// Profipravo.cz / Procesní shrnutí

Procesní shrnutí

13.11.2019 00:02

Náhrada nákladů řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění

Jelikož navrhovatelé v řízení podle § 183k obch. zák. nejsou povinni v návrhu na zahájení řízení specifikovat svou představu o výši přiměřeného protiplnění na jednu akcii, a učiní-li tak, soud není v tomto rozsahu jejich návrhem vázán, je třeba navrhovatele považovat za úspěšné vždy, kdy soud jejich návrhu vyhoví, a to bez ohledu na to, jak vysoké přiměřené protiplnění navrhovatelé požadovali. Jinak řečeno, navrhovatelé budou pro účely rozhodování o nákladech řízení úspěšní i tehdy, přizná-li jim soud nižší protiplnění, než jaké v návrhu požadovali.

Vyhověl-li soud návrhu menšinového akcionáře na přezkoumání přiměřenosti protiplnění podanému v souladu s § 183k obch. zák., představuje zastavení řízení o návrhu na přiznání úroku určeného ustanovením § 183m odst. 2 obch. zák. z důvodu částečného zpětvzetí návrhu na zahájení řízení neúspěch navrhovatele v poměrně nepatrné části; navrhovateli i v takovém případě přísluší plná náhrada nákladů řízení (§ 142 odst. 3 o. s. ř.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1966/2018, ze dne 28. 8. 2019


13.11.2019 00:01

Posuzování podjatosti kandidáta na předsedajícího rozhodce

Jestliže předmětná advokátní kancelář sice v minulosti poskytovala právní služby jednomu z účastníků rozhodčího řízení, ovšem tyto služby nesouvisely s předmětným rozhodčím řízením, ani je neposkytoval přímo kandidát na předsedajícího rozhodce osobně, nemohla sama skutečnost, že kandidát v minulosti působil u stejné advokátní kanceláře, založit vztah mezi kandidátem a účastníkem natolik intenzivní, aby bylo možné usuzovat na kandidátovu podjatost.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 926/2019, ze dne 26. 7. 2019


07.11.2019 00:02

Vrácení plnění vymoženého na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce

I v případě, že soud v rozhodnutí o zastavení exekuce výslovně nezruší předchozí příkazy k úhradě nákladů exekuce, tyto příkazy se přesto mají za zrušené, jestliže soud při zastavení exekuce rozhodne tak, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce vůči povinnému. Plnění, které soudní exekutor vymohl na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, je soudní exekutor povinen vydat jako tzv. bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z. poskytnuté z důvodu, který dodatečně odpadl. Běh promlčecí lhůty k uplatnění požadavku povinného na vrácení částky, kterou exekutor vymohl v průběhu exekuce na náhradu svých nákladů exekuce, na straně povinného počíná nejdříve právní mocí rozhodnutí o tom, že exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů zastavované exekuce.

Povinnost soudního exekutora vrátit plnění na náhradu nákladů exekuce, jež je dodatečně plněním bez právního důvodu, je povinností soukromoprávní. Soudní exekutor není ve vztahu ke své přiznané odměně (rozhoduje-li o ní soud) v postavení orgánu veřejné moci, ale vystupuje jako účastník řízení, kterého lze soudním rozhodnutím zavázat povinností, aby vrátil povinnému, to, co exekutor již na svých nákladech od něho vymohl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1227/2019, ze dne 10. 7. 2019


07.11.2019 00:01

Pravidla mezinárodní příslušnosti dle Luganské úmluvy II

I. Pro výklad pravidel mezinárodní příslušnosti soudů obsažených v Luganské úmluvě II je plně použitelná judikatura Soudního dvora Evropské unie přijatá při výkladu Bruselské úmluvy, nařízení Brusel I a nařízení Brusel I bis.

II. Jde-li o otázku vztahu mezi čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II, podává se odpověď zcela jednoznačně jak z jejich znění (v obou případech jde o příslušnost na výběr danou), tak i z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie, podle níž je možné založit příslušnost podle čl. 5 odst. 3 Bruselské úmluvy a nařízení Brusel I též vůči více žalovaným majícím bydliště v různých členských, resp. smluvních státech, je-li právním základem žaloby deliktní nebo kvazideliktní odpovědnost žalovaných. Hraničním určovatelem je místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II představují dvě samostatná a na sobě nezávislá pravidla pro určení pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů států vázaných úmluvou, je tudíž správný.

III. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním v rozporu s dobrými mravy, popř. na základě nicotného usnesení valné hromady (tedy jinak než z neplatné smlouvy či ze smlouvy, která zanikla), spadá pod pojem „deliktní či kvazideliktní odpovědnost“, užitý v čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II. Totéž platí pro nárok z titulu náhrady škody způsobené porušením povinností ovládající osoby a pro nárok z titulu zákonného ručení člena statutárního orgánu ovládající osoby dle § 66a odst. 15 obch. zák.

Podle výkladu přijatého Soudním dvorem Evropské unie totiž věci týkající se deliktní či kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II zahrnují veškeré nároky, které směřují k uplatnění odpovědnosti (largo sensu) žalovaného a které nesouvisí se smlouvou nebo se smluvními nároky ve smyslu čl. 5 odst. 1 Luganské úmluvy II.

IV. Jde-li o definici místa, kde došlo ke škodné události, tato se vztahuje k místu, kde došlo ke škodě, a zároveň k místu příčinné události, v níž má tato škoda původ, takže žalovaný může být podle volby žalobce žalován u soudu jednoho či druhého místa.

Jakkoliv z pohledu určení místa, kde došlo ke škodě, není v případě finanční ztráty, která se projeví přímo na bankovním účtu žalobce, zásadně relevantní místo, kde je tento účet veden, je-li újma důsledkem protiprávního jednání, k němuž došlo v jiném členském státě, v projednávané věci (řízení o nároku akciové společnosti vůči ovládajícím osobám - bývalému jedinému akcionáři a bývalému členovi představenstva z titulu bezdůvodného obohacení a odpovědnosti za škodu) se o takovou situaci nejedná. Za relevantní pro určení místa, kde došlo ke škodě ve smyslu čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II, zde lze zásadně považovat místo, s nímž jsou spjaty činnosti vykonávané žalující společností, jakož i finanční situace související s těmito činnostmi.

V. Soud příslušný projednat a rozhodnout věc týkající se deliktu či kvazideliktu (tedy příslušný podle čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II) ji nemůže posoudit z jiného právního důvodu, např. jako nárok ze smlouvy, není-li současně soudem příslušným i podle čl. 5 odst. 1 Luganské úmluvy II.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4352/2017. ze dne 28. 8. 2019


07.11.2019 00:00

Pravomoc soudu v řízení o nároku z titulu práva na ochranu cti a vážnosti

Pro posouzení, zda je v projednávané věci dána pravomoc soudu, je rozhodující charakter právního vztahu, z něhož vyplývá žalobcem uplatněný nárok.

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je nepřípustné občanskoprávní žalobou revidovat skutkové a právní závěry učiněné příslušnými orgány v rámci řízení o udělení státního občanství. Jestliže se však žalobce v posuzované věci domáhá určení, že není osobou s vlastnostmi, které zákon označuje jako důvod pro neudělení státního občanství České republiky, aniž by usiloval o přezkum správních rozhodnutí, jde o řízení o nároku uplatňovaném z titulu práva žalobce na ochranu osobnosti (cti a vážnosti), do něhož mělo být zasaženo odůvodněním rozhodnutí správních orgánů, tedy o nároku nepochybně plynoucím z poměrů soukromého práva, o němž přísluší rozhodovat soudu v občanském soudním řízení podle § 7 odst. 1 o. s. ř. Odpovídajícím procesním postupem v případě neopodstatněnosti takového nároku nemůže být zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4019/2018, ze dne 25. 7. 2019


05.11.2019 00:02

Zamítavé usnesení o návrhu na vydání rozsudku pro uznání

Požaduje-li žalobce, aby soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání, ačkoliv pro takové rozhodnutí nejsou splněny zákonem stanovené předpoklady, soud prvního stupně takový návrh zamítne usnesením, proti němuž je odvolání přípustné. Dospěje-li odvolací soud na základě takového odvolání k závěru, že požadavek žalobce na vydání rozsudku pro uznání byl opodstatněný, může změnit usnesení soudu prvního stupně a sám rozhodnout rozsudkem pro uznání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 108/2017, ze dne 29. 7. 2019


05.11.2019 00:01

Rozsudek pro uznání v řízení o odpůrčí žalobě dle IZ

Povaha řízení o odpůrčí žalobě podle insolvenčního zákona nevylučuje skončení řízení soudním smírem, lze v něm proto rozhodnout rozsudkem pro uznání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 108/2017, ze dne 29. 7. 2019


22.10.2019 00:02

Naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání

Pouhý nesouhlas s žalobou zásadně nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 o. s. ř. Účelem zákona nicméně je ustanovením § 114b odst. 5 o. s. ř. sankcionovat především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil. Je-li z chování účastníka řízení, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu.

V daném případě, kdy s žalobou nesouhlasící žalovaný požádal ještě ve stanovené lhůtě o její přiměřené prodloužení, aby tak mohl vyhovět tzv. kvalifikované výzvě podle § 114b odst. 1 o. s. ř., uvedl konkrétní okolnosti, které mu neumožňují výzvě vyhovět včas (přičemž podrobné vyjádření žalovaného k žalobě došlo soudu ještě před doručením rozsudku a ve lhůtě, o kterou žalovaný požádal prodloužit soudem stanovenou lhůtu), a jestliže v řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na obstrukční nebo úmyslně pasivní jednání žalovaného s účelem zdržování postupu soudu, nedošlo k naplnění předpokladů fikce uznání žalobního nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř. a rozsudek pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. tak jakožto výjimečný procesní nástroj neměl být vydán. Na místě je naopak meritorní projednání žaloby, při němž soud bude moci zhodnotit procesní obranu žalovaného vůči tvrzením žalobkyně, neboť v řízení zjevně nebyl nečinný a projevil zájem o věc.

Na tom nic významně nemění ani okolnost, že žalovaný měl možnost se s žalobou seznámit ještě před vydáním tzv. kvalifikované výzvy, neboť ani tato určitá prodleva nespadající ovšem do lhůty k vyjádření nesvědčí o obstrukčním přístupu žalovaného, který se relevantně vyjádřil jen s několikadenním zpožděním oproti soudem stanovené lhůtě.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, ze dne 24. 7. 2019


22.10.2019 00:01

K formulaci žaloby s tzv. eventuálním petitem

I. Podstata žaloby s tzv. eventuálním petitem spočívá v tom, že se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost, a pro případ, že tento primární petit bude zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce. Žalovaný však nemá možnost volby plnění, soud o eventuálním (tj. druhém) petitu rozhoduje pouze v případě, že nároku uplatněnému v primárním petitu nelze vyhovět.

II. Žalobkyně se v předmětné žalobě domáhá vydání rozsudku, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uveřejnit na svém zpravodajském portálu odpověď žalobkyně na předchozí článek žalovaného v konkrétním znění, a dospěl-li by soud k závěru, že žalobkyni toto právo podle tiskového zákona nepřísluší, pak zveřejnění obdobně formulované omluvy na stejném místě za nepravdivá tvrzení obsažená v daném článku. Je tudíž zjevné, že žalobkyně (nepřípustně) uplatnila v tzv. eventuálním petitu dva samostatné nároky, které spolu nejsou provázány případnou nemožností splnění prvního z nich, jako je tomu typicky u žalob na vydání věci, eventuálně náhradu škody. Odvolací soud správně dovodil, že soud prvního stupně měl v takovém případě nejdříve žalobkyni vést k odstranění této vady.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1065/2019, ze dne 24. 7. 2019


14.10.2019 00:02

Řádné poučení o následcích neuhrazení soudního poplatku ze žaloby

I. Neuhradí-li poplatník soudní poplatek za řízení splatný podáním žaloby ani dodatečně ve lhůtě určené ve výzvě soudu dle § 9 odst. 1 věty první zákona o soudních poplatcích, soud zastaví řízení pro neuhrazení soudního poplatku bez zřetele k tomu, že poplatník v mezidobí soudní poplatek již (opožděně) uhradil.

II. Na základě výzvy soudu k dodatečné úhradě poplatku za řízení splatného podáním žaloby dle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, která neobsahuje poučení, že soud řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen (§ 9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích), nelze zastavit řízení; k úhradě soudního poplatku uskutečněné po marném uplynutí lhůty stanovené takovou výzvou, avšak ještě předtím, než se poplatníku dostane řádného poučení o následcích zmeškání lhůty, je soud povinen přihlédnout.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 156/2018, ze dne 31. 7. 2019


14.10.2019 00:01

Odměna za zpeněžení předmětu zajištění v exekučním řízení

Byl-li majetek tvořící předmět zajištění (zástavu) v souladu se zákonem zpeněžen v exekučním řízení a byl-li dosažený výtěžek takového zpeněžení postupem podle § 46 odst. 7 exekučního řádu předán do majetkové podstaty dlužníka, kde má být vydán zajištěnému (zástavnímu) věřiteli, jehož zástavní právo v exekučním řízení zaniklo podle § 337h odst. 1 o. s. ř., nenáleží insolvenčnímu správci dlužníka odměna za zpeněžení předmětu zajištění, kterou by si postupem podle § 298 odst. 2 insolvenčního zákona mohl odečíst od výtěžku zpeněžení předmětu zajištění před jeho vydáním zajištěnému věřiteli.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 180/2017, ze dne 29. 7. 2019


10.10.2019 00:02

Zastavení exekuce po vymožení plnění z exekučního titulu

Je-li exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti a domáhá-li se povinný zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu, že oprávněný nemá na vymáhané (vymožené) plnění podle hmotného práva nárok, rozhodne soud o tomto návrhu povinného i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy.

Od těchto ustálených judikatorních závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani na základě argumentů odvolacího soudu. Ke změně rozhodovací praxe není dán důvod, neboť pouze na základě výroku o zastavení exekuce a o nákladech exekuce lze uzavřít, že plnění, které bylo na povinném vymoženo, oprávněnému a ani exekutorovi (jde-li o odměnu a náklady exekutora) nenáleží, protože ještě před vymožením tohoto plnění zde od samého počátku byl důvod pro zastavení (a neprovedení) exekuce. Nelze ani souhlasit s názorem, že povinný má na základě závěrů judikatury dovolacího soudu možnost podat návrh na zastavení exekuce, která již byla provedena, „navěky“, což je „v rozporu v exekučním řízení platnou zásadou nemožnosti uvedení v předešlý stav a zejména s principem právní jistoty, která alespoň v minimální míře musí chránit i soudního exekutora“. Princip právní jistoty a nemožnosti uvedení v předešlý stav totiž nelze vyložit tak, že soud ve všech případech rezignuje na potřebu ochrany povinného jestliže, že vyjde najevo, že exekuce byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu. Uzavřel-li tedy odvolací soud v projednávané věci, že exekuci nelze za žádných okolností zastavit, protože plnění z exekučního titulu již bylo vymoženo, je jeho právní závěr příliš paušální a tudíž nesprávný.

Odvolací soud přitom má v dalším řízení právo zvážit, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu (zejména vzhledem k míře případného neoprávněného zásahu do majetkových práv povinného – spotřebitele následkem realizace nezpůsobilého exekučního titulu, s přihlédnutím k časovému odstupu od vymožení plnění z exekučního titulu do podání návrhu na zastavení exekuce, jakož i k důvodům, proč povinný nepodal návrh na zastavení exekuce do doby vymožení plnění, i vzhledem k míře poškození majetkových zájmů oprávněného a soudního exekutora, k nimž dojde následkem zastavení exekuce po vymožení) je zastavení exekuce po vymožení plnění z exekučního titulu nepřiměřeným krokem. Taková úvaha bude v souladu s principem, že k zastavení exekuce již dříve ukončené vymožením má dojít nikoliv vždy, ale jde o prostředek „ultima ratio“.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2039/2019, ze dne 10. 7. 2019


10.10.2019 00:01

Ocenění stavebního pozemku podle zákona o oceňování majetku

Okolnost, že oceňovaný pozemek, který je platným územním plánem evidován jako stavební (zde jako „průmyslová plocha“), není subsumovatelný do kategorie pozemků zastavěných, není sama o sobě důvodem, aby neobstálo jeho vyhodnocení jako pozemku stavebního ve smyslu § 9 zákona č. 151/1997 Sb., zákona o oceňování majetku.

Jinak řečeno, při ocenění pozemků podle § 9 cit. zákona je v zásadě třeba vyjít z toho, jaké je jejich určení stanovené účinným územním plánem, a nikoliv z toho, jakým způsobem jsou pozemky fakticky užívány, zda již ohledně nich bylo vydáno územní rozhodnutí nebo regulační plán, ani z toho, jaký stav jejich užívání je zapsán v katastru nemovitostí. Jestliže odvolací soud uzavřel, že funkční určení pozemků stanovené platným územním plánem je irelevantní, jeho právní závěr tedy neobstojí. Územní plán je totiž závazným podkladem pro vydání následného regulačního plánu a územního rozhodnutí.

Dlužno dodat, že výše uvedené nevylučuje, že obvyklá cena předmětných pozemků bude stanovena i s přihlédnutím k dalším skutečnostem, které ohledně předmětných pozemků vyjdou najevo, mimo jiné i vzhledem k tomu, zda právní nebo jiné reálně existující překážky brání jejich využití dle účinného územního plánu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1711/2019, ze dne 10. 7. 2019


03.10.2019 00:02

Exekuce rozhodnutí správce daně o nedoplatku podle exekučního řádu

I. Ustanovení § 175 odst. 1, 2 d. ř. ukotvuje specifický předpoklad pro zahájení a vedení exekuce pro případ, že exekučním titulem je rozhodnutí správce daně ve smyslu § 175 odst. 1 d. ř.

Zjevným smyslem ustanovení § 175 odst. 1, 2 d. ř. je, aby nedocházelo k zahájení a vedení exekuce v případech, kdy je exekučním titulem vykonatelné rozhodnutí správce daně o nedoplatku a jestliže je zahájení a vedení exekuce konané podle exekučního řádu zcela zjevně neefektivním nástrojem k vymožení pohledávky z takového exekučního titulu. Za tím účelem nelze exekučnímu soudu upřít právo a povinnost zvážit, zda exekuce má být zahájena a případně i nadále vedena za situace, kdy je nasnadě, že náklady exekuce konané podle exekučního řádu budou ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku.

Úvaha exekučního soudu však má své meze předepsané zákonem, konkrétně ustanovením § 175 odst. 2 d. ř. Z tohoto ustanovení se podává, že nikoliv každý údajně nesprávný postup správce daně, který vyústil v podání exekučního návrhu podle § 175 odst. 1 d. ř., je důvodem pro zamítnutí exekučního návrhu, případně pro zastavení již zahájené exekuce. Důvod pro zamítnutí exekučního návrhu nebo pro zastavení exekuce musí být kvalifikovaný.

Úvahu, zda výše nákladů spojených s exekucí konanou podle exekučního řádu je ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného plnění, soud zásadně činí k okamžiku podání exekučního návrhu ze strany správce daně. Jestliže exekuce je již vedena, vychází ze situace existující v době, kdy zvažuje zastavení exekuce. Ustanovení § 175 odst. 2 d. ř. je totiž třeba vyložit tak, že nemá být vedena taková exekuce podle exekučního řádu za účelem vymožení nedoplatku podle § 175 odst. 1 d. ř., jejíž očekávané náklady jsou aktuálně ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného plnění.

II. Ustanovení § 175 odst. 1 d. ř. je ve vztahu k § 251 odst. 2 o. s. ř. v poměru speciality.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1766/2019, ze dne 10. 7. 2019


03.10.2019 00:01

Překážka věci zahájené v řízení o vypořádání společného jmění manželů

Podá-li jeden z manželů návrh na vypořádání společného jmění, je tím konzumováno i žalobní právo druhého manžela, který již žalobu nemůže podat. Žalobní právo je však konzumováno pouze ve vztahu k té části společného jmění, která je předmětem již probíhajícího řízení. Je-li předmětem dalšího řízení jiná věc náležející do SJM, která se nestala předmětem předchozího řízení, podání žaloby nic nebrání.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1447/2019, ze dne 26. 6. 2019


19.09.2019 00:02

Aplikace čl. 8 nařízení o doručování soudních a mimosoudních písemností

I. Závěry Soudního dvora Evropské unie k aplikaci čl. 8 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech Evropské unie, shrnuté v bodu 89 usnesení Soudního dvora C-384/14 (Alta Realitat) se uplatní i v řízení vedeném před českými soudy s účastníkem se sídlem ve Slovenské republice.

II. Úprava formulovaná v článku 8 odst. 1 Nařízení se vztahuje i na přímé doručování dle článku 14 Nařízení.

III. Je nerozhodné, zda je soud v okamžiku doručování písemnosti přesvědčen, že adresát jazyku písemnosti rozumí. Adresát totiž musí být vždy vyrozuměn o právu písemnost odmítnout v souladu s článkem 8 odst. 1 Nařízení. Až v okamžiku, kdy by žalovaná (za předpokladu, že byla správně vyrozuměna dle článku 8 odst. 1 Nařízení) přijetí písemnosti odmítla, bylo by namístě, aby soud posuzoval, zda její odmítnutí bylo opodstatněné, tj. zda žalovaná jazyku písemnosti skutečně rozumí či nikoli.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1327/2019, ze dne 13. 6. 2019


19.09.2019 00:01

Zastavení exekuce na peněžité plnění přisouzené rozhodčím nálezem

Exekuční soud má v rámci úsudku, jestli jsou dány důvody pro zastavení exekuce na peněžité plnění přisouzené rozhodčím nálezem podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., vyhodnotit nejen to, zda rozhodčím nálezem přisouzená jednotlivá plnění jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy, ale i to, jestli tato plnění nejsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy ve svém úhrnu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3498/2018, ze dne 11. 12. 2018


09.09.2019 00:02

Určitost žaloby na náhradu nemajetkové újmy způsobené ublížením na zdraví

Vzhledem k tomu, že ustanovení § 2958 o. z. zakládá tři relativně samostatné nároky, byť vycházejí z téže škodné události, je nutné je přesně vyčíslit a každý nárok v žalobě podložit konkrétními skutečnostmi.

Dovolací soud si je vědom obtížnosti vylíčit tyto skutečnosti ve sporech s poskytovatelem zdravotní péče pro žalobce, který obvykle není odborníkem v daném oboru. Proto na žalobce nelze klást přehnané požadavky ohledně podrobnosti a odborné kvality vymezení důvodů odpovědnosti žalovaného. I přesto ale je nutné trvat na tom, aby z hlediska skutkového vylíčení nároku žaloba obsahovala (byť laickým popisem) specifikaci postupů, od nichž poškozený dovozuje vznik škodní události, a popis negativních projevů, s nimiž spojuje své obtíže, které požaduje odčinit. Právě proto, že soud je při rozhodování o těchto nárocích vázán žalobním návrhem, který nesmí překročit, je na žalobci, aby v návrhu na zahájení řízení vedle konkrétních skutečností rovněž uvedl, v jaké výši jednotlivé nároky požaduje. Výše uplatňovaného nároku musí být stanovena alespoň minimální částkou, tedy nestačí například pouze uvést, že poškozený požaduje náhradu újmy ve výši, jaká bude zjištěna v průběhu řízení před soudem. Jestliže nemá k dispozici podklady pro přesné vyčíslení (u nemajetkové újmy to bude spíše pravidlem, neboť ani znalecký posudek podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví neurčuje definitivní výši náhrady), musí žalobce v žalobě uvést alespoň minimální výši částky, které se domáhá pro každý jednotlivý nárok. Stanovit výši nároku, o kterém se řízení vede, přitom přísluší pouze žalobci, protože vymezit předmět sporu v civilním sporném řízení náleží jen jeho účastníkům. Ani soud tak nemůže určit, jaká část z celkově žalované částky připadá na každý z nároků.

Jestliže žalobce v návrhu na zahájení řízení jednotlivé nároky dostatečně nespecifikoval, a to konkrétně jejich výši, trpí jeho podání vadou spočívající v neurčitosti, pro kterou nelze v řízení pokračovat a kterou je třeba odstranit postupem podle § 43 o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2596/2018, ze dne 30. 5. 2019


09.09.2019 00:01

Žaloba pro zmatečnost proti rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku

Státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení, není oprávněno k podání žaloby pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. proti rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku vydanému na základě insolvenčního návrhu dlužníka, ani proti rozhodnutí o povolení reorganizace dlužníka.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 69/2017, ze dne 30. 5. 2019


05.09.2019 00:02

Mezinárodní příslušnost v případě nároku z individuální pracovní smlouvy

I. Nároky z porušení smlouvy, ať již jde o náhradu škody vzniklé v souvislosti se smlouvou nebo o povinnost hradit úroky z prodlení vzniklé z důvodu opožděně poskytnutého plnění, které má základ ve smlouvě, je třeba kvalifikovat jako nároky ve věcech týkající se smlouvy ve smyslu nařízení Brusel I bis.

Samostatně uplatněný nárok na zaplacení úroku z prodlení z pohledávky na náhradu újmy na zdraví, vzniklé zaměstnanci při výkonu práce tak je nárokem z individuální pracovní smlouvy ve smyslu čl. 20 odst. 1 nařízení Brusel I bis a je na něj použitelné ustanovení článku 21 nařízení.

II. Úprava mezinárodní příslušnosti v kapitole II, oddílu V nařízení Brusel I bis, do kterého spadají články 20 až 23 tohoto nařízení, je úpravou komplexní a taxativní. To plyne ze znění čl. 20 odst. 1 nařízení Brusel I bis, který připouští výjimku z aplikace v daném oddílu uvedených pravidel jen ve vztahu k článkům 6 (u žalovaného s bydlištěm mimo Evropskou unii, pokud nejde o výjimku dle článku 20 odst. 2), čl. 7 bod 5 (jedná-li se o spor vyplývající z provozování pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny) a v případě žalob podaných proti zaměstnavateli čl. 8 bod 1 (je-li žalováno více osob společně, pro případ žaloby o záruku nebo intervenční žaloby, vzájemné žaloby a ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároku ze smlouvy, kde žaloba může být spojena s žalobou týkající se věcných práv k nemovitostem proti témuž žalovanému). Z uvedeného plyne, že v případě nároku z individuální pracovní smlouvy nemůže být mezinárodní příslušnost českých soudů posouzena podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4402/2017, ze dne 20. 6. 2019


< strana 1 / 150 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů