// Profipravo.cz / Bezpodílové spoluvlastnictví 25.03.2009
K oceňování členského podílu v bytovém družstvu při vypořádání SJM
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu „také při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů – bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva – se vychází ze stavu tohoto podílu v době zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu, avšak z ceny odpovídající době, kdy se vypořádává“. Cena se pro účely tohoto řízení „stanoví cenou obvyklou, tj. cenou, kterou by bylo možno za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout“.
K argumentaci dovolatelky lze zde poznamenat, že cena členských práv a povinností k družstevnímu bytu, resp. členského podílu v bytovém družstvu, je přirozeně a nepředvídatelně proměnlivá nejen v závislosti na době, kdy o ní soud rozhoduje v rámci řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů), ale i v závislosti na nejisté době, kdy bude rozhodnuto o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu rozvedených manželů podle § 705 odst. 2 ObčZ. Je také realitou, že cena věci v běhu času je kolísavá někdy ve prospěch jednoho z účastníků, jindy ve prospěch druhého. Není také dost dobře možné stanovit, kdy by měl soud rozhodnout o vypořádání společného majetku manželů. Přitom není důvodu ustoupit od konstantní soudní praxe, která vychází z oceňování vypořádávaného majetku v cenách daných v době, kdy k vypořádání dojde.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4650/2008, ze dne 11. 2. 2009
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. R. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. K. K., zastoupenému advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 126/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2008, č. j. 31 Co 466/2007-663, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. března 2007, č. j. 7 C 126/99-562, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že pod bodem I. výroku přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně hodnotu členských práv a povinností k družstevnímu bytu č. 10 o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím ve 3. podlaží domu č. p. 2160 v P. ulici v K. a blíže označené věci movité (vybavení bytu). Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro s. k., katastrální pracoviště R., na LV č. 381 pro obec R. a kat. území R. nad B., a to rekreační chatu postavenou na st. parc. č. 387 a pozemky parcelních čísel 387 a 124/2, garáž na st. parc. č. 1262 (pozemek jiného vlastníka), zapsanou u téhož katastrálního úřadu, katastrální pracoviště K., na LV č. 41336 pro obec K. a kat. území R., hodnotu osobního automobilu T. C., osobní automobil V. T. 251D, obchodní podíl ve společnosti V., s. r. o., a dále blíže označené věci movité (vybavení bytu). Pod bodem II. uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání podílů částku 81.975,- Kč. Pod bodem III. uložil žalobkyni, aby žalovanému vydala skříň z komory a lednici C. Pod body IV. až VII. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem 27. 3. 1998 a že k dohodě účastníků o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nedošlo. Soud vzal za prokázané, že kromě věcí movitých a nemovitostí, které zahrnul do bezpodílového spoluvlastnictví a učinil je předmětem vypořádání, se účastníci stali společnými nájemci výše označeného družstevního bytu. Rozsudkem soudu prvního stupně z 1. 6. 2000, který nabyl právní moci 6. 11. 2000, bylo právo společného nájmu účastníků k tomuto bytu zrušeno a výlučnou nájemkyní a členkou S. b. d. O. se stala žalobkyně. Soud prvního stupně proto do vypořádání zahrnul cenu členských práv a povinností k tomuto bytu a přikázal ji žalobkyni v částce 585.000,- Kč, jak byla stanovena znalcem ke dni právní moci rozsudku o zrušení práva společného nájmu účastníků k bytu. Pokud jde o ceny garáže a rekreační chaty, soud prvního stupně při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vycházel z obvyklých cen těchto nemovitostí stanovených znaleckými posudky Ing. K. B. z 28. 11. 2006, a to ke dni 11. 11. 2006.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 20. května 2008, č. j. 31 Co 466/2007-663, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen tak, že z věcí přikázaných do výlučného vlastnictví žalovaného vypustil osobní automobil T. C., osobní automobil V. T. 251 D, lednici C. a skříň z komory a žalobkyni uložil, aby žalovanému zaplatila na vypořádání jeho podílu částku 542.375,- Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se mimo jiné neztotožnil s postupem soudu prvního stupně při ocenění členských práv a povinností k bytu, kdy soud prvního stupně vycházel z ceny k 6. 11. 2000, zjištěné podle cen platných k tomuto datu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 22 Cdo 2244/99, sp. zn. 22 Cdo 900/2004 a sp. zn. 22 Cdo 218/2006 odvolací soud uvedl, že při oceňování členských práv a povinností k družstevnímu bytu pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je třeba vycházet „z obvyklé ceny těchto práv ke dni zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu“. Podle odvolacího soudu „tento právní názor se pak v souladu s obecně zastávaným principem oceňování majetku v rámci řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů interpretuje tak, že při oceňování členského podílu pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je třeba vycházet z toho, jaká byla hodnota vypořádávaného členského podílu v době rozhodování soudu, kdyby byl ve stavu, v jakém byl v době zániku společného členství bývalých manželů v družstvu“. Odvolací soud při rozhodování vyšel ze současné obvyklé ceny členských práv a povinností k předmětnému bytu, stanovené znaleckým posudkem znalce J. P., o jehož správnosti neměl pochybností, a to ve výši 1.721.000,- Kč. Protože účastníci v odvolacím řízení způsob vypořádání nemovitostí ani jejich ceny nerozporovali, odvolací soud vypořádání nemovitostí považoval za správné.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalobkyně nesouhlasí s odvolacím soudem v tom, z čeho se má vycházet při oceňování členských práv a povinností k družstevnímu bytu a ke kterému dni má být ocenění provedeno, s tím, že postup odvolacího soudu při stanovení této ceny porušuje požadavek na právní jistotu účastníků řízení, kdy prodlužováním soudního řízení, ať již ze strany účastníků či soudu, může docházet k pohybům cen a tím se vylučuje jakákoliv jistota účastníků. Podle žalobkyně „by soud při oceňování členských práv a povinností v bytovém družstvu měl vzít v potaz cenu takového členského podílu ke dni zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu se stavem ke dni zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu a zohlednit především inflaci měny a popřípadě kupní sílu obyvatelstva a nikoli proměnlivý trh s nemovitostmi“. V průběhu řízení před soudy obou stupňů se stav na trhu s nemovitostmi změnil natolik, že není možné členská práva a povinnosti vypořádávat způsobem, jak to učinil odvolací soud, neboť žalobkyně by v takovém případě byla poškozena. Odvolací soud také pochybil, když svým rozhodnutím vytvořil „disproporci v ocenění nemovitého majetku připadajícího na podíl žalovaného, kde ponechal způsob ocenění jaký zvolil soud prvního stupně, a v ocenění členského podílu v družstvu, kde zvolil způsob ocenění zcela odlišný, a to takový, který stanovuje podstatně vyšší cenu práv k nemovitostem“. Rozhodnutí odvolacího soudu podle žalobkyně není správné ani spravedlivé. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samí jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Přípustnost dovolání v daném případě byla v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posuzována odděleně ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, a usnesení Nejvyššího soudu z 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“) pod C 12].
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen ohledně blíže označených věcí movitých, které vypustil z věcí přikázaných do výlučného vlastnictví žalovaného, ceny členských práv a povinností k předmětnému družstevnímu bytu a v návaznosti na změnu ceny těchto členských práv a povinností ve výroku o zaplacení příslušné částky na vyrovnání podílu druhého účastníka. Ve vztahu ke všem ostatním částem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím.
Dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím došlo ke změně ceny členských práv a povinností k předmětnému družstevnímu bytu a uložení povinnosti žalobkyni k zaplacení částky 542.375,- Kč žalovanému na vypořádání jeho podílu, je tak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo dovolání shledáno přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Právní posouzení sporné právní otázky, týkající se ocenění členských práv a povinností k předmětnému družstevnímu bytu, odvolacím soudem je zcela správné a odpovídá již ustálené judikatuře dovolacího soudu, která vychází z rozsudku Nejvyššího soudu z 30. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 900/2004, [viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck Praha, (dále jen Soubor rozhodnutí), C 2945], podle kterého „také při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů – bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva – se vychází ze stavu tohoto podílu v době zániku společného členství rozvedených manželů v družstvu, avšak z ceny odpovídající době, kdy se vypořádává“. Cena se pro účely tohoto řízení „stanoví cenou obvyklou, tj. cenou, kterou by bylo možno za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout“, (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, publikovaný ve výše uvedeném Souboru rozhodnutí pod C 1528).
K argumentaci dovolatelky lze jen poznamenat, že cena členských práv a povinností k družstevnímu bytu, resp. členského podílu v bytovém družstvu, je přirozeně a nepředvídatelně proměnlivá nejen v závislosti na době, kdy o ní soud rozhoduje v rámci řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (společného jmění manželů), ale i v závislosti na nejisté době, kdy bude rozhodnuto o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu rozvedených manželů podle § 705 odst. 2 ObčZ. Je také realitou, že cena věci v běhu času je kolísavá někdy ve prospěch jednoho z účastníků, jindy ve prospěch druhého. Není také dost dobře možné stanovit, kdy by měl soud rozhodnout o vypořádání společného majetku manželů. Přitom není důvodu ustoupit od konstantní soudní praxe, která vychází z oceňování vypořádávaného majetku v cenách daných v době, kdy k vypořádání dojde.
Žalobkyně dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu také ohledně ocenění nemovitostí přikázaných do výlučného vlastnictví žalovaného, kdy odvolací soud při rozhodování vycházel ze stejných cen nemovitostí jako soud prvního stupně. V této části, jak již uvedeno výše, je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu ohledně ceny nemovitostí přikázaných žalovanému nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v této části je v souladu s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně na rozdíl od vypořádání členských práv a povinností k družstevnímu bytu, kdy nesprávně vyšel z ceny těchto práv odpovídající době zrušení práva společného nájmu družstevního bytu rozvedených manželů, při vypořádání nemovitostí přikázaných do vlastnictví žalovaného postupoval správně, když vyšel z jejich obecné ceny, tj. ceny obvyklé v daném místě a v době rozhodování, která vyjadřovala jejich aktuální tržní hodnotu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 45). Námitky dovolatelky, týkající se tak správnosti ocenění nemovitostí přikázaných žalovanému, proto nemohly založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil, ostatně ani dovolatelka je nenamítala.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 OSŘ dovolání žalobkyně zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyla úspěšná a žalovanému náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -mha-