// Profipravo.cz / Zastoupení 05.05.2006
K přímému zastoupení při uzavírání písemné smlouvy
V případě smlouvy uzavřené v písemné formě musí být skutečnosti přímého zastoupení zřejmé pouze z textu smlouvy včetně případného výkladu písemného projevu vůle účastníků.
usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 610/2005, ze dne 29. března 2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce RNDr. V. K., podnikatele, proti žalovanému J. L., podnikateli, o zaplacení částky 40 250,- Kč a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 37/1998, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. října 2004, č.j. 25 Co 383/2004-283, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 465,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce Mgr. M. E.
O d ů v o d n ě n í :
Podle obsahu spisu se žalobce podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení faktur v celkové výši 40 250,- Kč za práce, které provedl pro žalovaného na základě uzavřené smlouvy o dílo ze dne 5. dubna 1997, jakož i smluvní pokuty za prodlení s těmito platbami.
Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek (v pořadí druhý) ze dne 15. srpna 2003, č.j. 12 C 37/1998-261, jímž Okresní soud v Hradci Králové (stejně jako v pořadí prvním rozsudkem ze dne 2. listopadu 2001, č.j. 12 C 37/98-139, který Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. září 2002, č.j. 25 Co 153/2002-165, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení) žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 40 250,- Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 23 000,- Kč ode dne 21. června 1997 do zaplacení a z částky 17 250,- Kč ode dne 11. července 1997 do zaplacení, rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalobce doplatit České republice na nedoplatku soudního poplatku částku ve výši 2 754,- Kč (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Podle skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení byla mezi účastníky platně uzavřena dne 5. dubna 1997 smlouva o dílo, v níž se žalobce zavázal vypracovat pro žalovaného posudek podle zákona č. 244/1992 Sb., o hodnocení vlivů rozvojových koncepcí a programů na životní prostředí, v souvislosti se záměrem výstavby „Obchodního střediska M. CZ s.r.o.“ a zúčastnit se veřejného projednání obsahu posudku. Účastníci se dohodli na ceně díla ve výši 57 500,- Kč, přičemž si rovněž sjednali smluvní pokutu, která činila v případě prodlení žalovaného jako objednatele 0,1 % denně z ceny díla a v případě prodlení žalobce jako zhotovitele 1 % denně z ceny díla, nejvýše 20 % z ceny díla. Dále bylo zjištěno, že žalovaný proplatil žalobci zálohu ve výši 17 250,- Kč. O těchto skutečnostech nebylo mezi účastníky pochyb. Jádro sporu se soustředilo do vyřešení otázky věcné pasivní legitimace žalovaného, tj. zda žalovaný vystupoval v předmětném obchodním závazkovém vztahu, založeném uvedenou smlouvou o dílo, jako zástupce třetí osoby (mandanta) z titulu tzv. přímého zastoupení, jak tvrdil žalovaný, či nikoli. Podle odvolacího soudu, zdůrazňujícího princip ochrany třetí osoby zakotvený v ustanovení § 32 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), lze hovořit o přímém zastoupení za situace, kdy třetí osoby ví, resp. z okolností musí vědět, že s ní jednající osoba jedná za jiného, smluvní stranou je osoba jiná a že jednání je vedeno se zástupcem. Odvolací soud uvedl, že žalovaný neunesl důkazní břemeno o tvrzení, že ve věci konal pouze jako zmocněnec z titulu přímého zastoupení a že tudíž nebyl nositelem vymáhané povinnosti. Takový závěr nebylo možné učinit jak ze smlouvy o dílo, v níž je žalovaný označen jako objednatel, ani z jiných právních úkonů. Skutečnost, že návrh smlouvy vyhotovil žalobce, nemohla sama o sobě jít v otázce účastenství k jeho tíži, neboť žalovaný návrh přijal a jako účastník – objednatel se z počátku choval také tím, že žalobci v souladu se smlouvou zaplatil zálohu ve výši 17 250,- Kč. Pro souzenou věc je rovněž právně nevýznamné, zda v době uzavření smlouvy fyzicky existovala plná moc, kterou žalovaný přijal od investora – společnosti M. CZ s.r.o. – ke všem úkonům ve věci správního řízení pro stavbu „Obchodní středisko M. CZ s.r.o.“. Jako nepřípadný odvolací soud rovněž posoudil odkaz odvolatele (žalovaného) na ustanovení § 5 zák. č. 244/1992 Sb. v tehdy platném znění se zdůvodněním, že toto ustanovení nijak neřešilo v daném případě otázku účastenství podle hmotného práva, nýbrž pouze ukládalo oznamovací povinnost tomu, kdo hodlal provádět stavbu, činnost nebo technologii uvedenou v příloze č. 1 a 2 zákona, příslušnému orgánu.
Za stavu, kdy odvolací soud žádné právní pochybení soudu prvního stupně neshledal, jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadl žalovaný dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodů uvedených v ustanoveních § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesprávné právní posouzení věci. Podle přesvědčení dovolatele se v souzené věci neuplatní ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. stanovující nepřípustnost dovolání v obchodních věcech ve sporech o peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000,- Kč, což na jedné straně zdůvodňuje samostatností nároku smluvní pokuty vedle jistiny a na druhé straně převýšením součtu jistiny a smluvní pokuty nad 50 000,- Kč.
Dovolatel, odvolávaje se na stávající konstantní judikaturu (konkrétně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 621/2002), i nadále tvrdí, že ve sporu není věcně pasivně legitimován. Tento názor staví na argumentaci, že v průběhu řízení vyšlo opakovaně najevo (mimo jiné i z vyjádření žalobce ze dne 12. dubna 2002 a ze dne 3. března 2003, dále z dopisu OÚ v Hradci Králové ze dne 10. března 1997), že žalobce jako zhotovitel z okolností při uzavírání smlouvy o dílo věděl, že žalovaný s ním jedná za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná a že jednání je vedeno žalovaným jako zástupcem, navíc za stavu, kdy návrh předmětné smlouvy připravoval sám žalobce.
Podle přesvědčení dovolatele se však odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení věci i pochybením při aplikaci konkrétní hmotněprávní normy na zjištěný skutkový stav. Jednalo-li se v souzené věci o zpracování posudku o posouzení vlivu stavby na životní prostředí, odvolací soud neměl vztah účastníků posuzovat podle obchodního zákoníku, nýbrž podle speciálních ustanovení tehdy platného zákona č. 244/1992 Sb. V této souvislosti uvádí, že uvedený zákon nejenže zcela jednoznačně stanovil způsob zadávání, náležitosti a způsob vypracování posudků, ale přímo určoval, kdo je povinen za vypracování tohoto posudku zaplatit. Dovolatel poukazuje na speciální ustanovení § 12, podle něhož náklady na zpracování posudku hradí oznamovatel (tj. v daném případě společnost M. CZ, spol. s r.o. – zmocnitel dovolatele). Kdo je povinen hradit náklady za vypracování předmětného znaleckého posudku, je podle dovolatele zřejmé i z dopisu OÚ v Hradci Králové ze dne 10. března 1997, jímž bylo žalobci tímto úřadem zpracování posudku ve smyslu cit. zákona zadáno a bylo mu i sděleno, že náklady na zpracování posudku má vyúčtovat společnosti M. CZ, spol. s r.o.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkou týkající se neplatnosti uzavřené smlouvy (a to jak případné absolutní neplatnosti, tak i případné relativní neplatnosti). Již samo toto opomenutí činí podle dovolatele napadený rozsudek nepřezkoumatelným a jeho postižení vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobce by přicházelo v úvahu posouzení přípustnosti dovolání žalovaného pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., současně však snáší argumenty na podporu názoru, proč z napadeného rozhodnutí jeho zásadní právní význam dovodit nelze. Žalobce, který se s právním posouzením věci odvolacího soudu zcela ztotožnil, navrhl odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, jelikož soud prvního stupně oběma rozsudky rozhodl stejně - žalobě v celém rozsahu vyhověl; v úvahu proto přichází pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [stejně jako podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.] je současně skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [srov. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti o doplacení ceny díla a o úhradu smluvní pokuty), v níž dovoláním dotčeným prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve věci samé o dvou samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem – o peněžitém plnění (nedoplatku ceny díla) ve výši 40 250,- Kč a o smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z částky 23 000,- Kč ode dne 21. června 1997 do zaplacení a z částky 17 250,- Kč ode dne 11. července 1997 do zaplacení. Za situace, kdy šlo o dva samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, je třeba přípustnost dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v posuzované věci zkoumat ve vztahu k jednotlivým přiznaným částkám samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Bylo-li dovoláním dotčeným prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodováno v obchodní věci o peněžitém plnění (nedoplatku ceny díla) ve výši 40 250,- Kč, (tj. ve výši, která nepřesáhla částku 50 000 Kč), jedná se v tomto rozsahu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání odmítl pro nepřípustnost podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Ohledně zbývající části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního soudu v nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty vůči žalovanému, dovolací soud zvažoval otázku přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O případ zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jde v obecné rovině zejména tehdy, řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílem, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věty první, o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud neshledává, jelikož nezjistil, že by odvolací soud v otázkách vytčených dovolatelem postupoval v rozporu s hmotným právem, přičemž neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. To platí jak pro námitku dovolatele o nedostatku jeho pasivní věcné legitimace založenou na argumentaci, že při objednání předmětného znaleckého posudku jednal se žalobcem v přímém zastoupení jiné osoby, tak pro výhradu dovolatele k aplikaci obchodního zákoníku na zjištěný skutkový stav.
Za situace, kdy z písemné smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky, ani z jiné rozhodné právní skutečnosti nevyplývá, že by žalovaný tuto smlouvu uzavřel jménem a na účet třetí osoby, nelze než se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že smlouvu uzavřel se žalobcem žalovaný jako její účastník. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2002, sp. zn. 33 Odo 621/2002, není zcela případný, jelikož toto rozhodnutí řeší poněkud odlišný případ, kdy smlouva mezi účastníky byla uzavřena pouze v ústní formě, takže bylo zkoumáno, zda z konkludentního jednání účastníků se dalo usuzovat na přímé zastoupení. Poněkud jiná situace je však v případě smlouvy uzavřené v písemné formě (jak tomu bylo v souzené věci), kdy musí být skutečnosti přímého zastoupení zřejmé pouze z textu smlouvy včetně případného výkladu písemného projevu vůle účastníků. Za uvedeného stavu není proto rozhodující, v jakém vztahu byl žalovaný k investorovi a zda-li byl jen zmocněn jeho jménem takovou smlouvu uzavřít. Rozhodné je, zda tak žalovaný při uzavření písemné smlouvy učinil či nikoli, tedy zda písemnou smlouvu uzavřel v zastoupení třetí osoby na její účet – to se však dle zjištění odvolacího soudu nestalo. Zcela právně bezvýznamná pak je i skutečnost, kdo návrh předmětné smlouvy připravoval.
Rozporu s hmotným právem se odvolací soud nedopustil ani při aplikaci konkrétní hmotně právní normy – obchodního zákoníku - na zjištěný skutkový stav, jelikož zákon č. 244/1992 Sb. v rozhodném znění (tj. ve znění k datu uzavření předmětné smlouvy o dílo) včetně jeho ustanovení § 12, podle něhož náklady na zpracování posudku hradí oznamovatel (odstavec 1) a příslušný orgán vede evidenci vydaných stanovisek (odstavec 2), aplikaci obchodního zákoníku nevylučuje a ani není v poměru k němu předpisem speciálním. Za tohoto stavu nelze než konstatovat, že sjednané povinnosti zaplatit cenu smluveného díla (vypracování předmětného znaleckého posudku) nebrání to, že náklady na zpracování posudku má nést v konečném důsledku oznamovatel, jak vyplývá z ustanovení § 12 cit. zákona.
Za této situace dovolací soud uzavřel, že rozsudek odvolacího soudu nemá zásadní právní význam, a proto dovolání směřující i proti zbývající části jeho prvního výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního soudu v nároku žalobce na zaplacení smluvní pokuty vůči žalovanému, odmítl pro nepřípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
S ohledem na závěr o nepřípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebylo možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci zabývat dovolatelem tvrzenou vadou řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť tímto dovolacím důvodem se může dovolací soud zabývat jen v případě, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), což není případ podaného dovolání.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, majícím charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze tak uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání žalovaného v celém rozsahu pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v § 237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn.. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Jelikož žalovaný z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobce sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 5 390,- Kč podle § 3 odst. 1, 2 [pokud jde o smluvní pokutu, bylo při výpočtu sazby odměny vycházeno z částky 73 456,25 Kč, vypočítané propočtem: (0,1 % z 23 000,- Kč x 365 x 5) + (0,1 % ze 17 250,- Kč x 365 x 5)], § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
Autor: -mha-