// Profipravo.cz / Zastoupení 30.06.2011
K odvolání opatrovníka a "protichůdným zájmům" ve smyslu § 192 odst. 1 OSŘ
I. Ustanovení § 192 o.s.ř. představuje procesní provedení hmotněprávních ustanovení soukromého práva o ustanovení zákonného zástupce fyzické osobě, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům. Vzhledem k tomu, že opatrovník jako zákonný zástupce je oprávněn jednat za fyzickou osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům jejím jménem a že z tohoto zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo opatrovanci, musí soud při výběru opatrovníka dbát především o to, aby skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů opatrovance.
Je nepochybné, že zajistit všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů opatrovance může jen ten, kdo vůči němu nemá protichůdné zájmy, tedy, řečeno jinak, ten, jehož zájmy nejsou v rozporu se zájmy opatrovance. Z opatrovnictví ovšem nevylučuje opatrovníka každý (případně možný) rozpor se zájmy opatrovance; funkci opatrovníka nemůže vykonávat jen ten, kdo z důvodů soustavnější a dlouhodobější povahy má s opatrovancem protichůdné zájmy, takže je tu nebezpečí, že opatrovník nebude vůbec nebo po delší období způsobilý jednat jménem opatrovance a hájit jeho práva a oprávněné zájmy. Nejde proto o případ ojedinělého a dočasného (možného) střetu zájmů v určité přechodné právní situaci, který se řeší - obdobně jako při zastoupení ze zákona, např. ve vztahu mezi rodičem coby zákonným zástupcem a nezletilým dítětem - prostřednictvím ustanovení zvláštního zástupce (tzv. kolizního opatrovníka) podle ustanovení § 30 občanského zákoníku.
II. Dovolací soud nesouhlasí s názorem dovolatele, podle kterého by ustanovení § 30 občanského zákoníku, upravující institut zvláštního zástupce (tzv. kolizního opatrovníka), bylo "derogováno novelou ustanovení § 192 odst. 1 o.s.ř. provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. dle zásady lex posterior derogat priori". Citovanou novelou, účinnou od 1.7.2009, byla do ustanovení § 192 odst. 1 o.s.ř. doplněna věta druhá, jejímž smyslem je bližším způsobem procesně rozvinout podmínky ustanovení opatrovníka osobám, které jej podle zákona, tedy i podle ustanovení § 30 občanského zákoníku, musí mít; není tedy správný názor, že by nové ustanovení § 192 odst. 1 věta druhá o.s.ř. "suspendovalo" právní úpravu obsaženou v ustanovení § 30 občanského zákoníku. Podmínce uvedené v ustanovení § 192 odst.1 větě druhé o.s.ř. "nebrání-li tomu zvláštní důvody, zejména protichůdné zájmy mezi touto osobou a rodičem či jinou osobou blízkou či mezi těmito osobami navzájem", pak je třeba, jde-li o střet zájmů nastalý až v době po ustanovení opatrovníka, rozumět právě ve shora uvedeném smyslu soustavnosti a dlouhodobosti a nikoliv v jeho ojedinělosti a dočasnosti, související pouze s určitou přechodnou právní situací, z níž možný střet vyvěrá.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3871/2010, ze dne 26. 5. 2011
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v opatrovnické věci Š. K., zbaveného způsobilosti k právním úkonům, zastoupeného opatrovníkem A. H., o návrhu JUDr. M. K., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská č. 262/35, na změnu opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 23 P 48/2007, o dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2010 č.j. 31 Co 65/2010-182, takto :
I. Dovolání navrhovatele se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 27.3.2006 č.j. 23 Nc 1108/2005-76, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27.6.2006 č.j. 31 Co 258/2006-106, byl Š. K. zbaven způsobilosti k právním úkonům.
Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 23.10.2006 č.j. 23 Nc 1108/2005-119 ustanovil opatrovníkem Š. K. jeho matku V. H. Usnesením ze dne 16.9.2009 č.j. 23 P 48/2007-134 Okresní soud v Berouně zprostil V. H. na její žádost, odůvodněnou jejím nepříznivým zdravotním stavem, funkce opatrovníka a opatrovníkem Š. K. ustanovil jeho "polorodého" bratra A. H.
Návrhem podaným dne 22.10.2009 u Okresního soudu v Berouně se navrhovatel domáhal, aby byl ustanoven opatrovníkem Š. K. Svůj návrh odůvodnil zejména tím, že dosavadní opatrovnice V. H. dne 17.10.2009 zemřela a že navrhovatel je otcem Š. K., "nese rodičovskou zodpovědnost dle § 34 odst. 2 zákona o rodině" a jako nejbližší příbuzný je osobou vhodnou vykonávat tuto funkci. Navrhovatel se se Š. K. stýká a "věnuje se jeho výchově". Š. K. má sice dva "polorodé" sourozence, ti však "nejsou jeho nejbližšími příbuznými" a v dědickém řízení po zemřelé V. H. budou s ním jako další dědici "v konfliktu zájmů", což u navrhovatele nehrozí.
Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 15.12.2009 č.j. 23 P 48/2007-148 zamítl návrh navrhovatele "na změnu opatrovníka Š. K.". Uzavřel, že opatrovníkem již byl ustanoven A. H. a že nejsou důvody pro změnu osoby vykonávající tuto funkci. Zdůraznil, že "podmínkou výkonu funkce není nejbližší příbuzenství" a že možnost kolize v rámci dědického řízení po zemřelé V. H. mezi Š. K. a opatrovníkem není "relevantní, neboť tuto kolizi lze vyřešit ustanovením kolizního opatrovníka opatrovance pro dědické řízení". Stávající opatrovník je schopen zastupovat opatrovance "plnohodnotně a řádně".
K odvolání navrhovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29.6.2010 č.j. 31 Co 65/2010-182 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že Š. K. je zletilý a že proto nemůže být zastupován svými rodiči. Soudem ustanovený opatrovník A. H. "svou funkci vykonává dobře a v souladu se zájmy opatrovance" a není žádný důvod k tomu, aby funkci přestal konat. Skutečnost, že opatrovník nemá k opatrovanci vyživovací povinnost, "není rozhodující pro ustanovení opatrovnictví" a "kolizi v rámci dědického řízení lze řešit ustanovením opatrovníka pouze pro dědické řízení".
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že by pro změnu osoby opatrovníka nemělo význam, že A. H. "je v konfliktu zájmů s opatrovancem" vzhledem k tomu, že oba jsou dědici po zemřelé matce V. H., kdy dědické řízení není skončeno a předmětem dědictví jsou mimo jiné "nemovitosti v hodnotě několika milionů korun", a dovozuje, že jde o skutečnost, která A. H. z opatrovnictví ve smyslu ustanovení § 192 odst.1 o.s.ř. vylučuje. Ustanovení § 30 občanského zákoníku, upravující institut zvláštního zástupce, bylo podle názoru navrhovatele derogováno novelou ustanovení § 192 odst. 1 o.s.ř., provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., dle zásady "lex posterior derogat priori". Přípustnost svého dovolání navrhovatel dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Usnesení, kterým soud v opatrovnickém řízení ustanovuje podle ustanovení § 192 o.s.ř. opatrovníka osobě, jež ho podle zákona musí mít, je usnesením ve věci samé, neboť je jím rozhodnuto předmětu, pro něž se řízení o ustanovení opatrovníka vede.
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Navrhovatel dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání navrhovatele proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst.2 písm.a) a § 241a odst.3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci soudy řešily právní otázky, zda je důvodem pro odvolání (zproštění funkce) opatrovníka okolnost, že může dojít ke střetu jeho zájmů se zájmy opatrovance, a co se rozumí "protichůdnými zájmy" ve smyslu ustanovení § 192 odst.1 věty druhé o.s.ř. Uvedené právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Vzhledem k tomu, že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání navrhovatele proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Předseda senátu je povinen postarat se o to, aby byl ustanoven opatrovník osobám, které ho podle zákona musí mít (§ 192 odst. 1 věty první o.s.ř.). Soud ustanoví opatrovníkem rodiče či jinou osobu blízkou osoby, která opatrovníka podle zákona musí mít, nebrání-li tomu zvláštní důvody, zejména protichůdné zájmy mezi touto osobou a rodičem či jinou osobou blízkou či mezi těmito osobami navzájem ( § 192 odst. 1 věty druhé o.s.ř.).
Zákonným zástupcem fyzické osoby, která byla rozhodnutím soudu zbavena způsobilosti k právním úkonům, je soudem ustanovený opatrovník (srov. § 27 odst.2 občanského zákoníku); nemůže-li být opatrovníkem ustanoven příbuzný fyzické osoby ani jiná osoba, která splňuje podmínky pro ustanovení opatrovníkem, ustanoví soud opatrovníkem orgán místní správy, popřípadě jeho zařízení, jestliže je oprávněno vystupovat svým jménem (§ 27 odst.3 občanského zákoníku). Zastupovat jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného (srov. § 22 odst.2 občanského zákoníku). Dojde-li ke střetnutí zájmů zákonného zástupce se zájmy zastoupeného, ustanoví soud zvláštního zástupce (srov. § 30 občanského zákoníku).
V projednávané věci - jak vyplývá z obsahu spisu - byl pravomocným usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 16.9.2009 č.j. 23 P 48/2007-134 ustanoven opatrovníkem Š. K. A. H.; matka Š. K. V. H. byla současně na svoji žádost zproštěna funkce opatrovníka. A. H. funkci opatrovníka vykonává řádně, navštěvuje Š. K. v místě jeho bydliště, Š. K. také několikrát uskutečnil několikadenní návštěvu v bydlišti opatrovníka, opatrovník přispívá ze svých prostředků na úhradu sociálních služeb poskytovaných Š. K. Matka Š. K. a A. H. V. H. dne 17.10.2009 zemřela a dědické řízení dosud není skončeno.
Ustanovení § 192 o.s.ř. představuje procesní provedení hmotněprávních ustanovení soukromého práva o ustanovení zákonného zástupce fyzické osobě, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům. Vzhledem k tomu, že opatrovník jako zákonný zástupce je oprávněn jednat za fyzickou osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům jejím jménem a že z tohoto zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo opatrovanci, musí soud při výběru opatrovníka dbát především o to, aby skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů opatrovance.
Je nepochybné, že zajistit všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů opatrovance může jen ten, kdo vůči němu nemá protichůdné zájmy, tedy, řečeno jinak, ten, jehož zájmy nejsou v rozporu se zájmy opatrovance. Z opatrovnictví ovšem nevylučuje opatrovníka každý (případně možný) rozpor se zájmy opatrovance; funkci opatrovníka nemůže vykonávat jen ten, kdo z důvodů soustavnější a dlouhodobější povahy má s opatrovancem protichůdné zájmy, takže je tu nebezpečí, že opatrovník nebude vůbec nebo po delší období způsobilý jednat jménem opatrovance a hájit jeho práva a oprávněné zájmy. Nejde proto o případ ojedinělého a dočasného (možného) střetu zájmů v určité přechodné právní situaci, který se řeší - obdobně jako při zastoupení ze zákona, např. ve vztahu mezi rodičem coby zákonným zástupcem a nezletilým dítětem - prostřednictvím ustanovení zvláštního zástupce (tzv. kolizního opatrovníka) podle ustanovení § 30 občanského zákoníku.
Hrozí-li v projednávané věci střet zájmů mezi opatrovancem Š. K. a jeho opatrovníkem A. H. při projednávání dědictví po jejich matce V. H., má protichůdnost jejích zájmů jen dočasnou povahu, týká se pouze této přechodné právní situace a nastala až po ustanovení A. H. jako opatrovníka. Není proto na místě dovozovat, že by po ustanovení A. H. opatrovníkem nabyly protichůdné zájmy mezi Š. K. a opatrovníkem takovou intenzitu, která by odůvodnila závěr, že opatrovník A. H. nadále práva a oprávněné zájmy nesvéprávného řádně (všestranně a efektivně) nebude hájit. Dojde-li opravdu ke střetu zájmů mezi Š. K. a A. H., pro který opatrovník nebude moci zastupovat Š. K. v řízení o dědictví po V. H., bude opatrovanci ustanoven zvláštní zástupce (tzv. kolizní opatrovník) podle ustanovení § 30 občanského zákoníku.
S argumenty dovolatele, podle nichž by popsaný střet zájmů měl vést bez dalšího k závěru o nemožnosti (vyloučení) osoby opatrovníka z (dalšího) opatrovnictví, nelze souhlasit. Znamenají totiž, že by vždy, při každém takovém ojedinělém a dočasném střetu zájmů, muselo dojít k odvolání (zproštění funkce) dosavadního opatrovníka a k ustanovení nového zákonného zástupce; k takovému postupu nejsou žádné důvody, stejně jako rodiče nepřestávají být zákonnými zástupci nezletilého dítěte jen z důvodu, že došlo mezi nimi a dítětem ke střetu zájmů a že proto dítěti musel být ustanoven zvláštní zástupce (tzv. kolizní opatrovníka) podle ustanovení § 30 občanského zákoníku.
Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem dovolatele, podle kterého by ustanovení § 30 občanského zákoníku, upravující institut zvláštního zástupce (tzv. kolizního opatrovníka), bylo "derogováno novelou ustanovení § 192 odst. 1 o.s.ř. provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. dle zásady lex posterior derogat priori". Citovanou novelou, účinnou od 1.7.2009, byla do ustanovení § 192 odst. 1 o.s.ř. doplněna věta druhá, jejímž smyslem je bližším způsobem procesně rozvinout podmínky ustanovení opatrovníka osobám, které jej podle zákona, tedy i podle ustanovení § 30 občanského zákoníku, musí mít; není tedy správný názor, že by nové ustanovení § 193 odst.1 věta druhá o.s.ř. "suspendovalo" právní úpravu obsaženou v ustanovení § 30 občanského zákoníku. Podmínce uvedené v ustanovení § 192 odst.1 větě druhé o.s.ř. "nebrání-li tomu zvláštní důvody, zejména protichůdné zájmy mezi touto osobou a rodičem či jinou osobou blízkou či mezi těmito osobami navzájem", pak je třeba, jde-li o střet zájmů nastalý až v době po ustanovení opatrovníka, rozumět právě ve shora uvedeném smyslu soustavnosti a dluhoudobosti a nikoliv v jeho ojedinělosti a dočasnosti, související pouze s určitou přechodnou právní situací, z níž možný střet vyvěrá.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání navrhovatele podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. a) a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť jde o řízení, jež lze zahájit i bez návrhu (§ 81 odst. 1 o.s.ř.), v němž zásadně nemá žádný z jeho účastníků právo na náhradu nákladů řízení, a dovolací soud neshledal ve věci okolnosti případu odůvodňující (výjimečné) přiznání náhrady nákladů řízení účastníkům.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-