// Profipravo.cz / Procesní shrnutí

Procesní shrnutí

07.12.2022 00:02

Objektivní nemožnost provést důkaz svědeckým výslechem

Ačkoli bezvadně předvolaný svědek, který se bez řádné omluvy nedostaví k jednání, porušuje svoji povinnost, kterou mu uložil soud, bez ohledu na to, zda si předvolání převzal, nelze – s odkazem na základní smysl dokazování jako procesu vedoucího k co nejvěrnějšímu zjištění stavu věci – pominout faktickou rovinu. Jestliže se totiž předvolání (toliko) považuje za doručené, aniž by si jej svědek převzal, lze vycházet z toho, že se s obsahem předvolání (ať již úmyslně, či z nedbalosti) neseznámil – k jednání, k němuž byl předvolán, se tak pravděpodobně nedostaví, a proto bude možnost provést důkaz jeho svědeckou výpovědí zmařena.

V tomto kontextu je povinností soudu vynaložit přiměřené (odpovídající) úsilí k tomu, aby bylo možné důkaz výslechem svědka provést. Soud se tedy v prvé řadě pokusí zjistit takové místo, na kterém by bylo možné svědka zastihnout, aby mu předvolání mohlo být doručeno tak, že si jej převezme. K tomu lze využít zejména povinné součinnosti stran, anebo informací dostupných z informačních systémů evidencí osob, které jsou soudu za tímto účelem přístupné. Nedaří-li se předvolání doručit tak, že si jej svědek převezme, lze – za splnění všech zákonných podmínek – využít možnosti nechat svědka předvést. Teprve není-li ani pokus o předvedení svědka úspěšný, může soud uzavřít, že důkaz svědeckým výslechem dané osoby není možný (objektivně jej nelze provést).

K tomu se přitom sluší dodat, že úsilí, které soud věnuje tomu, aby bylo možné důkaz výslechem svědka provést, musí (v kontextu konkrétního řízení) odpovídat významu svědecké výpovědi dané osoby pro to, aby bylo (v konkrétním řízení) možné zjistit stav věci co nejpřesněji. Tím je jinými slovy řečeno, že je povinností soudu postupovat při předvolání svědka přiměřeně okolnostem jednotlivých případů – tedy pokusit se zasahovat do práv předvolávaného svědka co možná nejméně a přitom dbát rychlosti a hospodárnosti řízení v konkrétní věci.

Soud prvního stupně v posuzované věci doručoval svědkovi předvolání na adresu, kterou mu sdělilo sdružení, aniž by si (poté, kdy se mu předvolání vrátilo jako nedoručené) výpisy z příslušných informačních systémů evidencí osob ověřil, že jde o adresu pro doručování (ve smyslu § 46a až 46b o. s. ř.). Za těchto okolností nelze mít svědka za řádně (bezvadně) předvolaného, a proto je přinejmenším předčasné uzavřít, že důkaz jeho svědeckou výpovědí nelze provést.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1051/2021, ze dne 7. 9. 2022


07.12.2022 00:01

Zastavení řízení zahájeného na návrh účastníka podle § 16 ZŘS

Pravidlo § 16 z. ř. s. dopadá jak na řízení, která zahájil soud bez návrhu, tak rovněž na ta, jež byla vedena na podkladě návrhu účastníka řízení. Odpadnutí důvodu pro další vedení řízení upraveného v z. ř. s. musí vést k jeho zastavení (nestanoví-li zákon jinak, jako např. v § 72 z. ř. s.), a to zcela bez zřetele k tomu, zdali řízení bylo zahájeno na návrh nebo z povinnosti úřední na základě usnesení soudu vydaného podle § 13 odst. 2 z. ř. s. Odpadne-li důvod pro další vedení řízení až v průběhu odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí o věci samé, odvolací soud řízení ve věci podle § 211 o. s. ř. a § 16 z. ř. s. zastaví za současného zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně (viz § 222a odst. 1 o. s. ř. per analogiam).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2179/2022, ze dne 12. 8. 2022


24.11.2022 00:02

Použití § 2 lex COVID na lhůtu pro zaplacení soudního poplatku

Ustanovení § 2 lex COVID je třeba vztáhnout per analogiam i na lhůtu pro zaplacení soudního poplatku, určenou ve výzvě podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2076/2021, ze dne 24. 8. 2022


24.11.2022 00:01

Exekuce na základě exekučního titulu získaného odporovou žalobou

Osoba, vůči níž se oprávněný jako věřitel domohl odporovatelnosti právního jednání spočívajícího v převodu majetku, má povinnost strpět exekuci dluhu dlužníka z tohoto majetku jen tehdy, když tento majetek nabyla přímo od dlužníka a nikoliv od osoby odlišné od dlužníka. Taková třetí osoba (zde povinný) totiž nemá k pohledávce oprávněného za dlužníkem žádný právní vztah. Rozsudek, kterým se oprávněný jako věřitel domohl odporovatelnosti darovací smlouvy uzavřené mezi povinným a osobou, která nemovité věci nabyla od dlužníka, tedy sám o sobě neopravňuje věřitele k tomu, aby se uspokojil z předmětných nemovitých věcí, jsou-li nyní ve vlastnictví osoby, která jich nabyla nikoliv od dlužníka, ale od osoby, která je získala od dlužníka. Neexistuje totiž pravomocné rozhodnutí, kterým se oprávněný s úspěchem domohl odporovatelnosti darovací smlouvy, kterou předmětné nemovitosti získal dřívější nabyvatel od dlužníka.

Jinými slovy - úspěch odporovací žaloby oprávněného proti osobě, která věc nenabyla od dlužníka, ale od dřívějšího nabyvatele, po právní stránce nastoluje situaci, jako by předmětná nemovitá věc náležela v pořadí prvnímu nabyvateli, nikoliv dlužníku. Proto exekuční titul získaný takovou odporovou žalobou nezakládá právo oprávněného uspokojit pohledávku za dlužníkem vůči pozdějšímu nabyvateli, protože mezi dlužníkem a pozdějším nabyvatelem takový exekuční titul nezakládá právní vztah, na jehož základě by pozdější nabyvatel měl povinnost strpět exekuční prodej nemovitostí, jež nabyl nikoliv od dlužníka, ale od dřívějšího nabyvatele.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2186/2022, ze dne 1. 9. 2022


18.10.2022 00:02

Prokázání převodu směnky na řad v exekučním řízení

Podmínkou pro převod směnky na řad je vedle rubopisu také její předání nabyvateli. Ustanovení § 36 odst. 4 ex. řádu (§ 256 odst. 2 o. s. ř.) je proto třeba vyložit tak, že listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem je na místě za účelem pozitivního rozhodnutí o singulární sukcesi během exekuce (§ 36 odst. 5 ex. řádu) prokázat i předání směnky na řad nabyvateli. Úředně ověřený podpis indosanta (dosavadního oprávněného) na směnce nepostačuje.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1415/2022, ze dne 26. 7. 2022


18.10.2022 00:01

Právní nástupnictví žalovaného, domáhá-li se žalobce nezastupitelného plnění

Jak vyplývá z § 2009 odst. 1 o. z., obecně platí, že povinnost, jíž se žalobce v soudním řízení domáhá, smrtí žalovaného nezaniká. Výjimkou z tohoto pravidla je situace, že jde o nezastupitelné plnění. Je-li předmětem řízení nárok, jehož uspokojení lze dosáhnout pouze tak, že jej splní osobně žalovaný (např. vytvoření uměleckého díla, vykonání jiné činnosti osobně žalovaným, zdržení se určitého jednání, omluva apod.), zaniká povinnost smrtí dlužníka (žalovaného).

V projednávané věci se žalobkyně domáhá po původním 2. žalovaném nároků na ochranu osobnosti a požaduje po něm (mimo jiné) zadostiučinění formou omluvy. Taková forma zadostiučinění může být poskytnuta pouze konkrétním žalovaným (zde původním 2. žalovaným) jako osobou, která (dle tvrzení žalobce) do jeho osobnostních práv neoprávněně zasáhla. Jen v takovém případě může omluva splnit svůj účel. Ostatně obdobně bylo ve vztahu k nárokům na zadostiučinění za protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby nikoli relutární formou posuzováno právní nástupnictví již za předchozí právní úpravy, přičemž z tohoto výkladu, vzhledem k minimální odlišnosti § 579 odst. 1 obč. zák. a § 2009 odst. 1 o. z., lze i nadále vycházet. Jestliže původní 2. žalovaný, po němž se žalobkyně (mimo jiné) domáhala omluvy, zemřel, neumožňuje povaha věci pokračovat v řízení o tomto nároku. Proto soud, který podle § 107 odst. 5 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně tohoto nároku zrušil a řízení o něm zastavil, posoudil věc správně.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1328/2021, ze dne 29. 6. 2022


11.10.2022 00:02

Podání odporu před doručením platebního rozkazu účastníku řízení

Uvádí-li § 172 odst. 1 věta druhá o. s. ř. že soud v platebním rozkazu uloží žalovanému zaplatit žalobci uplatněnou pohledávku do 15 dnů od doručení platebního rozkazu nebo ve stejné lhůtě podat proti platebnímu rozkazu odpor, je třeba toto ustanovení interpretovat tak, že odpor proti platebnímu rozkazu lze podat nejpozději patnáctý den od doručení platebního rozkazu. To ovšem nevylučuje možnost podat odpor (tedy vyjádřit nesouhlas s vydáním platebního rozkazu) ze strany žalovaného před řádným doručením platebního rozkazu. Běžně k tomu nedochází, neboť odeslání platebního rozkazu je zpravidla prvním úkonem, který soud prvního stupně v rozkazním řízení adresuje žalovanému, a tedy mu dává možnost se do tohoto řízení aktivně zapojit. Zpravidla se právě až v okamžiku doručení platebního rozkazu žalovaný dozví, že je proti němu vedeno soudní řízení a o co ve sporu jde. Začátek lhůty je tak pochopitelně vázán na okamžik doručení platebního rozkazu. Vymezí-li se však žalovaný proti platebnímu rozkazu dříve, než je mu doručen, nelze pominout tuto jeho projevenou vůli bránit se proti žalobě a zvrátit tak rozhodnutí soudu. Žalovanému nemůže být v rozporu s dispoziční zásadou odepřeno právo vyjádřit se k meritu věci a činit procesní úkony v řízení, které je proti němu vedeno.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1775/2021, ze dne 29. 6. 2022


11.10.2022 00:01

K projednatelnosti žaloby „o povolení eutanázie“

I. „Povolení eutanázie“ osobě starší 14 let, která sama takový zásah do své integrity navrhuje a souhlasí s ním, nepředstavuje postup podle § 100 až 102 o. z.; občanský zákoník nepředpokládá, že bude soudem rozhodováno o zásahu do integrity dospělé svéprávné osoby, která s takovým zásahem výslovně souhlasí.

Projednávaná žaloba „o umožnění eutanázie“ tak nepostihuje stav, v němž zákon předpokládá zahájení řízení o zásahu do integrity ve smyslu § 65 z. ř. s., neboť uvedené zákonné ustanovení, jakkoliv velmi kusé, je procesní reflexí hmotněprávní úpravy provedené v § 100 až 103 o. z. a již proto nelze danou procesní úpravu dopadající na zvláštní („nesporná“) řízení použít na jiná zákonem výslovně nepředvídaná řízení o souhlasu (přivolení) k zásahu do integrity. To proto, že výčet věcí projednávaných dle z. ř. s. je taxativní a jiné, než tam uvedené věci (včetně věci právě projednávané) nelze v řízení podle z. ř. s. projednat a je třeba o nich rozhodnout na základě obligatorního návrhu v řízení sporném, podléhajícím zejména pravidlům části třetí o. s. ř.

II. Má-li soud přivolit (souhlasit) se zásahem do integrity, musí výrok jeho rozhodnutí (ať už je návrhu vyhověno či je zamítnut) zvažovaný zásah podle možností popsat natolik určitě, aby jej nebylo možno zaměnit se zásahem jiným.

V projednávané věci se žalobce domáhá („obecnou“ žalobu v řízení sporném) aby „mu byla umožněna eutanázie“. Soud prvního stupně rozhodl o tom, že „návrh navrhovatele, aby soud rozhodl o přivolení k zásahu do jeho integrity tak, že mu bude umožněna euthanasie, se zamítá“. Takový výrok je zjevně neurčitý, neboť rozhoduje-li soud o zásahu do integrity, musí vždy jednoznačným a určitým způsobem vymezit k jakému konkrétnímu úkonu (zásahu) je souhlas udílen. Obdobné náležitosti jsou pak kladeny na návrh, jímž je zahajováno řízení, resp. na usnesení o zahájení řízení z moci úřední (jde-li o řízení, které lze podle § 13 odst. 1 a 2 z. ř. s. zahájit i bez návrhu) a samozřejmě i na výrokovou část konečného rozhodnutí ve věci. Uvedené požadavky je třeba mutatis mutandis vztáhnout i na „obecnou žalobu“ projednávanou mimo rámec řízení upravených v § 65 z. ř. s.

Pojem „eutanázie“ je pojmem mnohovýznamovým, a proto právně neurčitým, který sám o sobě, bez dalšího upřesnění, není způsobilý jednoznačně, určitě a nepochybně definovat zásah, jež má být na základě souhlasu (přivolení) soudu proveden. Z obsahu podání žalobce je zřejmé, že zjevně pomýšlí na tzv. vyžádanou eutanázii (na rozdíl od nevyžádané eutanázie či dokonce nedobrovolné eutanázie). I vyžádaná eutanázie má však několik různých a odlišných forem: je totiž nezbytné vnímat distinkci mezi aktivní eutanázií (usmrcením) a pasivní eutanázií (ponecháním umírajícího pacienta bez další léčby, tedy nezahájení léčby nebo přerušení život udržující léčby). Má-li tak být soudem rozhodnuto o návrhu žalobce, je nutné, aby v něm žalobce náležitě vymezil, jaký konkrétní zásah a jakým podrobněji popsaným způsobem má být předmětem rozhodování (souhlasu) soudu. Ostatně žalobce v závěru řízení ústy svého soudem ustanoveného opatrovníka uvedl, že navrhuje, aby soud „povolil podání letálního prostředku navrhovateli lékařem, na základě výslovné a dobrovolné žádosti navrhovatele, jehož účelem bude ukončení života navrhovatele“, s tímto návrhem (popř. upřesněním původního návrhu) se však soud prvního stupně nijak nevyrovnal.

Odtud plyne, že výrok rozsudku soud prvního stupně je neurčitý a vytýkaný nedostatek nezhojil ani odvolací soud. Dlužno dodat, že projednatelnost návrhu je zákonným procesním požadavkem, jež je občanským soudním řádem kladen na žalobu i v případě, má-li soud za to, že návrh není věcně opodstatněný (projednatelnost má významnou roli při zvažování splnění podmínek řízení, zejména co do překážky zahájeného řízení a překážky věci rozhodnuté).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2237/2022, ze dne 17. 8. 2022


29.09.2022 00:02

Závaznost výroku rozsudku vydaného v řízení o poddlužnické žalobě

I. Z povahy poddlužnické žaloby, již podává jako procesně legitimovaný subjekt věřitel povinného proti dlužníku povinného, plyne, že výrok rozsudku vydaného v řízení o poddlužnické žalobě je (musí být) závazný nejen pro účastníky řízení o poddlužnické žalobě (věřitele povinného a dlužníka povinného), ale také pro nositele práva, jež poddlužnickou žalobou uplatňuje (jako procesně legitimovaný subjekt) věřitel povinného, tj. pro povinného. Jinak řečeno, ustanovení § 315 o. s. ř. rozšiřuje (byť tak činí toliko implicite) ve smyslu § 159a odst. 1 o. s. ř. závaznost výroku rozsudku, jímž soud rozhodl o poddlužnické žalobě, i na hmotněprávního nositele práva uplatněného poddlužnickou žalobou (povinného).

II. Z řečeného se pro posuzovanou věc podává, že výrok rozsudku vydaného v řízení sp. zn. 16 C 16/2013, jímž byla J. M. (věřiteli povinné, tj. žalobkyně) přisouzena pohledávka povinné (žalobkyně) za dovolatelkou ve výši 3.450.000 Kč s příslušenstvím z titulu části vypořádacího podílu, na který vznikl žalobkyni nárok v důsledku zániku její účasti v dovolatelce bez právního nástupce, je závazný i pro účastníky řízení v projednávané věci (pro dovolatelku coby dlužníka povinné, tj. žalobkyně, a pro žalobkyni coby nositelku práva, jež bylo uplatněno poddlužnickou žalobou).

Nicméně pro posouzení projednávané věci je rozhodné, zda výše vypořádacího podílu, na nějž vznikl žalobkyni nárok, přesahovala částku přisouzenou v řízení sp. zn. 16 C 16/2013 věřiteli žalobkyně (J. M.). Řešení této otázky, přijaté v řízení sp. zn. 16 C 16/2013, již pro projednávanou věc závazné není (jde o otázku předběžnou, s níž se soudy v řízení sp. zn. 16 C 16/2013 vypořádaly toliko v odůvodnění).

Odvolacímu soudu lze přisvědčit potud, že princip právní jistoty vyžaduje, aby soudy v projednávané věci zohlednily závěry o výši vypořádacího podílu přijaté v řízení sp. zn. 16 C 16/2013 a v zásadě z nich vycházely. Řečené nicméně neznamená, že v projednávané věci soudy nemohou dospět k odlišným skutkovým zjištěním (o výši čistého obchodního majetku dovolatelky k rozhodnému dni), zejména liší-li se důkazy provedené v projednávané věci od důkazů provedených v řízení sp. zn. 16 C 16/2013. Opačný závěr odvolacího soudu (který takovou možnost kategoricky vyloučil), ve svém důsledku v rozporu se zákonem a ustálenou judikaturou rozšiřuje závaznost rozsudku vydaného v řízení sp. zn. 16 C 16/2013 i na jeho odůvodnění (řešení předběžné otázky).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 592/2022, ze dne 28. 6. 2022


29.09.2022 00:01

K opomenutí důkazu provedeného v řízení

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že povinnost uvedená v § 157 odst. 2 věty první o. s. ř. zahrnuje též nutnost vyložit v odůvodnění, proč soud ty které z provedených důkazů nevzal za základ svých skutkových zjištění. To platí tím spíše, jedná-li se o důkazy provedené k návrhu strany, jež byla ve sporu neúspěšná. Jestliže soud sice navržené důkazy provede, leč se s nimi v rámci hodnocení důkazů vylíčeného v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádá, zatíží řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.

Důkaz v řízení provedený nelze v rozhodnutí opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co soud s ohledem na své závěry plynoucí z jiných důkazů pokládá za prokázané; takové opomenutí je porušením zásad volného hodnocení důkazů, jakož i povinnosti v rozhodnutí vyložit, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 592/2022, ze dne 28. 6. 2022


15.09.2022 00:02

Určení mezinárodní příslušnosti soudu ve věci rodičovské zodpovědnosti

I. Nařízení Brusel II bis nevytváří vlastní právní základ pro navrácení protiprávně odebraných nebo zadržovaných dětí. V tomto směru nařízení Brusel II bis toliko obsahově navazuje na Haagskou úmluvu ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí a tuto úmluvu doplňuje (resp. modifikuje) o některá specifická pravidla, jež se uplatní v případě mezinárodního únosu dítěte mezi členskými státy Evropské unie. Pro vztah mezi nařízením Brusel II bis a Haagskou úmluvou přitom platí, že nařízení Brusel II bis se použije přednostně [srov. čl. 60 písm. e) tohoto nařízení].

II. V poměrech projednávané věci je však podstatné, že Haagská úmluva se vztahuje pouze na děti do šestnácti let. S ohledem na výše popsaný vzájemný vztah mezi nařízením Brusel II bis a Haagskou úmluvou je proto třeba současně dovodit, že také všechna ustanovení Nařízení Brusel II bis, která pouze doplňují, resp. modifikují Haagskou úmluvu, se použijí (mohou použít) jen do dovršení šestnácti let věku dítěte.

V poměrech projednávané věci je rozhodující, že nezletilá u otce v České republice pobývá v rozporu s pravomocným rozhodnutím soudu, jímž jsou upraveny její poměry odlišně (doposud je svěřena do péče matky, která bydlí ve Francii).

Odvolací soud mezinárodní příslušnost českých soudů posoudil správně, neboť v okamžiku protiprávního přemístění nezletilé (tj. k 12.8.2020, kdy otec po uplynutí rozsudkem stanovených pěti týdnů z letních prázdnin matce oznámil, že nezletilou matce nepředá, nezletilá se již do Francie nevrátí a zůstane nadále bydlet u otce v České republice) již nezletilá dosáhla 16 let věku a příslušnost francouzského soudu podle čl. 10 nařízení Brusel II bis již založena být nemohla, protože chybělo základní kritérium takto určené příslušnosti v tzv. mezinárodním únosu (ve formě protiprávního zadržení).

Proto za dané situace nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že mezinárodní příslušnost soudu v posuzovaném případě, kdy má být rozhodnuto o návrhu otce podaném ve věci rodičovské (z)odpovědnosti v době, kdy nezletilá již byla starší šestnácti let, určil podle obecného pravidla obsaženého v čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis, jež vychází ze (skutkového) kritéria obvyklého pobytu nezletilého dítěte v okamžiku zahájení soudního řízení v členském státě Evropské unie.

III. Zbývá tak posoudit, zda nezletilá v okamžiku zahájení řízení před českými soudy měla v České republice obvyklé bydliště ve smyslu čl. 8 nařízení Brusel II bis. Z judikatury plyne, že obvyklý pobyt (bydliště) ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení představuje místo, v němž má osoba těžiště svého života. Přichází-li v úvahu určení obvyklého pobytu (bydliště) na území více států Evropské unie, je úkolem soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. Kritéria pro rozlišení významnosti jednotlivých ukazatelů jsou uvedena v judikatuře Soudního dvora Evropské unie, přičemž poměr, který může posléze vyznít ve prospěch některého z členských států přicházejících v úvahu, může být určen až s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Právě důraz na zkoumání konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě vystihuje povahu „obvyklého bydliště“.

Jak se podává i z recentní judikatury Soudního dvora Evropské unie, k určení obvyklého bydliště dítěte je kromě jeho fyzické přítomnosti na území členského státu třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu, přičemž fyzická přítomnost v členském státě, v němž je dítě údajně integrováno, je nezbytným předpokladem pro posouzení stability této přítomnosti; „obvyklé bydliště“ ve smyslu nařízení Brusel II bis tedy nemůže být stanoveno v členském státě, který dítě nikdy nenavštívilo.

Bylo tak určující, že kde dni zahájení řízení o výkon rozhodnutí před českými soudy (ke dni 9.9.2020) již nezletilá byla nejen přítomna v České republice, ale že zde žije a studuje i její starší bratr, že nezletilá žije v rodině svého otce, ovládá český jazyk, od září 2020 zde začala navštěvovat dvojjazyčnou česko-francouzskou třídu Gymnázia XY, má české občanství a pevné vazby k České republice. V rámci tohoto posouzení již pak nepochybně má význam skutečnost, že nezletilá setrvává u otce v České republice na základě svého rozhodnutí.

IV. Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje, že s ohledem na výše vyloženou osobní působnost Haagské úmluvy a navazujících (doplňujících) ustanovení nařízení Brusel II bis sice nelze případě neoprávněného odebrání (přemístění) nebo zadržení dítěte staršího šestnácti let postupovat podle Haagské úmluvy (a tudíž se nepoužije ani ustanovení čl. 11 nařízení Brusel II bis, které obsahuje doplňující ustanovení k tzv. návratovému řízení podle Haagské úmluvy), pro oprávněného rodiče se však nabízí jiný způsob navrácení neoprávněně odebraného (přemístěného) nebo zadrženého dítěte tohoto věku, a to cestou nařízení výkonu pravomocného soudního rozhodnutí (§ 502 z.ř.s.), jímž bylo (ze strany druhého rodiče porušené) právo péče o dítě upraveno.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2715/2021, ze dne 2. 6. 2022


15.09.2022 00:01

Obcházení zákona při určení bydliště jakožto jurisdikčního určovatele

Je-li v řízení o uznání cizího rozhodnutí namítán nedostatek pravomoci cizozemského soudu z důvodu obcházení zákona při určení bydliště jakožto kritéria pro učení kolizních norem a pro určení soudní pravomoci, soud je povinen se uvedenou námitkou zabývat a důsledně zkoumat časovou souslednost mezi změnou bydliště účastníka řízení a vedením cizího soudního řízení, a dále to, zda ze skutkových zjištění vyplýval úmysl účastníka řízení v novém bydlišti trvale pobývat, jakož i případnou motivaci účastníka řízení pro změnu bydliště v podobě (pro něj) výhodnější právní úpravy. Teprve na základě takto zjištěného skutkového stavu je možné přistoupit k právnímu závěru o (ne)dostatku dobré víry účastníka při změně bydliště.

Dovolací soud na rozdíl od odvolacího soudu nepovažuje za podstatné, zda žalovaná v posuzované věci namítala nedostatek pravomoci ruského soudu již v průběhu cizozemského soudního řízení, protože taková povinnost pro žalovanou z žádného ustanovení rozhodné Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, vyhlášené pod č. 95/1983 Sb. ani ZMPS nevyplývá, a není tak podmínkou pro úspěšné uplatnění námitky nedostatku pravomoci cizího soudu v řízení o uznání cizího rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1375/2022, ze dne 14. 6. 2022


30.08.2022 00:02

Zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny

Dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech nyní účinného občanského zákoníku jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se co do pravosti jiným účastníkem zpochybněné závěti ve svůj prospěch dovolává.

Právě nastíněný závěr nelze vnímat jako bezvýhradný. V případě zákonodárcem užitých obecných formulací „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“ je zřejmé, že jde o právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o takové právní normy, jejichž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu (soudnímu komisaři) poměrně široké diskreční oprávnění, aby podle svého uvážení s přihlédnutím k výše naznačeným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Významný v konkrétní věci bude např. obsah předložené listiny, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, způsob, jakým byla pravost listiny popřena (zda se tak stalo jen paušálně či na základě konkrétnější skutkové argumentace, kdy lze jistě podpůrně využít i závěrů předválečné judikatury citované odvolacím soudem), a tak podobně. Vždy pak bude třeba komplexně přihlédnout ke všem okolnostem, které v pozůstalostním řízení vyšly najevo.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 49/2022, ze dne 24. 5. 2022


30.08.2022 00:01

Řízení o vyslovení přípustnosti (nedobrovolného) převzetí do zdravotního ústavu

I. V řízení o vyslovení přípustnosti (nedobrovolného) převzetí do zdravotního ústavu, ve kterém je pokračováno za podmínek uvedených v ustanovení § 72 z.ř.s., musí soud rozhodnout nejen o tom, zda k převzetí člověka (umístěného) do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů či nikoli, ale (v kladném případě) také o tom, zda tyto důvody trvaly až do doby jeho propuštění (dodatečného souhlasu s hospitalizací).

II. K rozhodnutí o naplnění podmínek nedobrovolné hospitalizace podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách zásadně nepostačuje skutečnost, že pacient (umístěný) trpí duševní poruchou (resp. že zpočátku jeví známky duševní poruchy nebo je pod vlivem návykové látky), nýbrž k této skutečnosti musí přistoupit ještě další skutečnost či skutečnosti, spočívající v konkrétním chování nebo jednání pacienta, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí. Dále musí být prokázáno, že hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nebylo možno odvrátit jinak.

Protože v detenčním řízení se rozhoduje o nedobrovolném omezení (zbavení) osobní svobody umístěného člověka, musí tomuto závažném zásahu do jeho základních práv odpovídat i vysoká míra ochrany procesních práv. Rozhodnutí soudu proto musí vždy obsahovat řádné a vyčerpávající odůvodnění, v čem je spatřováno naplnění všech výše uvedených hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1150/2022, ze dne 21. 6. 2022


16.08.2022 00:02

Rodinné dávky podle Nařízení Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68

Rodinné dávky podle čl. 67 Nařízení Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68 nejsou součástí základního platu, ale jedná se o dávky proplácené na žádost těm zaměstnancům, kteří mají nezaopatřené dítě, přičemž uvedené dávky nemohou být započteny k úhradě výživného stanoveného soudem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 626/2022, ze dne 1. 6. 2022


16.08.2022 00:01

K povinnosti soudu seznámit účastníky řízení s použitím tzv. soudních notoriet

Z ustanovení § 121 o. s. ř. vyplývá, že předmětem dokazování nejsou – mimo jiné – takové skutečnosti vnějšího světa, které jsou obecně známé (tzv. notoriety – skutečnosti známé širšímu okruhu osob včetně soudu) nebo skutečnosti, které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední činnosti (tzv. soudní notoriety). Skutečnosti úředně známé pak jsou takové skutečnosti, ohledně nichž získal soud poznatky svou vlastní úřední činností. Ustanovení § 121 o. s. ř. proto umožňuje, aby skutečnosti známé soudu z jiné jeho úřední činnosti byly pro rozhodnutí ve věci použity bez dokazování (nestaly se tak předmětem dokazování). I v takovém případě ale musí být účastníkům v rámci principu předvídatelnosti umožněno, aby se v řízení o těchto skutečnostech vyjádřili, a musí jím být umožněno, aby případně dokazovali, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný.

Tímto způsobem odvolací soud nepostupoval, jestliže neseznámil účastníky či jejich zástupce přítomné u jednání s tím, že hodlá vycházet ze skutečnosti, že žalobce vede větší množství (doslova „stovky“) obdobných sporů, čímž ovšem účastníkům (zejména pak žalobci) znemožnil, aby se k této skutečnosti vyjádřili, předložili soudu tvrzení či návrhy na provedení dokazování, které by tento poznatek vyvracely, nebo případně argumentovali, z jakého důvodu by tato okolnost i v případě nespornosti neměla být brána v úvahu. Tím se rozhodnutí odvolacího soudu ocitlo též v rozporu se zásadou zákazu překvapivosti soudního rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3060/2021, ze dne 3. 5. 2022


02.08.2022 00:02

Poučení manžela povinného podle § 304b odst. 4 o. s. ř.

Z ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř. nedoznalo změny až do 30. 6. 2021), nelze dovozovat, že se ochrana peněžních prostředků ve výši dvojnásobku životního minima uplatní pouze do okamžiku odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle ustanovení § 307 odst. 1 o. s. ř., naopak tyto prostředky musí povinnému zůstat k dispozici i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. S ohledem na prakticky shodnou formulaci ustanovení § 304b odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. co do vyloučení zákazů uvedených v § 304 odst. 1 a 3 Nejvyšší soud neshledává relevantní důvod, aby se vyloučení zákazů dispozice, které se uplatnilo u povinného podle § 304b odst. 1 o. s. ř., nemělo uplatnit u manžela povinného podle § 304b odst. 4 o. s. ř.

Z toho tedy vyplývá, že i podle ustanovení § 304b odst. 4 o. s. ř., ve znění zákona č. 139/2015 Sb., se ochrana peněžních prostředků ve výši poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, převyšuje-li částku podle odstavce 1, uplatní i po odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle § 307 odst. 1 o. s. ř., a i v tomto případě tyto prostředky musí manželce povinného zůstat k dispozici i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Na tom nic nemění, že výslovné vyloučení postupu podle § 307 odst. 1 a 2 o. s. ř. vůči těmto peněžním prostředkům manžela povinného bylo do zákona vloženo novelizací až od 1. 7. 2021.

Z toho současně vyplývá, že nemohou-li být uvedené peněžní prostředky exekucí postiženy, bylo by v rozporu s elementární logikou (nehledě na konformní gramatický výklad zmíněného ustanovení), aby zákon ve vztahu k fakultativní žádosti manžela povinného o výplatu „chráněných“ finančních prostředků určoval jakoukoli lhůtu, nadto lhůtu propadnou či svými důsledky sankční, neboť je čistě na manželu povinného, zda a případně kdy o výplatu peněžních prostředků požádá. Právní závěr, že samotné nestanovení lhůty v poučení manžela povinného exekutorem nezakládá nesprávný úřední postup, je proto správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 868/2022, ze dne 27. 4. 2022


02.08.2022 00:01

Pravomocné zastavení exekuce po jejím skončení vymožením

Usnesení, jímž soudní exekutor k návrhu oprávněné podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pravomocně zastavil exekuci po jejím skončení vymožením, nezakládá překážku věci rozsouzené (res iudicata) pro rozhodování o pozdějším návrhu povinné na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani pro možnost takovému návrhu vyhovět.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 798/2022, ze dne 8. 6. 2022


19.07.2022 00:02

Nařízení výkonu rozhodnutí o vyklizení bytu

Podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí o vyklizení bytu (provedení exekuce vyklizením) je zajištění bytové náhrady přisouzené vyklizovanému rozhodnutím, jehož výkon se navrhuje. Teprve poté, co oprávněný zajištění bytové náhrady prokáže, lze proti osobě, jíž byla uložena povinnost byt vyklidit, nařídit výkon rozhodnutí (provést exekuci).

Má-li být považován náhradní byt za zajištěný, musí jít o byt fakticky i právně volný. Správný však není právní názor, že byt není fakticky volný, je-li ten, kdo má byt vyklidit, a ten, kdo se má do něj nastěhovat, tatáž osoba. Jestliže v povinná v tomtéž bytě již bydlí, pak právě pro ni – objektivně posuzováno – fakticky volný je. Proto podmínka faktické volnosti náhradního bytu již z praktických důvodů a logiky věci je splněna. Náhradní byt může být shodný s bytem vyklizovaným. Jestliže účelem § 712 odst. 2 obč. zák. je zajištění adekvátního bydlení nájemce, pak poskytnutí bytové náhrady, která je totožná s bytem původním, nelze nic vytknout, ba naopak. Stěží si lze představit byt více rovnocenný.

Není v rozporu s ustanovením § 341 a násl. o. s. ř., bude-li exekuce provedena pouze formálně, zápisem o provedení exekuce, má-li již povinná své věci v náhradním bytě.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3550/2021, ze dne 30. 5. 2022


19.07.2022 00:01

Příslušnost soudu založená na čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis

Jestliže se příslušnost soudu zakládá na čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis (pokud jsou splněny podmínky v tomto ustanovení uvedené), právní základy žalobou uplatněných nároků nejsou rozhodující.

Ze znění čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis totiž nevyplývá, že totožnost právních základů nároků směřujících proti jednotlivým žalovaným je součástí podmínek stanovených pro použití tohoto ustanovení. Vnitrostátnímu soudu přísluší, aby posoudil existenci vztahu souvislosti mezi jednotlivými nároky, to znamená nebezpečí, že v oddělných řízeních dojde k protichůdným soudním rozhodnutím, a v tomto ohledu zohlednil všechny nezbytné skutečnosti ze spisu, což jej případně, a aniž by to bylo pro posouzení nezbytné, může vést k zohlednění právních základů těchto nároků. Skutečnost, že hmotněprávní povaha předmětu řízení umožňuje, aby jednotlivé nároky byly projednány a rozhodnuty samostatně, nepředstavuje překážku pro aplikaci čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

Právní nároky jsou spojené – i přes chybějící identický právní základ – tehdy, pokud sledují tentýž zájem, např. vrácení chybně poukázané částky.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3690/2021, ze dne 26. 4. 2022


< strana 1 / 161 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů