// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost

Soudní pravomoc a příslušnost

16.09.2026 00:02

Přechod pravomoci a litispendence ve věcech péče o dítě

I. Systém Úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí (č. 141/2001 Sb. m. s.) vylučuje možnost vedení paralelních řízení týkajících se stejného předmětu řízení ve dvou nebo více smluvních státech. Ve smyslu čl. 13 Úmluvy je třeba již zahájené řízení zastavit, jestliže vyjde najevo, že v době zahájení řízení probíhá před orgány jiného smluvního státu, které samy v době zahájení „svého“ řízení měly pravomoc, řízení týkající se stejného předmětu. Výjimku z tohoto pravidla představuje toliko situace, ve které se orgány původního státu své pravomoci ve smyslu čl. 13 odst. 2 Úmluvy vzdaly. Účinek čl. 13 Úmluvy je obdobný vnitrostátnímu institutu litispendence a je vázán na předmět řízení; tento článek proto nebrání orgánům státu, do kterého pravomoc přešla, aby zahájily řízení v rozsahu těch věcí, ve kterých v původním státě (již) žádné řízení neběží.

II. Neplatí, že překážka věci zahájené podle čl. 13 Úmluvy vzniká toliko v situacích, ve kterých v době zahájení „druhého“ řízení svědčí pravomoc jak státu „druhého“ řízení, tak státu původního řízení. Pro založení překážky věci zahájené postačí, že orgány smluvního státu, u kterých je vedeno dříve zahájené řízení, měly pravomoc podle Úmluvy alespoň v době podání žádosti o zahájení řízení před těmito orgány (nikoliv tedy v době podání žádosti o zahájení „nového“ řízení). Případný přechod pravomoci změnou obvyklého pobytu dítěte v průběhu dříve zahájených řízení v jiných smluvních státech proto nezbaví tato řízení jejich litispendenčního účinku, neboť rozhodnou skutečností je zde právě a jen existující pravomoc v době zahájení těchto řízení.

III. Ustanovení čl. 7 a čl. 13 Úmluvy sledují zcela odlišný cíl. Zatímco čl. 7 Úmluvy v případě protiprávního přemístění dítěte směřuje k zachování pravomoci státu původního obvyklého pobytu dítěte i tehdy, kdy by za běžného chodu věcí přešla do státu nového obvyklého pobytu, čl. 13 Úmluvy zajišťuje, že ohledně stejného předmětu nebude vydáno více navzájem si konkurujících rozhodnutí. Jakkoliv Úmluva umožňuje přechod pravomoci i během řízení, nespecifikuje přesně konkrétní procesní následky ztráty pravomoci ani způsoby jejího ověřování, které se mohou v jednotlivých smluvních státech lišit. S výhradou čl. 13 odst. 2 Úmluvy tak v zájmu zachování právní jistoty Úmluva umožňuje orgánům vedoucím pozdější řízení ve věci rozhodovat až poté, co je předchozí řízení v jiném smluvním státě prokazatelně skončeno, nikoliv již na základě toho, že by orgány vedoucí pozdější řízení samy shledaly, že orgány vedoucí řízení dřívější pozbyly svou pravomoc.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1207/2026, ze dne 27. 8. 2026

10.09.2026 00:02

Určení obecného soudu při zjistitelném bydlišti fyzické osoby v zahraničí

Pravidlo obsažené v poslední větě § 85 odst. 1 o. s. ř. (doplněné zákonem č. 296/2017 Sb.) nelze vykládat tak, že určení obecného soudu podle místa evidovaného trvalého pobytu je možné i tehdy, lze-li bydliště fyzické osoby zjistit, avšak nachází se mimo území České republiky. Nemá-li fyzická osoba na území České republiky bydliště ani se zde nezdržuje, přičemž její bydliště v zahraničí je zjistitelné, určení místní příslušnosti podle místa formálně evidovaného trvalého pobytu nepřichází v úvahu, jelikož není splněna podmínka, že bydliště nelze zjistit.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Nd 168/2026, ze dne 29. 7. 2026

10.09.2026 00:01

Místní příslušnost v řízení o určení otcovství s mezinárodním prvkem

I. Otázku příslušnosti ve věci určení rodičovství neupravuje žádný předpis Evropské unie, když z působnosti nařízení Brusel II ter jsou tyto věci výslovně vyloučeny [čl. 1 odst. 4 písm. a) nařízení], neupravuje ji ani žádná mnohostranná smlouva, kterou by Česká republika byla vázána, ani dvoustranná smlouva mezi Českou republikou a Německem; místní příslušnost je proto třeba posoudit podle § 53 zákona o mezinárodním právu soukromém. Skutečnost, že citované ustanovení používá pojmy „žalobce“ a „žalovaný“, které neodpovídají nesporné povaze řízení o určení otcovství, je důsledkem toho, že zákon o mezinárodním právu soukromém byl schválen více než rok před schválením zákona o zvláštních řízeních soudních. Podala-li návrh na určení otcovství matka, je ji proto pro účely určení příslušnosti podle zákona o mezinárodním právu soukromém třeba považovat za „žalobkyni“ a domnělého otce za „žalovaného“.

II. Nelze-li v řízení o určení otcovství s mezinárodním prvkem určit místní příslušnost podle speciálního ustanovení § 53 zákona o mezinárodním právu soukromém, je třeba zvážit, zda ji nelze určit podle obecné úpravy v zákoně o zvláštních řízeních soudních.

Nemají-li matka ani domnělý otec na území České republiky bydliště ani se zde v době podání návrhu nezdržují, přičemž jejich bydliště v zahraničí je zjistitelné, určení jejich obecného soudu podle místa formálně evidovaného trvalého pobytu nepřichází v úvahu. Nenachází-li se na území České republiky ani obecný soud dítěte, nelze místní příslušnost určit ani podle § 417 z. ř. s. Při splnění předpokladu pravomoci českých soudů jsou proto dány podmínky pro určení soudu, který věc projedná a rozhodne, podle § 11 odst. 3 o. s. ř. V tomto směru se nadále uplatní závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Nd 231/2012, přestože bylo vydáno před novelizací § 85 odst. 1 o. s. ř. zákonem č. 296/2017 Sb.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Nd 168/2026, ze dne 29. 7. 2026

09.09.2026 00:02

Úplatná zápůjčka mezi nepodnikateli podle nařízení Brusel I bis

I. Pojmy použité v nařízení Brusel I bis musejí být v zásadě vykládány autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům uvedeného nařízení; nemohou proto být chápány jako odkaz na kvalifikaci právního vztahu projednávaného před vnitrostátním soudem v příslušném vnitrostátním právu. Není proto nikterak rozhodné, že pohledem českého práva představuje smlouva o zápůjčce reálný kontrakt, jenž vzniká okamžikem předání věci vydlužiteli, takže na straně zapůjčitele nevzniká žádný závazek, jenž by bylo možno kvalifikovat jako „poskytnutí služby“. Pro kvalifikaci smluv o zápůjčce jako smluv o poskytování služeb je rozhodné, zda podstatu těchto smluv lze v autonomním pojetí označit za poskytování „služeb“ tak, jak je definováno judikaturou Soudního dvora. Závěr, který Soudní dvůr vyslovil v kontextu smlouvy o úvěru ve věci Kareda (C-249/16), tj. že poskytnutí peněžních prostředků za úplatu ve formě úroků je „službou“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis, se uplatní i u úplatné smlouvy o zápůjčce, neboť závazek vydlužitele vrátit jistinu společně s úroky je toliko důsledkem skutečnosti, že zapůjčitel vydlužiteli tyto prostředky poskytl.

II. Autonomní pojem „služby“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis se zakládá toliko na dvou pojmových znacích, a sice výkonu určité (i) „činnosti“ za (ii) „úplatu“. Přesvědčení, že kvalifikace smlouvy o poskytování služeb se odvíjí rovněž od postavení smluvních stran, ve své podstatě předpokládá „třetí pojmový znak“, jenž z judikatury Soudního dvora nikterak nevyplývá. Formulaci závěru v bodě 36 rozsudku ve věci Kareda proto nelze vykládat v tom smyslu, že by činila kvalifikaci smlouvy o úvěru jako smlouvy o poskytování služeb závislou rovněž na okolnosti, zda úvěrující vykonává tuto činnost v rámci své profesionální nebo podnikatelské činnosti, nýbrž toliko jako důsledek skutečnosti, že Soudní dvůr v řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nutně přihlíží k právnímu a skutkovému rámci sporu v původním řízení.

III. Úplatnou smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi dvěma fyzickými osobami jednajícími mimo rámec své profesionální nebo podnikatelské činnosti je třeba kvalifikovat jako smlouvu o poskytování služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 328/2026, ze dne 29. 7. 2026

27.08.2026 00:02

Odštěpný závod jako provozovna pro místní insolvenční řízení

I. Vzhledem k tomu, že nařízení (EU) 2015/848 ruší a nahrazuje nařízení (ES) č. 1346/2000, platí výklad, který Soudní dvůr Evropské unie podal v souvislosti s ustanoveními nařízení o úpadkovém řízení o určení mezinárodní příslušnosti, rovněž pro nařízení o insolvenčním řízení, pokud ustanovení obou těchto unijních předpisů lze považovat za „rovnocenná“.

Při interpretaci pojmů „provozovna“ a „pohledávka vyplývající z jejího provozování“ za účelem stanovení mezinárodně příslušných soudů státu pro řešení (místního) insolvenčního řízení dlužníka lze při respektování cílů nařízení o insolvenčním řízení vyjít též z judikatury interpretující pojmy „pobočka, zastoupení nebo jiná provozovna“ uvedené v článku 5 odst. 5 nařízení Brusel I, jehož dikci doslovně převzal článek 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis, s tím omezením, že entity s vlastní právní subjektivitou vykonávající činnost pro dlužníka jsou považovány za „samostatné“ dlužníky (dle článku 3 odst. 1) a nikoli za „provozovny“ dlužníka (dle článku 2 bodu 10).

II. Existence provozovny (a její umístění) jako kritérium určující mezinárodní příslušnost soudů pro zahájení místního insolvenčního řízení podle čl. 3 odst. 2 nařízení (EU) 2015/848 musí být posuzována na základě objektivních a třetími osobami zjistitelných skutečností. Umožňují-li objektivní a třetími osobami ověřitelné skutečnosti dokázat, že stav deklarovaného sídla provozovny neodpovídá skutečnému stavu, má tento (zjistitelný) skutečný stav přednost před stavem fiktivním.

III. Odštěpný závod nepředstavuje provozovnu ve smyslu čl. 2 bodu 10 nařízení (EU) 2015/848, nevykonává-li dlužník jeho prostřednictvím nikoli přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských zdrojů a majetku. V situaci, kdy nejsou zjištěny žádné hospodářské aktivity dlužníka, není pro posouzení existence provozovny samo o sobě významné, že odštěpný závod je zapsán v obchodním rejstříku, není v likvidaci a má určeného vedoucího. K závěru o existenci provozovny v zásadě nepostačuje ani samotná existence jednotlivých majetkových hodnot nebo bankovních účtů dlužníka v daném členském státě.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 16/2023, ze dne 30. 6. 2026

31.07.2026 00:02

ÚS: Propuštění duchovních ze služebního poměru k církvi

Z autonomie církví ve smyslu čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že obecné soudy nejenže nejsou oprávněny rozhodovat o trvání služebního poměru duchovních, ale ani v této souvislosti přezkoumávat, zda v rámci církve existuje orgán k ochraně práv duchovních vyplývajících z vnitřních předpisů církve, a nejsou oprávněny samy poskytnout ochranu v případě jeho absence.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 499/26, ze dne 19. 6. 2026

11.06.2025 00:02

Zvláštní příslušnost soudu podle článku 8 odst. 3 Brusel I bis

Rozhodným okamžikem pro určení mezinárodní a místní příslušnosti soudu na základě pravidel o zvláštní příslušnosti je okamžik podání žaloby. To, že žaloba (na jejímž základě byla zvláštní příslušnost soudu k projednání vzájemné žaloby určena) je žalobcem vzata zpět poté, kdy bylo řízení u daného soudu zahájeno, nemá za následek zánik (jednou určené) mezinárodní a místní příslušnosti.

Zásada perpetuatio fori se uplatní také v unijním právu, což v projednávané věci ve vztahu k čl. 8 odst. 3 Brusel I bis znamená, že pro určení mezinárodní příslušnosti českých soudů je při podání vzájemné žaloby rozhodující, že byly dány podmínky zakládající mezinárodní a místní příslušnost v době jejího podání. O tom v řízení nebylo sporu.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož jsou k projednání a rozhodnutí o vzájemné žalobě příslušné české soudy, jelikož byly příslušné v řízení o původní žalobě, přičemž zpětvzetí původní žaloby a zastavení řízení (pro nezaplacení soudního poplatku) v tomto rozsahu nemá na – v souladu s článkem 8 odst. 3 Brusel I bis založenou – mezinárodní příslušnost žádný vliv, je zcela v souladu s judikaturou SDEU.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 404/2025, ze dne 27. 5. 2025

24.04.2025 00:01

Škoda z protiprávního jednání při organizaci senátních voleb

I. V posuzované věci se žalobkyně (Česká republika – Ministerstvo financí) domáhá po žalovaném (statutární město Most) povinnosti plynoucí ze závazkového vztahu, který vznikl z protiprávního jednání zaměstnankyně žalovaného při organizaci senátních voleb. Jedná se o závazek ex delicto, tedy o občanskoprávní vztah, byť se specifickým postavením účastníků řízení (žalobcem je stát, žalovaným územní samosprávný celek chybující při výkonu přenesené působnosti); je proto v tomto případě dána pravomoc soudů rozhodnout o věci v občanském soudním řízení podle § 7 o. s. ř.

II. Náklady spojené s organizací opakovaných voleb mají charakter skutečné škody, neboť majetkový stav žalobkyně se snížil právě o částku, kterou byla nucena vydat, aby byla splněna zákonná povinnost zajistit provedení řádných voleb. Vedle částky na později zrušené volby muselo být totiž vynaloženo navíc 2.200.286,20 Kč na volby regulérní, takže skutečnou škodou je zde finanční rozdíl mezi celkovými náklady na obojí volby a částkou na volby původní. Nebýt zmíněného pochybení, postačily by k dosažení zamýšleného výsledku (zvolení senátora) náklady na první volby a další náklady by nevznikly. Jestliže se však musely volby opakovat, je správný závěr odvolacího soudu, že o tom, nakolik se provedení voleb prodražilo, se mohla žalobkyně dozvědět až podle výsledného vyúčtování nákladů voleb opakovaných. Odvolací soud správně považoval za skutečnou škodu právě ty náklady, které byly vynaloženy navíc (zbytečně), aby bylo dosaženo zamýšleného účelu. Pak ovšem není důvodná dovolací námitka, že běh promlčecí doby má být spojován s okolnostmi souvisejícími s vynaložením nákladů na první volby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1567/2023, ze dne 14. 3. 2025

28.02.2025 00:02

ÚS: Porušení práva na zákonného soudce Nejvyšším soudem

Nejvyšší soud rozhodnutím o přidělení věci soudnímu oddělení č. 26 až po vydání usnesení o odkladu vykonatelnosti rozsudku krajského soudu, tedy sice po předběžném, avšak již věcném posouzení dovolání, nenaplnil ústavněprávní požadavky na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1098/24, ze dne 21. 1. 2025

22.01.2025 00:01

„Věci občanské a obchodní“ dle čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis

Pod pojem „věci občanské a obchodní“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení Brusel I bis nespadá řízení o žalobě na nahrazení souhlasu žalovaného podané v souvislosti s žádostí o vydání věci z úschovy soudu, které je řízením incidenčním ve vztahu k řízení o úschově věci zajištěné orgány činnými v trestním řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 511/2022, ze dne 19. 11. 2024

13.11.2024 00:01

Pojem „obvyklé bydliště dítěte“ podle čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis

I. Obvyklý pobyt (bydliště) dítěte ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis představuje místo, v němž má dítě těžiště svého života. Přichází-li v úvahu určení obvyklého pobytu (bydliště) na území více států Evropské unie, je úkolem soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. Kritéria pro rozlišení významnosti jednotlivých ukazatelů jsou uvedena v judikatuře Soudního dvora Evropské unie, přičemž poměr, který může posléze vyznít ve prospěch některého z členských států přicházejících v úvahu, může být určen až s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Právě důraz na zkoumání konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě vystihuje povahu „obvyklého bydliště“.

K určení obvyklého bydliště dítěte je kromě jeho fyzické přítomnosti na území členského státu třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že dítě bylo v tomto státě integrováno v rámci sociálního a rodinného prostředí, zejména trvání, pravidelnost, podmínky a důvody pobytu dítěte na území různých členských států, rodinné a sociální vazby dítěte v uvedených členských státech a případně místo a podmínky jeho školní docházky. Taktéž lze přihlédnout k záměru rodičů usadit se s dítětem v určitém členském státě, je-li vyjádřen konkrétními kroky. Naopak obvyklý pobyt dítěte na území určitého členského státu bez dalšího nezakládají a) předchozí dočasné pobyty rodiče a dítěte na území státu, ze kterého tento rodič pochází, kupříkladu v rámci dovolených nebo v období svátků, či b) skutečnost, že rodič pochází z určitého členského státu, z toho plynoucí kulturní vazby dítěte na tento stát a jeho vztahy s rodinnými příslušníky, již v tomto státě bydlí.

II. V projednávané věci z obsahu vyplývá, že obě nezletilé děti žily s rodiči ve společné domácnosti v XY až do 28.6.2019, kdy matka (která má XY státní příslušnost) i s nezletilými dětmi bez souhlasu otce odcestovala za svými rodiči do obce XY na XY a zde zůstala i s dětmi natrvalo. Podle shora podaného výkladu pojem „obvyklého bydliště“ představuje koncept skutkový, nikoliv právní. To znamená, že rozhodující je fakticita pobytu, kde má dítě těžiště (středobod) svého života. Bylo tak určující, že ke dni zahájení řízení o určení bydliště dětí a místa povinné školní docházky nezletilé i ke dni zahájení řízení o změnu úpravy poměrů nezletilých dětí obě nezletilé děti byly nejen (již déle než rok) přítomny na XY, ale také že zde byly dostatečně integrovány v rámci sociálního a rodinného prostředí (měly faktické bydliště v XY, kde žily s matkou v rodinném domě matčiných rodičů, měly zde vhodné zázemí, se slovenštinou neměly problém, byly zde hlášeny k trvalému pobytu, navštěvovaly tam školní zařízení, měly tam svého dětského lékaře atd.). Za tohoto skutkového stavu proto nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat jeho závěr, že ke dni zahájení výše uvedených řízení bylo obvyklé bydliště dětí na XY.

Na uvedeném závěru nic nemění, že mělo být přemístění nezletilých dětí na XY protiprávní. Případná protiprávnost (v důsledku porušení otcova práva péče o dítě jednostranným přemístěním dětí) má (měla by) vliv na mezinárodní příslušnost soudu pouze za splnění podmínek uvedených v čl. 10 nařízení Brusel II bis, tedy – mimo jiné – pokud by nositel práva péče o dítě podal podle čl. 8 Haagské úmluvy ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, vyhlášené jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí pod č. 34/1998 Sb. žádost (návrh) o navrácení dítěte u příslušných orgánů členského státu, kam bylo odebráno nebo kde je zadržováno. V dané věci se však otec u příslušných orgánů XY nepodal návrh na navrácení dětí podle Haagské úmluvy. Navíc v době, kdy mu běžela jednoletá lhůta podle čl. 10 nařízení Brusel II bis, uzavřel s matkou mimosoudní dohodu o právu péče o děti a styku, takže by bylo možno dovodit, že se s únosem dětí smířil ve smyslu čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2530/2022; 24 Cdo 2533/2022; 24 Cdo 2534/2022, ze dne 25. 9. 2024

12.09.2024 00:02

Příslušnost soudů při uplatnění nároku z titulu ručení dle § 159 odst. 3 o. z.

Vzhledem k tomu, že – shodně jako u určení ručení v poměrech věci C 147/12 – smyslem ručení podle § 159 odst. 3 o. z. je dosáhnout splacení pohledávek, které společností nemohly být uhrazeny v plném rozsahu vzhledem k tomu, že člen voleného orgánu společnosti nesplnil své povinnosti, nepochybuje Nejvyšší soud o tom, že tam uvedené závěry Soudního dvora Evropské unie se obdobně prosadí i v řízení o žalobách opřených o § 159 odst. 3 o. z.

Proto i v případě žaloby vycházející z titulu ručení podle § 159 odst. 3 o. z. je žalobci dána na výběr mezinárodní příslušnost soudu podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis; místem, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, je místo, s nímž jsou spjaty činnosti vykonávané společností a finanční situace související s těmito činnostmi.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3032/2023, ze dne 22. 8. 2024

05.06.2024 00:02

Dohoda o příslušnosti soudu jiného členského státu

Čl. 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že toto ustanovení se vztahuje na dohodu o příslušnosti, kterou si smluvní strany usazené ve stejném členském státě sjednají, že ve sporech ze smlouvy, kterou mezi sebou uzavřely, mají příslušnost soudy jiného členského státu, ačkoliv uvedená smlouva nemá na tento jiný členský stát žádnou jinou vazbu (rozsudek SDEU ze dne 8. 2. 2024, sp. zn. C-566/22).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Nd 674/2021, ze dne 9. 4. 2024

04.04.2024 00:01

Pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu o vydání spisové dokumentace

Žaloba na plnění (tedy i žaloba na vydání věci) je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků. Služební poměr státního zaměstnance má veřejnoprávní povahu; způsob, jímž služební úřad nebo zaměstnanec uplatnili své nároky ze služebního poměru, na povaze tohoto právního vztahu nic nemění. Z hlediska závěru o pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí projednávané věci je proto především podstatné posouzení, zda žalobou uplatněný nárok vyplývá ze služebního poměru státního zaměstnance [tedy zda má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby]. Protože nároky vyplývající ze služebního poměru mají veřejnoprávní povahu, nelze je považovat za věc vyplývající z poměrů soukromého práva ani tehdy, pokud nějaký nárok není výslovně v zákoně o státní službě upraven, ale je ze služebního vztahu odvozován. I když nárok na vydání věci má typicky povahu soukromoprávní, vyplývá-li ze služebního poměru, je namístě jej považovat za obdobu nároku soukromoprávního ve věci služebního poměru. Na pravomoci služebního orgánu v takovém případě nic nemění okolnost, že služební orgán bude při hmotněprávním posouzení nároku aplikovat ustanovení § 1040 o. z., neboť pravomoc služebního orgánu nebo soudu neurčuje to, podle jakého hmotněprávního předpisu či ustanovení bude třeba věc posuzovat. Podstatná není ani skutečnost, zda služební poměr, v němž má uplatněný nárok svůj původ, stále trvá, neboť zánik služebního poměru na veřejnoprávní povaze jednou vzniklého nároku nic nemění.

V posuzovaném případě se žalobkyně po žalovaném domáhá vydání spisové dokumentace, kterou měl žalovaný „ve své dispozici z titulu svého služebního zařazení“ a kterou po skončení svého služebního poměru služebnímu úřadu nevrátil. Takto uplatněný nárok nepochybně má časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu služby. Projednávanou věc proto nelze považovat za věc vyplývající z poměrů soukromého práva. Nejedná se ani o věc, o níž by zákon o státní službě nebo jiný zákon stanovil, že ji projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení.

Lze proto uzavřít, že soudy nemají v občanském soudním řízení pravomoc k projednání a rozhodnutí věci, v níž se služební úřad po (bývalém) státním zaměstnanci domáhá vydání spisové dokumentace, se kterou tento zaměstnanec disponoval z titulu svého služebního zařazení, a to jak podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř., tak ani podle ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř.; v této věci jako věci služebního poměru jedná a rozhoduje služební orgán.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 345/2023, ze dne 22. 2. 2024

11.12.2023 00:01

K mezinárodní příslušnosti u žalob na vydání bezdůvodného obohacení

Soudní dvůr Evropské unie nově rozlišuje mezi bezdůvodným obohacením, které úzce souvisí se smluvním vztahem mezi stranami [kde má žalobce na výběr danou mezinárodní příslušnost soudu podle čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis], bezdůvodným obohacením, k němuž došlo v souvislosti s deliktním či kvazideliktním jednáním žalovaného (u něhož má žalobce na výběr danou mezinárodní příslušnost soudu podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis), a bezdůvodným obohacením, které nesouvisí se smluvním vztahem mezi stranami a zároveň nemá původ v deliktním či kvazideliktním jednání žalovaného, přičemž u tohoto typu bezdůvodného obohacení žalobce nemá k dispozici na výběr danou příslušnost a musí se řídit obecným pravidlem pro určení mezinárodní příslušnosti stanoveným v čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

V projednávané věci jde právě o třetí případ. Nesouvisí-li žaloba o vydání bezdůvodného obohacení se smluvním vztahem mezi stranami a nemá-li současně ani původ v deliktním či kvazideliktním jednání žalované, nemá žalobkyně dispozici na výběr danou příslušnost podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, ale musí se řídit obecným pravidlem určení mezinárodní příslušnosti podle článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2327/2022, ze dne 19. 9. 2023

15.11.2023 00:02

Žaloba o určení, že funkce soudce nezaniká

I. Funkce soudce (byť jde o veřejnou funkci) nemá jen (ryze) veřejnoprávní charakter, ale že obsah této funkce má smíšenou povahu (vzájemně se v ní prolínají soukromoprávní a veřejnoprávní prvky). Pracovní vztah soudce je (jako jedna z jejích obsahových složek) nedílnou součástí funkce soudce, přičemž jedno od druhého nelze oddělit. Důsledkem této smíšené povahy funkce soudce je (mimo jiné) též skutečnost, že zánik pracovního vztahu soudce (jakožto vztahu soukromoprávní povahy) splývá se zánikem (veřejné) funkce soudce.

Domáhá-li se žalobce v projednávané věci žalobou, aby soud určil, že jeho funkce soudce nezaniká ke dni 31. 12. 2023 z důvodu uvedeného v ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích, neboť má za to, že stanovení věkové hranice pro zánik funkce soudce může být považováno za porušení práva na rovné zacházení ve věcech přístupu k povolání, zaměstnání a jiné samostatné výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 antidiskriminačního zákona (ve smyslu přímé diskriminace), jde (vzhledem k tomu, že jde rovněž o otázku zániku pracovního vztahu soudce a s ním související žalobcem tvrzené přímé diskriminace) o právní věc vyplývající z poměrů soukromého práva. Není přitom rozhodné, že žalobce při formulaci žalobního petitu užil slova „funkce soudce“, a nikoli „pracovní vztah soudce“, neboť pracovní vztah soudce je nedílnou (obsahovou) součástí funkce soudce jako takové. Protože (zároveň) nejde o věc, kterou podle zákona projednávají a rozhodují o ní jiné orgány (Nejvyšší soud má za to, že zde není správní nebo jiný orgán, který by měl odpovídajícím kompetenčním předpisem výslovně vymezenou pravomoc tuto věc projednat a rozhodnout), Nejvyšší soud (na rozdíl od soudů prvního a druhého stupně) uzavřel, že jde o věc, kterou ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení.

II. Jestliže zákon nesvěřuje projednávání a rozhodování sporu z určitého reálného vztahu daných subjektů jinému orgánu, je povolán k ochraně jejich práv a oprávněných zájmů právě soud. Opačný výklad by byl popřením práva na přístup k soudu, které představuje jednu ze složek práva na spravedlivý proces. Panují-li pochybnosti o tom, zda soud má tomu, kdo se dovolává soudní ochrany, tuto ochranu projednáním a rozhodnutím jeho věci poskytnout, či nikoliv, je nutno vždy volit výklad, který umožní výkon práva na přístup k soudu. Z toho zároveň vyplývá, že ustanovení upravující přístup k soudu nelze interpretovat formalisticky, ale naopak dle jejich smyslu a účelu a s přihlédnutím k jejich ústavním základům.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 450/2023, ze dne 29. 8. 2023

22.09.2023 00:02

ÚS: Odepření práva otce na přístup k soudu

Obecné soudy nemohou bez dalšího zastavit řízení pro nedostatek podmínek řízení za situace, kdy není mezinárodní příslušnost cizího státu postavena najisto a naopak existuje plausibilní tvrzení o nicotnosti soudního rozhodnutí smluvního státu dvoustranné úmluvy o mezinárodní příslušnosti, jejíž je Česká republika smluvní stranou.

I kdyby existovalo podezření, že se účastníci řízení dopouštěli obecně nežádoucího „forum shoppingu“, tedy účelové volbě příslušného soudu dle vlastních preferencí a účelové procesní taktiky, nezbavuje to obecný soud povinnosti postavit otázku pravomoci českých soudů najisto. K naplnění požadavků čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo na přístup k soudu, obecné soudy musejí vyvinout patřičnou procesní aktivitu, která může vyžadovat i dokazování.

Uvedené platí tím spíše v situaci, kdy se řízení ve věci samé týká nezletilého dítěte a jeho nezvratným důsledkem může být zcela zásadní změna v jeho soukromém a rodinném životě.

Za situace, kdy bylo v řízení argumentováno možností mezinárodního únosu či „jen“ vytržení dítěte z jeho rodinného prostředí, měla být dále dle Ústavního soudu spolehlivě zajištěna participační práva nezletilé, a to pokud možno ustanovením opatrovníka schopného a způsobilého se k pravomoci (příslušnosti) českých soudů spolehlivě a především kvalifikovaně vyjádřit.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 859/23, ze dne 23. 8. 2023

16.08.2023 00:02

Konkludentní volba práva podle tzv. Římské úmluvy 1980

I. Dikce čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (tzv. „Římská úmluva 1980“, dále též jen „Úmluva“), materiály k ní, jakož i závěry nauky nezavdávají sebemenší pochybnost o tom, že volba práva, jímž se má hmotněprávní poměr stran řídit, může být učiněna konkludentně. Zda v právním jednání byla vskutku obsažena vůle stran zvolit si právo, musí soud posoudit se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu. Mezi tyto okolnosti spadá především obsah smlouvy, okolnosti doprovázející její uzavření, stejně jako i následné chování stran. Zjištěné okolnosti musí soud náležitě hodnotit a zvážit, zda jsou postačující (slovy Úmluvy: „s dostatečnou jistotou“) k závěru o tom, že dané právní jednání zahrnovalo vůli stran zvolit si právo. Otázku konsensu na volbě práva je třeba posuzovat autonomně, tj. nezávisle na právním řádu, jenž má být aplikován na otázky uvedené v čl. 3 odst. 4 Úmluvy, případně podle objektivního hraničního určovatele dle čl. 4 Úmluvy.

Dospěje-li soud k závěru, že konsensus byl učiněn, pak podle čl. 3 odst. 4 Úmluvy aplikuje na ujednání o volbě práva ustanovení zvoleného práva. Podle tohoto právního řádu posuzuje dané ujednání o volbě co do výkladu a platnosti (se zřetelem na případné vady vůle, rozpor doložky s dobrými mravy, zákonem či jinými nástroji obsahové kontroly, které se dle zvoleného právního řádu provádí).

II. Ve zde souzené věci má odvolací soud pravdu potud, že jednostranným úkonem (jednáním) některého z účastníků volbu práva bez dalšího učinit nelze, písemné prohlášení společnosti S. ze dne 25. 8. 2015 proto (samo o sobě) volbu práva nezaložilo. Pochybil však v tom, že se ve svých úvahách u tohoto argumentu zastavil, ačkoliv v něm (přiléhavě) použil relativizující slovní spojení „bez dalšího“. Doložka, „že dohoda je v souladu s dánskými zákony“, stejně jako skutečnost, že prohlášení bylo formulováno v dánském jazyce, eklatantně naznačují, že projev vůle implicite počítá s tím, že se smluvní vztah má řídit dánským právem. Jestliže se odvolací soud za těchto okolností nezabýval tím, zda volba práva nebyla sjednána konkludentně, je jeho právní posouzení v otázce, zda došlo k volbě práva, ve světle shora přijatých závěrů neúplné.

V zájmu hospodárnosti dalšího řízení Nejvyšší soud připomíná, že sama skutečnost, že žalovaná případně na zaslané prohlášení nijak nereagovala, ještě neznamená, že konsensus o volbě práva nemohl být dosažen. I tuto otázku je třeba řešit autonomně. Závazky mezi poskytovatelem a příjemcem zajištění vznikají v řadě evropských právních řádů na základě smlouvy, nikoliv jednostranného právního jednání (právního úkonu). Skutečnost, že právní postavení příjemce zajištění má být příslibem poskytovatele zajištění posíleno (aniž je příjemce povinen k úplatě za tuto majetkovou výhodu), se odráží i v aspektech samotné kontraktace. Podle některých právní řádů se tak s odkazem na zvyklosti právního styku neočekává akceptace nabídky na poskytnutí zajištění. Dohody, na základě které zajištění vznikne, tudíž může být dosaženo, ačkoliv oblát na nabídku nereaguje. Prohlásí-li přitom poskytovatel zajištění, že zajištění sice poskytne, ale daný závazkový vztah se bude řídit konkrétním právním režimem, pak jen stěží lze dospět k závěru, že pasivita obláta založí závazek ze zajištění, nicméně dohody o volbě práva nebude dosaženo. V těchto specifických případech může tedy dojít i pasivitou obláta k dosažení konsensu ohledně volby práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 923/2022, ze dne 26. 4. 2023

19.07.2023 00:01

Odvolání z funkce děkana fakulty policejní vysoké školy

I. Funkce děkana fakulty veřejné vysoké školy je veřejnou funkcí. Neexistuje rozumný důvod, aby bylo jinak nahlíženo na postavení děkana fakulty státní vysoké školy, kterou je též Policejní akademie České republiky jako policejní vysoká škola.

Byť je možno připustit správnost úvahy, že funkce děkana fakulty státní vysoké školy může být vykonávána (stejně jako funkce děkana fakulty veřejné vysoké školy) v pracovním poměru (byť uvedené ve vztahu k veřejné funkci není zcela obvyklé), založeném jmenováním podle ustanovení § 33 odst. 3 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, může se tak stát pouze v případech, kdy není k výkonu funkce děkana fakulty státní vysoké školy jmenován příslušník bezpečnostního sboru (Policie České republiky), jak tomu bylo v tomto případě.

Lze tedy uzavřít, že funkce děkana fakulty policejní vysoké školy může být vykonávána ve služebním poměru podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a – není-li do funkce děkana jmenován příslušník Policie České republiky (a od 1. 9. 2016 též dalších bezpečnostních sborů) ve služebním poměru – též v pracovním poměru.

II. Pravomoc služebního funkcionáře k rozhodování ve věcech služebního poměru je dána nejen v době, kdy služební poměr příslušníka bezpečnostního sboru trvá, nýbrž i v době, kdy jeho služební poměr byl již ukončen, avšak musí se jednat o nároky, které (z hlediska svého skutkového vymezení) se služebním poměrem souvisí.

Podstatné tak je především posouzení, zda žalobou uplatněné nároky vyplývají ze služebního poměru příslušníka bezpečnostních sborů [tedy mají časový, místní a zejména věcný (vnitřně účelový) poměr k výkonu služby]. Toto posouzení musí vyplývat z vylíčení skutkového děje tak, jak je obsažen v žalobě, resp. v dalších podáních žalobce; tím je dán sporu jeho skutkový rámec, jímž je soud vázán.

III. Jestliže žalobce funkci děkana fakulty Policejní akademie České republiky vykonával ve služebním poměru, došlo odvoláním z funkce děkana k zásahu do služebního poměru žalobce a veškeré nároky z tohoto odvolání je třeba řešit (s výjimkou nároků, vyplývajících z ustanovení § 77 odst. 9 zákona o služebním poměru, o které však ve věci nejde) podle zákona o služebním poměru, včetně pravomoci příslušného orgánu k jejich rozhodování.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1281/2022, ze dne 28. 4. 2023

29.06.2023 00:02

Nařízení Brusel II bis vs. nařízení o výživném

Nařízení Brusel II bis upravuje (kromě manželských věcí) veškeré věci týkající se rodičovské zodpovědnosti (demonstrativně vymezené v čl. 1 bodu 2 a čl. 2 bodu 7), ovšem vyjma v čl. 1 bodu 3 taxativně vymezeného okruhu právních vztahů, které se týkají mj. „vyživovací povinnosti“. A právě na tyto „vyživovací povinnosti“ (právní vztahy týkající se výživného) se použije nařízení o výživném, které v tomto směru nařízení Brusel II bis doplňuje. Protože v tomto směru je právní úprava věcné působnosti obou dotčených nařízení zcela jednoznačná a nečiní interpretační obtíže, sdílí dovolací soud závěr odvolacího soudu, že mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudu pro dané řízení, které se týká vyživovací povinnosti jednoho z rodičů (otce) k nezletilým dětem, je třeba posoudit podle pravidel (kritérií) obsažených v nařízení o výživném.

V posuzovaném případě matka oprávněných nezletilých dětí (jako jejich zákonná zástupkyně) podala návrh na úpravu vyživovací povinnosti otce vůči nezletilým dětem u Okresního soudu v Kolíně, v jehož obvodu má otec (odpůrce) místo obvyklého pobytu. S ohledem na pravidla příslušnosti soudu pro řízení ve věcech výživného je zřejmé, že podle čl. 3 písm. a) nařízení o výživném je tento soud, u něhož matka podala návrh, mezinárodně (i místně) příslušný pro projednání a rozhodnutí v dané věci.

Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně namítat, že pro účely určení mezinárodní příslušnosti soudu je třeba dané řízení o výživném pro nezletilé děti považovat za součást řízení o rodičovské zodpovědnosti, pro které platí pravidla příslušnosti obsažená v nařízení Brusel II bis. Zde je třeba především zdůraznit „explicitní výluku“ obsaženou v čl. 1 bodu 3 písm. e) nařízení Brusel II bis, která vylučuje (znemožňuje) aplikaci tohoto nařízení na právní vztahy týkajících se (jakékoli) vyživovací povinnosti plynoucí z rodinného práva, a to bez ohledu na skutečnost, zda je o této vyživovací povinnosti vedeno samostatné řízení nebo zda je spojeno s řízením o rodičovské zodpovědnosti. Vyživovací povinnosti přitom neobsahuje ani demonstrativní výčet právních vztahů vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti, které mohou být upraveny nařízením Brusel II bis (srov. čl. 1 bod 2 a čl. 2 bod 7 tohoto nařízení), což svědčí o vzájemné racionální provázanosti jednotlivých ustanovení upravujících věcnou působnost nařízení Brusel II bis. Tento jazykový výklad ostatně odpovídá i smyslu a účelu nařízení o výživném, které v důvodech pro své přijetí proklamuje snahu o ochranu zájmů osob oprávněných požadovat výživné adekvátní úpravou pravidel o příslušnosti (bod 15) a předpokládá (bod 11), že „pro účely tohoto nařízení by měl být pojem ,vyživovací povinnosti‘ vykládán samostatně“.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3563/2022, ze dne 29. 3. 2023