// Profipravo.cz / Ostatní 06.06.2023
Zákonná licence pro užití autorského díla vyjádřeného stavbou
I. Zákonná licence k užití architektonického díla vyjádřeného stavbou pro účely změny dokončené stavby podle § 38d písm. b) autorského zákona zásadně neopravňuje k užití tohoto díla způsobem snižujícím jeho hodnotu ve smyslu § 11 odst. 3 věty druhé autorského zákona. Provedení změny díla způsobem, při kterém vzhledem ke konkrétním okolnostem věci není zachována hodnota architektonického díla, nemůže být v mezích zákonné licence podle § 38d písm. b) autorského zákona zásadně přípustné ani tehdy, pokud by jinak samotný účel této změny byl (vzhledem k míře jeho nezbytnosti) opodstatněný.
II. Nezbytně nutná míra zásahu do stavby architektonického díla ve smyslu § 38d písm. b) autorského zákona by měla být posuzována zejména z hlediska toho, o jakou konkrétní stavbu jde (včetně účelu, ke kterému byla určena) a o jaký konkrétní stavební zásah do ní se jedná, jak je zásah (udržování či změna stavby) významný a rozsáhlý, jaký je účel (potřeba, cíl, opodstatněnost) zásahu do stavby a jaká je intenzita tohoto zásahu, zda zásah (udržování či změna stavby) logicky souvisí se sledovaným účelem, zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem (a to buď bez samotného zásahu do stavby či alespoň v menším rozsahu či šetrnějším způsobem). Nezbytnost změn proto může vyplývat např. z faktického stavu stavby (nutnost oprav, přizpůsobení změnám v obvyklém užitném standardu v důsledku běhu času apod.) nebo z nutnosti vyhovět předpisům veřejného, zejména stavebního, práva.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2655/2022, ze dne 28. 2. 2023
Dotčené předpisy: § 38d písm. b) zák. č. 121/2000 Sb.
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2021, č. j. 79 C 21/2020-82, uložil žalovanému povinnost odstranit otvor včetně zamřížování ve skleněné výplni zábradlí balkonu náležející k bytové jednotce v tomto výroku blíže specifikované, a to demontáží skleněné výplně, v níž je otvor vytvořen, a navrácením skleněné výplně v původní stav dle projektové dokumentace instalací neperforované skleněné výplně typu sklo bezpečnostní, lepené, mléčné VSG 66.2., a to do 21 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zaslat žalobci doporučeným dopisem vlastnoručně podepsanou písemnou omluvu ve znění uvedeném v tomto výroku (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Ve svém rozhodnutí vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých žalobce jako architekt autorizovaný Českou komorou architektů pro obor architektura je autorem architektonického díla (dále jen „dílo“), a to návrhu stavby bytového domu č. p. XY, v ulici XY, která je součástí pozemku parc. č. XY, k. ú. XY, obec XY, zapsaného na LV č. XY, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále jen „budova“), které je dílem zaměstnaneckým. V budově byly vymezeny jednotky s tím, že balkony, lodžie a terasy byly vymezeny jako společné části budovy, které, jsou-li přístupné pouze z bytu/nebytového prostoru, jsou ve výlučném užívání vlastníka příslušné jednotky. Žalovaný na základě kupní smlouvy č. 1031604120 ze dne 10. 2. 2017 nabyl vlastnické právo k jednotce č. XY v budově, přičemž po převzetí jednotky nechal vytvořit ve skleněné výplni zábradlí balkonu přináležejícího k jednotce výrazný kruhový zamřížovaný otvor. Žalovaný tvrdil, že tato jím provedená úprava stavby byla vyvolána potřebou zajištění výhledu jím chovaného psa z balkonu, přičemž nezajištění této možnosti by podle jeho přesvědčení naplňovalo znaky týrání zvířat. Přes upozornění a výzvu k odstranění závadného stavu výborem společenství vlastníků jednotek a investorem výplň balkonového zábradlí do původního stavu neuvedl.
4. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobci jako autorovi zaměstnaneckého díla [§ 58 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon)] svědčí osobnostní práva autora ve smyslu ustanovení § 11 autorského zákona, mezi něž patří právo na nedotknutelnost jeho díla, zejména právo udělit svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu do svého díla, a právo na to, aby nebylo dílo při užívání jinou osobou užíváno způsobem snižujícím hodnotu díla. Shodně se soudem prvního stupně měl i odvolací soud za to, že žalovaný popsanou úpravou výplně balkonového zábradlí zasáhl do autorského díla bez souhlasu autora (žalobce), a to způsobem snižujícím hodnotu autorského díla. K žalovanému namítané zákonné licenci pro architektonická díla vyjádřená stavbou stanovené v ustanovení § 38d písm. b) autorského zákona odvolací soud uvedl, že podstatné z hlediska naplnění dikce zákonné licence je kumulativní splnění podmínek, že změna stavby je provedena v míře nezbytně nutné a je zachována hodnota architektonického díla. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyla naplněna již podmínka nezbytné míry zásahu do autorského díla, neboť ve skutečnosti žalovaný žádný reálný důvod k předmětné úpravě zábradlí balkonu neměl. Konstatoval, že chov psů v bytě je zcela běžný a skutečnost, že výplň zábradlí balkonu z mléčného skla neumožňuje psovi výhled, nenaplňuje znaky týrání zvířat. Akceptace opačného názoru žalovaného by nutně vedla k okamžitému zákazu chovu psů ve všech bytových jednotkách, jejichž příslušenstvím není balkon. Shodně se soudem prvního stupně tak uzavřel, že pokud nebyla naplněna již podmínka nezbytné míry změny stavby, nesvědčí žalovanému zákonná licence ve smyslu § 38d autorského zákona a není třeba se zabývat podmínkou druhou, tedy zda změnou stavby byla zachována hodnota architektonického díla. Za správný tak považoval závěr soudu prvního stupně, že je právem žalobce jako autora díla se takovému zásahu bránit a v souladu s § 40 autorského zákona se domáhat vůči tomu, kdo takto do jeho díla zasahuje (což je v dané věci žalovaný), uložení povinnosti odstranit závadný stav a poskytnout zadostiučinění (zde ve formě omluvy).
II. Dovolání žalovaného a vyjádření k němu
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl výslovně v celém rozsahu žalovaný (dále též „dovolatel“) dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení právních otázek, které má za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, a to: 1) „jak je třeba ve vztahu k zásahu vlastníka do stavby vykládat pojem 'změny dokončené stavby v míře nezbytně nutné', co je v tomto případě nezbytně nutná míra, k čemu je třeba vztahovat pojem nezbytně nutná míra (rozsah provedené změny, účel užití stavby, důvod provedené změny)“; 2) „obecně v jakých případech lze ze strany vlastníka provést změny dokončené stavby, tak aby se nejednalo o neoprávněný zásah do autorských práv architekta“; a 3) zda „musí být pro oprávněný zásah do stavby splněny podmínky zásahu v míře nezbytně nutné a zachování architektonické hodnoty díla kumulativně“.
6. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že žalovaným provedený zásah do stavby architektonického díla nesplňoval předpoklady zákonné licence podle § 38d písm. b) autorského zákona. Odvolací soud dle žalovaného nedostatečně zohlednil, že předmětná stavba slouží primárně účelu bydlení, pod což lze podřadit i chov domácích mazlíčků. Provedeným otvorem ve skleněné výplni zábradlí balkonu není narušen účel této stavby, naopak zhotovení daného otvoru její užitnou hodnotu zvyšuje. Jedná se přitom o zásah marginální, který nepozměňuje rysy architektonického díla, je však pro psychickou pohodu pejska žalovaného nezbytný. Žalovaný tak má za to, že jím provedený zásah podmínky uvedené zákonné licence splňuje. Žalovaný dále namítl, že soudy neprovedly jím navržené důkazy a rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný.
7. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
8. Žalobce se k dovolání žalovaného vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, popřípadě zamítl.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda dovolání obsahuje předepsané náležitosti a zda je přípustné.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
13. Nejvyšší soud neshledal, že by dovolání žalovaného bylo přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení právní otázky: „Obecně v jakých případech lze ze strany vlastníka provést změny dokončené stavby, tak aby se nejednalo o neoprávněný zásah do autorských práv architekta.“ Jedná se totiž o obecně položenou otázku, na kterou není možná obecná odpověď bez dalšího; bude vždy záležet na konkrétních okolnostech toho kterého případu. Odvolací soud se ve shodě se soudem prvního stupně zabýval konkrétní situací v dané věci a posuzoval relevantní okolnosti projednávané věci. Odvolací soud tedy neřešil obecnou otázku tak, jak ji formuloval dovolatel. Na řešení takto položené otázky obecného charakteru napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není na ní založeno. Podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020).
14. Předestřel-li dále dovolatel k řešení podle jeho mínění dovolacím soudem dosud neřešenou otázku „zda musí být pro oprávněný zásah do stavby splněny podmínky zásahu v míře nezbytně nutné a zachování architektonické hodnoty díla kumulativně“, nejde o otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. Její řešení totiž vyplývá přímo ze zákona, konkrétně ze zcela jasné (výklad nevyžadující) dikce ustanovení § 38d písm. b) autorského zákona (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4847/2014, ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3316/2019, a ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 713/2020).
15. Pro úplnost dovolací soud podotýká, že ustanovení § 38d písm. b) autorského zákona upravuje druh zákonné licence dle § 30 a násl. autorského zákona. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že volné užití děl a zákonné licence jsou v zákoně uvedeny taxativně a jejich aplikace nedovoluje extenzivní výklad. I z tohoto pak zřetelně vyplývá, že předpoklady pro uplatnění výjimky ve smyslu ustanovení § 38d písm. b) autorského zákona musí být splněny kumulativně (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3056/2012, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 4200/2019).
16. Kritizuje-li dovolatel správnost skutkových závěrů odvolacího soudu, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci, nejsou tyto námitky způsobilým dovolacím důvodem (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Nutno připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
17. Dovolací soud nicméně shledává dovolání žalovaného přípustným pro řešení jím formulované první právní otázky (na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí), jejímž prostřednictvím se dovolatel táže, zda lze jím provedený zásah do architektonického díla vyjádřeného stavbou považovat za řádný výkon zákonné licence podle § 38d písm. b) autorského zákona, což je otázka, jež dosud nebyla vzhledem ke skutkovým okolnostem projednávané věci v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání není důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu při vyřešení této otázky nespočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
19. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.
20. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
21. Podle ustanovení § 2 odst. 1 autorského zákona předmětem práva autorského je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen „dílo“). Dílem je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické.
22. Dle ustanovení § 11 odst. 3 autorského zákona autor má právo na nedotknutelnost svého díla, zejména právo udělit svolení k jakékoli změně nebo jinému zásahu do svého díla, nestanoví-li tento zákon jinak. Je-li dílo užíváno jinou osobou, nesmí se tak dít způsobem snižujícím hodnotu díla. Autor má právo na dohled nad plněním této povinnosti jinou osobou (autorský dohled), nevyplývá-li z povahy díla nebo jeho užití jinak, anebo nelze-li po uživateli spravedlivě požadovat, aby autorovi výkon práva na autorský dohled umožnil.
23. Podle ustanovení § 29 autorského zákona výjimky a omezení práva autorského lze uplatnit pouze ve zvláštních případech stanovených zákonem a pouze tehdy, pokud takové užití díla není v rozporu s běžným způsobem užití díla a ani jím nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora (odst. 1). Volná užití a zákonné licence, s výjimkou licence úřední a zpravodajské (§ 34), licence pro školní dílo (§ 35 odst. 3), licence pro rozmnoženiny díla z vlastních sbírek pro archivní a konzervační potřeby [§ 37 odst. 1 písm. a)], licence pro dočasné rozmnoženiny (§ 38a), licence pro fotografickou podobiznu (§ 38b) a licence pro nepodstatné vedlejší užití díla (§ 38c), se vztahují pouze na dílo zveřejněné (odst. 2). K právnímu jednání vylučujícímu nebo omezujícímu výjimky z práva autorského a omezení práva autorského se nepřihlíží, nestanoví-li zákon jinak (odst. 3).
24. Ustanovení § 38d písm. b) autorského zákona pak stanoví, že do práva autorského nezasahuje ten, kdo architektonické dílo vyjádřené stavbou, výkresem nebo plánem užije pro účely udržovacích prací anebo změny dokončené stavby v míře nezbytně nutné a při zachování hodnoty architektonického díla; je-li to opodstatněné významem architektonického díla a lze-li to na něm spravedlivě požadovat, je povinen předem uvědomit o svém úmyslu autora a na vyžádání mu poskytnout dokumentaci stavby včetně vyobrazení, vystihující stav před provedením změn.
25. Je třeba předeslat, že dovolatelem nebyl (úspěšně) zpochybněn závěr odvolacího soudu, že předmětná stavba je vyjádřením architektonického díla žalobce splňujícího znaky autorského díla podle § 2 odst. 1 autorského zákona, stejně jako závěr, že úprava provedená žalovaným bez souhlasu žalobce představuje zásah snižující hodnotu díla žalobce ve smyslu § 11 odst. 3 věty druhé autorského zákona.
26. K dovolatelem formulované otázce, pro níž je dovolání přípustné, je třeba uvést, že ustanovení § 38d písm. b) autorského zákona stanoví omezení autorského práva k architektonickému dílu, jež vyplývá ze zvláštní mimoprávní (hospodářské) povahy činnosti v oboru stavební architektury, která svým účelem zásadně směřuje ke zhotovení stavby jako specifické rozmnoženiny architektonického díla ve smyslu § 13 odst. 2 autorského zákona (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2857/2019). Jedná se o jednu ze zákonných licencí, které jsou v autorském zákoně stanoveny zásadně kogentně a v obecném zájmu.
27. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že volná užití chráněných děl, jakož i užití na základě bezúplatných zákonných licencí, jsou vždy zásahem do výlučných práv autora a vzhledem k tomu je třeba zvažovat, zda v každém jednotlivém případě nenarušují běžný způsob užití díla a zda se nepřiměřeně nedotýkají oprávněných zájmů autora. Jako legální zákaz aplikace jednotlivých skutkových podstat bezesmluvního užití děl na takové konkrétní případy, které by s ním byly v rozporu, pak působí tzv. tříkrokový test (three-step test) upravený v § 29 odst. 1 autorského zákona. A to i tehdy, kdy by jinak konkrétní užití díla formálně spadalo pod rozsah některé ze zákonných licencí. O tzv. tříkrokovém testu tak lze hovořit jako o materiální podmínce bezesmluvního užití díla, a to vedle jednotlivých zákonných skutkových podstat, jež představují podmínku formální, přičemž aby konkrétní nakládání s dílem představovalo užití dovolené, je třeba, aby byly splněny obě tyto podmínky. Ustanovení § 29 odst. 1 autorského zákona představuje výkladové pravidlo ve vztahu ke všem způsobům volného užití a druhům zákonných licencí [k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3056/2012, a ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3093/2012 (výše uvedené závěry přitom nebyly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3093/2013, uveřejněným pod číslem 56/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, překonány), jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2864/2015].
28. Užití cizího díla v rámci zákonné licence stanovené autorským zákonem tedy musí být v souladu s tzv. tříkrokovým testem vyjádřeným v § 29 odst. 1 autorského zákona. Povinnost užití díla způsobem souladným s jeho běžným užitím podle zákonné licence a nedotýkajícím se nepřiměřeně oprávněných zájmů autora se vztahuje též k porušení či ohrožení výlučných osobnostních práv autora, zejména práva na nedotknutelnost díla a práva na užití díla způsobem nesnižujícím jeho hodnotu. (K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 4200/2019).
29. K tomu dovolací soud doplňuje, že stanovením zákonné licence podle § 38d písm. b) autorského zákona je sledováno mimo jiné vyvážení střetu zájmu vlastníka stavby na užívání jeho (hmotné) věci a zájmu autora na ochraně před nepřiměřenými zásahy do jeho (nehmotného) architektonického díla. Rozsah možných změn stavby v rámci této zákonné licence je proto zákonem omezen tím, že se musí jednat o změny v míře nezbytně nutné a musí být šetřena hodnota architektonického díla.
30. Proto i změna stavby, která se svým účelem jeví jako nezbytná, nesmí být provedena takovým nešetrným způsobem, kterým by byla dotčena (snížena) hodnota architektonického díla. Jinak řečeno, provedení změny díla způsobem, při kterém vzhledem ke konkrétním okolnostem věci není zachována hodnota architektonického díla, nemůže být v mezích zákonné licence podle § 38d písm. b) autorského zákona zásadně přípustné ani tehdy, pokud by jinak samotný účel této změny byl (vzhledem k míře jeho nezbytnosti) opodstatněný.
31. Je tomu tak proto, že výlučné osobnostní právo autora na užití díla způsobem nesnižujícím jeho hodnotu podle § 11 odst. 3 věty druhé autorského zákona směřuje k zachování literární, jiné umělecké nebo vědecké hodnoty díla jako nehmotného (ideálního) předmětu ochrany podle autorského zákona před takovým jeho užitím, jímž je dílo na této své (právem uznané a chráněné) hodnotě dehonestováno. Užití díla způsobem snižujícím jeho hodnotu přitom může spočívat rovněž v provedení takových (významných, kvalifikovaných) změn či jiných zásahů do (integrity) díla, jež ve svých důsledcích vedou (nad rámec samotného zásahu do integrity díla) k objektivnímu stavu snížení (dehonestace) literární, jiné umělecké nebo vědecké hodnoty díla. Není přitom rozhodné, zda a v jakém rozsahu došlo ke zvýšení či snížení obvyklé (tržní) ceny (popř. užitné hodnoty) rozmnoženiny díla jako hmotné věci (tedy i stavby), do které bylo takto zasaženo. Posouzení, zda k užití díla způsobem snižujícím jeho hodnotu došlo, je třeba provést vždy individuálně v každém jednotlivém případě podle konkrétních zjištěných okolností dané věci.
32. Omezuje-li tudíž autorský zákon možnost využití zákonné licence k architektonickým dílům vyjádřeným stavbou podle § 38d písm. b) autorského zákona tím, že změny musí být provedeny pouze v nezbytně nutné míře a při zachování hodnoty architektonického díla, sleduje se tím právě zachování výlučného osobnostního práva autora na užití díla způsobem nesnižujícím jeho hodnotu podle § 11 odst. 3 věty druhé autorského zákona.
33. Lze tak uzavřít, že zákonná licence k užití architektonického díla vyjádřeného stavbou pro účely změny dokončené stavby podle § 38d písm. b) autorského zákona zásadně neopravňuje k užití tohoto díla způsobem snižujícím jeho hodnotu ve smyslu § 11 odst. 3 věty druhé autorského zákona.
34. Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že žalovaný předmětnou úpravou zasáhl do architektonického díla žalobce způsobem snižujícím hodnotu tohoto díla, přičemž tento závěr nebyl dovoláním úspěšně zpochybněn, je právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce nepřípustnosti tohoto zásahu žalovaného v rozsahu zákonné licence podle § 38d písm. b) autorského zákona již z tohoto důvodu správné.
35. K tomu je pak možné doplnit, že shora uvedenému výkladu se nepříčí ani závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaným provedený zásah do díla žalobce nesplňoval vzhledem ke svému účelu rovněž předpoklad nezbytnosti takového zásahu (jenž měl spočívat v chovu psa).
36. I pro posouzení naplnění tohoto předpokladu platí, že závisí vždy na individuálním posouzení v každém jednotlivém případě podle konkrétních zjištěných okolností dané věci. Úvaha o tom, zda byl tento předpoklad vzhledem ke skutkovým okolnostem věci naplněn, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně a nelze ji zcela objektivizovat.
37. Nezbytně nutná míra zásahu do stavby architektonického díla ve smyslu § 38d písm. b) autorského zákona by nicméně měla být posuzována zejména z hlediska toho, o jakou konkrétní stavbu jde (včetně účelu, ke kterému byla určena) a o jaký konkrétní stavební zásah do ní se jedná, jak je zásah (udržování či změna stavby) významný a rozsáhlý, jaký je účel (potřeba, cíl, opodstatněnost) zásahu do stavby a jaká je intenzita tohoto zásahu, zda zásah (udržování či změna stavby) logicky souvisí se sledovaným účelem, zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem (a to buď bez samotného zásahu do stavby či alespoň v menším rozsahu či šetrnějším způsobem). Nezbytnost změn proto může vyplývat např. z faktického stavu stavby (nutnost oprav, přizpůsobení změnám v obvyklém užitném standardu v důsledku běhu času apod.) nebo z nutnosti vyhovět předpisům veřejného, zejména stavebního, práva.
38. Odvolací soud přitom řádně zhodnotil konkrétní okolnosti projednávané věci, posoudil specifika dané situace, přičemž přihlížel zejména k účelu sporného zásahu do architektonického díla, a srozumitelně a logicky vysvětlil, proč tento zásah nepovažoval vzhledem k jeho účelu za změnu stavby architektonického díla provedenou v nezbytně nutné míře. Jeho úvaha ve vztahu k posouzení existence či neexistence nezbytně nutné míry zásahu do stavby je přitom vzhledem ke specifickým skutkovým zjištěním odvolacího soudu (která dovolacímu přezkumu nepodléhají, jak zdůvodněno již shora) v souladu s východisky výše uvedenými.
39. Z uvedeného proto vyplývá, že závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaný nepostupoval v mezích zákonné licence ve smyslu § 38d písm. b) autorského zákona, a tudíž žalovaný porušil autorské právo žalobce, je v rozsahu řešení otázky, pro níž je dovolání žalovaného přípustné, správný.
40. Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. rovněž přezkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami netrpí, a to ani dovolatelem vytýkanou nepřezkoumatelností rozsudku odvolacího soudu.
41. Otázka, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena a rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).
42. Kromě toho Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
43. Z obsahu dovolacích důvodů formulovaných žalovaným vyplývá, že mu bylo zřejmé, na základě jakých důvodů dospěl odvolací soud k závěru o nenaplnění předpokladů zákonné licence upravené v ustanovení § 38d písm. b) autorského zákona, a tudíž napadené rozhodnutí vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti netrpí.
44. Nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že nebyly soudem prvního stupně provedeny další důkazy, které navrhoval. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč neprovedl žalovaným další navrhované důkazy (znalecké posudky, výslech žalovaného a svědkyně S. L.), že vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a právnímu posouzení věci tyto považoval za nadbytečné. Protože soud je ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů budou provedeny (neprovede především důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor, popřípadě důkazy k prokázání relevantních tvrzení, jež byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinými důkazy), nelze v takovém postupu soudu spatřovat vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2439/2009, ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, nebo ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016).
45. Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalovaného s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
V. Závěr
46. Lze uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je (při řešení právní otázky, pro kterou je dovolání žalovaného přípustné) správné. Dovolací soud proto dovolání žalovaného podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
47. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalovanému tak vznikla povinnost hradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení.
48. Ty spočívají v odměně za zastupování účastníka advokátem, jejíž výši dovolací soud odvodil ze sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši podle § 7, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), když tarifní hodnota věci činí 50 000 Kč, odměna pak činí 3 100 Kč, dále v paušální náhradě hotových výdajů advokáta ve výši 1 x 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a rovněž náhradě DPH 21 % z odměny a náhrad advokáta (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkem tak náhrada nákladů žalobce v dovolacím řízení činí celkem 4 114 Kč. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.
Autor: -mha-