// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost

Soudní pravomoc a příslušnost

19.07.2022 00:01

Příslušnost soudu založená na čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis

Jestliže se příslušnost soudu zakládá na čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis (pokud jsou splněny podmínky v tomto ustanovení uvedené), právní základy žalobou uplatněných nároků nejsou rozhodující.

Ze znění čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis totiž nevyplývá, že totožnost právních základů nároků směřujících proti jednotlivým žalovaným je součástí podmínek stanovených pro použití tohoto ustanovení. Vnitrostátnímu soudu přísluší, aby posoudil existenci vztahu souvislosti mezi jednotlivými nároky, to znamená nebezpečí, že v oddělných řízeních dojde k protichůdným soudním rozhodnutím, a v tomto ohledu zohlednil všechny nezbytné skutečnosti ze spisu, což jej případně, a aniž by to bylo pro posouzení nezbytné, může vést k zohlednění právních základů těchto nároků. Skutečnost, že hmotněprávní povaha předmětu řízení umožňuje, aby jednotlivé nároky byly projednány a rozhodnuty samostatně, nepředstavuje překážku pro aplikaci čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

Právní nároky jsou spojené – i přes chybějící identický právní základ – tehdy, pokud sledují tentýž zájem, např. vrácení chybně poukázané částky.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3690/2021, ze dne 26. 4. 2022


29.06.2022 00:01

Pravomoc soudu ve sporu o vypořádání majetkových vztahů manželů

Pokud má být v řízení o vypořádání majetkových vztahů bývalých manželů s mezinárodním prvkem stanovena mezinárodní pravomoc soudu na základě čl. 25 odst. 5 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, jež byla publikována vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 95/1983 Sb. („Smlouva“), ve spojení s čl. 25 odst. 1 Smlouvy podle společného bydliště manželů, je nutno posoudit otázku společného bydliště účastníků řízení jakožto bývalých manželů ke dni zániku jejich společných majetkových vztahů, tedy (v posuzované věci) ke dni zániku jejich manželství.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2855/2020, ze dne 9. 3. 2022


09.06.2022 00:02

Obecně formulované ujednání o mezinárodní příslušnosti

I. Čl. 25 nařízení Brusel I bis nebrání tomu, aby pod obecně formulované ujednání o mezinárodní příslušnosti spadaly spory deliktní povahy (jako je např. žaloba na náhradu škody vzniklá z důvodu nekalosoutěžního jednání), pokud takový spor souvisí se smluvním vztahem, v jehož rámci byla prorogační dohoda sjednána. Tak je tomu tehdy, pokud se deliktní jednání může projevit ve smluvním vztahu, pro které byla prorogační dohoda sjednána či se dovolávané skutečnosti takového smluvního vztahu týkají. Ověření této podmínky je nutné provést v rámci výkladu prorogační dohody za účelem určení, zda uvedený spor spadá do působnosti prorogační dohody, a to s ohledem na úmysl (vůli) stran, jak je vyjádřen ve znění prorogační dohody.

II. Explicitní uvedení „sporů souvisejících se smlouvou“ svědčí v dané věci o úmyslu stran podřadit pod rozsah prorogační dohody nejen spory, které mají smluvní základ v distribuční smlouvě, ale i další spory, jež mohou vyvstat v souvislosti s tímto smluvním vztahem, včetně sporů deliktních (které vyplývají ze zákona). Pokud by tomu tak totiž nebylo a úmyslem stran by měl být dopad dohody jen na spory ze smlouvy, bylo by výslovné zahrnutí „souvisejících sporů“ do rozsahu prorogační dohody nadbytečné.

Pro posouzení otázky, zda nároky, které jsou předmětem posuzovaného řízení, s distribuční smlouvou souvisejí, či nikoli, je podstatné ověřit, zda by je bylo možno uplatit i bez souvislosti s danou smlouvou, typicky proti osobám, které nebyly stranou této smlouvy.

Nelze popřít, že nebýt existence distribuční smlouvy, neměla by žalobkyně naději na realizaci zisku, jehož náhrada má být předmětem tohoto řízení. Souvislost mezi tímto ušlým ziskem a uvedenou smlouvou je však toliko korelační, nikoli kauzální. To je patrné z toho, že žalovaná 1) nebyla účastníkem dané smlouvy a ve vztahu k ní nelze uvažovat o tom, že by nárok, který je předmětem tohoto řízení, byl nárokem plynoucím ze smlouvy. Tentýž závěr lze učinit i ve vztahu k žalované 2), neboť žaloba stojí výlučně na okolnostech, které nastaly po ukončení jejího smluvního vztahu s žalobkyní. Sama žalobkyně, která je pánem tohoto sporu, přitom nenamítá porušení distribuční smlouvy a výslovně popírá, že by uplatněný nárok s distribuční smlouvou jakkoli souvisel.

Z uvedeného je zřejmé, že spor o náhradu škody z důvodu tvrzeného nekalosoutěžního jednání žalované 2) nespadá do rozsahu působnosti prorogační doložky, která byla mezi ní a žalobkyní sjednána ve druhé distribuční smlouvě, neboť žalobkyně v době sjednání prorogační doložky nemohla předvídat tvrzené protiprávní jednání žalobkyně po skončení smlouvy a ani žalobou uplatněný nárok na náhradu škody nemá ve smluvním vztahu uvedených stran svůj původ.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1489/2021, ze dne 15. 3. 2022


11.05.2022 00:02

Mezinárodní příslušnost ve věci posuzování obsahu webových stránek

Čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis sice dopadá jak na žaloby o náhradu újmy, tak na žaloby na zdržení se jednání, nicméně návrh domáhající se opravy a odstranění údajů na internetových stránkách nelze předložit u soudů každého členského státu, na jehož území jsou informace zveřejněné na internetu přístupné. Vzhledem k všudypřítomné povaze obsahu umístěnému na internetu a k tomu, že rozsah jeho šíření je v zásadě univerzální, je návrh domáhající se opravy a odstranění údajů jediný a nerozdělitelný a může být předložen pouze u soudu, který je příslušný pro rozhodování o celém nároku ve věci náhrady újmy. Takovým soudem je soud členského státu, v němž je usazen vydavatel poškozujícího obsahu, nebo státu, v němž má poškozená osoba centrum svých zájmů.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2808/2021, ze dne 18. 2. 2022


11.01.2022 00:02

Místo hlavního poskytování služeb jednatelem s. r. o.

I. Žaloba společnosti proti jejímu bývalému jednateli z důvodu údajného neplnění povinnosti řádně vykonávat funkci, která je mu uložena právem obchodních korporací, spadá pod pojem „nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I, resp. čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

Pokud jde o pojem „místo“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I (čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis), kde závazek, který je předmětem žaloby, byl nebo měl být splněn, je třeba rozlišovat, zda uvedená žaloba spadá pod čl. 5 odst. 1 písm. a), nebo pod čl. 5 odst. 1 písm. b) druhou odrážku nařízení Brusel I [čl. 7 odst. 1 písm. a), nebo čl. 7 odst. 1 písm. b) druhou odrážku nařízení Brusel I bis].

Podle hierarchie, která byla v písm. c) tohoto ustanovení zavedena mezi písmeny a) a b), se pravidlo pro určení příslušnosti upravené v čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I [čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis] může uplatnit pouze alternativně a v případě, že se neuplatní pravidla pro určení příslušnosti obsažená v čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I [čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis].

Pokud povinnost charakteristická pro právní vztah existující mezi jednatelem a řízenou společností předpokládá určitou činnost za odměnu, je třeba tuto činnost kvalifikovat jako „poskytování služeb“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I [čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis].

Podle čl. 5 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I [čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis] „místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty“, musí být vykládáno jako místo hlavního poskytování služeb.

Místem hlavního poskytování služeb (povinnosti vykonávat funkci jednatele s péčí řádného hospodáře) je místo skutečného sídla společnosti (místo, kde, resp. odkud jednatel společnost skutečně řídil).

Místo hlavního poskytování služeb musí být – pokud možno – vyvozeno z ustanovení samotné smlouvy.

Neurčí-li místo hlavního poskytování služeb smlouva, soud ověří, zda nelze místo hlavního poskytování služeb odvodit ze stanov společnosti nebo z nějakého jiného dokumentu definujícího povinnosti jednatele vůči uvedené společnosti.

Pokud ani stanovy společnosti ani žádný jiný dokument definující povinnosti jednatele vůči uvedené společnosti neumožňují určit hlavní místo poskytování služeb, je třeba zohlednit skutečnost, že uvedené služby byly poskytovány na účet uvedené společnosti.

Při neexistenci odchylných ustanovení ve stanovách společnosti nebo v jiném dokumentu, soudu rozhodujícímu ve věci přísluší určit místo, kde jednatel skutečně převážně vykonával činnost na základě smlouvy, za podmínky, že poskytování služeb na dotčeném místě nebylo v rozporu s vůlí smluvních stran, která vyplývá z toho, co mezi sebou sjednaly. Za tím účelem lze zohlednit zejména čas strávený na místě a význam tam vykonávané činnosti, přičemž vnitrostátní soud musí určit svoji příslušnost s ohledem na předložené důkazy.

II. Promítnuto do poměrů projednávané věci (řízení o náhradě škody způsobené jednatelem společnosti porušením péče řádného hospodáře) to znamená, že se odvolací soud měl především zabývat tím, zda místo hlavního poskytování služeb bylo ujednáno ve smlouvě o výkonu funkce, a pokud ne, zda je nelze odvodit ze zakladatelského či jiného dokumentu společnosti definujícího povinnosti jednatele vůči společnosti. Při neexistenci odchylných ustanovení v citovaných dokumentech se měl zabývat tím, kde jednatel skutečně převážně vykonával činnost (za podmínky, že poskytování služeb na dotčeném místě nebylo v rozporu s vůlí smluvních stran, která vyplývá z toho, co mezi sebou sjednaly). Za tím účelem měl zohlednit zejména čas strávený na místě a význam tam vykonávané činnosti.

Určil-li odvolací soud mezinárodní příslušnost českých soudů, vycházeje pouze ze zápisu z mimořádné valné hromady konané dne 14. 4. 2014 a z účetních závěrek založených ve sbírce listin v obchodním rejstříku, aniž se zabýval shora uvedenými skutečnostmi, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2913/2020, ze dne 27. 10. 2021


03.01.2022 00:02

K pojmu „pobočka“ ve smyslu čl. 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis

Z ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie k čl. 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis se podává, že:

1) Pobočkou lze rozumět takové zastoupení zahraniční osoby, jež se jeví jako permanentní „prodloužená ruka“ zahraniční osoby, zřízená pro účely podnikání v dotčeném členském státě, vybavená materiálně i personálně k tomu, aby mohla uzavírat obchody jménem svého zřizovatele, takže osoby s ní vstupující do kontaktu sice ví, že jednají se zahraniční osobou, nicméně nemusí jednat s jejím ústředím, ale pouze s tímto zastoupením.

2) Spory vyplývající z provozování pobočky v sobě zahrnují jak spory týkající se práv a závazků vzniklých ze vztahů souvisejících s řízením a správou pobočky, tak spory vzniklé ze smluvních i mimosmluvních vztahů, do nichž pobočka vstoupila jménem svého zřizovatele, popř. při činnosti jeho jménem či v jeho prospěch prováděné, na území státu, kde se pobočka nachází.

Promítnuto do poměrů projednávané věci je zjevné, že P. O. Box sloužící pouze k přijímání korespondence od zákazníků nesplňuje judikaturou Soudního dvora Evropské unie dovozená kritéria pro pobočku a pro spory vyplývající z provozování pobočky. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je v posuzované věci pro posouzení místní příslušnosti soudů rozhodné ustanovení čl. 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis, tak není správný.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3037/2020, ze dne 27. 10. 2021


03.01.2022 00:01

Soud místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události

Čl. 7 nařízení Brusel I bis upravuje nejen mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů konkrétního členského státu, ale i jejich příslušnost místní (s výjimkou odst. 6).

Zvláštní příslušnost uvedená v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis je odůvodněna úzkým vztahem mezi deliktním či kvazideliktním jednáním a soudem, který má o sporu rozhodnout. Jestliže pak existuje více míst, kde došlo, nebo mohlo dojít ke škodné události, je třeba obratem „u soudu místa“ rozumět takové místo, které zajišťuje nejužší vztah mezi deliktním či kvazideliktním jednáním a příslušným soudem. Nelze-li však takové místo stanovit, má každé z míst, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, dostatečně úzký vztah s věcnými prvky sporu, a tedy významný vztah s ohledem na soudní příslušnost.

V poměrech projednávané věci, kdy žalovaná podle žalobních tvrzení bez licence přenášela prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání předměty chráněné autorským zákonem uživatelům na území České republiky, to znamená, že existuje více míst, kde došlo nebo mohlo dojít ke škodné události. Protože však nelze určit místo, kde je vztah mezi deliktní či kvazideliktní odpovědností a příslušným soudem nejužší (k přenášení předmětů ochrany docházelo na území celé České republiky a každý v České republice měl potenciální přístup k nim), je místně příslušný každý soud České republiky, v jehož obvodu došlo nebo mohlo ke škodné události dojít, a který je věcně příslušný k projednání daného sporu. Volba konkrétního soudu je potom v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie ponechána na žalobci.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3037/2020, ze dne 27. 10. 2021


16.11.2021 00:02

Zničení záznamu odposlechu pořízeného dle § 88 odst. 1 tr. řádu

Pravomoc soudů rozhodnout v občanském soudním řízení o uložení povinnosti policejním orgánům zničit záznam odposlechu, učiněný na základě (nezákonného) příkazu dle § 88 odst. 1 tr. řádu, není dána. Ustanovení § 88 odst. 1 tr. řádu a § 88 odst. 7 tr. řádu jsou normy veřejnoprávní a tento charakter mají i právní vztahy, které uvedené normy upravují, včetně předmětného zničení záznamů odposlechů policejními orgány. Splnění povinnosti vyplývající z veřejnoprávního poměru se nelze domoci prostředky sloužícími k ochraně soukromých práv, ledaže to výslovně připustí zvláštní právní předpis (§ 7 odst. 3 o. s. ř.). Žádný zvláštní předpis přitom pravomoc soudů v občanském soudním řízení k projednávání a rozhodování o povinnosti zničení záznamu o odposlechu policejním orgánem výslovně nestanovuje.

Právní posouzení neexistence pravomoci soudů v občanském soudním řízení rozhodnout o uložení povinnosti ke zničení záznamu odposlechu telekomunikačního provozu, pořízeného na základě (nezákonného) příkazu dle § 88 odst. 1 tr. řádu, bylo odvolacím soudem učiněno správně a odvolacímu soudu nezbylo než v souladu s § 103 o. s. ř. a § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. v uvedeném rozsahu rozhodnutí soudu I. stupně zrušit a v tomto rozsahu řízení zastavit a věc postoupit dle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jednotlivým policejním orgánům, jimž náležel spis, v němž se záznamy předmětných odposlechů nacházejí, jako orgánům, do jejichž pravomoci věc náleží, neboť jsou ke splnění uvedené povinnosti vyplývající analogicky z § 88 odst. 7 o. s. ř. příslušnými (a to ex officio).

Usnesení odvolacího soudu je tedy co do posouzení neexistence pravomoci soudů v občanském soudním řízení ve věci uložení povinnosti ke zničení záznamu odposlechu telekomunikačního provozu, pořízeného na základě (nezákonného) příkazu dle § 88 odst. 1 tr. řádu a co do užití analogie legis ve vztahu k § 88 odst. 7 tr. řádu v posuzovaném případě správné.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 756/2021, ze dne 31. 8. 2021


05.10.2021 00:02

Rozhodování sporů o změnu smlouvy o dodávce tepelné energie

Spor o změnu smlouvy o dodávce tepelné energie, který mezi stranami vznikl, nelze podřadit pod spor o uzavření smlouvy ve smyslu § 17 odst. 7 písm. a) energetického zákona; Energetický regulační úřad proto nemá pravomoc takový spor rozhodnout.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1416/2021, ze dne 30. 6. 2021


18.08.2021 00:02

Zvláštní soudní příslušnost pro spotřebitele dle oddílu 4 nařízení Brusel I bis

Ochrana spotřebitele podle oddílu 4 (čl. 17 až 19) nařízení Brusel I bis v podobě možnosti podat žalobu u soudu bydliště spotřebitele nenáleží podnikající právnické osobě, na níž byla pohledávka před zahájením soudního řízení spotřebitelem postoupena.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 812/2021, ze dne 26. 5. 2021


11.08.2021 00:01

Rozhodování o námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti

I. Má-li žalovaný bydliště v jiném členském státě, než v jakém se koná řízení, je procesní soud v případě, že nejde o výlučnost příslušnou (dle článku 24 nařízení Brusel I bis), povinen přezkoumat svoji mezinárodní příslušnost jen tehdy, neúčastní-li se žalovaný řízení (dle článku 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis) nebo uplatnil-li včas námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti rozhodujícího soudu (dle článku 26 odst. 1, věty druhé nařízení Brusel I bis). Způsob a formu, jakou tak žalobcem zvolený soud učiní, nařízení Brusel I bis nestanoví. V tomto směru ponechává podrobnější procesní úpravu na jednotlivých členských státech.

V případě, že tuzemský soud shledá včasnou námitku žalovaného (uplatněnou ve smyslu čl. 26 odst. 1, věty druhé nařízení Brusel I bis) opodstatněnou, postupuje podle § 103 a § 104 odst. 1, věty první o. s. ř. a řízení zastaví s tím, že mu nic nebrání současně ve výroku usnesení vyslovit i jím zjištěný nedostatek mezinárodní příslušnosti.

Občanský soudní řád však neobsahuje speciální úpravu, jež by výslovně reagovala na znění článku 26 odst. 1, věty druhé nařízení Brusel I bis a podrobněji upravovala mechanismus rozhodování o (včas) uplatněné námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti, shledá-li ji tuzemský soud nedůvodnou. Z uvedeného však nelze dovozovat, že by o takové námitce nebyl povinen rozhodnout. V právě nastíněné procesní situaci jde o případ tzv. otevřené nepravé (teleologické) mezery v zákoně, kterou je třeba překlenout pomocí analogické aplikace pravidla obsaženého v § 105 odst. 4 částí věty za středníkem o. s. ř. upravujícího rozhodování o nedůvodné námitce nedostatku místní příslušnosti. Zjistí-li proto soud, že námitka je opožděná nebo nedůvodná, usnesením ji zamítne. Proti vydanému usnesení je možno podat odvolání, popř. i dovolání.

II. V případě, že by uplatnění námitky nedostatku mezinárodní příslušnosti představovalo s přihlédnutím ke všem okolnostem zjevné zneužití práva, nebo by soud měl za to, že je zcela zjevně opožděná, nic mu nebrání námitku zamítnout a ve věci současně meritorně rozhodnout (viz § 1, 2 a 6 o. s. ř.), přičemž v takovém případě by žalovanému zůstalo zachováno právo zpochybnit mezinárodní příslušnost prostřednictvím řádného nebo mimořádného opravného prostředku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1926/2020, ze dne 13. 4. 2021


04.08.2021 00:02

Příslušnost ve věci nemajetkové újmy z nekalosoutěžního jednání VW AG

České soudy jsou podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušné rozhodnout ve vztahu k žalované VOLKSWAGEN AKTIENGESELLSCHAFT („VW AG“) o nároku žalobce (spotřebitele, který v ČR zakoupil automobil vyrobený žalovanou) ve věci náhrady nemajetkové újmy, která měla být žalobci způsobena nekalosoutěžním jednáním VW AG v podobě protiprávního vybavení vozidla softwarem umožňujícím manipulovat s emisemi.

Je zřejmé, že k žalobcem vytýkanému nekalosoutěžnímu jednání v podobě protiprávního vybavení vozidla softwarem umožňujícím manipulovat s emisemi došlo v Německu, neboť tam bylo vozidlo vyrobeno a tímto softwarem vybaveno; místo příčinné skutečnosti se tudíž nachází v Německu. Nemajetková újma se však projevila v České republice, kde žalobce předmětné vozidlo zakoupil, neboť zde měly být narušeny chráněné zájmy spotřebitelů v důsledku nekalosoutěžního jednání žalované. České soudy jsou proto mezinárodně příslušné o nároku žalobce rozhodnout ve vztahu k VW AG podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis lze totiž ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti podat žalobu „u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“. Místem škodné události přitom podle judikatury SDEU je jak místo příčinné skutečnosti, tak i místo, kde se projevila škoda, resp. účinky.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3189/2019, ze dne 29. 4. 2021


04.08.2021 00:01

Mezinárodní příslušnost dle nařízení Brusel I bis u smluv o obchodním zastoupení

I. Článek 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis se použije v případě, že „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“. Pokud jde o určení místa poskytování služeb, které je hraničním určovatelem mezinárodní i místní příslušnosti při poskytování služeb, je třeba, aby soud prvního stupně rozhodl o své příslušnosti s ohledem na důkazy, které mu jsou předloženy. V případě většího počtu míst poskytování služeb je třeba v zásadě místem plnění rozumět místo, které zajišťuje nejužší vztah mezi smlouvou a příslušným soudem, přičemž nejužší vztah je zpravidla v místě hlavního poskytování služeb.

U smluv o obchodním zastoupení je takovým místem hlavní místo poskytování služeb obchodním zástupcem. Toto místo musí být v co největším možném rozsahu odvozeno z ustanovení samotné smlouvy. Pokud neumožňují ustanovení smlouvy určit místo hlavního poskytování služeb, jelikož stanoví buď několik míst poskytování služeb, nebo nestanoví výslovně žádné specifické místo poskytování služeb, avšak obchodní zástupce již tyto služby poskytl, je třeba podpůrně zohlednit místo, kde skutečně převážně vyvíjel svou činnost při výkonu smlouvy za podmínky, že poskytování služeb na uvedeném místě není v rozporu s vůlí smluvních stran, tak jak vyplývá z ustanovení smlouvy. Za tímto účelem lze přihlédnout ke skutkovým okolnostem věci, zejména k času strávenému na těchto místech a významu zde vykonávané činnosti.

II. Ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis zakládá příslušnost jednoho soudu pro projednání všech sporů, jež z určité smlouvy o poskytování služeb plynou (pokud nebylo místo plnění určité povinnosti zvlášť výslovně dohodnuto). Nelze tedy posuzovat místo poskytnutí služeb pouze s ohledem na jednu dílčí službu, nýbrž je nutné vždy hodnotit smlouvu jako celek.

Rovněž u smluv o obchodním zastoupení platí, že soud, v jehož obvodu se nachází hlavní místo poskytování služeb, je příslušný mezinárodně a zároveň místně k rozhodnutí o všech nárocích ze smlouvy o obchodním zastoupení. Relevantní tudíž není zprostředkování pouze jednoho obchodu (jedné služby), se kterou může být nárok na provizi spojen, nýbrž je namístě hodnotit celkovou činnost zástupce na základě celé smlouvy o obchodním zastoupení. Soud má hodnotit provádění služeb v rámci celé smlouvy a nikoli pouze určité dílčí činnosti (včetně jejích časových souvislostí), na níž je žalovaný nárok založen.

III. Vnitrostátní soud má možnost posuzovat svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici. Dokazování skutečností zpochybňovaných žalovanou není nezbytné, stačí, pokud má soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle všech informací, včetně tvrzení žalované.

Požadavek hodnotit místo poskytování služeb v rámci celé smlouvy nelze chápat tak, že by měl soud povinnost aktivně zjišťovat všechny okolnosti nad rámec tvrzení a důkazů předložených stranami. Pokud odvolací soud postupoval způsobem, že vyšel pro účely posouzení své mezinárodní příslušnosti z listin, které měl k dispozici, a z tvrzení účastníků, je třeba tento postup považovat za správný.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3344/2019, ze dne 18. 5. 2021


04.08.2021 00:00

K určitosti prorogační doložky dle čl. 25 nařízení Brusel I bis

Podstatou čl. 25 nařízení Brusel I bis je, aby jedna ze stran nebyla překvapena prorogací, se kterou nevyslovila souhlas. Článek 25 nařízení Brusel I bis je konstruován tak, že chrání svobodnou vůli stran, a proto k identifikaci příslušného soudu (a splnění požadavku jednoznačnosti) stačí, pokud ujednání obsahuje alespoň objektivní kritéria, na jejichž základě se lze mezinárodně příslušný soud určit. Tyto faktory, které musí být dostatečně přesné k založení mezinárodní příslušnosti, mohou být v situacích, kdy je to vhodné, určeny s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Výslovné stanovení konkrétního příslušného soudu není potřeba, je nicméně nutné, aby se strany shodly s dostatečnou přesností na samotné dohodě o volbě soudu a na objektivních faktorech, na základě kterých má být konkrétní prorogovaný soud určen.

Pouhý odkaz na italský občanský soudní řád v kontextu předsoudního řešení sporů nelze za volbu italských soudů považovat, jelikož nejde o „dostatečně přesné“ objektivní kritériem, jež je předmětem jednoznačného konsensu stran. V posuzovaném případě není konsensus stran ohledně založení mezinárodní příslušnosti italských soudů na základě čl. 25 nařízení Brusel I bis dostatečně přesně a určitě projeven, dané ujednání totiž neprojevuje dostatečně přesně a určitě, že se strany vůbec dohodly na založení mezinárodní příslušnosti ve smyslu čl. 25 nařízení Brusel I bis, natož aby byl přesně určen případný mezinárodně příslušný soud či soudy určitého státu. Tyto podmínky přitom vyplývají přímo z čl. 25 nařízení Brusel I bis, a tudíž není namístě uchýlit se k právu prorogovaného soudu k posuzování podmínek formální platnosti dohody.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3344/2019, ze dne 18. 5. 2021


10.06.2021 00:01

Bezdůvodné obohacení intenzivním užíváním honebního pozemku

I. Na náhradu dle § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb. nelze nahlížet jako na náhradu za všechny zásahy do vlastnického práva ze strany držitele honitby, nýbrž toliko jako na kompenzaci za to, že na pozemku bude vykonáváno právo myslivosti bez účasti vlastníka pozemku (proto také zákon právo na náhradu vylučuje v případě, kdy je vlastník pozemku členem honebního společenstva a může se tak na realizaci práva myslivosti podílet), tedy jako na náhradu za přičlenění pozemku k honitbě; tomu ostatně odpovídá i způsob výpočtu náhrady, kdy se vychází jen z velikosti honebních pozemků a z výnosu z práva myslivosti na těchto pozemcích. Naproti tomu pro kvantifikaci bezdůvodného obohacení není významné, zda a jaký výnos (zisk) neoprávněné užívání věci obohacenému přináší.

Ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb. tak neposkytuje podklad pro přiznání bezdůvodného obohacení a není kompenzací za užívání honebního pozemku nad rámec jeho přičlenění k honitbě, doprovázené dalšími (intenzivnějšími) zásady do vlastnického práva ze strany držitele honitby.

II. Dle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. I podle rozhodovací praxe zvláštního senátu platí, že je-li podání žalobce podle svého označení i obsahu žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší rozhodovat o něm soudu v občanském soudním řízení; soud nemůže popřít svou pravomoc jen proto, že podle jeho názoru by se měl žalobce domáhat sporné částky za použití prostředků správního řízení. Byť byl výše citovaný závěr korigován pozdější rozhodovací praxí zvláštního senátu, stalo se tak jen ve vztahu k věcem, které byly by z dosahu pravomoci správních orgánů vyňaty toliko z důvodu právní kvalifikace žalované pohledávky zvolené žalobcem (tedy bez ohledu na právní základ sporu, jenž by jinak ze své povahy náležel k projednání a rozhodnutí správnímu orgánu vybavenému k tomu náležitou odborností).

V posuzované věci se žalobce nedomáhá náhrady za přičlenění svého pozemku k honitbě dle § 30 zákona č. 449/2001 Sb., nýbrž vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout žalovanému intenzivním užíváním pozemku v žalobcově vlastnictví v rámci uzavřeného areálu (v jehož důsledku mělo žalobci zůstat toliko tzv. holé vlastnictví). I proto nemůže obstát rozhodnutí odvolacího soudu, jímž rozhodl o zastavení řízení a postoupení věci orgánu státní správy myslivosti k rozhodnutí o náhradě dle § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., která nemůže zcela kompenzovat žalobcem takto uplatňovaný nárok a žalobce ji navíc ani nežádá. K projednání a rozhodnutí této věci je proto dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 185/2021, ze dne 16. 3. 2021


30.04.2021 00:03

ÚS: Povinnost civ. soudů poučit o příslušnosti správních soudů

1. Je otázkou podústavního práva, která větev obecných soudů rozhoduje o žalobách proti dílčím (nikoliv konečným) procesním rozhodnutím vydaných v rámci správního řízení o věcech vyplývajících ze vztahů soukromého práva. Jestliže judikatura zvláštního senátu (zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů) a Nejvyššího správního soudu došla k závěru, že k rozhodování o takových žalobách jsou příslušné správní soudy, nemá proti tomu Ústavní soud ústavněprávní námitky – správní soudy jsou účastníkům schopny poskytnout dostatečnou a efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Pokud civilní soudy odmítnou svou příslušnost při rozhodování o žalobách proti dílčím (nikoliv konečným) procesním rozhodnutím vydaných v rámci správního řízení o věcech vyplývajících ze vztahů soukromého práva, jsou povinny žalobce poučit dle § 104b odst. 1 o. s. ř. o možnosti podat žalobu ve správním soudnictví.

3. Rozhodnutí o (ne)umožnění odkladu vyúčtování dle § 129 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, je Český telekomunikační úřad povinen odůvodnit, a to včetně alespoň stručného vypořádání argumentace poskytovatele vyúčtování.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1893/18, ze dne 23. 3. 2021


26.03.2021 00:03

ÚS: Překážka litispendence ve věci rodičovské zodpovědnosti

Soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, nemá žádnou diskreci ohledně postupu podle čl. 19 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000. Pravidla o přerušení a případném prohlášení nepřípustnosti mají imperativní charakter. Rozhodnout o své příslušnosti může pouze a jedině soud, který zahájil řízení jako první. Soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, je pak rozhodnutím prvního soudu vázán a zásadně nesmí přezkoumávat jeho správnost či zákonnost.

Nezabývají-li se svévolně a bez řádného odůvodnění obecné soudy existencí dřívějších rozhodnutí soudů jiného členského státu v téže věci rodičovské zodpovědnosti v přímém rozporu s Nařízením Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000, dopouští se tím porušení ústavně zaručeného základního práva účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2449/20, ze dne 9. 2. 2021


25.03.2021 00:01

Vnitřní předpis organizační povahy; volby do dozorčí rady státního podniku

I. Volební řád stanovící způsob a podmínky volby a odvolání zástupců zaměstnanců v dozorčí radě státního podniku nepochybně představuje vnitropodnikový normativní akt (vnitřní předpis). Je-li jediným předmětem jeho úpravy způsob a podmínky volby a odvolání zástupců zaměstnanců v dozorčí radě státního podniku, nejedná se (nemůže se jednat) o vnitřní předpis zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 305 odst. 1 zák. práce, ani o pracovní řád ve smyslu ustanovení § 306 zák. práce.

Z hlediska své povahy tedy volební řád představuje vnitřní předpis organizační povahy (akt řízení), který je pro zaměstnavatele a pro všechny jeho zaměstnance závazný; zaměstnanci musí být s volebním řádem seznámeni, jinak nemají povinnost jej dodržovat. Na volební řád se proto nevztahují důvody neplatnosti vnitřního předpisu a pracovního řádu podle ustanovení § 305 odst. 2 a § 306 odst. 4 zák. práce ani pravidlo uvedené v ustanovení § 305 odst. 2 větě druhé zák. práce, podle kterého se vnitřní předpis vydává zpravidla na dobu určitou; volební řád může být vydán jak na dobu určitou (např. jen pro konání konkrétní volby a následující volební období), tak na dobu neurčitou.

II. Soudy nejsou oprávněny rozhodovat k žalobě odborové organizace o neplatnosti volebního řádu stanovícího způsob a podmínky volby a odvolání zástupců zaměstnanců v dozorčí radě státního podniku, o neplatnosti volby zástupců zaměstnanců do dozorčí rady státního podniku a o povinnosti zaměstnavatele (státního podniku) vydat nový volební řád v případě, kdy po přijetí stávajícího volebního řádu začne u zaměstnavatele působit další odborová organizace. Vydání volebního řádu a organizace volby je tak výhradně vnitřní záležitostí zaměstnavatele a odpovědností ředitele státního podniku, který je povinen postupovat s péčí řádného hospodáře a i při neshodě více odborových organizací na podobě volebního řádu a organizaci voleb musí hledat vyvážená řešení k dosažení cíle všech účastníků kolektivních pracovněprávních vztahů, jímž je volba (zvolení) zástupců zaměstnanců v dozorčí radě státního podniku. Do těchto vnitřních poměrů žalované by potom soud nepřípustně zasahoval, pokud by podané žalobě vyhověl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 515/2019, ze dne 17. 12. 2020


28.01.2021 00:02

Rozhodčí doložka zakládající pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu ICC

Rozhodčí doložka, ve které smluvní strany projevily vůli, aby „všechny spory“ mezi nimi byly „řešeny právně“ před Mezinárodním rozhodčím soudem Mezinárodní obchodní komory v Paříži, a to podle „jeho zákonů“, je dostatečně určitá.

Odvolací soud nepochybil, jestliže uzavřel, že v citované rozhodčí doložce obě smluvní strany jednoznačně založily pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory řešit jejich vzájemné spory s tím, že s ohledem na institucionální povahu tohoto rozhodčího soudu se řízení před ním bude řídit řádem této instituce. V tomto smyslu soudy správně vyložily taktéž výraz „dle jeho zákonů“, jímž není míněno nic jiného, než že se obě strany podrobují pravidlům příslušné mezinárodní rozhodčí instituce. Z nich pak vyplývá i řešení dalších otázek, tj. před jakým orgánem má rozhodčí řízení proběhnout, podle jakých pravidel a postupů a kdo má rozhodčí nález vydat.

Bylo-li dohodnuto, že spory budou řešeny v rozhodčím řízení, pak výsledkem řešení sporů je i rozhodnutí ve sporu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1258/2020, ze dne 29. 10. 2020


16.11.2020 00:02

Určení mezinárodní příslušnosti soudu dle čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis

Ze znění čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis vyplývá, že toto pravidlo dopadá pouze na situace, kdy má ve státě, v němž byla žaloba podána, alespoň některý z žalovaných své bydliště. Článek 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis tak nelze využít v případech, kdy osoba, podle které má být určena mezinárodní příslušnost soudu, nemá bydliště ve státě, kde je žaloba podána, ale mezinárodní příslušnost soudů vůči ní je dána podle jiného než tohoto obecného pravidla, například postupem podle čl. 26 nařízení Brusel I bis.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4162/2019, ze dne 4. 9. 2020


< strana 1 / 13 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů