// Profipravo.cz / Bezdůvodné obohacení 08.11.2022
Bezdůvodné obohacení plněním za jiného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z.
Předpoklady aplikace skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním za jiného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. jsou v souladu s rozhodovací praxí následující: a) ochuzený plnil majetkovou hodnotu třetí osobě, přestože b) nebyl k danému plnění povinen, c) povinnost plnit třetí osobě měl obohacený a d) mezi ochuzeným a tím, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že ochuzený plní namísto obohaceného. Vznik obohacení zde pak spočívá v zániku dluhu obohaceného vůči třetí osobě.
Je nutno dodat, že absencí povinnosti ochuzeného plnit – výše uvedenou pod písmenem b) – je třeba rozumět to, že ochuzený (plnitel) není obohacenému (dlužníku) zavázán splnit jeho dluh. Existence takové povinnosti ochuzeného vůči obohacenému by totiž mezi nimi představovala právní důvod pro nabytí majetkového prospěchu spočívajícího v zániku dluhu obohaceného. Naproti tomu fakt, že má ochuzený vůči příjemci plnění (věřiteli) vlastní povinnost plnit, bez dalšího nevylučuje, že svým plněním způsobí zánik cizího dluhu, a že tedy ochuzenému plniteli vznikne regresní kondikce vůči dlužníku obohacenému snížením pasiv. I osoba, která je ve vztahu k příjemci plnění sama zavázána plnit, totiž může vyrovnat cizí dluh, bude-li mezi poskytovatelem a příjemcem plnění panovat srozumění, že je poskytnutím plnění vyrovnáván dluh osoby odlišné od ochuzeného.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1783/2022, ze dne 2. 8. 2022
Dotčené předpisy: § 2991 o. z.
Kategorie: bezdůvodné obohacení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 11. 2020, č. j. 64 C 51/2019-37, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 137.931,62 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalobce tvrdil, že dne 9. 4. 2018 byl odcizen osobní automobil tovární značky BMW ve vlastnictví leasingové společnosti ŠkoFIN s.r.o., který do té doby užíval na základě smlouvy o operativním leasingu. Žalovaná následně vyplatila vlastníku vozidla pojistné plnění ve výši 533.855 Kč. V důsledku chybného ocenění automobilu žalovanou byl však žalobce po ukončení šetření pojistné události povinen zaplatit leasingové společnosti další částku 145.782,62 Kč, což učinil dne 7. 9. 2018. Na základě aktualizovaného ohodnocení vozidla žalovaná společnosti ŠkoFIN s.r.o. zaplatila ještě 7.851 Kč a odpovídající suma byla následně vrácena leasingovým pronajímatelem žalobci. Žalobce tak namísto pojistitelky uhradil společnosti ŠkoFIN s.r.o. zbývajících 137.931,62 Kč, což zakládá bezdůvodné obohacení žalované ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Mezi účastníky nebylo sporné, že vlastníkem odcizeného vozidla byla společnost ŠkoFIN s.r.o., nikoli žalobce, a že žalovaná na základě pojistné smlouvy plnila právě uvedené společnosti. Žalobce však podle soudu netvrdil ani neprokazoval, jaký byl „jeho vlastní závazkový vztah k pojištěnému, k pojistníkovi a vlastníku vozidla“ a neuvedl „ničeho o tom, jakým způsobem vypořádal (…) své vztahy k vlastníku vozidla (…) po pojistné události“. Samotné splnění povinností z leasingové smlouvy přitom nemohlo založit stav obohacení na straně žalované v souvislosti s jejím závazkem z pojištění. Objektivní majetkový prospěch pojistitelky pak nevyplývá ani ze stanovení obvyklé ceny vozidla znalcem na částku 814.876 Kč, ani z provedení platby žalobcem ve prospěch leasingové společnosti. Jelikož nelze uzavřít, že by se žalovaná obohatila na úkor žalobce, nezbylo než žalobu zamítnout.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, č. j. 36 Co 253/2021-73, k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně věc správně zhodnotil po skutkové i právní stránce. Žalobce ani netvrdil, tím méně prokazoval „titul, z jakého se vydání bezdůvodného obohacení po žalované domáhá“. Podařilo se mu pouze doložit zaplacení částky vlastníku vozidla, z této skutečnosti však v žádném případě nelze dovodit obohacení na straně žalované. Žalobce rovněž nepředložil leasingovou smlouvu, z níž by mohlo být zřejmé, proč sporný obnos společnosti ŠkoFIN s.r.o. zaplatil. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak bylo namístě potvrdit jako věcně správné.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání, v němž Nejvyššímu soudu předkládá dosud neřešenou otázku, zda je podmínkou přiznání nároku na vydání bezdůvodného obohacení osobě, jež věřiteli plnila za dlužníka, co měl po právu plnit sám, prokázání existence vlastního závazkového vztahu plnitele k věřiteli či k dlužníkovi. Dovolatel podotýká, že podstata uplatňovaného nároku vůbec nespočívá ve vypořádání vztahu mezi ním a společností ŠkoFIN s.r.o. Naplnění předpokladů vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení žalovanou přitom řádně tvrdil od počátku řízení. Navrhuje proto zrušení rozsudku odvolacího soudu.
4. K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež uvedla, že pokud žalobce po skončení šetření pojistné události uhradil vlastníku nějakou částku, vycházel zřejmě ze smlouvy mezi ním a společností ŠkoFIN s.r.o. Žalovaná však účastníkem takového kontraktu nebyla a nemá o něm ani povědomí. Dále je třeba uvést, že žalobce netvrdil, proč měla být cena vozidla z její strany určena chybně a z jakého důvodu vlastníku vozidla plnil. Proto navrhuje předmětné dovolání zamítnout.
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání žalobce je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se výkladu skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním za jiného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z.
9. Předpoklady aplikace právě zmíněné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení jsou v souladu s rozhodovací praxí zdejšího soudu následující: a) ochuzený plnil majetkovou hodnotu třetí osobě, přestože b) nebyl k danému plnění povinen, c) povinnost plnit třetí osobě měl obohacený a d) mezi ochuzeným a tím, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že ochuzený plní namísto obohaceného. Vznik obohacení zde pak spočívá v zániku dluhu obohaceného vůči třetí osobě [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4388/2008 (uveřejněný pod č. 9/2012 Sb. rozh. obč.), nebo rozsudek téhož soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3432/2013, popřípadě jeho usnesení ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4436/2011, ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3410/2019, a ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4268/2019].
10. Je nutno dodat, že absencí povinnosti ochuzeného plnit – výše uvedenou pod písmenem b) – je třeba rozumět to, že ochuzený (plnitel) není obohacenému (dlužníku) zavázán splnit jeho dluh. Existence takové povinnosti ochuzeného vůči obohacenému by totiž mezi nimi představovala právní důvod pro nabytí majetkového prospěchu spočívajícího v zániku dluhu obohaceného. Naproti tomu fakt, že má ochuzený vůči příjemci plnění (věřiteli) vlastní povinnost plnit, bez dalšího nevylučuje, že svým plněním způsobí zánik cizího dluhu, a že tedy ochuzenému plniteli vznikne regresní kondikce vůči dlužníku obohacenému snížením pasiv. I osoba, která je ve vztahu k příjemci plnění sama zavázána plnit, totiž může vyrovnat cizí dluh, bude-li mezi poskytovatelem a příjemcem plnění panovat srozumění, že je poskytnutím plnění vyrovnáván dluh osoby odlišné od ochuzeného [Melzer, F., Csach, K. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek IX, § 2894–3081. Praha: Leges, 2018, s. 1351; Brim, L., Eliáš, J., Adamová, H. In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. Svazek VI (§ 2521 až 3081). 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2021, s. 1245].
11. Dovolatel v žalobě (č. l. 1 verte) jednoznačně uvedl, že společnosti ŠkoFIN s.r.o. plnil, co měla po právu plnit žalovaná, uplatnil tedy nárok z plnění za jiného. Nelze proto ve shodě s odvolacím soudem konstatovat, že žalobce neupřesnil „titul“, s ohledem na nějž se bezdůvodného obohacení po žalované domáhá. Žalobce přednesl tvrzení, že vyrovnal dluh žalované z pojistné smlouvy vůči vlastníku odcizeného vozidla, společnosti ŠkoFIN s.r.o. Bylo pak na něm, aby prokázal, že a) plnil věřiteli (společnosti ŠkoFIN s.r.o.), b) povinnost k poskytnutí tohoto plnění věřiteli měla žalovaná, c) žalobce nebyl ve vztahu k žalované zavázán zapravit její dluh a d) mezi žalobcem a věřitelem panovalo srozumění, že žalobce plní dluh žalované. Naplněním těchto podmínek se však odvolací soud, maje za to, že žalobcovy skutkové přednesy jsou nezpůsobilé opodstatnit závěr o vzniku bezdůvodného obohacení, nezabýval. Právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, je tudíž neúplné, a proto rovněž nesprávné.
12. S ohledem na přípustnost dovolání se Nejvyšší soud zabýval též tím, zda nebylo řízení před soudy nižších stupňů zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). V tomto směru je třeba říci, že konstatování odvolacího soudu, dle něhož „žalobce ani netvrdil, tím méně pak prokazoval, titul, z jakého se vydání bezdůvodného obohacení po žalované domáhá“, lze stěží interpretovat jako něco jiného než úsudek o neunesení břemene tvrzení žalobcem. Závěr, že účastník neunesl břemeno tvrzení, je ovšem možné učinit, jen pokud tento účastník neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti ani přes řádné poučení ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř. [viz kupř. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011 (uveřejněný pod č. 115/2012 Sb. rozh. obč.), nebo rozsudky téhož soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1484/2016, a ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 611/2016]. Takové poučení však žalobci nebylo uděleno ani soudem prvního stupně (viz explicitní poznámka na č. l. 27 verte, dle níž poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nebylo namístě), ani soudem odvolacím (srovnej přepis zvukového záznamu z jeho jednání konaného dne 4. 11. 2021 na č. l. 92–93).
13. Za daných okolností nezbylo než shledat dovolání důvodným ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a přikročit ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, zasaženého obdobným pochybením, a věc vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Je snad nadbytečné zdůrazňovat, že výše uvedené závěry Nejvyššího soudu nijak neprejudikují – v tom ani onom směru – hodnocení otázky důvodnosti uplatnění žalobcova nároku.
14. Soudy nižších stupňů jsou podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
15. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Autor: -mha-