// Profipravo.cz / Bezdůvodné obohacení 10.10.2023
Plnění mezi druhy z právního důvodu, který následně odpadl
Skutková podstata bezdůvodného obohacení představující plnění z právního důvodu, který následně odpadl, může být ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu naplněna mimo jiné v případech, investuje-li jeden z nesezdaného páru do (byť výlučného) majetku druhého (například bytu), jejž oba užívají, avšak důvod takového plnění – dohoda o společném bydlení a užívání zhodnocovaného/pořizovaného obydlí k tomuto účelu, jež může být i neformální vyplývající z jejich soužití v nesezdaném poměru, blízkého vztahu a podobně – například v důsledku rozchodu partnerů odpadl.
V posuzovaných poměrech přítomné právní věci odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 354/2020 souvislost mezi plněním poskytnutým žalobcem do bytu ve výlučném vlastnictví žalované a odpadnuvším právním důvodem tohoto plnění neshledal s využitím argumentu, že „důvodem investice žalobce do nemovitosti žalované tak nebylo plánované společné bydlení v této nemovitosti“, nýbrž nemovitost měla být používána za účelem pronájmu třetím osobám, tedy pro komerční účely. Takovou zjevně zužující interpretaci závěrů podávajících se z odkazovaného rozsudku odvolacím soudem Nejvyšší soud nepovažuje za správnou. Z textu rozsudku nelze dovodit (a to i s ohledem na skutkovou stránku věci, která vykazuje podstatnou odlišnost od skutkových poměrů věci nyní posuzované), že odpadnutí právního důvodu dříve poskytnutého plnění musí spočívat pouze v ukončení společného soužití v bytě (v domě), do nějž bylo jedním z nesezdaného páru ve prospěch nemovitosti ve výlučném vlastnictví druhého investováno. Hmotná podpora v družském poměru nemusí být nutně motivována pořízením společného bydlení (ač se může jednat o případ nejčastější), ale i získáním další majetkových hodnot jedním nebo druhým partnerem, jež s místem, kde je vedena společná domácnost nebo partneři společně žijí, vůbec nemusí souviset. Motivem pro poskytnutí plnění mezi partnery majícího majetkovou hodnotu pak může být i posílení majetkového stavu jednoho, např. o nabytí vlastnického práva k věci, jež může přinášet zisk. V situaci, kdy v dosavadním průběhu řízení nebylo postaveno najisto, že by mezi žalobcem a žalovanou byla v průběhu trvání jejich soužití uzavřena jakákoliv dohoda (generální nebo ad hoc pro konkrétní plnění), že by žalobce v případě rozchodu účastníků ničeho od žalované nežádal, nelze mít za správný závěr odvolacího soudu, že rozchodem účastníků neodpadl žádný právní důvod žalobcem poskytnutého plnění, byla-li odvolacím soudem vzata v úvahu toliko vazba mezi tímto plněním a bytem ve výlučném vlastnictví žalované, v něm účastníci – dle úsudku odvolacího soudu - neplánovali společné bydlení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1625/2023, ze dne 11. 7. 2023
Dotčené předpisy: § 2991 odst. 1 a 2 o. z.
Kategorie: bezdůvodné obohacení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 244.060,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, jež na úkor žalobce žalovaná získala poskytnutým plněním z právního důvodu, který později odpadl. Žaloba byla založena na skutkových tvrzeních, podle nichž žalobce a žalovaná žili v družském poměru. V jeho průběhu (v lednu a v únoru 2019) žalobce v rámci své podnikatelské činnosti vykonával úklidové práce pro společnost D. (dále „Společnost“), kterou však v částce 149.060,- Kč vyfakturovala, aniž by však poskytla jakékoliv plnění Společnosti, vlastním jménem po dohodě s žalobcem žalovaná. Žalobce dále dne 4. 3. 2019 zaslal na účet žalované částku 50.000,- Kč (s poznámkou hory – byt 2019), přičemž tuto částku spolu již s dříve získanou částkou 149.060,- Kč použila žalovaná na zaplacení části kupní ceny na byt č. XY v XY (dále „byt“). Další částkou 45.000,- Kč pak žalobce zaplatil ve třech splátkách v období od května do července 2019 rekonstrukční práce na bytu společnosti Bestam CZ, spol. s r. o.
2. Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 8. 2022, č. j. 36 C 337/2020-184, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 244.060, - Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z přiznané částky za dobu od 17. 6. 2020 do zaplacení (výrok I.) a dále povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 127.286,- Kč.
3. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 28 Co 256/2022-232, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že v části týkající se přiznané částky 194.000, - Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a ve zbytku výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
4. Odvolací soud se zabýval v režimu ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), třemi různými plněními, kterými mělo dojít k bezdůvodnému obohacení na straně žalované v intencích skutkové podstaty poskytnutého plnění z právního důvodu, který odpadl (ukončením družského poměru účastníků řízení). Ohledně částky 149.060, - Kč odvolací soud zjistil, že žalovaná tuto částku vyfakturovala Společnosti, po dohodě s žalobcem svým jménem, aniž jí žalobce svou pohledávku na zaplacení odměny za práci provedenou žalobcem pro Společnost postoupil nebo jinak převedl. Věřitelem Společnosti se žalovaná nestala a jako dodavatel figurovala pouze pro potřeby doložení výše příjmu bance. Společnost tak žalované plnila bez právního důvodu (a to nikoli pouze na její účet, ale také na fakturu, kde žalovaná jako věřitel v rozporu se skutečným stavem figurovala). Odvolací soud tak na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k názoru, že bezdůvodně ochuzeným takovým plněním tedy není žalobce, ale Společnost. Skutečnost, že žalobce pro Společnost sám úhradu prací, které provedl, nepožadoval, jeho nárok na vrácení této částky vůči žalované nezakládá.
5. Odvolací soud dále konstatoval, že bezdůvodné obohacení nevzniklo ani zaplacením částky ve výši 45.000, - Kč, kterou žalobce vynaložil na rekonstrukci bytu ve výlučném vlastnictví žalované. Šlo totiž o plnění, kterým žalobce plnil svůj závazek ze smlouvy, kterou sám uzavřel s firmou provádějící rekonstrukci bytu žalované. Tomu odpovídá i vystavení faktury na uvedenou částku na jeho jméno. Vztah objednatel-zhotovitel tedy existoval mezi firmou a žalobcem. Odvolací soud připomněl, že sám žalobce tvrdil, že před provedením objednávky těchto prací se účastníci o způsobu zaplacení nebavili, vůbec toto neřešili, žalobce neočekával, pokud by k rozchodu mezi nimi nedošlo, že by peníze nechtěl vrátit. Odvolací soud uzavřel, že důvodem investice žalobce do nemovitosti žalované tak nebylo plánované společné bydlení v této nemovitosti a rozchodem účastníků neodpadl ani jiný důvod, na jehož základě by žalobce investice do nemovitosti žalované činil. Tuto situaci podřadil odvolací soud pod ustanovení § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. a posoudil ji jako vědomé plnění „nedluhu“. Na vrácení takového plnění by pak bezdůvodně ochuzený žalobce neměl nárok, přestože plnil bez právního důvodu. Tvrzení o využívání bytu k letní rodinné rekreaci uplatnil žalobce, dle mínění odvolacího soudu, v rozporu s ustanovením § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále „o. s. ř.“), až v odvolacím řízení, přestože byl ze strany soudu prvního stupně poučen dle ustanovení §119a odst.1 o. s. ř.
II.
Dovolání, vyjádření k dovolání
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání (podle jeho obsahu toliko proti části výroku I., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změněn a žaloba zamítnuta co do částky 194.060,- Kč s příslušenstvím) maje je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné pro řešení otázky vzniku bezdůvodného obohacení získaného po odpadnutí právního důvodu plnění investicemi jednoho do výlučného majetku druhého z nesezdaných bývalých partnerů, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované závěry obsaženými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, a v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2666/2010, a ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3890/2016 (tato rozhodnutí jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Dále se pak měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury při posouzení vzniku bezdůvodného obohacení při plnění za jiného. Variantně pak jako důvod přípustnosti dovolání žalobce uplatnil požadavek na odlišné posouzení již dovolacím soudem řešené právní otázky. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci jak ve vztahu k nároku na zaplacení částky 149.060,- Kč (kritikou závěru, že se žalobce nestal bezdůvodně ochuzeným), tak i nároku na zaplacení částky 45.000,- Kč (nesouhlasem s uplatněním liberačního důvodu upraveného v ustanovení § 2997 odst. 1 věta druhá o. z.). Vysvětlil (pokud jde o nárok na zaplacení částky 149.060,- Kč), že obchodní vztah založený mezi žalobcem a Společností spočíval v rámcových smluvních ujednáních dotvářených jednotlivými objednávkami na úklid maloobchodních prodejen. K této dohodě se v únoru 2019 připojila žalovaná s tím, že pouze jednorázově došlo ke změně místa plnění, a to k jejím rukám. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2696/2020, ze kterého zdůraznil tezi, dle níž platná smlouva mezi účastníky vylučuje nároky z bezdůvodného obohacení. Připomněl, že bezdůvodné obohacení na straně žalované vzniklo až v souvislosti se zánikem družského vztahu mezi účastníky, čímž odpadl důvod, aby dovolatel přispíval žalované na její výlučný majetek. Bezdůvodně obohaceným se tak nemohla stát Společnost (jak nesprávně uzavřel odvolací soud), neboť té se dostalo ekvivalentu plnění v částce 149.060,- Kč, jež vyplatila žalované, provedením úklidových prací žalobcem. V otázce posouzení investice dovolatele do výlučného majetku žalované dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, dle nějž pro vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení by motivem poskytnutých investic bylo jen zajištění společného bydlení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020, připomněl, že účel společného bydlení nemusí být jediná situace, za níž může bezdůvodné obohacení při ukončení soužití nesezdaných partnerů dojít. Ve vztahu k požadavku na zaplacení částky 45.000,- Kč se dle dovolatele neuplatní liberační důvod (výluka z povinnosti bezdůvodné obohacení vrátit) upravený v ustanovení § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. Ač by mohla být naplněna část dispozice o vědomí žalobce, že není k plnění povinen, pak zůstává dle dovolatele netknuta druhá podmínka, tj. vznik situace, že se jednalo o plnění z právního důvodu, který odpadl.
8. Žalovaná označila ve vyjádření dovolání za nepřípustné, neboť žalobcem uplatněné námitky nezakládají řešení právních otázek, jež by mělo potřebný judikatorní přesah. Konstatuje, že dovolatel vymezuje dovolací důvod pouze poukazem na podání, které učinil za řízení před soudy nižších stupňů, přičemž dle žalované nejsou dostatečně vymezeny právní otázky, které dovolatel předkládá k posouzení, nýbrž pouze rozporuje zjištěný skutkový stav. Dále pak odkazuje na to, že dovolatelem uvedená judikatura je postavena na jiných skutkových okolnostech, a proto je k projednávané věci nepřiléhavá. Žalovaná uvádí, že dle jejího mínění se odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu nikterak neodchýlil.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné.
10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, dovolání žalobce není ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky určení osoby bezdůvodně ochuzeného, v jehož poměrech došlo v intencích individuálně daných okolností případu ke zmenšení majetkového stavu o částku 149.060,- Kč. Při jejím řešení se odvolací soud - vzdor mínění žalobce - od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nijak neodchýlil. Ve vztahu k požadavku na jiné posouzení této právní otázky, které žalobce zjevně nespojuje s jejím řešením v jiném rozhodnutí dovolacího soudu, v němž by byla již dříve posuzována (takové rozhodnutí ani neidentifikuje), ale připíná jej k jejímu vyřešení odvolacím soudem v dovoláním dotčeném rozsudku, jeví se vhodným podotknout, že pro takový případ by šlo o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Podle ustanovení § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
14. Obsahem ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. je tzv. generální skutková podstata bezdůvodného obohacení. Zákon v obecném směru ukládá každému nabyvateli neoprávněného majetkového prospěchu povinnost vydat ochuzenému obohacení vzniklé bez spravedlivého důvodu (non ex iusta causa). Co je (ne)spravedlivým důvodem obohacení, se v zákonné úpravě explicite neuvádí. Výkladem lze však dovodit, že se získání majetkových hodnot musí opírat o legitimní stav, tedy být zásadně souladným s právem. Spravedlivým důvodem je platná smlouva, soudní rozhodnutí, správní akt anebo jiná relevantní skutečnost zakládající v rámci právního řádu nebo obecně uznávaných zásad (dobré mravy apod.) oprávněnost nabytí majetku (BÍLKOVÁ, Jana. § 2991 [Povinnost k vydání bezdůvodného obohacení a skutkové podstaty]. In: BÍLKOVÁ, Jana. Bezdůvodné obohacení v novém občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 38.).
15. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení představuje mimosmluvní závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2015). Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného a ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020). V případě závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním (podle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy) aktivní a pasivní věcná legitimace svědčí zásadně toliko smluvním stranám (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod číslem 22/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. V projednávané věci účastnici řízení, jde-li o posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 149.060,- Kč v žádném smluvním vztahu vázáni nebyli; tvrzené bezdůvodné obohacení tudíž nemohlo žalované na úkor žalobce vzniknout z neplatné, zrušené nebo zdánlivé smlouvy. V poměrech žalované naopak lze shledat, že došlo k zákonu odporujícímu zmnožení jejího majetku, tj. přijetím peněžitého plnění od Společnosti (a na její úkor), která žalované zaplatila částku 149.060,- Kč, aniž by od ní získala nějaké protiplnění, neboť toto plnění bylo Společnosti poskytnuto žalobcem. Vztah obohaceného a ochuzeného by tak mohl existovat pouze mezi žalovanou a Společností. Avšak jakýkoliv nespravedlivý důvod nabytí peněžitého plnění ze strany žalované vůči dovolateli či příčinná souvislost mezi tvrzenou újmou v majetku dovolatele a plněním, které bylo žalované poskytnuto ze strany třetí osoby, v tomto případě nelze shledat. Jedná se přitom o kumulativní podmínky vzniku odpovědnosti za bezdůvodné obohacení. Stejně nelze dovozovat vznik bezdůvodného obohacení na úkor dovolatele pouze ze skutečnosti, že předmětnou částku sám po Společnosti nepožadoval. Argumentoval-li žalobce tím, že mezi ním a Společností existoval dlouhodobý obchodní vztah a k tomuto se žalovaná pouze jednorázově (v podobě zaslání faktury vystavené na její jméno) v únoru 2019 připojila, v důsledku čehož se stala adresátem plnění ze strany Společnosti, nepředstavuje tato skutečnost předpoklad pro vznik bezdůvodného obohacení na úkor žalobce, a sice i při vědomí toho, že existence takové dohody byla v řízení před soudy nižších stupňů prokázána, ba dokonce potvrzena i účastnickou výpovědí žalované, která uvedla, že to nebyly její peníze, ale jí byly fakturovány, protože se takto dohodli. Správnosti úvahy žalobce prezentované v dovolání, a sice že bezdůvodně ochuzenou nemohla být Společnost, jíž se dostalo plnění v podobě žalobcem provedených úklidových prací (a že by tedy na úkor žalobce měla být bezdůvodně obohacenou žalovaná), nelze na základě dovolatelem předestřené argumentace o proměně ekvivalentu hodnoty provedených prací v částku 149.060,- Kč přisvědčit, pokud se prokazatelně jednalo o hodnotu, která byla žalovanou získána z majetkové sféry Společnosti a nikoliv žalobce.
17. Poměřuje-li snad dovolatel konkluzi odvolacího soudu, podle níž se žalovaná na úkor žalobce o částku 149.060,- Kč neobohatila se závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2696/2020, pak jím citovaná pasáž textu odůvodnění odkazovaného rozsudku („Platná smlouva mezi účastníky vylučuje nároky z bezdůvodného obohacení“) se do poměrů projednávané věci nepromítá, neboť byla v rozhodnutí formulována za zcela odlišných skutkových a na ně navazujících právních souvislostí (nárok na zaplacení ceny díla ze smlouvy o dílo, byl-li smluvními stranami sjednán způsob předání a převzetí díla, jenž nebyl dodržen).
IV.
Důvodnost dovolání
18. Dovolání žalobce je ovšem důvodné v rozsahu jeho přípustnosti založené na argumentaci dovolatele o odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu praxe v otázce uplatnění liberačního důvodu upraveného v ustanovení § 2997 odst. 1 věta druhá o. z., a sice v intencích skutkové podstaty vzniku bezdůvodného obohacení poskytnutím plnění z právního důvodu, který později odpadl, spočívajícím v zaplacení stavebních prací dovolatele provedených na nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalované, nebyla-li jakákoliv refundace vynaložených finančních prostředků mezi účastníky sjednána.
19. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, jak již bylo uvedeno výše. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
20. Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
21. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. Podle ustanovení § 2997 odst. 1 o. z. dlužník, který plnil dluh nežalovatelný nebo promlčený nebo takový, který je neplatný pro nedostatek formy, nemá právo na vrácení toho, co plnil. Právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.
23. Jde-li o nárok z bezdůvodného obohacení, byly podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 rozšířeny případy tzv. výluk z bezdůvodného obohacení. Jednou z takových výluk je situace, kdy k obohacení došlo s vědomím toho, na jehož úkor se tak mělo stát, o tom, že povinnost plnit nemá, tedy kdy došlo ke zcela vědomému poskytnutí určitých majetkových hodnot bez určitého právního důvodu; jedná se o tzv. vědomé plnění nedluhu. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, a dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1215/2020, a ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. 28 Cdo 3865/2022) podstatou liberačního důvodu upraveného v ustanovení § 2997 odst. 1, větě druhé, o. z. je vědomé plnění bez právního důvodu, a podmínky jeho aplikace se tak logicky vylučují s přítomností omylu, tj. nesprávného přesvědčení ochuzeného, že plněním vyrovnává svůj dluh vůči obohacenému. Předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom, že nemá povinnost plnit. Musí se jednat o vědomost prokázanou, nikoliv jen presumovanou. Nepostačuje, že ochuzený měl a mohl vědět, že plní nedluh, a stejně tak je irelevantní, že si omyl o existenci dluhu sám zavinil. Pro uplatnění daného liberačního důvodu je třeba postavit najisto, že plnitel neměl žádných pochybností, že jej k poskytnutí sporných hodnot nic nezavazuje, respektive je nutno bezpečně vyvrátit, že bylo plněno v mylném domnění o existenci smlouvy mezi stranami. Není-li ten, kdo se liberačního důvodů dovolává, s to podat důkaz naznačené skutečnosti, není uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení znemožněno.
24. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je ustáleně nahlíženo na otázku bezdůvodného obohacení a terminologické vymezení pojmu obohacení, které může spočívat v rozmnožení majetku obohaceného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3281/2012), a to v podstatě jakoukoliv formou, ať už to jsou peníze nebo jiné věci, které obohacený obdržel, nebo výkony či práce, jež byly v jeho zájmu či dle smlouvy s ním uzavřené realizovány, a to včetně např. prací demoličních, byť jimi dochází k odstraňování majetku obohaceného, který však má v podstatě zápornou ekonomickou hodnotu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1821/2016). Obohacení může spočívat také v tom, že se hodnota majetku obohaceného nesníží, ač by se tak jinak stalo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1036/2012).
25. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, míří na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl); okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2598/2014; judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je totiž se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014, použitelná v poměrech obou právních úprav (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)].
26. Za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitost (dům či bytovou jednotku) z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, soudní praxe považuje i vzájemnou dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti (bytu) k tomuto účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti či na jejích stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění prostor pro společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2666/2010, přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3194/2009).
27. Výše uvedený judikaturní rámec k problematice odpadnutí účelu plnění z důvodu ukončení společného soužití a užívání nemovitosti byl shrnut v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020. V tomto rozhodnutí dovolací soud připomíná, že skutková podstata bezdůvodného obohacení představující plnění z právního důvodu, který následně odpadl, může být ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu naplněna mimo jiné v případech, investuje-li jeden z nesezdaného páru do (byť výlučného) majetku druhého (například bytu), jejž oba užívají, avšak důvod takového plnění – dohoda o společném bydlení a užívání zhodnocovaného/pořizovaného obydlí k tomuto účelu, jež může být i neformální vyplývající z jejich soužití v nesezdaném poměru, blízkého vztahu a podobně – například v důsledku rozchodu partnerů odpadl (k tomu viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3890/2016, a v něm citované rozsudky téhož soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, či jeho usnesení ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2666/2010).
28. V poměrech projednávané věci se právní posouzení žalobou uplatněného nároku v intencích ustanovení § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. odvíjí od skutkových zjištění, podle nichž žalobce uhradil peněžitou částku ve výši 45.000, - Kč společnosti Bestam CZ, spol. s r. o., která prováděla rekonstrukci bytu žalované na základě smlouvy, kterou s ní sám uzavřel. Vztah objednatel-zhotovitel tedy existoval mezi žalobcem a společností. Žalobce a žalovaná mezi sebou nikterak vypořádání této částky předem nedomlouvali, neboť žalobce o své vůli poskytl částku na rekonstrukci bytu žalované a prokazatelně uvedl, že kdyby nedošlo k rozpadu jejich vztahu, finanční částku by nepožadoval nazpět. Žalobce tak plnil vědomě „nedluh“, aniž by byl jakkoliv uveden v omyl, případně byl k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti, nebo byl nesvéprávný (viz § 2997 odst. 2 o. z.). Tím byl naplněn první nezbytný předpoklad pro aplikaci zákonného ustanovení, jež umožňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení nepřiznat, byť by bezdůvodně ochuzený pro poskytnutí plnění neměl žádný právní důvod.
29. Druhý nezbytný předpoklad pro uplatnění liberačního důvodu dle ustanovení § 2997 odst. 1 věta druhá o. z. je definován tak, že k vědomému plnění „nedluhu“ došlo bez souvislosti (bez příčiny) s právním důvodem, který později odpadl. V posuzovaných poměrech přítomné právní věci odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020, souvislost mezi plněním poskytnutým žalobcem do bytu ve výlučném vlastnictví žalované a odpadnuvším právním důvodem tohoto plnění neshledal s využitím argumentu, že „důvodem investice žalobce do nemovitosti žalované tak nebylo plánované společné bydlení v této nemovitosti“, nýbrž nemovitost měla být používána za účelem pronájmu třetím osobám, tedy pro komerční účely. Takovou zjevně zužující interpretaci závěrů podávajících se z odkazovaného rozsudku odvolacím soudem Nejvyšší soud nepovažuje za správnou. Z textu rozsudku nelze dovodit (a to i s ohledem na skutkovou stránku věci, která vykazuje podstatnou odlišnost od skutkových poměrů věci nyní posuzované), že odpadnutí právního důvodu dříve poskytnutého plnění musí spočívat pouze v ukončení společného soužití v bytě (v domě), do nějž bylo jedním z nesezdaného páru ve prospěch nemovitosti ve výlučném vlastnictví druhého investováno. Hmotná podpora v družském poměru nemusí být nutně motivována pořízením společného bydlení (ač se může jednat o případ nejčastější), ale i získáním další majetkových hodnot jedním nebo druhým partnerem, jež s místem, kde je vedena společná domácnost nebo partneři společně žijí, vůbec nemusí souviset. Motivem pro poskytnutí plnění mezi partnery majícího majetkovou hodnotu pak může být i posílení majetkového stavu jednoho, např. o nabytí vlastnického práva k věci, jež může přinášet zisk. V situaci, kdy v dosavadním průběhu řízení nebylo postaveno najisto, že by mezi žalobcem a žalovanou byla v průběhu trvání jejich soužití uzavřena jakákoliv dohoda (generální nebo ad hoc pro konkrétní plnění), že by žalobce v případě rozchodu účastníků ničeho od žalované nežádal, nelze mít za správný závěr odvolacího soudu, že rozchodem účastníků neodpadl žádný právní důvod žalobcem poskytnutého plnění ve výši 45.000,- Kč, byla -li odvolacím soudem vzata v úvahu toliko vazba mezi tímto plněním a bytem ve výlučném vlastnictví žalované, v něm účastníci – dle úsudku odvolacího soudu - neplánovali společné bydlení.
30. V situaci, kdy nejsou dány ve shora vymezeném rozsahu podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., v níž byl ve výroku I. částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně (a žaloba zamítnuta co do částky 45.000,- Kč s příslušenstvím), jakož i ve výroku II. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení, zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2, věta první, o. s. ř.).
31. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř. a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
32. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Autor: -mha-