavním soudem revidovat a při určení tarifní hodnoty pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení (ve věci osobnostních práv) postupoval podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 216/2023, ze dne 6. 6. 2024
03.07.2024 00:00
Náležitosti výroku usnesení dle § 175k odst. 2 OSŘ (ve znění do 31.12.2013)
Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník podat. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. umožňuje odkázat dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí. Ve výroku usnesení podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. musí soud také určit k podání žaloby lhůtu. Jiné náležitosti, které musí výrok usnesení soudu vydané podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. obsahovat, judikatura dovolacího soudu nezmiňuje. Tyto požadavky dosavadní judikatury na (povinné) náležitosti usnesení podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. se dovolacímu soudu i nyní jeví jako dostatečné a korektní.
V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že občanský soudní řád předvídá více situací, kdy s neprovedením procesního úkonu, k němuž je účastník vyzýván usnesením soudu, jsou spojeny pro účastníka nepříznivé důsledky. Jen v některých z nich však zákon výslovně stanoví (požaduje), že „o tomto následku musí být účastník poučen“ (srov. např. § 43 odst. 2, § 114b odst. 5 nebo § 337e odst. 3 o. s. ř.). Zde potom lze dovozovat, že jde o povinnou náležitost usnesení soudu. Tento požadavek však v ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. chybí, proto z jeho znění nelze dovodit, že by výrok usnesení soudu měl (musel) obsahovat též poučení o následku nepodání žaloby. Byť se tedy odvolací soud v této souvislosti ne zcela přiléhavým způsobem vyjádřil k poučovací povinnosti soudu, jeho závěr o tom, že absence poučení ve výroku usnesení soudu prvního stupně neznamená, že by s nepodáním žaloby ve stanovené lhůtě nemohl nastat následek předvídaný v třetí větě ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř., je v souladu se zákonem.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 877/2024, ze dne 31. 5. 2024
19.06.2024 00:02
Závažné porušení povinností správce pozůstalosti
I. K odvolání správce pozůstalosti soud přistoupí až v případě, že správce poruší svou povinnost v takové míře (intenzitě), kterou lze hodnotit jako „závažnou“. Zároveň musí soud vzít v úvahu nejen porušenou povinnost, ale také by měl přihlédnout k formě zavinění, k tomu, jak správce pozůstalosti plní ostatní své povinnosti, tedy k celkovému přístupu správce pozůstalosti k výkonu své funkce. Tedy jinak řečeno, důvod pro uložení pořádkové pokuty podle § 53 o. s. ř. nebo pro odvolání správce podle § 159 z. ř. s. ve spojení s § 1560 o. z. zakládá míra intenzity porušení povinností správce pozůstalosti s přihlédnutím k celkovému výkonu jeho správy.
II. Uzavřel-li odvolací soud na základě svých skutkových zjištění, že „výkon správy je po celou dobu pozůstalostního řízení veden kvalifikovaně a odborně“, že „nepředložení zpráv v rozsahu požadovaném soudem lze považovat za neuposlechnutí příkazu soudu, pro které je adekvátní sankcí uložení pořádkové pokuty podle § 53 o. s. ř.“, a že „neshledal závažné porušení povinností správce pozůstalosti, které by soud vedly k postupu podle § 1560 o. z.“, pak nemá dovolací soud důvod na jeho závěru cokoli měnit. Soudy nižších stupňů vysvětlily, z jakých skutkových zjištění vycházely, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, přičemž jejich úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, a poté uzavřely, že ačkoli soudem ustanovený správce pozůstalosti pochybil, když nepředkládal zprávy o své činnosti ve frekvenci stanovené mu soudem, jeho pochybení (v kontextu s jeho celkovou činností jako správce pozůstalosti) nedosáhlo takové intenzity, aby bylo důvodem pro jeho odvolání podle § 159 z. ř. s. a § 1560 o. z. Uvedenou úvahu považuje dovolací soud za odpovídající zákonu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1063/2024, ze dne 27. 5. 2024