// Profipravo.cz / Procesní shrnutí

Procesní shrnutí

05.11.2025 00:01

Podání žaloby správcem dědictví podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2004

I. Úkolem ustanoveného správce dědictví podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2004 nebylo, aby při výkonu své funkce vykonával práva a plnil povinnosti, která ke svěřenému majetku příslušely zůstaviteli, ale aby činil jen takové úkony, které byly „nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví“, a pouze v takovém rozsahu, který vymezil soud v usnesení o ustanovení správce dědictví (části dědictví) nebo jiným způsobem.

Správce dědictví ustanovený soudem podle ustanovení § 175e odst. 1 OSŘ v rozhodném znění byl oprávněn a povinen činit takové úkony, které byly nezbytné k uchování svěřeného zůstavitelova majetku, zejména k zabezpečení proti jeho poškození nebo ztrátě. Správce dědictví nebyl vůbec oprávněn (ani se souhlasem dědiců a soudu) činit úkony, které by přesahovaly rámec obvyklého hospodaření; takové úkony byli oprávněni učinit pouze samotní dědici a jen se svolením soudu. Právní úkony učiněné správcem dědictví během řízení o dědictví, kterými by s majetkem náležejícím do dědictví nakládal nebo kterými by s ním činil jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření, proto byly pro rozpor se zákonem neplatné (§ 39 obč. zák.).

II. Vznikne-li na majetku zůstavitele škoda, která ještě za jeho života nebyla nahrazena, představuje právo na její náhradu nepochybně majetkové právo, které patří do dědictví. Nebyla-li škoda nahrazena ani po smrti zůstavitele dobrovolně, je nezbytné, aby nárok na náhradu škody byl uplatněn žalobou u soudu. Za těchto okolností je na místě závěr, že podání žaloby představuje procesní úkon – také s přihlédnutím k možnému promlčení nebo zmaření (ztížení) vymahatelnosti práva po dlužníku – nezbytný k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, a že proto je správce dědictví oprávněn a povinen tímto způsobem zůstavitelovo právo uplatnit. Výše vymáhané náhrady tu sama o sobě není významná, nicméně z hlediska uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví jde o okolnost, která významně akcentuje vymáhání práva správcem dědictví i prostřednictvím žaloby u soudu.

III. Působnost správce dědictví se vztahuje (jen) na věci, práva a jiné majetkové hodnoty patřící do dědictví, a to – v závislosti na rozsahu vymezeném soudem – buď na všechny, nebo jen na některé. O tom, co nepatří do dědictví (zde nárok na náhradu škody vzniklé až po smrti zůstavitele) nebo co mu z dědictví nebylo svěřeno, není správce dědictví oprávněn činit jakékoliv úkony.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1691/2025, ze dne 23. 9. 2025

29.10.2025 00:02

Řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu podle § 35 ZRŘ

Řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem není pouhou fází té části vykonávacího či exekučního řízení, v níž se rozhoduje o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce). Ustanovení § 35 ZRŘ prolamuje lhůtu k podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu zakotvenou v § 32 odst. 1 ZRŘ v případech v § 35 odst. 1 ZRŘ uvedených. Pro posouzení úspěšnosti žaloby z hlediska včasnosti jejího podání je určující lhůta poskytnutá v souladu s § 35 odst. 2 ZRŘ v usnesení soudu výkonu rozhodnutí (exekučního soudu), což předpokládá předchozí nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) a podání návrhu na jeho (její) zastavení z důvodů uvedených v § 35 odst. 1 ZRŘ. Existence trvajícího řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) však není procesní podmínkou tohoto řízení, pro jejíž nedostatek (daný pozdějším zastavením výkonu rozhodnutí či exekuce) by bylo nutno řízení zastavit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2997/2024, ze dne 17. 9. 2025

29.10.2025 00:01

Plnění dlužníka do soudní úschovy po úmrtí věřitele

I. Jestliže dlužník plnil do soudní úschovy po úmrtí věřitele až poté, co se ohledně celého dluhu dostal do prodlení během života věřitele, není ve smyslu § 1953 o. z. bez své viny v nejistotě, kdo je věřitelem. Tvrdí-li dlužník, že je v nejistotě, komu má plnit kvůli tomu, že zůstavitel zemřel a není rozhodnuto o tom, kdo je jeho dědicem, potom si tento stav tvrzené nejistoty způsobil vlastní vinou, neboť nebýt prodlení dlužníka, potom by jím tvrzené pochybnosti o tom, komu plnit, nevznikly.

II. Nebyl-li v pozůstalostním řízení povolán ani jmenován správce pozůstalosti (ani vykonavatel závěti), nebylo vydáno usnesení podle § 156 z. ř. s., a soudní komisař sdělil během probíhajícího pozůstalostního řízení dlužníkovi, že dědické právo svědčí jediné dědičce (přičemž ke dni podání návrhu na přijetí do úschovy zde již nebyl ani spor o dědické právo), nebyl dlužník ve stavu objektivní nejistoty, kdo je jeho věřitelem.

V situaci, kdy dlužník neinicioval vydání usnesení podle § 151 z. ř. s. a takové usnesení vydáno nebylo, mohl dlužník plnit jediné dědičce jako osobě spravující pozůstalost. Důvody pro složení plnění do soluční úschovy soudu podle § 289 a násl. z. ř. s. proto nebyly dány a dluh nebyl složením do soudní úschovy splněn.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 829/2025, ze dne 27. 8. 2025

23.10.2025 00:02

Rozhodnutí o odvolání bez nařízení odvolacího jednání

Odvolání musí být v rovině zkoumání uplatněných odvolacích důvodů posuzováno podle svého obsahu. Jestliže odvolatel v odvolání vedle kritiky správnosti právního posouzení namítl i to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (zde jak námitkou, že insolvenční soud rozhodoval o jiné kupní smlouvě, než která byla předmětem řízení, tak námitkou, že rozsudek insolvenčního soudu je nepřezkoumatelný), pak odvolání nebylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a nelze je projednat a rozhodnout o něm bez nařízení odvolacího jednání podle § 214 odst. 3 o. s. ř.

Jestliže přitom odvolací soud projedná odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (insolvenčního soudu) a rozhodne o něm bez nařízení odvolacího jednání, aniž jde o postup dovolený úpravou obsaženou v § 214 odst. 2 a 3 o. s. ř., je odvolací řízení postiženo zmatečnostní vadou dle § 229 odst. 3 o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 29/2024, ze dne 24. 9. 2025

21.10.2025 00:02

Doručování osvědčení podle čl. 53 nařízení Brusel I bis

Účelem osvědčení podle čl. 53 nařízení Brusel I bis je autoritativně osvědčit, že rozhodnutí je vykonatelné. Osvědčení představuje základ pro uplatňování zásady přímé vykonatelnosti rozhodnutí vydaných v zahraničí a orgány dožádaného státu jsou podle nového systému povinny vykonat rozhodnutí pouze na základě informací obsažených v tomto rozhodnutí a osvědčení podle čl. 53. Obrana povinného následně spočívá v návrhu na odepření uznání cizího rozhodnutí z důvodů uvedených v čl. 45.

Osvědčení musí být povinnému doručeno před přijetím prvního opatření v rámci výkonu rozhodnutí, k čemuž je podle exekučního řádu povolán soudní exekutor, a to spolu s vyrozuměním o zahájení exekuce a popřípadě dalšími listinami do vlastních rukou. Případné pochybení soudního exekutora však nemůže vést k odepření výkonu cizího rozhodnutí pro rozpor s veřejným pořádkem, neboť v řízení o uznání či odepření uznání cizího rozhodnutí se posuzují účinky cizího rozhodnutí na veřejný pořádek státu, v němž má být rozhodnutí uznáno (a vykonáno). Doručení osvědčení není tedy podmínkou zahájení exekučního řízení a nemá vliv na údaje o vykonatelnosti cizího rozhodnutí uvedené v osvědčení, jež vyplňuje členský stát původu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1073/2025, ze dne 25. 8. 2025

21.10.2025 00:01

Výhrada veřejného pořádku dle čl. 45 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis

I. Výhrada veřejného pořádku ve smyslu čl. 45 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis musí být vykládána restriktivně a musí být uplatněna pouze ve výjimečných případech. Pojem veřejného pořádku zahrnuje jen základní normy procesního práva zaručující stranám právo na spravedlivý proces, přičemž platí, že i náprava procesních vad je záležitostí soudů státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Ve státě uznání (odepření uznání) lze zohlednit jen zcela principiální procesní vady, spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit

Nejvyšší soud v souvislosti s doručováním rozhodnutí přijal závěr, že exekuční soud dožádaného státu není oprávněn přezkoumávat samotnou proceduru doručování rozhodnutí státu původu, zároveň však nesmí ignorovat skutečnost, pokud by rozhodnutí nebylo doručeno. Doručení rozhodnutí soudu patří mezi taková práva účastníků řízení, jejichž porušení může vést i k porušení práva na spravedlivý proces zakotvené v Listině základních práv a svobod i Listině základních práv Evropské unie. Vždy je však třeba zkoumat, proč k doručení rozsudku nedošlo a zda ve státě původu bylo možné proti nedoručení rozsudku či nesprávného doručení rozsudku brojit.

II. V souzené věci se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, uzavřel-li, že nedoručení rozsudku povinné nezakládá rozpor s veřejným pořádkem. Povinnost zaplatit vymáhanou částku byla povinné uložena rozsudkem Soudního dvora Hlavního města v Budapešti, který je předběžně vykonatelný. Povinná byla u vyhlášení rozsudku maďarského odvolacího soudu, byla poučena o tom, že proti tomuto rozsudku se nelze odvolat. Zároveň využila možnost danou jí maďarským procesním právem a napadla způsob doručení tohoto rozsudku, jenž byl doručen advokátovi, který již neměl povinnou zastupovat. Za takových okolností nelze přisvědčit povinné, že nedoručení rozsudku maďarského odvolacího soudu zasahuje do jejího práva na spravedlivý proces tak intenzivně, že by uznání tohoto rozsudku vyvolávalo rozpor s veřejným pořádkem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1073/2025, ze dne 25. 8. 2025

09.10.2025 00:02

Provedení důkazu listinou předložením účastníkům k nahlédnutí

Provedení důkazu listinou předložením účastníkům k nahlédnutí podle § 129 odst. 1 o. s. ř. je možné tehdy, je-li to postačující vzhledem k charakteru předmětné listiny, vzhledem k dokazovaným skutečnostem a dalším okolnostem soudního jednání, přičemž každý případ je třeba posuzovat individuálně. Půjde tedy zejména o listiny formálně i obsahově jednoduché, krátkého textu, nevyžadující delší nebo náročnější orientaci v textu (obsahu), dále listiny, které neobsahují větší množství informací. Půjde též o situace, kdy se jedná o listinu, u níž je provedení náhledu účelné, neboť její přečtení či popis jsou pro účastníky méně srozumitelné než nahlédnutí (půjde zejména o listiny, obsahující kromě textové části i různé nákresy, obrazovou část, či listiny, které mají specifickou grafickou úpravu).

Výjimečně lze připustit, aby způsobem předložení k nahlédnutí byly jako důkaz provedeny i listiny, které v předchozím odstavci uvedené charakteristice nevyhovují; vždy se však musí dbát na to, aby skutkový výsledek z důkazu vyplývající (tedy vyhodnocení obsahu důkazu), nebyl pro účastníka překvapivý, resp. nepředvídatelný. O takovou situaci jde zejména: a) z obsahu spisu je zcela nepochybné, že všichni u jednání přítomní účastníci byli s obsahem listiny obeznámeni [zejména proto, že listinu k důkazu předložili, listina byla vyhotovitelem (stranou sporu), popř. soudem ostatním účastníkům doručena, popř. se s ní účastníci seznámili jinak], b) z obsahu spisu je nepochybné, k jakému konkrétnímu skutkovému tvrzení je listina k důkazu předkládána, a c) je nepochybné, k jaké konkrétní části listiny se skutkové tvrzení, k jehož prokázání je předložena, vztahuje.

V takových případech bude jistě vhodnější (i praktičtější) dát příslušnou část listiny účastníkům k nahlédnutí; může jít např. o situace dokazování složitými a rozsáhlými smlouvami, tzv. všeobecnými obchodními podmínkami, různou technickou dokumentací apod., neboť účastník v takovém případě dokáže lépe na obsah listiny reagovat, má-li listinu před sebou.

V projednávané věci vzhledem k rozsahu skutečností z listin vyplývajících, rozsahu samotného textu listin, celkové nepřehlednosti listin (část skutečností z obsahu listiny vyplývajících se překrývala se zjištěními, vyplývajícími z obsahu jiných listin, část nikoliv), nebylo možno provést důkaz těmito listinami pouze jejich předložením účastníkům k nahlédnutí; pakliže tyto důkazy uvedeným způsobem soud prvního stupně provedl a odvolací soud toto pochybení nenapravil (zopakováním těchto důkazů alespoň sdělením jejich obsahu), zatížil řízení vadou, ke které by musel dovolací soud přihlédnout, pokud by tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3023/2024, ze dne 21. 8. 2025

09.10.2025 00:01

Odvolání proti ustanovení znalce k vypracování revizního posudku

Rozhodnutí soudu o ustanovení znalce ve smyslu § 127 odst. 2 věty druhé o. s. ř. za účelem přezkumu již vypracovaného znaleckého posudku je svou povahou, procesním postupem a náležitostmi srovnatelné s rozhodnutím o ustanovení znalce ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. Jde o rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení; odvolání proti němu není podle § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1099/2025, ze dne 1. 9. 2025

07.10.2025 00:02

Absence poučení dle § 119a OSŘ v případě postupu podle § 115a OSŘ

Rozhodne-li soud se souhlasem účastníků ve věci bez jednání, neuplatní se poučovací povinnost soudu dle § 119a o. s. ř. Absence tohoto poučení v případě postupu podle § 115a o. s. ř. nebrání uplatnění systému neúplné apelace v odvolacím řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 146/2023, ze dne 31. 7. 2025

07.10.2025 00:01

Zamítnutí návrhu na umoření směnky bez předchozího vydání ediktu

Ustanovení § 305 z. ř. s. určuje jako předpoklad pro podání návrhu na umoření směnky existenci právního zájmu na tomto umoření; jinak řečeno, nemá-li navrhovatel na umoření směnky právní zájem, není ani věcně legitimován k podání návrhu na její umoření. Otázku existence takové legitimace soud zkoumá (měl by zkoumat) hned v úvodu řízení; dospěje-li k závěru o nedostatku takového právního zájmu, návrh na umoření směnky (bez dalšího) zamítne. Postup soudu podle § 307 odst. 1 z. ř. s. (vydání ediktu) tak přichází v úvahu (jen) tehdy, má-li navrhovatel na umoření směnky právní zájem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3434/2024, ze dne 27. 8. 2025

01.10.2025 00:02

Nepřípustnost exekuce z důvodu obtížné proveditelnosti či vysokých nákladů

I. Důvody, pro které je namístě exekuci mít za (z jiných důvodů) nepřípustnou podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., se typicky spojují

a) s vadami exekučního titulu [pokud nezpůsobují jeho (materiální) nevykonatelnost zakládající důvod zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.],

b) s pochybeními při nařízení exekuce,

c) s rušivými okolnostmi při provádění exekuce, případně

d) se specifickým jednáním povinného (způsobí-li například započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí).

Z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení exekuce) musí jít o takové okolnosti, pro které je další provádění exekuce způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je exekuce jakožto procesní institut vybudována [srov. § 268 odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) o. s. ř.], anebo je protichůdné účelu, který se jí sleduje, totiž zajistit efektivní splnění povinnosti vyplývající z vykonávaného titulu [srov. § 268 odst. 1 písm. e) a g) o. s. ř.]. Z toho, že se žádá, aby exekuce byla nepřípustná, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, poskytovaná povinnému, která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo.

II. Předpokládané vyšší náklady exekuce nemohou samy o sobě vést k závěru o nepřípustnosti exekuce a být důvodem jejího zastavení.

III. Platí-li základní pravidlo, že exekuce má být především provedena, nikoli zastavena, pak zpravidla důvodem její nepřípustnosti nemůže být její samotná obtížnější proveditelnost.

IV. V projednávané věci lze uzavřít, že i když se jedná o nestandardní vyklizení, jehož předmětem je vyklizení movité věci – botelu, které je logisticky i finančně náročné a nelze při jeho provádění ani vyloučit (částečnou či úplnou) jeho demontáž, není jen proto exekuce nepřípustná.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1890/2024, ze dne 16. 9. 2025

01.10.2025 00:01

Vedlejší účastenství dlužníka v incidenčním sporu o pravost pohledávky

Dlužník zásadně má právní zájem na výsledku incidenčního sporu o určení pravosti pohledávky věřitele popřené jiným věřitelem, a může tak být vedlejším účastníkem v takovém sporu na straně popírajícího věřitele.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 151/2024, ze dne 28. 8. 2025

16.09.2025 00:02

Posouzení doby přiměřené možnostem spotřebitele k vrácení jistiny úvěru

Domáhá-li se poskytovatel úvěru vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru (za situace, kdy v důsledku porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele byla úvěrová smlouva shledána neplatnou), je na poskytovateli úvěru, aby prokázal, že jistinu spotřebitelského úvěru spotřebiteli poskytl.

Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože mají vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Takové rozložení uvedeného procesního břemene odpovídá povaze skutečností právně významných pro úsudek o možnostech spotřebitele, které se zakládají na jeho subjektivních poměrech, jež jsou známy právě jemu, nikoliv jeho věřiteli.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, ze dne 13. 8. 2025

26.08.2025 00:02

Žádost poplatníka soudního poplatku dle § 9 odst. 4 písm. c) ZoSP

I. Jakkoli se předpoklady pro přiznání osvobození od soudního poplatku podle § 138 o. s. ř. liší od předpokladů, za nichž může soud vyhovět žádosti poplatníka podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, při zkoumání, zda poplatník doložil, že „bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit“, přihlíží soud ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo, včetně těch, jež vyšly najevo v souvislosti s předchozím rozhodováním o žádosti poplatníka o osvobození od placení soudního poplatku podle § 138 o. s. ř.

Jestliže poplatník pojí dosavadní nemožnost úhrady soudního poplatku s očekávanou úhradou jiné (než žalobou vymáhané) pohledávky svým dlužníkem, pak předpoklady pro vyhovění žádosti nebudou splněny ani tehdy, vyšlo-li v řízení najevo, že poplatník má k dispozici i jiný majetek (než onu pohledávku) využitelný k úhradě soudního poplatku v určené lhůtě. Při rozhodování o žádosti podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích lze též přičíst k tíži poplatníka (žadatele), že v řízení vyšlo najevo, že se spekulativně zbavil majetku nebo jiných výhod, aby se vyhnul včasné úhradě soudního poplatku.

Stejně jako případ, kdy v řízení vyjde najevo, že poplatník (žadatel) má k dispozici i jiné zdroje k úhradě soudního poplatku než je ten, s jehož zpožděnou aktivací pojí žádost podle § 9 odst. 4 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, je nutno posuzovat i případ, kdy existence takových jiných zdrojů nemohla být řádně prověřena, jelikož poplatník (žadatel) v rámci řízení o své předchozí žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků neposkytl soudu požadovanou součinnost ke zjištění svých majetkových poměrů.

Jinak řečeno, žádosti poplatníka podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích založené na tvrzení, že „nemohl poplatek dosud zaplatit“, avšak očekává, že mu jeho dlužník brzy uhradí pohledávku, ze které soudní poplatek uhradí, soud nevyhoví, jestliže mu poplatník kromě údajů o oné pohledávce v předchozích fázích řízení (při rozhodování o žádosti poplatníka podle § 138 o. s. ř.) neposkytl požadovanou součinnost ke zjištění svých majetkových poměrů; poplatník (žadatel) v takovém případě „nedoložil“, že nemohl poplatek dosud zaplatit „bez své viny“.

II. Samotná konstrukce žádosti podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích založené na tvrzení o očekávané (brzké) úhradě pohledávky (ze které bude možné zaplatit soudní poplatek) poplatníkovým dlužníkem ani při současném doložení existence takové pohledávky poplatníkem není bez dalšího důvodem pro vyhovění žádosti podle označeného ustanovení.

Odložení splatnosti soudního poplatku se ve vazbě na požadavek, aby poplatník doložil, že „bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit“, předpokládá např. v situaci, kdy poplatníku brání ve vlastní včasné úhradě soudního poplatku dočasná překážka, kterou nezavinil (např. neočekávaná hospitalizace), nebo v situaci, kdy při jinak řádně osvědčené majetnosti vytváří jedinou dočasnou překážku pro úhradu soudního poplatku poplatníkem potřeba transformovat v přiměřeném čase určitý majetek (movitou či nemovitou věc) v potřebný finanční obnos. Je-li takovým (transformovatelným) majetkem poplatníkova pohledávka za jeho dlužníkem, lze přijmout závěr o dočasnosti překážky bránící jejímu využití coby zdroje k úhradě soudního poplatku např. tehdy, jsou-li peníze tzv. na cestě k poplatníku [od jeho dlužníka, který dobrovolně dluh uhradil nebo již byl přinucen dluh uhradit, anebo od osoby, které poplatník pohledávku „prodal“ (zpeněžil ji postoupením za úplatu)].

To, že pohledávka poplatníka za jeho dlužníkem je tzv. nesporná (např. proto, že je podložena exekučním titulem nebo proto, že dlužník i bez exekučního titulu uznává její pravost a výši), z ní nicméně bez dalšího nečiní (pro účely posouzení žádosti dle § 9 odst. 4 písm. c/ zákona o soudních poplatcích) zdroj způsobilý doložit, že k úhradě soudního poplatku dojde alespoň později. Kromě situace, kdy poplatníkova pohledávka je sice nesporná, ale jeho dlužník ji nemá z čeho uhradit (jde o pohledávku nedobytnou), může jít např. o situaci, kdy využití pohledávky coby zdroje úhrady soudního poplatku bude bránit snaha jiných poplatníkových věřitelů o její exekuční postih, nebo kdy poplatníkův dlužník bude aktivně bránit úhradě nesporné pohledávky poplatníku proto, že sám má vzájemnou pohledávku vůči poplatníku (a nejde o pohledávky započitatelné).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1688/2025, ze dne 28. 7. 2025

13.08.2025 00:02

Pasivní věcná legitimace notáře jako schovatele v řízení o vydání věci

Je-li věc v notářské úschově na základě smlouvy o úschově, je notář tím, kdo ji zadržuje, tj. kdo ji fakticky drží, na tom ničeho nemění ani ustanovení § 84 odst. 1 not. ř. Nachází-li se věc v detenci notáře, potom může být notář pasivně věcně legitimován na vydání věci jako jakýkoli jiný schovatel.

Ustanovení § 84 odst. 1 not. ř. nezakládá výjimku z toho, kdo je pasivně věcně legitimován u reivindikačních žalob. Předpokladem pro uplatnění pravidla obsaženého v ustanovení § 84 odst. 1 not. ř. stanovícího omezení, komu může notář věc vydat, je skutečnost, že notář má od uschovatele odvozené právo mít věc u sebe, a jestliže žádné takové právo nesvědčilo uschovateli, potom nesvědčí ani notáři, nevznikne-li případně takové právo k předmětu úschovy jiné osobě, jedná-li se o listinu přijatou do notářské úschovy za účelem jejího vydání další osobě (§ 89b not. ř.), když úschovou listin lze zajistit dluh (srov. § 81 odst. 2 not. ř.).

Pokud je proto věc složena do notářské úschovy nevlastníkem, kterému nesvědčí ani jiné právo mít věc u sebe, uplatní se obecná pravidla pasivní věcné legitimace pro reivindikační žalobu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2395/2023, ze dne 18. 6. 2025

13.08.2025 00:01

K (ne)možnosti analogické aplikace § 299 z. ř. s. na notářské úschovy

Ustanovení § 299 z. ř. s., které upravuje nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, se uplatní výlučně pro řešení sporů o vydání předmětu soudní úschovy a nepředstavuje hmotněprávní podklad pro nároky z jiných úschov (zde notářské úschovy), na které nedopadá.

Notářská úschova v současnosti neplní funkci soluční úschovy, tedy úschovy umožňující dlužníkovi zprostit se závazku. Tzv. soluční úschova je nyní upravena v § 1953 o. z. a dlužník je oprávněn složit předmět plnění do soudní úschovy. Historické souvislosti, kdy řízení o solučních úschovách vedli notáři, nezakládají důvod pro to, aby na notářské úschovy, které nyní neplní soluční funkci, mohlo být analogicky aplikováno procesní ustanovení § 299 z. ř. s.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2395/2023, ze dne 18. 6. 2025

13.08.2025 00:00

K (ne)možnosti nahrazení projevu vůle složitelů do notářské úschovy

Ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř. nepředstavuje univerzální klauzuli, která by bez dalšího zmocňovala žalobce žádat po žalovaném libovolné prohlášení vůle. Jde (jen) o procesní ustanovení, které se týká vykonatelnosti. Povinnost učinit prohlášení vůle proto musí pro žalovaného vyplývat ze zákona, ze smlouvy nebo z porušení povinnosti.

Tvrzenému neoprávněnému zadržování věci ve smyslu § 1040 odst. 1 občanského zákoníku odpovídá hmotněprávní povinnost věc vydat, nikoli povinnost učinit projev vůle (např. vyslovit souhlas s vydáním věci z notářské úschovy). Pokud by složitelé, kteří složili věc do notářské úschovy, neoprávněně narušovali vlastnické právo žalobce, spočívalo by takové narušování v zadržování věci, nikoli v nevyslovení souhlasu. Vlastník se může domáhat ochrany proti neoprávněnému zadržování věci reivindikační žalobou (§ 1040 o. z.), nikoli žalobou na nahrazení projevu vůle žalovaného směřující k získání věci. Pro uložení povinnosti učinit projev vůle v daném případě neexistuje norma, která by složitelům takové prohlášení ukládala.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2395/2023, ze dne 18. 6. 2025

12.08.2025 00:02

Nezhojitelnost opomenutí včasného poučení o koncentraci řízení

Poučení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. musí být soudem poskytnuto (vedle poučení v rámci předvolání k jednání) před skončením prvního jednání. Jestliže tak soud neučiní, koncentrace řízení již nemůže nastat.

Prvním jednáním jsou přitom všechna jednání soudu, při nichž jsou (či měly být) prováděny (všechny) úkony soudu dle § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř.; jinými slovy, jsou jimi taková jednání konaná soudem do té doby, nežli přistoupí k zahájení dokazování. Nejpozději při tom jednání soudu, při němž přistoupil k zahájení dokazování, tak soud musí poučení o koncentraci řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. účastníkům poskytnout. Neučiní-li tak, koncentrace řízení (ke skončení prvního jednání či uplynutím poskytnuté lhůty) nenastane již jen z tohoto důvodu a nastat již dodatečně nemůže (ani v důsledku „dodatečně poskytnutého“ poučení o koncentraci).

Jestliže soud v takto vymezený okamžik poučení o koncentraci řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. poskytne, je podmínkou nastoupení účinků koncentrace řízení dle § 118b odst. 1 o. s. ř. též to, že respektoval postup předepsaný ustanoveními § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř.; tedy jinými slovy, že (do té doby) provedl všechny úkony předepsané mu § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 443/2025, ze dne 24. 6. 2025

12.08.2025 00:01

(Ne)vyznačení data vhození na písemnosti dle § 50 odst. 1 OSŘ

I. Písemnost (jinou než určenou do vlastních rukou), na níž nebylo doručujícím orgánem vyznačeno datum vhození, není možné považovat písemnost za doručenou dnem jejího vhození do schránky ve smyslu § 50 odst. 1 o. s. ř.

II. V poměrech projednávané věci účastnice v žalobě pro zmatečnost tvrdila (a své tvrzení též doložila předložením obálky), že doručující orgán v rozporu s § 50 odst. 1 o. s. ř. nevyznačil datum vhození písemnosti do schránky na obálce, do níž byla písemnost vložena. Účastnice se proto z doručované písemnosti nemohla dozvědět, jakým dnem se písemnost považuje za doručenou a odkdy jí začala běžet lhůta pro podání odvolání proti doručovanému usnesení.

Není-li v projednávané věci možné vyjít z fikce doručení uvedené v § 50 odst. 1 o. s. ř., provede soud potřebná šetření ke zjištění, kdy se účastnice s doručovanou písemností skutečně seznámila, tj. kdy došlo k naplnění materiální funkce doručení. Nepodaří-li se soudu tuto skutečnost zjistit, nemůže dospět k závěru o opožděnosti podaného odvolání. Takový závěr je totiž možné učinit pouze v případě, bude-li bez jakýchkoli pochybností postaveno na jisto, že zákonem stanovená lhůta k podání odvolání marně uplynula.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1526/2024, ze dne 29. 7. 2025

06.08.2025 00:02

Opětovný exekuční návrh po zastavení pro bezvýslednost

Oprávněný může podat nový exekuční návrh a vést exekuci podle exekučního titulu, na jehož základě již byla týmž oprávněným vedená předchozí exekuce proti témuž povinnému zastavena pro bezvýslednost ve smyslu § 55 odst. 7 a násl. ex. řádu. Úspěšnost nového exekučního návrhu nelze podmiňovat uvedením nových skutečností o majetkových poměrech povinného, oprávněný je toliko povinen na žádost soudního exekutora zaplatit přiměřenou zálohu na náklady exekuce ve smyslu § 90 odst. 3 ex. řádu.

V souladu s úmyslem zákonodárce snížit počet exekucí, u kterých není dlouhodobě naplňován jejich účel, se v případě opětovně zahájené exekuce nejeví vhodné vyčkávat dalšího uplynutí doby bezvýslednosti ve smyslu § 55 odst. 7 a násl. ex. řádu. Soudní exekutor proto v přiměřené lhůtě prověří majetkové poměry povinného, a poté případně přistoupí k zahájení procesu zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1114/2025, ze dne 16. 7. 2025