// Profipravo.cz / Bezpodílové spoluvlastnictví 14.05.2008
K ocenění vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví manželů
Pro oceňování vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví manželů obecně platí zásada, že při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví, se vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání.
Toto judikatorní, avšak zákonem nevyjádřené pravidlo, nelze ovšem absolutizovat. Soudní praxe zná výjimky. Např. „je-li předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví rozestavěný rodinný dům, jehož hodnota od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů do jeho vypořádání vlivem klimatických podmínek a jeho neudržováním a neužíváním oběma účastníky podstatně poklesla, musí tento pokles hodnota postihnout oba účastníky, ledaže by tento stav výlučně zavinil jeden z nich“.
Dovolací soud pak souhlasí s názorem, podle kterého výše uvedené pravidlo „platí v případě, že jde o věc, kterou užíval na základě dohody ten účastník, kterému je přikazována, nebo ji užívali oba a nedošlo k jejímu nadměrnému, mimořádnému opotřebení či poškození“. S tímto názorem však v daném případě nelze vystačit.
Právo osoby užívat byt v objektu určenému k bydlení na základě platného právního titulu má zpravidla vliv na obvyklou cenu takového objektu, projevující se významným poklesem ceny v porovnání s jeho cenou, pokud by v něm nikdo nebydlel. Oprávněné užívání domu oceňovaného pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví třetí osobou na dobu neurčitou či s právem na bytovou náhradu pro případ vyklizení je tak významným cenovým faktorem, snižujícím poptávku po takovém domě.
Podle názoru dovolacího soudu je pak významné, zda takovéto „zatížení“ nemovitosti v době rozhodování soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů trvá nebo již pominulo. Požadavku spravedlivého řešení sporné otázky odpovídá, aby se při oceňování objektu bydlení z hlediska jeho užívání třetími osobami vycházelo ze stavu, který tu je v době rozhodování soudu (vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů), nikoli tedy ze stavu z doby zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Přitom ovšem nutno přihlédnout k eventuálním výdajům (majetkové újmě) některého z účastníků účelně vynaložených v uvedeném mezidobí na to, aby užívání nemovitosti třetí osobou (obvykle na opatření bytové náhrady nebo vyplacení tzv. odstupného) bylo ukončeno.
Jestliže užívání domu jinou k tomu oprávněnou osobou skončilo po zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů, avšak před jeho vypořádáním, je na místě (s přihlédnutím k výše uvedenému) při stanovení obvyklé ceny domu vycházet z materiálního (fyzického) stavu domu v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů, avšak jako domu již nezatíženého právem osob jej dříve užívajících. Samozřejmě podle cenových poměrů (nabídky a poptávky po nemovitosti daných vlastností) v době vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Pokud by se tak nestalo, byl by ten z účastníků, jemuž byl obytný dům přikázán do výlučného vlastnictví, zvýhodněn, neboť v důsledku samotného zániku užívání nemovitosti třetími osobami by se bez jeho přičinění zvýšila hodnota jeho (dříve společného) domu, aniž by se o tento cenový přírůstek podělil s dosavadním bezpodílovým spoluvlastníkem.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3285/2007, ze dne 14. 2. 2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. Ř., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. B., zastoupenému advokátkou, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 12 C 324/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2006, č. j. 57 Co 84/2006-1060, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2006, č. j. 57 Co 84/2006-1060, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. října 2005, č. j. 12 C 324/92-987, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že pod bodem I. výroku přikázal do výlučného vlastnictví toho kterého z účastníků blíže označené věci movité, žalobkyni v ceně 6 500,- Kč, žalovanému v ceně 9 600,- Kč. Pod bodem II. zastavil řízení o vypořádání brusky, svářečky, vrtačky a dvou prošívaných péřových dek. Pod bodem III. uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 243 946,50 Kč. Pod body IV. až VII. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně mimo jiné zjistil, že manželství účastníků uzavřené 30. 12. 1964 zaniklo rozvodem 7. 8. 1990. Kromě věcí movitých účastníci za trvání manželství nabyli odstupní smlouvou z 29. 5. 1969 objekt bydlení č. p. 191 a pozemky parcelních čísel 235 – zastavěná plocha, 498/4 – orná půda a 498/5 – zahrada v kat. území S. ve S. V průběhu řízení poté, co nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ostravě z 2. 7. 1999, č. j. 9 Co 53/99-406, žalobkyně označené nemovitosti, které byly přikázány do jejího vlastnictví, darovala synovi D. B. darovací smlouvou z 8. 5. 2000 s účinky vkladu 15. 5. 2000. Na základě uvedeného rozsudku žalobkyně zaplatila žalovanému na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví celkem částku 354 503,50 Kč. Při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků soud prvního stupně přihlédl k tomu, že vlastnické právo D. B. nemůže být novým rozhodnutím dotčeno [§ 243d odst. 2 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“)] a uvažoval jen s obecnou cenou nemovitostí ve výši 1 200 000,- Kč, jak byla stanovena znaleckým posudkem znaleckého ústavu K., P. & P., spol. s r. o., z 22. 9. 2004 včetně jeho dodatku z 23. 12. 2004. Pokud jde o závazek účastníků z odstupní smlouvy z 29. 5. 1969 poskytovat odstupitelům F. a L. B. v označených nemovitostech doživotní a bezplatné právo užívání bytu včetně ošetřování, přípravy stravy, úklidu atd., soud prvního stupně dovodil, že nejde o věcné břemeno, a k tomuto závazku při stanovení obecné ceny nemovitostí nepřihlížel.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 21. prosince 2006, č. j. 57 Co 84/2006-1060, pod bodem I. výroku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pod bodem II. rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části, týkající se nákladů řízení a soudního poplatku, změnil. Pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, při stanovení obecné ceny nemovitostí. Nepřihlédl totiž k významné skutečnosti, mající vliv na prodejnost nemovitostí, jak je zřejmé i ze znaleckého posudku znaleckého ústavu z 22. 9. 2004, kterou je existence výrazného omezení vlastnického práva účastníků řízení, vyplývajícího z odstupní smlouvy z 29. 5. 1969 a existujícího ke dni zániku jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že závazek z odstupní smlouvy není věcným břemenem, ale že jde o závazek, který neodporuje § 495 odst. 1 ObčZ ve znění platném v době uzavření smlouvy. Podle odvolacího soudu s ohledem na obsah závazku je třeba do obecné ceny promítnout „cenu bytové náhrady pro odstupitele z předmětné odstupní smlouvy za situace, že by se v uvedeném stavu, tj. ke dni zániku manželství účastníků, sporné nemovitosti prodávaly, přitom je třeba uvažovat o bytové náhradě určitých vlastností, tj. vlastností obdobných jako měl užívaný byt“. Odvolací soud vyšel „z tržní ceny standardně vybaveného bytu velikosti 2 + 1, což by nepochybně byla odpovídající bytová náhrada, kterou by bylo nutno pro oprávněné manžele F. a L. B. zajistit, a to z jeho tržní ceny k datu rozhodování soudu“. Tržní cena takového bytu podle zprávy realitní kanceláře M., a. s., se v nejbližší lokalitě – obci B. pohybuje okolo částky 600 000,- Kč. Z této částky pak odvolací soud vycházel při rozhodování. Obecnou cenu nemovitostí určil částkou 600 000,- Kč, když od jejich obecné ceny zjištěné znaleckým posudkem ve výši 1 200 000,- Kč odečetl částku 600 000,- Kč, představující obvyklou cenu bytu ve výši 600 000,- Kč. Při takto stanovené ceně nemovitostí by žalobkyně měla žalovanému doplatit na vypořádání částku 298 450,- Kč. Protože žalobkyně žalovanému na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví zaplatila na podkladě dřívějšího rozsudku odvolacího soudu z 2. 7. 1999 částku 354 503,50 Kč, kterou žalovaný přijal jako plnění na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a žalobkyni nevrátil, odvolací soud tuto částku započetl s tím, že žalobkyně žalovanému na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nemusí již nic doplácet.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že právní závěr odvolacího soudu, že závazek z odstupní smlouvy z 29. 5. 1969 je třeba promítnout do obvyklé ceny nemovitostí, by považoval za správný, pokud by závazek z této smlouvy k nemovitostem trval ke dni vyhlášení rozhodnutí, nikoli za situace, kdy jeden z účastníků získává do svého vlastnictví nemovitosti bez závazků, neboť závazek v důsledku úmrtí oprávněných osob již neexistuje. Závazky z odstupní smlouvy ve vztahu k účastníkům a nemovitostem neexistovaly již v době rozhodnutí odvolacího soudu 2. 7. 1999 a kdy žalobkyně nemovitosti převedla na syna D. B. Odvolací soud také nesprávně postupoval při stanovení obvyklé ceny bytu, představujícího bytovou náhradu pro F. a L. B. Ničím nezdůvodnil, proč by bytová náhrada měla spočívat ve standardním bytě o velikosti 2 + 1, když rodičům svědčilo právo užívání bytu IV. kategorie. Obvyklou cenu nemovitostí snížil na polovinu, aniž vzal v úvahu, že v přízemí domu se nachází byt 4 + 1, který účastníci vybudovali po uzavření odstupní smlouvy, jehož cena je nepochybně vyšší, než cena bytu 2 + 1, a dále cenu hospodářské budovy a garáže, k jejichž užívání odstupitelům žádné právo užívání nevzniklo, a cenu pozemků. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že odvolací soud zcela správně do tržní ceny nemovitostí promítl cenu bytové náhrady pro F. a L. B., kteří spoluužívali nemovitost včetně zahrady a hospodářské budovy. S ohledem na závazky vyplývající z odstupní smlouvy byly nemovitosti neprodejné. Správná je také úvaha odvolacího soudu o bytové náhradě o velikosti bytu 2 + 1.
Nejvyšší soud ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jejich přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných tamtéž pod C 149 a C 159 a dále v usnesení ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, pod C 12, v němž dále dovodil, že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ“. Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu.
Přestože to není ve výroku rozsudku odvolacího soudu vyjádřeno, je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím nejen ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně pod body IV až VII o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku (vůči nimž je dovolání nepřípustné – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 13. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí pod C 2458), ale i ve vztahu k rozhodnutí pod bodem III o povinnosti žalobkyně doplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 243 946,50 Kč, kdy odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně žalovanému na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví již ničeho nemusí doplácet. Právě ve vztahu k této změně podává dovolání žalovaný – jeho dovolací námitky vyjadřují nesouhlas s oceněním předmětné nemovitosti, jejíž hodnota je předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a promítla se jen do výroku soudu prvního stupně o finančním vyrovnání podílů, zatímco odvolací soud dospěl k závěru, že žádného vyrovnání netřeba. Dovolání je proto přípustné.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle § 242 odst. 3 věta druhá OSŘ je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle § 152 odst. 2 věta prvá OSŘ rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci.
Podle § 155 odst. 1 věta prvá OSŘ obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku.
Podle názoru dovolacího soudu uvedeného již v jeho rozsudku z 31. 10. 2007, sp. zn. 1725/2006, publikovaného v Soudních rozhledech č. 12, ročník 2007, str. 478, platí „jestliže soud žalobu na vypořádání společného jmění manželů nezamítá, vždy samostatným výrokem rozhodne, jakou částku má jeden z účastníků vyplatit druhému na vyrovnání podílů, popřípadě, že si nemají na vyrovnání nic platit“. Pokud odvolací soud v dané věci nerozhodl samostatným výrokem, že účastníci si nemají na vyrovnání nic platit, a takový závěr učinil jen v odůvodnění svého rozsudku, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ].
Dovolání je důvodné i ve vztahu ke správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o cenu nemovitosti rozhodnou pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků.
Pro oceňování vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví manželů obecně platí zásada vyjádřená již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu ustanovení občanského zákoníku o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42, ročník 1972, a později stvrzovaná judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11, ročník 2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 629/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 496), že při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví, se vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání. Toto judikatorní, avšak zákonem nevyjádřené pravidlo, nelze ovšem absolutizovat. Soudní praxe zná výjimky. Např. „je-li předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví rozestavěný rodinný dům, jehož hodnota od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů do jeho vypořádání vlivem klimatických podmínek a jeho neudržováním a neužíváním oběma účastníky podstatně poklesla, musí tento pokles hodnota postihnout oba účastníky, ledaže by tento stav výlučně zavinil jeden z nich“. K tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27. 5. 1988, sp. zn. 5 Co 391/88, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČR pod č. 23, ročník 1989. Dovolací soud pak souhlasí s názorem, který je vyjádřen v monografii Společné jmění manželů v teorii a judikatuře, 2. vydání, Praha : ASPI, a. s., 2007, str. 217, podle kterého výše uvedené pravidlo „platí v případě, že jde o věc, kterou užíval na základě dohody ten účastník, kterému je přikazována, nebo ji užívali oba a nedošlo k jejímu nadměrnému, mimořádnému opotřebení či poškození“. S tímto názorem však v daném případě nelze vystačit.
Právo osoby užívat byt v objektu určenému k bydlení na základě platného právního titulu má zpravidla vliv na obvyklou cenu takového objektu, projevující se významným poklesem ceny v porovnání s jeho cenou, pokud by v něm nikdo nebydlel. Oprávněné užívání domu oceňovaného pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví třetí osobou na dobu neurčitou či s právem na bytovou náhradu pro případ vyklizení je tak významným cenovým faktorem, snižujícím poptávku po takovém domě. Podle názoru dovolacího soudu je pak významné, zda takovéto „zatížení“ nemovitosti v době rozhodování soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů trvá nebo již pominulo. Požadavku spravedlivého řešení sporné otázky odpovídá, aby se při oceňování objektu bydlení z hlediska jeho užívání třetími osobami vycházelo ze stavu, který tu je v době rozhodování soudu (vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů), nikoli tedy ze stavu z doby zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Přitom ovšem nutno přihlédnout k eventuálním výdajům (majetkové újmě) některého z účastníků účelně vynaložených v uvedeném mezidobí na to, aby užívání nemovitosti třetí osobou (obvykle na opatření bytové náhrady nebo vyplacení tzv. odstupného) bylo ukončeno. Jestliže užívání domu jinou k tomu oprávněnou osobou skončilo po zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů, avšak před jeho vypořádáním, je na místě (s přihlédnutím k výše uvedenému) při stanovení obvyklé ceny domu vycházet z materiálního (fyzického) stavu domu v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů, avšak jako domu již nezatíženého právem osob jej dříve užívajících. Samozřejmě podle cenových poměrů (nabídky a poptávky po nemovitosti daných vlastností) v době vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Pokud by se tak nestalo, byl by ten z účastníků, jemuž byl obytný dům přikázán do výlučného vlastnictví, zvýhodněn, neboť v důsledku samotného zániku užívání nemovitosti třetími osobami by se bez jeho přičinění zvýšila hodnota jeho (dříve společného) domu, aniž by se o tento cenový přírůstek podělil s dosavadním bezpodílovým spoluvlastníkem. Jestliže tedy odvolací soud při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků od obvyklé ceny předmětné nemovitostí ve výši 1 200 000,- Kč odečetl částku 600 000,- Kč, představující obvyklou cenu bytu, který by bylo třeba zajistit pro manžele F. a L. B., nepostupoval správně.
S ohledem na uvedenou vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a na nesprávné právní posouzení věci samé, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Autor: -dur-