// Profipravo.cz / Zastoupení 11.06.2007
K deklaraci zastoupení učiněním plné moci součástí smlouvy
Požadavku, aby bylo ze smlouvy patrno, že ji uzavřel za účastníka jeho zástupce, lze dostát i tak, že plná moc, kterou zmocnitel zmocněnci k uzavření smlouvy udělil, tvoří nedílnou součást smlouvy (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2000, Cpjn 38/98).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2350/2006, ze dne 27. 2. 2007
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců 1) S. J. a 2) H. J., obou zastoupených JUDr. J. P., advokátem proti žalovanému K. S., zastoupenému Mgr. A. V., advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem a o vzájemném návrhu žalovaného o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 4 C 173/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 19 Co 400/2005 - 86, t a k t o :
I. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobci se žalobou podanou proti původnímu žalovanému A. E. domáhali určení, že jsou vlastníky rekreační chaty ev. č. 1328 na stavební parcele č. 584, se stavební parcelou č. 584 a pozemkovou parcelou č. 118/9, vše zapsáno v katastru nemovitostí pro k. ú. L., obec K. na LV č. 530 u Katastrálního úřadu pro S., katastrálního pracoviště P. – v., a že kupní smlouva o převodu těchto nemovitostí uzavřená mezi nimi a žalovaným ze dne 29. 11. 2002 je neplatná. Žalobu odůvodnili zejména tím, že vzhledem k invaliditě prvního žalobce měli v úmyslu vybudovat v chatě bezbariérovou koupelnu a proto přijali nabídku svého syna P. J. na zajištění výhodného úvěru. Za tím účelem mu dne 3. 9. 2002 udělili plnou moc, kterou jej zmocnili k uzavření smlouvy o úvěru a převzetí peněz, jíž však jejich syn s největší pravděpodobností přefocováním změnil tak, že je označena jako „generální plná moc pro veškeré úkony spojené se zástavou, převodem, prodejem, jednáním s úřady a převzetím peněz“, přičemž všechny tyto úkony měly být spojeny s jejich chatou ev. č. 1328 na p. č. 584 a pozemkem p. č. 584. Dne 29. 11. 2002 pak syn žalobců uzavřel s A. E. kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí za kupní cenu 1,000.000,- Kč, ačkoliv žalobci nikdy neměli v úmyslu vlastnictví k předmětné chatě, kterou užívají celoročně již několik let, a pozemkům převést na jinou osobu, a k uvedenému jednání svého syna nezmocnili. Dále uvedli, že plná moc nesplňuje veškeré náležitosti speciální plné moci, zejména v ní není zmínka o parcele č. 118/9 v k. ú. L.
Okresní soud P. – v. poté, co usnesením ze dne 22. 6. 2004, č. j. 4 C 173/2004 – 12, řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 29. 11. 2002 zastavil, k návrhu žalobců rozhodl podle § 107a odst. 1 a 2 o. s. ř. tak, že „se připouští záměna dosavadního žalovaného K. S.“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a dosavadním žalovaným, a usnesením ze dne 10. 2. 2005, č. j. 4 C 173/2004 - 44, připustil změnu vzájemného návrhu žalovaného, rozsudkem ze dne 10. 4. 2005, č. j. 4 C 173/2004 - 47, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 5. 2005, č. j. 4 C 173/2004 - 57, žalobu „na určení vlastnictví žalobců ve společném jmění manželů rekreační chaty evidenční číslo 1328 a stavební parcely č. 584 v obci a k.ú. L. (správně v obci K. a k. ú. L.) zapsaných na LV č. 530 u Katastrálního úřadu pro S. pracoviště pro P. – v.“ zamítl, určil, že žalobci „jsou spoluvlastníky pozemkové parcely č. 118/9 - zahrady zapsané na LV č. 530 pro obec a k.ú. L. (správně pro obec K. a k. ú. L.) u Katastrálního úřadu pro S: pracoviště pro P. – v., a to ve společném jmění manželů“, žalobu „na určení vlastnictví žalovaného pozemkové parcely č. 118/9 - zahrady zapsané na LV č. 530 pro obec K. a katastrální území L. u Katastrálního úřadu pro S. pracoviště pro P. – v.“ rovněž zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že v katastru nemovitostí je jako vlastník rekreační chaty č. evidenční 1328 se stavební parcelou č. 584 a zahradou č. 118/9 zapsán žalovaný, a to na základě kupní smlouvy ze dne 10. 5. 2004, kterou uzavřel s A. E. Ten nemovitosti koupil kupní smlouvou ze dne 29. 11. 2002, kterou s ním uzavřel v zastoupení žalobců jejich syn na základě plné moci ze dne 3. 9. 2002, udělené mu žalobci „pro veškeré úkony spojené se zástavou, převodem, prodejem, jednáním s úřady a převzetím peněz ve vztahu k nemovitostem - chatě č. ev. 1328 v k. ú. L., zapsané na LV 530, a parcele č. 584“. Dále bylo zjištěno, že P. J. kupní smlouvu podepsal, opravil v ní chybu v evidenčním čísle chaty a podepsal rovněž návrh na zápis změny vlastnického práva k nemovitostem v katastru nemovitostí. Plnou moc tak, jak ji žalobci podepsali a jak jejich podpisy na plné moci ověřila v ověřovací knize pracovnice obecního úřadu, P. J. ani nikdo jiný nezměnil. Okresní soud dovodil, že plná moc podepsaná žalobci dne 3. 9. 2002 splňuje náležitosti požadované zákonem, neboť je z ní nepochybné, že jde o obecnou (generální) plnou moc opravňující ke všem právním úkonům týkajícím se chaty se stavební parcelou, a že nemá žádné vady ani z hlediska ust. § 37 obč. zák., a je tedy platným právním úkonem. Jestliže na základě tohoto zmocnění P. J. uzavřel kupní smlouvu, nepřekročil své oprávnění, jehož šíře si měli být žalobci vědomi, když plnou moc podepisovali. Pokud se týká parcely č. 118/9, poukázal soud prvního stupně na to, že žalobci nezmocnili svého syna k dispozicím s tímto pozemkem, a bylo-li na základě kupní smlouvy převáděno i vlastnictví k této parcele, disponoval P. J. s tímto pozemkem nad rámec zmocnění; proto je v tomto ohledu kupní smlouva neplatná, neboť nebyla učiněna vlastníkem pozemku ani jeho zmocněncem k tomuto úkonu. Neplatná je proto ve stejném rozsahu i kupní smlouva uzavřená mezi A. E. a žalovaným.
K odvolání žalobců i žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 11. 2005, č. j. 19 Co 400/2005 - 86, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta určovací žaloba podaná žalobci, změnil tak, že určil, že žalobci jsou vlastníky rekreační chaty ev. č. 1328 na st. p.č. 584 a st. p. č. 584 v obci a k. ú. L. (správně v obci K. a k. ú. L.), zapsaných na LV č. 530 u Katastrálního úřadu pro S. pracoviště pro P. – v., ve společném jmění manželů, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud považoval za správný skutkový závěr soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobců o zfalšování plné moci a že plná moc byla žalobci udělena jejich synovi pouze k nakládání s nemovitostmi v této plné moci uvedenými. Neztotožnil se však s jeho závěrem, že kupní smlouva je v části týkající se převodu vlastnictví k pozemku - zahradě č.p. 118/9 absolutně neplatná, neboť i když P. J. neměl oprávnění nakládat a činit právní úkony i ve vztahu k tomuto pozemku, je otázku překročení oprávnění vyplývajícího z plné moci třeba řešit podle ust. § 33 obč. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1741/98). Po opakování podstatné části dokazování podle ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. ke skutečnostem vztahujícím se k účelu kupní smlouvy a ke skutečné vůli účastníků při jejím uzavření vycházel odvolací soud dále ze zjištění, že žalobci měli zájem získat peníze na investice na vybudování sociálního zařízení v chatě, v níž trvale bydlí 15 let, že vyřízením této záležitosti pověřili svého syna, kterému důvěřovali, a že od počátku chyběla na jejich straně vůle nemovitosti prodat a takovouto vůli neměli ani při podpisu plné moci dne 3. 9. 2002; svému synovi sice podepsali plnou moc, aniž však z jejího textu náležitě seznali, k čemu všemu jej zmocňují. Z jejich strany tedy šlo o jednání v omylu podle § 49a obč. zák., který by však mohl v souladu s ust. § 40a obč. zák. způsobit pouze relativní neplatnost právního úkonu. Po zhodnocení znovu provedených důkazů obsahem listin a výpovědí žalobců a svědků P. J. a A. E. nepovažoval krajský soud za věrohodnou výpověď svědka A. E., že nemovitosti chtěl koupit, a naopak vzal za prokázané, že jmenovaný o koupi chaty neměl nikdy zájem a že důvodem sepisu smlouvy bylo získání nemovitostí pouze jako zajištění pohledávky z půjčky, kterou A. E. poskytl P. J. ve výši 120.000,- Kč, resp. i z jiných jejich „obchodních aktivit“, čemuž nasvědčuje skutečnost, že svědek A. E. nemovitosti před uzavřením kupní smlouvy neviděl, neznal jejich cenu, nezaplatil kupní cenu ve výši 1,000.000,- Kč, téměř obratem žalobcům nabízel zpětnou koupi nemovitostí za různé částky a posléze je prodal žalovanému. Z toho dovodil, že účelem kupní smlouvy uzavřené dne 29. 11. 2002 nebylo získání vlastnictví předmětných nemovitostí svědkem E., nýbrž že skutečným smyslem smlouvy bylo získání „propadné zástavy pro případ, že závazky mezi P. J. a svědkem E. nebudou vyrovnány“. Dospěl proto k závěru, že kupní smlouva je absolutná neplatná, a to jednak z důvodu, že zde od počátku chyběla vážnost vůle kupujícího (§ 37 odst. 1 obč. zák.), a dále pro obcházení realizace zástavního práva upraveného v ust. § 152 a násl. obč. zák., když účelem kupní smlouvy bylo ve skutečnosti dosáhnout zajištění pohledávky mezi svědkem E. a svědkem P. J. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99, a ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 2539/2000). Podle odvolacího soudu lze však absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 29. 11. 2002, a to podle § 40 odst. 1 obč. zák., dovodit i z jejích obsahových náležitostí, neboť z jejího textu (z úvodních údajů o tom, kdo smlouvu uzavíral) vyplývá, že jako účastníci úkonu jsou uvedeni pouze žalobci jako prodávající, kteří však smlouvu neuzavřeli a nepodepsali, aniž by současně bylo uvedeno, zda za ně právní úkon ve skutečnosti uzavírá jiná osoba, a na základě čeho tak činí. Protože podle § 46 odst. 1 obč. zák. musí být smlouva o převodu nemovitosti uzavřena v písemné formě, musí ji účastníci podepsat, a pokud je některý z účastníků zastoupen na základě hmotněprávní plné moci, musí být plná moc udělena písemně a zastoupení musí být v textu smlouvy (v její úvodní části) výslovně uvedeno. Jestliže tento požadavek není splněn, je smlouva absolutně neplatná bez ohledu na to, že jednající osobě byla udělena plná moc. Skutečnost, že ke smlouvě byl připojen stejnopis plné moci, tento nedostatek v označení jednajících subjektů - z pohledu požadavku na dodržení písemné formy smlouvy - nemůže zhojit. Jestliže kupní smlouva ze dne 29. 11. 2002 je absolutně neplatným právním úkonem, nestal se A. E. vlastníkem předmětných nemovitostí a nemohl je tudíž dále převést na žalovaného, nýbrž jejich vlastníky jsou nadále žalobci, kteří k nim vlastnická práva nepozbyli, a to včetně pozemku parc. č. 118/9 - zahrady.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž má za to, že v potvrzujících výrocích má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 29. 11. 2002 je neplatná z důvodu, že v jejím úvodu není výslovně uvedeno zastoupení prodávajících. Namítá, že písemná generální plná moc byla v daném případě nedílnou součástí kupní smlouvy a proto požadavku písemnosti smlouvy bylo vyhověno (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR Cpjn 38/98, podle kterého požadavku, aby ze smlouvy bylo patrno, že ji uzavřel za účastníka jeho zástupce, lze dostát i tak, že plná moc, kterou zmocnitel zmocněnci k uzavření smlouvy udělil, tvoří nedílnou součást smlouvy v okamžiku podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí). Dále dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva je neplatná pro absenci vážnosti vůle na straně kupujících (správně zřejmě prodávajících). Poukazuje na to, že odvolací soud vycházel zejména z výpovědí žalobců, které nebyly v souladu s tím, co vypověděl svědek E., a je přesvědčen o tom, že výpovědi žalobců jsou vedeny snahou zvrátit prodej nemovitostí a že v okamžiku udělení plné moci jednoznačně projevili vůli směřující k jejich prodeji. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2187/2001, namítá, že při výkladu právního úkonu je soud povinen interpretovat vůli účastníků v okamžiku učiněného projevu vůle, přičemž pozdější vůle není rozhodná, a že vzniknou-li pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu s tím, že teprve na jejich podkladu a z hlediska jejich vzájemných souvislostí pak lze učinit příslušný závěr (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1993/2003). Odvolacímu soudu proto vytýká, že dané skutkové okolnosti neposuzoval při jejich právní kvalifikaci ve vzájemných souvislostech, nýbrž že se spokojil s tvrzením žalobců, která vzal za jediná správná bez ohledu na jejich rozporuplný obsah. Tomu, že žalobci byli srozuměni s prodejem nemovitostí, nasvědčuje podle žalovaného skutečnost, že neoznámili svůj nesouhlas s překročením plné moci kupujícímu bez zbytečného odkladu poté, co se o překročení oprávnění dozvěděli, což muselo být dříve než v červnu 2004. Ve smyslu ust. § 33 odst. 2 obč. zák. by tak, i pokud by zmocněnec plnou moc překročil, došlo ke schválení překročení oprávnění a žalobci by byli jednáním svého syna vázáni. O nevážnost vůle žalobců se v posuzované věci tudíž nejedná, neboť podepsali úředně ověřenou generální plnou moc, a bylo jejich povinností seznámit se s tím, k jakým úkonům svého syna zmocňují a náležitě uvážit s tím spojené právní účinky. Na základě výkladu plné moci ze dne 3. 9. 2002 podle ust. § 35 odst. 2 obč. zák. lze proto dovodit, že skutečná vůle žalobců směřovala k poskytnutí oprávnění nakládat se všemi předmětnými nemovitostmi. Pokud pak odvolací soud při posuzování platnosti předmětné kupní smlouvy „věnoval pozornost“ zkoumání vůle kupujícího A. E., který podle jeho názoru neměl v úmyslu získat nemovitosti do svého vlastnictví, nýbrž mu šlo o získání „propadlé zástavy“, přičemž v tomto ohledu vycházel zejména ze svědecké výpovědi syna žalobců, má dovolatel za to, že tuto jeho výpověď nelze považovat za důvěryhodnou a pravdivou vzhledem k tomu, že u Obvodního soudu pro Prahu 3 je stíhán pro trestný čin podvodu, a protože je i v rozporu s tím, co v průběhu řízení tvrdili žalobci. Krajský soud však tyto nesrovnalosti pominul a vzal za pravdivé výpovědi žalobců a jejich syna. Okolnost, že E. nemovitosti později prodal žalovanému, je bez právního významu, neboť platnosti kupní smlouvy o převodu nemovitostí není na překážku, že kupující nabývá nemovitost v úmyslu ji později převést na další osobu. Z uvedených důvodů má dovolatel za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil daný skutkový stav, neboť vzal za věrohodné výpovědi žalobců a jejich syna, přičemž skutečnost, že jejich výpovědi jsou účelové, nebral v úvahu, když předmětnou kupní smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou. Dále dovolatel zdůrazňuje, že při uzavírání kupní smlouvy s A. E. byl v dobré víře, že zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí odpovídá skutečnosti. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné, a že dovolání proti potvrzujícím výrokům tohoto rozsudku není přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] ve vztahu ke všem napadeným výrokům rozsudku odvolacího soudu uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu je jak v měnícím výroku, tak i v potvrzujících výrocích, založeno na závěru, že kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí ze dne 29. 11. 2002, kterou žalobci na základě plné moci udělené jejich synovi dne 3. 9. 2002 uzavřeli s A. E., je absolutně neplatná jednak z důvodu, že od počátku chyběla vážnost vůle prodávajících i kupujícího k převodu vlastnictví k nemovitostem (§ 37 odst. 1 obč. zák.), dále podle § 40 odst. 1 obč. zák. proto, že v kupní smlouvě není uvedeno, že prodávající, kteří smlouvu nepodepsali, jsou zastoupeni na základě plné moci (přičemž tento nedostatek nemůže být podle názoru odvolacího soudu zhojen tím, že ke smlouvě byl připojen stejnopis plné moci), a konečně podle § 39 obč. zák. pro obcházení realizace zástavního práva upraveného v ust. § 152 a násl. obč. zák., neboť skutečným smyslem kupní smlouvy bylo dosáhnout zajištění pohledávky z půjčky, resp. dalších obchodních aktivit, mezi svědkem E. jako věřitelem a svědkem P. J. jako dlužníkem.
Právní názor odvolacího soudu, že kupní smlouva je absolutně neplatná podle § 40 odst. 1 obč. zák. z důvodu, že z jejího textu nevyplývá, že ji prodávající uzavřeli v zastoupení zmocněncem na základě písemné plné moci, a že tento nedostatek nelze zhojit ani připojením stejnopisu plné moci ke smlouvě, který dovolatel v dovolání zpochybnil, je v rozporu s obsahem této smlouvy i s hmotným právem. Přímo v úvodu kupní smlouvy se totiž pod jmény, rodnými čísly a adresou prodávajících nachází text „oba zastoupení na základě plné moci“, přičemž tato plná moc tvoří nedílnou součást smlouvy, a to doslova, neboť byla pracovnicí notářské kanceláře, která na smlouvě ověřovala podpisy účastníků, s kupní smlouvou pevně spojena a „přepečetěna“ otisky úředního razítka notářky. Uvedený závěr odvolacího soudu je rovněž v rozporu i se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2000, Cpjn 38/98, v němž byl mj. zaujat právní názor, že požadavku, aby bylo ze smlouvy patrno, že ji uzavřel za účastníka jeho zástupce, lze dostát i tak, že plná moc, kterou zmocnitel zmocněnci k uzavření smlouvy udělil, tvoří nedílnou součást smlouvy. Tak tomu v posuzovaném případě nepochybně bylo a proto závěr o neplatnosti kupní smlouvy podle § 40 odst. 1 obč. zák. není správný.
Dále dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva je neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro absenci vážnosti vůle při jejím uzavření na straně prodávajících (nesprávně uvedeno kupujících) i kupujícího A. E. Řešení této otázky se však nemůže v poměrech žalovaného projevit kladně, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vychází současně ze závěru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy podle § 39 obč. zák. pro obcházení realizace zástavního práva upraveného v ust. § 152 a násl. obč. zák. z důvodu, že skutečným smyslem kupní smlouvy bylo dosáhnout zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce, resp. obchodních aktivit mezi svědkem E. jako věřitelem a svědkem P. J. jako dlužníkem, který obstojí samostatně jako důvod pro vyhovění určovací žalobě, že žalobci jsou ve společném jmění manželů vlastníky rekreační chaty ev. č. 1328 na st. p. č. 584 a st. p. č. 584 v obci a k. ú. L. (správně v obci K. a k. ú. L.), zapsaných na LV č. 530 u Katastrálního úřadu pro S. pracoviště pro P. – v.. Tento právní závěr o řešení předběžné otázky platnosti kupní smlouvy podle § 39 obč. zák. však žalovaný v dovolání z hlediska skutečného smyslu (účelu) smlouvy výslovně nenapadl. Jestliže tedy odvolací soud závěr o neplatnosti kupní smlouvy ze dne 29. 11. 2002 jako otázky předběžné v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech (v daném případě na třech důvodech, z nichž však jeden není správný), pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. Totéž logicky platí, „obstojí-li” druhý důvod proto, že jeho správnost nemohla být dovolacímu přezkumu podrobena, jelikož nebyl v dovolání zpochybněn.
Z výše uvedeného je zřejmé, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku o určení vlastnictví žalobců k označeným nemovitostem správný. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalovaného v tomto rozsahu zamítl.
Dále žalovaný dovoláním napadá výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl rozsudek soud prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nevydal rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Jde tedy o to, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud řešena nebyla nebo, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen tehdy, jde - li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a jde-li zároveň o otázku zásadního právního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, která pro rozhodnutí věci nebyla určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je ovšem podmíněn i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno například proto, že závěr o důvodnosti určovací žaloby je založen současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech v řešení předběžné otázky platnosti právního úkonu, neboť sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr dovolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99). Tak je tomu i v dané věci.
Za situace, kdy potvrzující výroky rozsudku odvolacího soudu jsou v řešení předběžné otázky platnosti předmětné kupní založeny na závěru, že smlouva je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. z důvodu obcházení ustanovení občanského zákoníku o zajištění závazků, nemůže v dovolání zpochybněná právní otázka, jež se vztahuje k názoru odvolacího soudu o nedostatku vážnosti vůle prodávajících a kupujícího při uzavření kupní smlouvy, z níž dovodil absolutní neplatnost kupní smlouvy podle § 37 odst. 1 obč. zák., vést k závěru o zásadním právním významu napadených potvrzujících výroků rozsudku odvolacího soudu, neboť při nesplnění uvedené podmínky nemá řešení platnosti předběžné otázky kupní smlouvy podle § 37 odst. 1 obč. zák. význam, ani kdyby dovolací námitky byly důvodné.
Z toho vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti těmto výrokům není tudíž podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného směřující proti těmto výrokům - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 244 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -pkr-