// Profipravo.cz / Spoluvlastnictví 28.08.2023
Ochrana spoluvlastníka opomenutého při rozhodování o významné záležitosti
Z textu zákona se jasně podává, že spoluvlastník přehlasovaný při rozhodování o významné záležitosti týkající se společné věci (§ 1129 odst. 1 o. z.) může navrhnout, aby o záležitosti rozhodl soud; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí (§ 1129 odst. 2 o. z.). Není-li návrh podán do třiceti dnů od přijetí rozhodnutí, právo podat jej zaniká; nebyl-li spoluvlastník o nakládání uvědoměn (tzv. opomenutý spoluvlastník), běží lhůta ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl, poté právo žádat soud o rozhodnutí zaniká (§ 1129 odst. 2 ve spojení s § 1128 odst. 3 o. z.). Jak přehlasovaný, tak i opomenutý spoluvlastník se může domáhat, aby o významné záležitosti týkající se společné věci rozhodl soud. K tomu mu běží prekluzivní lhůta v délce 30 dnů od okamžiku, kdy se o přijetí rozhodnutí dozví.
K věci lze dodat, že v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 („obč. zák.“) judikatura dovozovala neplatnost rozhodnutí většinového spoluvlastníka při celkovém opomenutí menšinových spoluvlastníků výkladem § 139 odst. 2 obč. zák. Současný občanský zákoník se však zjevně od takového přístupu odchyluje, neboť v § 1128 odst. 2 o. z. stanoví jako právní následek nevyrozumění všech spoluvlastníků o potřebě rozhodnout v oblasti řádné správy neúčinnost rozhodnutí pro opomenutého spoluvlastníka a v § 1129 odst. 2 ve spojení s § 1128 odst. 3 o. z. v oblasti mimořádné správy oprávnění opomenutého spoluvlastníka obrátit se na soud s požadavkem na rozhodnutí o významné záležitosti.
Smysl a účel zákona je třeba shledávat jednak v ochraně práva každého ze spoluvlastníků k účasti na správě společné věci a jednak ve výchozím principu majorizace při rozhodování o společné věci. V daném případě (opomenutí spoluvlastníka při rozhodování většinového spoluvlastníka v rámci mimořádné správy podle § 1129 odst. 1 a 2 o. z.) smysl a účel zákona nevyžaduje, aby již přijaté rozhodnutí většiny spoluvlastníků (většinového spoluvlastníka) muselo být neplatné. Naopak zákonu bude učiněno za dost tím, že rozhodnutí sice zůstane platné, ale opominutý spoluvlastník má stejné právo obrátit se na soud jako spoluvlastník přehlasovaný.
Dovolací soud uzavírá, že spoluvlastník opomenutý při rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci může navrhnout do třiceti dnů ode dne, kdy se dozvěděl o přijetí rozhodnutí spoluvlastníků, aby o záležitosti rozhodl soud; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Nepodá-li návrh v uvedené lhůtě, toto právo zaniká.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 835/2022, ze dne 25. 4. 2023
Dotčené předpisy:
§ 1028 o. z.
§ 1029 o. z.
Kategorie: spoluvlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-sever (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2021, č. j. 10 C 148/2020-136, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyslovení neúčinnosti rozhodnutí žalovaného o úpravě pozemku parc. č. XY, k. ú. XY, obci XY, zapsaného na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště XY (dále jen „předmětný pozemek“), spočívající v položení zatravňovacích tvárnic (výrok I). Rovněž zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného o úpravě předmětného pozemku spočívající v položení zatravňovacích tvárnic (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III–IV).
Soud prvního stupně shledal, že žalovaný jako většinový spoluvlastník dne 25. 2. 2020 přijal rozhodnutí o správě společné věci, a to o úpravě, resp. zpevnění pozemku – cesty formou zatravňovací dlažby v rozsahu paralelně jdoucích stop na šířku běžného osobního vozidla. Rozhodnutí žalovaného bylo žalobkyni doručeno dne 28. 2. 2020. Ta s ním vyjádřila svůj nesouhlas dopisem ze dne 4. 3. 2020 a na soud se s žalobami (viz výše) obrátila dne 26. 6. 2020. Soud prvního stupně poté dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného jako většinového spoluvlastníka o zpevnění cesty formou zatravňovací dlažby je významnou záležitostí ve smyslu § 1129 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť se jedná o podstatné zlepšení věci, a to i s ohledem na výši předpokládaných nákladů. Měl za to, že žalobkyně byla spoluvlastníkem přehlasovaným, neboť nebyla vyrozuměna o rozhodnutí většinového spoluvlastníka a vystupovala proti přijatému rozhodnutí. Žalobkyně se proto mohla domáhat, aby o záležitosti rozhodl soud, k čemuž jí však běžela podle § 1129 odst. 2 ve spojení s § 1128 odst. 3 o. z. lhůta v délce 30 dnů od okamžiku, kdy se o přijetí rozhodnutí dozvěděla. Žalobkyně se o rozhodnutí žalovaného dozvěděla v únoru 2020, avšak žalobu podala až v červnu 2020, tj. až po uplynutí prekluzivní lhůty.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 11. 2021, č. j. 13 Co 206/2021-170, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV potvrdil (výrok I), změnil v nákladovém výroku III (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud uvedl, že má postaveno najisto, že rozhodnutí o správě společné věci bylo žalovaným učiněno v dopisu ze dne 25. 2. 2020. Oproti stanovisku soudu prvního stupně nicméně věc po právní stránce posoudil tak, že žalobkyně se stala opominutým menšinovým spoluvlastníkem, nikoli přehlasovaným. Vedla ho k tomu ta skutečnost, že rozhodnutí o správě společné věci bylo obsaženo již v dopisu žalovaného ze dne 25. 2. 2020, přičemž žalobkyně nebyla se zamýšleným záměrem většinového spoluvlastníka seznámena před tímto rozhodnutím, pročež se k němu nemohla vyjádřit. Odvolací soud dovodil, že žaloba podle § 1129 odst. 2 o. z. by měla náležet i opominutému spoluvlastníkovi, a to bez dalšího. S odkazem na právní názory uvedené v komentářové literatuře (viz níže) uzavřel, že žaloba byla podána opožděně – po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 1128 odst. 3 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nebo řešil doposud dovolacím soudem neřešenou otázku hmotného práva. Odvolací soud měl věc posoudit právně nesprávně a dovolací soud by měl odvolacím soudem vyřešenou právní otázku posoudit jinak. Pokládá otázku, doposud v judikatuře dovolacího soudu neřešenou, zda projev vůle většinového spoluvlastníka, ze kterého není zcela jasně zřejmé, zda rozhodnutí většinového spoluvlastníka o nakládání se společnou věcí již bylo přijato či dosud nikoli, je rozhodnutím většinového spoluvlastníka. Dovolatelka zásadně nesouhlasí s hodnocením odvolacího soudu, který s ohledem na obsah dopisu ze dne 25. 2. 2020 dovodil, že již obsah tohoto dopisu je rozhodnutím většinového spoluvlastníka. Dále se táže, zda zákonná prekluzivní lhůta stanovená v § 1128 odst. 3 o. z. dopadá i na případy, kdy žalobní návrh podává opominutý spoluvlastník při rozhodování většinového spoluvlastníka v rámci mimořádné správy podle § 1129 odst. 1 a 2 o. z. Při řešení této otázky se měl odvolací soud částečně odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1641/2020), byť analogická aplikace § 1128 odst. 2 o. z. pro rozhodování o mimořádné správě zřejmě dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Domnívá se, že v nikoli neodkladných záležitostech, kdy bylo rozhodnutí vydáno bez předchozího vyrozumění menšinového spoluvlastníka, rozhodnutí o společné správě nemá právní účinky vůči opominutému menšinovému spoluvlastníku ex lege. Odvolací soud podle žalobkyně hodnotil provedené důkazy ne zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, navíc klíčový důkaz – výslech předchozího právního zástupce žalovaného – odmítl provést. Tato vada řízení představuje zásah do práva na spravedlivý proces. Ze strany žalovaného se dále jedná o šikanózní výkon práva ve smyslu § 8 o. z. Napadené rozhodnutí je také podle žalobkyně překvapivé, neboť předpokládala, že odvolací soud bude postupovat podle judikatury a logického výkladu § 1128 a 1129 o. z. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně dovolacímu soudu předkládá k posouzení otázku, zda projev vůle většinového spoluvlastníka, ze kterého není zcela jasně zřejmé, zda rozhodnutí většinového spoluvlastníka již bylo přijato či dosud nikoli, je rozhodnutím většinového spoluvlastníka.
Tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť předpokladem její relevance v souzené věci je odlišné skutkové zjištění, než z kterého nalézací soudy v souzené věci vycházely.
Dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017 (tato a všechna další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz)]. Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Skutkové námitky pak také nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
V projednávané věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek je ve spoluvlastnictví žalobkyně s podílem 1/3 a žalovaného s podílem 2/3. Dopisem ze dne 25. 2. 2020, který byl žalobkyni doručen 28. 2. 2020, bylo učiněno rozhodnutí většinového spoluvlastníka o nakládání se společnou věcí. Konkrétně mělo dojít ke zpevnění předmětného pozemku formou zatravňovací dlažby v rozsahu paralelně jdoucích stop na šířku běžného osobního vozidla. Náklady byly kalkulovány na 408 183,97 Kč.
Jestliže žalobkyně zakládá svou první otázku přípustnosti dovolání na skutkovém závěru, že z dopisu ze dne 25. 2. 2020 nebylo jasně zřejmé, zda rozhodnutí většinového spoluvlastníka o nakládání se společnou věcí již bylo přijato či doposud nikoli, zpochybňuje tím skutková zjištění odvolacího soudu, hodnocení dokazování a hodnotící úvahy odvolacího soudu. Ten totiž jednoznačně dospěl k závěru o tom, že obsahem daného dopisu rozhodnutí většinového spoluvlastníka bylo.
V dovolacím přezkumu vzhledem k výše uvedenému neobstojí ani námitka, podle níž odvolací soud hodnotil provedené důkazy ne zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, neboť jejím prostřednictvím dovolatelka taktéž nepřípustně rozporuje skutková zjištění nalézacích soudů.
Odvolací soud podrobně a jasně – i s přihlédnutím k výkladovým principům právního jednání – vysvětlil, z jakých důvodů učinil závěr, že dopis ze dne 25. 2. 2020 byl svým obsahem prezentací rozhodnutí většinového spoluvlastníka; závěry odvolacího soudu v žádném ohledu nejsou zjevně nepřiměřené a dovolání neobsahuje žádné konkrétní důvody, které by vedly dovolací soud k nutnosti jejich revize.
Žalobkyně dále vymezila otázku, zda zákonná prekluzivní lhůta stanovená v § 1128 odst. 3 o. z. dopadá i na případy, kdy žalobní návrh podává opomenutý spoluvlastník při rozhodování většinového spoluvlastníka v rámci mimořádné správy podle § 1129 odst. 1 a 2 o. z.
Na řešení této otázky je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, dovolatelka závěry formulované odvolacím soudem napadá a uvedená otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena; dovolání je proto pro její řešení přípustné, není však důvodné.
Podle § 1129 odst. 1 o. z. k rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu či o jejím zpracování, je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Nedosáhne-li se této většiny, rozhodne na návrh spoluvlastníka soud.
Podle § 1129 odst. 2 o. z. spoluvlastník přehlasovaný při rozhodování podle odstavce 1 může navrhnout, aby o záležitosti rozhodl soud; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Ustanovení § 1128 odst. 3 platí obdobně.
Podle § 1128 odst. 3 o. z. není-li návrh podle odstavce 2 podán do třiceti dnů od přijetí rozhodnutí, právo podat jej zaniká; nebyl-li spoluvlastník o nakládání uvědoměn, běží lhůta ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl.
Opomenutým (či slovy zákona opominutým) spoluvlastníkem se rozumí spoluvlastník, který ostatními spoluvlastníky nebo spoluvlastníkem vůbec nebyl vyrozuměn o potřebě rozhodnout. Stanoví-li zákon běh lhůty pro podání žaloby tomu, kdo nebyl o většinovém rozhodnutí uvědoměn, počítá s tím, že žalovat může i opomenutý spoluvlastník (přehlasovaný je totiž vždy o rozhodnutí „uvědoměn“, neboť se účastnil hlasování). Tedy v § 1129 odst. 2 ve spojení s § 1128 odst. 3 o. z. dává opomenutému stejná práva jako přehlasovanému, jen s jiným počátkem běhu lhůty.
Z textu zákona se jasně podává, že spoluvlastník přehlasovaný při rozhodování o významné záležitosti týkající se společné věci (§ 1129 odst. 1 o. z.) může navrhnout, aby o záležitosti rozhodl soud; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí (§ 1129 odst. 2 o. z.). Není-li návrh podán do třiceti dnů od přijetí rozhodnutí, právo podat jej zaniká; nebyl-li spoluvlastník o nakládání uvědoměn (tzv. opomenutý spoluvlastník), běží lhůta ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl, poté právo žádat soud o rozhodnutí zaniká (§ 1129 odst. 2 ve spojení s § 1128 odst. 3 o. z.).
Nejvyšší soud řešení předložené právní otázky již naznačil nad rámec rozhodnutí ve věci v usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2367/2017. Z jeho odůvodnění vyplývá závěr, že jak přehlasovaný, tak i opomenutý spoluvlastník se může domáhat, aby o významné záležitosti týkající se společné věci rozhodl soud. K tomu mu běží prekluzivní lhůta v délce 30 dnů od okamžiku, kdy se o přijetí rozhodnutí dozví.
Obdobný závěr přijal Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 192/2017 (uveřejněném pod č. 5/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Blíže k těmto otázkám v odborné literatuře se shodným závěrem viz Králík, M. § 1129 (Mimořádná správa společné věci). In: Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 581–583.
K věci lze dodat, že v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 („obč. zák.“) judikatura dovozovala neplatnost rozhodnutí většinového spoluvlastníka při celkovém opomenutí menšinových spoluvlastníků výkladem § 139 odst. 2 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99). Současný občanský zákoník se však zjevně od takového přístupu odchyluje, neboť v § 1128 odst. 2 o. z. stanoví jako právní následek nevyrozumění všech spoluvlastníků o potřebě rozhodnout v oblasti řádné správy neúčinnost rozhodnutí pro opomenutého spoluvlastníka a v § 1129 odst. 2 ve spojení s § 1128 odst. 3 o. z. v oblasti mimořádné správy oprávnění opomenutého spoluvlastníka obrátit se na soud s požadavkem na rozhodnutí o významné záležitosti.
Smysl a účel zákona je pak podle dovolacího soudu třeba shledávat jednak v ochraně práva každého ze spoluvlastníků k účasti na správě společné věci a jednak ve výchozím principu majorizace při rozhodování o společné věci. V daném případě smysl a účel zákona nevyžaduje, aby již přijaté rozhodnutí většiny spoluvlastníků muselo být neplatné. Naopak zákonu bude učiněno za dost tím, že rozhodnutí sice zůstane platné, ale opominutý spoluvlastník má stejné právo obrátit se na soud jako spoluvlastník přehlasovaný.
Dovolací soud uzavírá, že spoluvlastník opomenutý při rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci může navrhnout do třiceti dnů ode dne, kdy se dozvěděl o přijetí rozhodnutí spoluvlastníků, aby o záležitosti rozhodl soud; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Nepodá-li návrh v uvedené lhůtě, toto právo zaniká.
V projednávané věci byla žalobkyně opominutým menšinovým spoluvlastníkem při rozhodování o mimořádné správě společné věci. K rozhodnutí žalovaného jakožto většinového spoluvlastníka došlo dne 25. 2. 2020, rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno 28. 2. 2020, žaloba byla soudu doručena dne 26. 6. 2020, tj. až po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 1128 odst. 3 o. z.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.
Dovolatelka dále namítala, že odvolací soud nedostál své povinnosti provést veškeré důkazy, které by mohly osvětlit zásadní právně významné skutečnosti, neboť zamítl provedení důkazu – výslechu svědka V. P., tehdejšího právního zástupce žalovaného – pro nadbytečnost.
Ani uvedenou námitku dovolací soud neshledal důvodnou.
Nejvyšší soud vyložil, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03 (dostupný stejně jako níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz/)]. Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud k posuzování tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, uvádí, že typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).
Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit v zásadě třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10).
Odvolací soud v projednávané věci považoval výslech svědka V. P. za nadbytečný, neboť měl z již v řízení provedených důkazů (samotného dopisu ze dne 25. 2. 2020 a dalších podání žalovaného) postaveno najisto, že rozhodnutí o nakládání se společnou věcí bylo žalovaným učiněno v dopisu ze dne 25. 2. 2020 (viz bod 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Postup odvolacího soudu, jak vyplývá z citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy nelze považovat za vadný, neboť odvolací soud řádně odůvodnil, proč se rozhodl navrhovaný důkaz neprovést.
Rovněž neobstojí námitka překvapivosti napadeného rozhodnutí z důvodu, že dovolatelka legitimně očekávala, že odvolací soud bude postupovat podle judikatury a logického výkladu § 1128 a 1129 o. z.
Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, resp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012).
Napadené rozhodnutí zjevně není rozhodnutím překvapivým. Dovolatelka námitkou překvapivosti napadeného rozhodnutí v podstatě brojí jen proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Sama skutečnost, že má účastník jiný právní názor na otázky rozhodné pro souzenou věc než soud, však nezakládá překvapivost jeho rozhodnutí.
Ve vztahu k dovolacímu tvrzení o zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. zcela schází jak vymezení přípustnosti dovolání, tak i uvedení důvodu dovolání, takže v této části obsahuje dovolání vady bránící věcnému přezkumu této námitky.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným a rozhodnutí netrpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. ani jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalovanému žádné náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§ 243b, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), podle obsahu spisu nevznikly.
Autor: -mha-