// Profipravo.cz / Jednání podnikatele 09.11.2010
K jednání představenstva akciové společnosti před 31. 5. 1996
V rozhodné době (k 10. květnu 1996) nemohlo představenstvo akciové společnosti jednat (tak, aby jeho jednání bylo jednáním společnosti) jinak, než prostřednictvím těch členů představenstva, kteří k tomu byli tehdy oprávněni podle konstitutivního zápisu způsobu jednání představenstva (způsobu jednání členů představenstva, kteří zavazují akciovou společnost) v obchodním rejstříku.
To platilo bez zřetele k tomu, že stanovy akciové společnosti případně předepisovaly jiný (leč v obchodním rejstříku nezapsaný) způsob jednání představenstva (způsob jednání členů představenstva, kteří zavazují akciovou společnost) a bez zřetele k tomu, zda druhá strana smlouvy o této změně věděla.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1076/2006, ze dne 29. 6. 2010
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Podnikatelské Komunální a. s., se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží 28/235, PSČ 110 00, identifikační číslo 61860204, zastoupené Mgr. Lubošem Havlem, advokátem, se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Na Pankráci 30a/404, PSČ 140 00, proti žalované JUDr. J. V., jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně SÁZAVANU, a. s. v likvidaci, identifikační číslo 00013587, zastoupené JUDr. Zorou Švabíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 9, Novoborská 374/29, PSČ 190 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 405/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2005, č. j. 13 Cmo 399/2004-221, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2005, č. j. 13 Cmo 399/2004-221, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Žalobkyně (Podnikatelská Komunální, a. s.) se žalobou podanou vůči žalované správkyni konkursní podstaty úpadkyně SÁZAVAN, a. s. v likvidaci domáhala vyloučení označených nemovitosti (domu a dvou pozemků) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Žalobu odůvodnila tím, že je vlastnicí těchto nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené 10. května 1996, mezi ní (jako kupující) a pozdější úpadkyní (jako prodávající). Sjednaná kupní cena byla uhrazena dohodou o započtení vzájemných pohledávek, uzavřenou 30. září 1996.
Rozsudkem ze dne 22. ledna 2004, č. j. 37 Cm 405/99 - 169, Městský soud v Praze vylučovací žalobu zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech státu a nákladech řízení (body II. a III. výroku).
Soud dospěl po provedeném dokazování především k závěru, že:
1/ Smlouva o úplatném převodu cenného papíru ze dne 15. března 1996, uzavřená mezi obchodní společností Burzovní společnost pro kapitálový trh, a. s. jako prodávající a F. B. jako kupujícím, u které pozdější úpadkyně zajišťovala zaplacení kupní ceny ve výši 28,5 miliónu Kč jako ručitelka a zástavní dlužnice a z níž měla vzejít pohledávka, kterou žalobkyně použila k započtení, je absolutně neplatná, protože vůle smluvních stran odporuje tomu, co vyjádřily, a smluvní strany věděly, že kupující zálohu ani doplatek sjednané kupní ceny neuhradí a že akcie nekupuje pro sebe.
2/ Kupní smlouva z 10. května 1996 je neplatná pro obcházení zákona. V tomto ohledu akcentoval, že Ing. Pavel Sehnal, který kupní smlouvu podepsal jako předseda představenstva žalobkyně, byl v téže době členem představenstva pozdější úpadkyně (jeho členství před uvedeným datem nezaniklo), takže musel vědět, kdo je na základě stanov pozdější úpadkyně z 18. května 1995 oprávněn za pozdější úpadkyni navenek jednat a podepisovat (že nestačí, aby kupní smlouvu podepsal jako předseda představenstva pozdější úpadkyně Ing. V. K., protože podle oněch nových stanov se podepisování za společnost dělo /mělo dít/ tak, že k jejímu názvu připojí svůj podpis předseda nebo místopředseda představenstva a jeden další člen představenstva nebo jeden člen představenstva na základě jeho zmocnění celým představenstvem). Žalobkyně se tudíž nemůže dovolávat ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (první výrok), změnil jej ve výrocích o nákladech státu a nákladech řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud soustředil své úvahy jen k posouzení toho, zda pozdější úpadkyně podepsala kupní smlouvu z 10. května 1996 a zda ji tato smlouva zavazuje.
Přitom vyšel ze skutkového závěru soudu prvního stupně o tom, že Ing. P. S. (který podepsal kupní smlouvu z 10. května 1996 jako předseda představenstva žalobkyně), byl v téže době stále členem představenstva pozdější úpadkyně. Odtud uzavřel, že žalobkyně nemohla být (vzhledem k obsahu stanov pozdější úpadkyně z 18. května 1996) v dobré víře v deklaratorní zápis způsobu podepisování za pozdější úpadkyni, obsažený tehdy v obchodním rejstříku. Pozdější úpadkyně kupní smlouvu řádně nepodepsala (podepsal ji jen předseda jejího představenstva), kupní smlouva ji tedy nezavazuje a je neplatná. Důvod vyloučit nemovitosti ze soupisu majetku konkursní úpadkyně podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), proto není dán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení otázky „povahy jednatelského oprávnění Ing. K., bývalého člena představenstva a generálního ředitele pozdější úpadkyně“, s tím, že soud na věc chybně aplikoval § 13 odst. 1 obch. zák.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak tkví podstata dovolatelčiny argumentace v tvrzení, že soud se nezabýval otázkou, zda podepisující člen představenstva mohl pozdějším úpadkyni zavazovat i na základě jiného titulu než na základě členství ve statutárním orgánu (s tím, že dovolatelka to uvedla v rámci svých skutkových tvrzení). V důsledku nedostatečných, respektive neúplných, zjištění skutkového stavu věci pak soud podle dovolatelky nesprávně kvalifikoval jednání Ing. K.. Ten byl v rozhodné době i generálním ředitelem pozdější úpadkyně, přičemž není pochyb o tom (míní dovolatelka), že v této funkci řídil činnost společnosti v rámci pravomoci a působnosti stanovené stanovami, vnitřními organizačními předpisy a v rozsahu pověření představenstva společnosti. Výkon této manažerské funkce jej podle dovolatelky opravňoval i činit právní a jiné úkony týkající se nakládání a hospodaření s obchodním majetkem, respektive s podnikovými aktivy. přičemž součástí běžného plnění pracovních úkolů v rámci stanoveného funkčního zařazení bylo uzavírání smluv o převodu majetku společnosti v souvislosti a uskutečňováním obchodní a podnikatelské činnosti společnosti. Jmenovaný tedy nejednal jako člen statutárního orgánu, nýbrž jako osoba pověřená v rámci podniku určitou činností (§ 15 odst. 1 obch. zák.).
Dále má dovolatelka za to, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že před novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 142/1996 Sb. nezakládalo ustanovení § 13 obch. zák., ve spojení s § 191 obch. zák., konstitutivnost zápisu statutárního orgánu nebo jeho členů do obchodního rejstříku.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, majíc napadené rozhodnutí za správné. Přitom nesouhlasí především s tím, že by generální ředitel pozdější úpadkyně mohl uzavírat smlouvy o převodu jejího majetku, odkazujíc zejména na článek 30 stanov pozdější úpadkyně a akcentujíc obsah výpovědi jmenovaného učiněné před soudem 13. května 2003 o tom, že jednal a podepisoval jako člen představenstva.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ dle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, když zrušující usnesení ze dne 5. září 2002, č. j. 13 Cmo 128/2001-44, jímž odvolací soud odklidil předchozí vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, neobsahovalo závazný právní názor, pro který by soud prvního stupně rozhodl o věci samé ve druhém rozsudku jinak).
Nejvyšší soud pak shledává dovolání přípustným pro posouzení otázky, zda zápis způsobu podepisování členů představenstva za pozdější úpadkyni, obsažený k 10. květnu 1996 v obchodním rejstříku, měl v té době deklaratorní povahu, dovolacím soudem dosud neřešené.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 13 obch. zák., ve znění účinném k 10. květnu 1996, pro věc rozhodném (tj. naposledy ve znění zákona č. 84/1995 Sb.), je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo prostřednictvím zástupce. Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce (odstavec 1). Ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele, je-li tento orgán zapsán do obchodního rejstříku (odstavec 2).
Ustanovení § 28 odst. 1 obch. zák. (v rozhodném znění) pak určuje, že do obchodního rejstříku se zapisují (též) tyto údaje:
(…)
e/ jméno a bydliště osoby nebo osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členy, s uvedením způsobu, jakým jednají jménem právnické osoby.
Dle ustanovení § 191 obch. zák. (v rozhodném znění) představenstvo je statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady. Pokud stanovy neurčí jinak, je oprávněn jednat jménem společnosti každý člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku (odstavec 1). Stanovy rozhodnutí valné hromady nebo dozorčí rady mohou omezit právo představenstva jednat i jménem společnosti, avšak tato omezení nejsou účinná vůči třetím osobám (odstavec 2).
Podstata dovolacího přezkumu tkví v prověření odpovědi na otázku, zda v situaci, kdy kupní smlouvu dne 10. května 1996 za pozdější úpadkyni (prodávající akciovou společnost) podepsal v souladu s tehdejším zápisem v obchodním rejstříku jen předseda představenstva pozdější úpadkyně Ing. V. K., lze závěr, že smlouva pozdější úpadkyni nezavazuje, dovodit jen z toho, že osoba jednající za kupující (žalobkyni) věděla, že nové stanovy pozdější úpadkyně z 18. května 1995 upravují jednání za pozdější úpadkyni jinak (srov. k tomu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2006, pod číslem 1).
V rozsudku ze dne 26. června 2001, sp. zn. 29 Cdo 3025/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura ročník 2001, číslo 11 ročníku 2001, pod číslem 137 (na jehož závěrech nemá důvod cokoli měnit a na který v podrobnostech odkazuje) Nejvyšší soud vysvětlil, že ustanovení § 13 odst. 2 obch. zák. (v rozhodném znění) nelze s přihlédnutím k jeho dikci vykládat jinak, než že jednání statutárního orgánu bylo jednáním podnikatele teprve poté, co byl statutární orgán zapsán do obchodního rejstříku, a tedy že uvedený zápis byl zápisem konstitutivním.
Tato argumentace se týkala jednatele společnosti s ručením omezeným, je však mutatis mutandis uplatnitelná i pro představenstvo akciové společnosti coby jejího kolektivního statutárního orgánu. Ve vztahu k představenstvu akciové společnosti přitom ustanovení § 191 odst. 1 obch. zák. (v rozhodném znění) ve větě třetí vymezuje, jakým způsobem se vůle tohoto kolektivního statutárního orgánu při jednání za akciovou společnost projevuje (prostřednictvím každého člena představenstva, neurčí-li stanovy akciové společnosti jinak) a ve větě čtvrté určuje, že členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se podává, že pozdější úpadkyně využila možnosti upravit ve svých stanovách způsob jednání členů jejího představenstva za pozdější úpadkyni způsobem odchylným od dispozitivní úpravy obsažené v § 191 odst. 1 větě třetí obch. zák. (v rozhodném znění), takže podle stanov platných do 18. května 1995 byl oprávněn jednat jménem pozdější úpadkyně předseda představenstva a v jeho nepřítomnosti dva jiní členové představenstva. Tomu odpovídal i zápis v obchodním rejstříku, a to i v době uzavření kupní smlouvy. Podle stanov z 18. května 1995 byl oprávněn jednat jménem pozdější úpadkyně předseda nebo místopředseda představenstva a jeden další člen představenstva nebo jeden člen představenstva na základě jeho zmocnění celým představenstvem. Tato změna však v době uzavření kupní smlouvy nebyla promítnuta do obchodního rejstříku.
U představenstva akciové společnosti není požadavek zápisu statutárního orgánu do obchodního rejstříku nezbytný k tomu, aby jeho jednání bylo možné považovat (ve smyslu § 13 odst. 2 obch. zák., v rozhodném znění) za jednání podnikatele (akciové společnosti), naplněn jen zápisem složení představenstva akciové společnosti do obchodního rejstříku. Tento požadavek se beze zbytku prosadí (v souladu s ustanoveními § 28 odst. 1 písm. e/ a § 191 odst. 1 věty čtvrté obch. zák., v rozhodném znění) až ve spojení se zápisem způsobu jednání, kterým konkrétní členové představenstva akciovou společnost zavazují. Opačný výklad by při zcela běžných a pravidelných odchylkách stanov akciových společností od dispozitivní úpravy obsažené v § 191 odst. 1 věty třetí obch. zák. (v rozhodném znění), ve spojení s (tehdy) konstitutivní povahou zápisu statutárního orgánu podnikatele do obchodního rejstříku (§ 13 odst. 2 obch. zák., v rozhodném znění) směřoval proti principu důvěry v zápis do obchodního rejstříku (projevujícího se i presumpcí správnosti takového zápisu), jenž tomuto veřejnému seznamu vévodí (srov. i § 27 odst. 1 a 2 obch. zák., v rozhodném znění).
K tomu lze doplnit, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2003, sp. zn. 29 Odo 216/2003, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2003, pod číslem 176, v případě, kdy stanovy akciové společnosti určují způsob jednání představenstva odchylně od ustanovení § 191 odst. 1 obch. zák., nejde o omezení práva představenstva jednat jménem společnosti ve smyslu ustanovení § 191 odst. 2 obch. zák.
Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že v rozhodné době (k 10. květnu 1996) nemohlo představenstvo pozdější úpadkyně jednat (tak, aby jeho jednání bylo jednáním pozdější úpadkyně) jinak, než prostřednictvím těch členů představenstva (předsedy představenstva a v jeho nepřítomnosti dvěma jinými členy představenstva), kteří k tomu byli tehdy oprávněni podle konstitutivního zápisu způsob jednání představenstva (způsobu jednání členů představenstva, kteří zavazují akciovou společnost) v obchodním rejstříku. To platilo bez zřetele k tomu, že stanovy akciové společnosti (pozdější úpadkyně) z 18. května 1995 předepisovaly k uvedenému datu jiný (leč v obchodním rejstříku nezapsaný) způsob jednání představenstva (způsob jednání členů představenstva, kteří zavazují akciovou společnost) a bez zřetele k tomu, zda kupující (dovolatelka) o této změně věděla.
Právní posouzení věci odvolacím soudem tak v dotčeném ohledu správné není. Vzhledem k tomu, že odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) omezil důvody, pro které rozsudek soudu prvního stupně potvrdil právě a jen na (vzhledem k výše uvedenému nesprávné) posouzení problematiky § 191 obch. zák. (v rozhodném znění), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil včetně závislých výroků o nákladech řízení a nákladech státu (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-