// Profipravo.cz / Nájem bytu 12.12.2022
Určení výlučného nájemce bytu a rozhodnutí o náhradě dle § 768 o. z.
I. Rozhoduje-li soud k návrhu rozvedeného manžela podle § 768 o. z., v první řadě rozhodne o tom, kterému z rozvedených manželů se zrušuje právo nájmu – bude to ten z bývalých manželů, po kterém lze spravedlivě žádat, aby byt (dům) opustil. Podle § 768 odst. 1 o. z. při tomto rozhodování přihlédne zejména k tomu, kterému z manželů byla svěřena péče o nezletilé dítě a ke stanovisku pronajímatele. Soud však může podle okolností konkrétního případu přihlížet i k dalším hlediskům, jde totiž o normu s relativně neurčitou hypotézou, a je proto na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Může proto přihlédnout např. k sociálním a majetkovým poměrům účastníků, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k příčinám rozvratu manželství, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, k tomu, jak se který z nich zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Soud tedy přihlédne ke všem významným skutečnostem, které vyjdou v řízení najevo a musí odůvodnit, která hlediska považoval za podstatná, kterým dal v konkrétním případě přednost a proč.
Jakmile soud – po zvážení všech právně významných skutečností – rozhodne, kterému z rozvedených manželů zruší právo nájmu, musí posoudit, zda a jaká náhrada tomuto rozvedenému manželovi za ztrátu takového práva náleží. Okolnost, že se soud vždy zabývá otázkou náhrady za ztrátu práva (společného) nájmu, však neznamená, že by vždy (za jakýchkoliv) okolností musela být rozvedenému manželovi, jemuž soud zrušil právo nájmu, nějaká náhrada přiznána. Soud samozřejmě přihlédne ke všem konkrétním okolnostem dané věci, zváží poměry obou účastníků (majetkové, sociální atd.) a výsledkem této úvahy může být i závěr, že právě s ohledem na tyto konkrétní okolnosti dané věci mu žádná náhrada nenáleží (viz i samotné gramatické vyjádření v § 768 odst. 1 o. z. - „popřípadě zároveň rozhodne“); vždy přitom své závěry odůvodní. Má-li soud za to, že rozvedenému manželovi náhrada za ztrátu práva nenáleží, nemusí o tom rozhodovat zvláštním samostatným výrokem, jeho závěr se promítne ve výroku o vyklizení; v takovém případě nebude vyklizení vázáno na poskytnutí náhrady (ve formě peněz, náhradního bytu atd.), ale jen na uplynutí ve výroku stanovené doby.
Ustanovení § 768 odst. 2 o. z. dále stanoví, že nebyla-li náhrada za ztrátu práva nájmu přiznána, má rozvedený manžel v bytě (domě) právo bydlet nejdéle jeden rok. Soud, který dospěl k závěru, že rozvedenému manželovi náhrada za ztrátu práva nenáleží, musí proto při rozhodnutí o vyklizení zvážit jak dlouho – s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci – může vyklizovaný manžel v bytě dále bydlet; z § 768 odst. 2 o. z. je přitom zjevné, že nemůže jít o dobu delší než jeden rok. Tuto dobu je třeba počítat od rozhodnutí soudu (o zrušení společného nájmu a vyklizení), neboť až z rozhodnutí soudu je zjevné, zda rozvedenému manželovi byla nějaká náhrada za ztrátu práva přiznána. Současně doba jednoho roku je dobou maximální, soud proto může stanovit samozřejmě i dobu kratší, její délku musí vždy zvážit podle konkrétních okolností případu a uvést ji ve výroku o vyklizení.
II. V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalovanému, jehož právo (společného) nájmu k bytu zrušil, nenáleží náhrada za ztrátu tohoto práva, neboť v bytě již delší dobu nebydlí, většinu věcí již vyklidil, je vlastníkem domu, který společně se svou nynější rodinou užívá a který je zcela způsobilý uspokojit jejich bytovou potřebu, nepotřebuje tak jiný byt či dům za účelem bydlení, neboť jeho bytové potřeby jsou dostatečně zajištěny. Lhůtu patnácti dnů od právní moci rozsudku, v níž má žalovaný byt vyklidit (tedy vyklidit zbývající věci umístěné v jednom pokoji bytu), lze proto považovat za dostačující.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 705/2022, ze dne 13. 9. 2022
Dotčené předpisy: § 768 odst. 1, 2 o. z.
Kategorie: nájem bytu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 19 Co 134/2021-97, změnil rozsudek Městského soudu v Brně (soud prvního stupně) ze dne 25. 5. 2021, č. j. 51 C 76/2020-66, tak, že zrušil právo nájmu žalovaného k bytu č. 9 ve 3. nadzemním podlaží v domě na adrese XY (dále též jen „Byt“), a uložil mu vyklidit Byt do 15 dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Po částečném zopakování a doplnění dokazování zjistil, že dne 1. 8. 2007 žalovaný (jako nájemce) uzavřel se statutárním městem Brnem, městskou částí Brno – Líšeň (jako pronajímatelem) smlouvu o nájmu Bytu na dobu neurčitou (dále též jen „Nájemní smlouva“), dne 19. 6. 2010 uzavřeli účastníci manželství, které bylo pravomocně rozvedeno dne 20. 1. 2020, společné děti neměli, důvodem rozvratu manželství byl mimomanželský vztah žalovaného, který navázal po jejich vzájemném odcizení, rodinnou domácnost opustil v prosinci 2017. V Bytě bydlí žalobkyně, která platí nájemné a služby, žalovaný užívá pouze jeden pokoj, v němž má uloženy své věci a za jeho užívání přispívá žalobkyni měsíčně částkou 1.000 Kč. Dále zjistil, že žalobkyně je zaměstnána jako sociální pracovnice v domě pro seniory XY, v Bytě bydlí sama (se svým psem), nevlastní žádnou nemovitost. Žalovaný je policistou cizinecké policie v Brně, obvykle pracuje na hranici se Slovenskem, je vlastníkem polností, zahrady a rodinného domu v XY, který je i přes probíhající rekonstrukci - v domě vzniká další zcela samostatná bytová jednotka, aby jej mohly užívat dvě rodiny – obyvatelný, a žalovaný jej také pravidelně užívá (před i po pracovní směně), jeho nynější manželka pracuje v XY, jejich dcera navštěvuje mateřskou školu v XY. V XY je žalovaný také členem výjezdové jednotky dobrovolných hasičů a mysliveckého sdružení. Příležitostně užívá i byt svých rodičů v XY, XY. Z vyjádření pronajímatele dále zjistil, že jako nájemce neupřednostňuje žádného z účastníků.
Na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že uzavřením manželství vzniklo účastníkům k Bytu právo společného nájmu. Veškeré vazby má žalovaný v XY, má v úmyslu nastěhovat se do svého rodinného domu o dvou bytových jednotkách (v XY) a bydlet tam spolu s rodiči, Byt pro své bydlení (ani bydlení své nynější rodiny) nepotřebuje. Oproti soudu prvního stupně měl za to, že kritérium účelného využití Bytu svědčí ve prospěch žalobkyně, která jiné bydlení nemá. Neshledal žádné důvody pro poskytnutí jakékoli náhrady žalovanému, jehož bytová potřeba je dostatečně saturována, a proto ho zavázal byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s § 768 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“, popř. „občanský zákoník“), nerozhodl o způsobu náhrady za ztrátu práva, nezohlednil ani všechna kritéria, která se uplatňují v ustálené soudní praxi v případě vypořádání majetkových poměrů mezi (bývalými) manželi. Zejména se jedná o zásluhovost a účelné využití bytu, obě tato kritéria přitom svědčí jemu, když právo nájmu k Bytu získal ještě před uzavřením manželství, a žalobkyně Byt o velikosti 4+kk užívá sama, zatímco on ho plánoval obývat společně se stávající partnerkou a svým nezletilým dítětem. Důvody k nepřiznání náhrady (např. rozpor jednání s dobrými mravy, či značná majetková rozdílnost mezi účastníky) nejsou, bylo namístě, aby mu byla přiznána alespoň částečná náhrada za ztrátu práva nájmu, např. ve formě jednorázového finančního příspěvku. Rovněž odvolacímu soudu vytýkal nesprávné posouzení provedeného dokazování, měl za to, že skutkové závěry jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy, resp. nejsou ničím podloženy. Zdůraznil, že rodinný dům v XY nabyl za účelem rekonstrukce (s cílem snáze získat úvěr na rekonstrukci), nikoli jako místo trvalého pobytu. Odvolací soud zcela přehlédl, že místem výkonu jeho práce je Brno a okolí, je proto nucen tzv. pendlovat mezi místem zaměstnání a zázemím v XY, a poukázal-li na jeho osobní vazby na obec XY, pominul, že jde o logický důsledek toho, že v obci dlouhodobě žijí jeho rodiče. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně v dovolacím vyjádření uvedla, proč považuje dovolání za nedůvodné. Zdůraznila, že soud nebyl povinen o způsobu náhrady za ztrátu práva nájmu rozhodnout, neboť § 768 odst. 1 o. z. dává soudu možnost, nikoli povinnost o náhradě rozhodnout. Skutkové i právní závěry odvolacího soudu považovala za správné a navrhla, aby dovolání „nebylo vyhověno“ a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, je přípustné, neboť otázky, ke kterým hlediskům soud přihlíží při určení výlučného nájemce bytu a při rozhodnutí o způsobu náhrady za ztrátu práva nájmu ve smyslu § 768 o. z., nebyly doposud dovolacím soudem řešeny; není však důvodné.
Předně je třeba zdůraznit, že námitkami, jimiž dovolatel zpochybnil správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování soudem (zejména ohledně jako úmyslu trvale pobývat v XY a možnosti uspokojení jeho bytových potřeb) uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Pouze pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění nevykazují jakýkoliv významný nesoulad, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a jejich skutkové závěry odpovídají obsahu spisu.
Právo na zrušení společného nájmu bytu vzniká rozvodem manželství, manželství účastníků skončilo rozvodem až po účinnosti občanského zákoníku, proto je třeba projednávanou věc posuzovat podle tohoto zákona (§ 3074 odst. 1 o. z.; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2245/2015).
Podle § 768 odst. 1 o. z., zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné právo, a nedohodnou-li se, kdo bude v domě nebo bytě dále bydlet, zruší soud na návrh jednoho z nich podle okolností případu dosavadní právo toho z rozvedených manželů, na kterém lze spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil, a popřípadě zároveň rozhodne o způsobu náhrady za ztrátu práva; přitom přihlédne zejména k tomu, kterému z rozvedených manželů byla svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali, jakož i ke stanovisku pronajímatele, půjčitele nebo jiné osoby v obdobném postavení.
Podle § 768 odst. 2 o. z., rozvedený manžel, který má dům nebo byt opustit, má právo tam bydlet, dokud mu druhý manžel nezajistí náhradní bydlení, ledaže mu v řízení podle odstavce 1 náhrada nebyla přiznána; v tomto případě má právo v domě nebo bytě bydlet nejdéle jeden rok. Byla-li mu však svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali za trvání manželství, nebo o dítě nezaopatřené, které s ním žije, může soud na návrh tohoto manžela založit v jeho prospěch právo bydlení; ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nerozhodl o náhradě, která mu přísluší za ztrátu práva společného nájmu k Bytu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 26 Cdo 1040/2021, formuloval a odůvodnil závěr, že § 768 o. z. řeší následky rozvodu manželství na společné nebo stejné právo manželů k domu nebo k bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, a upravuje jejich bydlení po rozvodu manželství. Formulačně připomíná dřívější úpravu zrušení práva společného nájmu bytu manžely obsaženou v § 705 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), přičemž zakotvuje možnost (kteréhokoliv) rozvedeného manžela domáhat se zrušení dosavadního práva a případně i náhrady za ztrátu tohoto práva, jestliže má dům nebo byt po zrušení společného práva opustit. Náhrada může být ve formě zajištění náhradního bydlení nebo založením práva bydlení či v zákonem předpokládaných případech i ve formě práva odpovídajícího věcnému břemeni bydlení, a může jít i o náhradu finanční (v penězích). Ustanovení míří především na případy zrušení společného práva nájmu (§ 745 o. z.) či na jiné obligační tituly stejného nebo společného práva bydlení, nelze ale vyloučit ani jeho použití i na věcně právní tituly (např. společná služebnost užívání bytu), nevztahuje se však na společné právo v bytě nebo domě ve společném jmění manželů či stejné právo v rámci podílového spoluvlastnictví manželů.
Rozhoduje-li tedy soud k návrhu rozvedeného manžela podle § 768 o. z., v první řadě rozhodne o tom, kterému z rozvedených manželů se zrušuje právo nájmu – bude to ten z bývalých manželů, po kterém lze spravedlivě žádat, aby byt (dům) opustil. Podle § 768 odst. 1 o. z. při tomto rozhodování přihlédne zejména k tomu, kterému z manželů byla svěřena péče o nezletilé dítě a ke stanovisku pronajímatele. Soud však může podle okolností konkrétního případu přihlížet i k dalším hlediskům, jde totiž o normu s relativně neurčitou hypotézou, a je proto na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Může proto přihlédnout – např. k sociálním a majetkovým poměrům účastníků, ke zdravotnímu stavu rozvedených manželů, k příčinám rozvratu manželství, k možnosti uspořádání jejich bytových poměrů, k tomu, jak se který z nich zasloužil o získání bytu, k účelnému využití bytu apod. Soud tedy přihlédne ke všem významným skutečnostem, které vyjdou v řízení najevo a musí odůvodnit, která hlediska považoval za podstatná, kterým dal v konkrétním případě přednost a proč.
Jakmile soud – po zvážení všech právně významných skutečností – rozhodne, kterému z rozvedených manželů zruší právo nájmu, musí posoudit, zda a jaká náhrada tomuto rozvedenému manželovi za ztrátu takového práva náleží. Okolnost, že se soud vždy zabývá otázkou náhrady za ztrátu práva (společného) nájmu, však neznamená, že by vždy (za jakýchkoliv) okolností musela být rozvedenému manželovi, jemuž soud zrušil právo nájmu, nějaká náhrada přiznána. Soud samozřejmě přihlédne ke všem konkrétním okolnostem dané věci, zváží poměry obou účastníků (majetkové, sociální atd.) a výsledkem této úvahy může být i závěr, že právě s ohledem na tyto konkrétní okolnosti dané věci mu žádná náhrada nenáleží (viz i samotné gramatické vyjádření v § 768 odst. 1 o. z. - „popřípadě zároveň rozhodne“); vždy přitom své závěry odůvodní. Má-li soud za to, že rozvedenému manželovi náhrada za ztrátu práva nenáleží, nemusí o tom rozhodovat zvláštním samostatným výrokem, jeho závěr se promítne ve výroku o vyklizení; v takovém případě nebude vyklizení vázáno na poskytnutí náhrady (ve formě peněz, náhradního bytu atd.), ale jen na uplynutí ve výroku stanovené doby.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalovanému, jehož právo (společného) nájmu k Bytu zrušil, nenáleží náhrada za ztrátu tohoto práva, neboť v Bytě již delší dobu nebydlí, většinu věcí již vyklidil, je vlastníkem domu, který společně se svou nynější rodinou užívá a který je zcela způsobilý uspokojit jejich bytovou potřebu, nepotřebuje tak jiný byt či dům za účelem bydlení, neboť jeho bytové potřeby jsou dostatečně zajištěny. Tato úvaha není z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená, přitom v dovolacím řízení by ji bylo možné zpochybnit právě jen v případě zjevné nepřiměřenosti (srovnej např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, uveřejněného pod číslem 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nelze přitom pominout, že typická a nejčastější forma náhrady – peněžité plnění – slouží zejména k tomu, aby ten z bývalých manželů, jemuž bylo zrušeno právo nájmu, si mohl za tuto náhradu zajistit nájem v jiném bytě, uhradit kauci, zaplatit stěhovací náklady apod.; žalovaný má však již bydlení zajištěno v domě, který vlastní.
Ustanovení § 768 odst. 2 o. z. dále stanoví, že nebyla-li náhrada za ztrátu práva nájmu přiznána, má rozvedený manžel v bytě (domě) právo bydlet nejdéle jeden rok. Soud, který dospěl k závěru, že rozvedenému manželovi náhrada za ztrátu práva nenáleží, musí proto při rozhodnutí o vyklizení zvážit jak dlouho – s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci – může vyklizovaný manžel v bytě dále bydlet, z § 768 odst. 2 o. z. je přitom zjevné, že nemůže jít o dobu delší než jeden rok. Tuto dobu je třeba počítat od rozhodnutí soudu (o zrušení společného nájmu a vyklizení), neboť až z rozhodnutí soudu je zjevné, zda rozvedenému manželovi byla nějaká náhrada za ztrátu práva přiznána. Současně doba jednoho roku je dobou maximální, soud proto může stanovit samozřejmě i dobu kratší, její délku musí vždy zvážit podle konkrétních okolností případu a uvést ji ve výroku o vyklizení.
Má-li žalovaný bydlení zajištěno ve své nemovitosti a v Bytě se již delší dobu nezdržuje, lze lhůtu patnácti dnů od právní moci rozsudku, v níž má Byt vyklidit (tedy vyklidit zbývající věci umístěné v jednom pokoji Bytu), považovat za dostačující.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný. Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal procesně neúspěšného dovolatele k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím její zástupkyně z řad advokátů. Výši nákladů dovolacího řízení stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Zástupkyně žalobkyně učinila v dovolacím řízení jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání - § 11 odst. 1 písm. k) AT, náleží jí tak náklady ve výši celkem 2.178 Kč, sestávající z odměny podle § 6 odst. 1, § 7 bod 4, § 9 odst. 1 AT ve výši 1.500 Kč, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 AT), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 378 Kč (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Autor: -mha-