// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu 17.12.2021
ÚS: Odškodnění za pracovní úraz ve světle principu rovnosti
Pokud účastník, který v důsledku pracovního úrazu utrpěl ztížení společenského uplatnění, v řízení prokáže, že by mu při posouzení věci dle obecné občanskoprávní úpravy (§ 2958 občanského zákoníku) náleželo odškodnění ztížení společenského uplatnění v částce vyšší, než by mu jinak náleželo na základě kalkulace provedené dle vládního nařízení č. 276/2015 Sb., vyžadují principy rovnosti a plného odškodnění zásahu do nedotknutelnosti osoby při poškození zdraví takový ústavně konformní výklad § 372 a 388 zákoníku práce ve znění k 31. prosinci 2014 (aktuálně § 271c a 271s zákoníku práce), dle kterého se účastníkovi dostane tohoto odškodnění alespoň na úrovni, které by se jinému poškozenému dostalo v občanskoprávním vztahu za okolností obdobných věci účastníka, a to bez toho, aby byl účastník povinen tvrdit a prokazovat okolnosti v jeho poměrech, které by z jeho věci činily výjimečný případ dle § 388 zákoníku práce; v takovém případě je obecný soud postupem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy povinen neaplikovat nařízení vlády č. 276/2015 Sb., které je podzákonným právním předpisem, a konkrétní výši náhrady určit s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem případu způsobem obdobným v občanskoprávních vztazích.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2925/20, ze dne 15. 11. 2021
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
(…)
A/ Obecně k ochraně zdraví jako součásti práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí
32. Ústavní soud se opakovaně vyjadřoval k otázce zdraví jakožto klíčové součásti fyzické integrity člověka, která z něj činí hodnotu chráněnou nejen dle čl. 31 Listiny jakožto práva sociálního, nýbrž i čl. 7 odst. 1 Listiny, zaručující nedotknutelnost osoby a jejího soukromí v "kvalitě" práva základního [k tomu viz např. nález ze dne 9. července sp. zn. II. ÚS 2379/08 (N 157/54 SbNU 33), zejm. body 10 až 12, nebo nález ze dne 9. ledna 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41), zejm. body 15 až 17]. Své závěry v této oblasti Ústavní soud staví také na judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), který tělesnou a duševní integritu a tomu odpovídající právo na zdraví a jeho ochranu zahrnuje pod pojem soukromého života dle čl. 8 Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Trocellier proti Francii ze dne 5. října 2006, č. 75725/01; z judikatury Ústavního soudu k tomu viz např. nález ze dne 9. února 2021 sp. zn. II. ÚS 1564/20, zejm. body 16 a 17). Z judikatury ESLP pak ve vztahu k právu na respektování soukromého života plynou i pozitivní závazky státu, mimo jiné povinnost zajistit účinné právní prostředky nápravy (viz např. rozsudek ve věci Codarcea proti Rumunsku ze dne 2. června 2009, č. 31675/04, § 102 až 108), přičemž pokud jsou tyto prostředky civilněprávní povahy, měly by zajistit poskytnutí dostatečného (adekvátního) peněžitého odškodnění i případné nemajetkové újmy [k tomu viz např. rozsudek ve věci G. B. a R. B. proti Moldavsku ze dne 18. 12. 2012, č. 16761/09, zejm. § 29 až 35; z judikatury Ústavního soudu viz např. nález ze dne 12. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), zejm. body 61 až 63, nebo nález ze dne 10. prosince 2019 sp. zn. II. ÚS 2149/17, zejm. body 35 až 40]. Na ústavní úpravu ochrany zdraví navazuje podrobnější zákonná úprava, kde § 3 odst. 1 občanského zákoníku výslovně normuje, že soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým, přičemž první základní zásadou soukromého práva uvedenou v demonstrativním výčtu v § 3 odst. 2 občanského zákoníku je právo každého na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí. Přestože pracovní právo je v určitém rozsahu a některými metodami regulace hybridem mezi soukromým a veřejným právem, je pracovní právo v praxi nadále považováno za zvláštní soukromoprávní odvětví [k tomu viz zejm. nález ze dne 12. března 2008 sp. zn. Pl. ÚS 83/06 (N 55/48 sbNU 629; 116/2008 Sb.)], pročež jsou pro obecné soudy při případném posuzování koncepce odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání vedle základních zásad pracovněprávních vztahů použitelná v rozsahu jejich věcné působnosti i základní hodnotová ustanovení obsažená v hlavě I. občanského zákoníku (na tomto nic nemění fakt, že úprava náhrady škody v pracovněprávních vztazích obsažená v zákoníku práce je úpravou komplexní).
B/ Obecně k principu plného odškodnění majetkové i nemajetkové újmy při škodě na zdraví
33. V nálezu ze dne 5. prosince 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 (N 200/67 SbNU 573) se Ústavní soud ve věci kompenzace náhrady škody na zdraví výslovně přihlásil k principu povinnosti škůdce poskytnout poškozenému plnou náhradu (odškodnění) za veškeré utrpěné majetkové i nemajetkové újmy (viz zejm. body 17 a 28). Na tento klíčový závěr Ústavní soud opakovaně odkazoval i v pozdější judikatuře (viz např. již citované nálezy sp. zn. III. ÚS 2253/13 a sp. zn. I. ÚS 2315/15; z nedávné doby viz např. nálezy ze dne 9. února 2021 sp. zn. II. ÚS 1564/20, zejm. bod 19, a ze dne 26. dubna 2021 sp. zn. II. ÚS 2949/20, zejm. bod 29). Tuto judikaturu tak lze považovat za ustálenou a bezrozpornou, přičemž od závěrů v ní vyjádřených se Ústavní soud nemá důvod odchýlit ani v souzené věci.
34. Ústavní požadavek plného odškodnění majetkové a nemajetkové újmy v případě škody na zdraví je třeba ze strany obecných soudů respektovat i při aplikaci právní úpravy týkající se soukromoprávních vztahů, v nichž jsou otázky náhrad za újmu na zdraví obvykle řešeny, neboť základní práva a svobody zaručené v Listině působí nejen ve vztazích mezi jednotlivcem a státem (vertikální vztahy), nýbrž i ve vztazích mezi jednotlivci navzájem (horizontální vztahy) - k tomu viz např. již citované nálezy sp. zn. IV. ÚS 444/11, zejm. bod 15; nebo sp. zn. II. ÚS 2949/20, zejm. bod 30 vč. další prejudikatury tam uvedené). Princip plné náhrady majetkové a nemajetkové újmy při poškození zdraví se tak použije ve vztahu ke všem typům škůdců, popř. ke všem za kompenzaci odpovědným subjektům.
C/ Obecně k otázce rovnosti a rovnému přístupu k ochraně základních práv a svobod
35. Rovnost je sama o sobě jednou z ústředních hodnot českého ústavního pořádku a je stěžejním východiskem pro interpretaci a aplikaci práva. Na normativní úrovni je princip rovnosti vyjádřen v čl. 1 Listiny, který stanovuje, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Čl. 3 odst. 1 Listiny stanovuje, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Ústavní soud se tématu rovnosti mnohokráte věnoval [viz např. nález ze dne 8. listopadu 1995 sp. zn. Pl. ÚS 5/95 (N 74/4 SbNU 205; 6/1996 Sb.), nález ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/02 (N 11/29 SbNU 79; 40/2003 Sb.)], přičemž zprvu navazoval na pojetí rovnosti, které vyjádřil Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky ve svém nálezu ze dne 8. října 1992 sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (nález č. 11 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR). V nálezech ze dne 25. června 2002 sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.) a ze dne 19. února 2003 sp. zn. Pl. ÚS 12/02 (N 20/29 SbNU 167; 83/2003 Sb.) se Ústavní soud přihlásil k interpretaci ústavního principu rovnosti ve smyslu rovnosti neakcesorické dle čl. 1 Listiny a rovnosti akcesorické dle čl. 3 odst. 1 Listiny. Neakcesorickou rovnost dle čl. 1 Listiny Ústavní soud chápe jako obecný zákaz diskriminace, resp. jako zásadu všeobecné rovnosti před zákonem, z níž pak plyne požadavek na zákaz libovůle při rozlišování mezi subjekty v přístupu k určitým právům a jejich ochraně. Akcesorická rovnost dle čl. 3 odst. 1 Listiny v pojetí Ústavního soudu zakazuje diskriminaci v přístupu k jednotlivým základním právům a svobodám, přičemž je svým způsobem komplementární normou k principu neakcesorické (obecné rovnosti), která je svojí působností z podstaty věci širší.
36. V pozdější judikatuře pak Ústavní soud s cílem sjednotit rozhodovací činnost v této oblasti svoji metodologii přezkumu tvrzených zásahů do rovnosti ještě podrobněji rozpracoval [viz zejm. nález ze dne 28. června 2016 sp. zn. Pl. ÚS 18/15 (N 121/81 SbNU 889; 271/2016 Sb.), body 99 až 102]. Z této metodologie plyne, že při posuzování přijatelnosti rozdílného zacházení (a při stanovení intenzity jeho ústavního přezkumu) je klíčový důvod tvrzeného odlišného zacházení, tedy stanovený rozlišovací znak, a dále konkrétní právo či statek, ve vztahu ke kterému je odlišně s dotyčným zacházeno. Při odlišném zacházení z tzv. podezřelých důvodů (suspect classification), resp. důvodů týkajících se osobních charakteristik jednotlivce majících úzký vztah k ochraně důstojnosti člověka, je potřeba klást na zdůvodnění odlišného zacházení velmi přísné nároky, byť by se odlišné zacházení netýkalo jiného základního práva. Naopak bude-li důvodem odlišného zacházení (rozlišujícím znakem) kritérium běžně a nezbytně používané v určité oblasti právní regulace, byť by se odlišné zacházení dotýkalo jiného základního práva, bude intenzita ústavního přezkumu nižší [obdobně nález ze dne 1. října 2019 sp. zn. Pl. ÚS 5/19 (303/2019 Sb.), zejm. bod 51].
37. Jak Ústavní soud vyložil v bodech 58 a 59 nálezu ze dne 24. listopadu 2020 sp. zn. Pl. ÚS 24/19 (7/2021 Sb.), při přezkumu, zda nedošlo k porušení práva na rovné zacházení z důvodu rozlišovacích kritérií užitých v právní úpravě, je třeba posoudit, zda 1. jde o srovnatelné jednotlivce nebo skupiny (resp. srovnatelnost jejich postavení); 2. je s nimi nakládáno odlišně a na základě jakého důvodu; 3. jde odlišné zacházení daným jednotlivcům nebo skupinám k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra); 4. je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tedy a) sleduje legitimní cíl a b) je přiměřené [srov. obdobně nález ze dne 28. ledna 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), bod 34; nález ze dne 11. února 2020 sp. zn. Pl. ÚS 4/17 (148/2020 Sb.), bod 173; nález ze dne 7. dubna 2020 sp. zn. Pl. ÚS 30/16 (254/2020 Sb.), bod 136]. Míra intenzity přezkumu přiměřenosti odlišného zacházení [krok 4b)], přitom bude záviset především na uplatněném důvodu odlišného zacházení a dále na tom, jakého konkrétního práva či statku se odlišné zacházení týká (viz body 46 až 49 citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/19; obdobně viz též citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 49/10, který v bodě 34 míru intenzity přezkumu koncipuje jako pátý krok testu). Nižší míru intenzity bude představovat požadavek na racionální vztah právní úpravy ke sledovanému cíli, tedy zda může nějakým způsobem k jeho dosažení přispět [srov. obdobně nález ze dne 30. ledna 2018 sp. zn. Pl. ÚS 15/15 (N 12/88 SbNU 171; 62/2018 Sb.), bod 38; nález ze dne 18. srpna 2004 sp. zn. Pl. ÚS 7/03 (N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.)], nemusí tedy jít o řešení nutně nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší. Vyšší míru intenzity přezkumu pak bude vyjadřovat požadavek na proporcionalitu ve vztahu ke sledovanému cíli. Prizmatem takto vystavěné metodologie nahlížel Ústavní soud i projednávanou věc.
D/ Posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí
38. Stěžovatelova argumentace je založena na údajně neústavní nerovnosti vyvolané rozdílem mezi (i) jemu přiznanou (nižší) částkou odškodnění za ztížení společenského uplatnění při pracovním úrazu ve sporu, v němž obecné soudy při tvrzené vázanosti § 372 ve spojení s § 388 zákoníku práce (v souzené věci ve znění účinném do 31. prosince 2014) vycházely při stanovení konkrétní výše odškodnění z nařízení vlády č. 276/2015 Sb., a (ii) vyšší částkou téhož odškodnění, které by mu bylo bývalo náleželo, pokud by ztížení společenského uplatnění bylo ohodnoceno postupem dle metodiky. Tudíž pokud jde o námitku tvrzené nerovnosti, je zřejmé, že rozlišujícím kritériem má být právní postavení zaměstnance, u něhož nastal pracovní úraz, které rezultuje ve znevýhodňující dopad mandatorního užití striktnější podzákonné právní úpravy ve zvláštním odvětví civilního práva na straně jedné (k tomu viz zejm. bod 209 již citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 83/06) oproti dopadům rozhodovací praxe v civilněprávních vztazích, jež je založena na doporučujícím materiálu dovolacího soudu.
Srovnatelnost postavení stěžovatele a fyzických osob, které při škodě na zdraví utrpěly ztížení společenského uplatnění, avšak nikoli v důsledku pracovního úrazu
39. Úvodem si tedy Ústavní soud zodpověděl otázku, zdali v dané věci byl stěžovatel při kompenzaci ztížení společenského uplatnění vzniklého v důsledku pracovního úrazu v postavení srovnatelném s jinými fyzickými osobami, kterým je kompenzováno ztížení společenského uplatnění při škodě na zdraví v obecném občanskoprávním režimu (kupř. v důsledku nezaviněných autonehod). V tomto směru došel Ústavní soud k jednoznačnému závěru, že postavení stěžovatele, jakožto člověka žijícího před pracovním úrazem podle svých možností a představ, a jakékoli jiné fyzické osoby taktéž žijící do případné škodní události svůj život podle svého, se nijak neliší a je naprosto srovnatelné, neboť v obou případech jde o zásah do stejné oblasti (hodnoty) lidského života. Kombinace věku, životního stylu, rodinných, zdravotních a osobních poměrů jsou u každého člověka vysoce individualizované, ale ve svém souhrnu je "společenské uplatnění" u každé fyzické osoby jen jedno. Fyzická osoba žije v reálném čase jen jeden život a nemá tak vícero společenských uplatnění, z čehož mimo jiné plyne, že nemůže v důsledku škody na zdraví utrpět vícero "druhů" či "intenzit" ztížení společenského uplatnění (bez ohledu na případnou mnohost právních úprav, které se k reparaci či kompenzaci tohoto zásahu do dané sféry života mohou vztahovat).
Odlišnost nakládání a důvod pro tento postup
40. V dalším kroku se Ústavní soud zaměřil na posouzení, zdali se stěžovatelem bylo zacházeno co do kompenzace uplatněného nároku odlišně od fyzických osob, které utrpěly při škodě na zdraví ztížení společenského uplatnění, avšak nikoli v důsledku pracovního úrazu.
41. Obecné soudy v dané věci došly k závěru, že stěžovateli náleží za ztížení společenského uplatnění náhrada ve výši 175 000 Kč, když soudem prvního stupně ustanovený znalec ohodnotil ztížení společenského uplatnění stěžovatele dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. bodově na 700 bodů a peněžitá hodnota 1 bodu činí částku 250 Kč. Tento právní závěr obecných soudů vedl k zamítnutí žaloby (a mimoděk z něj plyne, že Česká pojišťovna a.s. měla stěžovateli na pojistném plnění přeplatit částku 75 000 Kč). Stěžovatelem v řízení před soudem prvního stupně předložený lékařský revizní posudek vyhotovený postupem dle metodiky ohodnotil stěžovatelovo ztížení společenského uplatnění dle stavu k únoru 2017 na částku 712 718 Kč. Vzhledem k tomu, že všechny obecné soudy dospěly v řízení k jednoznačnému závěru, že užití ohodnocení dle metodiky v dané věci nepřichází v úvahu, se tyto dále relevancí vyšší částky odškodnění nijak nezabývaly. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že v odůvodnění kteréhokoli z napadených rozhodnutí nezaznamenal jakoukoli námitku či výhradu obecných soudů k obsahu lékařského revizního posudku předloženého stěžovatelem a považuje jej proto minimálně v této fázi přezkumu za nerozporovaný. Z uvedeného dle názoru Ústavního soudu plyne, že se stěžovatelem bylo v důsledku výkladu a aplikace uvedených ustanovení zákoníku práce a nařízení vlády č. 276/2015 Sb. ze strany obecných soudů v otázce výše odškodnění zacházeno odlišně od zacházení, které by se mu dostalo postupem dle občanského zákoníku (částka odškodnění na úrovni přibližně 25% částky odškodnění dle metodiky).
42. Ačkoli v projednávané věci stěžovatel směřoval svoji argumentaci spíše k tvrzenému porušení (neakcesorické) rovnosti dle čl. 1 odst. 1 Listiny, měl Ústavní soud za to, že odlišný právní režim posuzování totožného nároku u dvou skupin fyzických osob, z níž jedna jsou zaměstnanci, opodstatňovaly v prvé řadě posouzení tzv. podezřelosti důvodu pro případné nerovné zacházení dle čl. 3 odst. 1 Listiny (resp. čl. 14 Úmluvy). Pro aplikovatelnost čl. 3 odst. 1 Listiny (popř. čl. 14 Úmluvy) je nezbytné, aby k rozlišování došlo na základě tam vymezených důvodů nebo na základě "jiného postavení". Status zaměstnance není žádným z demonstrativně vyjmenovaných důvodů, pro které je znevýhodnění v přístupu k základním právům a jejich ochraně v čl. 3 odst. 1 Listiny výslovně zakázáno. Proto se Ústavní soud zabýval tím, zdali by fyzická osoba v důsledku právního postavení zaměstnance mohla být onou osobou "v jiném postavení" ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny, řečeno jinými slovy, zdali by právní postavení zaměstnance mohlo být tzv. podezřelým rozlišovacím kritériem v případě zjištěného odlišného zacházení. V kontextu projednávané věci si na tuto otázku Ústavní soud nakonec odpověděl negativně, a to z následujících důvodů. Ústavní soud ve svém rozhodování vychází z toho, že má-li být určité rozlišovací kritérium podřaditelné pod pojem "jiné postavení", musí být svojí povahou či významem obdobné demonstrativně vyjmenovaným kategoriím. Musí se tedy především týkat nějaké osobní vlastnosti, kterou zpravidla nelze ovlivnit, či o důvody spočívající na osobních volbách odrážejících osobnostní či názorové rysy jedince. Postavení na zdraví poškozeného "zaměstnance" žádnému z uvedených kritérií výslovně obsažených v čl. 3 odst. 1 Listiny neodpovídá. Ani po zohlednění kritérií "sociální původ" a "majetek" (které zjevně socioekonomický základ mají) a skutečnosti, že naprostá většina zaměstnanců vykonává práci v podřízeném vztahu ve prospěch zaměstnavatele především proto, aby si obstarala prostředky pro zabezpečení základních a dalších životních potřeb svých a své rodiny, nedošel Ústavní soud za to, že použitelnost rozlišovacího kritéria spočívajícího v postavení "zaměstnance" je ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny opodstatněna. Pojmy "sociální původ" a "majetek" užité v čl. 3 odst. 1 Listiny mají historické konotace, které nesouvisí s postavením zaměstnance v moderní společnosti, přestože i tento vykonává takříkajíc námezdní práci. Pro úplnost a podpůrně se Ústavní soud dále zabýval tím, zdali by nebylo eventuálně možno systematickým výkladem dojít k závěru, že zaměstnanecký status je v daném kontextu tzv. "podezřelým" rozlišovacím kritériem na základě toho, že pokud je na ústavní úrovni výslovně zakotvena zvýšená ochrana osob v postavení zaměstnanců [viz zejm. čl. 28 Listiny, dále viz např. čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (č. 120/1976 Sb.)] a pokud se i na zákonné úrovni český právní řád důsledně snaží potírat nerovné zacházení vůči osobám spadajícím do kategorie zaměstnanců [viz např. § 16 a 17 zákoníku práce, nebo řadu ustanovení zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů], bylo by hodnotově nekonzistentní nepřiznat osobám v kategorii zaměstnanců také obecnou garanci rovného zacházení dle čl. 3 odst. 1 Listiny. Rovněž na tuto otázku si Ústavní soud nakonec odpověděl negativně, neboť samotný "zaměstnanecký" status není natolik specifický a odlišující jedince od ostatních a nečiní jej sám o sobě právně či fakticky nijak zvláště zranitelným či exponovaným. Použití právního statusu "zaměstnance" jako podezřelého kritéria by dle názoru Ústavního soudu bylo příliš extenzivním výkladem, ke kterému není při paralelní úpravě obsažené v čl. 1 Listiny majícím širší působnost než čl. 3 odst. 1 Listiny, nutno přistupovat. Ústavní soud tedy učinil dílčí závěr o tom, že důvodem odlišného zacházení (nerovnosti) není charakteristika uvedená či odvoditelná z čl. 3 odst. 1 Listiny (popř. čl. 14 Úmluvy).
Tíživost odlišného zacházení
43. V dalším kroku se Ústavní soud zaměřil na posouzení, zdali stěžovateli bylo odlišné zacházení při posuzování výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění v důsledku újmy na zdraví, která byla pracovním úrazem, k tíži. V tomto směru došel Ústavní soud k závěru, že tomu tak vskutku bylo, tj. že jak právní úprava určování výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění v důsledku pracovního úrazu, tak především způsob jejího výkladu a aplikace zvolený obecnými soudy, vedly k tomu, že ohodnocení ztížení společenského uplatnění stěžovatele bylo ve srovnání s ohodnocením provedeným dle metodiky výrazně nižší (přibližně o tři čtvrtiny). Ve srovnání s úpravou obsaženou v občanském zákoníku na stěžovatele kladly obecné soudy na základě § 388 zákoníku práce další břemeno - tj. povinnost tvrdit a prokazovat "mimořádné okolnosti" v jeho poměrech, které by z jeho věci učinily "výjimečný případ" (až v takovém případě by dle názorů obecných soudů bylo oprávněné výši odškodnění stanovenou prováděcím předpisem přiměřeně zvýšit).
Legitimní cíl nerovného zacházení a racionalita vztahu právní úpravy ke sledovanému cíli
44. S ohledem na vyloučení teze, že by se u stěžovatele mohlo jednat o odlišné zacházení z tzv. podezřelého důvodu ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny, se Ústavní soud ve svých dalších úvahách soustředil na princip (neakcesorické) rovnosti dle čl. 1 odst. 1 Listiny, a proto přezkoumal odlišné zacházení se stěžovatelem v nižší intenzitě ústavního přezkumu, která spočívá ve vyhodnocení, zdali stěžovatel nebyl podroben takové právní úpravě, popř. jejímu výkladu či aplikaci, jež by buď nesledovaly určitý legitimní cíl, nebo jej nebyly s to dosáhnout (tj. nebyly by v nějakém racionálním vztahu k legitimnímu účelu právní úpravy a nemohly by určitým a seznatelným způsobem dosažení tohoto účelu ovlivnit či k jeho dosažení přispět).
45. Ústavní soud konstatuje, že tento aspekt věci je z ústavního pohledu největším deficitem posuzovaného případu. Ani obecné soudy v napadených rozhodnutích, ani dosavadní judikatura, na níž se tyto ve svých rozhodnutích odkazovaly, ani jejich vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatele neobsahují jakékoli (natož ústavně relevantní) určení a vyhodnocení legitimního cíle, jehož by mohlo být dosaženo takovou nerovností, jíž byl stěžovatel v dané věci podroben.
46. Soud prvního stupně v bodě 29 odůvodnění napadeného rozsudku k řešené námitce (dle stěžovatele nespravedlivé) nerovnosti uvedl, že "... skutečnost, že nařízení vlády č. 276/2015 Sb. upravuje způsob určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění na základě bodového ohodnocení uvedeného v lékařském posudku o ohodnocení ztížení společenského uplatnění, přičemž hodnota jednoho bodu činí 25 Kč, nepředstavuje rozpor se zásadami spravedlnosti a porušení ústavního principu rovnosti před zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. 21 Cdo 3687/2018). Za této situace soud neshledal důvodnou ani další žalobcem vznesenou námitku, a to že stanovení odškodnění podle nařízení je nespravedlivé a naopak je spravedlivé náhradu za ztížení společenského uplatnění dorovnat do částky vyplývající z Metodiky". Tento závěr považuje Ústavní soud spíše za pouhé konstatování, než za argumentaci, nota bene přesvědčivou, a nelze jej tak brát za dostatečné odůvodnění.
47. Stejně tak rozhodnutí dovolacího soudu (tj. rozsudky sp. zn. 21 Cdo 4556/2016 a sp. zn. 21 Cdo 3687/2018), na něž se obecné soudy odkazovaly, neobsahují žádnou podrobnější věcnou argumentaci, která by se vztahovala k vypořádání klíčové námitky nerovnosti spočívající v rozdílu mezi výší odškodnění, na které dle obecných soudů stěžovateli vznikl nárok, a výší odškodnění, jíž se domáhal.
48. Rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4556/2016 k otázce nerovnosti konstatuje, že: "Rozdílnost právní úpravy odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v zákoníku práce od úpravy obsažené v občanském zákoníku, která je důsledkem relativní samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu, je odůvodněna - jak správně dovodil odvolací soud - odlišností pracovněprávních vztahů od vztahů občanskoprávních, danou povahou závislé práce. V použití vyhlášky č. 440/2001 Sb. na poskytování náhrady za bolest v pracovněprávních vztazích v době od 1. 1. 2014, které vede ke stanovení náhrady v odlišné (nižší) výši, než ve které by byla stanovena v občanskoprávních vztazích podle ustanovení § 2958 o. z., proto nelze spatřovat dovolatelem namítaný rozpor s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, na nichž spočívá soukromé právo (§ 3 odst. 3 a § 10 odst. 2 o. z.). Ze stejného důvodu nelze uvažovat ani o porušení ústavního principu rovnosti před zákonem, resp. o diskriminaci zaměstnanců při odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Zaměstnanci totiž ani nejsou jedinými osobami vykonávajícími závislou práci (jinou obdobnou činnost), na které se v době od 1. 1. 2014 vztahuje úprava zákoníku práce o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění při poškození zdraví utrpěném při výkonu takové práce (jiné obdobné činnosti) a vyhláška č. 440/2001 Sb. (od 26. 10. 2015 nařízení vlády č. 276/2015 Sb.). Podle této právní úpravy se postupuje též u úředníků územních samosprávných celků (§ 1 odst. 2 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2014), soudců [§ 84 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění účinném od 1. 1. 2014], státních zástupců (§ 18 odst. 6 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění účinném od 1. 1. 2014) a od 1. 1. 2015 i u státních zaměstnanců (§ 124 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě). Vyhláška č. 440/2001 se v době od 1. 1. 2014 vztahovala též na poskytování náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění vojákům z povolání (§ 119 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném od 1. 1. 2014) a příslušníkům bezpečnostních sborů (§ 104 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném od 1. 1. 2014); vyhláška č. 440/2001 Sb. byla pro vojáky z povolání následně nahrazena vyhláškou č. 346/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění vojáků, a pro příslušníky bezpečnostních sborů vyhláškou č. 277/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění příslušníků bezpečnostních sborů." Pokud tedy Ústavní soud správně chápe citovanou argumentaci dovolacího soudu, je tato založena na dvou důvodech, a to za prvé na "odlišnosti" pracovněprávních vztahů od vztahů občanskoprávních, která je dána "povahou závislé práce", a za druhé na skutečnosti, že se pracovněprávní úprava náhrady škody na zdraví subsidiárně použije i na další osoby konající závislou práci na základě zvláštních zákonů. Dle názoru Ústavního soudu je tato argumentace nepřesvědčivá, neboť jestli něco plyne z "povahy závislé práce", pak je to především princip (přiměřeně) zvýšené ochrany zaměstnance, nikoli přípustnost znevýhodnění v důsledku zvláštní úpravy téhož nároku oproti obecné úpravě. Dále pak ani skutečnost, že zvláštní předpisy upravující specifika některých vybraných profesí zakládají (v určitém rozsahu) subsidiární použitelnost zákoníku práce, popř. dalších pracovněprávních předpisů, neodůvodňuje závěr o přípustnosti stavu, kdy výsledek aplikace pracovněprávní úpravy odškodnění ztížení společenského uplatnění jde ve srovnání se soudní praxí zavedenou na poli obecné civilní odpovědnosti takto markantně k tíži zaměstnance; jediné, co z tohoto stavu dle Ústavního soudu plyne, je fakt, že i příslušníci těchto ostatních profesí mohou být při řešení dané otázky znevýhodněni obdobně jako "běžní" zaměstnanci (což však danou nerovnost "běžným" zaměstnancům neřeší - vědomí, že "v tom nejsou sami", jejich postavení nevylepšuje).
49. Rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3687/2018 k otázce nerovnosti konstatuje: "Skutečnost, že nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, na základě zákonného zmocnění v ustanovení § 271c odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 10. 2015, upravuje (na rozdíl od právní úpravy odškodňování ztížení společenského uplatnění obsažené v občanském zákoníku) způsob určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění na základě bodového ohodnocení uvedeného v lékařském posudku o ohodnocení ztížení společenského uplatnění, přičemž hodnota jednoho bodu podle tohoto nařízení vlády činí 250 Kč, sama o sobě (a priori) nepředstavuje rozpor se zásadami spravedlnosti a porušení ústavního principu rovnosti před zákonem." S takto formulovaným závěrem, že popsaná skutečnost nepředstavuje "sama o sobě (a priori)" rozpor se zásadami spravedlnosti a porušení ústavního principu rovnosti před zákonem, by se patrně bylo možno při izolovaném posuzování a v abstraktní rovině ztotožnit, nicméně dle názoru Ústavního soudu je tento závěr pro souzenou věc prakticky irelevantní, neboť v ní bylo zapotřebí posoudit právě až dopady dané regulace a způsob její aplikace do lidskoprávní sféry poškozeného jednotlivce (což lze učinit nikoli a priori, ale jen ex post při zohlednění okolností každého případu) a navíc vždy ve srovnání s parametry téhož typu odškodnění, které jsou dosahovány v soudní praxi pro občanskoprávní vztahy (tzn. při námitce založené na nerovnosti dvou úprav se nelze dle názoru Ústavního soudu vyslovovat jen k jedné z posuzovaných úprav a nahlížet na ni samostatně, nýbrž je především nutno posoudit reálný rozdíl mezi jejich dopady - tj. zjistit případný "aplikační diferenciál").
50. Ústavní soud i při zohlednění výše uvedeného došel k závěru, že žádný legitimní cíl, jehož by mohlo být dosaženo daným nerovným zacházením, v rámci českého ústavního pořádku, který je ústavním pořádkem materiálního právního státu založeného na úctě k lidským právům a svobodám, neexistuje. Ústavnímu soudu není známo žádné jiné základní právo, ústavní hodnota či ústavně chráněný zájem, se kterými by princip plného odškodnění ztížení společenského uplatnění fyzických osob poškozených pracovními úrazy ve výši srovnatelné s ostatními fyzickými osobami (ve srovnatelném postavení) kolidovalo, resp. vůbec kolidovat mohlo. V projednávané věci tak obecné soudy stěžovatele jejich výkladem a aplikací zákona podrobily bez legitimního cíle (tj. neodůvodněně) nerovné ochraně dotčeného základního práva, kterážto naplňuje znaky neakcesorické nerovnosti (čl. 1 odst. 1 Listiny) a porušuje požadavek vyloučení libovůle při odlišování subjektů a ochrany jejich práv. Právněstátní princip, podle kterého může veřejná moc jednat, jen když jí to zákon umožňuje (obecný zákaz svévole) a jen v případech, v mezích a způsobem, který zákon stanoví (zákaz libovůle), je obsažen v čl. 2 odst. 2 Listiny, popř. v čl. 2 odst. 3 Ústavy a vztahuje se nejen na normotvůrce, ale též na orgány právo vykládající a aplikující (typicky soudy či správní orgány). Ústavní soud se proto již dále případnou racionalitou právní úpravy ve vztahu k legitimnímu cíli nerovnosti, která by bývala byla posledním prvkem testu (neakcesorické) nerovnosti (viz výše bod 37), nezabýval, resp. z podstaty věci ani zabývat nemohl, neboť, jak je patrno, nezjistil ani samotný legitimní cíl dané nerovnosti.
51. Ústavní soud shrnuje, že ačkoli v projednávané věci plně respektuje závěry obecných soudů ohledně otázky, že újma na zdraví byla u stěžovatele důsledkem pracovního úrazu, nemůže se za okolností projednávaného případu ztotožnit s jejich posouzením otázky nerovnosti a výše odškodnění. Pokud Ústavní soud vezme v potaz princip plného odškodnění za veškeré utrpěné majetkové i nemajetkové újmy v oblasti škod na zdraví, nelze dle jeho názoru objektivně dojít k jakémukoli smysluplnému odůvodnění závěru o tom, že by stěžovatel měl být po právu za ztížení jeho společenského uplatnění, byť jej utrpěl v důsledku pracovního úrazu, kompenzován nižší částkou, než jiná fyzická osoba ve srovnatelném postavení, jejíž nárok by byl posuzován dle občanského zákoníku. V tomto případě šla zvláštní úprava odškodňování pracovních úrazů a způsob jejího výkladu a aplikace takovou měrou k tíži stěžovatele, že Ústavní soud musel zasáhnout. V této rovině se Ústavní soud ztotožnil s hodnocením situace stěžovatelem jako paradoxní: zákonem zvláště chráněná fyzická osoba (viz zejm. § 1a odst. 1 písm. a) zákoníku práce), která koná námezdní práci v závislém postavení v zájmu zaměstnavatele, dle jeho pokynů a v podmínkách jím vytvořených, nemůže být legitimně kompenzována za ztížení společenského uplatnění utrpěného při vykonávané práci nebo v souvislosti s ní v nižší výši oproti praxi založené na obecné právní úpravě. Přestože Ústavní soud plně reflektuje specifika zákoníku práce, resp. pracovního práva celkově, a rozumí i poukazům obecných soudů na komplexnost úpravy odpovědnosti za škodu zaměstnavatele obsažené v zákoníku práce, nemůže být zákonná koncepce objektivní odpovědnosti zaměstnavatele za odškodňování pracovních úrazů v praxi legitimně vyvažována tím, že výše odškodnění bude co do výsledku takto nerovná.
52. Uzavřením pracovní smlouvy (nebo dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr) dochází ke vzniku specifického právního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, který se řídí především zákoníkem práce. Důsledkem této zvláštní úpravy vycházející z principu zvýšené ochrany zaměstnance je také to, že podmínky potřebné ke vzniku povinnosti k náhradě té které újmy mohou být upraveny odchylně od obecné (občanskoprávní) úpravy, stejně tak rozsah náhrady dané újmy. Ve vztahu k projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že například podmínky, za kterých zaměstnavateli vznikne povinnost nahradit újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem, jsou velmi široké: v mnohých případech se může jednat o odpovědnost absolutní, kdy se zaměstnavatel nezprostí své odpovědnosti ani poukazem na vyšší moc či úplné zavinění třetí osobou; rovněž požadavek na příčinnou souvislost mezi jednáním zaměstnavatele a vznikem újmy je v pracovněprávních vztazích velmi volný. Pracovním úrazem tak může kupříkladu být i úraz zaměstnance způsobený přírodní katastrofou nebo občanskými nepokoji, pokud v tu dobu zaměstnanec plnil pracovní úkoly. Zaměstnanec je tak v důsledku zvláštní právní úpravy do určité míry v privilegovaném postavení, jelikož mu vzniká právo na náhradu újmy i tehdy, když by mu za srovnatelných okolností při aplikaci obecné občanskoprávní úpravy nesvědčilo (tj. v porovnání s jinými osobami srovnatelně poškozenými za srovnatelných okolností, které ale dle obecné občanskoprávní úpravy nezakládají obdobnou povinnost k náhradě újmy, jako např. u vztahu mezi objednatelem a zhotovitelem). Právě v takových případech je dle názoru Ústavního soudu možné ospravedlnit, že se zaměstnanci dostane odlišného zacházení od obecné občanskoprávní úpravy. Jinak řečeno, občanskoprávní úprava v rozsahu, ve kterém reguluje odškodňování určitého typu újmy, která může vzniknout fyzické osobě, jejíž odškodňování je rovněž (paralelně) regulováno zákoníkem práce pro oblast pracovněprávních vztahů, představuje při požadavcích rovnosti a úplného odškodnění za poškození zdraví minimální standard, který zákoník práce může navýšit, nikoli však snížit - právní postavení zaměstnance může být v tomto ohledu fyzické osobě ku prospěchu, nikoli však k tíži.
E/ Další postup v řízení
53. V projednávané věci je dle názoru Ústavního soudu možné (a nutné) korigovat závadný stav spočívající v neústavní nerovnosti ústavně konformním výkladem platné právní úpravy.
54. Všechny ve věci rozhodující obecné soudy striktně vycházely z toho, že právní úprava náhrady škody na zdraví obsažená v zákoníku práce je kogentní lex specialis vůči úpravě této materie obsažené občanskému zákoníku a zastávaly tak právní názor, že výši odškodnění za ztížení společenského uplatnění stěžovatele v důsledku újmy na zdraví mohou s ohledem na to, že tato nastala při pracovním úrazu, určit výlučně dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. Ústavní soud tento právní názor obecných soudů při zohlednění širších ústavněprávních souvislostí věci nesdílí a považuje jej za konkrétních okolností projednávané věci ve svém důsledku za ústavně nepřijatelný.
55. V prvé řadě Ústavní soud odkazuje na čl. 95 odst. Ústavy, který stanovuje, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Ústavní soud opakovaně interpretoval smysl a význam čl. 95 odst. 1 Ústavy - viz např. nálezy ze dne 1. listopadu 2001 sp. zn. III. ÚS 274/01 (N 168/24 SbNU 243) a ze dne 4. října 2006 sp. zn. III. ÚS 269/05 (N 180/43 SbNU 51) - ve kterých výslovně konstatoval, že čl. 95 odst. 1 Ústavy představuje ústavní výraz nezávislosti soudů (soudní moci), její vazbu toliko a výlučně na moc zákonodárnou, jakož i výraz oddělenosti moci soudní a výkonné jako vyloučení možnosti exekutivního normování rozhodovací činnosti soudů. Ustanovení věty obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem pak znamená, že soudce obecného soudu při použití "jiného právního předpisu" je oprávněn, resp. povinen, přezkoumat jeho soulad se zákonem (a to s právními účinky inter partes v poměrech řešené věci, nikoli erga omnes - smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti "jiného právního předpisu", usuzuje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci). Vázanost soudce zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 věty za středníkem Ústavy znamená oprávnění, resp. povinnost, soudu neaplikovat "jiný právní předpis", je-li soudem vyhodnocen za rozporný se zákonem. K uvedené citaci Ústavní soud dodává, že není pochyb o tom, že je-li obecný soud při svém rozhodování oprávněn, resp. povinen, posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem, nebo mezinárodní smlouvou, která je součástí českého právního řádu, je tím spíše oprávněn, resp. povinen, učinit tak i v případě, že posuzuje soulad jiného právního předpisu se zákonem ústavním, popř. jiným pramenem ústavní normy - k tomu viz např. nález ze dne 16. října 2007 sp. zn. Pl. ÚS 50/05 (N 161/47 SbNU 133; 2/2008 Sb.), v němž Ústavní soud při posuzování oprávnění soudů určit výši odškodnění vycházel z možnosti obecných soudů tehdejší vyhlášku č. 440/2001 Sb. jako protiústavní vůbec neaplikovat a o výši odškodnění rozhodnout výhradně podle okolností konkrétní věci.
56. Přezkum souladu jiného právního předpisu se zákonem se pak děje nejen na abstraktní úrovni logickými výkladovými postupy zjišťujícími, zdali v podzákonném předpisu obsažená úprava není např. úpravou "contra legem" či "praeter legem", nýbrž také posouzením skutečných (materiálních) dopadů případné aplikace takového jiného právního předpisu do té části právní sféry adresáta, která je souběžně regulována i právní normou se silou zákona nebo zákona ústavního (popř. kvalifikovanou mezinárodní smlouvou). Jak uvedl Ústavní soud v bodě 16 výše citovaného nálezu ze dne 5. prosince 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 "... neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace vycházející pouze z jazykového výkladu; jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.)]. Obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.); nález sp. zn. Pl. ÚS 3/06 ze dne 6. 3. 2007 (N 41/44 SbNU 517; 149/2007 Sb.); nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499); nález sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. 2. 2006 (N 34/40 SbNU 281)]. Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je namístě použít další výkladové metody, jako jsou metody výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. Je též na obecných soudech, aby (je-li to nezbytné) při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou. Obecné soudy tedy nemohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny tuto ochranu důsledně poskytnout; není přípustné, aby mechanicky akceptovaly mezeru v právním řádu, a tím omezovaly, ba přímo popíraly základní lidská práva a svobody účastníků řízení...". Dle názoru Ústavního soudu došlo k tomuto stavu i v projednávaném případu, kdy obecné soudy do značné míry rezignovaly na posouzení skutečných dopadů postupu dle § 372 a 388 zákoníku práce (ve znění k 31. prosinci 2014) ve spojení s nařízením vlády č. 276/2015 Sb. do práva stěžovatele na ochranu jeho zdraví, které je součástí nedotknutelnosti jeho osoby a soukromí ve smyslu čl. 7 Listiny, resp. dle čl. 8 Úmluvy, a uvedená zákonná ustanovení vykládaly doslovným způsobem a mechanicky je aplikovaly bez zřetele na uvedený lidskoprávní rozměr věci. Tato vadná intepretace a aplikace podústavního práva obecnými soudy měla za následek porušení základního práva stěžovatele, neboť jej nepřípustně postihla a omezila jeho ochranu (Ústavní soud pak v tomto ohledu připomíná rovněž obecným soudům určený závazek k hodnotově orientovanému a ústavně konformnímu výkladu zákona v oblasti soukromého práva, který je vyjádřen v § 2 odst. 1 občanského zákoníku).
57. V dalším řízení provedou obecné soudy při zohlednění rozhodného interpretačního vodítka v této věci, kterým je zajištění (materiálně) rovné ochrany základních práv a svobod, následující ústavně konformní výklad § 372 a 388 zákoníku práce (ve znění k 31. prosinci 2014): pokud stěžovatel prokáže, že by mu při posouzení věci dle obecné občanskoprávní úpravy (§ 2958 občanského zákoníku) náleželo odškodnění ztížení společenského uplatnění v částce vyšší, než by mu jinak náleželo dle kalkulace provedené dle vládního nařízení č. 276/2015 Sb., přiznají mu odškodnění alespoň na úrovni, které by se mu dostalo v občanskoprávním vztahu za daných okolností, a to bez toho, aby byl stěžovatel povinen tvrdit a prokazovat okolnosti v jeho poměrech, které by z jeho věci činily výjimečný případ (§ 388 zákoníku práce). V rámci opětovného projednání věci tedy obecné soudy při vázanosti tímto nálezem odpovídajícím způsobem vyhodnotí skutečné dopady újmy na zdraví, která stěžovateli v důsledku pracovního úrazu vznikla, do všech relevantních oblastí jeho života, a po opakovaném provedení důkazu revizním lékařským posudkem, který již stěžovatel v řízení předložil, popř. dalším doplnění dokazování, bude-li tohoto doplnění zapotřebí. Ústavní soud zdůrazňuje, že tímto nálezem jakkoli nepředjímá výsledek sporu co do konkrétní částky odškodnění za ztížení společenského uplatnění, která stěžovateli náleží.
58. V nálezu ze dne 2. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15 (N 23/80 SbNU 275), na který se stěžovatel v řízení před obecnými soudy a ústavní stížnosti odvolával, se Ústavní soud vyjádřil kriticky ke koncepci systému bodového ohodnocení odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem či nemocí z povolání dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., neboť tato opomíjí premisu civilního práva o volné soudní úvaze při stanovování konkrétních částek odškodnění, nerespektuje systém náhrad dle metodiky a pevnou částkou fixuje hodnotu bodu (bod 25 citovaného nálezu). Obecné soudy rozhodující ve věci stěžovatele se s tímto názorem Ústavního soudu vypořádaly tak, že tyto právní názory netvoří nosné důvody (ratio decidendi) daného nálezu. S tímto závěrem obecných soudů lze formálně souhlasit, neboť základem pro kasační zásah Ústavního soudu v tehdejší věci bylo porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny představované svévolí odvolacího soudu, který téměř o dvě třetiny zkrátil odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění přiznané stěžovatelce prvostupňovým soudem, aniž by důvody takto zásadní moderace řádně vyložil. Přesto se Ústavní soud k této kritice systému bodového ohodnocení odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem či nemocí z povolání dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. obsahově hlásí i v nyní projednávané věci, navazuje na ni a podotýká, že jen samotná legislativní technika, kdy vymezení bodového ohodnocení jednotlivých poškození zdraví a stanovení konkrétní hodnoty bodu je provedeno v podzákonném právním předpise, je ze strany zákonodárce hraničním přístupem ve vztahu k požadavku pro něj plynoucího z čl. 4 odst. 2 Listiny, který stanovuje, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. Vychází-li Ústavní soud z toho, že výše (tj. konkrétní částka) odškodnění za ztížení společenského uplatnění pro poškozeného je v rovině kompenzace následků za zásah do nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí lidskoprávní otázkou dle čl. 7 odst. 1 Listiny, které je "kvalitou" právem základním, jeví se systém veličin, na jejichž základě mají soudy při svém rozhodování "jen" vyčíslovat konkrétní odškodnění, jako jedna z "mezí" práva dle čl. 7 odst. 1 Listiny, když nastavují základní ekonomickou hranici odškodnění jeho porušení [k tomu viz např. nález ze dne 10. července 1996 sp. zn. Pl. ÚS 35/96 (N 64/5 SbNU 487; 206/1996 Sb.)]. Takováto materie by svědčila lépe zákonné úpravě, resp. volné úvaze soudů, způsobem, který již byl zvolen při rekodifikaci občanského zákoníku. Přitom nelze odhlédnout ani od toho, že postavení poškozených zaměstnanců se bez zásahu normotvůrce neustále zhoršuje již pouhým plynutím času, neboť pěvně fixovaná hodnota bodu v důsledku obecného nárůstu cenové hladiny ztrácí reálnou hodnotu - takto nastavený mechanismus se v inflačním prostředí, kde se ztráty na kupní síle nominálně určené částky každým rokem kumulují, stává více a více nespravedlivým. Při zohlednění čl. 95 odst. 1 Ústavy a principu priority ústavně konformního výkladu před derogačním zásahem však nedošel rozhodující senát k natolik opodstatněnému závěru o potřebě postupu dle § 78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, který by mohl směřovat ke zrušení nařízení vlády č. 276/2015 Sb. rozhodnutím pléna Ústavního soudu.
(…)
60. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost stěžovatele důvodnou a proto jí podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zcela vyhověl a všechna napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud ústní jednání ve věci nenařizoval, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US