// Profipravo.cz / Smlouva o dílo 21.02.2024
Smlouva o dílo (zhotovení části stavby – bazénu)
Zákon č. 183/2006 Sb. výslovně považuje bazén za stavbu, rovněž v odstavci 1 písmenu a) bodu 2 přílohy 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona, účinného od 1. 1. 2024, se bazén do 40 m2 zastavěné plochy na zastavěném stavebním pozemku rodinného domu nebo stavby pro rodinnou rekreaci v odstupové vzdálenosti nejméně 2 m od hranice pozemku považuje za drobnou stavbu. Ze skutečnosti, že bazén je stavbou, vycházel Nejvyšší soud v řadě rozhodnutí.
V daném případě je nepochybné, že bazén měl vzniknout stavební a montážní technologií, když bazén měl být osazen do výkopu na vodorovnou betonovou desku, stěny měly být izolovány a obetonovány suchým betonem. Objednatel přitom měl provádět přípravu staveniště pro stavbu (výkopové práce, podsyp, betonáž základové desky, betonovou šachtu z tvárnic, vypodložení bazénu, zateplení stěn, zásyp suchým betonem). Zhotovitelka měla dodat vlastní bazén a provést montáž tohoto bazénu.
Podle ustanovení § 2587 o. z. je tudíž smlouvu mezi účastníky řízení nutno považovat za smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení části stavby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2680/2023, ze dne 14. 11. 2023
Dotčené předpisy: § 2587 o. z.
Kategorie: smlouva o dílo; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 4. 2023, č. j. 59 Co 254/2022-147, výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 9. 2022, č. j. 14 C 67/2022-81, kterým byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze shodných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, mimo jiné ze zjištění, že účastníci uzavřeli smlouvu, v níž se žalovaná zavázala provést pro žalobce jako spotřebitele dílo spočívající v dodání a montáži polypropylenového bazénu 3 x 7 m, skimmer Lagoon, a ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky uzavřená smlouva ze dne 31. 1. 2020, označená jako „Smlouva o dílo“ (dále jen „Smlouva“), je smlouvou o dílo podle § 2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), nikoliv smlouvou kupní, jak tvrdil žalobce, jelikož předmětem smlouvy bylo zhotovení věci (bazénu) podle přesných požadavků žalobce, kdy se jednalo o zakázkovou výrobu, nejednalo se o prosté dodání věci, ale o zabudování bazénu a dalších komponentů na pozemek žalobce a jeho zprovoznění. Nadto, podle uzavřené smlouvy se žalobce zavázal na svůj náklad provést stavební přípravu, jejíž rozsah byl popsán v příloze č. 3 Smlouvy, jakožto práce nutné k dodání, montáži a zprovoznění bazénu. Předpokládaná výše prací nutných k realizaci stavební přípravy podle nabídky vypracované J. K. na základě poptávky žalobce činila 135 050 Kč. Žalobce byl podle odvolacího soudu povinen sám dodat podstatnou část toho, čeho bylo k dodání a montáži díla zapotřebí. Již z tohoto důvodu se nemohlo jednat ve smyslu § 2086 odst. 1 o. z. o smlouvu kupní. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že sami účastníci vyjádřili svou vůli tím, že označili smlouvu jako smlouvu o dílo, specifikovali předmět smlouvy tak, že žalovaná se zavazuje provést pro žalobce dílo (dodání a montáž bazénu), přičemž o předání a převzetí díla měl být sepsán protokol. Odvolací soud vyšel dále z nesporného tvrzení obou účastníků, že žalobce uhradil žalované první zálohovou fakturu ve výši 107 580 Kč, a ze zjištění, že žalovaná dne 18. 2. 2020 objednala zhotovení bazénu u svého dodavatele. Oba soudy dále vyšly z obsahu dopisu právního zástupce žalobce ze dne 5. 3. 2020, v němž žalobce uvedl, že poptal cenové nabídky na přípravné práce k usazení bazénu a zjistil, že informace podle přílohy č. 3 Smlouvy jsou neúplné, což se projeví na zvýšení nákladů na instalaci bazénu, a že toto považuje za nesprávné vymezení předmětu koupě. Odvolací soud však tento názor žalobce nesdílel, neboť považoval vymezení rozsahu stavební přípravy specifikované přílohou č. 3 Smlouvy za dostatečně určité, když stavební firma byla schopna požadované práce nacenit. Vyjadřovala-li stavební firma jisté pochybnosti o rozsahu požadovaných stavebních přípravných prací pro instalaci bazénu, bylo to proto, že žalobce poslal dané firmě pouze náčrt bazénu a nabídku. Z komunikace mezi účastníky dále vyplynulo, že žalovaná žalobci sdělila, že považuje jeho tvrzení za nepodložené a nepřipustila, že by porušila povinnost danou ji Smlouvou. Žalobce následně dopisem odeslaným žalované dne 19. 3. 2020 odstoupil od Smlouvy a vyzval žalovanou k vrácení zaplacené zálohy ve výši 107 580 Kč. Žalovaná žalobci sdělila, že jeho odstoupení od smlouvy neuznává. S ohledem na skutečnost, že žalobce ve lhůtě do 30. 4. 2020 neuhradil druhou zálohovou platbu ve výši 86 064 Kč a ve smyslu přílohy č. 3 Smlouvy nepřipravil a nepředal staveniště pro potřebu dodání a montáže předmětu díla, žalovaná od Smlouvy dopisem ze dne 6. 5. 2020 (doručeným žalobci 7. 5. 2020) odstoupila. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považoval odstoupení od smlouvy ze strany žalobce za nedůvodné a tudíž neplatné, jestliže žalobce odstoupil od Smlouvy z důvodu neúplnosti informací obsažených v příloze č. 3 Smlouvy, nikoliv z důvodu, že by ze strany žalované došlo k podstatnému porušení nějaké smluvní povinnosti (srov. § 2002 o. z.). Naopak odstoupení žalované od Smlouvy považoval odvolací soud za platné, bylo-li důvodem odstoupení od Smlouvy porušení smluvních povinností žalobcem (ve sjednané lhůtě neuhradil druhou zálohovou platbu ve výši 86 064 Kč a nepřipravil a nepředal staveniště pro potřebu dodání a montáže předmětu díla). Odvolací soud konstatoval, že pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve smyslu § 2004 odst. 1 o. z. došlo ke zrušení závazku mezi účastníky ex tunc a účastníci byli povinni vrátit si, co vzájemně plnili, podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, opominul existenci ustanovení § 2613 o. z., které je namístě aplikovat, a v němž je stanoveno, že pokud objednatel zmaří provedení díla z důvodu, za nějž odpovídá, náleží zhotoviteli cena za dílo snížená o to, co zhotovitel neprovedením díla ušetřil. Jde o dispozitivní ustanovení, jehož použití však strany ve smlouvě o dílo nevyloučily, naopak z článku IV smlouvy vyplývá, že pokud z důvodů na straně objednatele není možné započít montáž, provést nebo dokončit dílo (nebo jeho část), je zhotovitel oprávněn požadovat zaplacení doplatku v plné výši, a to i při absenci protokolu o předání díla. Odstoupením od smlouvy o dílo žalovanou tedy sice došlo podle § 2004 odst. 1 o. z. ke zrušení závazku ex tunc, přesto však žalované vznikl nárok na zaplacení ceny díla ve smyslu § 2613 o. z., neboť žalovaná odstoupila od smlouvy z důvodu, že žalobce byl v prodlení s úhradou druhé zálohy a s poskytnutím součinnosti (přípravou staveniště). Žalobce jako objednatel tedy zmařil provedení díla, které byla žalovaná jako zhotovitel připravena provést. Ve smlouvě byla sjednána cena díla ve výši 215 160 Kč, žalobcem byla uhrazena pouze první záloha ve výši 107 580 Kč. Žalovaná uhradila svému subdodavateli za výrobu bazénu částku 100 793 Kč. Žalobce nemá nárok na vrácení uhrazené zálohy již z toho důvodu, že žalované vznikl nárok na zaplacení ceny díla minimálně v rozsahu první uhrazené zálohy, když téměř celá záloha (konkrétně částka 100 793 Kč) byla vynaložena na výrobu předmětu díla (bazénu), zbývající částka 6 787 Kč zcela jistě pokrývá náklady na další činnost zhotovitele (objednání bazénu u subdodavatele, objednání dalších komponentů), popř. přiměřený zisk. Vyrobený bazén se nepodařilo prodat třetí osobě, musel být zlikvidován, nebyl zde tedy dán prostor pro to, aby žalovaná něco z uhrazené zálohy ušetřila ve smyslu § 2613 o. z. Žalované v souvislosti s porušením smluvních povinností žalobcem a odstoupením žalované od smlouvy pro porušení smluvních povinností žalobcem vznikly též náklady za právní služby ve výši 7 260 Kč, které by nebylo nutno vynaložit, kdyby žalobce své povinnosti neporušil, tudíž mezi porušením smluvní povinnosti žalobcem a vznikem újmy na straně žalované je dána příčinná souvislost. Jsou proto splněny všechny podmínky pro vznik odpovědnosti žalobce za škodu. Svou pohledávku z titulu náhrady škody proti pohledávce žalobce na vrácení zálohy žalovaná započetla. V podrobnostech odkázal odvolací soud na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodech 60 a 61.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se řízení končí, závisí podle dovolatele na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to při řešení:
- otázky existence bezdůvodného obohacení, opomenutí jeho vzniku a z něj vyplývajících práv a povinností účastníků v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1876/2009 a sp. zn. 33 Odo 79/2006 - aplikovatelných i za účinnosti o. z., kdy se soudy v rozporu s judikaturou de facto zabývaly otázkou zavinění vzniku bezdůvodného obohacení, a nikoliv posouzením na základě objektivních skutečností – viz článek III dovolání; a
- otázky platnosti započtení učiněné žalovanou, spojené s námitkou, že odvolací soud nepřihlédl k absolutní neplatnosti započtení vícero pohledávek vůči jedné pohledávce na straně druhé s ohledem na neurčitost zápočtu (rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2623/2009, aplikovatelným i za účinnosti o. z., či sp. zn. 23 Cdo 3407/2020) – viz článek IV dovolání;
a rovněž pro řešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, a to:
- otázky vázanosti soudu procesní obranou žalované, spojené s námitkou, že odvolací soud nepřípustně vystavěl za žalovanou tvrzení týkající se zápočtu, a to nikoli jakožto náhrady škody vzniklé údajně žalované v důsledku jednání žalobce, vůči žalobnímu nároku, nýbrž jako obecný nárok žalované na zaplacení ceny díla (toho, co žalovaná neušetřila), aniž by žalovaná něco z titulu ceny díla uplatňovala – viz článek V dovolání;
- otázky trvání existence prevenční povinnosti žalované, tj. do jaké míry je povinna žalovaná činit opatření k ochraně vlastního majetku a má-li taková okolnost (likvidace bazénu, podle dovolatele ne atypického) vliv na jí uplatněný nárok vůči žalobci – viz článek VI dovolání; a
- otázky rozpornosti subsumpce závazku účastníků řízení pod charakter nominátní smlouvy, když se podle soudů jednalo o smlouvu o dílo, ač se podle názoru dovolatele zjevně jedná o smlouvu kupní – viz článek VII dovolání.
Dovolatel s ohledem na výše uvedené navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce podala žalovaná vyjádření, v němž uvedla, že rozhodnutí obou soudů v dané věci považuje za zcela správné, vydané v souladu s právními předpisy (§ 2613, § 1982, § 2086 o. z.) a řádně odůvodněné, a to i ve vztahu k žalobcem tvrzené překročené procesní obraně žalované, kdy právní kvalifikace nároku žalobcem není podle ustálené judikatury pro soud závazná. Žalovaná má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je bezvadné, a proto navrhla dovolání žalobce zamítnout.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka žalobce, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení existence bezdůvodného obohacení na straně žalované, neboť na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Tato námitka byla dovolatelem v článku III dovolání konkretizována tak, že soud prvního stupně i odvolací soud pochybily, když skutkové okolnosti hodnotily tak, že závazek mezi stranami nadále trval, a proto se nezabývaly otázkou vzniku bezdůvodného obohacení, ke kterému však vzhledem k odpadnutí právního důvodu došlo, a že se navíc nesprávně zabývaly otázkou zavinění vzniku bezdůvodného obohacení, nikoliv na základě objektivních skutečností.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že odstoupení od Smlouvy učiněné žalobcem je neplatné a že závazek zanikl na základě platného odstoupení od Smlouvy učiněné žalovanou z důvodu, že žalobce ve lhůtě do 30. 4. 2020 neuhradil druhou zálohovou platbu ve výši 86 064 Kč a ve smyslu přílohy č. 3 Smlouvy nepřipravil a nepředal staveniště pro potřebu dodání a montáže předmětu díla. Odvolací soud výslovně řešil otázku odpadnutí právního důvodu, jestliže ve svém rozhodnutí uvedl, že pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve smyslu § 2004 odst. 1 o. z. došlo ke zrušení závazku mezi účastníky ex tunc a účastníci byli povinni vrátit si co vzájemně plnili podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, opominul přitom existenci ustanovení § 2613 o. z., které je namístě aplikovat, a v němž je stanoveno, že pokud objednatel zmaří provedení díla z důvodu, za nějž odpovídá, náleží zhotoviteli cena za dílo snížená o to, co zhotovitel neprovedením díla ušetřil.
Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v souvislosti s právním posouzení určitosti započtení pohledávek účastníků. Dovolatel namítá, že započtení bylo neurčité, neboť žalovaná oproti nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení započetla nárok na náhradu škody spočívající v marném vynaložení kupní ceny za dodání bazénu a nákladech na právní zastoupení, aniž by určila, která z těchto pohledávek zanikla zcela a která zčásti. Na řešení této otázky však není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť ve skutečnosti k započtení více pohledávek nedošlo. V prvé řadě je totiž třeba konstatovat, že jak nárok na úhradu nákladů na pořízení bazénu, tak nárok na úhradu nákladů na právní zastoupení by bylo třeba považovat za jeden nárok na náhradu škody. V daném případě však navíc spočíval nárok na náhradu škody pouze v nákladech na zastoupení žalované advokátem. Právo na zaplacení nákladů na obstarání bazénu totiž vyplývá z ustanovení § 2613 o. z., neboť tento náklad na pořízení bazénu je součástí ceny za dílo a žalobci proto nevzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo spočívat v poskytnuté zálohové platbě.
Žalobcem formulovaná otázka týkající se vázanosti soudu procesní obranou žalované, kterou dovolatel považuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou, přípustnost dovolání nezakládá, neboť postup odvolacího soudu byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněného pod číslem 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud judikoval, že pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu posoudit důvodnost podle všech do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení. Uvedený závěr je nepochybně třeba aplikovat i na posouzení procesní obrany žalované, nejedná se tedy o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Nutno zdůraznit, že je potřeba rozlišovat mezi skutkovým tvrzením a právním posouzením věci. V posuzované věci odvolací soud nepřekročil skutková tvrzení žalované při posouzení její procesní obrany, nýbrž pouze tato její skutková tvrzení právně posoudil jinak. Zatímco žalovaná svá skutková tvrzení při procesní obraně podřadila pod právní posouzení náhrady škody, odvolací soud dospěl k právnímu závěru, při zachování totožnosti skutkových tvrzení žalované, vztahující se k její procesní obraně, že se jedná o skutkovou podstatu podřaditelnou pod ustanovení § 2613 o. z. Námitky dovolatele směřující do poučovací povinnosti soudu jsou tak nepřípadné a nemohou tedy založit, stejně jako celá formulová právní otázka, týkající se překročení procesní obrany žalované, přípustnost dovolání žalobce podle § 237 o. s. ř.
Otázku týkající se trvání existence prevenční povinnosti žalované, tj. do jaké míry je žalovaná povinna činit opatření k ochraně vlastního majetku a má-li taková okolnost, jako v daném případě udělený souhlas subdodavateli s likvidací bazénu, nikoliv atypického, vliv na žalovanou uplatněný nárok vůči žalobci, dovolatel zakládá na svém vlastním skutkovém závěru, že se v daném případě nejednalo o atypický bazén. Ze skutkových zjištění soudů však vyplývá, že posouzení procesní obrany žalované bylo založeno na zjištění, že žalobcem objednaný bazén byl vyroben u dodavatele na zakázku se specifickými vlastnostmi pro konkrétního zákazníka a byl proto neprodejný jinému zákazníkovi a nebylo možné jej bez újmy ani skladovat. V této souvislosti je namístě připomenout, že Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že námitky spojené se zpochybněním skutkového stavu věci a s kritikou hodnocení důkazů nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., a že takové námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neodpovídají kritériím stanoveným v ustanovení § 237 o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že ani tato otázka ohledně prevenční povinnosti, formulovaná dovolatelem v článku VI dovolání, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání však zakládá otázka, zda smlouvu, jejímž předmětem je dodávka a montáž polypropylenového bazénu osazeného ve výkopu s individuálními vlastnostmi (rozměry) pro spotřebitele, který zajišťuje stavební připravenost pro montáž bazénu, je třeba posoudit jako smlouvu o dílo, či jako smlouvu kupní. Nejvyšší soud tuto otázku dosud neřešil.
Dovolání však není důvodné.
Nejvyšší soud dovodil, že závěr odvolacího soudu, že takovou smlouvu je třeba považovat za smlouvu o dílo, je správný, i když z jiných důvodů, než uvedl odvolací soud.
Podle ustanovení § 2587 o. z. se dílem rozumí zhotovení určité věci, nespadá-li pod kupní smlouvu, a dále údržba, oprava nebo úprava věci, nebo činnost s jiným výsledkem. Dílem se rozumí vždy zhotovení, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části.
Stavba jako předmět díla je upravena v ustanoveních § 2623 až 2630 o. z.
Podle v současné době účinného stavebního zákona se stavbou rozumějí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně-technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. Stavbou se rozumí podle okolností i její část nebo změna dokončené stavby. Za stavbu se považuje také výrobek plnící funkci stavby [srov. § 2 odst. 3 a 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha. C. H. Beck, 2014, s. 1065-1071].
Podle předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 v případě, že občanskoprávní předpisy používaly pojem „stavba“, nešlo obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů, neboť stavební předpisy chápaly pojem „stavba“ dynamicky, tedy jako činnost směřující k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako dílo samotné). Pro účely občanského práva bylo nutno tento pojem vykládat staticky, jako věc v právním smyslu. Stavbou se rozuměl výsledek stavební činnosti, tak jak tuto činnost chápe stavební zákon a jeho prováděcí předpisy, pokud výsledkem této činnosti je věc v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů (srov. shora citovanou literaturu).
Podle § 506 o. z. je součástí pozemku prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech. Podle současné úpravy se stavba chápe jako věc v právním smyslu výjimečně. Judikatura podle dřívější úpravy je tedy použitelná s tím, že nepoužitelná je tato judikatura v rozsahu, ve kterém dříve vymezovala stavbu jako věc v právním smyslu (rovněž srov. shora citovanou literaturu).
Zákon č. 183/2006 Sb. výslovně považuje bazén za stavbu, když například v ustanovení § 79, které upravuje rozhodnutí o umístění stavby, ve druhém odstavci pod písmenem p) stanoví, že rozhodnutí o umístění stavby ani územní souhlas nevyžaduje bazén do 40 m2 zastavěné plochy na zastavěném stavebním pozemku rodinného domu nebo stavby pro rodinnou rekreaci v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše umístěný v odstupové vzdálenosti nejméně 2 m od hranice pozemku, a jeho související technické zařízení.
Rovněž v odstavci 1 písmenu a) bodu 2 přílohy 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona, účinného od 1. 1. 2024, se bazén do 40 m2 zastavěné plochy na zastavěném stavebním pozemku rodinného domu nebo stavby pro rodinnou rekreaci v odstupové vzdálenosti nejméně 2 m od hranice pozemku považuje za drobnou stavbu.
V daném případě je nepochybné, že bazén měl vzniknout stavební a montážní technologií, když bazén měl být osazen do výkopu na vodorovnou betonovou desku, stěny měly být izolovány a obetonovány suchým betonem.
V této souvislosti je třeba konstatovat, že ze skutečnosti, že bazén je stavbou, vycházel Nejvyšší soud v řadě rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2106/2009, rozsudek ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4127/2017, a usnesení ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4165/2019).
Žalobce přitom měl provádět přípravu staveniště pro stavbu (výkopové práce, podsyp, betonáž základové desky, betonovou šachtu z tvárnic, vypodložení bazénu, zateplení stěn, zásyp suchým betonem).
Žalovaná měla dodat vlastní bazén a provést montáž tohoto bazénu.
Podle ustanovení § 2587 o. z. je tudíž smlouvu mezi účastníky řízení nutno považovat za smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení části stavby. Nebylo tudíž nutno posuzovat, zda jsou naplněny podmínky ustanovení § 2086 o. z.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-