// Profipravo.cz / Dědění 13.12.2022
Právo zůstavitele na vypořádání SJM jako předmět dědictví
V případě, že společné jmění manželů zaniklo ještě za života zůstavitele a nebylo před smrtí zůstavitele vypořádáno dohodou nebo soudním rozhodnutím anebo domněnkou podle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. a že manžel je jediným dědicem, může být způsobilým předmětem dědictví (co se nevypořádaného SJM týče) toliko právo na vypořádání takového společného jmění, které vzniklo jako jeden z právních důsledků zániku společného jmění manželů a které po smrti jednoho z manželů nemůže být naplněno; do soupisu aktiv a pasiv dědictví nelze v takovém případě uvádět konkrétní věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které patří do nevypořádaného společného jmění zůstavitele a jeho manžela, případně podíly na nich, ale pouze právo zůstavitele na vypořádání společného jmění manželů. Obvyklá cena tohoto majetkového práva se pak promítne do usnesení o ceně vydaného v řízení o dědictví podle § 175o o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1174/2022, ze dne 22. 9. 2022
Dotčené předpisy:
§ 175l odst. 1 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2012
§ 175m o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2012
§ 175o odst. 1 o. s. ř. ve znění do 30. 6. 2012
§ 150 odst. 4 obč. zák. ve znění do 13. 6. 2012
Kategorie: dědění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Řízení o dědictví po P. K., zemřelém dne 17. 2. 2012, bylo zahájeno usnesením Městského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2012 č. j. 58 D 579/2012-3. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byla současně pověřena JUDr. J. Č., notářka v B. (§ 38 občanského soudního řádu).
V průběhu řízení vyšlo najevo, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2011, č. j. KSBR 24 INS XY, byl zjištěn úpadek zůstavitele a na jeho majetek byl prohlášen konkurs. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2012, č. j. KSBR 24 INS XY, byl konkurs zrušen, neboť zůstavitel v jeho průběhu zemřel. V důsledku prohlášení konkursu na majetek zůstavitele zaniklo společné jmění zůstavitele a jeho manželky Z. K., v době do zrušení konkurzu k jeho vypořádání nedošlo. O dědickém právu bylo doposud zjištěno, že zůstavitel nezanechal závěť ani listinu o vydědění a že jeho dědičkou ze zákona je manželka Z. K., ostatní osoby, kterým by mohlo svědčit dědické právo ze zákona, dědictví odmítly.
Městský soud v Brně provedl soupis aktiv a pasiv dědictví a usnesením ze dne 27. 11. 2019, č. j. 58 D 579/2012-989, určil obvyklou cenu majetku zůstavitele ve výši 2 847 018 Kč, výši zůstavitelových dluhů částkou 4 204 938,44 Kč a předlužení dědictví ve výši 1 357 920,44 Kč. Vycházel ze zjištění, že společné jmění zůstavitele a Z. K. bylo zrušeno prohlášením konkurzu na majetek zůstavitele a nebylo v konkurzním řízení vypořádáno a že řízení o žalobě podané Z. K. dne 2. 5. 2014 o vypořádání společného jmění manželů, kterou požadovala „disparitní vypořádání společného jmění“, bylo zastaveno. Soud dovodil, že „není dána pravomoc soudu provést vypořádání společného jmění“ zůstavitele a Z. K., neboť společné jmění „nezaniklo smrtí zůstavitele, ale již prohlášením konkurzu“, a že „k vypořádání nedošlo ani dohodou a řízení o vypořádání společného jmění nebylo skončeno rozhodnutím ve věci samé“, proto se „uplatní nevyvratitelná domněnka“ vypořádání společného jmění „podle ustanovení § 150 odst. 4 občanského zákoníku“. Na základě této domněnky byla do aktiv dědictví (kromě dalšího majetku zůstavitele) zařazena i polovina „nemovitostí v zaniklém společném jmění“ v obvyklé ceně odpovídající polovině ceny vyplývající ze znaleckého posudku (tj. 2 450 000 Kč), předloženého manželkou zůstavitele a do pasiv dědictví vedle dluhů zůstavitele podíl v rozsahu poloviny závazků společných oběma manželům.
K odvolání Z. K. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 11. 2021, č. j. 18 Co 58/2020-1043, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Uvedl mimo jiné, že společné jmění zůstavitele a Z. K. „zaniklo prohlášením konkurzu na majetek zůstavitele ke dni 3. 5. 2011“ a že konkurz byl „zrušen z důvodu úmrtí dlužníka (zůstavitele)“ a v insolvenčním řízení „nedošlo k vypořádání“ společného jmění manželů. K žalobě pozůstalé manželky bylo „před uplynutím zákonné tříleté lhůty zahájeno řízení o vypořádání“ společného jmění manželů, řízení neskončilo „rozhodnutím ve věci samé“, ale „zastavením řízení na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2018, č. j. 18 Co 146/2017-58, které nabylo právní moci dne 17. 4. 2018“. Odvolací soud uzavřel, že nastala domněnka vypořádání společného jmění dle § 150 odst. 4 občanského zákoníku, neboť společné jmění zůstavitele a Z. K. „nebylo vypořádáno dohodou či rozhodnutím soudu“ a pokud domněnka již nastala, nelze společné jmění vypořádat „podle zásad uvedených v § 149 odst. 2 a 3 občanského zákoníku“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Z. K. dovolání. Namítá, že vycházela z předpokladu, že „účinky podání návrhu“ na vypořádání společného jmění zůstanou zachovány i po zastavení řízení, soudní komisař se však „návrhem na vypořádání společného jmění nezabýval“ a dovodil, že lhůta pro vypořádání podle § 150 odst. 4 občanského zákoníku běžela „ke dni úmrtí zůstavitele“, odvolací soud uzavřel, že lhůta běžela „až do 17. 4. 2018“. Dovolatelka se domnívá, že jako pozůstalá manželka a zároveň jediná dědička zůstavitele má právo na „na určení rozsahu majetku, který patří do společného jmění manželů“, a na to, co z tohoto majetku následně připadne do dědictví. Lhůta pro vypořádání společného jmění začala běžet dnem prohlášení konkurzu na majetek zůstavitele a podáním „návrhu“ na vypořádání společného jmění dne 2. 5. 2014 došlo k jejímu stavění. V judikatuře soudů není přitom řešena otázka, „jak vypořádat společné jmění manželů, pokud je pozůstalá manželka zároveň jediným dědicem“, a „jaký úkon je způsobilý běh lhůty podle ustanovení § 150 odst. 4 občanského zákoníku stavět“, dle názoru dovolatelky je to „podání návrhu na vypořádání společného jmění manželů v dědickém řízení“ Z. K. navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, jakým způsobem lze v řízení o dědictví přihlédnout k majetku (a dluhům), který měl zůstavitel ve společném jmění manželů, jestliže společné jmění manželů zaniklo za života zůstavitele a nebylo před smrtí zůstavitele vypořádáno (dohodou nebo soudním rozhodnutím anebo domněnkou vypořádání) a jestliže manžel zůstavitele je jeho jediným dědicem. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena ve všech souvislostech, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání Z. K. je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243 a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel P. K. zemřel dne 17. 2. 2012 a že při dědění se použije právo platné (a účinné) v den smrti zůstavitele (§ 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), je třeba uvedenou právní otázku posoudit podle právní úpravy účinné v době smrti zůstavitele, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 13. 6. 2012 (dále jen „obč. zák.“) a podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2012 (dále jen „o. s. ř.“).
Měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění, soud v řízení o dědictví rozhodne o obvyklé ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi. Závisí-li rozhodnutí na skutečnosti, která zůstala mezi pozůstalým manželem a některým z dědiců sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti a při rozhodování o vypořádání společného jmění ke spornému majetku nepřihlíží (§ 175l odst. 1 o. s. ř.). Soud v řízení o dědictví zjistí zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provede soupis aktiv a pasiv, nepřihlíží přitom k aktivům a pasivům dědictví, která zůstala mezi účastníky sporná (§ 175 m o. s. ř.). Na podkladě zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů soud určí obecnou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele (§ 175o odst. 1 o. s. ř.).
Soud v řízení o dědictví rozhodne o obvyklé ceně majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela a podle zásad určených v občanském zákoníku určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi jen za předpokladu, že manželství zaniklo smrtí zůstavitele nebo prohlášením za mrtvého. S odvolacím soudem lze proto souhlasit v tom, že k vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manželky Z. K. by bylo možné přihlédnout jen tehdy, pokud by k němu došlo dohodou, rozhodnutím vydaným mimo dědické řízení nebo na základě domněnky vypořádání nastalé podle § 150 odst. 4 obč. zák.
Se zánikem společného jmění je spojen vznik práva na jeho vypořádání (§ 149 odst. 2 obč. zák.). K vypořádání (zaniklého) společného jmění jsou věcně legitimováni manželé či bývalí manželé, jejich právní nástupci, popřípadě osoby, kterým takové oprávnění stanoví zákon (např. insolvenční správci). Z ustanovení § 150 obč. zák. vyplývá, že společné jmění může být vypořádáno dohodou nebo rozhodnutím soudu; nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, nastává domněnka vypořádání podle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák.
Dohoda o vypořádání zaniklého společného jmění je dvoustranným právním úkonem, k uzavření platné dohody proto může dojít jen tehdy, jsou-li jeho účastníky věcně legitimované osoby. Jestliže jedna ze stran legitimovaná k uzavření dohody chybí, nemůže dojít k vypořádání zaniklého společného jmění dohodou, neboť v takovém případě chybí vzájemný a shodný projev vůle obou stran.
Soud rozhodne o vypořádání zaniklého společného jmění v občanském soudním řízení na návrh některé z věcně legitimovaných osob. Není-li tu věcně legitimovaný účastník, proti němuž je možné požadovat vypořádání zaniklého společného jmění, chybí jedna z podmínek řízení, která brání pokračování v řízení zahájeném takovým návrhem (žalobou). Zaniklé společné jmění manželů nelze v takovém případě vypořádat ani rozhodnutím soudu.
Domněnka vypořádání společného jmění uvedená v ustanovení § 150 odst. obč. zák. nastává tehdy, nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu. Chybí-li jedna ze stran právního vztahu, která je věcně legitimována k vypořádání zaniklého společného jmění, je odůvodněn závěr, že není možné vypořádání zaniklého společného jmění nejen dohodou nebo rozhodnutím soudu, ale ani na základě domněnky uvedené v § 150 odst. 4 obč. zák. Domněnka vypořádání podle § 150 odst. 4 obč. zák. se může uplatnit jen v případě, že jí nebylo možné zabránit včasným uzavřením dohody o vypořádání společného jmění nebo podáním návrhu na vypořádání společného jmění rozhodnutím soudu v zákonem stanovené lhůtě.
V projednávané věci je dovolatelka věcně legitimována k vypořádání společného jmění se zůstavitelem jako jeho manželka a současně je jeho jedinou dědičkou (jako jediné jí svědčí dědické právo po zůstaviteli). Je tak nepochybné, že se v její osobě nemůže soustředit věcná legitimace stran vypořádání zaniklého společného jmění. Vyloučeno je proto nejen možné vypořádání společného jmění zůstavitele dohodou nebo rozhodnutím soudu (jak dovodil odvolací soud), ale také na základě domněnky vypořádání podle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák.
V případě, že společné jmění manželů zaniklo ještě za života zůstavitele a nebylo před smrtí zůstavitele vypořádáno dohodou nebo soudním rozhodnutím anebo domněnkou podle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. a že manžel je jediným dědicem, může být způsobilým předmětem dědictví toliko právo na vypořádání takového společného jmění, které vzniklo jako jeden z právních důsledků zániku společného jmění manželů a které po smrti jednoho z manželů nemůže být naplněno. Do soupisu aktiv a pasiv dědictví nelze v takovém případě uvádět konkrétní věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které patří do nevypořádaného společného jmění zůstavitele a jeho manžela, případně podíly na nich, ale pouze právo zůstavitele na vypořádání společného jmění manželů. Obvyklá cena tohoto majetkového práva se pak promítne do usnesení o ceně vydaného v řízení o dědictví podle § 175o o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci. Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 o. s. ř. a § 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V rozhodnutí, kterým bude dědické řízení skončeno, rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového a dovolacího řízení, ale též o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-