// Profipravo.cz / Ostatní 31.03.2023
ÚS: Odůvodnění rozhodnutí o nesvěření dítěte do střídavé péče
I. Dopustí-li se obecné soudy při rozhodování o svěření dítěte do péče závažných pochybení v procesu dokazování či hodnocení důkazů a nevypořádají-li se v rozporu s ochranou základních práv s kritérii pro posouzení aplikace institutu střídavé péče, přičemž současně nerespektují postulát své vázanosti nosnými důvody rozhodovací praxe Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy, poruší tím ústavně zaručená práva dotčeného účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozhodnutí soudu, kterým není vyhověno rodiči žádajícímu střídavou péči, musí být podrobně a přesvědčivě odůvodněno, včetně uvedení relevantních argumentů, jak se soud s jednotlivými kritérii střídavé péče obsaženými v judikatuře Ústavního soudu vypořádal a proč v konkrétním případu rodič neuspěl. Skutečnosti svědčící proti střídavé péči přitom musí být v řízení nejen tvrzeny, ale i prokázány.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3085/22, ze dne 8. 3. 2023
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby mu v případě, že bude se svojí ústavní stížností úspěšný, byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
3. Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu, vedeného u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud"), se podává, že okresní soud napadeným rozsudkem svěřil nezletilou, vedlejší účastnici ad a), a nezletilého, vedlejšího účastníka ad b), (dále jen "nezletilí"), do péče matky nezletilých B. D. (dále jen "matka"). Stěžovateli (dále i "otec") soud uložil povinnost přispívat s účinností od dubna 2022 na výživu nezletilé částkou 5 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého částkou 5 000 Kč měsíčně (výrok I.). Výrokem II. upravil styk otce s nezletilými. Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Jde-li o rozhodování o péči o nezletilé, okresní soud vyšel ze zjištění, že nezletilí sdělili, že přes týden jsou u matky, od níž chodí do školy, o víkendech bývají u otce, takto jim to také vyhovuje, zejména jim vyhovuje, že k otci mohou chodit, kdy budou chtít. Okresní soud proto s přihlédnutím k věku nezletilých a jejich přání, jakož i k současnému rozsahu osobní péče rodičů o nezletilé, rozhodl o svěření nezletilých do péče matky, avšak současně dodal, že nesdílí její tvrzení, že střídavou péči vylučuje zdravotní stav otce, neboť bylo zjištěno, že vyjma období své hospitalizace otec o nezletilé pečuje. Tímto rozhodnutím okresní soud změnil rozsudek okresního soudu ze dne 19. 11. 2015 č. j. 12 P 182/2014-79, kterým byla schválena dohoda rodičů, na základě které byli nezletilí svěřeni do společné péče rodičů.
4. Proti rozsudku okresního soudu podali matka i otec odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že výživné se stanoví s účinností od 2. 4. 2021 nadále; ve zbývajícím rozsahu výroku I. rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.). Výrokem II. rozhodl o nedoplatku na výživném a výrokem III. zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku II. a řízení o úpravu styku zastavil. Výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Krajský soud při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že rodiče v minulosti pečovali o nezletilé v rámci společné péče. Ke změně této péče došlo 2. 4. 2021, kdy otce postihla lehká mozková příhoda. Péči o nezletilé tak převzala po dobu hospitalizace otce a jeho rekonvalescence matka. Poté, co se zdravotní stav otce stabilizoval, začali nezletilí k otci docházet na víkendy a v péči matky zůstávali po dobu pracovního (školního) týdne. Rodiče se v otázce péče o děti chovají rozumně, nezletilí se mezi jejich domácnostmi pohybují zcela volně, čemuž přispívá i krátká vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů. Nezletilí při pohovoru provedeném krajským soudem uvedli, že oba rodiče jsou v otázce styku s druhým rodičem velkorysí, ve styku s druhým rodičem jim nebrání. Oba shodně vypověděli, že si přejí zachovat současný stav, kdy na víkend docházejí k otci a v týdnu, kdy si plní své školní povinnosti, jsou u matky, neboť to od ní mají blíž do školy. Krajský soud poukázal na to, že nezletilí jsou ve věku 14 a 13 let, jsou vyzrálí a jsou schopni vyjádřit svůj názor, který je třeba respektovat. Krajský soud uvedl, že ve shodě s okresním soudem respektoval zjištěný faktický stav péče o nezletilé, zdravotní stav otce a přání nezletilých a zakotvil výlučnou péči matky o nezletilé. Krajský soud uzavřel, že byť by v dané věci byly splněny podmínky pro asymetrickou péči o nezletilé, tuto nelze s ohledem na zdravotní stav otce a přání nezletilých upravit. Krajský soud v této souvislosti poukázal na to, sám nezletilý uvedl, že otec má málo pohyblivou levou ruku, což bylo patrné i při jednání krajského soudu, a nechce, aby otec řídil auto a vozil je do školy.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů, které nevyhověly jeho návrhu na svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů. Stěžovatel namítá, že rozsudek krajského soudu pro něj byl překvapivý, neboť krajský soud takto rozhodl z důvodu jeho zdravotního stavu, aniž by v tomto směru bylo provedeno jakékoli dokazování. Stěžovatel se až z odůvodnění rozsudku krajského soudu dověděl, že jeho zdravotní stav byl hlavním důvodem, proč nebylo vyhověno jeho návrhu na svěření nezletilých dětí do střídavé péče obou rodičů. Stěžovatel tak neměl v řízení žádnou možnost na tuto skutečnost procesně reagovat, bránit se a tvrzení krajského soudu o svém zdravotním stavu vyvrátit.
6. Podle názoru stěžovatele měl-li být v řízení hodnocen jeho zdravotní stav, který měl být navíc rozhodujícím pro rozhodnutí krajského soudu o svěření nezletilých dětí do výlučné péče matky, mělo být o péči o nezletilé rozhodnuto na základě odborných vyjádření ke zdravotnímu stavu stěžovatele, nikoli jen na základě závěru učiněného krajským soudem.
7. Stěžovatel současně namítá, že subjektivní hodnocení zdravotního stavu účastníků řízení soudem nemá být předmětem protokolu o jednání, když § 40 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jasně stanoví náležitosti protokolu.
8. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud dále při svém rozhodování nevzal v úvahu věk nezletilých, ani skutečnost, že podle všech provedených důkazů o nezletilé v době, kdy je má v péči, bez problémů pečuje. Především pak krajský soud nezjišťoval, zda zdravotní stav skutečně stěžovateli v péči o nezletilé děti brání, a pokud ano, tak jakým způsobem. Postup krajského soudu spočívající v nesvěření nezletilých dětí do asymetrické péče rodičů z důvodu (údajně špatného) zdravotního stavu stěžovatele, a to navíc bez jakéhokoli bližšího uvedení toho, jakým způsobem má zdravotní stav stěžovatele péči o nezletilé děti bránit, je podle stěžovatele postupem zakládajícím jeho diskriminaci z důvodu jeho zdravotního stavu.
9. Stěžovatel poukazuje na to, že v řízení před okresním soudem nebyla zjištěna žádná relevantní okolnost, která by možnost střídavé péče vyvrátila. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 [(N 105/73 SbNU 683), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], podle kterého by svěření dítěte do střídavé péče mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto jiné řešení. Krajský soud navíc neuvedl, které kroky mohou vést k odstranění překážek, pro které není podle jeho názoru možné nezletilé děti do střídavé péče obou rodičů svěřit.
10. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy při rozhodování o výši výživného na nezletilé nezohlednily rozsah styku nezletilých se stěžovatelem spojený s jeho osobní péčí o ně a jím vynaložené náklady. Soudy při stanovení výše výživného nezohlednily, že stěžovatel v rozhodném období hradil nezletilým školní obědy, kroužky, pojištění, telefony, školní výlety, tábory, oblečení atd., a tyto stěžovatelovy výdaje spojené s péčí o nezletilé na dlužné výživné nezapočítaly.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení
11. Soudce zpravodaj zaslal podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu, okresnímu soudu, opatrovníkovi nezletilých a matce.
12. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že řízení o změnu péče bylo zahájeno k návrhu matky ze dne 17. 5. 2021, žádající o svěření nezletilých do své výlučné péče a o stanovení vyživovací povinnosti otci. Návrh odůvodnila tím, že společná péče přestala fungovat v důsledku prodělání mrtvice otce dne 2. 4. 2021, kdy prognóza jeho stavu je nejistá, do té doby se společně podíleli na úhradě potřeb nezletilých. Zdůraznila, že od doby, kdy nezletilí přešli do její výlučné péče, se otec odmítá podílet na jejich výživě, neboť nemá výživné stanovené soudem, a to i přesto, že ho matka k příspěvku vyzývala. Ohledně styku uvedla, že nezletilí se v týdnu nachází v její péči a na víkendy dochází k otci. Otec již v řízení před okresním soudem uváděl, že se cítí být v pořádku, dochází na rehabilitace, pouze motorika na levé straně není ještě ideální. Zdravotní stav otce byl předmětem zkoumání již před okresním soudem, přičemž soudy při svém rozhodování vychází jak z listinných důkazů, tak i z účastnických výslechů, není vždy zapotřebí zadávat znalecký posudek. S nezletilými byl proveden pohovor jednak kolizním opatrovníkem a následně i v odvolacím řízení. Nezletilí sdělili, že přes týden se nachází v péči matky a na víkendy dochází k otci, zpravidla v pátek nebo až v sobotu a jsou tam do neděle. Občas za otcem zajdou i přes týden. Nezletilí uvedli, že komunikace rodičů probíhá přes ně. Vyhovuje jim stav, který je nyní. Krajský soud poukázal na to, že je rozhodováno v zájmu nezletilých dětí, nikoliv v zájmu rodičů. Faktický stav v rodině byl takový, že matka pečovala a pečuje o nezletilé v průběhu týdne, přičemž nezletilí dochází k otci na základě svého rozhodnutí o víkendu. Tento stav jim vyhovuje. Nezletilí se v době pohovoru nacházeli ve věku 14 a 13 let, tj. ve věku, kdy mají právo se k věci vyjádřit a mají právo na to, aby jejich názor byl respektován. Podle krajského soudu lze souhlasit s námitkou otce, že nelze vždy za každých okolností převzít přání nezletilých. Nicméně, v daném případě nezletilí sami logicky a rozumně vysvětlili, z jakých důvodů si přejí, aby byla zachována během týdne péče matky, ať již to byla dojezdová vzdálenost do školy, přání nezletilého, že nechce, aby je otec vozil autem s ohledem na sníženou pohyblivost levé ruky. A proto bylo k jejich přání přihlédnuto. Za takového stavu nelze podle názoru krajského soudu nastolit střídavou péči o nezletilé, neboť je to matka, která ve větší míře o nezletilé pečuje, a nezletilí na základě svého rozhodnutí dochází za otcem. Vzhledem ke skutečnosti, že matka ve styku otci s nezletilými nebrání, vzala svůj návrh na úpravu styku zpět a řízení o úpravu styku bylo zastaveno. V neposlední řadě nelze podle krajského soudu přehlédnout ani majetkovou stránku věci, byť stížnost stěžovatele do této části nesměřuje. Z průběhu řízení bylo zřejmé, že otec k rukám matky na výživu nezletilých nic nepřispívá, pouze o své vůli rozhoduje o tom, co nezletilým pořídí, na co přispěje. Krajský soud připustil, že otec nezletilým kupuje drahé dárky, nicméně s matkou nezletilých se na nich nedomlouvá a matka nemá vliv na nákup těchto věcí. S ohledem na výše uvedené považuje krajský soud ústavní stížnost otce za zjevně nedůvodnou.
13. Okresní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
14. Opatrovník nezletilých ve svém vyjádření uvedl, že souhlasí s rozsudkem krajského soudu, který vzal v úvahu názor obou nezletilých, kteří opakovaně sdělovali, že jim nynější režim vyhovuje, tedy že mohou k tátovi, kdy oni sami chtějí.
15. Vyjádření krajského soudu, obvodního soudu a opatrovníka zastal Ústavní soud k replice stěžovateli a vyjádření obou soudů opatrovníkovi k replice.
16. Stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu repliku, ve které nesouhlasí s tvrzením krajského soudu v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že zdravotní stav otce byl předmětem zkoumání již v řízení před okresním soudem. Toto tvrzení není pravdivé, zdravotní stav otce nebyl v řízení před okresním soudem, ani v řízení před krajským soudem zkoumán. V řízení se k otázce zdravotního stavu neprováděly žádné důkazy, jak vyplývá ze soudního spisu. Stěžovatel uvádí, že k otázce jeho zdravotního stavu nemusí být v řízení vypracován znalecký posudek, k důkazu nicméně nebyly provedeny ani lékařské zprávy, které by se týkaly jeho zdravotního stavu. Uvádí-li krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v této věci, že soudy vychází z listinných důkazů a z účastnických výslechů, pak měl krajský soud ve svém rozhodnutí odůvodnit, z kterých listinných důkazů a účastnických výpovědí učinil o zdravotním stavu stěžovatele závěr. V případě listinných důkazů tak ani učinit nemohl, neboť žádné listinné důkazy ke zdravotnímu stavu otce nebyly v řízení prováděny. Co se týče účastnických výpovědí, pak zhodnotil-li krajský soud zdravotní stav na základě výpovědi nezletilých, měl mít stěžovatel možnost se k nim vyjádřit. Tuto možnost mu však krajský soud neposkytl. Z napadeného rozsudku krajského soudu navíc vyplývá, že závěr o zdravotním stavu stěžovatele soud učinil pouze na základě svého vlastního pozorování stěžovatele při odchodu z jednací síně. Stěžovatel vůbec nevěděl, že byl při odchodu z jednací síně krajským soudem takto hodnocen, nevěděl ani, že takové jeho pozorovaní je předmětem protokolu o jednání, a vůči tomuto postupu krajského soudu tak stěžovatel nemohl v řízení před krajským soudem vznést námitky. S ohledem na výše uvedené neměl stěžovatel ani příležitost se v řízení vyjádřit k závěrům krajského soudu o jeho zdravotním stavu, učiněným na základě tohoto pozorování stěžovatele. Výše uvedeným postupem krajského soudu došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Omezená hybnost levé ruky nezakládá neschopnost stěžovatele pečovat o nezletilé, to navíc vzhledem k jejich věku. Takovou neschopnost stěžovatele pečovat o nezletilé nevylučuje ani to, že by snad stěžovatel neměl dovážet nezletilé do školy autem, přestože se základní škola, kterou obě nezletilé děti navštěvují, nachází v obci, ve které se nachází bydliště stěžovatele (stejně jako bydliště matky), a nezletilí tak mohou docházet do této školy pěšky. Podle stěžovatele není namístě nesvěřit nezletilé děti do péče jednoho rodiče proto, že vzdálenost jeho bydliště od školy dětí je větší než vzdálenost od bydliště druhého rodiče, navíc jde-li stále o jednu obec. Tím, že krajský soud z tohoto důvodu nevyhověl jeho návrhu na svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů, porušil právo stěžovatele na rodinný život a péči a výchovu nezletilých. Uvádí-li krajský soud, že zdravotní stav otce byl zkoumán již v řízení před okresním soudem, pak opomíjí, že okresní soud ve svém rozsudku "nesdílí tvrzení matky, že střídavou péči vylučuje zdravotní stav otce". Závěr krajského soudu o zdravotním stavu stěžovatele je tedy v přímém rozporu se závěrem, který učinil okresní soud. Krajský soud se s tímto svým rozdílným závěrem nijak nevypořádal a dostatečně jej neodůvodnil. Krajský soud ve svém vyjádření dále uvádí, že do 2. 4. 2021 se stěžovatel a matka společně podíleli na úhradě potřeb nezletilých, a že od doby, kdy děti fakticky přešly do výlučné péče matky, stěžovatel na nezletilé nic nepřispíval. Při svém rozhodování nicméně krajský soud nebral zřetel na to, že ani před 2. 4. 2021 si vzájemně stěžovatel a matka na nezletilé nic nepřispívali, každý nesl část nákladů na péči o ně (ve větší míře tak vždy činil stěžovatel). Stěžovatel nebyl schopen pečovat o nezletilé pouze po dobu jeho hospitalizace (tedy cca 2 měsíce), v řízení nicméně bylo prokázáno, že i od 2. 4. 2021 do doby, než obecné soudy ve věci rozhodly, se na jejich výživě podílel. Tuto skutečnost nevzal krajský soud při svém rozhodování v úvahu a otci uložil uhradit k rukám matky výživné zpětně od 2. 4. 2021, aniž by zohlednil částky, které stěžovatel na nezletilé v předmětném období vynaložil (a nešlo jen o drahé dárky, jak tvrdí krajský soud, ale i o kapesné, hrazení pojistného, hrazení telefonních poplatků, školních výletů, táborů, nákup zdravotnických pomůcek, oblečení apod.), stejně jako skutečnost, že o nezletilé stěžovatel sám ve velkém rozsahu pečoval, přičemž v této souvislosti vynakládal další částky na jejich výživu. Tím krajský soud zasáhl do práva stěžovatele vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny, a dále do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud ve svém vyjádření uvádí, že ústavní stížnost stěžovatele nesměřuje do části řízení týkající se majetkové stránky věci. Toto tvrzení není pravdivé, když porušení svých základních práv právě v souvislosti s touto majetkovou stránkou věci stěžovatel ve své ústavní stížnosti rovněž namítal.
17. Opatrovník k vyjádření obvodního soudu a krajského soudu repliku nezaslal.
18. Matka se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Protože nedoložila ani plnou moc ke svému zastupování v řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud s ní dále jako s vedlejší účastnicí nejednal.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
19. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
20. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
21. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
A) Obecná východiska pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
22. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141; č. 244/2010 Sb.), bod 29; nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13, nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59), či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].
23. Primárním úkolem Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tedy třeba především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
24. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem se Ústavní soud soustředí zejména na posouzení otázek, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy s tím, že důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a ustanovením zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález ze dne 16. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607), nález ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (N 108/100 SbNU 257)].
25. K problematice střídavé péče se Ústavní soud ve svých rozhodnutích vyjádřil tak, že i když je střídavá péče obou rodičů o nezletilé dítě obecně vhodným řešením z hlediska nevyhnutelného zásahu do ústavně zaručených práv rodičů i jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, tím méně pak automatické. V obecné justici i mezi odborníky z řad psychologů, sociologů či sociálních pracovníků má střídavá péče své zastánce i odpůrce. Odpůrci kritizují nejistotu, kterou v dětech vyvolává stěhování mezi dvěma domovy (viz ČERVENKOVÁ, R., HONZÁK, R. Všichni žijem v blázinci. Současnost očima psychiatra. Praha: Vyšehrad, 2018, s. 125.). Zastánci kladou důraz na nezastupitelnou roli obou rodičů v životě dítěte, které často, nachází-li se ve výlučné péči pouze jednoho rodiče, vztah k druhému (někdy i za přičinění pečujícího rodiče) nenávratně ztratí (PEMOVÁ, T., PTÁČEK, R. Sdílené rodičovství. První vydání. Praha: Národní institut pro děti a rodinu, 2020, s. 9.; FUČÍK, P., ŠOLCOVÁ, M. Nové formy rodičovství: střídavá péče a hledání jejích důsledků pro děti - přehledová studie. Sociální studia, č. 2/2022, s. 49). Obě zmiňovaná negativa mohou mít pro zdárný vývoj dítěte a jeho budoucí sociální návyky závažné důsledky. Úkolem soudu je v případě nedosažení dohody rodičů hledat "nejméně špatné ze všech špatných řešení". Jak ovšem uvádějí již zmínění sociologové Fučík se Šolcovou, "data nepodporují tvrzení, že by průměrný konflikt mezi rodiči měl více narušující důsledky pro děti než výrazně omezený vztah s jedním z rodičů" (s. 44) a závěrem své přehledové studie shrnují, že "na základě dostupné empirické literatury z oblasti sociálně-vědního výzkumu věnujícího se důsledkům porozvodových uspořádání je zřejmé, že střídavá péče není v obecné rovině pro děti škodlivá. Škodlivé jsou nepřiměřené přístupy rodičů a institucí, zejména konflikt či dlouhodobá nejistota, zasahující děti" (s. 50). Srovnej nález ze dne 8. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 3350/22.
26. Prioritním měřítkem pro svěření dítěte do střídavé péče není ani (mnohdy subjektivní) přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Posouzení naplnění tohoto měřítka přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem. Jejich úkolem je ovšem zároveň na základě uplatnění zásady proporcionality nalézt řešení, které nebude nepřiměřeně omezovat ani právo žádného z rodičů zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. V praktické rovině by měly obecné soudy vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů (srov. nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21). Je-li tudíž rozhodnutím soudu svěřeno dítě do péče jednoho z nich, pak by tomuto nezletilému mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání bude totiž zpravidla vždy v nejlepším zájmu dítěte, přičemž odchylky musí být odůvodněny ochranou jiného, dostatečně silného legitimního zájmu (srov. nález ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18 ad.).
27. Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte a volby příslušného modelu péče rodičů o dítě nicméně nemůže být libovolný. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto na základě § 907 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), a relevantních mezinárodních smluv vymezila obecná kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu (zejména) dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů (o svěření dítěte do péče) a jejich naplnění vždy zkoumat. Jsou jimi: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj i fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; 4) přání dítěte [viz nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 19 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 22. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 882/22, nález ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (N 108/100 SbNU 257), nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 149/20 (N 62/99 SbNU 204) či nález ze dne 8. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 3350/22].
28. Uvedená kritéria jsou sice toliko referenční, obecný soud je však povinen je při svěřování dítěte do péče vzít v úvahu a jejich obsah zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti případu [usnesení ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14, bod 25 (U 21/75 SbNU 685)]. Zároveň není předestřený výčet kritérií vyčerpávající. Obecné soudy jsou povinny zohlednit rovněž další relevantní skutečnosti, vyžadují-li to specifické okolnosti projednávaného případu, které s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče [srov. např. nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289), nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 30 (N 236/75 SbNU 629), nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21].
29. Naplňují-li oba rodiče všechna kritéria přibližně stejnou měrou, je třeba vycházet z ústavněprávního předpokladu, že v nejlepším zájmu dítěte je, aby bylo svěřeno do péče obou rodičů [nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529), nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17, bod 14 (N 215/87 SbNU 477)]. Presumpci střídavé péče lze vyvrátit jen, jsou-li k tomu dány objektivní a pádné důvody, mající oporu v ochraně nejlepšího zájmu dítěte (podrobněji např. nález ze dne 22. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2611/20, body 17, 18, nebo nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14).
30. Na obecné soudy nejsou kladeny nároky pouze z hlediska metodologie posouzení nejlepšího zájmu dítěte a práv obou rodičů vychovávat své děti, tj. ve smyslu následování citovaných či dalších kritérií, ale též z hlediska způsobu (kvality) posouzení věci. Rozhodnutí soudu, kterým není vyhověno rodiči žádajícímu střídavou péči, musí být přesvědčivě odůvodněno, včetně uvedení relevantních argumentů, jak se soud s jednotlivými kritérii vypořádal a proč v konkrétním případě rodič neuspěl. Obdobně by měl soud uvést i kroky, které případně mohou vést k odstranění daných překážek. Tento postup je nezbytný též proto, aby bylo dostatečně vyvráceno tvrzení o strukturální diskriminaci jednoho z rodičů z důvodu pohlaví (obvykle otce) při svěřování dětí do péče [nález ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16, bod 39 (N 233/83 SbNU 637), nález ze dne 22. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 882/22, nebo nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21].
31. Skutečnosti svědčící proti střídavé péči přitom musí být nejen tvrzeny, ale i prokázány (nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 29). Obecné soudy musí v rámci naplnění podmínek zásady vyšetřovací v každé fázi řízení vážit, které důkazy je třeba provést, a zda a do jaké míry je nutné dokazování doplnit. Ačkoliv nejsou návrhy důkazů účastníků vázány, jsou povinny o jejich případném neprovedení rozhodnout; stejně tak nemohou svévolně posuzovat dopad jednotlivých důkazů na konečné rozhodnutí, naopak musí svůj postup při dokazování i hodnocení důkazů řádně odůvodnit [ve vztahu k rozhodování o střídavé péči srov. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 31 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21].
32. Důraz na řádné provedení i hodnocení důkazů a celkovou úroveň odůvodnění patří k základním atributům řádného procesu a jeho dodržování je nezbytnou součástí transparentnosti a kontrolovatelnosti justice a účinnou prevencí před nepřezkoumatelností či dokonce libovůlí v soudním rozhodování [nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (č. 153/2004 Sb., N 15/32 SbNU 131)]. V případech, kdy soudy rozhodují o modelu péče rodičů o nezletilé dítě či rozsahu styku s ním, jsou tyto ústavněprávní nároky ještě zesíleny [obdobně nález ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1654/17 (N 168/86 SbNU 729)]. Z formálního hlediska tento závěr plyne z nemožnosti nápravy případných pochybení odvolacího soudu prostřednictvím dovolání, a tedy vyloučení zásahu Nejvyššího soudu. Daleko významnější je ale materiální rozměr - předmětná rozhodnutí mají zásadní dopady na osudy dětí a jejich rodičů, a to často na řadu let či s důsledky na celý život (nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21).
B) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
33. V ústavní stížnosti stěžovatel především nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů, které nevyhověly jeho návrhu na svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů.
34. Z výše uvedené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí soudu, kterým není vyhověno rodiči žádajícímu střídavou péči, musí být přesvědčivě odůvodněno, včetně uvedení relevantních argumentů, jak se soud s jednotlivými kritérii, které musí při rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilému vzít v úvahu, vypořádal, a proč v konkrétním případě rodič neuspěl. Skutečnosti svědčící proti střídavé péči musí být v řízení nejen tvrzeny, ale i prokázány.
35. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu (zejména) dítěte při rozhodování o úpravě výchovných poměrů vzít v úvahu (a jejich naplnění vždy zkoumat), Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy se v předmětné věci s těmito kritérii při svém rozhodování podrobně nezabývaly a dostatečně se s nimi nevypořádaly.
36. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že "matka nadále již odmítá společnou péči rodičů. Tím je dána změna poměrů ve smyslu § 909 občanského zákoníku". S požadavkem otce na svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů se však okresní soud vypořádal jen stručně, když uvedl, že byť nesdílí tvrzení matky, že střídavou péči vylučuje zdravotní stav otce, neboť bylo zjištěno, že vyjma období své hospitalizace, otec o nezletilé pečuje, s přihlédnutím k věku nezletilých a jejich přání, jakož i k současnému rozsahu osobní péče rodičů o nezletilé, rozhodl o svěření nezletilých do péče matky (bod 48 rozsudku okresního soudu). Jednotlivými kritérii pro svěření dítěte do střídavé péče a jejich naplněním, tak jak byly vymezeny výše, se tedy okresní soud ve svém rozhodnutí podrobně nezabýval. Ze spisového materiálu ani nevyplývá, že by ohledně zdravotního stavu otce okresní soud prováděl nějaké dokazování, ačkoli podle odůvodnění rozhodnutí se neztotožnil s námitkami matky o jeho zdravotním stavu.
37. Absenci řádného odůvodnění rozsudku okresního soudu nenapravil ani krajský soud, který se po doplnění dokazování ztotožnil se závěrem okresního soudu o vhodnosti svěření nezletilých do péče matky. Ústavní soud nepřehlédl vnější (ve vztahu k závěru okresního soudu o zdravotním stavu otce) a vnitřní rozpornost závěrů krajského soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že "byť by v dané věci byly splněny podmínky pro asymetrickou péči o nezletilé, tuto nelze s ohledem na zdravotní stav otce a přání nezletilých upravit" (bod 31 rozsudku krajského soudu). Ani krajský soud se však podrobně nezabýval jednotlivými kritérii pro svěření nezletilých do střídavé péče. Přitom krajský soud, ačkoli dospěl k závěru, že podmínky pro střídavou péči jsou v předmětné věci splněny, překvapivě tuto možnost nezvolil, aniž by tento svůj závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodnil. Potřeba podrobného a přesvědčivého odůvodnění přitom byla v předmětné věci o to naléhavější za výše popsané situace, kdy krajský soud připustil, že podmínky pro střídavou péči jsou v předmětné věci splněny, ale přesto nepřistoupil k její úpravě.
38. V předmětné věci krajský při rozhodování o péči o nezletilé přihlédl k tomu, že nezletilí shodně vypověděli, že si přejí zachovat současný stav, kdy na víkend docházejí k otci a v týdnu, kdy si plní své školní povinnosti, jsou u matky. Obecné soudy jsou povinny posuzovat problematiku svěření nezletilých do péče rodičů především s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu. Při hledání nejlepšího zájmu nezletilých musí soudy vzít v úvahu i jejich přání, avšak nemohou vycházet izolovaně pouze z jejich názoru, ale musí souhrnně vzít v úvahu všechny pro posouzení věci významné okolnosti.
39. Z napadeného rozhodnutí krajského soudu dále vyplývá, že při rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým krajský soud přihlédl rovněž ke zdravotnímu stavu stěžovatele, jeho zdravotní stav dokonce považoval za jeden ze stěžejních argumentů pro své rozhodnutí, když - na rozdíl od okresního soudu - v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že "střídavou péči nelze upravit mimo jiné i s ohledem na zdravotní stav otce" (bod 31 rozsudku krajského soudu). Dále krajský soud uvedl, že "byť se otec snažil v průběhu odvolacího jednání navodit dojem, že je v plné kondici, bylo zřejmé, že je svým zdravotním stavem limitován, při chůzi byl nejistý". V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud přihlédl rovněž k názoru nezletilého A. o zdravotním stavu jeho otce, když poukázal na to, že "sám nezletilý uvedl, že otec má málo pohyblivou levou ruku, což bylo patrné i při jednání odvolacího soudu, a nechce, aby otec řídil auto a vozil je do školy" (bod 31 rozsudku krajského soudu). Krajský soud tedy při rozhodování o péči o nezletilé vzal v úvahu rovněž zdravotní stav stěžovatele, který však hodnotil pouze na základě vlastního úsudku s přihlédnutím k vyjádření jednoho z nezletilých dětí. Podle § 127 odst. 1 o. s. ř., závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí - jako tomu bylo právě v nyní posuzované věci ve vztahu k zdravotnímu stavu otce - vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření; jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Krajský soud však nepřípustně posoudil zdravotní stav otce sám, ačkoli rozhodnutí soudu záviselo na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí. Ke zdravotnímu stavu otce krajský soud neprovedl žádné relevantní dokazování, ani neuvedl, z jakých (případně v řízení provedených) důkazů vycházel, a jak je vyhodnotil. V předmětné věci bylo přitom namístě, aby si krajský soud vyžádal alespoň lékařskou zprávu ošetřujícího lékaře o zdravotním stavu otce, což však neučinil. Ukázalo-li by se, že taková vyžádaná zpráva je nedostatečná, bylo by třeba ustanovit znalce.
40. Z výše uvedeného vyplývá, že v rozhodnutí krajského soudu absentují dostatečná skutková zjištění o zdravotním stavu stěžovatele a také přesvědčivé vyhodnocení významu k tomu zjištěných skutečností. Krajský soud tak náležitě nezjistil, zda zdravotní stav skutečně stěžovateli brání v péči o nezletilé, a v jakém rozsahu. Na takto nedostatečně zjištěném skutkovém stavu krajský soud založil svůj závěr o nevhodnosti střídavé péče. Právní závěry krajského soudu jsou tak v rozporu s provedenými skutkovými zjištěními a ze zjištěného skutkového stavu nevyplývají. Tím krajský soud zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností.
41. Rozhodnutí krajského soudu bylo navíc pro stěžovatele překvapivé, neboť stěžovatel neměl možnost na úsudek krajského soudu o jeho zdravotním stavu jakkoli procesně reagovat a případně jej vyvrátit.
VI.
Závěr
42. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu se v rozporu s postulátem ochrany základních práv nevypořádala nejen formálně, ale především věcně, s kritérii, která Ústavní soud nastavil pro posouzení aplikace institutu střídavé péče v nálezech ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 a ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 a v řadě dalších shora uvedených nálezů. Obecné soudy tak nerespektovaly postulát své vázanosti nosnými důvody rozhodovací praxe Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy. Krajský soud navíc namísto judikaturou vyžadovaných objektivních měřítek, jež pomáhají přesvědčivě odůvodnit rozhodnutí, preferoval výlučně vlastní, převážně empirií motivované předpoklady, které navíc v relaci k institutu střídavé péče použil restriktivně, a to za situace, kdy připustil, že v předmětné věci byly podmínky pro svěření nezletilých do střídavé péče splněny. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou tak nedostatečně odůvodněna a jsou nepřezkoumatelná.
43. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí je jedním ze základních atributů řádně vedeného soudního řízení a součástí práva na soudní ochranu. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí zaručuje transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování obecných soudů a zajišťuje vyloučení libovůle. Chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také neústavnost - nejsou-li totiž zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, jež není v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) akceptovatelná.
44. Tímto svým postupem obecné soudy porušily stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a rozsudky okresního soudu a krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
45. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti vyhověl, nezabýval se již dalšími námitkami stěžovatele týkajícími se výživného pro nezletilé, jakož i nedostatků protokolace prováděné v řízení před krajským soudem.
46. Úkolem obecných soudů tak bude posoudit předmětnou věc znovu, přičemž jsou vázány právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že při rozhodování o změně péče o nezletilé, o neshodě rodičů v záležitosti pro dítě významné, budou povinny zohlednit výše uvedená ústavněprávní kritéria ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu. Svá rozhodnutí soudy rovněž dostatečně a přezkoumatelně odůvodní. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že tímto nálezem nevyjadřuje názor (ať již výslovně či implicitně), do čí péče by měli být nezletilí svěřeni, tedy zda do výlučné péče matky, otce, či do střídavé péče (ať už symetrické či asymetrické).
47. K návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů tohoto řízení, Ústavní soud poukazuje na to, že § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu zakotvuje zásadu, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 64 odst. 4 téhož zákona může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu. Náhrada nákladů řízení slouží jako určitá sankce vůči tomu účastníkovi řízení, který svým postupem vyvolal zásah do základního práva, a proto by vzhledem k okolnostem případu měl nést následky, které vznikly jinému účastníkovi v podobě nákladů řízení před Ústavním soudem. Tyto výjimečné okolnosti však Ústavní soud v předmětné věci neshledal.
48. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Autor: US